Tunisko

Už dlouho jsme se chystali na poznávačku Tuniskem. Chtěli jsme ji ale jet o prázdninách, aby děti nezameškaly školu. Okruhů Tuniskem jsou desítky od různých kanceláří, ale prázdninové termíny se prakticky nevyskytují. Asi se nikomu nechce nejteplejší měsíce v roce strávit na severu Afriky cestováním v autobuse a trmácením po památkách. Nicméně u FIRO Touru jsme nakonec našli termíny hned dva. Jeden z nich se nám zdál trochu lepší, hned počátkem roku jsme si jej tedy zamluvili (a zaplatili). Ale již druhým rokem za sebou nám necelé tři týdny před odletem z cestovky napsali, že pro nedostatek zájemců se zájezd ruší a máme smůlu. Buď ať zůstaneme na pobytu na Djerbě nebo ať si vybereme jiný poznávací zájezd. Na pobyt se určitě nechystáme a nabídnuté poznávačky jsou do míst, kde už jsme byli, nebo nás nezajímají.

Nakonec jsme již skoro byli rozhodnuti vzít děti do Neapolského zálivu a ukázat jim Neapol, Vesuv, Pompeje, Amalfi a Capri, ale na poslední chvíli jsme dostali tip na místní agenturu CK Bay, kde prý by nám mohli poradit i něco jiného. Ač jsem to nečekal, opravdu jsme udělali dobře, že jsme tam zajeli se pozeptat. Dostali jsme totiž tip na last moment pobyt v Tunisku od EXIM Touru, ne ovšem na Djerbě, ale v Sousse. To leží na rozdíl od jižní Djerby skoro uprostřed země a je možná odtud podnikat výpady i na sever do Tunisu a Kartága, i na jih na Saharu a do Matmaty. Za *** hotel Karavan s all inclusive jsme zaplatili o téměř 5.000 Kč na osobu méně, než je v ceníku, a za ušetřené peníze budeme podnikat výlety. Nemusíme se každou noc balit, máme postaráno o jídlo a pití, a nakonec uvidíme prakticky vše, co bylo v programu poznávačky.

Už jsme jen poděkovali FIRO Touru za obě nabízené možnosti, ale navrhli jsme jim možnost třetí, nejjednodušší. Ať nám vrátí peníze a my si dovolenou zařídíme podle sebe. Zajímavé, že je to nenapadlo, když už nám dovolenou i tak dost zkomplikovali. Peníze nám ale vrátili ochotně prakticky tentýž den, co jsme je o to mailem požádali. Nechali jsme je převést rovnou do CK Bay, odtud šla část do EXIM Touru, část asi zůstala v Bay jako provize a zbytek jsme měli za pár dnů zpět na kontě. Ukazuje se, že méně může být někdy více. FIRO Tour organizuje do Tuniska 4 různé poznávací okruhy, každý v několika termínech. Možná, kdyby zmenšil počet termínů i okruhů (program je prakticky identický, liší se skutečně jen drobnostmi), nerozmělnil by se zájem zákazníků natolik, že je nutné okruhy rušit pro nedostatek účastníků a FIRO Tour by třeba i více vydělal. Ale FIRO Tour předvádí, že svůj byznys celkem ovládá, jinak by se nedržel v silně čtyřce, takže má laická rada třeba vychází z nedostatku informací nebo zkušeností.

Propozice k odletu jsme dostali asi týden před odletem. Do Monastiru jsme odlétali ve 400, tedy ve 200 na letišti, zdánlivě jsme tedy získali den dovolené k dobru, ale den po probděné noci obvykle za moc nestojí. Když se přidají komplikace s ubytováním, pozdější odlet by možná byl výhodnější. Zato plánovaný odlet zpět domů 1545 byl optimální – do oběda budeme u bazénu, v klidu se naobědváme a ještě v rozumnou dobu budeme doma.

Od minulé dovolené jsem měnil zaměstnání, takže auto jsme tentokrát nenechávali na Pankráci, ale ve firemní garáži u Balabenky. EXIM Tours umožňuje klientům využít smluvní přepravy firmy Minibus Prague (http://www.minibusprague.cz) za zvýhodněnou cenu 380,- Kč za 4 osoby z kteréhokoliv místa v Praze až na letiště, za stejnou cenu pak i zpět, řidič sleduje přílety podle nahlášeného čísla letu a reaguje i na změnu příletu nebo zpoždění spoje. V noci měl řidič asi 15 minut zpoždění, ale včas zavolal, že na nás nezapomněl, ať počkáme.

Na letišti vše v pořádku, EXIM má dokonce pevnou přepážku mezi aerolinkami, let byl operován sice ČSA, ale jako charterový (EXIM Tours a FISCHER), takže míle do Frequent flyer programu OKplus se nám nenačítají. V noci jsme ani nečekali v letadle žádné velké jídlo, ale dostali jsme plnohodnotnou večeři, těstoviny s kuřecí směsí, jako obvykle u ČSA výborné, k tomu červená Frankovka z Habánských sklepů padla jako ulitá.

Po zkušenostech z téměř sousedního Maroka jsme očekávali zdlouhavé vstupní formality, ale je vidět, že země žijící z turistiky se rychle učí. Podobně jako třeba v Egyptě je zde turistický business docela efektivně organizovaný. Lístečky jsme vyplnili již v letadle, dokonce jsou kolonky kromě očekávané francouzštiny předepsané i anglicky (to v Maroku nebylo vždy pravidlem). Odevzdali jsme je na pasové kontrole, otevřeno bylo hodně přepážek a žádné zbytečné průtahy, takže celé naše letadlo bylo odbavené za pár minut (v Maroku jen u pasů přes hodinu).

V příletové hale si nás obě cestovky rozdělily a podle destinace jsme byli nasměrováni do autobusu. EXIM spolupracuje v Tunisku s místní Prima Tours, která má po celém Tunisku asi stovky autobusů, jsou vidět před každým hotelem, ten náš měl mít číslo 63. Parkoviště autobusů jsme podle pokynů česky mluvícího Tunisana našli bez problémů, ale najít naše číslo autobusu už bylo horší, stál až skoro v poslední řadě, skoro jakoby bokem od ostatních autobusů. Ale povedlo se.

Přisedla k nám i česká delegátka, před týdnem jsme byli v kině na Účastnících zájezdu, hned nám bylo jasné, že jsme dostali na cestu do hotelu Pamelu. Mladá, delší vlasy, ale hlavně ta dikce… Ale abychom moc nekřivdili, prvotní informace celkem seděly, jen autobus měl bohužel velmi slabou maximální hlasitost, takže jsme téměř neslyšeli. Až následný slib ubytování již kolem poledne v hotelové recepci se ukázal jako nereálný. Po dobu pobytu se o nás starala delegátka jiná (zkušenější a energičtější), ale při návratu o 11 dní později jsme se s Pamelou ještě jednou potkali.

Přistáli jsme v Monastiru kolem půl sedmé, za hodinu jsme stihli pasovou kontrolu, rozřazení do autobusu, cestu do Sousse s několika zastávkami v monastirských hotelech a první formality v našem hotelu Karawan. Venku už bylo teplo, i v noci tady teplota neklesá pod 28o, autobus ale byl dostatečně klimatizovaný. Sousse je jen asi 20km od letiště, jede se kolem golfového hřiště a nedohledných odsolovacích nádrží, v pozadí se tyčí hora soli.

Kufry jsme nechali stát za recepčním pultem, vyplnili jsme další kartičky, vyměnili jsme peníze (raději méně, pak budeme měnit postupně další, aby nám nic nezbylo – zpětná směna je možná jen na letišti). Měnili jsme z € na místní dináry, po postupných přepočtech vychází letos 1 dinár na asi 18 Kč. Občas má obsluha včetně recepčních zdánlivě problémy s angličtinou, ale nakonec jsme se vždy domluvili. Francouzština je zde oficiální jazyk, rozuměli bychom si lépe, ale kdo by se v éře angličtiny učil francouzsky kvůli dvěma magrebským zemím (Tunisko, Maroko, do ostatních bývalých francouzských kolonií se už tak nejezdí).

Jídelna již byla otevřená, poprosili jsme tedy recepčního o přidělání All Inclusive pásečků na ruce, tři modré a Jirka žlutý (bez alkoholu, přestože z nás je největší). Po vzájemně si odporujících referencích z internetu jsme byli zvědavi na kvalitu jídla, hlavně na snídaně si občas někdo stěžoval, ale my jsme byli spokojeni. Klasický bohatý bufet, od cereálií s jogurty a zálivkami, přes marmelády, zeleninu formou salátů, měkký salám, jednoduché sýry, teplé párečky (občas ohřívané s cibulí, rajčaty a jinou zeleninou), vejce natvrdo (někdy i smaženice), až po ovoce. K tomu několik druhů bílého pečiva a několik druhů sladkého pečiva, téměř vždy fritovaný slaný preclík z langošového těsta. U dvou ploten dělá kuchař palačinky a volská oka. K pití tři druhy čaje, cukr a limetky jsou volně k dispozici, káva nic moc, horké mléko. A studené džusy, vždy dva druhy, nejlepší byl zelený, asi z limetek. Denní menu se lišilo jen nepatrně, ale co více k snídani – takto si každý najde, co mu vyhovuje.

I přes únavu z letu jsme se vydali na první obhlídku hotelu. Před recepcí je hala s barem pro All Inclusive, bohužel kuřácká a velmi špatně větraná a klimatizovaná. Druhá hala za výtahy by byla lepší, ale bar je zde jen za peníze. Třetí hala je u východu k bazénu, tady je i kulečník. Bazén je obklopen lehátky bez slunečníků a není moc velký, i lehátka bojují s prostorem. Teoreticky jsou pro All Inclusive zdarma, ale potah je za 1,5 dináru, pro platící hosty je sice lehátko za 1,5 dináru, ale potah je už zdarma. Potah si dá každý, takže je to takové nějaké šalamounské řešení. Ještě že je u bazénu druhý a poslední bar s All Inclusive sekcí. Všude jinde už se platí, na pláži bar není.

Kolem bazénu se dá projít i na pláž k moři, bohužel se musí přes velmi frekventovanou cestu (přestože jednosměrnou), přechody sice jsou na cestě namalované, ale řidiči jejich význam neznají. Je třeba se vrhnout do každé mezery mezi auty, která se objeví, a doufat ve svou rychlost. Občas nějaký řidič zatroubí, když má ale výjimečně francouzskou školu, tak naopak i zpomalí, ale spolehnout se na to nedá.

Vnitřní bazén byl celý náš pobyt kvůli vysokým teplotám zavřený. Ale kolem něj se dá po schodech vystoupat do úrovně druhého patra, kde je další venkovní bazén, dokonce i se slunečníky a větším prostorem. Ovšem chybí bar, takže jej využívají spíše lidé vracející se z pláže ke spláchnutí soli a písku. Někteří si otevřeně myjí i boty. Výhodou je, že zadním schodištěm se dá projít do hotelu i v mokrých plavkách a člověk se nemusí cítit trapně, jako když jde kolem jídelny a recepce.

Tím jsme prozatím prohlídku uzavřeli a zasedli jsme do křesel v první z hal, u již otevřeného baru (1000 až 2400, u bazénu 1000 až 1800, při večerním animačním programu jen za peníze).

Po poledni jsme se začali zajímat o slíbené pokoje. Vrchní manažer hotelu si nás pozval do kanceláře a nabídl nám dvoupokojové čtyřlůžkové apartmá. Podezřelé bylo, že druhým dechem dodal, že když nebudeme spokojeni, můžeme to řešit jinak. Asi věděl proč. Jednalo se o pokoj s předsíňkou, odkud byl vchod do koupelny a do prvního pokoje. Ten je ale průchozí, druhý je za ním a je menší, dokonce bez skříně a vybavení. Pro rodinu s téměř dospělými dětmi naprosto nevyhovující.

Sjeli jsme hned zpět a nenechali jsme se zlomit ani do zítřka, jak po nás chtěli. Ale teď pro nás nebyly prozatím jiné pokoje. Takže máme jít na oběd a pak se uvidí. Za ¾ hodiny sice pokoje pořád nebyly uklizené, ale snad už by bylo možné vytypovat, jaká čísla dostaneme. A ukázalo se, že se sousedními pokoji nemůžeme počítat. Nakonec po debatách máme pokoje v posledním pátém patře, se čtyřmi pokoji mezi námi. Jen je divné, že lidé, kteří přijeli po nás, jsou již dávnou ubytovaní a mají pokoj přímo proti jednomu z našich pokojů. Ten by nám pro děti vyhovoval mnohem více, ale máme smůlu.

Pokoj blíže výtahům necháváme dětem (trochu je zde hlučnější klimatizace, která je blíže k centrální jednotce našeho patra). Výhledy máme do rušné ulice, hluk je ale odfiltrován výškou pátého patra, takže nevadí. Ulice nám vyhovuje, strana k moři je nad diskotékou s animačními programy, tedy hlučnější. Navíc můžeme sledovat ruch ulice a dokonce i místní kolmé uličky, široké asi 1,5 metru, kde se shromažďují Tunisané k večernímu klábosení. Sedí na bobcích jak slepice na hřadu a hledí na šedou zeď před sebou, ke spokojenosti jim ale nic nechybí. Přímo naproti hledíme místním do oken, ve kterých chybí skla, takže jejich pokoj máme jako na dlani. Vybavení téměř žádné, jen dva kbelíky věčně plné prádla, ale na střeše nezbytný satelit. Televizi nevidíme, je asi v jiné místnosti. Na ulici (opačná jednosměrka než u pláže) rušný provoz, jezdí se buď v jednom nebo ve dvou nebo i ve třech pruzích, podle odvahy řidiče. Mezitím turistický vláček, tuk-tuky a drožky (calache) s kýčovitým zdobením (jedna dokonce jako Popelčina dýně). Bryčky mají smluvní ceny, takže v nich sedí jen domorodci zde trávící své dovolené, tuk-tuky jezdí do sousedního Port el-Kantaoui za 2 dináry na osobu, vláček paradoxně dráž za 2,5, obojí plné turistů.

Proti dětskému pokoji je chodba otevřena do balkónu s výhledem na bazény a moře. Nikdy se cestou na pokoj nebo opačně nezapomeneme zastavit a pokochat.

K moři se nám už nechce. Než nám ochotná uklízečka připravila pokoje, byly skoro čtyři, takže jen vybalujeme a odpočíváme.

Protože do večeře zbylo trochu času, nechali jsme děti odpočívat a vydali jsme se na první procházku po městě. Centrum starého města je asi 15 minut chůze od hotelu Karavan, problém je jen s horkem a s přecházením cest. Je třeba přejít několik hlavních tříd a to je tu adrenalinový zážitek.

Sousse [sús], město v severovýchodním Tunisku u Středozemního moře; 125 000 obyvatel (1994). Obchodní a turistické středisko. Průmysl strojírenský, textilní (bavlna), potravinářský (zpracování oliv). Řemeslná výroba, tkalcovství. Přístav. Muzea antického a islámského umění. Hudební a folklórní festivaly, karneval. Historické památky jsou součástí světového kulturního dědictví (Velká mešita, pevnosti Kasbah a Ribat, katakomby).

V 9. stol. př. n. l. foinická osada Hadrumete, okupována Vandaly a Byzantinci, zničena Araby. Nové město Soussa, od 12. stol. pod normanskou a tureckou nadvládou. Francouzský protektorát 1883 – 1956.

Medína (staré město obehnané hradbami), je zde krásně zachovalá, v hradbách je několik bran, ale také dva průlomy – jeden po středověkém dobývání, druhý po bombardování za 2. světové války – ten je také hlavním vstupem do medíny. Hned za hradbami začínají typické úzké uličky, na těchto místech plné stánků s turistickým sortimentem. Nedaleko je největší vnitřní prostranství, náměstí ohraničené z jedné strany Velkou mešitou, z druhé Ribatem (trochu stranou).

Mešita je ukryta za zdí s cimbuřím, v každém rohu stojí kulatá strážní věž. Dovnitř se může jen dopoledne, za vstupné a jen na nádvoří, do modlitebny smějí jen muslimové. Ribat je pro turisty otevřen celý den, ale také za vstupné, takže jsme jej jen obešli, dovnitř a na věž půjdeme jindy až s dětmi, abychom neplatili vstup dvakrát.

Vrhli jsme se tedy do spleti uliček za náměstím. Stánky nabízejí klasický repertoár suvenýrů, oblečení, laciných šperků, občas turecký med a oříšky, tepané talířky a podobné, nezřídka kýčovité věci. Mezitím zarámované vycpané písečné zmije, škorpióni, agamy. V papírových krabicích živé želvičky, občas sazeničky datlových palem (turisté je hojně kupují, ale prý se nesmí vyvážet a stejně se neuchytnou, těžko říci, zda je to pravda nebo propaganda).

Obchůdky se začaly postupně měnit, sortiment se z turistického zaměření měnil na předměty denní potřeby. Asi desetiletý kluk drží na ruce živého sokola.

Nakonec už krámy mizí úplně a my se procházíme klikatými uličkami mezi domorodými domky, původně v bílé barvě s modrými doplňky (balkony, okenice, brány), nyní vše pokryto prachem a patinou. Chvíli ještě pokračujeme, ale když nás začínají oslovovat domorodci, raději otáčíme zpět a vracíme se do súků – obchodních uliček.

Súky mají svou vlastní atmosféru. Jsou plné lidí, turisté s domorodci asi půl na půl. Arabové mají mnohem menší osobní zónu, než jsme zvyklí z Evropy, nevadí jim těsná blízkost dokonce ani přímý osobní kontakt s jinými lidmi. Je třeba se tedy skoro prodírat kupředu. Uličky jsou těsné, krámy přetékají vystaveným zbožím do prostoru ulice, domorodci posedávají a postávají klidně uprostřed uličky. Přesto je znát přizpůsobení turistům, s pravým súkem jako jsou v medíně marockého Fésu se zdejší súky srovnávat nemohou.

Dnes jsme ještě nic nekoupili, jen jsme vše prozkoumali a vrátili jsme se na hotel. Poprvé a naposled stihneme večeři včas a v klidu, ostatní dny budeme chodit na poslední chvíli, protože jídelna je otevřena jen do 2100.

Výběr na večeře je pochopitelně ještě bohatší než snídaně. Opět bufet se studenými předkrmy, saláty, zelenina studená i teplá, několik druhů masa (hovězí, drůbež, často i skopové, ale kupodivu nechybí ani vepřové), brambory vařené, pečené, jako kaše a v první půlce pobytu vždy hranolky, rýže studená i teplá (obvykle šafránem obarvená na žluto), někdy kuskus s velkými kusy výborné zeleniny. Vždy je ryba, nejčastěji v moučném těstíčku nebo opečená, ale pokaždé naprosto vynikající. Občas jsou i grilovaná masa nebo ryba, asi na dřevěném uhlí, také výborné. Jednou je výjimečně guláš z plodů moře, dvakrát jsem si jej byl přidat.

Samostatnou kapitolou jsou moučníky. Skoro každý den se objeví nějaký nový druh, stálice zůstávají. Děti by mohly obědvat jen moučníky, klidně si po hlavním jídle naloží po deseti kouscích. Z ovoce vždy meloun, někdy i vodní, sem tam jablka. Na dojedení bílé pečivo, polévky mixované zeleninové směsi (dáváme si je tu po hlavním jídle). Kuchař na přání připraví těstoviny nebo špagety s červenou směsí, asi to má být na milánský způsob, ale pokaždé je omáčka hodně planá, ani hrst pepře a soli nepomůže. Ochucujeme je proto pekelně pálivou harrisou – pastou z papriček, ale pak zase pálí i špagety.

Večeře se od oběda liší jen tím, že bývá zmrzlina – kuchař do plechových mističek dává po dvou kopečcích Algidy, může se ale jít i vícekrát.

K pití se chodí k okénku, jsou běžné čepované nápoje od coca-coly, jen sprite je místní značky Boga. Čepované pivo je prý alkoholické, lahvové ne (dává se, když čepované dojede před zavřením jídelny a nevyplatí se narážet), obě jsou k jídlu pitelná, ale na pochutnání to není. Je i červené a bílé víno, nicméně jsme je po dvou pokusech vyhodnotili jako nepříliš pitelná. Možná to bylo jen jejich třicetistupňovou teplotou, u okolních stolů si je dávali často. Škoda, že obsluha u pití byla nejlínější z líných, mladý kluk, ale pomalý a neochotný. Nejlepší bylo, když lenost zvítězila a dával celé láhve na pult, ať si turisté nalévají sami. Jedině tak nebyla u okénka fronta.

Jinak si ve velké jídelně nelze sednout kdekoliv, ale čeká se na usazení číšníkem, který zároveň prostře, v průběhu jídla a po něm i odnáší použité talíře a příbory. Na rozdíl od „nápojového manažera“ jsou tito číšníci velice ochotní, příjemní a vždy připraveni ke vtipkování. Sympatičtější je jen naše stálá uklízečka, která se pořád usmívá a nikde nezapomene hosty pozdravit „Bonjour madame, bonjour monsieur“.

Pokoje jsou standardní, vybavení není úplně nové, ale ani nijak výjimečně opotřebované, telefony nejsou zapojeny, přestože aparáty na pokojích (někdy) jsou. Oproti katalogu navíc je na každém pokoji televize (asi 37 cm), i se zdířkami na kameru. Klimatizace je sice centrální, ale s individuální regulací a pracuje naprosto spolehlivě. Naše pokoje jsou proto nejchladnější místa v Tunisku, nikde jinde si od neustávajícího vedra nejde odpočinout. V koupelnách jsou nové polykarbonátové vany s fungujícími kohoutky a sprchami, jen po večerech je někdy v našem pátém patře problém s tlakem, ale vždy alespoň trochu teče. Ručníky se mění denně. Na balkonech je snaha o primitivní sušáky buď jako žebříčky na zdi nebo pár provázků, ale vypadá to amatérsky.

Ráno druhého dne pobytu byla po snídani schůzka s delegátkou. Kromě standardních informací o hotelu jsme se dověděli pár zajímavostí o Sousse a okolí, které jsme později využili (blízkost medíny, doprava do blízkého Port el-Kantaoui), naučili jsme se jména místních alkoholů, které jsou k dispozici u baru, pokud se ví, jak se jmenují, ale hlavně jsme mluvili o výletech.

Na schůzce se účastnilo hodně lidí, protože večer přiletěl ještě další let, takže nejdříve bylo třeba vyřešit organizační zmatky. A nebylo jich málo. Několik rodin mělo být v úplně jiných hotelech (dokonce byly i roztržené rodiny, kdy babička byla u nás a dcera s vnučkou úplně jinde). Několik rodin bylo nespokojených s pokoji – jedním z nich byl i pokoj včera nám nabízený jako čtyřlůžkové apartmá. Pár lidem vadil výhled do ulice. Delegátka přislíbila řešení všem, jaká pak byla praxe už nevíme. Ale se změnou hotelu asi většina souhlasila, protože dostali jako kompenzaci All Inclusive místo polopenze.

My jsme vysvětlili delegátce naši filozofii poznávacího pobytu s hvězdicovými výlety a objednali jsme hned 4 výlety, harmonogram jsme si připravili již dříve podle termínů na nástěnce. Po vynásobení 4 osobami nám delegátka spočetla sumu, která okolostojící ohromila, protože to bylo skoro více, než dali oni za celý zájezd, ale my jsme to měli zhruba spočítané předem, takže nás to nepoložilo. Nakonec asi celý pobyt s letenkou, stravou (včetně nápojů) a výlety nevyšel dráž než plánovaná poznávačka. Delegátka nám vypsala stvrzenky, ale dostal jsem je až večer, kdy jsem přinesl eura a vše zaplatil (bylo možné platit v dinárech, eurech, dolarech i korunách).

A ještě před obědem poprvé k moři. Hned za cestou je zídkou oddělaná pláž, ne moc široká, ale dostatečná k několika řadám slunečníků, na dřevěných kůlech je na drátěném kruhu stříška hustě spletená z palmových listů. Nadháněč si oběti vybírá hned po východu z hotelové branky a hned se snaží nám vnutit lehátka, která jsme stejně plánovali si vzít. Sesouvá čtyři lehátka pod poslední volný slunečník a inkasuje od nás 4 x 3 dináry. Mimo sezonu je lehátko levnější, ale srpen je vrcholná sezona a s cenou mohou jít nahoru. K lehátku je zdarma slunečník, ale pro čtyři lehátka je malý, takže jsme trochu zaváhali, příště budeme chtít ke čtyřem lehátkům slunečníky dva.

Pláž je z drobného jemného písečku, je světle žlutý, takže se ani tak nerozpaluje jako některé tmavší odstíny v jiných zemích. Sice trochu pálí, ale přejít k moři není takové utrpení, jako třeba v Egyptě. Vstup do moře je pozvolný, zvládnou to i malá děti a neplavci. Vlny závisí na počasí, voda je teplá (28o) a samozřejmě kalná, u písečného dna nelze očekávat průzračnou vodu jako na Jadranu. Vítr může někdy přinést i odpadky, ale ne v nějaké nesnesitelné míře. V moři občas plave i vodní tráva, ne tak nepříjemná jako klasické řasy, protože není tolik přilnavá, je kratší a není slepena do chuchvalců, přes které by se muselo s odporem přecházet (což se stává i v Karibiku). Bez ní by to bylo lepší, ale když už tu je, tak se na ni dá lehce zvyknout a nevšímat si jí.

Plážových prodejců tu není tolik jako jinde. Občas projde stařík s termoskou čaje a taškou mátových listů, jednou za několik hodin obsluha slunečníků připraví ovocné talíře nebo míchané džusy. Prodejce paraglidingu a jízdy na banánu má dobrou paměť, zeptá se jen jednou a pak už neotravuje. Pláž má i svou Pobřežní hlídku, unimo buňku se stožárem s vlajkou (bílá – plavčíci jsou na místě, černá – pracovní doba skončila, vlny, vítr nebo medúzy na barvu vlajky vliv nemají).

Vše by bylo ideální nebýt jednoho zásadního problému, domorodců. Pláž je sice brána jako hotelová, ale moře je otevřené. Hned vedle hotelových slunečníků je utábořeno neuvěřitelné množství Arabů, těžko říci, zda to jsou domorodci nebo turisté z Alžírska či Libye. Pás moře s hloubkou mezi 1,2 a 1,5 metrů je jim evidentně těsný, takže jsou hustě rozptýleni podél celé pláže. A ohledy na jiné nemají vůbec žádné. Jsou hluční (to je to nejmenší), ale hlavně obtěžují míčovými hrami, skákáním, stříkáním a dováděním. Neuhnou ostatním plavcům, ale čekají, že když plavou oni, tak že se jim uhne. Rádi by navázali kontakt, ale bohužel i přes nezájem druhé strany. Jediná obrana je probít se přes ně do větší hloubky a plavat a plavat.

Domorodců přibývalo, celé rodiny tráví večery až do noci přímo na pláži nebo na zídce mezi pláží a cestou. Muži se koupou v šortkových plavkách, ženy a dívky různě. Ortodoxní muslimky jsou zahaleny celé včetně vlasů, ale asi se jedná o speciální koupací obleky, protože se nelepí na tělo a pěkně schnou. Velká skupina se koupe v šatech, stejně velká skupina má jednodílné plavky a přes ně tričko a kraťasy (třeba i džínové). Mladší teenegerky občas vynechají tričko, ale kraťasy jen výjimečně. Dochází k úsměvnému převlékání: přijde na pláž, opáše se ručníkem, sundá pod ním tříčtvrteční kalhoty, natáhne kraťasy a teprve ručník odloží, a to vše, přestože má na sobě jednodílné plavky s nohavičkami. Jen ty nejodvážnější Arabky mají speciální jednodílné plavky s nohavicemi nad kolena, exhibicionistky pak široký top a legínový spodní díl, také po kolena.

Evropanky mají běžné plavky (občas i tanga), ale nahoře bez se u moře nesmí, u hotelového bazénu to občas nějaká riskne.

U moře jsme vydrželi s přestávkou na oběd asi do šesté hodiny, pak jsme pomalu vrátili do hotelu. Po schodech se vyjde k hornímu bazénu, spodní je de facto uzavřený, protože se již kolem něj vytírá a připravují se stoly pro večerní program. Horní bazén bývá touto dobou relativně prázdný, ale na plavání musí mít člověk štěstí, aby zrovna nikdo neměl chuť skákat a bavit se. Nicméně po koupání v moři je sladká voda příjemná, smyje sůl lépe než sprcha na pokoji.

Nouzovým schodištěm se dá vyjít zbývající tři patra i v mokrých plavkách. Vzduch má často větší vlhkost, ručníky a plavky tak tak stačí na balkonu do rána uschnout. Ale když je vzduch suchý a foukne vítr, je vše suché za 20 minut.

Už jen večeře, připravit zavazadla a brzy spát, ráno v 645 vyrážíme na dvoudenní výlet na Saharu.

V Tunisku najdeme doslova na každém kroku pozůstatky někdejších římských památek, ovce se zde často pasou mezi fragmenty starověkých sloupů, na jejichž odhalení chybějí peníze. Koloseum v El Djemu nemusel ovšem nikdo pracně okrývat ze země, protož přestálo téměř 2000 let v celé své monumentální velikosti. Stavbou tohoto druhého největšího kolosea Římské říše ve 2. století po Kristu se pyšní vládci města Thysdrus, dnešního El Djemu, chtěli pochlubit, jakého bohatství celá tato oblast dosáhla z obchodu s olivovým olejem. Amfiteátr mohl nabídnout místo 30.000 diváků, ale protože se ukázalo, že ani to ještě nestačí, byla nedaleko odtud zahájena stavba druhého, jen o málo menšího divadla.

Ani jeden z velkorysých projektů však nebyl dokončen, protože v roce 238 vypuklo v Thysdru povstání, vyvolané zdejšími latifundisty jako obrana proti novým vysokým daním, které jim Řím předepsal. Státní moc proti povstalcům tvrdě zasáhla a město bylo do značné míry zpustošeno. Naproti tomu zcela neporušený amfiteátr sloužil jako útočiště i různým dalším vzbouřencům v pozdějších dobách a byl poškozen teprve v 17. století, kdy sultán Mauhammad Bej nechal vybourat do zdi průlom, aby se dostal k rebelům, kteří se ve starověkém divadle opevnili. Přestože aréna amfiteátru leží dnes několik metrů pod úrovní silnice, dochované části obvodových zdí vyčnívají nad všemi ostatními domy ve městě a jsou v rovinaté krajině porostlé olivovníky vidět jasně už z velké dálky. Uvnitř divadla se můžeme při prohlídce projít podzemními klenutými sklepeními, kde otroci a gladiátoři čekali na svůj „výstup“, nebo se vyšplhat na stupně se sedadly a představovat si, jak lidé a divoká zvířata musela bojovat o holý život. Při těchto „hrách“ bylo zde také usmrceno mnoho pronásledovaných křesťanů.

Průvodkyně nás přivedla ke vstupní bráně, koupila hromadný lístek (v ceně výletu), my jsme jen za dinár koupili povolení fotit a točit. Dostali jsme 3 hodiny rozchod, což by bylo tak akorát, nebýt závěrečné fronty před toaletami.

Nejdříve jsme prošli temné chodby pod arénou, na druhé straně oválu jsme vyšli na úroveň arény a pokračovali hned výše a výše, až do patra nejvyššího. Samozřejmě za neustálého focení. Prakticky z každého místa jsou pěkné výhledy na arénu, moderní podium na koncerty je tak nenápadné, že nabýt upozornění průvodkyně, ani bychom si jej nevšimli. Zadní strana amfiteátru je rekonstruovaná jako hlediště, z ní jsou pak nejhezčí pohledy na zachovalou nejvyšší část původního hlediště s centrální císařskou tribunou.

Po prohlídce jsme rychle chtěli využít toalety, ale před dámami byla řada ještě větší než obvykle. Už to vypadalo, že se nestihneme vrátit k autobusu v určený čas, když se uvolnili pánové a místní ředitel toalet pustil ženy do pánských kabinek. Rychle jsme koupili vodu a pohledy (1 dinár) a v autobusu jsme byli na vteřinu přesně.

Stále stejnou krajinou plnou olivovníků jsme pokračovali další hodinu a půl, projeli jsme kolem druhého největšího tuniského města SFAX a za městem Mahrés zastavil řidič u moderní, ale nepříliš nápadná benzínky na dvacetiminutovou technickou pauzu. Prošli jsme do marketu na toalety a na zbytek času jsme prošli marketem na opačnou stranu do otevřeného dvora a nestačili jsme se divit.

Velké prostranství plné modrobílých laviček a stolů obložených obkladačkami, ploty obrostlé různobarevnými bugenvíliemi, všechny stavby v arabském slohu v modrobílé tuniské kombinaci. Uprostřed dvora poměrně velký modrý bazén. Všude čisto a pořádek. Našli jsme si trochu stínu a kochali se až do odjezdu.

Od Hammametského zálivu jsme se teď dostali k zálivu Gabéskému. Krajina se konečně začala trochu měnit, přibylo vegetace a najednou jsme projížděli palmovou oázou.

V Tunisku jsou tři typy oáz: pouštní (například Douz, kde budeme dnes spát), horské (zítra uvidíme Chebiku a Tamarzu) a konečně rarita – oáza přímořská zde kolem Gabés. Škoda, že ještě není datlová sezona a čerstvé datle ještě neochutnáme. Oázy už bohužel nejsou tak udržované, jako byly dříve. Ani známé trojpatrové hospodářství už není patrné – v přízemním patře se dříve pěstovalo obilí a zelenina, v prostředním ovoce a horní patro reprezentují datlové palmy. Mezi palmami teď ale roste povětšinou jen tráva, plná odpadků. Přesto to je po hodinách oliv příjemná změna pro oči.

Odbočujeme z pobřeží do vnitrozemí a brzy se ocitáme v naprosto vyprahlé krajině, zdánlivě téměř bez života. Město Matmata se objeví nečekaně, ale samotná současná Matmata ničím neupoutá. Zato její okolí je výjimečně neobvyklé. Vyprahlé kopce bez vegetace se najednou zvedají z roviny do Matmatské vrchoviny, která vypadá jako povrch jiné planety. Do nedohledna jen nízké holé kopce, naprosto bezútěšný pohled. Také proto zde George Lucas při natáčení svých Hvězdných válek, prvního dílu (nyní Epizoda IV.), umístil děj odehrávající se na nejzaostalejší planetě galaxie, planetě Tatouin (i jméno planety je podle správního střediska provincie Tatouinu).

A i v této pustině žijí lidé. Berberské kmeny zde žijí po způsobu lidí doby kamenné v uměle vytesaných jeskyních, říká se jim proto troglodyti. Mezi kopci lze zahlédnout nenápadné hromady zeminy, při pohledu zblízka zjistíme, že obklopují otvory v zemi připomínající malý kráter. Vyhloubily je lidské ruce a vedou do svérázných podzemních obydlí. Ze dna kráteru, což je vlastně dvůr, se na všechny strany otvírá přístup do obydlených místností, které jsou také vyhloubeny pod zemí.

V Hvězdných válkách je to dobře vidět. A v jednom takovém obydlí jsme dnes obědvali typické berberské jídlo. Z kulatého dvora uprostřed „kráteru“ vedly vchody do očíslovaných místností. Dostali jsme přidělenu devítku, pohodlně se tu vešlo celé osazenstvo našeho autobusu. Prý se v podzemních místnostech udržuje stálá teplota kolem 20o v zimě i v létě – tak to tedy není pravda, v době našeho oběda, v srpnu, byla restaurace rozžhavena nejméně na třicítku, navíc v místnosti jen s dírou místo dveří, ale bez oken, neproudí vzduch, takže je zde vysoká vlhkost. Za chvíli jsme byli propoceni na kůži, a to jsme ještě nezačali jíst. Pití se kupovalo v baru u vchodu, vše ostatní bylo v ceně. Předkrm tvořili tzv. Briq, fritované taštičky plněné vaječnou míchaninou s něčím (kousky pečiva?), vynikající. Hlavní jídlo kuskus s kuřecími stehny (těch by mohlo být i více – vždy na každý stůl přišla jedna mísa a z ní se nabíralo, kuskusu bylo dost, masa ne). A zákusek meloun. Kdo má rád kuskus, ten si pochutnal. My jsme byli spokojeni. Až na to horko.

Po jídle jsem rychle vyběhl na kopec nad dvorem a pořídil v rychlosti pár záběrů svrchu, ale nebylo moc času, nabídku na vyfocení úplně bílého chameleona jsem musel odmítnout. Popojeli jsme dále a z nejvyššího bodu cesty jsme mohli pořídit pár fotek neuvěřitelného panoramatu Matmatské vrchoviny.

A ještě o pár minut později zastavujeme u nenápadné zídky mezi dvěma kopečky, po levé straně cesty stojí oslík a leží mladý bílý velbloud – podle průvodkyně jsou bílí velbloudi závodní, ale nepoznáme, zda to myslí vážně nebo je to jen další z řady vtípků.

Vraty vcházíme na nádvoří berberské troglodytské usedlosti uzavřené dokola okolními vršky, jen kolem vchodu přírodě pomáhá zeď. Z přírodního nádvoří dopracovaného lidskýma rukama vedou do všech stran otvory do skály, nad většinou z nich jsou symboly pro štěstí, nejčastěji ryba a ruka Fátimy (manželky proroka Mohammeda, pět prstů symbolizuje 5 pilířů islámu: víru v jednoho boha Alláha a jeho proroka Mohammeda, modlitbu, almužnu, ramadán a pouť do Mekky).

Vlevo od vstupu jsou provizorní přístřešky pro osla a velblouda, berberský chlapec je přivádí ze silnice za námi, je jediný přítomný obyvatel „domu“. Přesto je vše otevřeno, a dokonce to ani nevypadá kašírovaně, zřejmě se tu skutečně bydlí. Hlavně na zdi v ložnici fotky dětí na improvizované nástěnce, to nevypadá uměle.

Většina kolegů turistů se vrhá na prohlídku jednotlivých místností, my využíváme relativního volna kolem domácích zvířat, tedy osla, velblouda, králíků a ovcí. Zvířata jsou ochočená, klidně se nechají hladit a krmit. Ale obytné i další prostory prolézáme taky. Slibovaných 20o tu samozřejmě není, ale možná je zde malinko chladněji než v restauraci před chvílí.

Poznáváme obývák, sedačka je přizpůsobena arabským zvyklostem a je velmi nízká, sedí se de facto na zemi. V ložnici je úzké lůžko, v kuchyni nevidíme vodu, ale je tu nějaký dvojplotýnkový vařič, princip nezkoumáme, ale elektřina zde není, takže asi nějaký petrolej. Do kuchyně se jde z odděleného minidvora, další místnost tu slouží jako sklad a spíž, před vchodem se mele obilí na kuskus. Janička zkouší točit horním kamenem, ale jde to hodně ztuha, takže zůstává u (nepovedeného) pokusu.

Rychle vybíháme strmým chodníčkem na nejmenší z okolních vyvýšenin, vypadá to, že tady, na kopci, je nějaká studna. Nemáme čas to testovat, rychle nafotíme přehledové snímky a už se musíme vrátit do autobusu, přijíždí další výprava, asi Japonci – byli jsme tu správně (to jsme se naučili na předchozích cestách: kde jsou Japonci, tam to stojí za vidění).

Před odchodem házíme drobné do připravené misky, domácí jsou sice asi nějak motivováni turistickou kanceláří, ale i tak to je pro ně důležitý zdroj příjmů. Průvodkyně nás na to upozornila, přesto zdrcující většina odchází bez zaplacení tohoto „vstupného“. Vůbec v Tunisku není zvykem vyžadovat za každou blbost bakšiš, jako třeba v Egyptě, spíše se předpokládá určitá dobrovolnost, která se ale místním nevyplácí. Přestože obvyklá výše je jen 1 dinár, tedy 18 korun, o což by český turista nezchudnul.

Pokračujeme serpentinami přes Matmatskou vrchovinu, cestu vybudovala v místních extrémních podmínkách před pár lety armáda. Jedeme asi hodinu, průvodkyně vypráví o svatých mužích (sidí) a jejich hrobkách, kam se k nim chodí zejména ženy modlit a prosit o splnění přání. Je to sice proti koránu, který zakazuje modlení ke komukoliv jinému než k Alláhovi, ale asi když Alláh neodpovídá, i menší svatý je dobrý… Průvodkyně takhle taky prosila o manžela, ale nestalo se nic.

Matmatská vrchovina postupně přešla v kamenitou vyprahlou poušť, byli jsme na Sahaře. A najednou se objevily palmy – pouštní oáza Douz. Celé trsy nezralých datlí zde balí do žlutých igelitek, aby dozrály rychleji a lépe. Ale i zde jsou po zemi odpadky a neudržovaná tráva, trojpatrové hospodářství je dávno zapomenuto.

Douz je typické arabské pouštní město, samotné moc krásy nepobralo, vypadá zanedbaně a ošuntěle. Ale kousek za ním uprostřed palmového háje jsou turistické hotely, a ty vypadají opravdu dobře. My jsme spali v Paradise, tedy v ráji. Protože jsme měli voucher (stvrzenku) vypsanou na 4 osoby, dostali jsme automaticky čtyřlůžák, ale protestovali jsme více méně jen formálně, stejně by nám to nepomohlo. Když jsme se pak dověděli, v kolik ráno budeme vstávat, byli jsme i rádi, že budeme ušetřeni pobíhání mezi pokoji při balení.

Hotel má recepci s restaurací, pokoje jsou v samostatných přízemních pavilonech. Těch je tu tolik, že nám chvíli trvalo, než jsme se naučili cestu. Zahrada mezi řadovkami je osázena samozřejmě datlovými palmami, ale rostou zde i jiné exotické rostliny, oleandry, ibišky nebo třeba granátová jablka.

V areálu jsou tři bazény. Jeden hned za recepcí, s pěkně udržovaným okolím, mezi palmami, s možností plavání. Druhý mezi pavilony, hodně dlouhý, klikatý jako had, ale s konstantní šířkou kolem 1,8 metru. Byl by dobrý na plavání tam a zpět, ale kdyby v něm byl člověk sám. Takto stačí, aby se někdo postavil, a už se kolem něj neproplave. Třetí bazén je jakoby nad zemí, musí se vystoupat tři stupně a pak do něj sejít nebo skočit. Ale na plavání je také malý. Čtvrtý bazén je vnitřní, kousek od recepce. Ten by byl teď ke koupání dobrý, kdyby tu ovšem nebylo takové teplo a vlhko.

Takže jsme ani moc nerozklízeli a po vyhodnocení bazénů jsme skočili do prvního z nich, hned za recepcí. Po celodenním úmorném saharském vedru to bylo velice příjemné osvěžení.

Ale ještě to nebyl konec dnešního programu. Ještě jednou jsme nasedli do autobusu a ten nás zavezl pár kilometrů od hotelu na okraj písečného ergu – výběžku pouště s dunami. Sice nízkými a ne moc rozlehlými, ale duny to byly a vypadaly tak, jak si člověk obvykle představuje poušť.

Po 1 dináru jsme si pronajali každý svou černobíle pruhovanou dželábu (berberskou dlouhou košili) a červený šátek kolem hlavy. Do dželáby bychom se asi nějak dostali, ale šátek nám museli uvázat berbeři. Přestože byl večer, pořád bylo nepříjemně horko, obávali jsme se, že se v dlouhých košilích na oblečení a v těsných šátcích kolem hlavy uvaříme. Ale byli jsme příjemně překvapeni. Zatímco po vystoupení z autobusu nás drobný písek hnaný silným větrem prudce bodal do odhalených nohou, rukou a hlavy, teď jsme byli této nepříjemnosti ušetřeni a volná košile rozhodně nezvyšovala teplotu našich těl. Staletími prověřený úbor se prostě osvědčuje. Navíc jsme mohli pod oděvem alespoň trochu chránit kameru a foťák, které zde silně trpí.

Dobře jsme udělali, že jsme do těchto skutečně extrémních podmínek vzali jen vodo- a prachuodolný (tedy i pískuodolný) Olympus µ700, větší Konicu/Minoltu Z3 jsme nechali na hotelu. Kameru jsme riskli také s sebou, protože na podzim budeme asi kupovat novou. Sice to přežila, ale večer jsem ji musel hodně důkladně pročistit (v rámci omezených možností hotelového pokoje uprostřed pouště).

Velbloudi mají své majitele, někdo má jednoho, jiný třeba i čtyři kusy, navázané za sebou do karavany. Chvíli trvalo rozřazování rodin podle počtu členů na velbloudy jednoho majitele, ale velbloudáři za vydatného přispění naší průvodkyně to arabsky nezvládli. Kdyby nás chtěli roztrhat úmyslně, nepovedlo by se jim to lépe.

Každý v jiné skupině jsme tedy nasedli na svá zvířata, Janičce nedočkavý velbloud začal vstávat ještě před dosednutím, takže jsme se pobavili cirkusovou akrobacií na téma sedání si na zvedajícího se velblouda.

Vstávání a lehání velblouda je nejkritičtější okamžik cesty. Velbloud totiž při vstávání leží na zemi, pak se zvedne na přední kolena (prudké trhnutí dozadu). Ještě než si jezdec obnoví stabilitu, narovná si celé zadní nohy (prudké trhnutí dopředu), aby hned pokračoval i z předních kolen do stoje, tedy dokončení kmitu zpět dozadu. Nezkušený člověk má pocity tenisového míčku létajícího přes hřiště sem a zase tam.

Velbloudi mají před sedlem malou dřevěnou hrazdičku na držení, mezi jejími konci je otvor právě tak na půllitrovku vody, které všude kolem prodávají po půldináru. Chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, že je třeba láhev do hrazdičky položit dnem vzhůru, několikrát nám ji museli naši velbloudáři sbírat za země a podávat zpět nahoru.

Náhodným způsobem se nám povedlo držet se pohromadě aspoň ve třech, Jirka zůstal v jiné skupině. Soustředěni na jízdu jsme jen koutkem oka zaregistrovali fotografa, který nás po jednom vyfotil a běžel rychle vyvolat snímky. Blížili jsme se ke skupince palem, tam naši průvodci na chvíli zastavili, abychom se nějak zformovali a nabídli nám vyfocení na naše aparáty. Povedlo se nám dokonce dostat k sobě i Jirku, takže máme i společnou fotku, sice ještě s dalšími lidmi, ale nevadí. Teď už věděli, jak patříme k sobě a snažili se nám vyjít vstříc, přesto se nám nepovedlo Jirku udržet, za chvíli nám zmizel vpředu. Ale nás ostatní převázali dohromady, když provazy nedržely, dali nám je do ruky, ať si své velbloudy vedeme sami. Velbloudi mají stejně cestu naučenou a jdou si, jak chtějí. Hančin byl asi závodní, pořád se dral dopředu, přímo strkal velbloudům před sebou hlavu do zadku. Můj byl už zase po dlouhém horkém dni poněkud znaven, takže jsem zůstával spíše pozadu.

Po asi půl hodině jsme dojeli na konec „treku“, ten označoval berber stojící ne vršku hrbu svého velblouda. Chvíli jsme mysleli, že je to socha Vinetoua pozorujícího Komanče, ale pak velbloud pohnul hlavou a Vinetou si zastínil oči rukou při tklivém pohledu do dáli, takže byli oba živí.

Náš velbloudář už se taky nechtěl honit, dal nám tedy do rukou otěže našich velbloudů a pustil se do konverzace. Brzy jsme zůstali jako úplně poslední. Na poušť se začal snášet večer, na foťáku jsme mohli přepnout režim „palmy na pláži“ do režimu „zapadající slunce“. Při dlouhém panoramatickém pohledu dostala krajina magickou atmosféru. Při krátkém detailním pohledu se kolem nás válely rezaté plechovky, cáry papíru a další odpadky. Přesto jsme do velbloudího kempu dojeli nadšeni krásným výletem. Sympatickému velbloudářovi, který nás kromě Jirky spojil dohromady, fotil nás, snažil se nás celou dobu bavit a dopřát nám pocity, že sami „řídíme“ své velbloudy, jsme dali nějaký bakšiš, vrátili jsme pronajaté oblečení, rychle jsme prolétli suvenýry (dvě saharské růže za jeden dinár – pěkná cena), na stojanech se mezitím objevili naše fotky. Samozřejmě hrozně předražené, jako vždy, samozřejmě jsme je všechny čtyři i po těch 3 dinárech koupili, jako vždy.

Pořád bylo hrozné teplo, i po návratu do hotelu. Večeři jsme v plné restauraci nějak vydrželi, jídlo bylo tradičně dobré, dokonce byl zase briq, jako u berberů v poledne (taštičky s náplní). Drobný písek, spíše písečný prach, jsme ale měli naprosto všude, v oblečení, v očích, v uších, v nosech, v ústech. Sprcha by asi pomohla jen částečně, tělo spíše volalo po bazénu. Většina hotelových hostů byla ráda, že jsou v klimatizovaných pokojích, takže bazény byly prázdné.

Sice nás to lákalo, ale byla již pokročilá doba a asi bychom rušili, protože bazény jsou přímo mezi pavilony s pokoji. Takže zbýval bazén vnitřní. Ten byl také prázdný a nikoho jsme nerušili. Bazén je ve tvaru kříže, zvláštní atmosféru mu dodává klenutá střecha z barevných skleněných tabulí a „antické“ sloupy podepírající strop.

Po koupeli už je docela pozdě, vracíme se na pokoj a už u dveří před námi bleskově mizí nějaká ještěrka. A na stropě pokoje už ji vidíme úplně jasně – malý gekon, podobný těm známějším asijským. Pomocí přísavek na prstech se pohybuje po stropě stejně jistě jako po zemi. Nemáme vůči těmto tvorečkům předsudky a trocha přírody na pokoji nás spíše potěší.

Teprve cestou z velbloudího výletu se nám průvodkyně odvážila říci tu jobovku: aby se stihl zítřejší program, vyrážíme ráno v šest hodin, snídaně je na 530, budíček ve čtvrt. To nám nestačí, my musíme vstát v 500. Je to tedy horror, ale zvládneme to.

A tak už kolem půl sedmé stojíme na hrázi největšího tuniského solného jezera Chott El-Djerid. Ještě není pořádně vidět, digitálky automaticky aktivují blesky (fotky pak vypadají jako v noci – ozářené popředí, vzadu hluboká tma), lepší je blesk vypnout, spolehnout se na stabilizátor a pokusit se udržet v ruce i dlouhý čas.

Chott El-Djerid je 100 km dlouhé a 90 km široké jezero, naprostou většinu času vyschlé, pokryté solnou krustou různé hloubky. Objet jej je problém, proto se vždy jezdilo přes něj, i za cenu rizika uváznutí. Až Němci (Rommelova armáda) za války vyznačili a zpevnili pruh země vhodný k jízdě i těžších vozidel, souběžně nyní vede jakási hráz, po níž je vedena silnice, kterou jedeme nyní i my.

U silnice stojí vyhlídkový kopeček s vlajkou, pořád obsazený turisty, kteří nefotí solné jezero kolem, ale sebe na kopečku (jak poznají, že to bylo focené v exotické Africe, když stejný snímek by se pořídil i v Dlouhé Lhotě, to neřeší

My prohlížíme krustu, kousek soli vyrýpáváme na památku. Krusta je místy šedobílá, jinde narůžovělá až skoro červená.

Po celém Tunisku se (levně) prodávají Saharské růže, vykrystalizované útvary připomínající vzdáleně květy. Ty vytváří příroda někde zde, na solných jezerech. My je sice nevidíme, ale na stánku jich mají plno. Za zdaleka nejvyšší ceny v celé zemi, ochota ke smlouvání nulová. Naštěstí už dvě máme z velbloudího kempu, další koupíme v Sousse.

Projíždíme známým pouštním městem Tozeur, domy jsou zde často z neomítnutých cihel vyskládaných do barevných nebo plastických geometrických vzorů (vzpomínáme na mexickou Mitlu). Jinak město na první pohled nic moc. Asi by to chtělo strávit zde delší dobu, bedekry jej chválí.

My ale za městem přestupujeme do moderních a klimatizovaných džípů 4×4, Landcruisery od Toyoty. Po zmatcích s velbloudy už má průvodkyně připravený seznam, my jdeme do auta označeného jako vůz číslo 5. Další cestu by totiž autobus nezvládl. Po cestě potkáváme další desítky a desítky těchto bílých teréňáků, na jednu stranu to musel být pro Toyotu ohromný džob, na druhou to je i výborná reklama, protože to, co tady tato auta dvakrát denně absolvují, to je na smeknutí. To už musí být skutečný off-road.

Na mne vychází místo vedle řidiče, automaticky se poutám, průvodkyně nám to stejně ještě jednou připomíná. Vyrážíme přes další solné jezero Chott El-Gharsa, kdybychom to nevěděli, tak to ani nepoznáme, kolem nás je zdánlivě obyčejná písečná planina. Asi 120km/h uháníme po ještě dobré silnici, jen u častých kontrolních bodů policie řidiči zpomalují. Před námi se zvedá nějaké vyprahlé pohoří, po chvíli na jeho úpatí spatříme zelenou skvrnu. Rychle se blížíme k horské oáze Chebika. Poslední úsek cesty již stoupáme do kopců prudkými serpentinami. Zastavujeme u hliněné osady na úpatí kopců roztržených na dvě části trhlinou, do které se dobývá cíp palmového háje.

Je to tady nějaké povědomé – scenérie utkvěla v paměti z oskarového Anglického pacienta, ten se tady totiž natáčel. Vystupujeme, ujímá se nás místní průvodce, bude mluvit jen anglicky, ale naší průvodkyni se do kopce nechce. Zpevněným svahem se dostáváme na vrcholek nad osadou, panorama je úžasné, ruiny domečků před palmovým pozadím vypadají velmi romanticky.

Malí kluci nám začínají nabízet zkameněliny mušlí a minerály, buď čiré krystaly (křišťál) nebo fialové, o kterých tvrdí, že je to ametyst, ale fialové ruce je prozradí, že falšují křišťál inkoustem.

Stoupáme do kopce, objevuje se socha nějaké horské kozy. Zástup se zastavuje, úzkým místem je trhlina ve skále, kterou se musíme protáhnout. Zastávku využíváme k dalšímu naplnění karty v digitálu. A za trhlinou se otevírá výjev jak z fata morgány v Limonádovém Joeovi. Cesta klesá k tyrkysovému jezírku mezi palmami.

Nenecháme se zdržovat prodejci minerálů a jdeme si prohlédnout ten zázrak. Přímo ze skály tu prýští potok, prý zázračný pramen. Pro tuto oázu jistě. Prý je voda i pitná, Ale jen pro domorodce. Rádi věříme. Kocháme se barvami a pak se pouštíme po toku potůčky kaňonem, který si za tisíciletí prorazil skalami. Místy se jde po kamenech, ale nic náročného. Jen se člověk nesmí nechat unést tou krásou kolem a musí občas hledět pod nohy. Kaňon je celkem úzký, jinde se zase rozšiřuje a umožňuje tak přežívat palmám, které tu v pustých kopcích vypadají skoro nepatřičně.

Nakonec neodoláme a koupíme po dináru jednu zkamenělinu a několik krystalů zarostlých do kamene (kámen je rozštípnutý, krystaly jsou uvnitř a jsou vidět po odklopení kamenného vrchlíku). Vracíme se k autům a u parkoviště si sami najdeme několik krystalů křišťálu, hezčích než jsme koupili.

Před nasednutím do auta jsme koupili vodu z lednice, užíváme si teď klimatizace a ledového pití.

Vracíme se na hlavní a pokračujeme dále podél hor až k druhé známé horské oáza – Tamerza. Ale přímo tuto oáza nenavštívíme, auta uhnula z cesty na kamennou cestu k Velkému vodopádu. On tedy až tak velký zase není, ale my jsme v poušti a tady platí jiná měřítka.

Pohled svrchu vypadá zajímavě, ale chceme vodopád vidět i opačně, pouštíme se proto krátkou stezkou dolů na dno údolí pod vodopádem. První, co nás upoutá, jsou dvě agamy, jedna leží na zádech, druhá na ní a obě se objímají tlapkama.

Jejich majitel je potěšen našim zájmem a hned nám je strká do rukou. Chvíli se tedy pohrajeme, dáváme dobrovolný bakšiš a pokračujeme.