0
0

…stojí si uprostřed Burgosu, na koni, v plné zbroji a s taseným mečem, jako by chtěl naznačit, že jeho odtud už tak snadno nedostanou. Rodrigo Ruiz de Vivar, zvaný El Cid Campeador, pro jedny lidový hrdina, legendární bojovník a ochránce křesťanů před zlovolnými Maury, pro jiné prachobyčejný „kamvítrtamplášť“, hrdlořez a zloděj (Valencijci by mohli vyprávět), který obratně manévroval mezi oběma znepřátelenými stranami, jak se mu to zrovna hodilo. Šlechtic, žoldnéř a nakonec krutovládce Valencie se po nesčetných životních peripetiích vrátil do rodného kraje, i když to bylo až po smrti. Zemřel v roce 1099 a od roku 1921 odpočívá v pokoji se svou ženou Jimenou v burgoské katedrále. Místní úřady dokonce načrtly „Cidovu cestu“ Kastilií, která prý kopíruje tažení a zastavení legendárního hrdiny. El Cid je však jen nepatrným kamínkem v kastilské mozaice. Jsou totiž zcela jiné osobnosti a zcela jiné skutečnosti, které spoluvytvářely charakter a historii tohoto kraje.

Město zrozené z válek

Kastilský hrabě Diego Porcelo to dostal od svého krále příkazem. Na kopci nad řekou Arlanzón, v blízkosti křesťansko-muslimské hranice, měl postavit pevnost, dostatečně silnou na to, aby zadržela výboje islámských vojsk, a pod ní město. Bylo to v roce 884. Burgos se začal rozrůstat, brzy poté se stal hlavním městem Kastilie a taky se našlo dostatek prostředků na postavení hradeb. Dnes už jsou z hradu jen ruiny, z hradeb taky zůstaly jen zbytky a z jejich osmi bran se jich zachovalo pouhých pět. Ovšem ty nejkrásnější středověké stavby jsou stále ještě na svém místě.

Z autobusového nádraží je to jen pár kroků k Arlanzónu. Na břehu této řeky tábořil poslední noc před svým odchodem do vyhnanství El Cid se svými zbrojnoši. Z Kastilie ho vykázal král Alfons VI. Dovolil si totiž příliš, když vyzval před celým dvorem krále k přísaze, že nestál za smrtí svého bratra Sancha. Přecházíte most Santa María, proti němuž se zvedá nejzachovalejší hradební brána, která byla do dnešní podoby přestavěna v 16. století na počest španělského krále Karla V. Taky se jmenuje Santa María a zdobí ji vedle Panny Marie sochy několika významných osobností. Kromě samotného Karla V. je mezi nimi samozřejmě El Cid, zakladatel města hrabě Diego Porcelo i sjednotitel Kastilie hrabě Fernán González. Nad ní už vykukují štíhlé a špičaté věže katedrály.

Katedrála je srdcem historické části města. Základní kámen tohoto chrámu, který je pokládán za jednu z nejkrásnějších gotických katedrál ve Španělsku, položili 20. července 1221 rukou společnou král Ferdinand III. a biskup Mauricio. Chrám je to monumentální, velmi členitý a je na něm a v něm tolik toho k vidění, že začnete mít nejprve poraženeckou náladu. Pak se však vzchopíte a vydáte se na okruh, který zahrnuje více než čtyři století… Čtvero portálů, z nichž nejstarší je Puerta del Sarmental s čistě gotickým bohatě zdobeným tympanonem. Věže a věžičky, sloupková zábradlí, zdobení oken a další stovky detailů, které si nemáte čas pořádně prohlédnout, protože už musíte dovnitř. Vcházíte hlavním vchodem a přestože na vás z té velikosti padne jakási tíseň, přece jen se vzchopíte a spolu s davem lidí procházíte interiérem. Kdybyste tu byli sami, což ovšem dost dobře nejde, asi byste si onen nádherný trojlodní prostor s přehršlí architektonických detailů, obrazů, soch a nejrůznějších sakrálních objektů vychutnali daleko více. A tak se alespoň déle zastavíte v nádherné funerární kapli (Capilla del Condestable), kterou nechal pro sebe a svou ženu vybudovat nejvyšší vojenský velitel, obdivujete mistrně vyřezávaná křesla v chóru, zlaté renesanční schodiště, katedrální poklad a gobelíny v kapitulní síni. Objevíte i jednoduchou pamětní desku ve středu chrámu upozorňující na to, že právě na tomto místě jsou pohřbeni Cid se svou ženou Jimenou… Ze všech jmen architektů a sochařů, kteří se na stavbě katedrály a její výzdobě podíleli, vám určitě utkví v paměti ti nejvýznamnější: Hans a Simon z Kolína a Gil a Diego de Siloé.

Když pak konečně vyjdete ven, řeknete si, stačí, už jsme toho viděli dost. Pak ale neodoláte a zajdete alespoň do kostela sv. Agáty, v němž Alfons VI. skládal Cidovi onu přísahu, za níž si vysloužil nelibost svého krále, projdete si ulice starého města s noblesními domy a bíle natřenými prosklenými balkóny, nakukujete do elegantních obchodů i vyhlášených restaurací. Do některých i vstoupíte, protože ceny jsou tu docela přijatelné… A když se zničehonic ocitnete před palácem, vyzdobeným šňůrovými reliéfy, vězte, že je to onen proslulý „Casa del Cordón“, v něm přijali Katoličtí králové Kryštofa Kolumba po jeho návratu z druhé plavby do Ameriky a který si zvolili španělští Habsburkové coby svou rezidenci. Dnes tu sídlí banka a konají se příležitostné výstavy.

Ještě než opustíte Burgos, měli byste navštívit alespoň jeden z jeho slavných klášterů. Cartuja de Miraflores (15. stol.), vzdálena necelé čtyři kilometry od centra města, vypadá zdálky jako hrobka. Ona to vlastně hrobka je, protože Isabela Kastilská, za jejíž vlády byla stavba kláštera dokončena, ho pojala jako mauzoleum pro své rodiče, jehož mistrná sochařská výzdoba je dílem Gila de Siloé. Real Monasterio de las Huelgas, jeden z nejslavnějších cisterciáckých klášterů ve Španělsku, leží na opačné straně Burgosu a je o pár století starší (1187). Byl určen pro dívky šlechtického původu, proslul nesmírným bohatstvím a jeho abatyše měla tak ohromnou moc a tak výlučná práva, že je v 17. století zpochybnil i samotný generální vikář cisterciáckého řádu, ovšem papež i španělský král její autoritu potvrdili. Klášter je pokládán za El Escorial Kastilie, v němž byli od roku 1188 pohřbíváni kastilští králové, infanti a mnozí jejich pokrevní příbuzní a který v průběhu staletí nashromáždil umělecké poklady nesmírné ceny. A tak si prohlížíte kostel, kaple, oltáře i hrobky, procházíte se románskou křížovou chodbou, obdivujete středověké textilie v muzeu a snažíte se vše vstřebat, abyste o tom mohli vyprávět jiným.

Na kastilském venkově

Na venkov se určitě chcete podívat, ale kterým směrem se vydat? Kastilský venkov je pro vás španělskou vesnicí, a tak dáte na doporučení místních a vypravíte se do Covarrubias. Mírně kopcovitý kraj hraje všemi odstíny zelené, žluté, hnědé a zvláště pak temně červené, protože právě takovou barvu má zdejší půda. Cesta příjemně ubíhá. Sem tam projedete nějakou obcí, občas zahlédnete stádo ovcí, minete venkovana, který si to klidně štráduje prostředkem silničky. A pak už vás vítá Covarrubias. Archív místodržitelství Kastilie v paláci z 16. století na samém okraji města vám dává jasně na vědomí, že Covarrubias nebylo v historii město ledajaké. Pobýval v něm Fernán González, muž, který je považován za sjednotitele Kastilie (10. století). Dobrý hrabě mu tady říkali. Jeho syn pokračoval v sjednotitelské politice svého otce. Založil mimo jiné tzv. Infantado de Covarrubias zahrnující velkou část Kastilie, které měla v budoucnu spravovat vždy některá z infantek. Nebyla-li infantka, nastoupil na její místo infant, na čas byl pověřen správou tohoto území i arcibiskup toledský. Tato instituce se přes nejrůznější krize a peripetie udržela až do poloviny 18. století.

Dnes je Covarrubias malé idylické městečko s necelou tisícovkou obyvatel, kteří jsou na jeho historii jaksepatří pyšni. Středověký ráz je podtržen zbytky hradeb a pevnostní věží nazvanou po Fernánu Gonzálezovi, která pamatuje 10. století. Nádherně zrestaurované domy, bíle omítnuté a zdobené dřevem, s dřevěným loubím i balkóny, jsou postaveny v tradičním kastilském stylu. Dvě náměstíčka nesoucí jméno infantek Doni Urraky a Doni Sanchy jsou pupkem městečka, kde se scházejí všichni, kteří zrovna nemají co na práci a kde se taky dozvíte vše, co byste se dovědět měli. Jako např. že tu mají nejlepší restauraci v kraji, ovšem s cenami úměrnými její pověsti, ale že když půjdete do té vedlejší, najíte se taky dobře a ještě vám zbude na večeři. Že byste ještě před obědem měli zajít do chrámu sv. Kosmy a sv. Damiána, protože odpoledne se kostel zavírá, že v něm odpočívá dobrý hrabě Fernán González se svou ženou Sanchou, a také norská princezna Kristina, která odvedla od církevní kariéry infanta dona Felipeho, ale zemřela chudinka velmi mladá, prý steskem po norských fjordech.

Chrám sv. Kosmy a sv. Damiána byl postaven v 15. století. Má tři lodě, čtyři kaple a velmi zdobné barokní oltáře. Kuriozitou jsou varhany ze 17. století, prý nejstarší v Kastilii, které jsou funkční. Náhrobky dobrého hraběte a jeho ženy najdete snadno, je jim vyhrazeno čestné místo. Ovšem po norské princezně Kristině zatím pátráte marně, její náhrobek objevíte až v ambitu. Za prohlídku stojí chrámové muzeum, z jehož exponátů je patrně nejvzácnější triptych Tří králů, výjimečná řezbářská práce gotického umělce Gila de Siloé.

Na návštěvě u benediktinů

Klášter Santo Domingo des Silos, duchovní a kulturní centrum KastilieKdybyste se v Cidově kraji kohokoliv zeptali, který z klášterů byste v žádném případě neměli opomenout, bez zaváhání vám odpoví: Santo Domingo de Silos. Proslulé gregoriánské chorály v podání mnichů benediktinů si přece musíte poslechnout, dodá ještě.

Siloský klášter leží 60 km jihovýchodně od Burgosu. S velkou pravděpodobností byl založen už v 7. století, i když nejstarší dokument dosvědčující jeho existenci je datován rokem 954. Kdyby o necelé století později nepřišel po raziích muslimských hord do polorozbořeného kláštera svatý Dominik, možná by byl jeho osud poněkud jiný. Svatý Dominik, po němž dostal klášter jméno, i jeho následovníci z něj učinili duchovní a kulturní centrum Kastilie. Běžný turista, ještě navíc z cizí země, dokáže jen velmi obtížně postihnout jeho skutečný význam. Přesto se ho zde zmocní jakýsi povznášející pocit. Genius loci tu funguje. Vyzařuje z románských zdí, umně sestavených do podoby, kterou mu dali dávní stavitelé, ze sochařských výtvorů, které vás obklopují, z chování návštěvníků, kteří tiše a se zvláštní pokorou naslouchají výkladu mnicha, který zasvěceně a se zaujetím hovoří nejen o umění, ale i o životě této komunity. Jste v nejkrásnější části kláštera, v rajském dvoře, který spíše než k rozjímání byl vždy určen k setkávání, odpočinku a procházkám. A tak se procházíte zdejší křížovou chodbou a obdivujete románské basreliéfy znázorňující biblické výjevy, i hlavice sloupů bohatě zdobené náměty figurativními i nejrůznějšími ornamenty. Ještě zajdete do klášterní lékárny, ne snad že by vás ze všech těch prožitků rozbolela hlava, ale protože lékárna se všemi možnými dózami a dózičkami, s laboratoří připomínající spíše alchymistickou kuchyni, s knihovnou s učenými knihami farmaceutickými i jinými, ke klášteru odjakživa patřila.

Pak už vám nezbývá než vyběhnout na nejbližší kopec, abyste mohli rozlehlý klášter obhlédnout shora. V sedm už musíte být dole, protože začíná mše, při níž se konečně dočkáte i oněch slavnostně znějících gregoriánských chorálů, kvůli nímž jste původně do siloského kláštera přijeli.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .