0
0

Den č. 1 – So 22.1. Praha – Moskva

Asi v půl desáté přijíždíme na pražské letiště. Necháváme si zabalit bágly do igelitu. Já záhy zjišťuji, že jsem si nechal zabalit i příruční zavazadlo. Proto si půjčuji nůž od vedle stojícího policisty a draze zabalený bágl musím rozřezat, odepnout malý ruksak, kde mám věci do letadla a znovu si jdu nechat zabalit krosnu do igelitu. Při odbavení zjišťuji, že mi váží bágl necelých 17 kg. Jak později zjišťuji, spoustu věci jsem si táhl zbytečně.

Odlet je stanoven na 11:45 a docela na čas odlétáme. Za necelé dvě a půl hodiny přistáváme na moskevském letišti Šeremetěvo. Vystojíme si frontu u budky s nápisem „International Transfer“, kde už mají vyrovnány naše palubní lístky do dalšího letadla úhledně na židličce. Nejprve palubní lístky vydává nějaký mladý úředník, ale protože zřejmě i sami Rusové poznali, že to příliš neodsýpá, přišli mu na pomoc další dvě zaměstnankyně letiště. Ty zjistili, že tam navíc nasekal nějaké chyby a pak po několik hodin rozhlasem vyvolávali pasažéry našeho letu, aby se znovu dostavili do kanceláře k opravě palubních lístků.

Po několika desítkách minut získáváme palubní lístky i my. Naštěstí nám to příliš nevadí, protože máme dlouhých, téměř 8 hodin čas do odletu našeho letadla. Letadlo do Bangkoku nám odlétá až ve 23:45 moskevského času. Prozkoumáváme tedy zákoutí místního letištního terminálu. Zjišťujeme, že zub času již něco uhlodal i zde, ale naštěstí bylo vevnitř docela teplo. Nacházíme si tichý kout, který je téměř liduprázdný a čekáme. Průběžně pojídáme naše svačinky z domova (tedy aspoň já, protože Leoše trápí už od včerejška určitá nevolnost. Snad to brzy přejde) a pozorujeme „ruch“ kolem nás. Zaujalo nás například velmi citlivé detekční zařízení při odbavování do letadel. Pípalo téměř při všem a spousta lidí se musela vyzouvat. (To ještě nevím, že na zpáteční cestě se v Moskvě budu muset zout také).

Kolem jedenácté hodiny večerní jdeme na odbavení a čekáme na vstup do letadla. Už tušíme zpoždění a nemýlíme se. Do letadla nás začínají pouštět zhruba v čas plánovaného odletu. Pak přijde na řadu ještě stříkání křídel letadla, takže odlétáme z Moskvy asi s hodinovým zpožděním.

Den č. 2 – Ne 23.1. Moskva – Bangkok

Let probíhá bez problému, protože sedíme u okýnka, sledujeme několik hodin před přistáním, že letíme nad pobřežím moře. Zdá se, že jsme zpoždění z Moskvy dohnali a v Bangkoku přistáváme kolem 13:00 místního času. Ještě si vystojíme frontu na imigrační kontrole, vyzvedneme zavazadlo, vyměníme na úvod nějaké peníze a vyrážíme z letiště.

Bangkok, neboli Krung Thep, jak je znám mezi Thajci, se stal hlavním městem Thajska v roce 1782 a následoval tak Thonburi, které bylo nakrátko hlavním městem po vydrancování Ayuthaya Barmánci v roce 1767. Dnes najdete v thajském infarktovém hlavním městě překvapivý počet tichých zákoutí, pokud hledáte cestu z rušných ulic. Ale ještě než uniknete, budete muset vydržet hluk, znečištění a jedny z nejhorších dopravních situací v Asii. Přidejte každoroční povodně a upocené počasí a sotva překvapí, proč si mnoho lidí okamžitě vyvinulo k tomuto místu odpor. Pod povrchem však má Bangkok opravdu co nabídnout, včetně levného ubytování, vynikajícího jídla a skvělého nočního života. Je tu spousta zajímavých míst – z hluku ulice například můžete uniknout do tichého watu (chrámu). Řeka Mae Nam Chao Phraya je v porovnání s anarchií na ulicích oázou a při plavbě kanálem skrz Thonburi uvidíte, jak nádherné khlong (kanály) byly a místy stále ještě jsou.

Přestože z domu víme, že je v Bangkoku teplota ve dne něco málo přes 30°C, teprve až opustíme klimatizované prostory bangkokského letiště plně chápeme, proč se těsně před přistáním v Bangkoku hodně lidí chodilo na záchod převléct do šortek a sandálků. Narychlo tedy činíme nejnutnější opatření a vyrážíme hledat bus č. 59. Po několika minutách dorazíme na tu správnou zastávku, chviličku počkáme a už sedíme v klimatizovaném busu, který by měl jet přes celé město i do turistického centra Bangkoku – na Thanon Khao San. Posunky se domlouváme se s průvodčí, aby nám dala vědět, až budeme mít vystoupit. Cestou sledujeme pro nás nevšední pohled na zdejší město. Nejprve je mi divné, že už jedeme několik desítek minut od letiště a „ještě tam nejsme“. Pak si všimnu i toho, že jsme zatím (asi za půl hodiny jízdy) neviděli jediný semafor. Ale jak postupně zjišťujeme, semafory jsou opravdu jen na nutných místech. Pokud už jsou instalovány, pak na zvlášť rušných křižovatkách jsou navíc doplněny displayem, na němž se odpočítávají sekundy do konce aktuálně svítící barvy. Autobusem jsme se projeli dosyta, něco mezi jednou a jeden a půl hodinou. Průvodčí nám dle dohody ukazuje a my vystupujeme. Už tady poznáváme, že šestiproudová silnice s docela slušným provozem se dá přecházet i bez přechodu.

Nacházíme ubytování a vyrážíme ven. Protože chceme jet do Laosu a Kambodže a ještě nemáme víza, naší prioritou je zajištění těchto víz. Zkoušíme sehnat informace, jak se nejrychleji dostat na příslušná velvyslanectví. Protože se nám ale dostává odpovědi, že to stejně bude trvat jeden den na každé z ambasád, volíme cestu zprostředkování přes jednu z cestovek v okolí Khao San. Vyplňujeme příslušné formuláře, přikládáme fotky, pas a příslušný obnos peněz. Víza si máme vyzvednout v úterý v 18:00

Jdeme se podívat k řece, kde pozorujeme večerní ruch na řece, nějaké gekony a místní lidi. Okukujeme prodávané smažené kobylky a zkoušíme místní piva Singh a Chang. (Mimochodem jsou docela slušná, ne tak hořká jako naše piva, ale spíše sladší. Prodávají se buď v třetinkových plechovkách nebo v láhvích o obsahu 630ml. Obsah alkoholu je 6,0%, resp. 6,3%).

Ulice Khao San je plná restaurací, prodavačů suvenýrů a jídla. Různé pochoutky na špejli, kousky masa pověšené na provázku a přichycené kolíčky na prádlo, smažené nudle, ovoce různých tvarů a chutí je jen část zdejší nabídky kulinářských specialit. Ovšem pro člověka zvyklého na evropské „standardy“ je zdejší hygienické zázemí trošku šokem a chvíli váhá a hledá stánek s jídlem, který se alespoň trošku blíží našim představám o zásadách manipulace s jídlem. Z počátku jsme omezujeme výběr na ty stánky, u kterých se dá říct, že kolem něj jídlo voní. Do toho se všude povalují pospávající psi.

Den č. 3 – Po 24.1. Bangkok

Noc byla klidná, vstáváme chvíli před osmou hodinou. Jenom jednou jsme se vzbudili, když se nám pod okny rvala skupina místních psů. Posnídali jsme ananas a pár věcí z domova a vydáváme se ven. Zaplatíme si nocleh na další den. Protože z Bangkoku chceme jet dál na sever do Chiang Mai vlakem necháváme si poradit, kterým autobusem se dostaneme na nádraží Hua Lampong. Dozvídáme se, že se tam můžeme vydat např. busem č. 53.

Než jsme ale došli na zastávku autobusu, nabídne se tuk-tuk, že nás sveze. Poprvé se setkáváme s cenou „ten bát – ten bát“ (čili každý z nás dvou za 10 Bahtů). Protože jsme četli nějaké cestopisy, matně jsme věděli co to znamená. Naše domněnky se potvrzují celkem rychle. Řidič nás zaveze ne přímo před nádraží, ale kousek za roh, tedy asi o 100m dále. Tam zastaví před nějakou cestovkou. Jízdenky si prý máme koupit tam. Vevnitř nás mile přivítali (na můj vkus až příliš přívětivě), před každého postavili studenou vodu s brčkem a „co že si přejeme“. Když jsme sdělili náš úmysl koupit si jízdenky na vlak do Chiang Mai, následovaly otázky, co že tam budeme dělat, jestli nechceme zajistit ubytování, nějaký výlet nebo něco podobného. Protože dál trváme na svém a chceme pouze jízdenky na vlak, nakonec nám sdělí, že jízdenky si máme koupit na nádraží. Loučíme se tedy s personálem cestovky a jdeme na nádraží.

Poprvé jsme byli aktéry „honu na turisty-zákazníky“. Jak se později dovídáme, je to založeno na tom, že řidič tuk-tuku je domluven s nějakou firmou (v tomto případě cestovkou), která mu zaplatí benzín (ve formě nějakého kupónu) odměnou za to, že jí přiveze nějaké, byť potencionální, zákazníky. Lehce se takový styl obchodu dá poznat podle ceny 10 B za osobu.

Na nádraží zjišťujeme, že se zde dají jízdenky koupit zcela bez problémů. Dokonce se nám nabízí pár lidí, že nám poradí. Jsme ale po předchozí zkušenosti docela nedůvěřiví a jejich služby odmítáme. Domlouváme se, že pojedeme zítra vlakem ve 21:30 do Chiang Mai. Jízdenky si ovšem zatím raději nekupujeme, protože nemáme jistotu, že víza opravdu budou.

Když už jsme u nádraží, díváme se do mapy, co je zde blízko za nějakou památku. Vybíráme si Wat Traimit – známý mezi cizinci jako Wat of Golden Buddha. Přestože to není od nádraží příliš daleko, chvíli tento wat hledáme. Nějak nám to ovšem nevadí, protože objevujeme spoustu zajímavých věcí. Tak například jdeme ulicí, kde jsou samé obchody se šicími stroji. Výrazně převažuje značka Singer. Zahneme za roh a jdeme ulicí s prodejnami kachen. Tak objevujeme ulici se sekačkami, motory a čerpadly, ulici s rakvemi, železářstvím a nakonec i ulici, kde je chrám se zlatým Buddhou.

Zde začíná naše putování po asijských chrámech. Chrámy jsou krásné, pěkně zdobené, některé monumentální. Ovšem postupně naše nadšení upadalo a protože nejsme nijak architektonicky založeni, po 14 dnech našeho pobytu už nám přijdou skoro všechny stejné a vybíráme si jen ty, které nás nějakým způsobem zaujmou.

Když odcházíme z Wat Traimit, zastavujeme se u vedlejší školy. Při odchodu nás zastaví tuk-tuk a nabízí svezení za památkami Bangkoku. Cena je zhruba „ten bát – ten bát“ – tedy ve skutečnosti 30 B pro 2 lidi ke 3 chrámům. Nejprve jedeme ke zlaté hoře Wat Saket (?). Snad více než chrám samotný nás zaujme nádherný výhled na město. Pak se ještě podíváme do vedlejšího chrámového komplexu. Když se vrátíme k našemu tuk-tukáři, už na nás vytahuje kulišárnu: Odveze ná ke sponzorovi – výrobci obleků. Pak že pojedeme k dalšímu chrámu. Nakonec nám říká, že když u jeho sponzora vydržíme 10-15 minut, dostane lístek na benzín zdarma. Nakonec tedy jedeme. V obchodě s obleky hrajeme komedii. Po chvíli se snažíme všemožně vykroutit z nabízených obleků na míru. Leoš se vytratil již po chvíli. Já už jsem měl na ramenou pověšeny i dvě odmotané látky z mohutných rolí, ale se slovy „I will come back tomorrow“ prchám z obchodu i já.

Jdeme k našemu tuk-tukáři a s jistotou, že jedeme k dalšímu chrámu nasedáme. Řidič ale říká, že k watu se nepojede, že jedeme ještě k dalšímu sponzorovi. Po této zkušenosti to odmítáme a po chvíli dohadování se s evidentně nevrlým řidičem tuk-tuku loučíme a jdeme dál pěšky.

Po cestě nacházíme ulici s autoopravnami a o kus dál mohutný trh s elektronikou a audio a video technikou. Byly to tři docela dlouhé ulice se stánky, které měly docela podobný sortiment. Od kalkulačky, přes autorádia, kazeťáky, reproduktory, videa, DVD přehrávače, počítače, opraváře eletroniky, kteří seděli na ulici a pájeli desky opravovaných přístrojů přímo před zraky kolemjdoucích až po výkonné repro-soustavy a profesionální audio-zesilovače.

Jdeme cestou ke královskému paláci. Protože se ale o kousek mineme, přijdeme k vedlejšímu chrámovému komplexu Wat Pho. Jedná se o nejstarší chrám v Thajsku a na úvod to není vůbec špatné. Samozřejmě největším zážitkem je chrám s ležícím Buddhou. Impozantní 46m dlouhá a zhruba 12m vysoká socha vyplňuje veškerý prostor uvnitř jednoho z chrámů. Již jen chodidla Buddhy vykládaná perletí hovoří za vše.

Od tohoto chrámu se jdeme podívat k řece na západ slunce u Wat Arun. To je 82m vysoká phrang (khmérská věž). Nejlepší výhled je na tento chrám prý z našeho břehu řeky, náležitě toho tedy využíváme.

Protože jsme po celém dnu náležitě unaveni, jdeme domů. Máme to něco přes kilometr, takže žádný spěch a pozorujeme ulice. V této části města (vedle královského paláce) posedává v podvečer na chodníku spousta prodavačů čehokoli. Převažují odznáčky, staré peníze a veškerá veteš. Každy prodavač si rozloží kus hadru na chodník, vyloží na něj veškerý svůj sortiment a sedne si k němu na bobek. Proto se kolem těchto „obchůdků“ musíte prodírat zvlášť opatrně, abyste někomu nešlápli „do krámu“.

Před jedním ze skutečných obchodů se zastavujeme a díváme se, co že se to tady prodává. Majitel, asi šedesátiletý Thajec nás uvidí a dává nám ochutnat. Jsou to krevety. Protože umí docela slušně anglicky, dává se s námi do řeči a vede nás k sobě do obchodu. Dává nám téměř půlhodinovou přednášku o své rodině a o rodině thajského panovníka. Všechno má podloženo fotografiemi a následně po výkladu nás nechává hádat, který že z dětí na fotografii je on a podobné zapeklité otázky 🙂 Nakonec se spolu fotíme, ještě si píšeme jeho adresu, dostáváme každý mandarinku a protože jeho rodina peče i různé pochoutky, zkoušíme jejich „babana cake“. Když se jej snažíme opravit, že je to „banana cake“, trvá na svém. Takže to byl „babana cake“, mimochodem docela dobrý. Po srdečném rozloučení jdeme dál. Opravdu velmi příjemný člověk.

Den č. 4 – Út 25.1. Bangkok

Ráno se zastavujeme v přízemí naší ubytovny na internetu. Když napíšeme všechny zprávy domů, jdeme ke královskému paláci. Kousek před příchodem ke královskému paláci se k nám v parčíku přilepí krmiči holubů. Bohužel nic zlého netuše ne nechávám nachytat. Krmiči (asi 4) mi do rukou jeden přes druhého sypou směs zrní z malých balíčků. Holubi jsou všude kolem, asi sedm mi jich sedí na rukou. Když už i sami krmiči uznají, že toho bylo dost, začne účtování. A věřte, že si neřeknou o malou částku. Něco jim sice dávám, ale zdaleka ne tolik, co po mně chtějí.

Po pár minutách se dostáváme k paláci. Jak nám ale říká náhodný kolemjdoucí, královský palác je dopoledne zavřený. Otevřeno bude až od 13:00. Do té doby se prý máme jít podívat na čtyři jiné chrámy a poté se vrátíme. Mezitím ještě stíháme vyfotit muzeum kanónů před ministerstvem obrany a už nám náš rádce zastavil kolemjedoucího tuk-tuka. Řidiči vysvětlil cestu, kam se chceme dostat. Nakonec ovšem vyslovil magické slova „ten bát – ten bát“. Tušíme podezření, ale jedeme. Nakonec jsme viděli černého Buddhu, velkého stojícího Buddhu, mramorový chrám, ale mezitím jsme byli 2x v obchodě s obleky a jednou v turistické agentuře. Když se vracíme k tuk-tuku od posledního chrámu, řidič tam není. Chvilku se kolem rozhlížíme, ale nečekáme a jdeme směrem ke královskému paláci pěšky. Je to asi něco přes kilometr a protože jsme se celý den vozili, nedělá nám to žádný problém…

Když přijdeme k paláci, dozvídáme se, že je zavřeno po celý cen kvůli nějakému náboženskému svátku. Před královským palácem vidíme toho samého člověka, který nám ráno tak poradil a zastavil tuk-tuk. Právě vysvětluje dalším obětem, že je výhodnější se podívat po nějakých jiných památkách. Dochází nám, že ani tenhle „náhodný“ dobrodinec nebyla náhoda.

Obcházíme tedy královský palác a jdeme k řece. Na jednom z přístavišť obhlížíme provoz na řece. Na jednu z dopravních lodí nasedáme a jedeme směrem na jih. Tyto lodní busy jsou značeny vlajkami, které označují, jak rychlá daná loď je (rychlejší znamená, že nezastavuje na všech zastávkách). Nejpomalejší je loď bez vlajky, rychlejší je oranžová a nejrychlejší žlutá. Vystupujeme až na konečné zastávce (S-3). Tam se rozhlížíme, fotíme jeden chrám, okouníme před školou, pozorujeme předvolební agitku a nakonec jdeme do jednoho supermarketu. Děláme ohromný nákup: jogurtový nápoj a pivo. U pokladny je nám však pivo zabaveno, přestože nám každému už 18 dávno bylo. Pokladní s úsměvem ukazuje na cedulku u pokladny, na které stojí, že alkohol se smí prodávat pouze od rána do 14:00 a pak až od 17:00 do večera. Máme smůlu, ukecat se nenechala. V supermarkter jsme hledali nějaké WC, ale bezvýsledně….

Jdeme zpět k přístavišti, sedáme na oranžovou loď a jedeme přes celé město až na konečnou (zastávka značená N-30). Tam okamžitě přeskakujeme zase zpět a jedeme domů. Cestu lodí doporučuji, protože je do docela levná záležitost a člověk vidí spoustu zajímavých věcí. Kolem centra jsou to mrakodrapy, krásné hotely a na severu se okolí trošku změní a je vidět, že loď zavítala na předměstí.

Protože už se blíží 18. hodina, jdeme si pro víza. Zkoušíme se stavit v cestovce asi v 17:45, ale ještě tam naše pasy nejsou. Musíme si počkat až do osmnácté hodiny, kde je skutečně přivezli. Následuje přesun na ubytovnu pro bágly, očista, večeře a vyrážíme na nádraží Hua Lampong. Nabízí se nám tuk-tuk, a my jeho služeb využíváme. Na nádraží si kupujeme jízdenky na vlak 21:30 do Chiang Mai. Bereme spací vůz a protože už nejsou žádná dvě lůžka nad sebou volná, bereme dvě horní naproti sebe přes uličku. Čekáme na vlak v pohodlných křesílkách v klimatizované hale nádraží. Půl hodinky před odjezdem jdeme do vlaku. Bez problémů nacházíme náš vagón i naše postýlky.

Celý vagón je klimatizovaný, pro případ výpadku klimatizace jsou vždy mezi každými 2 lůžky ventilátory. Vůz není členěn do jednotlivých kupé, ale lůžka jsou podél stěn vagónu. Spodní lůžka jsou rozložena a zatím mají podobu křesílek. Na zavazadla je u každého lůžka ocelová konstrukce, takže i když ležíte nahoře, máte věci vedle svého lůžka.

Usedáme tedy pod svá lůžka. Chvíli čekáme a vlak se dává do pohybu. Po chvilce přichází průvodčí a kontroluje jízdenky. Za dalších pár minut přichází zřízenec, který má na starosti náš vagón. Obchází jedno lůžko po druhém a všechny lůžka povleče čistým prostěradlem, navleče polštář a dolní lůžka navíc ještě složí ze sedaček do podoby lehátka. Před každé lůžko zavěsí závěs s vyšitým číslem příslušného lůžka a my spokojeně uleháme. Tomu říkám služby! Za pohodového drncání vlaku se nám spí jako v bavlnce.

Den č. 5 – St 26.1. Chiang Mai

Budíme se něco po sedmé hodině. Zřízenec, který má na starosti náš vagón zase všechna lužka uklidí a rozloží. Špinavé věci nastrká do pytlů. Ve vagónu je docela slušně udělaná koupelna se třemi umývadly.

Vlak jede docela pomalu (hodně stoupáme do kopců), pořád míjíme značky „45“. Krajina se změnila, místy jsou vidět kopečky, vegetace je odlišná. Občas projíždíme nějakou vesnicí.

Ještě jedna skutečnost nás překvapila: Když jsme po celé cestě zastavovali na jednotlivých nádražích, vždy jsme zastavili s naším vagónem číslo 15 u cedulky s číslem 15. Bylo to docela překvapení proti českým zvyklostem, kdy zastaví vlak a vy teprve musíte hledat svůj vagón. Buď pobíhat po nástupišti anebo nastoupit do vlaku a několik vozů procházet. V Thajsku jste toho ušetřeni. Prostě se postavíte na nástupišti na místo, kde zastaví váš vagón a vy do něj jednoduše nastoupíte.

Více než 700km severozápadně od Bangkoku leží Chiang Mai se svými více než 300 chrámy – což je téměř tolik, co v Bangkoku, i přesto, že je město daleko menší. Chrámy vás ohromí, jakmile opustíte hlavní třídy. Hora Doi Suthep za městem se tyčí do výšky 1676m a krásně dokresluje toto rychle se rozvíjející se hlavní město Severu. Chiang Mai, založené v roce 1296, bylo kdysi součástí samostatné říše Lanna Thai (Milion thajských rýžových polí), za což z valné části vděčí válkám s říšemi v Barmě a Laosu a se Sukhothai na jihu Thajska. Stále tu můžete vidět příkop, který v té době obepínal město, pozůstatky hradeb jsou však z převážné části novostavbou. Chiang Mai padlo v roce 1556 do rukou Barmánců, v roce 1775 však bylo dobyto zpět. I přesto, že cestovní ruch tvoří hlavní zdroj příjmů do městské pokladny, je Chiang Mai jedním z nejméně drahých velkých thajských měst.

Když přijedeme do Chiang Mai, čeká na nás už spousta naháněčů od místních guest housů. Jeden z nich si vybíráme, sedáme na korbu dodávky a jedeme zdarma na ubytovnu. Nakonec bereme pokoj vedle baru, ale naštěstí nelitujeme, protože je zde docela poklidná atmosféra. Ještě si opereme nějaké věci, hodíme je na slunce a jdeme na obchůzku města.

Nejprve jdeme do Wat Chiang Man, což je nejstarší chrám ve městě, který založil roku 1296 král Mengrai. Na odchodu z tohoto chrámu se ptáme tuk-tukáře, jakže se nejlíp dostaneme k chrámu Doi Suthep, který má být 16km za městem na kopci. Řidič tuk-tuku kývá, že ví jak, že tam jezdí bus a že nás k němu doveze. Zaveze nás ke stanovišti místních autobusů. Jsou to vlastně pick-upy, které mají na korbě dvě lavky po stranách proti sobě. Standardní cena je 40B nahoru a 30B dolů za osobu. Ale protože řidič jezdí asi minimálně s šesti lidma a my jsme tam jenom s dalšíma dvěma turisty, chvíli čekáme na další zájemce. Když se asi čtvrt hodinky nic neděje, řidič přijde s nabídkou, že když mu zaplatíme za každou cestu 50B, pojede i s náma čtyřma. Přijímáme a jedeme. Vyjedeme kousek za město a okamžitě začínáme stoupat do docela strmého kopce. Vlastně celých 16km je do kopce, převýšení odhaduji minimálně na jeden kilometr. Rád bych si ten kopec někdy vyjel na kole…

U chrámu Doi Suthep, který má být prý nejkrásnější v Thajsku, je turistů jako máku. Asi stejně tolik je tu i prodavači suvenýrů. Chrám je opravdu krásný a pokud budete někdy v Chiang Mai, stojí za to jej vidět. Dole ve městě ještě zkoušíme různé speciality na špejli – opečené masové kuličky polité výbornou sladkopálivou chilli omáčkou, opečené rýžovo-masové buřtíčky, opečené kousky masa atd. Když se vrátíme na naši ubytovnu, vidíme, že nám oprané věci uschly, takže můžeme spokojeně usnout.

Den č. 6 – Čt 27.1. Chiang Mai – Chiang Kong

Ráno při placení pokoje se ptáme na autobus do Chiang Kong. Nějaký prý jede asi v jednu odpoledne. Stopujeme místní bus (opět dodávka s dvěmi lavkami na korbě) a jedeme na autobusové nádraží. Nejsou zde totiž autobusové zastávky, ale pokud potřebujete, prostě si nějakou dodávku stopnete a řeknete, kam chcete zavézt. Řidič si jednoduše poskládá cestu podle svých zákazníků a jede se. Na autobusáku si kupujeme jízdenky na bus do Chiang Kong (jízdenky se zde prodávají přes počítač) a naše zavazadla si necháváme v úschovně hned vedle záchodků. Protože je asi půl desáté, jedeme se ještě podívat zpět do města na nějaké chrámy. Navštěvujeme krásný Wat Phra Singh s krásnými sochami draků hlídající vchod a polorozbořený ale majestátný Wat Chedi Luang. Z tohoto watu zbyl jen pozůstatek obrovského chedi, které padlo za oběť zemětřesení v 16. století.

Protože čas rychle běží, musíme zpět na autobusové nádraží. Ochutnám ještě nějaké smažené placičky plněné plodinou taro, vyzvedneme bágly a jdeme na bus. Protože naše jízdenka je zároveň i místenkou, průvodčí nás usazuje na naše místa. Odjezd je dle jízdenky opravdu na minutu přesný. Přesto nás ale jedna věc překvapila: A to ta, že v autobusu jsou na jedné straně uličky dvě sedadla, ale na druhé straně uličky jsou sedadla tři. Autobus je samozřejmě standardní šířky, pouze sedadla i ulička je trošku skromnější. Naštěstí sedíme sami na dvousedadlech a nemusíme se s nikým mačkat. Problém nám dělá pouze místo pro nohy. Ale s tím se musíme potýkat po celé naše putování. Místo na nohy je prostě uzpůsobeno velikosti místních lidí. Když uvážíme, že je jich spousta vysokých jen něco málo přes jeden a půl metru, pak i naše střední postavy mají v tomto prostředí docela stísněné prostory.

Podle mapy je vzdálenost do Chiang Kong asi 200km, odhadujeme to asi na čtyři hodiny. Podle měst, které projíždíme ale zjišťujeme, že jsme nejeli nejkratší cestou, ale udělali jsme si trošku zajížďku. Po cestě jsou na autobusových zastávkách tři delší pauzy a proto nakonec přijedeme do příhraničního městečka Chiang Kong až kolem osmé hodiny večer. Na zastávce autobusu již čeká pár naháněčů místních guest housů. Protože jsme docela utahaní, bereme jednu z nabídek a jedeme se podívat do ubytovny. Jak zjišťujeme, stojí na břehu Mekongu. Ovšem pokoj za 300B se nám zdá zbytečně luxusní, proto si bereme dvoulůžkový pokoj za poloviční cenu, který plně vyhovuje našim požadavkům. Sice je sprcha společná, ale to nám nemůže zkazit příjemnou vyhlídku z pokoje.

Den č. 7 – Pá 28.1. Chiang Kong – Pak Beng

Probouzíme se docela brzy, takže stíháme východ slunce na Mekongu. Včera jsme si ještě s majitelkou našeho guest housu domluvili, že nás ráno zaveze až přímo k hraničnímu přechodu. Domluva zněla na půl devátou a chvilku před tímto časem již postáváme u vchodu. Sedáme si na korbu offroadu a jedeme na celnici. Z naší projížďky vidíme, že Chiang Kong je nevelké příhraniční městečko ležící podél břehu Mekongu. Ještě kupujeme vodu na cestu a za pár minut už vysedáme u hraničního přechodu. Hned vidíme, že cesta do Laosu není tak neprobádaná, jak by si někdo mohl myslet. Už my nejsme zdaleka první (před námi stojí ve frontě na výstup z Thajska asi 20 lidí) a zanedlouho po nás přijíždějí další auta a minibusy, z kterých vystupují noví a noví turisté.

Asi za čtvrt hodinky jsme odbaveni a scházíme po silnici asi 100m dolů směrem k řece. Zde už čekají malé loďky převozníků, kteří nás dopraví na druhou stranu Mekongu – do Laosu. Příhraniční městečko (nebo spíše vesnice) se jmenuje Huay Xai. Hned na úvod je to docela změna. Celnice není tak moderní a velká jako na thajské straně. Hlavně je pro nás zklamáním množství turistů. Každý dostaneme zase papír ke vstupu, který musíme vyplnit a s tímto pak jít k imigrační kontrole. Dostaneme razítko a jdeme dále.

Všude stojí náhončí, kteří na vás dotírají, kam že a jakým způsobem chcete jet. My máme namířeno po řece pomalou lodí (slowboatem) do Luang Prabangu, což má trvat dva dny cesty. Tato varianta cesty je všude nabízena, ale zdá se nám nekřesťansky drahá. Zvlášť tady, na konci světa v Laosu bychom si představovali mírně nižší cenu. Záhy si však uvědomujeme, že nejsme v zemi s křesťanskou vírou a máme pro tuto cenu určité pochopení. 750B za jednoho je trochu příliš, ale protože čas plyne a pomalu se bude blížit čas odjezdu lodí, platíme a skáčeme na přistavený pick-up a necháme se odvézt přes městečko trochu výš proti proudu do přístaviště. Možná zde, v samotném přístavišti by se dala jízdenka koupit trochu levněji (tipuji možná o 20%), ale už je nám to docela jedno.

Chvíli se houfujeme v přístavišti, nějaká domorodkyně si ještě na chvíli půjčuje naše pasy. Za pár minut nám je vrací i s jízdenkou. Chceme se dle ní nalodit na loď s číslem 3, ale jak posléze zjišťujeme, všichni cestující mají lístek s číslem tři, tedy se usadíme v jedné loďce, která vypadá zatím prázdná.

Tento způsob dopravy je určen pouze a jedině pro cizince. To je nám jasné docela brzy. Jeden běloch vedle druhého. Lavičky jsou malé dřevěné, na některých je umolousaný „podprdelník“. My jsme to štěstí neměli. Díváme se, jestli by se odněkud nedal ukořistit, ale máme smůlu. Na lodi je nás odhadem asi padesát cestujících, kteří už netrpělivě čekají na odjezd. Ještě jsme nevyjeli a zadek na dřevěné lavičce už o sobě dává vědět. Asi za půl hodinky se posádka konečně nalodí, bambusovými bidly se odstrčíme, nahodí se motor (dle mohutnosti zřejmě z nějakého náklaďáku) a jedeme.

Po cestě míjíme vesničky, rybáře, rodiny na lodičkách, které zřejmě byly ve městě na trhu a vezou si zboží domů. Děti na nás mávají a my jim stejně odpovídáme. V řece je spousta kamení a skal, kterým se musí lodivodové zdatně vyhýbat. Mekong je v těchto místech lemován velmi členitými kopci porostlými bujnou vegetací. Místy se z džungle vyloupne vesnička – pár domečků se střechou pokrytou listím postavených na kůlech. Asi kolem poledne uděláme jednu, asi půlhodinovou zastávku. K večeru přijíždíme konečně do městečka (možná větší vesnice) Pak Beng, kde kotvíme.

Stoupáme po písečném břehu nahoru na silnici. Překvapivě je tu po celé hlavní ulici asfalt! V městečku je několik guest housů. V jednom z nich se ubytujeme. Již zvenčí naše ubytování nevypadá nejlákavěji, ale když jsme do Asie jeli, s něčím takovým jsme počítali. Prostěradlo, polštář i přikrývka nebyly převlečeny zřejmě od spuštění ubytovny, proto si s radostí vybalíme spacáčky a spíme v nich. Ještě dáme nabíjet naše elektrická zařízení. Protože zde není žádná zásuvka (a kolem rozvodu elektřiny v pokoji chodíme co nejdál), dojde i na udělátko „made by Leoš“ – a sice naletované krokodýlky na elektrické šňůře místo zástrčky, kteří se napojí přímo na objímku žárovky. Když odcházíme z pokoje, jenom vyšroubujeme žárovku, ale necháme „svítit“. Než se ale odebereme ke spánku, uděláme okružní cestu vesnicí.

Je zde několik restaurací, kde si turisté mohou dopřát klasické nabídky jídel a nápojů. U každého guest housu hučí generátor. Na ulici je spousta malých stánků (ponejvíce s nápoji a různými oplatky či smíšeným zbožím), které jsou osvětleny žárovkou. I když „osvětleny“ je trochu silné slovo. Možná bych měl říct spíš označeny. Protože žárovky u převážné většiny stánků jsou spíše bludičkami než žárovkami. V jejich světle člověk matně rozezná, že pod nimi nějaký stánek je. Když přijdeme k některému z těchto stánků blíže a chceme se podívat, cože je zde za nabídku, někde (u lépe vybavených stánků) vám prodavač(ka) dokonce posvítí na své zboží baterkou.

Projdeme skoro celé městečko (jen pár stovek metrů), až přijdeme k trhu. Je už tma a otevřeny jsou proto už asi jen tři či čtyři stánky, ve kterých se dá koupit jen různé smíšené zboží (ubrousky, toaletní papír, sušenky, rýže, voda, šampón a podobné věci denní potřeby) a jedna vývařovna. Zde si říkám, že bych konečně mohl ochutnat místní stravu a dávám si polévku. Paní mi na misku dává kopeček nahřátých nudlí, ptá se mne, které ze dvou druhů mas si k tomu dám (z podivně vypadajících nudliček a nějakého přívětivěji vypadajícího mletého masa volím variantu číslo dvě) a nakonec vše zalije polévkou, která se vaří v železném kotlíku vzadu u zdi nad ohništěm. Z příborů jsou na výběr i hůlky i lžíce a vidlička. Polévka je velmi dobrá, pouze (dle předpokladu) HODNĚ ostrá. Asi v půlce si musím otřít pot z čela, ale zdárně zkonzumuji celou porci.

Po cestě zpět ještě vidíme, jak u jedné z restaurací mají opakované problémy s elektřinou (najednou se celý dům ocitá několikrát po sobě ve tmě). My ještě kupujeme místní pivo – Beer Lao a jdeme spát.

Den č. 8 – So 29.1. Pak Beng – Luang Prabang

Přestože v řádu, který máme vyvěšen v pokoji stojí, že se elektřina vypíná ve 22 hodin, nestalo se tak. Stejně tak se nevyplnil další z bodů uvedených v řádu, a sice že se nemá nosit na pokoj žádné jídlo kvůli krysám. Veškeré jídlo, které jsme měli u sebe zůstalo netknuto.

V rámci možností uskutečníme hygienu (veškeré záchodky jsou čisté, ale přeci jen to zřejmě není dle gusta většiny turistů), sbalíme věci a jdeme k přístavišti. Tady se chceme nalodit na loďku, kterou jsme jeli včera. Jak ale zjišťujeme, tato dnes zůstává v přístavu. Máme takový dojem, že pojede o jednu loďku míň. Nacházíme si opět dvě místečka, na kterých strávíme další den cesty. Před odjezdem jsme ještě svědky snad půlhodinového počítání peněz (který mají plný igelitový pytlík) majiteli lodí a po tomto úkonu již můžeme vyrazit.

Řeka se postupně rozšiřuje a nabírá na mohutnosti, krajina je docela podobná jako včera, jen se nám zdá, že ubylo vesniček. Místy nás míjí rychlá turistická loď (speedboat) a je pravda, že naší pozornosti neunikne žádná. Jejich motory strašlivě řvou a na řece mezi kopci slyšíte tyto čluny snad minutu před tím, než se objeví.

Vnitřek lodi je hodně prostý. Na přídi u kormidla stojí dva domorodci. Jeden kapitán a druhý nám připadá, jako jeho učeň. Převod na kormidlo je veden zčásti řetězen a zčásti ocelovými lany po boku lodi. Je to vlastně úplně stejný princip, jak mají vyřešeno řízení i malinké lodě. Ty mají volant a špagáty uvnitř loďky udělaný převod na kormidlo.

Za lodivody jsou naházeny zavazadla, pak následuje část s lavičkami. Jak se blížíme směrem dozadu, zřetelně se zesiluje hluk motoru. Za lavičkami je místnost s tureckým záchodkem a kýblem vody. Za záchodkem je motor (ten je navařen přímo na konstrukci lodi bez jakéhokoli tlumení) a u něj stojí další člen osádky, který dolévá palivo z dvousetlitrového sudu. Vzadu je pak místnost pro ostatní členy osádky a pro zbytek zavazadel. Připadá nám, že loď vlastní asi jedna rodina, protože ženy, které jsou vzadu v lodi jsou zřejmě manželkami mužů od kormidla a motoru. Malé, asi roční dítě spí asi dva metry od motoru. Buď je hluché anebo muselo usnout vyčerpáním.

Odpoledne přijíždíme k jeskyni Pak Ou, známé svými tisíci Buddhy. Kotvíme zde a manželka kormidelníka se staví k výstupu z lodi a vybírá 2 dolary od všech, kdo se chtějí podívat. Zdá se nám to trošku přehnané, ale jdeme. Když vystoupíme z lodi, vidíme, že vstupné je jen poloviční. Když se pak vracíme, někteří lidé to zkouší řešit, ale paní křečovitě drží své lehce nabité peníze a trvá na svém, že je nikomu vracet nebude 🙂

O jeskyni samotné jsme četli i v průvodci i v ostatních cestopisech samé pochvalné věci. Na mne až takový dojem neudělala, nejkrásnější věc je asi výhled na protější břeh, kde se krčí malá vesnička pod skálou. V jeskyni je spousta sošek Buddhů (prý asi 5.000 ?), ale jeskyně je docela malá a docela mě zklamala. Je zde ještě druhá jeskyně, kam se jde po vybetonovaných schodech několik set metrů kolem skály. Tato jeskyně je ještě horší než první. Je hlubší, tím pádem je tam zcela tma a sošek je tam asi jen pár desítek. Jediné pozitivum z této návštěvy je, že mohu říct, že jsem tam byl, ale žádný extra zážitek jsem z toho neměl.

Po prohlídce nasedáme zpět do lodi a dojíždíme asi 20-25 km do Luang Prabangu.

V říčních údolích oblasti Luang Prabang byly sestaveny první thajsko-laoské meuang (poddanství). Luang Prabang byl hlavním městem říše Lan Xang až do roku 1545. Dokonce i po období Lan Xang byl Luang Prabang považování za centrum monarchistické moci. Teprve po převzetí Pathet Lao (komunistické strany) v roce 1975 byla monarchie s konečnou platností zničena. Dnes je Luang Prabang ospalým městem s trochu větší hrstkou chrámů a francouzských panství ze 16. až 19. století v krásném prostředí hor. Pozorovatelé doufají, že zařazením města na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO v roce 1995 se zachová jeho historická architektura.

Je to ospalé město, které je turistům hodně známo. Podle toho vypadá počet naháněčů různých guest housů. My po delším vybírání vybíráme luxusní pokoj v novém hotýlku, sprcha společná, ale poprvé na našich cestách s průtokovým ohřívačem – tedy s teplou vodou. Večer se jdeme podívat na trh. Teď večer je zde již jen spousta prodavačů se suvenýry. Růžné barevné látky sloužící jako šátky, obrazy, lampiony, trička, tepané výrobky ze stříbra, dřevěné a kamenné předměty. Po dlouhých smlouváních také kupujeme nějaké suvenýry a fotíme prodavačky.

Den č. 9 – Ne 30.1. Luang Prabang

Ráno jsme si docela přispali. A to přesto, že náš hotýlek je na rušné ulici a ráno zde jezdilo a startovalo spousta motorek, kokrhalo hejno kohoutů a flusalo spousta Laosanů a Laosanek. To je zde všude zvykem, že muž či žena různého věku natáhnou sopel a plivnou jej na zem. Za chvíli si toho přestanete všímat.

Jdeme se podívat na kopec Phousi, kde má být krásný výhled na město. Cestou k němu procházíme tržištěm. Nabídka je opravdu pestrá. Je to vlastně naše první návštěva tržiště v Laosu. Podle toho u všeho pořádně okouníme. Všude je spousta různých druhů ovoce i zeleniny, nějaká vývařovna a prodej masa. Mezi všemi stánky se procházejí slepice, pospávají psi a povaluje se spousta odpadků. Mezi stánky teče strouhou městská kanalizace. Nejen na nás ale i na veškerý prodávaný sortiment včetně domorodců sedají všudypřítomné mouchy. Prodavačky masa se je sice snaží odhánět klacíky, na jejichž konci mají připevněny igelitové sáčky, ale stoprocentní úspěch to zjevně nepřináší. Také mrazničky u prodejen masa by hygienou posedlý Evropan hledal marně.

Ještě před výstupem na kopec navštěvujeme chrám Wat Mai Suwannaphumaham. Kopec Phousi je docela vysoký, ale mnoho příležitostí k fotografování neposkytuje, protože téměř celou stranu směrem k řece kryjí stromy. Na vrcholu je malý chrám, zvon s odrbaným klackem, se kterým si do něj bouchnu a o kus dál je podvozek zřejmě z protiletadlového kanónu. Dolů scházíme druhou stranou, kolem obydlí mnichů. Díváme se do malé jeskyně s oltářem a scházíme směrem k ulici. Ještě hážeme pohledy u pošty a doufáme že přijdou. Poštovní schránka je vlastně bedna stlučená z desek nabarvená na bílo, na které je štětkou napsáno černou barvou „POST“.

Jdeme naproti do královského paláce. Naneštěstí tam přicházíme zrovna před polední pauzou. Zavírá se. Chvíli se tedy rozhlížíme po zahradě, zevlujeme u vybetonovaného jezírka a jdeme ven. Nebo alespoň chceme jít ven. Ale zjišťujeme, hlavní brána je také zamčena velkým visacím zámkem. Proto se chystáme k přelezení zdi. Jakmile ale vystrčíme hlavu nad zídku, nějaká zřízenkyně na ulici nám ukazuje, že přelézat nemáme, ale máme jít nějakým bočním vchodem, který je prý otevřen.

Pomalu se přesunujeme směrem k přístavišti. Tady pozorujeme vážení prodávaných prasat a v tom se k nám přitočí majitel loďky, jestliže se s ním nechceme podívat k vodopádu. Nabízí sice cenu docela vysokou, ale po asi dvaceti minutách smlouvání se nám daří snížit cenu na dvě třetiny počáteční nabídky a jedeme. Vodopád se jmenuje Kuang Si a je asi 25km od města směrem po proudu Mekongu. na malé loďce si drandíme Mekongem, který už tu má šířku několika set metrů. Po pár desítkách minut, kdy se náš řidič předhání s okolo jedoucími plavidly přistáváme na břehu. Tam už čeká pick-up, na nějž sedáme. Už tušíme, že cena, kterou jsme si dohodli s lodníkem nebyla konečná. Nemýlíme se. Na korbě pick-upu jsme odvezeni společně s dalšími asi pěti turisty několik kilometrů ke vstupu k vodopádu. Tady si kupujeme vstupenku a jdeme po stezce do lesa. Je zde ještě i ohrada se čtyřmi medvědy a ohrada s tygry (ale žádného jsme neviděli). Po chvíli přicházíme k první tůni s nádhernou vodou a malým vodopádkem, kde se dá plavat. Jdeme po cestičce proti proudu potoka a přicházíme k několika dalším tůňkám vhodným pro plavání až se nakonec dostaneme k samotnému vodopádu. Je opravdu krásný a vysoký. Ještě se škrábeme po pravé straně kolem vodopádu nahoru, až se dostaneme úplně na samotný vrchol skály. Pohled je to krásný, ale času se nám nedostává, protože jsme domluveni s řidičem pick-upu na hodině odjezdu. Dáváme se tedy na sestup, chvíli posedíme ještě dole u vodopádu a pomalu jdeme po cestě směrem k parkovišti. Je zde zase spousta prodavačů. Na odbyt jde hlavně pití.

Náš pick-up stíháme akorát na odjezdu. Naskakujeme a necháme se odvézt zpět k lodi. Řidič auta chce za odvoz za každého dva dolary. Dáváme mu jeden dle rady našeho lodníka. Moc se mu to sice nelíbí, ale my sedáme do lodi, maník startuje loď a jedeme zpět.

Cesta zpět ubíhá v poklidu. Ovšem pouze do doby, kdy nám vypne motor. Řidič se přemísťuje dozadu k motoru a zjišťuje, kde je problém. Ten je docela zřejmý: nedostatek benzínu. Vzhledem k tomu, že jsme pouze kousek za polovinou cesty to není zjištění nejpříjemnější. Mezi tím nás proud pomalu nese zpět. Je učiněno nápravné opatření – a sice nádrž je podložena tak, aby palivo steklo do rohu a hadička se ponořila do zbytku benzínu. Startujeme loďku a jedeme dál. Ovšem styl jízdy se rapidně změnil. Již se nehoníme s okolo jedoucími lodičkami a nekřižujeme Mekong nejrychlejší cestou. Jedeme na „sporo“ a držíme se neustále na dosah břehu. Takto ujedeme několik kilometrů. Pak řidič zastavuje znovu. Obsah nádrže slévá do PET láhve. Je tam necelý litr. Do přístavu je to ještě 2-3km. Flašku postaví do loďky, hadičku od motoru strčí do ní a jedeme dál. Takto ujedeme asi kilometr. Pak motor zhasne. My jsme ovšem na druhém břehu řeky. Ještě jednou se motor podaří nastartovat a pomalu přejedeme ke druhému břehu, který zde není naštěstí nijak daleko, protože uprostřed řeky je mohutný písečný ostrov. U něj přistáváme a uvazujeme loďku. Jdeme napříč přes ostrov ke břehu. Tam ještě lodník přebrodí rameno řeky, přiveze nám loďku a dopraví nás na břeh. Nakonec mu platíme slíbenou částku. Ještě nás zve na panáka místní rýžové whisky lao-lao, ale nakonec chytáme tuk-tuk s tím, že jej náš lodník zaplatí. Necháme se odvézt do centra města. Při vysedání ovšem dochází k nedorozumění. Řidič tuk-tuku chce po nás peníze. Přesto, že s námi dvěma toto vozidlo mělo co dělat a jeli jsme sotva dvacítkou zhruba kilometr, má tu odvahu říct si dokonce o dolar a půl. Snažíme se mu vysvětlit, že mu zaplatí náš lodník, ale vzhledem k tomu, že tuk-tukář neumí anglicky je to docela obtížné. Nakonec se do toho vkládá asi pět dalších domorodců, z nichž jeden anglicky umí, takže dělá tlumočníka. Nakonec nám doporučí jít na turistickou policii. Tam se nám samozřejmě kvůli takové věci nechce chodit, proto Leoš vytahuje 2.500 kipů (0,25 dolaru), dává je tuk-tukáři do kapsičky, poklepe mu na rameno a s přátelským úsměvem odcházíme.

Po cestě domů si ještě koupíme bagetky a jdeme do hotelu. Už se začíná stmívat.

Den č. 10 – Po 31.1. Luang Prabang – Phon Sa Van

Majitelka našeho hotýlku neumí anglicky ani slovo. Když jsme se včera vraceli na pokoj, zastihli jsme ji i s její dcerou, která určitou komunikaci v angličtině zvládla. Ptali jsme se jí, v kolik hodin jede nějaký bus do Phon Sa Vanu. Sice nám svou odpovědí příliš neporadila (když jsme se ptali, kdy bus jede, odpověď zněla asi v sedm nebo v osm. Když jsme se ptal, jestli nejede nějaký bus i v devět, dostalo se mi odpovědi, že možná v devět), ale zřejmě o našem zájmu jet do Phon Sa Vanu řekla své matce, která nám na ráno zajistila tuk-tuk, který na nás již čekal před guest housem. Řidič nás odvezl na jižní autobusové nádraží které je vzdáleno několik kilometrů od centra města.

Náš autobus už stojí na nádraží. Nejprve si hážeme zavazadla do busu. Spousta je jich už uvnitř, u zadního okna autobusu. Je tam otevřeno jedno okýnko, prostrkáváme tam tedy i naše krosny a jdeme si koupit lístky. Jakmile máme jízdenky, jdeme do busu obsadit nějaká místa. Jak zjišťujeme, máme smůlu. Všude už někdo sedí. Naštěstí jsou na posledních dvou sedadlech v autobuse hozeny něčí krosny, které přemísťujeme na velkou hromadu vzadu autobusu a tím si uvolňujeme poslední volná místa k sezení.

Za chvilku zjišťujeme, že přesto, že jsme se při kupování lístku museli jmenovitě zapsat na seznam cestujících, nejsme určitě poslední, kdo nastupuje do autobusu. Po nás dorazilo ještě pár turistů, kteří již tolik štěstí jako my neměli. Nakonec řidičovi pomocníci (dva asi desetiletí kluci) začínají všechny bágly ze zádi autobusu tahat okýnky ven a pak je přemísťují na střechu. Tím se uvolnila dřevěná lavice u zadního okna autobusu (přesně na tom místě, kde je u jiných autobusů zadní pětisedadlo), která vypadá možná jako kryt motoru. Je vysoká asi metr. Posádka busu na ni rozdělává nějakou deku a vyzývá turisty, kteří už nemají místo jinde, aby si tam sedli. Tři z nich tak učiní. Musí tam ovšem sedět „na Turka“, protože opěradla sedadel před nimi nedovolují spustit nohy dolů. Osádka vozu tam posílá další turisty, ale lidé, kteří už u zadního okna sedí se tomu vehementně brání. Když si představím osm či devět hodin cestování, vůbec se jim nedivím.

Ostatním cestujícím jsou tedy rozdávány umělohmotné stoličky bez opěradel, na které si sedají od zadu autobusu do uličky. Nakonec vypukne hádka, kdy si nějaké tři bělošky odmítají na stoličky sednout a domáhají se vrácení jízdného a sundání báglů ze střechy autobusu. Po chvíli je jim vyhověno. Nakonec jsme je viděli, že se do cílového stanoviště dostaly nějakým minibusem.

Odjezd autobusu byl stanoven na 8:30. Na cestu se dáváme něco málo po deváté. Zatímco už jedeme, jeden ze dvou řidičových pomocníků ještě poskakuje po střeše a uvazuje zavazadla k „zahrádce“ autobusu. V průběhu cesty se přistupujícím domorodcům rozdávají umělohmotné židličky nebo si sedají vedle řidiče na motor. V autobusu je TV, na které se pouští videoklipy z videoCD. Je to opravdu zážitek. Zvláště v tom, že úroveň hluku je vyšroubována na maximální možnou úroveň. Asi po hodině rezignuji a protože mě trápí rýma, mám kapsu plnou toaletního papíru. Používám jej tedy jako špunty do uší. Na všech dalších cestách autobusem jsme již na tokové cestování připraveni a žádná domácí video produkce už nás nezaskočí.

Postupně poznáváme, že asi po jedné či dvou hodinách od začátku cesty je zvykem někde zastavit (třeba uprostřed silnice jako se nám to stalo teď) a je takzvaná „čurpauza“. Všichni se rozutečou po okolních křovinách a za pár minut se pokračuje.

Cesta autobusem nám trvá asi 9 hodin. Až na poslední hodinku se celá odehrává v serpentinách. Od té doby, co jsme vyjeli z Luang Prabangu až pár desítek kilometrů před Phon Sa Van se cesta vine po úbočích strmých kopců. Je doslova zasekána (skály zde nejsou, ale to slovo asi nejvíce odpovídá) do strání. Autobus se postupně šplhá do kopců, přejíždí hřeben hory, aby mohl okamžitě začat klesat do hlubokého údolí, na jehož dně přejíždíme obvykle nějakou říčku a zase stoupáme k dalšímu hřebenu. Když nás dojíždí nějaké auto, předjíždět začne téměř okamžitě. Nečeká, až uvidí, jestli něco nejede. Má pro to zřejmě dva důvody. Provoz je tu natolik řídký, že je jen malá pravděpodobnost, že by zrovna jelo něco v protisměru. Druhý důvod je ten, že kdyby měl čekat, až uvidí na bezpečnou vzdálenost před nás, musel by za námi jet snad až do cíle, Neujedeme sto metrů, abychom nezatáčeli. Poznáváme, že pokud se v celém Laosu (a poté i v Kambodže) někdo předjíždí, pak předjíždějící vozidlo troubí. Zřejmě, aby o sobě dalo vědět. Náš autobus troubí také vždy, když vjíždí do ostré nepřehledné zatáčky. Postupně poznáváme, že domácí jsou v troubení mistři. Na klakson vyťukávají stále jiné rytmy. Tohle se opakuje donekonečna. Kolem silnice se místy objeví malá vesnička. Sledujeme, že ty kopce, které jsou příliš strmé, jsou ještě zalesněny. Naproti tomu stráně, které jsou jenom trochu přístupné, jsou odlesněny a dřevo zřejmě za pár babek prodáno do okolních zemí. Nejspíše do Thajska.

Pár desítek kilometrů před cílovou stanicí se krajina začíná měnit. Poznáváme to na stylu jízdy (již se na našich sedadlech rytmicky nenakláníme dle zatáček doleva a doprava) a také na tom, že zde je už jen vykácená planina bez stromů. Je tu jen mírně zvlněný terén, vše je vysušeno a spáleno od slunce či vypáleno od lidí.

Phonsavan je nové hlavní město provincie Xieng Khuan , které se obrovsky rozrostlo v 90. letech a nyní je bludištěm napůl vydlážděných hlavních ulic s dřevěnými obchody s plechovou středou, novými betonovými stavbami, bankou a několika prostými hotely a penziony. Místní používají pláště bomb z vietnamské války jako podběry pro nové stavby a jako plotové sloupky. Bahnité plochy jsou občas posety malými náložemi, výbušninami o velikosti pěsti, které zůstaly z kuličkových pum svržených v 70. letech.

Když přijíždíme na autobusovou stanici, již zde čekají nadháněči z guest housů. Jednoho z nich si vybíráme a jedeme s ním na ubytování. Pokoj s vlastní sprchou a teplou vodou se nám zdá vyhovující a tak souhlasíme s nabídkou. Shodíme ze sebe bágly a jdeme se ještě mrknout ven. Protože je už ale skoro tma, je zde docela mrtvo. Jediné, co asi stojí za zmínku je hrozná spousta prachu, kterou registruji hlavně kvůli tomu, že při mé rýmě mi ještě více ztěžuje dýchání a proto téměř nemůžu mluvit, abych se nerozkašlal.

Ještě si v recepci naší ubytovny domlouváme zítřejší výlet ke džbánkům a jdeme spát.

Den č. 11 – Út 1.2. Phon Sa Van

Sraz k výletu ke džbánům máme domluven na devět hodin, předpokládaný návrat je asi ve tři odpoledne. Z naší ubytovny nás jede asi 10, dvěma auty. Program zahrnuje: Návštěvu všech tří míst výskytu džbánů, tématická návštěva ruského tanku z vietnamské války a návštěvu jedné z vesnic zabývající se výrobou tradiční rýžové pálenky lao-lao. Ještě než odjíždíme si necháváme na recepci u pradleny pár našich špinavých věcí na vyprání.

Sedáme do minibusu, řidič a zároveň zřejmě majitel našeho hotýlku pouští kazetu s nějakou anglickou písní. Když song spustí, lišácky se na nás usmívá. To ještě netušíme, že tento song nás bude provázet po celý dnešní den. Druhý z domorodců je náš průvodce, který umí docela slušně anglicky a vypráví o všem co kolem vidíme. Postupně se dozvíme, že se za čtyři roky vyučil ve Vietnamu letištním mechanikem se specializací na MIG 21, poté pracoval v Phon Sa Vanu na letišti jako letištní mechanik a před dvěma lety se začal učit anglicky a nyní dělá průvodce pro turisty.

Planina džbánů – několik kilometrů jihovýchodně od Phon Sa Vanu je oblast stoupajících a klesajících polí, kde jsou rozesety obrovské džbány neznámého původu. Jeden džbán váží průměrně 600kg a 1 tunu, největší z nich váží na šest tun. Vypadá to, že byly vytvarovány z pevného kamene, ale kolem této otázky se vedou spory.

O úloze kamenných džbánů se rozvíjí různé teorie: sarkofágy, zařízení na kvašení vína a zásobárny rýže. Mnoho menších džbánů si odnesli sběratelé, ale na planině jich stále zbylo zhruba několik stovek.

Přijíždíme k planině džbánů – naleziště 1. (Plain of Jar, Site One). Je to asi deset kilometrů za městem. Kupujeme si vstupenky a na ceduli si můžeme přečíst, že na tomhle místě je 334 džbánů, z nichž největší je asi 2,5m vysoký a zhruba stejně tolik v průměru. Tohle naleziště džbánů je zcela nepochybně největší ze všech tří a táhne se v okruhu několika stovek metrů po planině. Mezi džbánky vede cestička utvořená z kamenů zapuštěných do země, které označují odminované území. Každý z těchto kamenů či patníků má nahoře bílou barvou označeno, ze které strany kamene je cesta „čistá“ a červená barva je vždy na straně neodminovaného území. Na každém z patníků jsou písmena MAG, což je zkratka pro Mines Advisory Group. Dle vysvětlení našeho průvodce je půda mezi těmito kameny odminovaná detektory a pokud by se nám tu přesto něco stalo, pak je to na provozovatelích a bylo by na nich, aby nám škodu nějakým způsobem uhradili. Mimo cestu označenou kameny je půda odminována pouze opticky a tam již žádné záruky neplatí. Je sice nanejvýš pravděpodobné, že tam žádná mina nebude, ale stát se může cokoliv 🙂

K tomuhle místu patří i malá jeskyňka, kterou navštěvujeme. Děláme několik záběrů s džbánky, krav, které se pasou v dírách od bombardování (v každé díře je nápis, že pochází z období vietnamské války…). Dozvídáme se od průvodce něco málo z historie džbánů a vlastně se nedozvíme stejně nic, protože přesný důvod vzniku, ani materiál, z něhož jsou vyrobeny není znám. Postupně obejdeme celé naleziště, sedneme do aut a jedeme po prašných cestách plných červeného prachu dál.

Naši další zastávkou je jeden dům ve vesnici známé výrobou rýžové pálenky. Je nám vysvětlen princip výroby. Pokud jsem dobře rozuměl, pak je způsob výroby následující: Rýže se na 4 hodiny namočí, aby vyklíčila. Pak se přidá nějaká přísada, kterou měl náš průvodce v igelitovém pytlíku. Byly to nějaké granule, dle mého názoru se jedná o nějaký druh kvasinek. Takto ošetřená rýže je v sudu asi 10-14 dnů, kdy kvasí, jak jsme měli možnost si přičichnout. Poté se vše prolije vodou a dá do destilačního přístroje. Člověk, který někdy viděl destilační přístroje u nás je docela překvapen, jak jednoduše může takový přístroj pro destilaci pálenky vypadat. Nějakého hada by tam člověk hledal marně. Vše je jen jeden plechový sud, do kterého se nakvašená rýže dá, pod kterým se topí. Na sudu je víko, kolem jehož okrajů uniká pára ven. Zespoda na víku sudu se kondenzuje pálenka, která skapává do trychtýře, který je přidělán kousek pod víkem a stéká dírou v sudu do druhé nádoby. Tak primitivní, až se člověk téměř bojí napít, jestli je to správně vypáleno. Přece jen zrak máme jenom jeden… Každý pak dostaneme štamprlku finálního výrobku na ochutnání. Je to opravdu z rýže, ve vůni je pořád cítit to samé aroma, jako z nádob kde rýže kvasí.

Pak se přesunujeme k nalezišti džbánů číslo 2. Už po několikáté po sobě nám řidič pouští tu samou píseň jako ráno. Zřejmě je jeho oblíbená a do konce našeho dnešního výletu si ji vyslechneme asi devětkrát. Druhé naleziště džbánů jsou vlastně dva kopečky asi 100m od sebe, na jejichž vrcholech je několik džbánů. Není jich zde ani zdaleka tolik jako na místě prvním. Chvilku se zdržíme a pokračujeme dále. Po cestě se stavujeme u tanku. To, co je našimi průvodci nazýváno tank, je torzo čehosi, co zřejmě dříve tankem bývalo. Starý zrezivělý podvozek sjetý ze stráně, asi patnáct metrů od nejbližších domečků nějaké vesnice. Vše, co se dalo nějakým způsobem rozebrat bylo odneseno a na nás zbyl jen podvozek, který zřejmě místní nedovedli žádným způsobem přemístit či nějakým jiným způsobem zpracovat. Náš průvodce nám na náš dotaz odpovídá, že tohle je sovětský tank T-50. Nejsme žádní znalci vojenské techniky, a proto se spokojujeme s tímhle komentářem.

U naleziště číslo tři, ke kterému přejedeme pár kilometrů po polních cestách si kdo chce může dát nudlovou polévku (lžíce, jak se později dovíme jsou vyrobeny z hliníku amerických letadel). Pak jdeme přes mostek přes řeku a přes sklizená rýžová políčka, kolem stáda kravek a buvolů do kopce, na kterém je poslední naleziště džbánů. Podle mne je jich zde stejně jako na nalezišti druhém, pouze jsou zde všechny u sebe na jednom vrcholu kopce. Chvíli usedáme ve stínu stromů, posloucháme našeho průvodce a zanedlouho nasedáme zpět do vozidel a jedeme do města.

Jsou zhruba tři hodiny odpoledne, přesně jak bylo naplánováno, a my vyrážíme na obhlídku města. Po pár stech metrech narážíme na místní tržiště. Opět je zde všehochuť různých produktů. Co nás zaujalo asi nejvíce, je prodej živých ryb, žab, smažených či uzených ještěrek. Prodávaná živá prasátka jsou svázána v bambusových či proutěných koších tak, že se nemohou ani pohnout. V podobných košících upletených na míru se prodávají i slepice a kachny. Pak si jenom koupíte buď slepičku, která je v krásném košíku, který má tvar téměř jako dámská kabelka, dokonce má i ucho přes rameno a můžete si odnést nákup domů. Případně prasátko nebo dvě hodíte za sebe na motorku a bez problémů je můžete převézt. Když jsme přišli do masny, docela jsem ocenil, že mám rýmu a tudíž snížený práh citlivosti mého nosu. Stačí pouze zrak a když vidíte na pultech při třicetistupňové teplotě vyrovnány vnitřnosti spolu s naporcovaným masem, sádlo ve sklenicích, prodávanou krev v igelitových sáčcích (nevím, jak může vydržet?), všude nezbytné množství much, jediné co vás napadne je myšlenka na nějakou dobrou večeři.

Ještě večer kupujeme vodu. Včera jsme kupovali 6 litrovek za 6 tisíc kipů. Dnes jdeme do toho samého obchodu a chceme si koupit 4 litry vody. Ale opět je nám oznámena stejná cena: 6 tisíc. Musíme prodavačce vysvětlit, že to pravda nebude. Po chvilce nemá zásadních námitek a z pěti tisíc nám ochotně jednu tisícovku vrací.

Po návratu na ubytovnu sledujeme, že naše vyprané věci na šňůře jsou už docela suché. Jdeme si je tedy posbírat a zaplatit praní. Leoš ale při sbírání zjišťuje, že mu chybí jedna ponožka. Hledáme všude kolem, jestli ji náhodou vítr někam nesfoukl či někam nezapadla, ale nikde není. Pak se jde ještě podívat na pokoj, prohledává všechny věci a pokoj, jestli ji nemá někde u sebe. Ponožka není. Pradlena neumí anglicky, řešíme to tedy přes tlumočníka a nakonec své prádlo platím já, Leoš s odkazem na to, že jedna ponožka stojí tři dolary neplatí nic. Nikdo neprotestuje.

Den č. 12 – St 2.2. Phon Sa Van – Vang Vieng

Když jsme předevčírem přijeli do města, přímo na autobusovém nádražím jsme si zjistili, že autobus do hlavního města odjíždí ve čtvrt na osm. Po zkušenostech z Luang Prabangu, kdy se na nás málem nedostalo v autobusu místo jsme se rozhodli, že bychom to neradi zopakovali a proto vstáváme docela brzy. Snídáme na pokoji něco ze včerejšího nákupu a ještě za tmy vyrážíme na ulici. Chytáme jednoho tuk-tuka, který nás veze několik kilometrů za město na autobusové nádraží. Do našeho busu se zapisujeme na listinu jako první. Čekání vyplňujeme pauzou na výbornou místní kávu. Paní nejprve vypláchne sklenici horkou vodou, poté nalije na spodek bohatě slazeného kondenzovaného mléka. Na to nasype rozpustnou kávu a vše zalije horkou vodou. Balada. Jako bonus se v každé restauraci dostává buď sklenice čisté vody nebo čaj. Ani zde tomu není jinak.

Jedeme VIP busem. Ten se od normálního liší kromě mírně zvýšeného jízdného (cesta má být prý o hodinu kratší, že bude méně zastávek) v tom, že průvodčí každému přidělí igelitový pytlík, ve kterém je: litr vody, brčko, ubrousek, malé balení oplatků a druhý igelitový pytlík – zřejmě na blití. Bus je klimatizovaný, štve mě pouze díra mezi okny, která nejde ničím utěsnit. Zvlášť po ránu tudy nepříjemně fičí. Nacpu tam tedy závěs a snažím se na to nemyslet. Neodmyslitelné jsou pouštěné videoCD v televizi. Hlasitost je přetočena na maximum. Za chvíli mě začíná bolet hlava a proto přichází na řadu opět špunty do uší.

Kultura cestování domorodců je stále na stejné úrovni. Po cestě konzumují různé pokrmy. Ať už se jedná o oříšky, ovoce či nějaké oplatky, všechno co jim odpadne od ruky či od pusy (slupky, pecky, PVC či papírové obaly) zůstává na sedačkách či na podlaze pod nim

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .