0
0

V Sam Neua nemluvil nikdo anglicky, takže nám dalo velkou práci dopátrat se informací o přejezdu hranic do Vietnamu. Po dvou dnech afektované gestikulace, na kterou nám odpovídalo pouze nesouhlasné vrtění hlavou doplněné dlouhou a rychlou odpovědí v laoštině, jsme objevili posla z nebes – perfektně anglicky mluvícího zaměstnance autobusového nádraží. Po naší několikáté návštěvě u něj v okénku pochopil, že opravdu potřebujeme jiné informace než „do Vietnamu? Možná dnes, nebo za 9 dní, já nevím, byl Vietnamský Nový rok“. Nakonec do všeho zapojil i šéfa všech autobusů a ten rezignovaně zavolal do Vietnamu. Druhý den v sedm hodin ráno jsme měli přijít pro lístky a za hodinu na to už nastoupit na nekonečnou cestu do zahraničí. Rozloučili jsme se s nádherným Laosem, šli dřív spát a následující den brzo ráno jsme společně s Dány Sally a Kentem opouštěli Sam Neua.

O Vietnamu jsme slyšeli od mnoha cestovatelů strašné příběhy, jak je okrádali řidiči všech možných dopravních prostředků tak dlouho, až začali tuto zemi nenávidět a museli z ní prchnout do Laosu nebo Kambodži. Přečetli jsme si několik informací i na internetu a byli jsme tedy dost důkladně připraveni na desetinásobné ceny i sprosté zacházení. Přece jen jsme si ale nechtěli nechat zkazit dojem hned po příjezdu, proto jsme se rozhodli koupit si lístky už v Laosu, dostat se do Vietnamu co nejhlouběji a vyhnout se tak zlodějským řidičům operujícím hned za pasovou kontrolou. Jako hlavní náš problém se totiž zdála právě přeprava z hranic do Hanoje, kam jsme měli namířeno. Sice jsme byli čtyři, i větší skupinky cizinců stávkujících proti vyděračským cenám jízdenek byly vysazeny z autobusu kdesi uprostřed lesů, takže jsme měli v plánu riskovat co nejméně. Horský hraniční přechod, který jsme si vybrali, není turisty téměř vůbec používán, takže jsme ale stejně nevěděli, co všechno nás může po cestě potkat.

Od příjemného prodejce jízdenek jsme ale měli slíbené lístky na ranní autobus mířící do Thanh Hoa ve Vietnamu, města vzdáleného od Hanoje jen asi 150 km. Tím bychom měli zabezpečenou nejhorší část cesty. Těsně před sedmou hodinou, přesně podle instrukcí, jsme vystupovali z tuk tuku na autobusovém nádraží v Sam Neua. Ani jsme nestihli vystoupit a už nám dva chlapi vytrhávali z rukou batohy, házeli je do přistaveného minibusu a pokřikovali na nás, abychom co nejdřív nastoupili, že do Vietnamu se odjíždí v následujících minutách. Nebylo zrovna nejpříjemnější dohadovat se o příruční batohy plné cenných věcí jako je notebook nebo foťáky, nakonec jsme je ale dostali zpět do vlastních rukou. Pamatovali jsme si, že lístky se prodávají v hlavní budově a protože jedinými pasažéry jsme byli my čtyři cizinci, odmítli jsme bez jízdenek odjet. Prodejní okénko bylo ale zavřené, na nádraží nikdo a minibus se začal rozjíždět, takže jsme museli naskočit a vyrazit jen tak. Vozidlo nepochopitelně rychle vystřelilo z nádražní brány a řidičův pomocník šel od nás vybrat peníze. Dlouho se nám snažil prodat jízdenky až do Hanoje, vzhledem k jejich dvojnásobné ceně oproti jízdnému do dalekého Thanh Hoa jsme ale odmítli. Zaplatili jsme a čekali, až nám vydá nějaké jízdenky nebo potvrzení. Dodávka zběsile hnala městem, my jsme zesilovali hlasy a čím dál tím hlučněji se dožadovali jakéhokoli dokladu. Nakonec jsme dostali vizitku nějaké dopraní společnosti, vůz přibrzdil u několika cizinců a když výlet do Vietnamu odmítli, řidič se s námi vrátil zpět na autobusové nádraží.

Nechápavě jsme čekali co se bude dít, do vozu nikdo nepřistupoval, i když nádraží se mezitím zaplnilo cestujícími. Potom nám přišla oznámit prodavačka vstupenek, že si musíme přece koupit lístky u ní v okénku. Teprve pak jsme pochopili, že náš řidič ani jeho pomocník nepochází z této strany hranic a že jsme se do vietnamských podvodů zapletli už na území sousedního státu. Následující hodinu jsme křičeli na řidiče, aby nám vrátil peníze, Míša honil jeho pomocníka a odmítl se od něj hnout, Kent hledal číslo na policii, fotil autobus i oba Vietnamce jak z profilu, tak ze všech zbylých stran, Sally hledala v batohu nůž, já jsem chtěla sebrat klíčky minibusu a vyjednávat s trumfem v kapse a celkově všichni čtyři jsme se dohodli, že můžeme vozidlo ukrást (kluci byli větší a silnější než oba malí podvodníci) a celý Vietnam si projet v pohodlí malého autobusu. Dokonce jsme stihli naplánovat zbudování polní kuchyně a odpočinkové zóny v zadní části. Vteřinu před tím, než došlo na fyzické násilí, jsme zapojili do celého konfliktu našeho starého známého ředitele. Ten začal vyjednávat s klidem v hlase, během pěti minut už ale křičel také a Vietnamci rudí vztekem nám nakonec peníze vrátili. A této chvíli celého příběhu přišla řada na poškozenou stranu a tak jsme milé dopravce na oplátku zase okradli my. Když dostal výběrčí příkaz vrátit nám jízdné, v peněžence mu najednou chybělo 100 000 laoských kipů (asi 200 Kč). Míša se nedal, vykřikoval, že „to teda ne, chlapečku“ a podobně silná slova vhodná pouze pro vítěze konfliktu. Pod jeho drsným dohledem našel podvodník v kapsách ještě 20 000, nic víc už u sebe ale neměl. Mezitím co se kluci dohadovali o zbytek peněz, se Sally jsme se připravily na útěk, nachystaly batohy ke dveřím a čekaly na vhodnou chvíli. Nad chybějícími penězi nakonec kluci mávli naštvaně rukou a my jsme si šli koupit lístky na pravý laoský autobus, kterým jsme chtěli jet od začátku. Vietnamci odjeli, my jsme si rozdělili vrácené peníze a Míša našel ve své peněžence stotisícovou laoskou bankovku. Laoský kip je tzv. nesměnitelná měna, což znamená, že jej nepřijme žádná směnárna za hranicemi státu. Den předem jsme si proto přesně odpočítali peníze na jízdenky a zbytek proměnili na dolary. A tak nám došlo, že jsme dali podvodníkům o sto tisíc méně a protože nám nakonec museli peníze vrátit, ještě jsme je nakonec decentně okradli. Alespoň si zapamatují, že lhaní se nevyplácí!

Před odjezdem jsme se ještě dozvěděli, v čem byl celý problém. Jakási vietnamská společnost měla smlouvu s autobusovým nádražím, že může do své země vozit turisty také. Přednost měly ale mít samozřejmě laoští dopravci, z toho důvodu měli přijít na řadu jako první. Vietnamská strana se s tím vypořádala velmi svérázně: těsně před otevřením pokladny projel vůz nádražím i celým městem, posbíral všechny nic netušící turisty, řidič je rychle donutil zaplatit a následně se s nimi vrátil zpět, aby počkal několik hodin na odjezd laoské linky a teprve potom se vydal na cestu sám. Oba podvodníci měli ve tváři srozumitelně vepsáno, že nikoho nepovezou dál než za hranice města, kde pasažéry okradou, zabijí a jejich orgány prodají na černý trh a i když pravděpodobně celý jejich trik spočíval pouze v přebírání zákazníků laoské straně, byli jsme nakonec šťastní, že se můžeme následujících deset hodin mačkat v tom správném voze.

Přes hranice jsme se dostali bez problémů, jen nám cizincům celníci prohledali celá zavazadla a po asi hodině ve Vietnamu autobusu praskla pneumatika. Do Thanh Hoa jsme přijeli v šest hodin odpoledne a protože nám ranní boj dodal nečekanou odvahu, rozhodli jsme se pokračovat v cestě až do hlavního města. A tak se nám místní řidiči opět ukázali ověnčeni předem avizovanou aurou a odmítli nás odvézt za méně než čtyřnásobek běžného jízdného. Důvod byl přece jasný: „nedávno skončil Nový rok a vy jste cizinci“. To se zdálo natolik srozumitelné, že jsme se mezi sebou jediným pohledem shodli na tom, že po nás mohli nakonec chtít ještě mnohem víc a na cenu naštvaně kývli. Do autobusu se nejdřív naložili naše krosny, které zaplnily uličku a všech 40 cestujících po nich přešlo na 26 sedadel, jimiž vůz disponoval.

To bylo ale na dalších mnoho dnů naposledy, kdy jsme se cítili ve Vietnamu špatně. Jen co jsme se usadili, holka sedící vedle nám bez ptaní oloupala svoji mandarinku, poradila nám ve které části města se ubytovat a v Hanoji nám nakonec zavolala velké taxi, do kterého nás všechny naložila. A tak jsme se rozhodli, že máme tuto zem i přes první špatnou zkušenost zatím ještě rádi a že abychom si tento vztah ničím nezkazili, budeme se vyhýbat všem řidičům velkým obloukem. Plán jak to udělat, už jsme promýšleli několik týdnů předem….

Na cestu do dalekého Phonsavanu jsme si hned na autobusovém nádraží ve Vang Vieng vyjednali kvalitní vozidlo, které nakonec odpovídalo vysoké ceně jízdného. V rezervačním okénku nám totiž odmítli prodat jízdenky do běžného autobusu pro místní a společně s ostatními cizinci nás naskládali do pohodlné dodávky. Když už jsme se smířili s tím, že tato část cesty bude luxusnější než jsme byli prozatím zvyklí, začali přistupovat další a další cestující a když počet pasažérů překročil počet sedadel ve voze, nechali jsme se strhnout bojovnějšími Evropany a vzbouřili se. Náš společný odpor byl natolik hlasitý, že byly nakonec z nádraží vypraveny dodávky dvě, aby se mohli pohodlně usadit úplně všichni. Krajina kolem cesty byla ale tak nádherná, že bychom i v případě neúspěchu naší stávky stejně boj o sedadla brzo vzdali a jen očarovaně zírali z oken do přírody.

Hlavním důvodem, proč jsme zamířili do Phonsavanu, byly tisíce megalitických kamenných džbánů rozesetých po celé provincii. Některé artefakty objevené v jejich okolí byly zařazeny do doby 2500 let před naším letopočtem. Většina nálezů, které se k samotným nádobám přímo pojí, ale pochází až z dob bronzové a železné. V celé provincii se nachází přibližně 60 nalezišť. Džbány se liší velikostí i materiálem, na jednotlivých místech jich je vždy různý počet. „Planina džbánů“ je obrovské lákadlo pro turisty, kteří se do Phonsavanu sjíždí jen proto, aby se mohli projít mezi obrovskými megality neznámého původu. Na jednom místě je jich celkem nejvíc 400 a největší má 2,5 metrů v průměru i na výšku, jen jediný ze všech tisíců je ozdobený rytinou. Archeologické vykopávky v 30. letech 20. století odkryly hroby rozmístěné mezi jednotlivými nádobami, kryté velkými kamennými disky. Potvrdily tak názor, že pravidelně vyřezávané kameny byly používány jako pohřební nádoby a vyvrátily tvrzení, že disky byly původně vyrobeny jako pokličky.

V Phonsavanu jsme si půjčili motorku a vyrazili na největší a zároveň městu nejbližší naleziště s poetickým názvem „Jar site 1“, na kterém se nachází celkem 331 megalitů. Podle legendy v šestém století vyhrál laoský král Khoun Chuang dlouhou bitvu s nepřítelem a osvobodil tak místní lid. Šťastní poddaní proto vyřezali džbány, ze kterých potom při oslavách na počest osvoboditele sedm měsíců upíjeli alkohol Lao lao.

Kromě legendy, která dodává místu pradávné kouzlo, bylo „Jar site 1“ také strategickým vojenským bodem v průběhu indočínské války. Hluboké krátery a poničené kamenné kusy svědčí o drsných bojích a bombardování, které se nevyhnulo ani největšímu nalezišti megalitů v jihovýchodní Asii.

O dalších 15 kilometrů dál od města se nachází „Jar site 2“ s 93 nádobami rozestavěnými ve shlucích na dvou protilehlých kopcích. Džbány byly většinou umístěny na vyvýšeném místě s dobrým rozhledem na okolní krajinu, skupině označené číslem 2 ale výhled z kopců dodává mystickou atmosféru pradávného pohřebiště, rituálních tanců za úplňku a temných procesí putujících z okolních vesnic s pozůstatky nedávno zemřelého šamana či kmenového vůdce. Po dlouhém uvažování se Míša rozhodl, že pokud by se měl 7 měsíců někde opíjet, vybral by si k tomu právě toto nádherné místo.

K třetímu stanovišti v pořadí jsme museli zajet dalších deset kilometrů hlouběji do krajiny a k samotným džbánům jsme potom došli procházkou mezi rýžovými poli. Pevně jsme se drželi vyšlapaných stezek a snažili se chodit jen v teritoriích vyznačených červenobílou kamennou značkou „MAG“ , označující zabezpečený prostor. Laos byl v době války ve Vietnamu i přes svou neutralitu silně bombardován a po celou dobu konfliktu bylo na tuto zemi shozeno nejvíc kilogramů výbušnin v přepočtu na člověka a všechny války, které na světě kdy proběhly. Předpokládá se, že téměř 30% bomb po dopadu na zem nevybuchlo. Jen 7 z celkového počtu 60 archeologických nalezišť v okolí Phonsavanu bylo vyčištěno od neexplodované munice, kterou zde zanechala tajná indočínská válka. Místní obyvatelé používají válečný šrot místo květináčů, podepírají jím své domy, vyrábí z něj nářadí, lžičky i šperky na ozdobu. Válka má ještě mnohem děsivější dopad, než by se při pohledu na gril vyrobený z americké bomby mohlo zdát. V Phonsavanu jsme navštívili centrum skupiny MAG, která se stará o likvidaci nevybuchlé munice. V průběhu devíti let bojů mezi severním a jižním Vietnamem byl Severní Laos bombardován americkou armádou z toho důvodu, že se zde ukrývaly komunistické skupiny Pathet Lao. Ty se nakonec kvůli masivnímu ostřelování ukryly v jeskyních provincie Sam Neua dál na severu.

Na Laos bomby padaly také z toho důvodu, že letectvo chtělo ochromit pohyb po Ho Či Minově stezce, která byla používána k přesunu osob a materiálu ze severního Vietnamu přes Laos a Kambodžu zpět do Vietnamu jižního. Po dobu války byl Laos zasažen 1,3 miliony tun munice (váha dvou celých mostů Golden Gate), což v přepočtu na jednoho obyvatele znamená půl tuny! Ještě horší je, že velké bomby vypuštěné z letadel snesly k zemi celkem 250 milionů subbmunice, tedy menších bomb známých pod názvem „bombies“.Vzhledem k jejich vlastnostem lze jen těžko uvažovat o tom, že jejich účelem nebylo zlikvidovat místní obyvatelstvo a ochromit život zemi na další desetiletí. Když vybuchne bombie, vražedná zbraň vesele natřená na žlutou barvu ovoce lákajícího zejména malé děti, detonace vystřelí do okruhu několika metrů stovky kovových střepin, které jsou schopny zlikvidovat najednou i celou rodinu.

Nevybuchlá munice, označovaná jako UXO („unexploided ordnance“), kontaminovala obrovské plochy, které vesničané před válkou používali k pěstování rýže a dalších potravin. I více než třicet let po skončení bojů ale vybuchují bomby, které doposud skrytě čekaly v polích, na náměstích vesnic, uprostřed školních hřišť, nebo v několikametrové výšce korun stromů, které je svým růstem vyzvedly ze země. Od konce války zemřelo na území Laosu 20 000 lidí na následky explozí UXO. Lidé mají strach obdělávat svá pole, stavět silnice, kopat základy nových budov. „Vyčištění“ jednotlivých míst je drahé a komplikované a podle MAG je nevybuchlá munice hlavním důvodem toho, proč komise Světového potravinového programu klasifikovala neuvěřitelnou polovinu obyvatel Laosu jako potravinově nezabezpečených. Dokud nebudou pole důkladně prohledány specialisty, nebudou vesničané schopni vypěstovat tolik potravin, aby jim vystačily na celý rok.

Do centra MAG jsme se vrátili ještě jednou, abychom se podívali na téměř hodinový film z roku 2001 s výmluvným názvem „Bombies“. O válce ve Vietnamu jsme toho nevěděli moc, mnohem méně jsme toho ale slyšeli o válce v Laosu. Dozvěděli jsme se, že podle Ženevské dohody nesměly žádné armády Laos bombardovat, proto se o tomto komfliktu mluví jako o „ tajné Indočínské válce“ a velkou měrou v ní byla zapojena americká CIA. Právě tato organizace zbudovala nedaleko krasové oblasti Vangvieng vojenské letiště, které bylo v té době nejrušnějším na světě. Každou minutu z něj vzlétlo jedno americké, laoské nebo thajské letadlo. A nikdo o tom nevěděl.

Viděli jsme hrůzostrašné záběry bomb padajících z letadel, zemědělce zmrzačené výbuchem, který způsobil náraz motyky na nevybuchlou bombie schovanou v poli, záběry z jeskyně, ve které se schovávala celá vesnice a do které americká stíhačka střelila raketu, i mrtvé dítě, které si se žlutou a kulatou bombie chtělo jen zaházet. Nejneuvěřitelnější byla ale informace o tom, že americká letadla shazovala na Laos bomby také v případě, že to z nějakých důvodů nemohla udělat na válčícím Vietnamem. Po návratu na letiště (většinou v Thajsku) by musela posádka projít bezpečnostním postupem opětovné evidence již odepsané munice a tak bylo pohodlnější ji shodit někde po cestě. Tedy kdekoliv nad neutrálním Laosem.

MAG se zabývá nejen likvidací nevybuchlého válečného materiálu, snaží se ale také chránit děti, které jsou nejčastějšími oběťmi explozí. Pořádají soutěže v kreslení příběhu týkajících se bombies, ve školách hrají loutková divadla, snaží se poskytovat pomoc zmrzačeným obětem.

Otřesení obrovským množstvím hrůzostrašných informací jsme přispěli alespoň 10 dolarů a zaplatili tím vyčištění 16 metrů čtverečních od výbušnin. Není to moc, ale i na tak malém prostoru už se snad dá něco vypěstovat…

Po devíti hodinách poměrně dost nepříjemné jízdy nočním Laosem nás autobus vyložil v hlavním městě Ventiane. V chladném vzduchu decentně oteplovaném právě se probouzejícím sluncem jsme si zapnuli bundy až ke krku a potměšile si zamnuli ruce jako někdo, kdo si schválně přivstal, aby ve všem získal náskok před ostatními, méně odhodlanými. Následující dvě hodiny jsme bloudili mezi ubytovnami, které nás krátce a úderně vysílaly svým „FULL“ zase o dům dál. Nakonec jsme to na nějakou dobu vzdali a nešťastně se usadili v kavárně, která právě otevírala. U dobré kávy, kterou kazilo jen to, že jsme si neměli kde vyčistit zuby, jsme čekali, až se Vientiane probudí. Každou půl hodinu jsme odbíhali zpět do ulic, abychom se bezúspěšně vraceli a dál čekali na to, až se konečně někdo vystěhuje a uvolní nám pokoj. Po třech hodinách nás to přestalo bavit, nad příjemným hlavním městem jsme zlomili hůl a vydali se zpět na autobusové nádraží. Ve Veintiane už jsme byli před dvěma lety a tentokrát jsme si zastávku naplánovali jen z odpočinkových důvodů. Nemožnost se osprchovat, převléct a na chvíli usnout v jiné pozici než v sedě v nás ale vyburcovaly nové síly a my jsme se rozhodli ušetřit čas a pokračovat dál na severovýchod, do krasové oblasti Vang Vieng.

Další čtyři hodiny jízdy jsme se mačkali mezi zvracející cestující, tentokrát jsme ale do cíle dorazili bez zásadnější poskvrny. Řidič, zpěvák jakési rockové skupiny, jel tak jak se na správného rockera patří a úpění stařičkého autobusu se příjemně ztrácelo v tónech drsné laoské hudby. Ve Vang Viengu nám okamžitě vyrazily dech nádherné krasové skály zvedající se přímo z rýžových polí. Když jsme se konečně položili do houpací sítě zavěšené tak, aby výhled na útesy nic nekazilo, konečně jsme vydechli a zjistili, jak moc nás cesta unavila. Míša ještě někde v koupelně ztratil jedno ze dvou mýdel, která jsme dostali a i když přísahal, že jej nechal na umyvadle, už jsme ho nikdy nenašli.

Druhý den nás vzbudilo bubnování deště dopadajícího na střechu našeho bungalovu. Chvíli jsme z tepla postele zírali do mlhy obklopující skály, ale během chvíle se počasí změnilo a když jsme startovali půjčenou motorku, bylo už úplně jasno.

Vang Vieng patří mezi jedno z míst o kterých ví snad všichni cestovatelé, kteří projíždí jihovýchodní Asií. Příroda, která město obklopuje, spolehlivě vyráží dech. Důvodem, pro který se ale hory mladých lidí vydávají na dlouhé autobusové přejezdy z Thajska a ze všech koutů Laosu, je hlavně řeka, která městem protéká. Všichni se sem totiž sjíždí kvůli „tubingu“, místní specialitě, která sem láká velkou a jednotvárnou skupinu lidí, aby zbytek turistů silně otrávila. Tubing má určitě něco do sebe, jen by se hodil někam jinam. Velký počet většinou hodně mladých lidí (i z našeho pohledu, což už je co říct!) si půjčují staré duše od traktorů, tuk tukem se nechávají vyvážet výš po proudu řeky a na nafouklých kolech potom sjíždí až do města. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby cestu nelemovaly desítky říčních barů servírujících i přímo ve vodě všechny druhy alkoholu (za dost vysoké ceny, mimochodem). Břeh je z obou stran osázen sebevražednými skluzavkami a houpačkami, které končí vysoko nad ostrými kameny čnícími výstražně z řeky. Je až kupodivu, že při tubingu zemřelo prozatím tak málo lidí – pode průvodců „několik ročně“. Opíjet se, v příjemné poloze při tom polehávat v měkké pneumatice a pomalu splouvat zpět do civilizace ještě pořád není ta špatná část zábavy. Jakmile kola doplavou zpět do města, polonazí a většinou úplně na mol opilí Evropané se vmísí do života místních, kteří z toho, nečekaně, nejsou úplně nadšení. Holka, která se kolem nás potácela z řeky, neměla bikiny přesně na těch místech, na které normálně patří, oblečení si ale upravovala natolik okázale, že na ni nešlo nezírat. Jen tak pro pořádek bych měla dodat, že Laosanky se chodí koupat zahalené v dlouhém sarongu… Rozbité střepy, jekot, kterému veselý tón nijak neubírá na síle, všudypřítomné odpadky a rozladěné výrazy místních kazí atmosféru nádherné krajiny kolem města. Lidí toužících po tubingu je ale čím dál tím víc, takže Vang Viengu nezbývá nic jiného, než se tomu nějak přizpůsobit.

Protože jsme si půjčili motorku, mohli jsme vyrazit směrem k jeskyním, které skály kolem města provrtávají snad na tisíci místech. Měli jsme sice svoje čelové baterky, přece jen jsme ale nečekali, že veškerá asistence průvodců bude spočívat v tom, že nám prodají lístky, vydají fosforově růžovou baterku a ukážou kamsi do pralesa ve směru, ve kterém se asi jeskyně nachází. K Tham Lom jsme se šplhali prudkou stezkou zpevněnou bambusovými žebříky, pořád jsme ale doufali, že nepůjdeme do jeskyně sami. Když jsme ke skále dorazili, bylo jasné, že kromě nás v okruhu minimálně kilometru nikdo není. Chvíli jsme váhali, potom si na hlavu nasadili čelovky a začali šplhat po chatrných konstrukcích dolů do temné díry. Křečovitě jsme se přidržovali bambusových tyčí občas provizorně připevněných ke skále a pořád si opakovali, že není možné, abychom šli do jeskyně sami, bez průvodce. Tham Lom byla sice strašidelná, ale nemuseli jsme prolézat žádnými tunely, ani krkolomně překonávat mosty tvořené třemi tyčemi bambusu. Tak tomu totiž bylo v další jeskyni – Tham Non. Hned u vchodu se k nám připojila dvojice Španělů, které nalákaly naše kvalitní čelovky, takže jsme alespoň nebyli úplně sami. Do tunelu, do kterého jsme se postupně natěsnali, bychom nikdy nevlezli, kdyby nám Lonely Planet neslíbil, že na jeho konci najdeme modrou lagunu vhodnou k plavání a odpočinku po namáhavém plazení se skrze skály. Snažila jsem se myslet na svou klaustrofobií trpící babičku a zahánět tím hrůzu ze stísněného prostoru zpět do Evropy. Míša se užšími místy protahoval jen stěží, vzduch se téměř nedal dýchat a ani nárazy hlavou do tvrdé skály nám na optimismu nepřidaly. „Laguna“, do které by nikdo z nás nevlezl ani za miliardu laoských kipů, nás spíš vyděsila, než zklamalo. Totální tma, temná hladina ztrácející se v zátočině skály, jen půlmetrová mezera pod kamenným stropem a černá traktorová pneumatika vecpaná na konci tunelu (stoprocentně naplněná vzduchem až na místě, protože tunelem by jinak projít nemohla), nás okamžitě vehnala do tmy zpáteční cesty. Klení doprovázelo nárazy do skal, Míšův pád ze schodů ale i tak udělal v jeskyni rozruch. To už pavouky uviděli i Španělé a nakonec i já. Často přeháním, vím, pavouci přilepení na stěnách byli ale doopravdy velcí jako moje ruka. Ne jen dlaň, ale celá ruka i s prsty. Pavouci byli ale relativně hubení, takže Míšova arachnofobie mu po chvíli hledání odvahy dovolila protáhnout se kolem nich úzkým tunelem a co nejrychleji se probojovat směrem k dennímu světlu, pryč od nočních můr číhajících v každém koutě, který neosvítí úzký paprsek vycházející z baterek. Pavouků jsme viděli jen pár, kolika dalších jsme se po cestě možná i dotkli a kolik z nich si na nás brousilo zuby je nakonec dobré nevědět. Hrůzostrašná cesta měla ale i svůj kladný efekt. Objevila jsem dlouho postrádanou hrdinnou část své osobnosti. Ve tmě jeskyně jsem si byla najednou jistá, že bych Míšovi pavouky z cesty nějak odstranila, pokud by nemohl jít dál. Strach z pavouků ho totiž od určité jejich velikosti dost oslabuje v jakémkoliv výkonu. Povyrostla jsem o pár centimetrů, ale to už jsme naštěstí vylézali po žebříku na denní světlo, zhluboka se nadechli čerstvého vzduchu a začali vtipkovat o tom, že nárazy na stěnu neměly na naše hlavy nijak katastrofální účinky z toho důvodu, že je zbrzdily velké a měkké pavoučí zadečky. Někteří se stanou odvážnými, když nemají jiné východisko…

Návštěvu další podobných děr jsme rychle zavrhli, pořád jsme ale chtěli jeskyni s lagunou najít. Přes několik pokusů, kdy jsme se vyšplhali k nepravým jeskyním, které se za tu jedinou pravou jen vydávaly, jsme Tham Poukham nakonec přece jen objevili. A nakonec se ukázalo, že nádherně modré jezírko zavřené hluboko ve skále je vlastně blankytně modrá řeka asi 200 metrů pod vstupem do jeskynního komplexu. Míša objevil svou vlastní statečnou část a jeskyni jsme poměrně důkladně prolezli, protože byla tak obrovská, že by na nás žádný pavouk neměl šanci doskočit. A při pádu ze stropu by se po dlouhém letu stejně zabil, takže by nám stejně nemohl být nijak nebezpečný. Za výkony, které jsme sami sobě i ostatním ten den předvedli, jsme se večer odměnili mangem v medu neopakovatelné chuti…

Druhý den ráno, po svižné komunikaci s majitelem bungalovů, který nám na dotaz po informačním centru odvětil, že elektrika nejede v celém městě, jsme si zase půjčili motorku. Pracovník půjčovny dodal, že dnes nebude pršet, protože je hezčí počasí než včera a i protože to byla reakce na náš dotaz kdy zase pojede internet ve městě, dost vesele jsme vyrazili na další výlet. Původně jsme měli v plánu půjčit si kajaky a projet se po řece, protože ale všechny půjčovny nabízely jen možnost připojit se k organizovanému výletu, raději jsme to vzdali a vyrazili sami a na motorce. Rýžovými poli plnými pasoucích se krav jsme projeli desítky kilometrů nádherné krajiny uzavřené mezi vysokými skalami vápencového krasu.

Po dlouhé jízdě po strašných cestách jsme se vysíleně vrátili do bungalovu a dlouho odpočívali. Po třech měsících na cestě jsme vyhlásili filmový večer, lehli si do teplé postele a pustili si na počítači Robina Hooda. Ve chvíli, kdy na obrazovce mého notebooku vylézala z poháru na hodovním stole velká krysa Míša jen tiše pronesl romantické „ty vole“ a namířil rukou směrem do otevřené koupelny. Tam, ve stejné pozici jako krysa filmová, seděla krysa opravdová. Míša dveře rychlým pohybem zavřel a krysa nám do rána sežrala i to druhé mýdlo, které nám ještě zbylo.

Z malé vesnice u vodopádů jsme se rozhodli pokračovat dál na sever a po cestě k hlavnímu městu se ještě zastavit ve městě Savanakhet. Cesta, která původně vypadala úplně jednoduše, se protáhla na dva dny. Nejprve jsme po dvouhodinovém čekání na jakýkoliv dopravní prostředek zastavili vládního úředníka, jak Míša bleskurychle vyčetl z poznávací značky jeho džípu, a nechali se jím zavézt asi 30 km na východ do města Salavan. Tam jsme zjistili, že autobus naším směrem pojede až zítra, takže jsme za hodinu nastoupili do jiného, který nás zavezl zpět na západ do pohraničního Pakse. Vesnicí Tad Lo jsme v opačném směru projížděli asi čtyři hodiny poté, co jsme ji vítězoslavně navždy opustili.

Nakonec jsme do Savankhetu vyjeli až další den, protože z Pakse už naším směrem nic nejelo. Autobus, do kterého jsme nastupovali, byl téměř obsazen cestujícími, ulička byla navíc po celé své délce zaskládána asi 70cm vysokými krabicemi s motory, po kterých se každý musel krkolomně vyšplhat na své místo. Hluboce v předklonu jsme se doplazili až ke dvěma volným sedadlům a už za pár minut se zase šplhali zpět na jiná, čistší místa dál ve voze. S tím, že je Laosanům velmi často nevolno za jízdy, jsme se už obeznámili několikrát. Zvracení z okna, které je přitom neprostupně uzavřené pevným sklem, pro nás ale i přes to bylo nečekané. Znechuceně jsem si začala čistit zasažený batoh. Ve stínu smrti psa, jehož jsme obrovským autobusem srazili vzápětí, se má pozvracená noha stala pouhou malicherností.

Netrvalo to ani pět hodin a už jsme vystupovali v provinčním hlavním městě Savanakhet. Batohy jsme nechali v ubytovně a vydali se na průvodcovanou prohlídku nádherného říčního města. Míša, s průvodcem v ruce, nás vodil mezi domy „význačnými svou prekoloniální architekturou“. Francouzský šarm jen čišel ze zastaralých podloubí oprýskaných budov a Míšou stále používané slovo „prekoloniální“nás nutilo zamýšlet se nad tím, jestli jen špatně překládá z angličtiny, nebo nám prostě lže. Klidnou atmosféru města odděleného od sousedícího Thajska jen širokými vodami Mekongu doplňovalo zvonění kovových koulí hry pétangue, kterou v západu slunce hrály na břehu místní.

V ubytovně jsme se ještě chvíli dusili smíchy u domovního řádu přeloženého s velkou dávkou volnosti do angličtiny. Pravidla nám mimo jiné zakazovala, abychom se v pokoji prali (ve smyslu odstraňování nečistot), hosté se navzájem nesměnili ani vařit a vylepování nahých fotografií na stěny by mohlo být taktéž považováno jako protizákonné. V pokoji, ve kterém jsme se samozřejmě snažili chovat v souladu s drsnými pravidly, jsme ještě zapřemýšleli nad zavěšením moskytiéry. Jen co jsem se pochybovačně zeptala na Míšův názor na nebezpečí přítomnosti komárů, proletěl jeden obzvláště vypasený koridorem mezi našimi od sebe asi 30 cm vzdálenými hlavami.

Druhý den jsme se opět rozdělili a my s Míšou jsme zase zůstali sami, protože Terka mířila jiným směrem. Po společné snídani jsme se rozloučili a na vypůjčené motorce vyrazili na výlet po okolí. Nejvíc jsme chtěli navštívit solné doly. V průvodci i na různých nástěnkách ve městě se ale psalo, že návštěva je z hygienických důvodů možná pouze po předchozí objednávce a v rámci skupinového výletu organizovaného některou z cestovních kanceláří. I tak jsme ale odbočili z hlavní silnice a vydali se hledat malou vesničku Natuay, ve které by měly solné doly být. Nerozhodně jsme projeli pod napůl spadenou závorou, zaparkovali motorku a veselý starý pán si jen doleštil svoje průvodcovské botky a pohybem ruky nás nasměroval k nádržím se solí. Přísné hygienické podmínky šly někam stranou a my už jsme si za pánem vykračovali po obrovské zářivé krustě. Všude se třpytila bílá sůl a zvláštní kouzlo celé prohlídce navíc dodával fakt, že dědeček neuměl ani slovo v jiném jazyce, než ve kterém na něj kdysi dávno poprvé promluvili jeho laoští rodiče. Číslovky čáral prstem do soli na zemi a zbytek obstarala silná gestikulace. Těžko vysvětlit jak je možné, že jsme porozuměli úplně všemu.

Slaná voda putuje z hloubky 105 metrů pod zemí na povrch za pomocí silného čerpadla a dál je potom rozváděna potrubím do jednotlivých bazénů. Několikacentimetrová vrstva silně slané vody je ponechána na slunci 2 až 3 dny a za tu dobu ji paprsky vysuší natolik, že v bazénech zůstane pouze silná vrstva obrovských krystalů soli. Potom do nádrže nastoupí člověk, který za pomoci zvláštní radlice sůl seškrábe a shrabe do pletených košů. Do jednoho koše se vejde přesně 35 kg soli a z jednoho bazénu je jich celkem sedm. Sůl se potom nasype do pytlů a putuje na Vietnamský trh, za týden z dolů východním směrem odjede celkem 105 tun. Tato metoda se ale používá pouze mimo období dešťů, kdy je slunce dostatečně silné, aby vodu z nádrží vysušilo. V dolech se pracuje neustále, protože sůl z vody lze dostat ještě dalším způsobem a to vařením. Speciální hranaté ohniště se nejprve zaskládá dřevem, potom se na něj položí několikametrová nádoba, která se po okraj naplní slanou vodou. Ta vře tak dlouho, až se úplně vypaří a v nádobách po ní zůstane už zase jen sůl. Tímto způsobem vznikne v jedné nádobě tuna soli a ta dál putuje do Savanakhetu a ostatních laoských provincií. Těžko říct, jestli kvalitnější je sůl vyvážená nebo ta, kterou si nechávají Laosané pro sebe. Vařením ale získají týdně 95 tun soli, tedy o něco méně, než jednodušším sušením. Druhý způsob na druhou stranu není nijak závislý na přízni počasí.

Pán nás prováděl mezi solnými bazénky, nutil nás ochutnávat slanou vodu, křoupat obrovské solné krystaly a nakonec nás ještě naváděl, abychom vyšplhali na horu připravenou k přepravě do pytlů a následné cestě do sousedního Vietnamu. Bránili jsme se, naše pohorky by hygienicky nezávadnou obuv nepřipomínaly ani v kravíně, dědeček ale jinak nedal, že bez takové fotky se neobejdeme. Když jsme jej nakonec poprosili, jestli by nám neprodal trošku soli, rozběhl se směrem k hoře odpadků, vyhrabal igelitový sáček pravděpodobně od rýže a hnal nás zpět k třpytícím se horám. Sáček jsme měli svůj vlastní, náš průvodce ale jinak nedal, že musíme odejít i s pytlíkem, který nám naplnil on.

Z prohlídky solných dolů jsme byli nadšení, rozhodně ale ne více než dědeček, kterému jsme za jeho výklad zaplatili obrovskou bankovkou. Menší jsme neměli, o rozměnění jsme si říkat nechtěli a navíc to pro nás zase až tak moc peněz nebylo, přepočítáno na vlastní měnu. Rozdováděný zbohatlík kolem nás začal poskakovat, zkontroloval nám před odjezdem motorku a zasněně za námi mával ještě dlouho potom, co jsme zmizeli za zatáčkou.

Jeli jsme dál směrem ze Savanakhetu a hledali dvě jezera, která doporučoval pro jejich krásu náš průvodce. Je neuvěřitelné, jak se věci vždy dějí v závislosti na sobě. Zrovna jsem přemýšlela nad tím, jak asi vypadá výlet za sběrači včelího medu, který jsem viděla na letácích ve městě, když se přímo před námi a silnicí objevil obrovský roj včel. Nemohli jsme nic dělat, byli jsme už moc blízko a včely už byly kolem nás, takže jsme se jen přikrčili k motorce a tmavým hejnem projeli. Míšova helma odrazilo jedno tělíčko, rameno druhé, ostatní stovky včel naštěstí přelétaly výš nad vozovkou. Chvíli jsme na sebe vyděšeně pokřikovali a uháněli pryč. Jen co nás předjel motorkář se zápasnickým kohoutem zavěšeným ve zvláštním postroji přes rameno, na nebezpečí ze vzduchu jsme rychle zapomněli.

Po dlouhé jízdě jsme dorazili nejprve k jezeru Bungwa, kolem kterého stály malé přístřešky zjevně velmi moderních restaurací pro mladé lidi z okolí. Zdrželi jsme se ale až u Želvího jezera, z jehož černých vod právě vykvétaly jasně růžové lotosy. Dlouho jsme fotili vody zčeřené silným větrem a vyhlíželi nějakou tu želvu, nakonec jsme to ale bez úspěchu vzdali a vrátili se zpět do města. Protože jsme chtěli odjet do hlavního města Vientiane až posledním nočním autobusem, zbývalo nám hodně času. Zamířili jsme do Dinosauřího muzea, chlouby města Savankhet. Nikdo si nás nevšímal, dva francouzští archeologové od nás okázale odvraceli oči a unuděně se věnovali obrušování jakýchsi obrovských kostí. Nakonec si nás ale přece jen všiml prodejce vstupenek a pozval nás na výstavu, kvůli které jsme přišli. Dva Francouze označil jako sponzory vykopávek a provedl nás místností plnou zkamenělých ryb, úlomků kostí a obrázků pravěkých zvířat. Hlavní chloubou výstavy byly obrovské kosti dinosaura, které jen tak volně ležely v ošuntělé skříni. Procházeli jsme kolem exponátů, snažili se porozumět složité výslovnosti průvodce a na všechno přikyvovali s výrazem naprostého pochopení a souhlasu ve tvářích. Nakonec jsme se zastavili u skříňky s ne úplně vydařenou soškou Tyranosaura Rexe, pán nám cosi řekl, otevřel přihrádku ve skříni s velkým nápisem „Neotvírat“ a řekl „To je Tyranosaurův zub, ale pravý, ne kopie. Sáhněte si, jak je ostrý“. A tak jsme oba nevěřícně vyzkoušeli, jaký býval Rexův špičák. Kůží by projel tak lehce, že by to možná ani nestihlo zabolet. Z muzea jsme vycházeli kroutíce hlavami nad tím, že nás nechali dotknout se něčeho tak cenného. Ještě dlouho jsme se projížděli ulicemi města, než jsme konečně nočním autobusem zamířili do Vientiane.

V Paksongu jsme dopili poslední silnou kávu a s batohy už zase na zádech se postavili k silnici. První songthew, které mířilo námi požadovaným směrem, nás hned naložilo, asi desetiminutovou okružní jízdou pomalu objelo trh a řidič nám dal na půl hodiny rozchod. Oproti místu, ze kterého jsme vyrazili, jsme tedy i po hodině cestování byli vzdálení asi 200 m. Když jsme konečně vyrazili, naši spolucestující se s námi pokoušeli nějak dorozumět, nakonec jsme se ale museli spokojit pouze s úsměvy a nechápavým krčením ramen jak našich, tak i jejich, o poznání menších. Na křižovatce, kde se trasa songthew oddělila jiným směrem, jsme se s napřaženou rukou a zvednutým palcem dlouho pokoušeli zastavit nějaké další vozidlo. Plně naložená auta, která nás míjela ze všech stran, nás nepuvzbuzovala ani sebemenším zpomalením a my jsme se pomalu začali připékat k vozovce. Když nám konečně zastavila poloprázdná dodávka a řidič slíbil vyložit nás až v cíli, bylo nám docela jedno, kolik bude jízda stát. V Tad Lo, malé vesničce u vodopádu, jsme vystupovali pozdě odpoledne. Lonely Planet stihl za těch pár let od vydání hodně informačně zestárnout a z opuštěné vísky jen zřídka navštěvované projíždějícími turisty se velmi rychle stalo turistické středisko. Všechny ubytovny byly obsazené a když jsme se zoufalí začali vyptávat na rady kolemjdoucích, dostali jsme informaci o jakési Češce, která už přes měsíc leží v jedné houpací síti a údajně ví úplně všechno. Našli jsme ji okamžitě, nechali si poradit s ubytováním a zjistili, že v Tad Lo se svými dvěma malými syny polehává už mnohem déle než jen čtyři týdny. Nakonec jsme se ubytovali v posledních dvou volných bungalovech v okolí a po zahradě nám volně pocházela obrovská prasata domácí chovaná rodinou majitele.

Hlavní důvod, proč jsme do Tad Lo zamířili, byla nedotčenost místa turismem. Tento důvod se ukázal být zastaralým, zbyly nám ale ještě tři velké vodopády, které se měly nacházet v nedalekém okolí. K obrovskému Tad Suang jsme se vypravili hned druhý den ráno. Protože nás papírový průvodce upozorňoval na přibližně osmi až desetikilometrový pochod z vesnice, zásobili jsme se vodou, čokoládovými tyčinkami a s kšiltovkami hluboko nasazenými do čela jsme vyrazili vstříc vedru sálajícího ve vzduchu i z asfaltové silnice, po které trasa vedla. Když kolem nás asi po čtyřech kilometrech začaly poskakovat vesnické děti a jedno přes druhé vykřikovaly „votfó“, došlo nám, že cesta byla poněkud kratší, než jak jsme předpokládali. Děti nás vedly vesnicí plnou dřevěných chatrčí, špinavých psů a pospávajících prasat až k řece. Stezkou vyšlapanou mezi zelenými rýžovými políčky nás neustálým pokřikováním dostrkaly až k téměř vyschlé řece plné tmavých balvanů. Potom jsme uviděli obrovskou skálu, ze které desítky metrů padal tenoučký proužek vody téměř vyschlého vodopádu. Kdybychom dorazili v sezóně bohatší na vodu, uviděli bychom největší vodopády v životě. Bohužel. Děti si ale nedaly říct a vlekly nás za sebou až ke skále, ze které ještě asi nedávno padala dolů dravá řeka. Před sebou jsme v kolmé stěně asi 30 metrů nad zemí uviděli tři větší postavy obklopené horou menších a bylo nám jasné, že nejsme první ani poslední, koho místní děti k vodopádu dovedly. Prolézali jsme dírami mezi balvany a zejména Míša, který navíc nesl na zádech velký batoh, pochod nezvládal úplně nejlíp. Museli jsme skákat z kamene na kámen, šplhat po hladkých valounech vysokých i několik metrů a bosým dětem jsme žádném případě nestačili. Na některých místech jsme už měli dost strach a když nás naši miniaturní průvodci začali vláčet neprostupnou džunglí směrem k uzounké římse, špinaví a unavení jsme se spokojili pouze s pohledem zezdola a po téměř hodinovém lezení zamířili zpět do vesnice.

Vzhledem k tomu, že děti se mezi sebou začaly rozpočítávat, aby zjistily kolik jim funkce turistických navigátorů vynese, bylo jasné, že od nás budou chtít nějaké peníze. Bez jejich pomoci bychom se k vodopádu pravděpodobně nedostali a i z mnoha dalších důvodů jsme jim chtěli alespoň něco dát, ne ale peníze. Začali jsme prohledávat batohy a rychle objevili čokoládové tyčinky, které jsme si s sebou na dlouhou cestu nachystali. Shodou náhod s námi vydrželo do konce pět dětí, my s Míšou jsme se čokoládou zásobili dvojitě a protože Terka vyrazila do lesů připravena méně než my, měli jsme u sebe přesně tolik sladkých tyčinek, kolik bylo našich průvodců ( a vlastně i tolik, kolik jim bylo přibližně let). Naštvané výrazy nechápavě hledící na červené lesklé balíčky, které jsme jim podávali, nás trošku zklamaly. Tři děti nám dokonce sladkosti vrátily a dál opakovaly „money“, jedno ze tří slov, které se doposud v angličtině naučily. Se všemi dětmi jsme se sešli u malého dřevěného stánku, kde by pravděpodobně vydělané peníze proměnily za čokolády jiného výrobce, než jaké jsme nabízeli my. Možná měly raději lízátka, možná chtěly výplatu donést domů, kdo ví. Peníze jsme tak malým dětem ale rozhodně dávat nechtěli a když nám čokolády vrátily, nejvíc nás mrzelo, že jsme ničím nezaplatili velkému černému psovi, který nás celou cestu vedl mrskáním ocasu stejně jako malí špindírové máváním rukou.

Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili u dvou zbývajících vodopádů, které nebyly vyschlé. Možná vodu do řeky odněkud vhání luxusní resorty, které už stihly výhledy na nádhernou krajinu s vodopádem uprostřed zastavět drahými bungalovy.

Odjezd z Tad Lo zbrzdila otrava jídlem, kterou jsme s Terkou obě odnesly poměrně nepříjemně. Po dlouhém přemýšlení jsme za původce našich obtíží odsoudily vodu, kterou jsme si předešlý den doplňovaly do prázdných PET lahví. Ať mám přírodu ráda sebevíc, nadále ji budu znečišťovat dalšími a dalšími plastikovými lahvemi od vody, kterou si budu kupovat v obchodech. Bylo nám oběma opravdu dost zle a i když jsme se částečně vzpamatovaly poměrně brzy, na dalších několik dní se nám velmi jednotvárně změnil jídelníček. Tereza

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .