0
0

26. den Sobota 21. srpna – Göreme

V noci nás zaskočila jediná nečekaná věc – zima, či spíše mráz. To jsme opravdu nečekali a ves pacácích byla opravdu slušná kláda. Nejvíce to odskákal Déňa, jehož spacák vypadal spíše jako dva sešité kousky hadru. Proto jsme příliš dlouho ráno neotáleli a odjeli.

V Sivasu nám dělalo trochu problém najít správnou odbočku do Kayseri, ale nakonec se po průjezdu zapadlými uličkami průmyslové zóny podařilo najít správnou cestu.

Náš dnešní cíl byl jasný – Kappadokie, které podřizujeme všechno a nikde nezastavujeme. Do Kayseri je to asi 150 kilometrů, během kterých se pomalu mění ráz krajiny na rovinatější a více zemědělsky využívanou. Auto jede bez jakýchkoliv problémů a dokonce bereme asi deset kilometrů místního stopaře, který byl poněkud překvapen hudbou, která se linula z reproduktorů autorádia.

Průjezd Kayseri byl docela rušný, provoz byl více než silný. I když jsme trošku bloudili, za necelou hodinu jsme se z města vyklubali a ujížděli dál do vnitrozemí. Po sjezdu ze silnice na Adanu jsme museli překonat poměrně vysoký průsmyk, za nímž již byla Kapadokie. Prvními skalními útvary, které zdaleka ještě nedosahovali takové krásy a bizarnosti, jako okolo Göreme, jsme byli přesto unešeni.

Ürgüp zaujal velkým hradem vytesaným jak jinak než ve skále. Kapadokie je konečně tady. V celkem příjemném městečku jsme udělali nákupy, náš pokus o výměnu českých korun byl bohužel neúspěšný. I nadále jsme tak museli dost omezovat naše výdaje a zavést přídělový systém. Čekalijsme na pondělí, kdy jsme se měli dozvědět, co je s našimi penězi. Vyjeli jsme dál za město a kapadocká krajina se objevila v plné kráse.

Stačilo zastavit a vyjít na nějaký malý kopeček a skalní kužely a celé údolí bylo jako na dlani. Jezdit po nějakých speciálních panoramatických silnicích, samozřejmě za patřičný poplatek, nám připadalo skoro zbytečné. Ještě více potěšující byla přítomnost některých jablek a vína, díky kterým jsme ušetřili další částky za jídlo. Pro nocleh jsme si vybrali idylické místo mezi Uchisarem a Göreme s krásným výhledem přímo do vesničky.

27. den Neděle 22. srpna Göreme – Ihlara

„Good morning. It is seven. It is time to get up.“ Tak i takovéhle může být probuzení Kappadokii. Nejprve nám dalo trochu práve zjistit, odkud zvuk vychází. Pohled na oblohu, kde kousek nad námi plulo poklidně několik balónů, nám udělal jasno.

Dnešní plán zněl důkladné poznání Kappadokie. Bohužel bez Déni, kterého včerejší mrazivá noc přivedla do totálního country stavu. Zjednodušeně řečeno – celý den mu bylo totálně blbě a neustále odbíhal. Kousek za Göreme jsem mu našli stín a nechali jsme ho tam celé dopoledne. Nezbývalo nic jiného než doufat, že se z toho rychle dostane. Se Šumem míříme nejprve k Open – air muzeu, mimořádná koncetrace turistických šmoulů a vysoké vstupné nás od jeho návštěvy dostatečně odradily. Místo toho řešíme výstup na ne příliš vysokou skalku nad muzeem, ze které je na celý areál i okolí super výhled. Slunce začíná už dost pražit a tak se nedá příliš dlouho vydržet na jednom místě. Odjíždíme autem pár kilometrů do Zelve, kde jsou prý úplně nejbizarnější útvary. Bohužel místní nejatraktivnější areál je také placený a tak to otáčíme. Cestou zastavujeme u místních Pokliček a dalších roztodivných skalních útvarů. Nabíráme Déňu, kterému dělal společnost nějaký pes, a odjíždíme přes Nevsehir do Derinkuyu na podzemní město. Déňův stav je čím dál horší a tak nejprve hledáme vhodné místo ve stínu v blízkosti mešity, kde bychom ho mohli zaparkovat. Samotné podzemní město bylo především příjemným vysvobozením z toho šíleného vedra a i když je jistě zajímavé, co dokázali předchozí civilizace vytvořit, po chvíli to už bylo docela nuda. Všude bylo všechno stejné – nízké schodiště a chodby, v kterých člověk musel chodit strašně skrčený, sem tam nějaké normální prostory, kde se člověk pět minut vzpřimoval a do toho všeho ještě hejna turistů. Většinou jsem pak ani nevnímal, jestli jsem zrovna v osmém nebo pátém patře. V každém případě se jedná o unikátní záležitost, představíme – li si, že zde žilo třeba i sto tisíc lidí najednou.

Po až příliš skromné porci adana kebabu odjíždíme směr Ihlara. Bizarní krajina vymizela stejně rychle jako benzín z naší nádrže a jediná pumpa, kterou jsme minuli jako naschvál natural nevedla. Původně jsme chtěli spát znovu někde pod širákem, ale silnička, na kterou jsme odbočili, nás dovedla přímo ke kempu. Na otočku jsme neměli již sílu a po dlouhém smlouvání o cenu jsme zde zakotvili.

Místo bylo opravdu super, přímo nad samotným kaňonem. Kemp, ke kterému patřila ještě restaurace, patřil nějakému Němcovi, který se do Turecka oženil. Našim příjezdem jsme obsadili veškerou kapacitu, která činila tři malé stany s matracemi uvnitř. Trochu jsme se divili, k čemu dostáváme svíčku, po návštěvě sprch, kde nešlo světlo, bylo vše jasné.

S přibývajícími kilometry přicházela stále víc a víc na mysl myšlenka na budoucnost Malagy a brzy jsme se shodli, že při výhodné nabídce ji prodáme. Místní číšník jí byl okouzlen a zcela bez okolků za ni hodlal zaplatit 1[500 dolarů, což by nám stačilo. Tahákem byl zejména motor, kterému vévodil nápis Porsche. Nutno uznat, že hnací jednotka byla asi nejsilnější stránkou auta. Prodejem si byl již natolik jistý, že vyměnil naše rádio za jiné, lepší. Jedinou vadou na kráse byla skutečnost, že nehrálo. Na druhý den se nám nabídl, že dopoledne pojede do Aksaray a zároveň nám vezme benzín. Nevím, jestli ho Malaga nakonec zklamala, ale po našem návratu z údolí se již zájemce neobjevil, i když nutno dodat, že auto vrátil nepošramocené. Hlavním důvodem odmítnutí koupě byly prý především celní problémy.

28. den Pondělí 23. srpna Ihlara – Konya

Dopoledne jsme věnovali prohlídce kaňonu Ilhara, který působil opravdu majestátným dojmem. Údolí je lemováno několika skalními kostely, které jsou však všechny skoro stejné. Celkově to byla docela nuda, ale po přemíře zážitků v předchozích dnech nás již jen tak něco nedostalo. Za zmínku stojí dokonalá angličtina místních nápisů, takže z kostelu pod stromem byl najednou kostel pod trojkou (under the three).

Odpoledne bylo zasvěceno telefonování se zbytkem expedice, kterým jsme chtěli vypátrat, kam zmizely naše peníze. Ty byly odeslány z Konye a tak jsme vše nechali na další den.

Odjeli jsme až po čtvté a příliš daleko se již dojet nedalo. Nekonečnou rovinou jsme ujeli něco přes dvě stě kilometrů jen kousek od Konye. Naším cílem bylo najít telefon, abychom ujistili Esata, že zítra už peníze konečně přijdou. Našli jsme ho v malém satelitním městečku, zřejmě nějaké místní miliónářské čtvrti, které bylo hlídáno a které bylo od okolního světa zcela izolováno. Naštěstí se vstupem nebyly problémy a tak se Esat dozvěděl, že penízky budou. Nocleh jsme pak našli na nedalekém odpočívadle, které zcela zelo prázdnotou..

29. den Úterý 24. srpna Konya – Dinar

Přecpané ulice nám opravdu nechyběly, ale zastávka v Konye byla nevyhnutelná. Průjezd městem se naštěstí obešel bez jakýchkoliv incidentů, místní řidiči přeci jen měli alespoň trochu ohleduplnosti. Zastavili jsme u benzínky asi tak tři kilometry od centra a byli jsme rádi, že jsme našli stín, protože sluníčko začalo nebezpečně pálit, z čehož by pneumatiky asi neměly velkou radost. Bez velkých problémů se dostáváme k informacím, kde nás již navádí do banky.

S angličtinou to tady vypadá opět dost špatně. Nakonec se nás ujme mladý úředník, který sice jeví snahu, ale ta nám je prd platná. O penězích samozřejmě neví, čímž nás značně roztrpčil a naštval. Neztrácíme trpělivost a jdeme volat Tibákům, od nichž dostáváme instrukce, za kým jít. Ještě předtím zkousím moje kreditku na studentské konto, jestli funguje. Automat ji zcela bezostyšně sežral a tak musíme čekat další půlhodinu, až přijde obsluha. Na druhý pokus konečně z automatu vyjelo patnáct miliónů, které by nám měly v případě nejvyšší nouze stačit alespoň na dojezd do Pamukkale. Naše ofenzíva nabrala na rychlosti a šli jsme již přímo za nějakým vedoucím provozu, kterej předtím jednal s Tibákama. Oznamuje nám, že peníze poslali, ale že je to na Esatovo jméno v Erzurumu a tudíž 33 miliónů, které zbyly z úhrady dluhu, musíme dostat od něj. Vypěnili jsme a sehráli divadlo, že jsme totálně bez peněz, ale zřejmě to nemělo účinek. Voláme znova do Fethiye Tibákům, kteří nasadili úspěšnou taktiku vyhrožováním stížností na ankarském ústředí. Čekáme asi hodinu v tý zatracený Iš bance, kterou nejlépe charakterizuje obraz potápějící lodi, který visel v hale. Na palubě se ale ještě vesele tancovalo…

Konečný rozsudek je vynesen po krátké hádce v půl jedné, kdy dostáváme našich vysněných 33 miliónů.

Pocit obrovské úlevy se musel jít hned zajíst, zatímco Deny a já jsme vzali za vděk normální restaurací, Šum nemohl nevynechat návštěvu „mekáče“. Jejich kontinentální záchody, kde ještě k tomu hrála normální hudba, byly balzámem nejen pro zadní partie. Snad poprvé jsem byl vděčen symbolu konzumu za to, že existuje.

Náš rozpočet se po předchozích drastických škrtech konečně zlepšil a protože padesát miliónů příliš zatěžkávalo naší peněženku, hned jsme ji odhlehčili v supermarketu na okraji města.

Konečně odjíždíme v domění, že kalich hořkosti se již naplnil do dna a že nás nic nemilého již nepotká. Vše tomu nasvědčuje, protože jízda z Konye probíhá bez jakýchkoliv problémů. Auto šlape ještě líp než předtím, snad jen by mohlo vypadat trochu vzhledněji. Krajina okolo začíná být znovu hornatá, což jen vylepšuje naši náladu. Jízda okolo jezera Egirdir, krásně položeném mezi horami, nás inspirovala k tomu, že bychom se mohli jít koupat. Pláž v jisté obci nevypadala příliš lákavě, zejména voda plná žab a jiné havěti a raději zastavujeme asi o pět kilometrů dále v osamocené zátoce. Koupání osvěžilo, i když čistota vody příliš nenadchla. Samotnou kapitolou pak byla turecká rodinka, která si vyšla na piknik k jezeru. Schválně jsme čekali, jestli ženy, zahalené i ve čtyřicetistupňovém vedru, alespoň do vody sundají svůj závoj, ale nezklamali. Své „pláštěnky“ se nezbavili ani ve vodě. raději jsme ani nemysleli, co všechno v tom závoji dělají.

Silnice začínaly být docela v pohodě a nebylo proto divu, že jsme za odpoledne urazily docela slušnou vzdálenost. Místo na nocleh jsme si nakonec vybrali u asi 100 km od Pamukkale, kousek od silnice. Cesta do pole sice byla docela pro auto záhul, ale zvládlo to.

30. den Středa 25. srpna Dinar – Afyon

Polní cesta byla opravdu dost hrozná a ráno již pneumatika zadního kola nápor kamenu nevydržely. Naštěstí byl „lastikci“ neboli pneuservis jen pár metrů. Jenom nafoukly pneumatiky a jelo se dál.

Silnice do Denizli byla opravdu různorodá, od několikakilometrových úseků jen se štěrkem až po runway, která byla v prostředku jen rozdělena jednou tlustou čárou. Žádné další pruhy už nebylo potřeba malovat, protože Turci by je stejně ignorovali. Když se najednou objevilo auto po naší pravici, které nás předjíždělo, ani jsme se nedivili.

Houšť cedulí upoutávajících na penzióny a restaurace jasně naznačila, že Pamukkale se blíží. Zaparkovali jsme přímo u autobusové zastávky, žádná cedule na zákaz zde ani nebyla. Byl ještě čas a tak jsme se ještě zdržovali okolo auta. Po chvíli přijela dodávka s nějakými cizinci a bum, pneumatika. Nejprve jsme se v domnění, že se nejedná o naši pneumatiku, smáli, pohled na zadní kolo nás ale rychle vyvedl z omylu. Skvělé. V Dinaru tlakem nešetřili a dopolední sluníčko stačilo k tomu, aby bylo vymalováno. Cesta do pneuservisu byla opravdu zábavná. Podle majitele krámku, který vše sledoval, to bylo jen asi 300 metrů a proto ji odnáším pěšky. Lastikci ale už bylo zrušené a tak musím střídavě kutálet a nést špinavou pneumatiku asi kilometr. U opraváře ji nechávám s tím, že se pro ni stavíme odpoledne.

Turisty přecpaného Pamukkale jsme se děsili dlouhou dobu a naše nejčernější předpovědi se brzo vyplnily. Nádherné travertinové kaskády, které nechybí na žádném tureckém prospektu, totiž turisté a majitelé hotelů natolik zničili, že jejich návštěva nemá dnes prakticky smysl, snad jen jako odstrašující příklad, co dokáže masový cestovní ruch. Idylické obrázky koupajících se lidí v termální vodě, jsou minulostí. Místo toho jsme museli hned na začátku sundat boty, což při některých kamenitých úsecích nebylo zrovna příjemné, a poslušně se vecpat do davu turistů, který traverzoval husím pochodem svah z jedné strany na druhou. Úžasný zážitek, pohled na vypasené lenošící dovolenkáře, kteří na chvíli přerušili svoje válení u moře, aby mohli udělat foto právě zde. Totálně zklamaní jsem celý svah přešli a našli útočiště ve stínu. Neodbytní prodavači všeho možného nás již přiváděli k šílenství a rychle jsme proto dospěli k závěru, že Pamukkale je shit číslo jedna. Náš dojem nevylepšil ani vcelku působivý římský amfiteátr, zejména kvůli nesnesitelnému vedru.

Po deseti dnech jsme se setkali s Tibáky a po občerstvení v jedné z restaurací, kde se nás pro změnu snažili natáhnout, dochází ke změně posádky. Zbývá ještě malý detail – pneumatika. Nejprve jsme nemohli servis znovu najít, napodruhé zase nebyl opravář, protože se zrovna modlil v mešitě. Pak začalo smlouvání o ceně, Tibák měl zřejmě smlouvací půst a tak dost neodbytně snižoval cenu, až hrozilo, že nás vyhodí. Nakonec to nějak zazáplatoval, ale byl jsem docela rád, že už auto dneska opouštím.

Proces předávání věcí z auta do baťohů a naopak zabral dost času a z Pamukale odjíždíme obecním autobusem až v šest do Denizli. Šum, Sypo a Tibáci pokračují již směr domů autem, my musíme vydržet do soboty na autobus z Istanbulu.

Výpadovka směr Dinar vypadala docela přijatelně, i když nikomu se zastavovat zrovna nechtělo. Byli jsme ale v pohodě, protože jsme věděli, že času máme opravdu dost a kdykoliv můžeme sednout na vlak. Po necelého hodině zastavila Kia s korbou. V kabině samozřejmě místo nebylo, ale vzadu jo. Takže jsme podruhé jeli v Turecku na korbě. Zpočátku to nemělo chybu, ale jak se ochlazovalo, začalo to být hrozný. Po asi půlhodině jízdy jsme zastavili u motorestu a konečně jsme se mohli trochu zahřát. Z našich „jízdodárců“ se vyklubalo, že jedou až do Kocaeli, což je jen třicet kilometrů od Istanbulu.

Za celou dobu našeho pobytu v Turecku jsme neslyšeli střelbu. U motorestu jsme se konečně dočkali. Nepochopili jsme sice zcela situaci, ale zřejmě se někdo snažil někomu ukrást auto a byl přistižen. Následoval malá přestřelka a boj mezi oběma skupinami. Docela zábavná podívaná, i když trochu nebezpečná.

Čekali nás další cesta na korbě, tentokrát již za úplné tmy. Frajersky jsem si nevytáhl kalhoty a teď jsem se proklínal. Zima byla už hrozná a zoufale schoulen jsem se snažil alespoň přikrýt bundou. Že to nemělo skoro cenu, nemusím asi připomínat. Netrpělivě jsem počítal kilometry a těšil se na Afyon, kde nás měli vysadit. Po více než dvou hodinách jízdy mrazícím boxem se tak skutečně stalo.

Po vystoupení nás čekal šok. Zatímco jsme očekávali nějakou pustou křižovatku uprostřed polí, na silnicích panoval v jedenáct v noci rušný provoz a všude okolo byly hotely a restaurace a další se ještě stavěly. Zmrzlí na kost jsme neměli sílu jít někam daleko a tak jsme vzali za vděk posekaným polem jen kousek od silnice. Za chvíli se ale ozývalo podivné cinkání, které jsme zprvu nechápali. Poté, co se pár metrů od nás objevilo stádo ovcí, které směřovali pomalu k našemu místu, nezbylo nic jiného než se přestěhovat.

31. den Čtvrtek 26. srpna Afyon – Yalova

Tak úspěšné pokročení v naší trase jsem nečekali a proto jdeme tento úspěch zajíst a zapít do blízkého motorestu. Byl to spíše takový malý Černý most, který úrovní služeb a čistotou všude kolem působil uprostřed polí dost nepatřičně. Zřejmě to byla ale turecká pýcha, neboť na zdech visely fotky z otevírání celého areálu, kde nechyběl ani turecký premiér.

Po načerpání sil odcházíme na výpadovku směr Bursa. Na rozdíl od všech ostatních silnic tady skoro nic nejezdilo, ale zůstali jsme klidní. Stačilo pět minut a zastavuje bílá dodávka. Jede až do Istanbulu, takže máme vystaráno na dalších téměř dvě stě kilometrů. Konverzace zprvu dost vázla, ale slovník a jména fotbalových klubů a hráčů citelně pomohly. Poměrně mladej řidič jel už z Antalye, kde byl služebně, jinak bydlel v Istanbulu a nemohl pochopit, jak jsme se mohli vydat třeba do Kurdistánu. Krajina začínala trochu placatět a také se začalo objevovat množství továrniček, od malých keramiček až po licenční výrobnu Fordů.

Rozloučili jsme se na odbočce do Bursy, kde jsme ani nečekali a už nám zastavil náklaďák. Řidič byl docela přijemnej a snažil se s náma mluvit, na což si v nejbližší čajovně pozval ještě kolegu. Jel až za Bursu pro broskve, čehož jsme samozřejmě nemohli nevyužít. Sice jsme přišli o Bursu, kde jsme strávili jen asi hodinu vykládáním jakýchsi skříní na předměstí. Cesta dost klesala, během pár desítek kilometrů jsme se dostali z tisíce metrů až na úroveň moře. Kolem silnic bylo neuvěřitelné množství stánkařů s místními zemědělskými přebytky, hlavně pak broskví. Měli jsme v úmyslu zastavit se alespoň na půl dne a proto jsme se nechali vyhodit asi 30 kilometrů za Bursou a odbočce do Mudanye, kterou nám doporučil předchozí řidič jako dobré letovisko. Provoz do několik kilometrů vzdáleného městečka Kuršunlu nebyl zrovna veliký, a ještě k tomu jsme jeli nadvakrát .

Kuršunlu leží na břehu Marmarského moře, které se ukázalo jako značně špinavé. Pláž se táhla přímo centrem města, na okraji byly jen vily místních zbohatlíků. Osvěžení přišlo celkem vhod, ale voda, ze které jsme odešli mírně očernění, nebyla zrovna ideální a proto jsme se rozhodli pro odjezd. Nepřesvědčila nás ani předražená restaurace, kde jsme ochutnali tureckou pizzu, která byla nic moc. Celé městečko, i když nebylo ani trochu zaměřené na turisty, nás dost zklamalo. Zpátky nás vzali nějací dva místní šašci, kteří se zřejmě podle stylu jízdy učili teprve jezdit. Na hlavní silnici do Yalovy byl mimořádně silný provoz, ale i tak jsme čekali asi půlhodiny. Fiat nás dovezl ale jen pár kilometrů do …., na čtyřproudé výpadovce jsme čekali znovu pěknou dobu. Po další půlhodině zastavila modrá Tempra, která nás ale znovu odvezla jen pár kilometrů. Nevadí, času jsme měli dost. Ušli jsme asi kilometr, aby nám zastavilo omšelé Volvo s ještě omšelejším řidičem, který neustále něco mlel, ale nebylo mu vůbec rozumět, protože zubů v jeho ústech již bylo poskrovnu. Kopcovitý terén dal autu pořádně zabrat, nahoru se sápalo přes půlhodiny. Při jízdě z kopečka jsme zase jen trnuli, kdy mu zkolabují brzdy. Opravdu skvělý poslední turecký stop.

V Yalově bylo strašný dusno a vlhko, což jen vypovídalo nulové nadmořské výšce. Dali jsme si jeden z nejlepších kebabů celého Turecka, zavolali Esatovi, jestli peníze opravdu dostal a vydali se hledat místo k ubytování. Využili jsme rady Sypa a zkusili štěstí u benzínky. Pracovníci Turkpetrolu nic nenamítali a tak jsme k údivu některých řidičů našli místo na prostorné střeše. Ještě předusnutím tam sice omylem vypustili vodu, ale to byl jediný incident.

32. den Pátek 27. srpna Yalova – Istanbul

Při čilém ruchu, který panoval u benzínky, se nedalo ani dlouho vyspávat. Nová směna se trochu divila, kdo jim spal na střeše, ale než se stačili vzpamatovat, byli jsme už pryč. Snažíme se najít informace – v LP chyběli a začínáme mít pochybnosti, jestli tu nějaké vůbec jsou. Náhodně oslovení chodci nás pokaždé poslali jinam. Dolmuš do Termalu jsme nakonec stejně našli.

Po jeho zaplnění odjíždíme. Yalova na mapě vypadá jako městečko, ale takových třicet tisíc obyvatel v ní určitě žije. Vedlejšími uličkami se dostáváme za město a lesem ujíždíme k lázeňkému středisku Termal. Tolik lesů jsme ještě v Turecku neviděli a začínám mít pocit, jako bych byl spíše někde v Čechách. Po zhruba půlhodině jsme v cíli. Slova o Termalu jako o jednom z nejluxusnějších lázeňských středisek v Turecku byla na první pohled pravdivá. Na výběr je několik míst, kde můžeme otestovat, jak to chodí v pravých tureckých lázních. Ceny jsou dost vysoký, nakonec volíme nejlevnější variantu, která nám připadala také jako nejturečtější. Luxusní Sultán Banyo měl tak přemrštěnou cenu, že jsme na něj ani nemohli a ze smíšených lázní se vyklubal jenom bazén s termální vodou.

V Turecku bývají lázně běžně oddělené pro muže a ženy. Nejinak tomu bylo i v našem případě. Po zakoupení lístků jsme vyfasovali klíček od skříňky a ručník. I když jsme již byli instruováni předchozími zkušenostmi Tibáků z Kačkaru, že producýrovat se po šatně jen tak se nevyplácí, naše kroky byly značně nejisté, protože jsme nevěděli, co můžeme a co ne. Nakonec jsme na sebe hodili plavky a ručník a vyrazili přímo do lázní. Nejprve jsme museli vystát frontu na jedinou sprchu a pak jsme již byli přímo v centru v lázni. Měla kruhový půdorys, obložená mramorem, uprostřed byl bazén s termální vodou a okolo všude kohoutky s teplou a studenou vodou, která se nalévala do takových kádí a tím se člověk poléval. Po dlouhé době jsme se umyli opravdu důkladně, i když urvat pro sebe kohoutek dalo docela práci.

Pro ostatní návštěvníky jsme byli opravdovými exoti, ale oni na tom u nás nebyli o mnoho líp. Bylo tam přibližně dvacet až třicet lidí, většinou takových starých pupkatých dědků, kteří se neustále myli, protahovali se a tvářili se nanejvýš vážně. Dokonce hlídali i to, jestli jsme se důkladně umyli, zřejmě je na to určen nějaký minimální čas, protože když jsme chtěli po deseti minutách chtěli jít do bazénu, hodili na nás velmi výstražný pohled, že máme pokračovat v mytí. Všude bylo obrovské horko, ještě že jsem neměl co propotit. Voda v bazénu měla snad sto stupňů a bylo by mi příjemnější ponořit se spíše do studené. Poněkud jsem zapomněl, co je to tepelný šok a do horké vody jsem vlezl až moc rychle. Asi deset sekund jsem o sobě vůbec nevěděl a tak jsem se šel radši zchladit na kamenné pódium. Pak jsme radši odešli do ještě chladnější místnosti. Po necelých dvou hodinách jsme naši návštěvu hamammu, jak se tureckým lázním říká, ukončili. Cítili jsme se jak vyměnění, navíc bylo příjemně chladno a okolní lesy krásně okysličovaly vzduch. V Yalově ale bylo již tradiční přímořské horko a naši vymydlenost brzy začal překrývat pot. Ještě kebab a můžeme odplout do Istanbulu. Cena za trajekt byla dost nevybíravá, zejména kvůli absenci studentských slev. Jak jsme s později dozvěděli, hodinová plavba stála tolik, co by stála jízda vlakem až z Pamukale. No, hlavně že jsme ušetřili.

Supermoderním katamaranem, který se během plavby přes Marmarské moře ani na chvíli nezhoupl, jsme přijeli asi za hodinku do evropské části Istanbulu přibližně tři kilometry od centra. Odpolední horko vrcholilo. Náš plán byl najít nějakou benzínku, kde by jsme se znovu vyspali. Okolo hlavního tahu ke Galatskému moři jich bylo několik, ale žádná neměla vhodnou střechu. V tom parnu se s plným baťohem nedalo moc daleko chodit a tak jsme to brzy vzdali a zvolili opět náš ověřený hotel Anadolu. Nezklamal, střecha byla znovu volná jen pro nás.

Vyrazili jsme na poslední nákupy. Nejprve jsme sice narazili na nepřekonatelný problém, jak vybrat peníze z bankomatu, protože každý, který jsme natrefili, nefungoval. Nakonec se to nějak záhadně podařilo. Na bazaru jsme si předtím vyhlídli několik věci – především fezy, Déňa bundu a já batoh.

Bazar je opravdu zážitkem na celý život. Neuvěřitelná spleť obchůdků a jejich neustále lákajících prodavačů, mraky turistů, to vše patří k jeho koloritu. Fezy se nám podařilo koupit od jakéhosi zoufalce, který nám udělal dobrou cenu údajně jen proto, že jsme z Čech. Jak se později ukázalo, cena to byla opravdu dobrá, protože za takovou nebylo možné sehnat jiný. S baťohem to bylo horší. Jeho ceny byly dost přemrštěný a ani jsem nemohl říct, že by se mi nabídka nějak líbila. Většinou se smlouváni zarazilo tak na devíti stovkách a to bylo nepřijatelné. Pak jsem začal používat velmi dobrou fintu – mám poslední pět stovek a z tři hodiny odlétám, chacha. Docela to zabralo a po asi půlhodinovém smlouvání, kdy se prodavač ještě ptal majitele, jestli už to není pod nákupní cenou, si hnědý kožený baťoh odnáším za pětikilo. Tuto strategii jsme úspěšně uplatnili i u Déňovy bundy „original Versace,“ kterou takto pořídil asi za tisícovku. Majitel nám tak důvěřoval, že poslal svého malého syna s námi k bankomatu. Ztratit se mu i s bundou by opravdu nebyl problém, ale poctivost znovu zvítězila.

Ještě návštěva ovocného trhu, kde jsme samozřejmě nemohli zapomenou na nákup super broskví a jdeme zpátky do hotelu. Vychlazený Efes na hotelovém dvorku opět nezklamal, naši poslední noc v Turecku ještě zpestřil ohňostroj nad Bosporem. Lepší rozlučku jsme si ani nemohli snad přát.

33. den Sobota 28. srpna Istanbul – Stara Zagora

Muezzin nezklamal a ráno nás jeho zpěv linoucí se z reproduktorů několika minaretů okolo nás spolehlivě vzbudil. Chtě nechtě, poslední pohled na turecké sluníčko, dnes definitivně odjíždíme. Ráno ještě dokupujeme to, co jsme nestihli včera, což představuje zejména nákup knížky o Turecku a pro jistotu ještě další fez. Dopoledně uběhlo jako voda, ještě ochutnávka místní skvělé těstovinové speciality börek a padáme z hotelu. Tramvají jedeme na Aksaray do supermarketu Migors, kde utrácíme poslední liry na zásoby na cestu. Jak se později ukázalo, ne příliš velké. Přesedáme na metro a za chvíli jsme na otogaru. Poslední drobný mince ještě investujeme do Orbitek a tureckých novin a nezbývá nám nic jiného, než se jít „čeknout“ na autobus. Vše bylo v pořádku, zbývaly nám ještě více než dvě hodiny do odjezdu, které trávíme prohlídkou obrovského otogaru, na kterém je více než 160 odjezdových stání, z kterých se dá jet opravdu do celé Asie i Evropy. Asi nejlépe celý areál vystihuje popis několikapatrová děloha.

Vedle stánku Parlak Turizm, s kterými jsme jeli, stála společnost do Erzurumu, jejíž naháněč se nás intenzivně snažil přesvědčit, ať tam jedeme. Nostalgické vzpomínky naštěstí včas ožily.

K naší velké radosti jsme zjistili, že jede i jeden stejný řidič, ten, který nám připadal svým chováním poněkud méně inteligentní, obzvláště, když nám zapnul na noc chlazení. Nezklamal ani nyní.

Na rozdíl od Prahy se v Istanbulu autobus ani zdaleko nezaplnil, zhruba polovina míst byla prázdná, čehož byl hřích nevyužít.

Vyrazili jsme po čtvrté a po malé přestávce jsme dorazili na turecko – bulharské hranice kolem sedmé. Byrokratický kolotoč znovu čekal na svoje spuštění. Leč, náš řidič, který vypadal jak vekslák osmdesátých let postávající v dolním konci Václavského náměstí, evidentně věděl, jak zabránit jeho roztočení. Ve frontě na výstupní razítka si stoupl jako první a jen tak náhodou zapomněl ve svém pasu pětimiliónovku. Celník ji je dlouho trénovaným grifem obratně sbalil a bylo vymalováno..teda vyrazítkováno. Pokud vezmu v úvahu, že během našeho zhruba dvouhodinovém pobytu na hranicích jelo asi šest autobusů, má celník docela slušný vedlejšák.

Bulharská celnice nezklamala, znovu jsme museli projet tím dezinfekčním humusem. Nižší kupní síla v Bulharsku byla patrná i na požadavcích celníků, kterým ke štěstí stačila láhev kokakoly a hlavně plastikové kelímky. Poznat, že jsme v Bulharsku, bylo jednoduché, obrovské díry za měsíc nezmizely.

34. den Neděle 28.9. Stara Zagora – Kúty

Noční přejezd byl jedním z nejhorších zážitků celé cesty. Průjezd přes bulharské hory vedl k citelnému ochlazení a řidič jaksi nemohl pochopit, že nám je zima a autobus má taky něco jako topení. Ostatně v péřových bundách to asi nepoznali. Samozřejmě, že ani nezastavili, takže jsme si nemohli vzít z kufru něco teplého. V takový zimě se ani nedalo spát, protože chlad byl opravdu všude. Rumunská hranice byla tentokrát zcela bezproblémová, nestáli jsme tam více než půlhodiny.

Konečně se mi podařilo usnout když jsem se probudil, nestačil jsem se divit. Opravená krásná silnice. Nejprve jsem ani nemohl poznat, kde jsme. Kolem osmé jsme zastavili v krásném údolí na ranní očistu, což byla událost pro místního pastevce. V Aradu nás opustil jeden řidič a cesta do Prahy pokračovala s jediným.

Pro vjezd do Maďarska zvolil šofér jiný přechod, který byl asi méně frekventovaný. Rumuni opět překvapili a byli v pohodě. Maďaři nás dali do odstavného pruhu, kde nás nechali čekat více než hodinu. Pak přišel nějakej machýrek a začal nám konečně dávat razítka. To ale nebyl ještě důvod, abychom mohli jet. Znovu další čekání. Naše močové měchýře ale již dostávali nepříjemně zabrat. Záchod byl hned u autobusu, ale cena za jeho použití byla natolik nechutná, že část osazenstva prostě nezaplatila. Hajzlbabka udělala takovej povyk, že hříšníci museli na pohovor. Celníci se natolik naštvali, že začli šmejdit v našem autobuse a hledat drogy. Na pomoc si vzali ještě malýho kokršpaněla, což vzbudilo u většiny záchvěvy na rtech. Všichni celníci se tvářili nadevše důležitě a po dalších dvou hodinách neúspěšného hledání konečně odjíždíme.

Nudná placatá krajina byla opět zatěžkávací zkouškou pro náš žaludek. V Istanbulu jsme totiž nakoupili opravdu skromné zásoby, takže jsme jedli takřka na příděl. Jenže právě na maďarských hranicích již veškeré jídlo, které spočívalo ve dvou vekách a jednom perníku, zmizelo. Jediným přísunem energie pro nás byl jen instantní ovocný nápoj. Obzvláště trýznivý byl pohled na sousedy, kteří pořádaly opravdové hody a ozývaly se takovéto rozhovory: „nedáš si ještě jedny sušenky? Ne, po těch broskvích jsem úplně plnej.“

Jiné komplikace se naštěstí v Maďarsku již nevyskytly a kolem deváté jsme dorazili na hranice. Problémy jsme tentokrát opravdu nečekaly v domnění, že vše jsme si již protrpěli na předchozí celnici. Leč, bratia Slováci se ukázali jako ještě horší než Hunové. Přesto byl pobyt na celnici příjemnou relaxací, zejména díky ukázkovému chování celníků „.. a čo tamten s rukama vo vreckách atd.“

I čeští celníci byli evidentně na školení na Balkáně. Nad několika lahvemi Balantines od řidiče se ani příliš nepodivovali. Přímo naproti autobusu stálo dodávka s protidrogovým komandem a tak bylo jasné, že menší přilepšení hraničním úředníkům je nezbytné.

35. den 29. srpna Kúty – Mladá Boleslav

Nejkratší den celé expedice uplynul bez větších problémů. Zastávka v Brně, krátký odpočinek u motorestu a konečně taky jiné sušenky než odporný Kremali, český noviny…konečně doma. S jízdním řádem si řidič hlavu nelámal a krátce po třetí přijíždíme před Florenc. Nezbývá nic jiného, než homelessit na hlaváku a čekat na první vlak. Přes sedmou konečně pojizerské Hikari dokodrtalo také do Boleslavi. A to je vše, tády dády dá.

http://turecko.freeservers.com/turecko.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .