0
0

Přílet do Bangkoku byla facka. Nevíme, kolik z vás bylo kdy v Thajsku, a kolik z vás bylo v Thajsku i v Indii. Ale rozdíl mezi těmito zeměmi je obrovský. Je to asi, jako kdybyste přijeli z Chánova do luxusní čtvrti v Beverly Hills. Ulice jsou čisté, kolem jezdí nablýskané káry a v nich týpci v prvotřídních hadrech se super mobilem v ruce.

Kdysi centrum pro baťůžkáře, ulice Khao San Road v Bangkoku, se proměnilo v promenádu pro diskofily a metrosexuály celého světa. Vejdete do ulice a rázem se ocitnete na Mácháči – přeřvávající bar vedle druhého, stánek střídá stánek. Polonazí kluci dávají na obdiv svá pokérovaná svalnatá těla a střídmě oděné holčiny svoje vnady. Jediný, kdo vybočoval z řady, jsme byli my ušmudlanci z Indie a herec Hrušínský se svou chotí:) Brzy jsme konstatovali, že tohle není místo pro nás a naplánovali úprk do nejstaršího a největšího národního parku v Thajsku. Do odjezdu vlaku nám zbývalo necelých 48h, během nichž jsme se snažili stranit tohoto blázince.

Konečně jsme se dočkali a ocitli se na hlavním vlakovém nádraží, odkud nám měl zanedlouho jet spoj do městečka blízko národního parku. Ať jsme koukali, jak jsme koukali, číslo našeho vlaku na tabuli odjezdů nebylo. Záhy jsme zjistili, že „teplouš“ v cestovní kanceláři nám prodal špatný lístek. Nezbývalo nic jiného než koupit další a za 20 minut už se drkocat o 200 km dál. Jestli jsme někdy v Indii nadávali na rychlost vlaků, bereme to zpět. Tuto vzdálenost jsme jeli přes 7h!

Druhý den ráno, po noci strávené na nádraží, jsme vyjeli vstříc přírodě. Park je tak obrovský, že je tu naprosto běžné ho projíždět v autě či na motorce. Většina Thajců ani nic jiného nedělá. Na stezkách pro pěší jsme nepotkali jediného. Obecně tu mají opačné tendence než u nás. V Evropě se omezují vjezdy do NP, pěší trasy jsou bezvadně značené. Tady jsou naopak naprosto hladké asfaltky, auto míjí auto, cestičky v džungli opuštěné a jejich označení tak mizerné, že jsme se věčně ztráceli. Mapu parku mají dobře zpracovanou, ale je k nahlédnutí pouze na informacích. Do ruky jsme dostali náčrtek, který příliš neodpovídal skutečnosti. Ale to nás neodradilo, abychom část parku neprozkoumali na vlastní pěst.

První den jsme se nechali inspirovat a půjčili si motorku. Zavítali jsme ke vzdálenějším vodopádům a výhledům, ke kterým bychom po svých dorazili po týdenním čundru:) Jak už u nás často bývá, opět jsme někam dorazili ve špatném období. V dubnu je nejméně vody, takže jinak z mohutného vodopádu (alespoň dle fotek:) se rázem stal čůrek. Tímto jsme usoudili, že na dalších x vodopádů kašleme a zbývající dva dny se věnovali procházkám po džungli. Třeba budeme mít štěstí a potkáme divoké slony nebo tygry:) Ani jedno se nestalo skutečností, naopak z honu za zvířátky se stal úprk před pijavicemi. Když nepršelo, jakž takž se dařilo je setřást, ale jakmile přišel pravidelný odpolední déšť, bylo to beznadějně. Po pár minutách jsme jich měli na nohách desítky. Posledních 200m jsme doslova utíkali a našli spásu v pozorovací věži, kde jsme se vysvlékli do naha a začali ty mrchy sundavat. Dostanou se opravdu všude, jelikož já je měla i na zádech a Michal celé klubíčko v botách. Po odstranění z nás teklo krve jak z vola :) Pijavice jsou prý znakem zdravého pralesa. Dle našich vysátých těl můžeme konstatovat, že tento prales je zdravý až až:)

Abychom z parku neodjeli „s prázdnou“, na chvíli se nám ukázal dikobraz, krokodýl, makak, který nám i zapózoval, a spousta hmyzu:) Nejzajímavější nám přišli broučci, kteří připomínali chmýří od hluchavky, viz fotky.

Usoudili jsme, že park už nám nemá více nabídnout, tak jsme sbalili své saky paky a vyrazili na stopa. Měli jsme štěstí, hned druhé auto jelo přesně tam, kam jsme potřebovali. Naskočili jsme na korbu pick-upa a nechali se svézt k nejbližší zastávce a tady chytli autobus ke kambodžským hranicím. Po necelém týdnu Thajsko opouštíme (Ameriku jsme neplánovali:) a další pozdrav pošleme od Khmerských kmenů v Kambodže.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .