0
0

Další zima opět na krku, a tak jsem vyrazil na další cestu z Evropy. Vzhledem k tomu, že loňská cesta byla naprosto pohodová, tak jsem se tam vrátil. Taky už trošku stárnu, tak na nějaké plahočení po Andách či po Sao Paolu už pomalu dochází síly:-) Thajsko a okolí je totiž turistický ráj a člověk tam nemusí udělat zbytečný krok. No, ale když jsme pak jeli ještě navíc po docela turistických trasách, tak už to bylo přece jen trochu až čedokářský. Nebýt mých pětidenních křečí a zvracení, tak by to snad byla i trošku nuda:-)

Po asijské půdě jsme najezdili přes 5300 kilometrů. Z královské Ayuthayi jsme jeli na týden do Laosu, který byl největší překvapení. Z chudičké zemičky se vyklubal naprosto pohodový státeček s plnou infrastrukturou, kterou bysme mohli leckdy i my závidět. Z hlavního města Vientianne jsme vyrazili na mýtickou Planinu hrnců, kterou zde zanechala před tisíciletími neznámá civilizace. Odsud jsme vyrazili do královského Luang Prabang. Truly Laos jsme poznali jen na třídenní plavbě po Mekongu s nocováním v místních hašiš doupatech.

Z Laosu jsme se ocitli v Chiang Mai – největším městě severního Thajska, ve kterém je k vidění na tři stovky chrámů. Na vypůjčené motorce jsme vyjeli do národního parku Don Inthanon na vodopády. Přes město opic Lopburi jsme se přesunuli o 2000 km jižněji na ostrovy Ko Phi Phi. Zde jsme strávili skoro týden na prázdných plážích a potápěním mezi korály a až metrovými rybičkami. A pak zbyly už jen dva dny lehára na bangkokském Khao San.

Posádka z minulé cesty zůstala stejná. Vyrazil jsem s Márou. Ono je docela problém sehnat někoho na měsíční výlet. Všichni dělají jakože pracují či co. Na příští zimu (v plánu je Mexiko či Argentina) posádka vypadá nadějněji. Snad by to mohlo být i s nějakou babou :-))

Trasa

19. leden – 10. únor 2004

(ČR) Mělník – Praha – (Rakousko) Vídeň – (Thajsko) Ayuthaya – Nong Khai – (Laos) Vientianne – Vang Vieng – Phonsavan – Luang Prabang – Pakbeng – Huay Xai – (Thajsko) Chiang Khong – Chiang Mai – Don Inhaton – Lopburi – Bangkok – Surat Thani – Krabi – Ko Phi Phi – Krabi – Bangkok – (Rakousko) Vídeň – (ČR) Praha – Mělník

Před cestou

Celou tuhle štreku lze brát jako pokračování té první. Loni byl nejsevernější bod cesty letiště v Bangkoku. Letos jsme z letiště vyrazili hned na sever a tam jsme zůstali po celou dobu cesty vyjma lenošení na ostrovech v Indickém oceánu. I tomu jsme ale naše smočení zůstali dlužní, neb jsme se váleli jen na pacifických ostrovech. Jediné co zůstalo stejné s loňskem je sestava a doba cesty – jel jsem na 23 dní a opět s Márou (ten tentokrát se mnou protrpěl cestu na 100 %, loni musel do jobu už po dvou týdnech).

Víru, že bude vše v pohodě, protože jsme už zkušení jihoasijští cestovatelé, nám vzala hned první návštěvu u aerolinek. Šli jsme s dostatečným předstihem skoro 4 měsíců, ale stejně ty nejlevnější (a nejlepší) letenky od Scandinavian Airlines či od Lufthansy byly už vyprodané. Tak jsme museli vzít za vděk letenkami od Austria Airlines. K Rakušákům důvěru zrovna nemám. Navíc jsem to objednával zrovna v týdnu, kdy piloti téhle firmičky stávkovali. A jako bonus jsme zaplatili o tisíc korun víc za letenku (15740 Kč) a další tisícovku navíc oproti loňsku jsme připlatili za tu čest trávit dlouhé hodiny přestupem na letišti ve Vídni (loni jsme platili letištní taxy přes Kodaň 960 Kč, letos 2260 Kč).

Ostatní příprava probíhala už v pohodě. Pro dvouvstupní vízum jsme jeli týden před odletem do Dejvic (za každý vstup se platí 700 Kč, podražili potvory od loňska). Laoské vízum jsme chtěli vyřídit až na hranicích. Cestopis od Lonelyho taky vykonal vděčnou službu, i když v rámci úsporných váhových opatření jsem nakonec okopíroval jen ty stránky s místy, kam jsme měli namířeno. Ušetřil jsem tak své záda o víc než půlkilo na každém kroku. K tomu jsem přidal další nakopírované stránky z nějakého českého průvodce o Thajsku a vytisknuté cestopisy z internetu o místech, kudy se proženeme. Léky (včetně Lariamu) zbyly od loňska v množství více než dostatečném. Protože v Asii jsou na každém kroku čistírny, omezili jsme na minimum i množství hadrů. A zcela jsme zrušili veškeré náznaky jídla (vyjma pár müsli tyčinek). Nakonec je Mára stejně vyhazoval při odletu. Jezdit s jídlem do Asie je hold ještě zbytečnější než to s tím dřevem do lesa. Spacák opět vykonal na cestě dobrou službu. Stan jsem tentokrát nebral, ale nakonec jsme jednu noc pod celtou strávili. Celkem jsem váhu baťohu sundal na výborných 7 kilo. Z toho skoro dvě kila váží sám batoh, taky už jsem ho chtěl měnit za menší. Ale po zkušenosti z Albánie, kterou jsem prochodil celou v pevných botkách, protože se mi nevešly do baťohu, radši táhnu tu moji velkokapacitní králíkárnu.

19. 1. 2004: Mělník – Vídeň

Kolem půl čtvrté zazvonila u dveří loňská osádka – Mára a jeho ségra. Naskočil jsem do fabie a za hodinku nás vyklopila na Ruzyni. Po loňské zkušenosti jsme měli zamluvené sedadla už týden dopředu, a tak jsem očumoval svět z výšky osmi kilometrů. Ani tentokrát letadélko nebudilo příliš důvěry. Bylo snad ještě menší než minule, ani nepotřebovalo schůdky. Paluba byla sotva půlmetru nad zemí a vrtule byla uvázaná popraskanými kšandami k ploše. Asi aby se to nerozpadlo ještě před startem. Chvíli to vypadalo, že se to rozpadne aspoň při startu, ale nakonec to nějak letělo. Místo kusu žvance jsme dostali jen tři pralinky. Na sladký sice jsem hodně, ale kusem žvance bychom nepohrdli. Kor když nás čekali 4 hodiny na vídeňském letišti bez eura v kapse.

Vídeňské letiště předčilo ty nejhorší očekávání. Cesty do Prahy a do Asie mají vyhrazený terminál. Takže jsme trávili 4 hodiny mezi cestujícími letícími do Teheránu, Kábulu, Kišiněvu a Bukurešti. Tím padla snaha o trochu spánku. Zlatý hřeb letiště je však čekárna – hnusný nepohodlný židle a absence hodin a informačních tabulích o odletech. Pro tyhle informace jste se museli vláčet pomalu 100 metrů k snad jediné obrazovce v budově. No ale přežili jsme to a mohli jsme se těšit na cestu zpět, kdy tu budeme trpět hodin rovnou šest. Hodinku před půlnocí jsme nasedli do Boeingu 777 společnosti Lauda Air.

20. 1. 2004: Skok do Ayuthayi

Let proběhl relativně OK. Jídla bylo dost, pití už méně a ochotného personálu ještě méně. Na bangkokském letišti panuje silná přezaměstnanost a personálu je tu snad víc než cestujících. To ale nebrání tomu, abysme strávili skoro hodinu ve frontě na vstupní razítko do pasu. Z letiště jsme zamířili pěšky hned na vlakové nádraží, které je jen přes silnici. Za 11 bahtů jsme koupili jízdenky do Ayuthayi.

V šest večer jsme tam byli. Ayuthaya je bývalé hlavní město, které však na konci 18. století bylo zdevastováno Barmánci. Potom král přesunul své sídlo do dnešního Bangkoku (tenkrát se to snad ještě jmenovalo Thonburi). Celé město se všemi historickými památkami leži na ostrově, tvořeném koryty tří řek a vytváří tak jedinečný historický park.

Na nádraží jsme ještě vysomrovali jízdní řády vlaků v angličtině. Celý drážní systém Thajska se skládá ze 4 tratí – severní do Chiang Mai, jižní do Hat Yai, východní do bon Ratchathani a severovýchodní do Nong Khai na laoských hranicích. To byl přesně náš směr. Chtěli jsme koupit na zítřejší noc jízdenky, ale už bylo skoro vše vyprodané. Tak jsme museli vzít za vděk pomalejším lůžkovým vlakem za 562 bahtů. To byl skoro celý můj denní rozpočet – tentokrát jsem se rozšoupl a dal si denní limit 600 bahtů neboli 15 dolarů (jinak stačí v pohodě pro tenhle kontinent dolarů 8 – 10).

Z nádraží jsme přes řeku (přívoz stál 1 baht) zamířili do místní baťůžkářské čtvrti. Byla už tma a vše bylo obsazeno. Úspěch jsme měli až na 4. pokus kousek od PU guesthousu v přízemním pokoji s kompletním vybavením za 200 B. Večer jsme ještě zamířili do města okouknout pár vykopávek, které byly pěkně nasvíceny, ale bohužel taky obehnány plotem. Ještě jsme skočili na noční trh, decentně povečeřeli a šli chrápat.

Výdaje 723 B

ubytování: 100 B

doprava: 574 B (vlak do Ayuthayi 11; přívoz 1; noční vlak na zítřek do Nong Khai 562)

jídlo: 49 B (večeře)

21. 1. 2004: Ayuthaya

Vstali jsme až v deset (i když slůvko „až“ tu není moc na místě, protože desátá hodina byl náš budíčkovský průměr). Hned venku nám začali vnucovat kola na půjčení. Vrstva prachu však nevěstila zrovna přepychovou jízdu. O 20 metrů dál ale naše nožky už pohodlí neodolaly a za 40 bahtů bylo kolo na den naše. Bohužel nedá se říci, že bych si zvykl na levostranný provoz. No, ještěže jsem si nepůjčil auto.

Podle mapky jsme obkroužili celý ostrov a snad všechny chrámy, které byly k dispozici (asi nejzachovalejší byly hned první z nich – Wat Suwannawat, Wat Ratburana a královský Wat Phra Si Sanphet). Právě v Ratburaně je asi nejprofláknutější místní pamětihodnost, a to hlava Budhy zarostlá ve stromě. První starost Barmánců po dobytí totiž bylo to, aby uráželi všechny hlavy ze soch Budhů. Vstup do každého z větších komplexů byl za 30 B. Permice nebyla, takže po třetím vypláznutí vstupného už to taky přestane bavit.

Některé chrámy měly v sobě dost hluboké katakomby. Mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího než je prolézat. Asi bych se měl víc dívat na Indiana Jonese – hadi, pavouci atd. Ne nezajímavá byla i parodie na mayské pyramidy či 100-metrová socha válejícího se Budhy. Zub času sice udělal své, stejně tak jako Barmánci před 200 lety, ale i tak zbytky staveb byly více než majestátní. Hold, milión lidí tehdy odvedl solidní prácičku. Vše bylo obklopeno jezírky a parčíky. Ideální na pohodový pobyt i po víc dnů. A si největší narušitel idylky je, když si sedíte při obídku v zahradní restauraci na břehu jezírka a obsluha začne řvát do karaoke.

Navečer jsme vrátili véhikl a těch alespoň 30 kilometrů v tomhle vedru a na těch herkách bylo sakra znát. Majitele našeho guesthousu nám vrátili baťohy a nechali nám zadarmiko sprchu. Protože vlak jel až v děvět, skočili jsme na internet (hodina za 20 bahtů) a čekali do jedenácti na příjezd našeho vlaku. Pravda, vlak byl sice dvakrát delší než nástupiště, ale přes pichlavé křoviska jsme se probojovali až k našemu poslednímu vagónu jen s pár škrábanci. Vnitřek sice nevypadal moc lákavě. Ale každý vagón měl dva stevardy, kteří nám uslali a pod polštář strčili pytlík bonbónů. Až na to, že vlaky jsou hlavně pro Thajce (ti měří tak o 20 čísel méně), že u hlavy fučel ventilátor, a že postel byla přímo nad koly vagónu s nezavíratelnými dveřmi, tak to bylo naprosto bez problémů. Nicméně ani to mě nezabránilo ve 12-hodinovém spánku, což vzhledem k tomu, že vlak měl dle jízdního řadu jet hodin deset, bylo docela slušné. Mára se prý nevyspal vůbec, což ale pak říkal každé ráno.

Výdaje 280 B

doprava: 42 B (kolo 40; přívoz 2)

jídlo: 125 B (oběd + večeře + druhá véča + pití)

ostatní: 113 B (vstupy 3 x 30; internet 20, wc 3)

22. 1. 2004: Laoská hlavní vesnice Vientianne

(Popis tohoto dne jsem neodhadl, je to zas nějak dloooouhý). Když se uráčila moje očka otevřít, byl vlak už skoro prázdný. Drtivá většina cestujících už byla pryč. Nepatrnou paniku nezahnal ani pohled na hodinky, kdy už jsme měli být dobré dvě hodinky v cíli. Ale zatím jsme byli jen v Udon Thani a k hranicím zbývalo ještě asi 70 kilometrů. Zbytek cesty toho už moc ke koukání nebylo, všechno bylo vyprahlé na troud.

Nong Khai nás přivítalo až před polednem pohodovým nádražíčkem. (Škoda, že jsme včera nesehnali místo v dieselovým vlaku, který jezdí stejnou trať o 4 hodiny rychleji, ušetřili bysme tak skoro půl dne.) Na hranice je to kousek, ale i tak se na nás vrhli tuktukáři. Moji radost nad smlouváním uzemnil Mára tím, že vzal hned prvního parchanta za 20 bahtů na osobu. Svině to byla velká, protože nejdřív zajel někam s místňákem a pak s náma do agentury, kde nám chtěli vyřídit vízum. Tak jsme se tam s ním porafali a zbavili se jich až tím, že vízum už máme. (V klidu to z nádraží můžete dojít na hranice pěšo, bude to tak asi kilometr – z nádraží rovně, na křižovatce doleva a pak doprava.)

Na thajské straně jsme vyplnili zas pár formulářů a za deset bahtů nasedli na bus, který jezdí přes most thajsko-laoského přátelství. Na laoské straně jsme zas vyplnili pár formulářů, k tomu jsme navíc přidali 30 dolarů a za 10 minut jsme měli vízum v kapse (v Bangkoku jsem pak viděl vystavení víz od agentur na Khao San za 550 bahtů). Každý jsme ve směnárně vyměnili po 50 dolarech při kurzu 10350 kipů. Vzhledem k tomu, že největší bankovka je 5000 kipů to byl docela solidní balíček. Hned se člověk cítí mnohem bohatší než jinde, kde za celý svůj cestovní obnos vymění za jednu bankovku. Nicméně pocit, že máme milión v kapse zmizel s tím, že jsem si pak obnos na pokoji znovu přepočítal. Buď jsem to zvoral hned při přepočtu na hranicích (zloději – oni) nebo mi to někdo během cesty na hotel čórnul (blbec – já). Každopádně jsem přišel o sto tisíc. No ale, komu se to za život podaří přijít o tolik prachů (zvlášť když neinvestuje na české burze :-).

Na konci celnice jsme ještě zaplatili jakýsi neidentifikovatelný poplatek (2500 kipů, ale pětistovky se tu nevrací) a sehnali jumbo do hlavního města Vientianne za 40 bahtů. Jeli jsme dobrých 40 kilometrů, okolí ani silnice nenasvědčovala tomu, že bychom měli být v jedné z nejchudších zemí světa. Po vyklopení na shromaždišti taxiků jsme vyrazili směr centrum. Zde se vloudila jedna chybka do plánů na snížení váhy batohu – při kopírování průvodce se nějak vynechala jedna stránka z Laosu, a to zrovna ta s mapkou Vientianne. To byla chybka docela závažná. Tak jsem to radši před Márou utajil (neb by bylo zas keců) a šel tak nějak jako že někam. Po čase jsme se chytili nějakých bělochů, kteří nás zavedli k farangské čtvrti (farang – místní označení pro cizince). Po pár oklikách jsme nakonec zapadli do guesthousu Muaxiy v ulici Thanon Nokeo Khumman. Za 4 dolary jsme dostali dvě polorozpadlé postele s koupelnou na chodbě. Ale celkem pohoda, i teplá voda se po objevení fígle podařila vytočit.

P.S. od Máry: Zajímavé, že se tu Míra radši nezmiňuje o tom, že si celou dobu myslel, že původně navrhovaný guesthouse už asi neexistuje, protože přece jsme v té správné ulici. Nakonec vyšlo najevo, že podle jeho úžasných orientačních schopností jsme byli v naprosto jiné ulici a guesthouse byl tam samozřejmě.

P.S.S. ode mě: To je remcal, co? A to jsem měl takhle celých 23 dní :-)

Hned jsme vyšli na obhlídku města, protože zítra jsme chtěli zas pokračovat dál. Moc k vidění toho tady není a navíc je to docela roztahané. Půjčili jsme si zase kola (za půl dolaru na den) a vyrazili drandit po ulicích. Doba, kdy se podobným způsobem přepravovali lidé v Asii je už ale pryč. Teď už jezdí všichni na mopedech a na kole jsme viděli už jen pár turistů a tu největší lůzu. V Laosu se jezdí pro změnu zase vpravo. Přes Prezidentský palác (klasická koloniální stavba) jsme po místním bulváru dorazili k místní napodobenině Vítězného oblouku Patuxai. Další to pozůstatek po Francouzích, ale vyhnali je dřív než to mohli dostavět. Ale i tak se můžete za 1000 kipů vyškrábat nahoru, kde vedle suvenýrové tržnice najdete docela solidní výhled.

Na cestu ke Zlaté stupě (Pha That Luang) jsme se posilnil spritem. Stánkař vyndal skleněnou láhev, a tak jsem se zaradoval jak naplním hygienické doporučení o nedoporučení místního ledu v nápojích. Hned nato stánkař vylil obsah lahve do igelitového pytlíku plného ledu. K tomu mi přihodil brčko a řekl si o 2 tácy (kdyby tohle viděly ustrašené slečny z naší OHS, tak by je asi trefil šlak). Ale dobrý to bylo i tak, jen představa jak tohle dělají i s pivem… No nic. Stupa byla zvenku skvělá a zevnitř možná taky. Ale protože jsme přijeli čtvrthodinu před zavíračkou, po místních pracovnících nebylo ani vidu. Výdobytky komunismu hold neznají hranice. Tak jsme aspoň obhlídli okolní chrámy a slumy.

Tím byly pamětihodnosti vyčerpány a my vyrazili na autobusák zjistit, jestli náhodou nejde něco zítra do Phonsavanu. Cestu do Phonsavanu jsem si vymyslel, když jsem na něj narazil náhodou v jednom cestopisu. Je to místo s mýtickou Planinou hrnců, kterou vytvořila neznámá civilizace. Hrnce (nebo co to vlastně je – nikdo neví) měří až několik metrů, váží až 6 tun a jsou z kamene, který se nikde v dosahu nevyskytuje. Dle rok starých cestopisů však tam nevede cesta jednoduchá – nejkratší cesta je v rukou ozbrojených hmongských geril, letadlem laoských aerolinií to není o moc bezpečnější a jediná cesta po souši byla přes Luang Prabang a další severní města a trvala tak 3 dny. Takže pokud nebude přímý spoj z Vientianne, tak to zkusíme letecky. Popis letu s laoskýma aerolinkama nás v tom pak už jen utvrdil. No nenalákalo by Vás to (cituji): Piloti musí vše navigovat vizuálně. Letiště nejsou osvětleny a přistávací plocha je jen z hlíny. Když se objeví těžký mrak, pilot krouží před ním a hledá skulinu, kudy by proletěl. Hledá jí dokavaď nedojde benzín(!) a pak se snaží vrátit zpět nebo hledá náhradní místo pro přistání. Potom to zkusí znova.

Cestou na busák už provoz docela zhoustnul. Veselost dopravy byla opepřená způsobem odbočování z vedlejších silnic na hlavní. Pokud auto či motorka nemůže hned přejet na druhou stranu, jede po kraji v protisměru až d chvíle, kdy nenajde nějakou skulinu. To mě jednou překvapilo, a tak jsme zastavil tak šikovně, že musel zastavil za mnou Mára i další tři motorky. Ta čtvrtá už nezastavila a naprala to do těch před ním. Všechno řídily ženský. Ale mají tuhej kořínek a hned se zvedly, My se radši taky hned vypařili, aby to nehodily na nás.

Kupodivu laoská vláda nějak zapracovala a do Phonsavanu byly hned dva spoje trvající ani ne 9 hodin (asi 350 km) – regular-bus v šest a VIP v 7:30. Kola jsme vrátili bez šrámu a večer jsme ještě probrouzdali naší čtvrť, která byla hned na břehu Mekongu. Řeka je to velká, ale ne v období sucha. Teď je tak o 20 metrů níž než v období dešťů, takže je to spíš velká poušť s čůrkem vody uprostřed (ale ten čůrek je furt větší než naše „veletoky“. Véča samozřejmě totální pohoda, stejně tak i místní pivko Lao Beer. To se od našich neliší ani chutí a ani cenou (což se třeba o Thajsku říct nedá). No a spát, protože ráno jsme museli vstávat na šestou:-(

Výdaje cca. 40 $ ubytování: 2 $

doprava: 70 B + 0,5 $ (tuktuk 20 + 40 B; bus 10 B; kolo 0,5 $)

jídlo: 37 000 kip (večeře; 2 * pivo – 7000 kip; 2l vody – 4000 kip…)

ostatní: 4000 kip + 32 $ (vízum 30 $; triko 2$; vstupy 1000 kip; hraniční poplatek 3000 kip)

23. 1. 2004: Cesta do Phonsavanu

V půl sedmé jsme vyrazili na nádraží. Venku bylo úplně mrtvo, a tak jsme vzali první tuk-tuk, který jsme usmlouvali na 15000 kipů (za 5000 by to taky asi nebyl problém). Na hlavním nádraží (které vypadalo spíš jako skladištní hala) jsme kaufli lístky na VIP bus do Phonsavanu za 80000. Chtěl bych vidět teda ten autobus, který nebyl VIP (ba ne, to bych fakt vidět nechtěl). První dvě hodiny jsme ujeli asi 20 kilometrů, nakládali jsme všechno možný, včetně slepic a jednoho selete. Nicméně posádka se o nás starala líp než v Aliitalii – dostali jsme vodu, zákusek i pytlík na zvracení.

Jeli přes Vang Ving směrem na Luang Prabang. Okolí bylo nádherné, ale taky šíleně kopcovité. To mělo za následek průměrnou rychlost kolem třicítky. A díky tomu, že do Laosu ještě nedorazil vynález, zvaný most, opisovali jsme velmi důkladně každý hrbolek. My, Mělničané, jsme naštěstí zvyklí na ledasjaké podmínky na silnicích. Zato Laosani jsou asi příliš zhýčkaní svými perfektními asfaltovými silnicemi (fakt si nedělám srandu, kam se na ně hrabem) a cesta plná zákrut jejich žaludkům nedělala příliš dobře. No nebudem to tady moc rozebírat, skoro celý autobus se nakonec poblil. Starší lidé dokonce omdlévali a posádka je musela rozdejchávat.

Dali jsme gáblík v jednom z mála městeček, kam už dorazil i beton a cihly. Jinak vesnice jsou tvořeny jen z bambusových chýší, které se podařilo naskládat na několik metrů rovné plochy podél cesty. Poslední náznak civilizace skončil na odbočce na Phonsavan. Od tohoto místa sice byla dál neuvěřitelně dobrá silnice (až na ty zatáčky – na 3 kilometrech jsem jich napočítal asi čtyřicet s poloměrem alespoň devadesát stupňů. Tady už plné igeliťáky létaly z okna ostošest. Relativní pocit bezpečí poněkud narušil rozstřílený autobus na kraji cesty a rozhodně nevypadalo, že by tu stál nějak dlouho.

Do Phonsavanu jsme přijeli kolem páté večer. Tvářil se jako ospalá koloniální díra. Dnes je to hlavní město provincie Xieng Khuang. Před vietnamskou válkou bylo hlavní město sousední Kuang Khun, ale to bylo totálně zničeno americkými nálety, když bombardovali Ho-Chi-Minhovu stezku. Dodnes je celé okolí plné nevybuchlých bomb, díky čemuž umírají stále stovky lidí. Celkem na Laos spadlo údajně více bomb, než po sobě naházely obě strany v druhé světové válce. Dnes se bomby používají ale už jen jako sympatické květináče, lampy, svícny, grily či ploty.

Na cizince tu nejsou asi tak moc zvyklí, protože se na nás hned nenavěsili kvanta místních vydřiduchů. Ubytovali jsme se hned naproti v Indochina hotelu za 4 dolary. Pokoj byl docela solidní, s vlastní koupelnou. Teplá voda je naštěstí v celém Laosu samozřejmostí. K zahození nejsou ani evropské zásuvky, takže nebyl problém s dobíjením našeho digitálu. Aspoň jednou Francouzi po sobě zanechali něco užitečného.

Vyrazili jsme do ulic. Byla už docela kosa a museli jsme vytáhnout mikinu i bundu. Domácí byly navlečeni ještě mnohem víc a zahuhlali se do kulichů, šál a kožichů. Vůbec to tu spíš vypadalo na nějakou peruánskou vesnici někde v horních Andách. Celé to má asi 4 ulice, i když každá z nich je asi 5 kilometrů dlouhá. Bohužel jsme zapadli na večeři do jakési nóbl putiky, kde se ani pro samý nóbl, masa nedostávalo. No prostě totální fujtajxl – vyhýbejte se budově ve stylu komunistických benzínek, která je osázen osvětlením z třímetrových leteckých pum.

Výdaje cca. 14 $

ubytování: 2 $

doprava: 87 500 kip (bus 80000 + tuktuk 7500 B)

jídlo: 34 000 kip (oběd 10tis; večeře 18tis; pivo 8tis)

24. 1. 2004: Cesta na Planinu hrnců (Plains of jairs)

Vstáváme v devět. Pan domácí nám k snídani festovně připálil vaječnou omeletu i sladkokyselou bagetu. Teď jsme si všimli, že tu je celodenní organizovaný výlet pro pár turistů, kteří sem zavítají po všech významných pamětihodnostech jen za 8 dolarů. Bohužel osmička byla i u času výjezdu, takže tohle jsme prošvihli. Pan domácí nabízel, že nás proveze po třech planinách za 15 dolarů. Site 1 byla jen za 7, pak za 5, nakonec za 4. Stejně na to kašlem a jdem do místních aerolinek, jak je to s lety do Luang Prabangu. Tvářili se asi tak, jako když jste chtěli za Husáka banány. Breptal sice něco jako, že to možná zítra poletí (za 37 dolarů), ale radši jsme dali přece jen přednost autobusu.

Na cestu k hrncům jsme dali přednost tuktukáři. Byla to teda fuška, protože řidiči byli pěkně natvrdlí, nerozuměli nebo nechtěli rozumět. Prý že není možné tam dojet, že to kontroluje policie (žádnýho policistu jsem v celém Laosu neviděl), že jsou tam miny atd. Nakonec jsme s jedním dojeli pokoutnou uličkou asi kilometr od planiny. Tam nás vyhodil a namaloval mapku.

Procházeli jsme místními autentickými vesničkami jak za časů Emila Holuba. Děti před náma utíkali do chýší, aby pak z pod sukní mámy na nás mávali a hulákali helou. Okolí bylo skoro bez stromů s vyprahlou půdou a občas s prázdnými rýžovými políčky a všude vládla šeď, jak v Chomutově. Procházka to byla pěkná, k planině pak vedla dokonce asfaltka a na konci brána. Jen jsem prohodil, jak se činí, že za pár měsíců už tady bude výběrčí a bude očesávat turisty. A protože Laosani nejsou žádní lenoši, byla za zatáčkou další brána a tam se už vybíralo (snad 10 tisíc kipů). My jsme platili nějakou cenu pro místňáky. Buď je nenapadlo, že by turista mohl přijít pěšky nebo vypadáme jak… no prostě tak jak vypadáme.

24. 1. 2004: Planina hrnců (Plains of jairs)

O Planině hrnců vyšel zrovna v době našeho couraní těmito místy článek v MF dnes. Z něj si dovolím použít několik odstavců. V okolí Phonsavanu se vyskytuje několik hnízd hrnců, které jsou většinou na náhorních pahorkách. Zmapováno je přes 30 míst (nazýváno Site 1 až Site n), bohužel většina z nich je stále zaminovaná. V každém takovém místě je až několik stovek hrnců, z nichž některé dosahují výšky téměř 3 metrů a váhy 6 tun.

Nikdo nic neví, ani slovutným archeologům se dosud nepodařilo upokojivě objasnit původ a účel tajemných nádob. Teorií se ovšem vyskytla celá řada. Hrnce prý mohly sloužit jako pohřební urny, někteří dokonce se vší vážností tvrdili, že příslušníci neznámé civilizace museli měřit přes dva a půl metru. Podle jiné představy v nich dozrávalo víno či byly obyčejnými zásobnicemi na sklizenou rýži. Prapodivné monumentální objekty se nepodařilo přesvědčivě přiřadit k žádné známé kultuře.

Nezodpovězené otázky jsou však silným magnetem pro fantazii vědců a lákají je k systematickému výzkumu. V minulosti provázela bádání i podivná „smůla“. Francouzi ve třicátých letech tu studovali džbány tři roky. V jednom nalezli bronzovou figurku lidské postavy a drobné kamenné korálky. Dnes prý nikdo netuší, kam se artefakty poděly. Od té doby žádný důkladný archeologický výzkum na Planině džbánů neproběhl. Dost dobře to nešlo, nejprve byla válka, pak byl terén dlouhé roky zamořen bombami až doteď.

Problém je i s určením stáří. Obvykle se jim v literatuře přisuzuje věk kolem dvou tisíc let. Jde však spíše o pouhou spekulaci. A samozřejmě, hornina podobná pískovci, z níž byly džbány vytvarovány, se vyskytuje až v horách vzdálených desítky kilometrů. Vědci z toho usuzují, že dokázali-li její příslušníci přemístit obrovské kamenné bloky na tak velkou vzdálenost, muselo jít o dosti vyspělou civilizaci. Určit jakékoli její bližší rysy je však velice obtížné.

Vylezli jsme na kopeček. Tam se už slunilo několik desítek hrnců, včetně toho největšího, který pózuje snad na všech záběrech z těchto míst. Pohled dovnitř některých džbánů už zdaleka tak vábný není. V nashromážděné dešťové vodě hnijí závěje listí, což se ovšem velice hodí dlouhým bílým červům, kteří si ve smrdutém roztoku zjevně lebedí. Tak jsem neododal a do jednoho hrnce vlezl a vyfotil vysmátou fotečku. Bohužel některé hrnce jsou díky bombám už rozbité a vyvrácené. Kráterů je tu pomalu stejně jako těch hrnců. Krátery mají v průměru i několik desítek metrů a dodnes v nich nic neroste. Jak kdyby do nich vkročil Špidla.

Počkali jsme pár minut, až prolítne dav Japonců nebo Číňanů, kteří se tu prohnali jako kobylky. Po chvíli jsme tu zas byli úplně sami a mohli si vychutnávat atmošku, což by se nám u toho pravého Stonenhange asi moc nepovedlo. Pod kopcem byly stovky dalších a menších hrnců Jeden z nich měl i pokličku. Na dalším kopečku bylo už jen několik hrnců, které však byly rozestaveny po čtyřech podle světových stran. Ze stran měly dírky, kterými určitě v rovnodennosti paprskuje slunce. Určitě je to celé mezigalaktická mapa, jednotlivé planiny představují různé dimenze, hrnce představují jednotlivé hvězdy a ten s poklicí je ta hvězda, odkud přišli mimozemšťané. Tyhle teorie zatím bohužel chybí, protože tohle místo zůstalo utajeno i před Dänikenem. Ale až sem chlapec jednou zajede určitě vymyslí ještě něco pitomějšího.

V kopci je ještě obrovská jeskyně, kam se schovávali vesničani před bombami. V jedné jeskyni nedaleko se trefili Američani tak dobře, že v ní zahynulo na pět stovek Laosanů. To už jsme se začali belhat domů, čekalo nás víc než 10 kilometrů. Aspoň se vyjasnilo a přestalo poprchávat. Na předměstí jsme narazili na hotel malý, který byl vychvalován v průvodci pro svoji kuchyni i informace. Restaurace byla zavřená, ale jak nás viděli, tak hned otevřeli a usadili nás pod sbírku amerických a sovětských výdobytku civilizace, granáty počínaje a třímetrovými kulomety konče. Romanticky poblikávala svíčka na podstavci ze skákací miny. Luxusní vybavení bylo vyšperkováno naprosto geniálním jídlem v gigantickém množství. S plným břuchem jsme se pak dokolébali ještě asi kilometr do hotelu.

Výdaje cca. 8,5 $

ubytování: 2 $

doprava: 20 000 kip (tuktuk na Site one)

jídlo: 4,5 $ (snídaně v hostelu 1$; obědočeře v hotelu Malý 3,5 $)

25. 1. 2004: Luang Prabang

Ráno jsme nasedli v deset na autobus, který byl ještě větší šmejd než ten minulý. Vzdálenost i doba byla mnohem menší, jenom cena zůstala skoro stejná. Já jsem nahodil konverzaci s místní Laosandou. Protože jsme čekali snad hodinu než se autobus rozjel, probrali jsme toho docela dost. Ale další pokračování hovoru mírně narušily první zákruty za městem, kdy se začala věnovat už jenom igelitovým sáčkům, kterými bombardovala okolí silnice. Díky tomu, že tenhle bus byla ještě větší herka a řidič ještě větší magor, tak tentokrát se poblili skoro všichni. Pomalu jsme měli namále i my, protože jízda byla fakt šílená. Zkuste si jezdit sedm hodin na horské dráze.

Autobusák v Luang Prabangu bylo ještě 5000 kipů daleko od centra. Uličky akorát dláždili ve štýlu Venice Beach (americké filmy tu jsou hold v módě). Mára zas skočil do prvního guesthousu (San Hith) – stěny byly udělány z leukoplasti a teplou vodu sprovozňovali přes půl hodiny.

Střed Luang Prabangu je na ostrohu mezi Mekongem a další řekou. Je to nádherné městečko pod ochranou UNESCO se stovkou budhistických chrámů (někde se vybírá vstupné). Panuje tu šílená pohodička, žádné auta, zato spousta turistů. Zkoušeli jsme najít cestu na místní kopeček, ale našli jsme jen ulice plné prodávaných cetek a útočící psi. To jsme zabalili, koupili za 9 dolarů lístky na zítřejší loď (slowboat) do Pakbengu a došli na břeh Mekongu pozorovat kýčovitý západ slunce. Mekong je mrška docela náladová a v období sucha je hladina o 20 metrů níž než v období mokra.

Na břehu jsme zasedli na véču, já se ládoval opět Lao Beerem a Mára džusem (achjo, ti abstinenti). Očka otrávené číšnice se rozjasnily až když jsem si objednal i Lao Lao. To je místní pálenka, která se lije po deckách a stojí pětikorunu. Mňo, spalo se móóc dobře.

Výdaje cca. 13 $

ubytování: 2 $ (GH San Hith)

doprava: 65 000 kip (bus do LP 60000; tuktuk 5000)

jídlo: 36 500 kip (véča + pití 28000; meloun 2000; sprite 5000; voda 1500)

ostatní: 12 000 kip (2* pohled a známka 6000)

26. 1. 2004: Plavba po Mekongu

Ráno v osm máme check-in na loď. Vyplouvá přímo z centra Luangu. V cestopisech se píše, že se nasedá až někde pět kilometrů proti proudu, tak jsme aspoň ušetřili za taxík. Zato už jsme neušetřili tím, že jsme si koupili lístky napřed. Přímo v budce na nábřeží je prodávali o dolar a půl levněji (75 000).

V Pakbengu jsme měli přistát večer a druhý den pokračovat na thajské hranice u Chiang Kong, kam jsme měli dojet kolem třetí (nedojeli). I když to cesta lodí vypadá šíleně ( a šílená taky byla), tak po silnici je zde cestovní rychlost skoro stejná. A drobná nevýhoda taky je, že tady na severu Laosu už skoro žádné silnice nejsou. Mekongskou highway jde taky urazit speedboatem, který urazí celou cestu tak za 7 hodin. Pohled na speedboaťáky, kteří se prohnali kolem, nás ale rozhodně nepřesvědčil, že by to byl ten správný způsob objevování Laosu – šílený kravál, frčí to fakt rychle, 6 cestujících v helmě a pláštěnkách křečovitě se držících sedadel s podivnými výrazy ve tváři. No a taky je to dvakrát dražší.

Naše loď jela naopak velmi rozvážně a opatrně. Na šířku měla tak 3 metry, na délku tak 30. Jenom na odpíchnutí od země jsme potřebovali skoro hodinu. Na palubě byli běloši v paritě, takže cesta probíhala bez problémů. Jen dvě korpulentnější Francouzky se musely rozsadit, protože když si sedly na jednu stranu lodi, docela povážlivě jsme se nahnuli.

Okolí řeky bylo nádherné. Jen džungle, křik ptáků a občas nějaká ta domorodá vesnice. Sem tam chlemtali vodu místní bizoni, či co to bylo. Párkrát se mihnul i slon nakládající zboží do lodí. Jen ten pokles hladiny o dvacet metrů vypadal trošku divně. Kousky takto získané půdy pak zabrali domorodci na svá políčka. No, necháme to na fotkách.

Po deseti hodinách plavby jsme začínali být nervózní, kdy tam konečně budeme. Cestopisy poudali, jak v Pakbengu je problém na poslední chvíli najít plac na přespání (nakonec spali v hospodě na hliněné zemi). Do cíle jsme nakonec samozřejmě dorazili skoro za tmy a jako poslední ze všech lodí.

Po zdolání dvacetimetrové písečné duny jsme se rozprchli po ubytování. Místní vydřiduch nám už ukazoval levný pokoj, ale jakmile viděl dalších dvacet lidí, co se přiřítili za náma vyhrknul 500 bahtů. Všichni do jednoho jsme se zase vyhrnuli ven (to se mu nepovedlo). Nakonec se nám cestou vnutil nějaký kluk, který nám nabídl pokoj za 25 tisíc. Pokoj rozhodně není to pravé slovo. Spíš taková dřevěná klec, jako jsou sklepy v panelácích. Bylo to i bez světla, tak nám odmontovali žárovku z chodby a strčili za trám v pokoji. Za pět minut přišel znovu ten kluk a vytasil se se svým nabídkovým portfoliem začínající marihuanou a opiem a končícím heroinem a kokainem. Zlatý trojúhelník se hold blíží. I když jsme nic nevzali, tak jsme si opia a podobných látek užili taky, protože sousedi asi ukecali nějakou velkoobchodní slevu a vyhulovali tam ostošest. Za pár minut přišel další obchodní zástupce, který svoji nabídku rozšířil i o dvanáctiletou sestru. Radši jsme vypadli ven a šli najít něco k večeři.

Teprve tady začal pro mě ten pravý Laos. Jediná cesta jen z udusané hlíny, kdy více plochy zabírali louže, kolem dřevěné slumovité barabizny a bordel. Na to, že je to tak profláklé turistické přespávací místo docela síla. Jak asi musí vypadat ostatní městečka. Fuška byla najít i nějakou restauraci – buď nebylo místo nebo byly k dispozici všechny místa. A prázdná hospoda je taky blbá. Nakonec jsme si našli jednu skoro opuštěnou chatrč na pobřeží a dali klasiku Pad Thai a za stejnou cenu i pivečko. Pak jsme se vrátili do našeho hašiš doupěte. V baráku jsem našel i koupelnu s teplou vodou a snad i bazénem (měl pět metrů na všechny strany, plný vody a strašně smrděl). Sousedi nadále vytrvale zkoušeli kvalitu místní zemědělské produkce a pozitivní externality z jejich kobky nás uspali velmi rychle. Mára si dokonce ráno snad poprvé nestěžoval, že nemohl spát.

Výdaje cca. 12 $

ubytování: 12 500 kip (hašiš doupě na hlavní silnici)

doprava: 9 $ (slowboat do Pakbengu 9 $)

jídlo: 16 000 kip (véča 8000; pivo 8000)

27. 1. 2004: Plavba z Pakbengu do Huay Xai

Z hašiš doupěte jsme vypadli ještě skoro za tmy. Né, že by se nám tu snad nelíbilo, ale radši jsme chtěli mít lístky na hranice do Huay Xai v kapse. Možnost zůstat viset celý den právě v téhle díře zrovna nebyla v našem plánu. Kdyby se odsud dal udělat aspoň nějaký ten trečík. Na nábřeží jsme našli pofidérní kiosek, kde měli lístky za 75 tisíc. Škoda jen, že neměli prodavačku. Zato celou dobu nás opruzoval jeden žebrák, který furt padal na kolena a něco mumlal. Teprve tóčo bylo, když si Mára koupil k snídani bagetu. Naštěstí za chvíli přišly Japonky, takže jsme měli od něj pokoj. Postupně přišla k pokladně kompletní posádka z minulého dne.

Po dvou hodinkách jsme se nakonec na loď dostali. Byla větší, takže asi i pomalejší. Lístky jsme cvakali stejně až na palubě, Márovi pár pětitisícovek spadlo do útrob lodi, takže to bylo o něco dražší. Po tom, co od nás vybrali prachy nás ale přesadili do vedlejší domácí nákladní lodě. Tam byly tuny nejrůznějšího haraburdí, rýží počínaje a kompletním kurníkem konče. Nakonec pět chlapů ještě dostrkalo za totálního řevu pár prasat na přední palubu, pak jsme už jenom rozsadili Francouzky a mohli jsme vyjet.

Loď se táhla neuvěřitelně. Párkrát jsme i nabrali vodu a vzhledem k nákladu bych se ani nedivil, kdyby se to potopilo úplně. Okolí bylo sice furt parádní, ale nějak mě to už nebralo. Taky jsem si mohl vzít aspoň něco ke čtení. Ke konci se objevila aspoň sem tam nějaká ta hora. Po několika hodinách jsme se konečně dostali na dohled thajské pevniny, kdy tvoří řeka hranici. Rozdíl mezi oběma břehy byl brutální – na thajské straně vše zelené a krásně upravené, na druhé straně řeky bordel a šeď.

Možnost ještě dneska se dostat do Chiang Mai velmi rychle vyprchávala. Když kolem čtvrté odpoledne byla hranice furt v nedohlednu, nasadila se všemu koruna tím, že motor chcípnul. Dobidlovalo se k písečnému ostrůvku uprostřed řeky. Prej došel benzín. Grrr. Nějakou babku vyslali na průzkum ostrova. Hodili po ní klacík, ať s ním začne hledat naftu! Na druhým břehu sice byla zrovna vesnice, ale ta byla thajská, takže jsme tam nemohli.

Nakonec jsme dojeli do Huay Xai až za tmy (to byl zas jednou kšeft). Z pěti hodin cesty jich bylo přes deset. Na druhé straně byl thajský Chiang Kong. Od řeky vypadal hodně civilizovaně, promenádní uličky a spousta místa k ubytování. Jenže, loď nás vyhodila až několik kilometrů za městem a od hranice. Tam nám suše oznámili, že se hranice zavírá v pět a že nám nabízejí výhodné ubytování. Grrrrr. Nechali jsme se pak nějakým džípem hodit do centra(?). Celé město je jen ulice podél řeky a v tomhle místě je i ulička k celnici u řeky. Ubytovali jsme se hned v docela luxusním hotelu na rohu za 135 bahtů za pokoj (asi největší, jaký jsme kdy měli, kompletní koupelna a terasa s výhledem na řeku). Koupili jsme rovnou tady kompletní lístek na zítřek do Chiang Mai za 300, který obsahoval loď přes řeku, tuktuka na nádraží a minibus až do centra ChM (opačným směrem jsem viděl lístky prodávat za 190). Po delším hledání jsme pak našli restauraci, kde jsme jim vypili všechny šejky, co měli v nabídce. To, že tu není školství ještě na vysoké úrovní ukázala slečna při počítání útraty. Ale vzhledem k té 60-ti procentní slevě jsme přimhouřili očka a zmizeli do hotelu:-)

Výdaje cca. 12,5 $

ubytování: 68 B (hotel u celnice)

doprava: 75 000 kip (slowboat do Huay Xai 75000 kip; taxi 3000)

jídlo: 36 000 kip (snídaně 10000; trs banánů 4000; véča + pití 22000)

28. 1. 2004 Adié Laos

Ráno jsme ještě skočili na poštu poslat pohledy, které táhnem už z Vientianne (poštovní schránky tu nemají a když jo, tak jsou stejně v útrobách pošty, takže mimo otvíračku se k nim nedostanete). Kolem deváté na nás už čekal týpek ze včerejška a dovedl nás na loďku. Získali jsme další štemply do pasu a už si nás vezli do guesthousu Nakhon, odkud jsme po hodince čekání vyrazili minibusem do útrob Thajska (původně jsem chtěl pobýt nějaký čas v okolí Zlatého trojúhelníků, ale nakonec jsem vybral národní park Doi Inthanon jižně od Chiang Mai).

Řidič jel jak magor, řadit neuměl, natož udržet nějakou konstantní rychlost. Cestou jsme potkávali i sloníky, jak se popásávaly v příkopech. Se divím, že ten magor nějakého nesrazil. Zastávka na oběd byla v podobném štýlu jako celá jízda – hnus.Dostihla nás totiž ptačí chřipka, takže kuřecí se z menu vyškrtlo, což vzhledem k mému odporu k vepřovýmu a hovězímu je škrt dosti zásadní. Tady jsem dal na zeleninku a volba to nebyla dobrá. Bylo to hnusný jak… (nějaký sprostý slovo, třeba jak u Alitalie).

V Chiang Mai nás vyhodil hned u hotelu Nakhon (nějaký vznikající konglomerát). Ale cena 150 bahtů za pokoj je pohoda. Vyrazili jsme bloumat po city. Město bylo kdysi taky hlavním městem místního království. Historii má hodně bohatou, o čemž svědčí na tři stovky chrámů. Nejstarší chrám je z asi 12. století. Centrum je obklopeno umělým kanálem s pozůstatky hradeb a vládne tu docela pohodička. Pár desítek chrámů jsme obkroužili a zvěčnili do našich fotoalb. Nicnedělajících mnichů a podobně zaneprázdněných toulavých psů je tu taky více než dost.

Na netu jsme zjistili, že ta ptačí chřipka to rozjela pěkně ve velkém, jako první začala kolem Bangkoku a odtud skočila na východ a do Laosu. Na severu zatím moc není, tak jsme se nacpali kuřecím do zásoby. Za 3 dny nás stejně dostihla i tady, ještě že tu mají to Pad Thai (smažené nudle). Na pokoji jsem ještě hodinu špekuloval jak z toho přístroje dostat teplou vodu a nakonec se to podařilo. Bohužel se taky podařilo pozvat komáry na noční hody.

Výdaje cca. 585 B (cca. 15 $)

ubytování: 75 B (hotel Nakhon)

doprava: 300 B (minibus do Chiang Mai 300 B)

jídlo: 160 B(oběd 45 B; večeře 100; džus 15 B)

ostatní: 50 B (2 hodiny na internetu 50 B)

29. 1. 2004: Motorkou na střechu Thajska

Dnešek měl být zasvěcen nějakému trečíku. Treky jsou sice nabízeny na každém kroku, ale v podstatě je jen několik druhů a vše za stejnou cenu, se stejným programem. Navíc do každého programu cpou návštěvy „autentických“ domorodých vesnic. A jestli jsme měli o něčem jasno, tak o tom, že nás nějaké vesnice a vesničani naprosto nezajímají. Chtěli jsme natur & water. Toho se nám mohlo dostat dosti v národním parku Doi Inthanon, který obepíná vůbec nejvyšší horu Thajska se stejným názvem a výškou přes 2500 metrů. V parku jsme chtěli přespat jednu noc. Vydřiduši z hotelu Nakhon nám ale nechtěli uschovat baťohy na noc (prý mají plnou úschovnu, pche). Vedlejší guesthousy si chtěli naúčtovat dokonce 100 bahtů za kus, tak jsme si museli zaplatit pokoj na další noc, i když jsme téměř tutově věděli, že tam spát nebudem.

Problém může být v parku s dopravou. Park je asi 80 kilometrů od Chiang Mai a všechny zajímavosti parku jsou od sebe další desítky kilometrů rozstrkány. Ideální to je po vlastní ose, takže jsme vyrazili do půjčoven pro motorku. I když jsem touhle možností Máru celou cestu strašil, Mára celou cestu strašil mě, že na něco takového nesedne. A kor ne, když to budu řídit já. To od něj v zásadě nebyl špatný postoj, kor když já jsem na motorce seděl jen v autoškole. A to už je skoro osm let. Hledali jsme teda aspoň motorku s plnou automatikou. Tu jsme si našli (200 bahtů za den), půjčili, projeli, zaplatili a když se zeptali, kam že jedem; my jako že do Doi Inthanon a oni jako, že to ne. Vše se zase vrátilo zpátky, že prý motorka je úplně nová (což byla) a že není zajetá. Spíš se jim rozleželi pohledy na moji zkušební projížďku.

Hledali jsme v dalších půjčovnách, ale už bylo skoro poledne a automaty byly vypůjčené. To už jsem to chtěl skoro vzdát, ale nakonec jsem trubnul normální motorku Honda 125 (od pohodáře z Eagle guesthouse). I tahle byla fungl nová a měla najeto asi 90 kilometrů (asi po kadým půjčení přetáčejí tachometr). Řazení nakonec bylo neuvěřitelně jednoduché, ať stojím či jedu – na dálnici řadit za 4, silnice za 3, město za dva a kopce za jedničku. Zacvákli jsme 150 bahtů a dalších 30 za nějaké sranda pojištění (by mě zajímalo, jestli by při nějakém průseru k něčemu bylo). Po pár zkušebních kolečkách naskočil i Mára a vyrazili jsme do víru velkoměsta. Provoz docela hustý, ještě levostranný a přejíždění do vedlejších pruhů na 8-proudé silnici nebyla zrovna sranda. Naštěstí na správnou cestu z města jsem najel hned a bez problémů.

Mára vzadu ani nedutal, takže první desítky kilometrů proběhly nečekaně hladce. Silnice byly naprosto bez problémů. Žádné díry, provoz se taky uklidnil, a tak jsem si to šedesátkou sunul dál. Jenom některé části těla se pravidelně po třiceti kilometrech dožadovaly přestávek. Nejhůř na tom byla hlava, která si nějak nezvykla na helmu a podobně nesnášenlivě reagovala i zadní partie. Za jízdy nebylo ani cítit to šílené horko. Že to asi docela pálilo jsem si uvědomil až v noci. Před Chom Thongem jsme zatočili doprava (bylo to jediné odbočení za cestu) a začali jsme stoupat po ještě lepší silnici do parku.

Po deseti kilometrech jsme dojeli k prvnímu vodopádu Mae Klang Falls. Je věru pěkný, i když ty další byly ještě lepší. Jen škoda že je období sucha a moc to tu nefrčí. Tenhle vodopád je ale taky asi nejprofláknutější. Spoustu kiosků, je tu návštěvnické centrum, kde deset zaměstnanců Vás vyzbrojí jedním bezcenným letákem a taky tu je bohužel pokladna. Za vstup do národních parků si tu účtují nehorázných 200 bahtů za osobu. Navíc ten poplatek platí jen na jeden den, takže zítra by to po nás mohli chtít znova.

Proto jsme jeli zpátky ven z parku a po vedlejší silnici dojeli k nejvyššímu vodopádu Thajska vůbec – Mae Ya. Na výšku má něco kolem 280 metrů a dolů padá v desítkách kaskádách (snad proto nevypadá na fotkách tak monumentálně, jaký ve skutečnosti je). Kdyby jsme si to nechali na zítřek, tak jednak bysme museli ukazovat lístek určitě znovu a jednak bysme se na to určitě vykašlali, protože bysme toho měli už plný kecky. Tady už silnice byla dost hrozná, samá serpentina a kopec. Tady přišla na řadu i jednička při řazení. To mi moc nešlo, což pochopil hlavně Mára, kterýho jsem dvakrát skoro vyhodil. Svá tělíčka jsme zchladili v zpěněné vodičce a vyrazili zpátky na 30-ti kilometrovou štreku k dalšímu vodopádu Varchiratham. Na bráně do parku nám ještě ostřížím zrakem zkontrolovali lístky (fakt to tu přísně dodržujou) a skoro už za soumraku a zcela jistě za pěkné kosy jsme tam byli. Nejprve jsme posloužili jako exotický modely pro objektivy japonských kolaček a pak nás pohltil Varchiratham svoji vodní tříští. Největší sice není, ale voda padá v jednom proudu ze skalisek do jezírka s ostrůvkem a stromečkem uvnitř. Večerní koupel sice horkou sprchu z hotelu nenahradila, ale okamžiky naprostý samoty v tomhle ráji nebyly od věci.

Výdaje cca. 520 B (cca. 13 $)

ubytování: 75 B (kemp v NP Doi Inthanon)

doprava: 100 B (motorka 75; pojištění 25)

jídlo: 70 B(snídaně 50; pití 20)

ostatní: 275 B (vstup do NP 200; pokoj v Nakhon kvůli baťohům 75)

30. 1. 2004: Nekonečná noc

Někdy kolem půlnoci se už poněkolikáté rozlehla ztichlou džunglí psí rvačka. Tentokrát to bylo hned u našeho stanu. Před dalším pokusem o spánek jsem se ještě vydal okusit kvalit místních wc. Vybaven slzákem jsem nesměle minul asi pět psů, kteří naštěstí na mě jenom štěkali. Snad abych se všanc psům nedal znovu či proč, mé tělíčko už mě zpátky nepustilo. V koupelně jsem se svalil a začal úpět bolestí. Časem jsem aspoň něco vyzvracel. A protože to byla jediná činnost, kterou jsem byl tu noc schopen, věnoval jsem se jí dost dlouho. Smrt byla v tuto dobu asi tou nejpříjemnější představou. Fuj, ještě teď mě mrazí, když to píšu. Docela zajímavá byla taky představa, jak mě odvezou do nemocnice (tahle část teda moc zajímavá není) a Mára by musel na motorce zpátky do města (ale tohle by mohlo být pošušňání). Ale i tady by byl následek asi smrtící.

Na pokraji sil jsem za při rozednění začal belhat do stanu. To už si mě všímali psi docela dost, čtyři mě obklopili a začli dorážet. Naštěstí stan nebyl tak daleko. Nějakým zázrakem jsem na pár hodin i zamhouřil oči. Já se probudil živ, sluníčko svítilo a… bolest zůstala. Sice na tak hrozná, ale i tak jsem vypadal jak motající se mátoha. Skoukli jsme vodopád Siriphum. Výhled jsme měli rovnou ze stanu. Nápady na nějaký trek jsem zavrhl hodně rychle po pár krocích. Vrátili jsme stan a vyrazili zpátky na stokilometrovou štreku do Chiang Mai.

Teď už to taková příjemná projížďka nebyla. Povážlivě docházel benzín a kdybysme jeli až na vrchol (kde ale není nic k vidění krom toho feelingu, že tam jste), tak zpátky jdeme asi pěšky. Ale při ceně deseti korun a spotřebě 2 litrů na 100 kilometrů se jede hned příjemněji (aspoň něco). Konec cesty jsme trávili v dopravní zácpě, takže dosažení osmdesátky na tachometru bylo stejně nanic. Naši půjčovnu nacházím hned a s radostí a obrovskou úlevou motorku vracím nepoškozenou a o 280 kilometrů bohatší. Pohodář asi vyšel z pohody, protože jsme mu nějak zapomněli říct, že si ji chceme půjčit na dva dny. No stane se. Nás to stálo jen 30 bahtů navíc. Naštěstí Mára se začal učit smlouvání (spíš ale neslyšel), tak to bylo za dvacku.

Skočili jsme ještě na net, kde jsem si přečetl spoustu optimistických článků o ptačí chřipce. Už se rozšířila až na sever. Čtení a počtech mrtvých za svíjení se bolestí tak pro mě přinášelo novou dimenzi těchto zpráv. Večer jsme vyrazili na korzo městem směrem k hlaváku pro lístky do Lopburi na zítřek. Tentokrát zůstali volné jen sedačky ve druhé třídě za 296 bahtů (noční vlaky si fakt zajistěte hodně dopředu). Zpátky jsme ještě zavítali na noční trh. Spousta ovoce, hadrů a triček ve stylu „jsem nesmělý, ale mám velký penis“ a nějaké plagiáty elektroniky. Ještě loni to prodávali přímo na ulici (v Hat Yai), ale tady mě zavedli do útrob budov, kde za koberci měli tajnou místnost. Tam na mě vyhrkl desetinásobnou cenu oproti loňsku a rozloučili jsme se. Vzhledem k tomu, že jsem to nějak rozchodil, jsme si ještě objednali na zítřek sloní safari za 800 bahtů v recepci našeho hotelu (Mára si chtěl zajezdit na slonovi a já proti tomu taky nic neměl).

Výdaje cca. 251 B (cca. 7,5 $)

ubytování: 75 B (hotel Nakhon)

doprava: 32 B (motorka 15; benzín 17)

jídlo: 99 B (nedojedená snídaně v NP 60; 2*džusy 30; jahody 9)

ostatní: 45 B (internet 45)

31. 1. 2004: Sloní safari

Ráno jsme sbalili saky-paky a hodili je do baťůžkárny. Vzhledem k tomu, že výlet na ty slony jsme si objednali tady, tak byla nečekaně prázdná a zadarmo. Ještě jsme při nákupu vykšeftovali po návratu pokoj na osprch. Svěřili jsme jim taky naše hadry na vyprání. Po osmé pro nás přijel mikrobus nějaké agentury s dvouma týpkama. Hodinu jsme ještě kroužili po Chiang Mai a nabrali jeden arabský páreček. To byla celá naše posádka.

Nejdřív jsme zajeli na orchidejovou a motýlí farmu. Zahrady byly pěkné – spoustu orchidejí, kytičkové, jezírka a další domorodé kýče. Motýlí farma byla vesměs o ničem. Pár desítek nijak velkých motýlů v kleci, kudy jste mohli projít pár metrů. Po půlhodince jsme vyrazili směrem na sloní farmu, která je dalších 30 kilásků severně od Chiang Mai.

V sloním kempu už bylo pár desítek dalších salámových turistů. Místečko si našli pěkné, na břehu říčky uprostřed lesního háječku. Kempy mají sloužit pro záchranu slonů, kterých minulé století rapidně ubylo. I když o některých kouscích, které slony nutili dělat, bych měl pochybnosti, že zrovna to bude pro jejich záchranu to ideální. (Ale pro peněženky majitelů to ideální určitě bude.)

Když jsme přijeli, akorát jsme stihli ranní koupel slonů. Čedokáři hned ze břehu začali plnit flashové paměti svých foťáků. Když se dostatečně naštosovali, udělali sloni frontální útok na jejich pozice a důkladně je pokropili chobotama. Když jsme se všichni usadili na pofidérní tribunky začalo představení – sloní tanec, chození po dvou na kladině, ukázky práce z džungle, nechyběl sloní fotbálek ani basketbal a spoustu dalších kravinek zakončených dalším výpadem mezi turisty. Tentokrát jim to však turisté vrátili a zahltili slony banány a penězi.

Další věc na programu byla projížďka na slonech, která měla vést přes domorodou hmongskou vesnici (sakra, tak jsme se tomu nevyhnuli). Nalezli jsme na železnou konstrukci, kterou chudák slon táhne na zádech. Náš kočí se mu posadil za hlavu, nohy mu zapřel za uši a tím ho vedl. Zezačátku byla docela fuška si na jízdu zvyknout, kolébal se jak po šesti velvetech. Kor když s náma hned zamířil do řeky a pak se začal šplhat do kopců. Míjeli jsme stánek, kde prodávali banány. Jeden trs si Mára koupil v domnění, jak ho nakrmí. Ale prodavačky sebrala 20 bahtů a banán strčila hned slonovi do pusy. To byl teda kšeft.

Ukázka domorodé vesnice nám opravdu sebrala dech. Pár kůlen, kde sice někdo bydlí, ale teď to bylo úplně prázdné. Jen domorodé obyvatelky si žily na vysoké noze. Měly stánky, kde akorát ve výšce slonů prodávaly své „autentické“ rukodělné výrobky a pokřikovali na nás hundred baht.

Po slonech byl na řadě bamboo rafting. Posadili nás na lavičky, vyfasovali jsme mondénní kloboučky a vydali se na dobrodružnou plavbu kolem kempu. Okolí bylo hezký, ale plavba samotná v nás vyburcovala asi tolik adrenalinu jako jízda na letištních elevátorech. Snad jen námořní výsadek capartů kolem plujícího voru za křiku hundred baht byl trochu zajímavý. Abysme čedokařiny neměli málo, čekal na nás ještě ox-cart. Z toho se vyklubala jízda volským povozem. I tady jsme projížděli kolem domorodé vesnice, která byla obehnána ostnatým drátem. A zase celou cestu vedle nás běželi caparti prodávající nějaké cetky po sto bahtech.

Po dokodrcání vozíkem jsme ještě vyrazili na oběd v ceně. Jídlo bylo fakt zadarmo, ale pití jsme platili my. To bylo tak omaštěný, že to vyšlo stejně dráž než normální oběd. Cestou zpátky jsme ještě zavítali do manufaktury, kde vyráběli ze sloního trusu papír, fotoalba a podobně. To už jsem ale moc nevnímal, protože se mi zas vrátily křeče.

Nějaký čas jsme čekali v hotelu na desátou večer, kdy měl z vlakového nádraží odjet náš vlak. Já se ještě vydal k místnímu felčarovi, který mi dal pár rad, kterým jsem nerozuměl a nějaké prášky. Co to bylo, o tom nemám nejmenší ponětí. Důvěru k tomu jsem definitivně ztratil, když po mně vyhrkl cenu. Pět bahtů (asi 3 koruny). Nasedli jsme na tuktuk a nočním městem dojeli k nádraží. Tam jsme strávili další hodinu navíc kvůli zpoždění. Vlak totiž akorát přijel z jihu. Následoval úklid pod heslem, co je mokré, to je čisté. Zasedli jsme do sedadel, které šly sklopit do velmi solidní pozice. Místa na nohy bylo taky spousta. Jen ty záchody byly nějaké divné. Sice turečáky, ale ve výšce asi 70 centimetrů. Při poskočení vagónu člověk musí skončit nejmíň jednou nohou na kolejích. Takže prášek jsem si radši nevzal, protože čert ví, co to může se mnou udělat. A možnost trávit noc na této místnůsce byla odstrašující.

Výdaje cca. 1306 B (cca. 33 $)

doprava: 296 B (tuktuk na nádraží 25; vlak do Lopburi 296)

jídlo: 140 B (meloun 20; voda 5; pití k obědu 60; pivo 55)

ostatní: 870 B (výlet na sloní kemp 800; internet na hodinu 30; vyprání 40)

1. 2. 2004: Město opic Lopburi

Po ledabylém spánku nás vlak vyklopil dopoledne v Lopburi. Zapomenout vystoupit se asi nedá, stáda opic se potulovala ulicemi a u nádraží nás vítaly obrovské sochy opic. Lopburi je starobylé bývalé hlavní město, kde se zachovaly zbytky chrámů a staveb z khmérského období, které tu vládlo asi v 13. století. Dnes je ale město profláknuto hlavně zlodějskými makaky, které mají část města ve své moci. Místňáci jim ale ještě připravují hostiny a okukují jejich zlodějské manýry, aby je pak na turisty použili.

Architektura je té z Angkoru hodně podobná, jen ruiny jsou mezi moderními baráky. Ale turistů je tu zas o poznání méně, takže za zdmi chrámu vládne naprostý klídeček a samota. Opice nezklamaly. Jeden chrám obsadily po stovkách. V okamžiku, kdy mi začaly skákat na záda, jsem měl radši vyklidit pozice. Jen já blbec šel prozkoumávat i útroby chrámu.

Po třech zajímavých hodinách v Lopburi jsme nasedli na vlak třetí třídy do Bangkoku. I pro třetí třídu nám prodali místenky. Na hlavní bangkogské nádraží Hualamphong jsme se courali asi 3 hodiny. Návštěva zachodků potvrdila vzrůstající vliv globalizace, protože obrázky a nápisy byly stejné jako na našich nádražích. Hned před nádražím nás nachytali nahánčí vydávající se za oficiální turistickou policii, či co a nabízeli nám lístky do Krabi za 1100. Místo toho jsme dali 4 bahty za místní hromadný autobus na Khao San (zastávka je hned za rohem u nádraží). Po půlhodince jsme u Khao San. Tam však ani nejdem. V první agentuře koupíme lístky až na Ko Phi Phi za 450 bahtů na noční autobus, který má jet za 2 hodinky.

Ani tady se moc nenajíme, protože kuřata už jsou definitivně pryč. Já bych toho ale stejně už moc nesnědl, neb jsem opět přešel práh bolestivosti. Krátce před odjezdem ještě zkouším jít znovu do agentury, jestli by to nešlo přeložit na zítřek. Kupodivu nešlo (koukala na mě hodně divně). Mára kamarádsky navrhuje, že pojede sám, aby nám nepropadly oba lístky a já pak za ním přijedu. Na to jsem kývl, doprovodil ho na odjezd busu a už se chystal jak vyrazím hledat hotel a trubnu místní medicínku. Autobus ale přijel s dvouhodinovým zpožděním, což se využilo k seznámení s pár holčinama a hlavně k relativnímu rozchození bolestí. Takže nakonec jsem nastoupil do busu taky. Před náma stovky kilometrů k perle Andamanského moře.

Výdaje cca. 446 B (cca. 11,5 $)

doprava: 296 B (vlak do Bangkoku 40; MHD 4; bus+loď na Ko Phi Phi 450)

jídlo: 80 B (4* pití 80)

ostatní: 70 B (2*vstupy 60; úschovna v Lopburi 10)

2. 2. 2004: Plavba na ostrovy

I když autobus byl nazván V.I.P. a vypadal luxusně – samý serepetičky a cetky, koberce, světýlka a dvě patra, tak spánek zrovna luxusní nebyl. Hlavní část noci spočívala v boji o místo při polohování sedadel. V šest ráno jsme dorazili do Surat Thani, kde nás vylifrovali ze spánku, do něhož jsme konečně upadli. Další hodinu jsme si mohli dopřát v čekárně předražené pití, jídlo či záchod. Ostatní pokračovali většinou na Ko Pha Ngan a Ko Samet. My jsme měli namířeno k druhému oceánu, který byl ještě párset kilometrů dál. Při odjezdu se Surat zahalil neprostupným dýmem. Busík byl sice menší, ale o to víc v něm bylo místa, takže jsme se probudili až těsně před Krabi (městečko na pobřeží Andamanů, vedou odsud lodní linky na Ko Phi Phi a Ko Lantu, ale pláže jsou i v okolí města). Z dalšího terminálu naší společnosti (Ko Phi Phi Family) nás odvezl ještě horší autobus až k lodi. Přístaviště bylo čerstvě postaveno v moderním štýlu, stejně tak i loď. I díky tomu se to obešlo bez mořské nemoci.

Cele okolí Krabi a přilehlé ostrovy nabízí úchvatné scenérie, kdy tu vápencové skály rostou jak houby a vytváří nejrůznější bizardní útvary. Semtam si nějaká ta skála zahraje ve filmech (např. v Jehla v Bondovi nebo pláže v Pláži s Leošem Kaprem). Právě Pláž se natáčela na jednom z ostrovů Ko Phi Phi, což si můžete zkontrolovat každý večer při promítání tohoto filmečku v některém z podniků na ostrově. A pláž je taky asi jediná věc, která v tom filmu za něco stojí. Ko Phi Phi je souostroví několika ostrůvků, největší Ko Phi Phi Don je jako jediný obydlen. Uprostřed je na mořské šiji jediná vesnička, kde jsou i velké hotely p

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .