Oblast: Port el-Kantaoui, Sousse, Mahdia, Sfax, ostrovy Kerkennah, Djerba
Ubytování: Port el-Kantaoui – Méditerranean Dreams Hotel Miramar Golf
ostrovy Kerkennah – hotel el-Jazira
Djerba – Houmt Souk – hotel Sables d´Or
1. den – 1.4. (středa)
Tentokrát jsme se rozhodovaly, které místo zvolit jako „základnu“, abychom se mohly podívat na sever i na jih Tuniska. Tři roky předtím jsme každý březen létaly na Djerbu do stejného hotelu. Tuto tradici jsme letos bohužel musely oželet, jelikož hotel byl kvůli rekonstrukci uzavřený. Djerbu jsme tedy již vyřadily, protože jsme nemohly navštívit ani náš oblíbený hotel ani naše přátele, kteří tam pracovali. Sledovaly jsme tedy nabídky na náš termín do oblasti Sousse, protože odtud se vyjíždí nejlépe do okolí. Plánovat jsme si mohly jak chtěly, nakonec jsme zvolily nejen jiný termín, ale také trochu jinou oblast a tou byla Port El Kantaoui. Tentokrát se nám i odlet poposunul až do dubna, místo tradičního března.
Nakonec jsme zvolily 12ti denní pobyt v hotelu Miramar Golf v oblasti Port El Kantaoui. Odlet byl 1.4. z Mnichova. Letěly jsme se společností Tunisair. V půl 2 jsme vyjely z Českých Budějovic a kolem 18h jsme byly na letišti v Mnichově. Cestou jsme se zastavily ještě na kafi v Landshutu ale jelikož tam hasiči a policajti uzavírali vjezd do města, raději jsme to hned otočily. Asi by nebylo příjemné tam zůstat a letadlu pouze mávat 🙁 Na letišti jsme pak ještě trochu bloudily, protože nám napsaly špatný vchod, a tak jsme se musely řídit dle informací přímo letiště, které jsme si předtím ověřily na internetu. Ve 20h jsme měly stanovený odlet, ten byl v pořádku a trval cca 2h 20min.
Na letišti nás přivítal německy mluvící delegát. Již při čekání na zavazadla, jsme věděly, že tato „cestovní dovolená“ bude opět stát za to. Kamarádky kufr přijel jako první, tudíž jsme si řekly, že taky jednou bude vše rychle vyřízené a nebudeme muset čekat. Bohužel svůj kufr jsem následně vyhlížela marně. Nepřijel ani jako druhý, ani po již půlce odbavených turistů. Člověk by tomu až nevěřil, že vyjede jako předposlední! (ten poslední kufr byl zřejmě nějaké cestovní kanceláře, protože tam měl nálepku a jezdil dokola celou dobu mezi ostatními). Tomu se člověk musel už jen smát, když tam zbylo asi 5 lidí, tak jsem se začínala modlit, aby ten můj vůbec nakonec přijel a doufala jsem, že se neztratil. Následně nás odvezly do hotelu, stejně jako v Maroku, i tady jsme vystupovaly z mini busu samotné dvě 🙂 Na recepci jsme vyplnily ubytovací kartičky a odebraly se na pokoj. Hotel byl celkem velký, příjemný a čistý. Tento rok se také poprvé poposuval čas. Takže jsme šly spát v půlnoci tuniského času, ale „našeho“ bylo už hodina po půlnoci.
2.den – 2.4. (čtvrtek)
V 9h jsme šly na snídani. jako vždy nám stačí polopenze, protože v hotelu přes den většinou nejsme. Snídaně se zde podávají od 6 – 9.30h a večeře od 18.30 – 21h.
Dnešním cílem byla Mahdie. Jelikož jsme ještě neměly vyměněné peníze, vydaly jsme se pěšky do Portu (2km), kde jsme si v bance peníze změnily a rovnou vyrazily taxíkem do Sousse na stanici louagi. Přímo do Mahdie jsme jely 1 hodinu a cena byla 3,6 TND. Po příjezdu jsme se vydaly pěšky do centra. První zastávkou bylo muzeum + Sakífat al-kahla – to je mohutná opevněná brána a považuje se za jednu z nejhezčích v celém Tunisku. Udělaly jsme pár fotek zvenku, a rozhodly jsme se obejít ještě město, než bude poledne a centrum utichne. Šly jsme podél pobřeží, kde je opravdu nádherný výhled a také úžasná místa k focení. Zde jsme se celkem zdržely, také se nás chytil jeden „průvodce“, který nedal pokoj a chtěl nám poskytovat své služby 🙂 Došly jsme až na cíp pevniny, kde stála velká pevnost Burdž al-kabír. Vedle pevnosti směrem k pobřeží se táhne pás s bílými náhrobky a u pobřeží jsou vidět zbytky fátimovského opevnění.
Stojí za to, se tam na chvíli zastavit a pokochat se nádherným pobřežím. Po cestě zpět jsme chtěly navštívit Velkou mešitu, našly jsme ji až pomocí místního obyvatele, který nám ovšem také sdělil, že je zavřená. Směřovaly jsme tedy alespoň k muzeu, ale i zde nás čekalo nemilé překvapení..bylo též zavřené. Z vývěsního štítku jsme se dozvěděly, že od dubna začíná jiná sezóna a mají otevřeno pouze dopoledne (bylo 2.dubna a my byly zvyklé cestovat v březnu, kdy bylo otevřeno vše po celý den). Zastavily jsme se tedy už jen na pozdní oběd v bistru, kde jsme si daly sendvič a čerstvou pomerančovou šťávu. Pak jsme se vydaly zpět na stanici louage. V Mahdii jsme byly poprvé, a tak jsme samozřejmě bloudily, naštěstí se opět ukázala ochota místních a jeden prodavač nám pomohl najít cestu 🙂
Ze Sousse jsme jely taxíkem až do hotelu. Po náročném výletě nás neminul krátký posilující spánek. Kolem 19h jsme šly na večeři. A poté se přesunuly pouze o kousek dál do baru, kde jsme si objednaly kávu. Myslím, že poprvé se nám stalo, že se číšník zeptal, jestli chceme malé či velké kafe. Řekla jsem tedy velké. Za chvíli se k nám blížil s naší objednávkou..jen jsme strnule koukaly a nevěřily vlastním očím. Ani jednu z nás nenapadlo, že nám „velké“ kafe přinese v „piváku“. Příjemnou atmosféru zde dotvářela živá hudba v podobě zpěváka, který hrál na klávesy. Samozřejmě by to nebyl asi „správný“ hotel a „správný“ večer, kdyby se zanedlouho u našeho stolu nezjevil animátor. Přišel se s námi seznámit, pozdravit a popovídat. Pak začal naznačovat, že ten chlapec u protějšího stolu, mluví česky. Říkaly jsme si, že je to divné, že s námi žádní Češi nepřijeli a celkově je to hotel spíše pro Němce a také pro Araby. Pak za tím „Čechem“ Mohamed (tak se jmenoval onen animátor) došel, a zpět přišel již s chlapcem…a měl pravdu, chlapec uměl česky, respektive slovensky, protože pocházel ze Slovenska, ale žil v Rakousku. Dodnes se s kamarádkou dohadujeme jestli se jmenoval Anton, Anatol či Apoštol..každopádně vše začíná na stejné písmeno :-)… „Chlapec od A“ zde byl na dovolené sám, a prý relaxuje a odpočívá. Zbytek večera jsme u stolu strávily společně, ale nezbyly jsme samy, přidaly se k nám ještě dvě černošky, které pocházely z Jihoafrické republiky. Ve finále večera přisedl ještě chlapec s dívkou z Francie. Takže jsme měly menší mezinárodní sraz, při kterém jsme povídaly, tancovaly a užívaly dovolené. Kolem 01h. jsme šly spát už i my, protože nás ráno čekal další „výjezd“ 🙂
3.den – 3.4. (pátek)
Po snídani jsme vyrazily taxíkem směr Sousse, odtud louagi do Sfaxu, to trvalo necelé 2 hodiny a cena byla 20 TND (7,6 TND/osoba + baggage 1ks/2TND..to zaokrouhlení je asi normální 🙂 ) Ještě jsme měly menší problém než jsme vyjely směr Sfax. Čekaly jsme než se louage naplní a najednou za námi přišel chlapík-zřejmě zaměstnanec louage station-a měl problém s našimi penězi za jízdenky. Říkal, že když jsme si kupovaly jízdenky, tak nám paní u okénka špatně vrátila peníze a on teď chtěl, abychom mu ukázaly kolik nám vrátila. Složitě jsme mu vysvětlily, že vrácené peníze máme v peněžence mezi ostatními, takže těžko se dopočítá. Nevím jak je to možné, ale tuhle jednoduchou věc nemohl pochopit, prostě chtěl vidět peněženku a tečka. To už nás ale přestávalo bavit a tušily jsme zas nějakou arabskou lumpárnu – nebylo by to poprvé 🙂 A tak jsme se s ním přestaly bavit a kupodivu dal pokoj a mohly jsme vyrazit na cestu.
Ze stanice louage jsme se pak ve Sfaxu vydaly směrem k přístavu na trajekt, který měl směřovat na ostrovy Kerkennah. Bohužel jsme si myslely, že směr víme. Nejdříve jsme šly správně ale po chvíli jsme se vrátily, přešly i stanici a směřovaly přesně na opačnou stranu. Kde nic, tu nic. Nakonec jsme si raději vzaly taxík. Ten nás tam odvezl během 3minut a stálo to 1 TND 🙂 Kdybychom si ho vzaly dříve, ušetřily bychom spoustu času. Chyba byla v tom, že jsme ze stanice louage vyšly zadním vchodem, místo předním a proto jsme se pak už orientovaly špatně. V čekárně jsme zjistily, že trajekt jede až za hodinu a půl. Takže jsme se pohodlně usadily a vyčkávaly. Hala se postupně začala plnit a ještě než jsme měly vyrazit, jsme si koupily na cestu sandwich. Předtím jsme sledovaly jak pán dlouho debatuje s paní prodavačkou, a řešily jsme, co si tak mohou říkat. U nás člověk přijde, řekne:“jeden hamburger“, zaplatí, vezme a jde. Tudíž když jsem se pak odebrala onu svačinu koupit, ani mě nenapadlo, že tam budu trávit ještě dvakrát víc času jak pán přede mnou. Každopádně se to trochu očekávat dalo, protože pani i s dalším zákazníkem za mnou, si chtěli se mnou povídat a vůbec jim nevadilo, že neumim francouzsky. Takže jsem arabsky řekla počet a co chci a pak už chtěla jen čekat. Ale pani zajímalo jestli chci to či to (přitom měla na výběr asi jen ze 4 ingrediencí) a chlapec vedle mě se rozpovídal a začal vzpomínat na lámanou angličtinu, kterou se snad někdy, kdysi dávno, někde učil 🙂 Asi po 10 minutách jsme šla i se svačinou zpět a kamarádka se usmívala a říká co jsem tam tak dlouho dělala, že už jsem jak ty Tunisani. Tak jsem jí říkala, že řeší každou blbost 🙂 Pak už jsme se zvedly a šly do fronty. Pán, který nám kontroloval lístek, se nejdřív zasekl, pak se smál, a pak se opět zarazil a ptal se kam a proč jedeme..koukal nevěřícně, asi taky proto že dvě bílé holky tam byly dosti výrazné a tak jsme mu vysvětlily že jedeme do Ramly. Zeptal se, jestli máme zařízený hotel, tak jsem mu odpověděla že ano a poté chtěl vědět i název. „Hotel El-Jazira“. Mírně se zděsil a doporučil hotel ve vedlejší vesnici…“Cercina“. Poděkovala jsem, a řekla, že je to dobré, že si poradíme samy. Jak to s náma myslel dobře, jsme pochopily až při vstupu do našeho pokoje v hotelu El-Jazira :-).
„Kirkenna“ je děvět nízko položených ostrovů cca 25km od Sfaxu. Zdejší turistiku tvoří spíše obyvatelé Sfaxu, kteří sem vyrážejí i s dětmi na výlety. Jinak zde ostrované stále odolávají modernímu pokroku, proto zde turisty vesměs nepotkáte. Jediným společensky známým městečkem je zde právě Ramla, kam jsme směřovaly i my. Považuje se také jako hlavním administrativním městem všech ostrovů. Trajekt jel cca 1h 15min a stál 0,650 TND. Uvnitř byly celkem pohodlné „boxy“ a venku lavičky, ale foukal zde celkem studený a nepříjemný vítr. Zvolily jsme tedy místo uvnitř a pustily se do svačiny. Paní harissou nešetřila, ale jelikož bylo kolem 15h měly jsme od snídaně už pořádný hlad, a tak se nedalo nic dělat. Každopádně má půlka sandwiche musela skončit v koši, protože by mi to propálilo už i druhou půlku žaludku 🙁 Zanedlouho se uvnitř objevil chlapec s kufříkem a u jednotlivých boxů začal nabízet kosmetiku, voňavky a podobné. Že by obchodní zástupce? 🙂 Něco málo prodal ale žádný zázrak to zřejmě nebyl, asi jako u nás v ČR 🙂
V přístavu již čekalo několik taxíků a také louagi. Do jedné jsme nasedly a odvezla náš až do Ramly a po dotazu pana řidiče, kam přesně jedeme, nás zavezl až přímo před hotel. Cesta stála 1,2 TND na osobu. Taxikář ukázal na neoznačený barák, kde měl být náš hotel. Vydala jsem se ke vchodu, ale najednou taxikář začal hulákat, tak jsem se otočila, abych zjistila co potřebuje a v tom jsem si všimla, že kamarádka jde do jiného vchodu. Oba dva na mě volali, že jdu špatným směrem a taky že jo, šla jsem do místní kavárny 🙂 Recepce hotelu byla zajímavá, byla to místnost tak metr na metr a u jednoho kraje byl vybetonovaný pultík ve stavu, že bych tam položila spíše kýbl s vápnem než návštěvní knihu 🙂 Pan recepční, dá-li se mu tak říkat, na nás zprvu opět udiveně koukal (ale na tyhle pohledy jsme si během několika minulých let již zvykly), a když jsme mu řekly, že bychom chtěly dvoulůžkový pokoj, odběhl nahoru a za pár minut přiběhl ať se jdeme na něj podívat. Vystoupaly jsme po schodech, a v uličce pozorovaly jednotlivé pokoje, které měly otevřené dveře. Těch pokojů zde bylo 12 a uznám že jsme dostaly ten nejkrásnější a nejbarevnější (těch pět minut, co předtím odběhl nahoru, věřím že potřeboval k tomu, aby přes ty postele naházel extra barevné přehozy, aby to ten pokoj co nejvíc rozzářilo). V jednom pokoji byla stará rozbitá postel a jen s matrací, jinak nic. V druhém byla na posteli třeba už deka…inspekcí by zde asi neprošli 🙂
Jelikož už bylo k večeru, nebyla jiná možnost než zůstat, na nějaké cesty zpět už nebyl vhodný čas 🙂 Toalety a sprchy byly na chodbě a společné. Cena byla sice trochu nadhodnocená ale co se dalo dělat. 10 TND na osobu jsme zaplatily, vypsaly info z pasů a šly se ubytovat. Chvíli jsme si odpočinuly (člověk přes den „jen“ cestuje či někde čeká, ale je to více únavný než kdyby něco dělal:-) ) a pak jsme vyrazily ještě projít „centrum“ 🙂 Tuším, že tak 4 minuty nám trvala cesta z jednoho konce Ramly na druhý 🙂 Došly jsme teda ještě k pobřeží a zde udělaly pár fotek, pokochaly se krásou okolí a vydaly se zpět najít ještě nějaký krámek, kde bychom pořídily něco k večeři. Jelikož o turistu bychom zde ani ve snu nezavadily a začalo se mírně stmívat, raději jsme se vydaly zpět do hotelu. Udělaly si piknik u okna, z kterého jsme sledovaly dění kolem. Ještě nás čekal jeden úkol, návštěva místní koupelny. V hotelu, krom nás, bydlel už jen jeden člověk (což jsme poznaly podle hluku a doslechu). Tudíž jsme se snažily vše urychlit abychom ho případně ve společných sprchách „nepobouřily“ tím že tam budeme pobíhat jen v ručníku 🙂 Sprchy byly naštěstí dvě, takže to šlo rychle. Kobka s dveřmi 🙂 Mě netekla teplá voda, tudíž jsem absolvovala opravdu ledovou očistu a kamarádce vedle pro změnu nefungovalo světlo a místo sprchy měla jen trubku…opravdu bojové podmínky 🙂 Jakmile jsme doklaply dveře od našeho pokoje, zaslechla jsem jak z vedlejšího zrovna někdo vychází a míří si to přímo do koupleny…takže jsme to stihly akorát! Dveře nevypadaly zrovna dvakrát bezpečně, a opět jsem měla chuť za ně něco narvat či je něčím zapřít aby případně nešly otevřít…ale co mě uklidňovalo, byl fakt, že pod námi je policejní stanice. Spát jsme šly brzy, protože jsme byly za ten celý den unavené dost a ráno jsme chtěly vyrazit dříve zpátky na pevninu.
4.den – 4.4. (sobota)
Ráno jsme se vzbudily extrémně brzy, hodinky ukazovaly pouhých 6.30h! V zájmu bezpečnosti jsme šly navštívit koupelnu spolu a pak jsme ještě na chvíli ulehly. V Tunisku je toto hodně brzká ranní hodina, takže zbytečné se někam chystat. Kolem 9h už byla opravdu nuda, a tak jsme vstaly, s tím, že alespoň stihnem dřívější trajekt na pevninu. Odhadem jsme spočítaly v kolik by mohl jet opačným směrem, tudíž z ostrovů do Sfaxu.
Na hlavní silnici jsme si chytly taxík, sice to trvalo trochu déle, ale nakonec jsme ještě se dvěma místníma obyvatelkama vyrazily směr Sídí Júsif. Spolujezdkyně vystupovaly asi v polovině cesty, ale nás vezl až do přístavu. Cesta byla klidná a my se kochaly okolím, zdejší oblast nám hodně připomínala Djerbu. Občas jsem i něco vyfotila, a to pro pana řidiče bylo asi hodně zajímavé, neboť hlava mu neustále, místo rovně, směřovala doprava, přímo na mě. Když nám v přístavu vyndaval batohy z kufru, zřejmě opět koukal jinam než měl a můj batoh „omylem“ pustil do velké bahnité louže. K čemu jsou omluvy, když člověk ví, že to bude muset nosit na zádech a že zřejmě budou mokré věci i uvnitř 🙁 Nicméně jsme poděkovaly, zaplatily, rozloučily se a zamířily přímo do čekací haly. Ta samozřejmě byla prázdná. Jediný „hluk“ zde zajišťovala velká LCD televize a 2 uklízečky. Následně jsme zjistily, že naše (respektive hlavně mé) propočty byly špatné a trajekt jede až za 2h. Už nás to ani nerozčílilo, v Tunisku si člověk časem nějak zvykne, že se nikam nechvátá a čekání 5min v Čechách je horší než 2h v Tunisku 🙂 Takže jsme si sedly přímo pod televizi, sledovaly a vyčkávaly. Zpět jsme jely o dost modernějším trajektem, který disponoval i barem a bistrem s občerstvením. Vybraly jsme si místo po stranách kde byl klid a pěkný výhled na moře. Nebylo divu, že jsme v těch úžasných křesílkách chvílemi pospávaly 🙂
Ve Sfaxu jsme pak došly od přístavu na louage station pěšky. Cestu jsme již znaly. Tentokrát to opět chvíli trvalo než se louage naplnila, a tak, když přišli poslední cestující, rychle jsem chtěla zalézt do auta, ale nevšimla jsem si že tam trčí od sedačky kus tyče ven, a roztrhla si od ní kalhoty. Loni se mi podařilo též do jednich udělat díru, ale staly se „posvátný“ neboť jsem pak všem vyprávěla že mě pokousal velbloud 🙂 V Tunisku je to prostě místy nebezpečný 🙂 Ze stanice v Sousse jsme se vydaly kus pěšky, abychom si ještě někde pořídily oběd. Dnes to zajistila „chawarma“ – kebap za 2 TND. Následně jsme mávly na taxík a dojely až do hotelu. Tady jsme opět padly a spaly asi hodinu a půl. Na večeři jsme šly chvíli před 20h. Jsme tu již čtvrtý den a můj vysněný kuskus opět nikde 🙁 Ještě počkám a pak si nechám zavolat šéfkuchaře..taková specialita přeci v arabské zemi nesmí chybět 🙂 Následně jsme se opět přemístily k baru a zde až do půl 2 poslouchaly živou hudbu. Kdyby jsme tak dlouho neponocovaly, tak nemusíme spát přes den…prostě máme „specifický“ styl cestování a dovolené v jednom 🙂
5.den – 5.4. (neděle)
Po včerejšku se nám vstávalo celkem těžko ale „chtě nechtě“ v půl 9 už byl čas, abychom stihly snídani. Dnešní den jsme si stanovily jako odpočinkový, protože zítra nás čeká dlouhá cesta až na Djerbu. Vyrazily jsme tedy jen na nákupy do Portu. Během 15min. jsme tam došly pěšky. Po cestě kamarádka objevila na kruhovém objezdu na plotě visící arabskou SPZku. Obě jsme byly nadšené. Abych to uvedla na pravou míru..pravou arabskou SPZ sháním asi už 2 roky 🙂 líbí se mi ty jejich „znaky“ a ve spojitosti s mou nákloností k automobilům to prostě byla láska na první pohled 🙂 Malý háček byl v tom, že značka byla umístěna na plotě přímo za policejní budkou. Ta byla samozřejmě obsazena ve dne i v noci (ano, opravdu jsme tam šly jednou kouknout něco málo před půlnocí, ale bohužel 🙁 ).
Takže v Portu jsme pak koukaly po krámech a také si došly nakoupit do místního supermarketu. Odeslaly jsme pohledy, a nakoupily přívěsky, propisky a samolepky jak rpavý turisti 🙂 Pro jistotu jsme si změnily v bance ještě další peníze, abychom měly na Djerbu dostatek. Po cestě zpátky do hotelu začalo hrozně pršet (říká se, že v Tunisku prší asi tak 10dnů v roce..nám z 12ti dní pršelo dny 4). Na chvíli jsme se tedy zastavily pod stromem a vyčkávaly, auta kolem troubily, taxíci zastavovaly, ale my chtěly jít pěšky 🙂 V Tunisku je krásný přeci i déšť. Teď jsem možná trochu ovlivněna tím, že jsem měla mikinu s kapucou ale kamarádka jen tričko 🙂
V hotelu jsme se najedly a když přestalo pršet tak jsme se šly podívat k bazénu. Ten byl samozřejmě prázdný, tak jsme si sedly a povídaly a četly. To nám ale vydrželo asi následujících 10 minut a pak nás opět zastihla potřeba někam vyrazit. Ale jelikož jsme si daly předsevzetí, že dneska budeme odpočívat, tak jsme se vydaly na pláž. Vlastně jí napřed vůbec najít. Vydaly jsme se směrem kde jsme „cítily“ moře, po půl hodině chůze jsme to vzdaly a obrátily směr a malou uličkou jsme se konečně k moři dostaly. Udělaly jsme pár záběrů u moře (ve svetru), aby nám doma věřily, že jsme tam vůbec byly. Taky to byl první a poslední kontakt s mořem na této cestě, poté už jsme se k němu nedostaly. Cestou zpátky kamarádka dostala nápad zaběhat si pod palmovou álejí, nevím proč, normálně bych si zaťukala na čelo, ale asi omamným arabským ovzduším, jsem se ke kamarádce ráda přidala. Přes recepci jsme se profuněly jak kdyby jsme doběhly maratón 🙂
Po večeři následoval i tentokrát bar a čím dál více jsme se těšily na parádní živou hudbu. S tím jsme se totiž ještě nikdy nesetkaly, když jsme letěly přes českou CK. Takže jsme usedly do křesílek, objednaly tradiční kávičku a vodu a vyčkávaly na „koncert“ 🙂 Během večera k nám Karim (zpěvák a klávesista v jednom) přišel, představil se a začal se rozplývat nad tím, jak jsme jeho vděčné posluchačky. Je pravda, že jsme snad jediné zůstávaly vždy po celou dobu, co hrál a opravdu jsme si tu hudbu užívaly. Někteří si dokonce prý stěžovali na recepci, že hraje ošklivé písně a že nechtějí aby hrál arabsky..což mi moc normální nepřijde..když jsem v cizině, chci si přeci poslechnout jejich hudbu a ne nějaké anglické šlágry! Karim nám chtěl projevit asi vděčnost za naši oddanost a tak do písniček různě zapojoval naše jména 🙂 Staly jsme se slavné 🙂 Opět jsme nešly spát dřív jak po půlnocí.
6. den – 6.4. (pondělí)
Po snídani jsme se vydaly chytit nějaký taxík směr Sousse – louage station. Dnes nás čekala dlouhá cesta až na Djerbu. Loni jsme ji zvládly ještě o cca 70km delší, tak teď by to také neměl být problém. Došly jsme na kruhový objezd, ale taxík nikde. Zkoušely jsme tedy zastavit pár louagí, ale většinou nejely do Sousse nebo byly plné. Nakonec se nám zadařilo a nastoupily jsme do louage s černomodrým pruhem. Sice objíždí celé Sousse a trvá to cca 30min., ale cena 1,5 TND za osobu je zas nadmíru přijatelná. Na stanici louage jsme vyhlížely který směr bude nejlepší chytit…auto do Gabesu bylo skoro plné, a tak jsme se rozhodly že pojedeme tím. Zašla jsem rychle koupit jízdenky a namířily jsme si to k „zastávce“. Bohužel nám těsně před nosem odjeli, zřejmě někde byli ještě schovaný cestující, a nastoupili na poslední chvíli. Takže jsme jako první obsadily další auto a připravily se na delší čekání, než se naplníme a budeme moci vyrazit. Nakonec jsme vyjely kolem půl 12 (takže přes hodinu jsme čekaly). Cesta trvala 4,5h. Zastavily jsme se v jednom občerstvení, kde byly opravdu parádní záchody se skládajícími se dveřmi a úžasný „recyklátor“ vody 🙂
Už jsme měly trochu hlad, a tak jsme si koupily vynikající sladký ořechový rohlík, a za cenu 0,700 TND jsme si už více pochutnat nemohly. Když jsme vystupovaly v Gabesu, pán co seděl vedle mě, se ptal kam míříme. Tak jsme mu řekly že na Djerbu a on že pojedeme společně a že nás rád odvede ke kase (bylo to tam trochu zamotané a hodně lidí, takže jsme byly jedině rády). Zde jsme čekaly dalších cca 30min. než jsme mohly, plně obsazeny, vyrazit.
Po cestě nás kontrolovala policejní hlídka, zrovna naše pasy si prolistovávaly nepřiměřeně dlouho (asi je zarazily dvě mladé bílé holky mezi místními), ale nakonec vše proběhlo v pořádku, a mohly jsme mířit dál. Loni jsme na trajket čekaly 2 hodiny, i letos jsme se trochu obávaly, ale naštěstí jak jsme přijely, tak jsme hned na trajekt najely, nečekaly jsme ani minutu. Výborně, tak to má být. Ze stanice louage v Houmt Souku jsme vyrazily pěšky přes hlavní silnici směr do súkú a do hotelu Sables d´Or, který jsme si vytipovaly v knižním průvodci. Ani jsme moc nebloudily a hotel našly relativně rychle. Byla zde krásná malá recepce a jak jsme zjistily pán stíhá práci recepčního a zároveň prodavače ve vedlejším připojeném krámku. Byl moc milý, a bez problémů jsme se s ním domluvily anglicky. Ukázaly jsme pasy, vyplnily kartičky a za 25 TND pro 2 osoby, jsme se šly ubytovat. Interiér pokojů byl naprosto kouzelný, a vše bylo vyzdobeno starožitnostmi. V pokoji jsme měly i „vestavěnou“ skříň a též koupelnu, jen WC bylo na chodbě. Když porovnám, že byl cenový rozdíl 5ti TND s hotelem v Ramle, nestačím se divit 🙂 Vybalily jsme si věci a ještě se vydaly sehnat nějaký supermarket, kde bychom si pořídily něco k večeři a také k snídani. Chodily jsme dlouho, bohužel už bylo zřejmě dost pozdě večer a krámky měly zavřeno, nenašly jsme totiž vůbec nic. Kamarádku při tom dlouhém hledání veškerý hlad již přešel a tak jsem si nakonec večera koupila už jen já sandwich s tuňákem v jednom pouličním bistru. Asi hodinu před půlnocí na nás dopadla únava z celého dne a tak jsme šly již spát.
7. den – 7.4. (úterý)
Ráno jsme vstávaly parádně vyspané kolem půl 9h. a ještě užívaly ruchu pod námi, kdy už trhovci vehementně prodávaly své zboží. Venku svítilo krásně slunce. Dopoledne jsme šly do Houmt Souku, prošly různé uličky, došly k pobřeží a tam jsme posnídaly naši oblíbenou muffinu a plechovku limčy. Rok od roku se vždycky něco změní, přibydou krámky, novější vybavení, vše je evropštěji „prezentováno“. I turistů čím dál více přibývá. Kolem poledního jsme se vrátily do hotelu, kde jsme se naobědvaly, naplánovaly odpoledne a vyrazily jsme opět ven. Šly jsme na autobusové nádraží, odkud jsme chtěly dojet autobusem do Midoun. Bohužel v jízdních řádech jsme se nevyznaly a tak jsem se šla zeptat jednoho pána za okýnkem. Ten nám sdělil, že to právě pojede a je to číslo busu 10. Takže jsme nastoupily, zaplatily 0,900 milimů na osobu a usedly. Jelo se přes El May, Mahboubine atd. tudy naše cesty v dřívějších dobách vedly vždy jen na skútru. Letos jsme věděly, že skútr budeme muset vynechat, a tak jsme byly rády, že se nám naskytl alespoň pohled z autobusu. Za půl hodiny už jsme vystupovaly na nádraží. Namířily jsme si to do súkú a nestačily se divit, kde co nového postavily. V jednu chvíli jsem šla trochu více před kamarádkou a ona na mě ať se neleknu a pomalu se otočím (jakmile řekne ať se neleknu, začínám panikařit 🙂 )…předtím jsem si všimla že tam na rohu sedí nějaký pánové a napadlo mě, jestli tam nemají „ochočeného“ hada! Z těch mám přímo panickou hrůzu. Takže jsem začla křičet ať mi řekne co se děje…načež jsem se pomalu otáčela..možná bych viděla raději toho hada, než nové mega shopping centrum, která nás tak hrozně rozčílilo, že jsme šly okamžitě pryč. Tunisko ztrácí svou africkou podobu již dlouho, ale Djerba byla náš malý úkryt, kde jsme věděly, že je pořád ta pravá atmosféra. Tohle to bohužel vše pokazilo 🙁 Holt si to ale asi nápor turistů žádá. Pro nás by bylo nejlepší, kdyby nám pronajaly malou chýši třeba v Mahboubine, tam turista zatím! vesměs nevkročí 🙂 Namířily jsme si to k jedné známé do odlehlejšího obchůdku, kde jsme jako již tradičně nakoupily tabáky, uhlíky a nějakou bižuterii. když jsme vešly, zahlídl nás pán, který nás znal teprve od loňska a hned do své spolupracovnice drkl 🙂 Pani si nás stále pamatovala a i teď přišla s nabídkou mátového čaje a arabského moučníku. Následně jsme zašly ještě do supermarketu pro nějaké čaje a kávu. Jsem zvědavá jak tolik krabiček povezeme cestou zpět louagi 🙂 Ale bez čaje a kafe bychom z Tuniska nevykročily..to jsou totiž dvě hlavní věci, které nás udržují při životě dalších několik měsíců v České republice než se opět vydáme do Afriky :-). Cestou zpět, jsme to vzaly už jen ke klukům „motákům“, naše oblíbené místo kde dělají (motají 🙂 ) parádní sandwiche a chapati. Potom jsme poobědvaly na našem oblíbeném plácku za rohem, u pizzerky. Mezitím vyběhl odnaproti z kavárny číšník a mířil si to přes uličku přímo k nám. Asi má taky hlad 🙂 Spustil na nás francouzsky, odvodily jsme z toho, že se ptá, jestli chceme něco k pití. Tak jsme jen s díky odmítly. Zahlédly jsme v pozadí jednoho staršího, silnějšího a ne moc pohledného pána 🙂 Po cestě jsme zaběhly ještě do jednoho centra kde si kamarádka koupila hennu a plánovaly jsme co na mě načmárá. Dnešní den strávený v Midoun jsme se chystaly zakončit v naší nejoblíbenější kavárně Café Royal. Nemohly jsme si dát nic jiného než mátový čaj s piniovými oříšky. Od té doby co jezdíme na Djerbu, což je asi 4 roky nazpátek, sem zajdeme vždycky a také tu stále pracuje jeden a ten samý číšník.
V 17h a 15min nám jel autobus směr Houmt Souk. Tento spoj jel přes Aghir, trval dvakrát déle a cena byla dvojnásobná. Nicméně jsme se podívaly i do Aghiru, jely kolem našeho oblíbeného hotelu, s čímž jsme vůbec nepočítaly. Zavzpomínaly jsme si, a tak nám delší trasa vůbec nevadila. Po cestě z nádraží jsme si chtěly na hlavní ulici ještě koupit nějaké ovoce. Pán tam s malým povozem prodával jablka. Vybraly jsme si dva kusy a dala jsem je pánovi, který je začal vážit. Chvíli koukal, pak něco počítal, pak se opět kouknul a trochu váhavě řekl 2 TND. 32Kč za dvě jablka?? Zdá se mi to, anebo se nás snaží někdo okrást??! Kamarádka se také podivila, a tak si říkám, že to nebudou jen mý skrblický oči 🙂 Podívala jsem se na pána a řekla jsem mu, že je to drahé. Ten začal něco mumlat, zamračil se a přestal se bavit. Asi se naštval, protože si myslel, že dvě mladé hloupé turistky přistoupí na vše. Omyl. To nás nezná 🙂 Už bylo opět k večeru, a tak jsme prošly vedlejší uličky, abychom sehnaly ještě bagetu k večeři a hlavně na zítřejší cestu louagi zpět do Sousse. Jenže bylo opět všude zavřeno. Pekárna vypadala „neobydlená“ již dlouho a nikde kolem žádné potraviny. když jsme byly už pár uliček od hotelu, zahlédla jsem jednoho dědečka uprostřed nějaké garáže, kde na nás vykukovaly i bagety 🙂 S radostí jsem na něj něco zahulákala, on se začal smát od ucha k uchu, podal mi bagetu, já zaplatila a oba jsme byli nadmíru spokojení. V hotelu jsme se vyklonily z okénka a studovaly okolí. Zahrály jsme si na Tunisany, kteří když sedí v kavárnách tak hodnotí vše co se kolem mihne. Bavilo nás to asi deset minut 🙂
Pak kamarádka připravila onu hennu a začala s tvorbou na mou ruku. Toto se protáhlo až do noci, neboť jsme musely ještě čekat než to uschne a pak to sloupnout. Výsledek byl nadmíru povedený. Chválily mi ho nejen v našem hotelu v Portu, kdy paní pokojská nemohla uvěřit že to opravdu kreslila má spolubydlící ale také v Čechách, kdy lidé překonaly prvotní rozpaky, že jsem špinavá a násleně ocenily malířské umění 🙂
8.den – 8.4. (středa)
Ráno jsme se probudily už kolem půl 8h. Byl docela čilý ruch a déle spát už se prostě nedalo. Pobalily jsme věci a vyrazily na louage station. Jeden pán křičel Sfax a Súsa tak jsme se hned chytly a čekaly…bohužel celkem dlouho. V Tunisku jsme byly asi jediný kdo vstává takhle brzo. Cestující totiž začaly chodit až někdy kolem 10h. Nevíme proč, ale náš pan řidič si myslel, že já jsem místní „domorodec“ a mluvim plynule arabsky. Ze začátku jsem arabsky neprohodila ani jedno z mých mála pečlivě nastudovaných slovíček. Jediné co by byla záminka, že jsme cestou na stanici kupovaly v malém krámku nedaleko vodu a já objednávku i pozdrav řekla arabsky. Tak jedině mohl být někde schovaný a slyšet nás. Nicméně vyrazily jsme asi v 10h 30min. Cena byla 35 TND pro 2 osoby. Nastoupila k nám do auta nepřiměřeně zmalovaná, nepříjemná a nevhodně se chovající slečna. Koukaly na ní nejen místní ale také turisti. Proto jsme se od srdce zasmály když jí v Ajimu ujel trajekt, a přiznám, že sem ho ještě popoháněla aby jel rychleji. Bohužel si jí někdo všiml a trajekt začal couvat. Ten pohled z lodě na slečnu, která si mezitím stihla koupit slaměný klobouk v přístavu, nikdy nezapomenu. Stála tam na okraji, křičela o sto šest a mávala jak mohla. Pak už se jelo relativně bez problémů. Někde kolem Gabesu jsme opět zastavily na odpočívadle, kde jsme si koupily ke svačince vynikající marcipánovou roládku. Řekla bych že více nadýchanější a měkkoučká už být nemohla…každopádně lžičku jsem o ní ohla. A nebyla to lžička z NDR.
Ve Sfaxu jsme následně musely přesedat ještě na louage do Sousse a tam jsme dorazily asi v 17h 30min. Chytily jsme si taxík a opět se zjevilo naše „štěstí“. Chlapec zrovna končil službu ale prý nás tedy ještě odveze, akorát musí dojet pro kolegu..Cesta byla dlouhá, klikatá, objížděla celé Sousse a když jsme následně od kolegy vystupovaly, zaplatily jsme skoro jako za dvě jízdy. V hotelu jsme si odpočinuly a pak vyrazily na večeři. Já už se ani nemohla dočkat, jak si po třech dnech dám konečně na baru kávičku. V baru ani hale moc lidí nebylo, ale ze zaměstnanců se nás každý ptal, kde jsme byly..když jsme odvětily, že na Djerbě, chvíli na nás koukaly, čekaly jestli se začnem smát nebo dodáme, že to byla sranda, a nakonec tak nechápavě pokývali hlavou. Je pravda, že po Čechách jsme asi ani jedna nikdy nejely nějakých 400km, v Tunisku nám to ale přijde úplně normální. Na večer byl naplánován program v podobě břišní tanečnice. Úspěch ale moc velký nebyl, vystoupení bohužel působilo trochu lacině a lidi postupně odcházely až jsme tam zbyly opět skoro samy. Povídali jsme tedy se zpěvákem Karimem o cestování a když jsme se zmínily, že bychom chtěly navštívit Alžírsko, uhodily jsme hřebíček na hlavičku. On totiž odtud pocházel a tak nám na notebooku ukázal různé fotky, a dostaly jsme i soukromou přednášku s přislíbením že nám pomůže vyřídit formality a veškeré papíry až se tam budeme chystat. Asi po dvou hodinách jsme se odebraly ke stolku a povídali ještě o našich plánech. Také se vyptával kde jsme byly a když jsme mu sdělily že na Djerbě a jely jsme tam samy dvě louagi opět nevěřícně koukal a myslel že si děláme srandu. Prý samy s kalašníkovem. A pak jen dodal, že jsme crazy 🙂 Opravdu nechápu, proč to každého tak zaráží..samy dvě ženské a cestují po Tunisku. Však tam se cítí člověk mnohem bezpečněji než v Čechách. Tam jsou lidi mnohem milejší, hodnější a hlavně když je potřeba tak pomohou. Debatu jsme ukončily kolem 3h ráno a jaly se na pokoj.
9.den – 9.4. (čtvrtek)
Dnešní den nás nepřivítal dle našich představ..bylo zataženo a zima jak v Rusku. Takže jsme došly na snídani a pak na pokoji přemýšlely co budeme dělat. Bohužel z nedostatku spánku a usilovného přemýšlení jsme nějakým nedopatřením usnuly a probraly se až v neuvěřitelných půl 2! Včerejší večer se protáhl a holt i za to musíme platit. Nicméně nás to tak nemrzelo, protože venku bylo počasí stejné. Vydaly jsme se směrem do Portu, první nemilé zjištění bylo, že SPZ z plotu na kruháči, na kterou jsem si dělala zálusk, zmizela. Pokoupily jsme si něco k jídlu, obešly pár krámků, pořídily nějaké suvenýry a po cestě zpět poseděly chvíli na lavičce a sledovaly okolí. V hotelu jsme poobědvaly na balkoně a šly jsme si zahrát ping pong. Poté jsme se přemístily do haly s tím že si zahrajeme kulečník. Bohužel pár Francouzů se asi chystal hrát do soudného dne..tudíž tato možnost padla, neměly jsme prostě nárok. Mezitím začalo ještě venku šíleně pršet. Opravdu vydatný slejvák. Tak jsme jen seděly v hale a koukaly. Slavnostní chvilka pro nás…tohle se nám moc nestává, většinou někde polétáváme. Je pravda, že nás napadlo jít se proběhnout i na ten déšť ale asi bychom nepůsobily normálně.
V jednu chvíli si kamarádka odskočila a já seděla u stolku sama, psala smsku a najednou mi něčí ruka přistála na mobilu na displeji s úmyslem abych nic neviděla..byl to Baka Baka (místní číšník), s kterým jsme večer předtím také debatovaly. Asi 5 vteřin potom když on odcházel, se vracela kamarádka a cvrnkla mě do hlavy. Jsem tady snad nějaký panák? Oba jsou stejný..Baka se začal tlemit když to viděl, začal to vyprávět kamarádce, že on mě před chvíli taky otravoval a uznal že jsem asi „chytlavá“ osoba které musí všichni něco dělat 🙂
Na pokoji jsme se zkulturnily a vyrazily na večeři. Pak opět přesun do baru na kafíčko. Dnes bylo na programu taneční vystoupení, kterého se účastnily veškerý animátoři, celkem tedy 3 kousky Dnes se sešlo i poměrně hodně lidí a atmosféra byla fajn.Rychle se to ale opět vyklidilo a hodinu před půlnocí už zůstaly opět jen ti nejsilnější. Nakonec se u nás shromáždila skupinka v podobě zpěváka Karima, číšníka Baky a ještě příležitostných kolemjdoucích. Sranda byla veliká a večer utíkal jak voda. Když se zavřel i bar a už přišel noční hlídač, usoudily jsme že je na čase jít také spát. Byly 2hodiny ráno. Dnešním dnem, respektive včerejším se naše cestovatelská dovolená přesouvá chtě nechtě do odpočinkové dovolené.
10.den – 10.4. (pátek)
Po snídani jsme vyrazily směr Sousse. Chtěly jsme skouknout co se změnilo a taky projít trhy. Z hotelu jsme došly na kruhový objezd a měly jsme v úmyslu chytit nějakou louage. Bohužel většina nesměřovala do Sousse a jakmile jsme za rohem zahlédly autobusovou zastávku, usadily jsme se a rozhodly vyzkoušet veřejnou dopravu 🙂 Samozřejmě mávaly nejen projíždějící taxíkáři. Pak jeden zastavil a pán se otázal kam směřujeme..nakonec jsme se dohodly že nás hodí do Sousse, a za cenu rovnající se skoro autobusové jízdence 🙂 Samozřejmě jsme to využily, v Tunisku neexistují jízdní řády, takže bychom tam také mohly čekat do večera 🙂 V Sousse jsme prošly centrum, zavítaly do súkú a usoudily že je to opravdu horší a horší..každým rokem modernější a více a více turistů 🙁 Člověku už ani nepřijde že je v Africe..před pár lety si to ještě myslel 🙁 Chtěly jsme ještě nakoupit v Magasin General nějaké víno na památku :-). Bohužel, i když jezdíme už pátým rokem, jsme si neuvědomily, že je pátek, a to je všude zákaz prodeje alkoholu. Takže bylo zavřeno. Sedly jsme si chvíli na promenádu ale netrvalo dlouho a klid byl ten tam. Postupně se objevily hned 2 návštěvníci. Nejdříve malá holčička, která si před nás stoupla, natáhla dlaň a čekala…pak dorazil ještě velký chlapec, který se pokoušel také „žebrat“ ale ne o peníze, nýbrž o to, abychom s ním šly na kafe. Pak se ti dva začli bavit mezi sebou, chlapec vyndal z kapsy PDáčko, poté hned nějaké drobné, dal je holčičce, ta se usmála, odešla a za chvíli to vzdal i chlapec a také nás díky bohu opustil 🙂 Nakonec jsme vyrazily podél promenády a že chytneme taxík a vrátíme se do hotelu. Po cestě jsme pozorovaly kde je co nového až jsme prošly celé Sousse a ocitly se na jeho okraji. Tam jsme si ještě koupily zmrzlinu a zase kousek popošly. Ještě jsme něco málo vyfotily a povídaly a šly a šly a šly 🙂 Ve finále jsme si už vzaly taxík a nevěřily jsme vlastním očím, když popojel doslova pár metrů a my se ocitly v Portu. To jsme došly pěšky ze Sousse až sem?? Chvíli jsme kroutily hlavami a říkaly si že v té zmrzlině asi něco bylo :-)) Sice jsme šly celkem dlouho ale přeci jsme nemohly ujít nějakých cca 10km. Nicméně v hotelu jsme si pak musely odpočinout, protože po chvíli na nás dopadla únava. Při večeři se mi konečně splnilo přání a kuchaři naservírovali kuskus. Sice jen s cizrnou ale díky ostatním surovinám jsem si ho pak dotvořila ke své spokojenosti 🙂 Po večeři jsme zašly opět na kávu a sledovaly dnešní program, což byl fakír. Karim měl dnes volno, takže živá hudba se nekonala. Takže jsme šly i dříve spát, bylo asi kolem 01h.
11.den – 11.4. (sobota)
Dnešek jsme strávily pohodově, trochu sportem, trochu nákupy a samozřejmě ani na odpočinek jsme nezapoměly. Po snídani jsme se přemístily k bazénu, kde jsme hrály pingpong. Přišel jeden z animátorů – Mohamed – a přidal se k nám. V jednu dobu jsme chvíli seděly na lehátkách (na koupání to nebylo al idí tam leželo okolo bazénu asi 5 a četly si nebo povídali), přišel k nám plavčík a prý jestli tam chceme zůstat, tak musíme zaplatit! Původně jsme myslely, že si dělá srandu, ale bohužel. Již jsme byly v hodně hotelech, ale tohle se nám ještě nestalo. Platit za službu, která v 99% bývá samozřejmostí.
Potom jsme vyrazily do Portu, kde jsme v supermarketu pokoupily ještě nezbytné nutnosti jako kávu a čaj 🙂 Po cestě zpět jsme zavítaly ještě za roh hotelu do mega center, kde si kamarádka pořídila krásné orientální naušnice a já nějaký přívěšek na klíče. To abychom utratily poslední dináry 🙂 Dnešní oběd se odehrával na balkoně a byl v pdobě muffiny a plechovky džusu. Vynikající záležitost 🙂 Během odpoledne jsme povídaly, prohlížely fotky a také pobalily už trochu věci a pak se vydaly na večeři. Dnešní večer je poslední, ráno odlétáme. Takže jsme ho strávily při poslechu Karima a také při povídání s ním a s ostatními. Po půlnoci se hala opět vyprázdnila a Karim se přesunul k nám. Povídali jsme o cestování, o Tunisku, Alžírsku i Čechách 🙂 V jednu chvíli když jsem si odskočila jsem po cestě málem usnula a byla jsem taková „přejetá“ asi z toho jak jsem se soustředila na Karimovo povídání..povídal hodně a povídal dlouho, samé zajímavé věci :-)) Kamarádka mi pak přitakala, že se cítila podobně. Rysy nám z toho soustředění ztuhly 🙂 Karim nám nabídl při příští návštěvě Tuniska ubytování a kompletní péči..během večera telefonoval s manželkou a ta mu to též schválila. Manželka chvíli komunikovala i s kamarádkou, nicméně si moc nepokecaly, protože manželka uměla jen arabsky a kamarádka jen česky :-). Když bylo asi kolem půl 3h už se to nedalo vydržet, a tak jsme se omluvily, rozloučily a odešly se chystat ke spánku.
12.den – 12.4. (neděle)
Po včerejšku byl opravdu vrchol drzosti, když budík začal „hulákat“ v 8h.! Došly jsme se nasnídat, dobalily poslední věci a v 9h 15min. jsme byly na recepci. Venku bylo opravdu škaredé počasí, pršelo a bylo zataženo. Vyzvedl nás autobus, objeli jsme ještě nějaké hotely, vyzvedli ostatní spolucestující a směřovaly na letiště. Když jsme projížděli Sousse, byl takový vítr a vlny, že se voda vylila skoro na silnici. Na letišti jsme byly v 10h 15min. Bylo zde hrozně moc lidí a tabule ukazovaly samá zpoždění. Právě kvůli počasí. Měly jsme odlétat v 11h 50min. ale taktéž se nám to protáhlo ale naštěstí jen o půl hodiny. Jiní čekali třeba už hodiny 4h! Let byl v pořádku a v 16h 15min. jsme již čekaly v Mnichově před letištěm na autobus, který nás doveze až k našemu autíčku 🙂 Do ČR jsme dorazily v 19h.
12dní uteklo jako voda, a zpátky do českého pracovního procesu a života 🙁
- Guest napsal(a) před 11 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.