0
0

Nepříjemné zvonění budíku se ozvalo na naše poměry příšerně brzy. Po rychlé snídani a krátkém dobalování jsme se vydaly na zastávku metra. Koupily jsme si lístek a po jednom přestupu jsme už šly cestou na označený bod ve městě, ze kterého by nás podle stopovací internetové stránky měl někdo popovézt směrem k Amsterdamu. Na místní benzínové pumpě jsem se ptala asi dvaceti různých lidí, a když mi každý řekl, že jede domů, nebo že jede jen po Berlíně, uvědomila jsem si, že to tady nepůjde. Navíc jsme viděly ceduli ukazující naším směrem, která naváděla motoristy k odbočení do tunelu ještě před samotnou benzínkou. Ještěže jsme měly vytisknuté další alternativy na stopování z Berlína. Počkaly jsme až do devíti a pak jsme konečně nahodily naše batohy na záda a šly na metro na jiné místo.

Ani stopování tady nebylo lehké. Před námi už stáli 3 jiní stopující a aut jedoucích naším směrem bylo opravdu pomálu. Na benzínové pumpě skoro nikdo nestál a tak nám nezbývalo než se zařadit do řady stopujících na světelné křižovatce. Napsaly jsme si na jednu tabulku Hannover a Amsterdam a na druhou jedno z okolních měst, které by nám mohlo ve stopování pomoci. Největší problém byl v tom, že se místní dálnice opravovala, takže jediní, kteří jezdili okolo, byli místní obyvatelé, kteří většinou jeli jen kousek do práce.

Konečně nám se skřípějícími brzdami zastavil luxusní mercedes. „Já být vaším tátou, tak bych vás přetrhl jako hada. Víte jak je stopování nebezpečné?“ začal hned na úvod náš nový řidič. Musely jsme mu pak slíbit, že nikdy nebudeme stopovat po tmě, že nikdy nestopneme žádné nákladní auto, a že za každou cenu nenasedneme do auta ke každému člověku. Byl to majitel sítě hotelů v okolí a tak nás pozval i na kafe. Musely jsme odmítnout. Byly jsme ještě stále příliš blízko Berlína a náš čas na stopování se krátil. Zavolal tak alespoň svému majordomu, který nás potom odvezl na dálniční benzínovou pumpu. Zde bylo stopování jednoduché. Bez cedulí jsme jednoduše přišly k prvnímu autu a zeptaly se, jestli by nás řidič nehodil do Hannoveru. Nejdřív se zkoušel vykroutit, což bylo zvláštní, ale pak najednou otočil a říká. „Tak chvíli vydržte, jen zaplatím benzín a jsem tu.“ Byl to hasič a záchranář z Hamburku, který nikdy nikoho před tím stopem nevzal. Cestu jsme si opravdu užili. Smáli jsme se od začátku do konce cesty. A když jsme pak vystupovaly, tak se nás i zeptal, jestli nechceme navštívit Hamburk, že je to krásné město.

Další řidič měl holandskou poznávací značku. Do Holandska ale nejel. Jednalo se o 73-letého Kanaďana původem z Polska. Auto si chtěl původně půjčit až v Praze, ale vzhledem k jeho věku si ho mohl půjčit jedině v Amsterdamu, proto ta holandská značka. Popovezl nás zhruba sto kilometrů, a pak jsme si stopli někoho jiného. Celý den pak pokračoval ve stejném rytmu. Stačilo se jen zeptat řidiče na benzínové pumpě a většina lidí ochotně svolila. Poslední člověk nás dokonce odvezl až do Amsterdamu k Honzovi před dům.

Tam jsme měly trochu problém s číslicemi. Začalo to už v posledním autě, kde jsem zjistila, že mám na Honzu asi špatné číslo na mobil. Naštěstí jsem měla ještě jeho číslo na český mobil. Pak jsem si i špatně opsala číslo jeho kolejí v Amsterdamu, takže jsme notnou chvíli chodily kolem a kolem a hledaly správný dům. Ještě jsme se ztratily v systému pater, kdy každé podlaží bylo označeno dvojicí čísel. No, a to, že jsme nakonec zazvonily i na špatný zvonek, snad ani nemusím zmiňovat J . Konečně jsme se dostaly do našeho cílového místa. Po večeři jsme se šli projít a nakoupit nějaké potraviny na zítřejší den. Bohužel bylo všude už zavřeno, a tak jsme nakonec skončili v japonském baru u piva Sapporo J . Jak symbolický začátek našeho amsterdamského výletu.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .