Je to tak trochu paradox, sedím v křesle, koukám na Hvězdné války, na čtvrtý díl, a napadlo mě to udělat tak trochu podle jejich příkladu, taky začít ne prvním dílem, ale třeba sedmým. Proč sedmým? Nevím, ale nemůže to být první, protože už na Gran Canaria jsem a ty předchozí díly by měly být o tom, jak jsem se sem dostal a jaké byly první dny a týdny. A o tom vlastně tento můj blog má být, vážně i nevážně o normálním životě na Gran Canaria. Prostě o všem, co mě zajímá i nezajímá, co se mí líbí i nelíbí.
Takže…… dnes bylo po několika týdnech různých vln veder nazývaných „kalima“ konečně normálně. Teplota nepřešla v poledne přes 32, domorodci se rozhodli vůkol dokola, že budou ječet u vody a tak jsem si trochu poležel, udělal sobotní gulášek a po třetí odpolední jsme s polovičkou vyrazili na výlet. Původně jsme chtěli jet do Mogánu na klasické a již skoro tradiční sobotní krmení ryb, ale pak jsem si vzpomněl na doporučení mého známého z Kuby, který mi říkal něco o nějaké výborné restauraci u Palmitos parku. A tak jsme na Cruce de Faro zatočili směr Palmitos Park. Minuli Karting, Aqualand a pak už jen drncali barankou směr Palmitos Park. A ani ne po pěti kilometrech jsme tam byli.
La Cabanita Park se to jmenuje, taková malá oáza uprostřed jinak poměrně nevzhledné baranky, plné rozestavěných či neupravených venkovských domů, zde zvaných finca, banánových či jiných plantáží a různých jiných usedlostí. U restaurace je dokonce kde zaparkovat a to i slušně, takže první dojem byl super. Je to vlastně komplex roubenky, dalších altánků, budovy restaurace, vše v pěkném líbivém stylu, kdy se vhodně doplňuje tradiční kanárská architektura a tolik nutné zastíněné plochy pro „umístění“ hostů. Hned při vstupu je bezvadný obchůdek, kam ještě pomalu z auta běžela moje polovička, jak říká „na čumendu“. Spousta kanárské keramiky, produktů z Aloe Vera, kanárských omáček, kožených klobouků, domorodých šperků a taky nezbytné turistické tretky na doplnění. A samozřejmě hromada domorodých kanárských likérů.
Já obchůdek skoro minul, protože mě vedla vůně pečícího se masa. Hned za obchodem je vpravo kuchyně (odtud šla ta vůně), za ní velká restaurace s pěkným dřevěným nábytkem a spoustou zeleně. A před restaurací venkovní bar a kolem pod různými pergolami a v altánkách spousta a spousta stolů a židlí, krásně načinčaných na sobotní večer. Inu, každou sobotu a čtvrtek je zde živá hudba, takže hostů je zřejmě habaděj. Kolem té půl páté, když jsme tam dorazili, však byli číšníci v převaze, ale možná o to líp, aspoň byl čas se nám věnovat a vše nám ukázat. Nevím, jestli nás šacovali na agenty nějaké cestovky, ale ukázali nám skoro vše : kuchyni, perfektní zděnou pec s grilovacím roštem a s ním spojenou horkovzdušnou troubou, vzpomínanou velkou jídelnu a taky parádní dětský hrad.
Bar venku přímo lákal k posezení a tak jsme zašli na jedno, tedy dvě, jedno velké pro můj doprovod a malé pro řídícího pracovníka, jak jsem občas titulován :-). Hezky do stínu pod rákosovou střechu a užívat si nádherný klid. A jak jsme tak seděli a kochali se klidem, došla až k nám zase ta vůně pečeného masa z kuchyně. Nelenil jsem tedy, zeptal se, dozvěděl se, že to jsou costillos a omámen skvělou vůní objednal jednu porci a k tomu klasicky pan con ajo. Tedy chleba s česnekem. Čekání na jídlo jsme si krátili focením, četbou jídelního lístku (s normálními cenami, ne jako na Meloneras nebo v Praze) a pozorováním kuchaře, jak costillos (prozradím, že to jsou žebra) dává do trouby, jak je kontroluje, obrací a tak. A taky konzumací výborného opečeného chleba s česnekovou omáčkou. To je taková místní specialita, ale v některých restauracích hlavně v turistických centrech, dotažená až k nežratelnosti. Dělají ji z housek ze supermarketu a ten výsledek podle toho vypadá. Pokud se pan con ajo udělá z dobrého, skutečně domácího bílého pečiva, nešetří se olejem, česnekem, dobře se opeče a podá se s dobrou ne v supermarketu kupovanou česnekovou omáčkou, je to kulinářský zážitek. A ten jsem dnes i po letech zažil. A za poloviční cenu jako někde v turist-city na Meloneras.
A pak už se řítil číšník s costillos. Hned první sousto potvrdilo slova mé polovičky, že to je nakládané do medu a určitě místního. K jeho výrobě ale někdy jindy. Stručně : jedna porce stačila pro dva, přílohou byla dobrá grilovaná zelenina a opečené brambory. A citronový vlhký ubrousek na utření rukou. No prostě jen se zaprášilo, jak to bylo výborné, a to patřím ke zmlsancům, který jen tak na nějaká žebra nenaletí a na žebra v Praze chodil jen do Platnéřské do Potrefené husy. A pak už jen účet, panáček medového likéru místní provenience a hurá domů.
- Guest napsal(a) před 11 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.