Jak má člověk „Cestovatel“ nejlépe zahnat chmury, které s sebou přináší blížící se sychravě podzimní počasí , únava z přemíry práce a zvláštně se vyvíjející osobní život, než začít v září plánovat nějakou zajímavou exotickou zimní dovolenou? Cestování se pro mě stalo drogou, která mi dobíjí životní i tělesnou energii a přináší obrovskou seberealizaci i uspokojení. Je to v dobrém slova smyslu nevyléčitelná nákaza, kterou jsem zdědila nebo získala, mám ji v celém těle, v každé buňce a už ji asi ze sebe nedostanu. Často je to tak, že ještě nevyjedu na jednu cestu a už spřádám v hlavě plány na druhou. K vyjížďkám mě nutí obyčejná zvědavost poznat rozmanitost světa, různorodé kultury, jiný způsob života, prostě něco nové, nezvyklé, ale i touha po osobním obhlídnutí míst, známých z obrázků, cestopisů, filmů a knížek, které prostě „musím“ vidět na vlastní oči. Taky je to snaha vypadnout z běžného rytmu více či méně konzumního života a zažít drobná dobrodružství, které s sebou cestování přináší.
Když se člověk vydá trochu dál za humna, většinou zjistí, že nemá žádné problémy, o kterých by stálo za to mluvit. Každé delší odloučení od blízkých lidí a konfrontace s drsnou realitou světa vede k tomu, že si více vážím toho, co mám, své rodiny, přátel, práce, okolí, domova, že se mám kam a za kým vracet.. Naordinovala bych cestování jako formu duševní medicíny povinně všem, nejvíce chronickým rejpalům, stěžovatelům a nespokojencům. Více by si uvědomili, že nejsou na světě sami a že jejich problémy jsou občas malicherné.
Od mé poslední velké cesty uplynuly dlouhé tři roky, v nichž jsem se věnovala opravám materiálních statků, takže na cestování nezbýval čas, ani peníze.
Shánění spolucestujících se tentokrát trochu protáhlo. Byl mi vcelku lhostejný výběr destinace, ale preferovala jsem Asii, protože jsem jezdila v posledních letech po jiných kontinentech. Protože jsem četla na Srí Lanku jen samé příznivé ohlasy a reference, vyhrála.
Na tento ostrov jsem chtěla jet poprvé v prosinci roku 2004, ale z cesty sešlo, protože jsme se nakonec s kamarády nedomluvili. Měli jsme podle původního plánu odletět 27.12.2004, přičemž 26.12. došlo ke katastrofě, kdy byla většina jižního a východního pobřeží zničena ničivým tsunami. Bývalo by se nám nic nestalo, ale neodletěli bychom. Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré.
Z původně zamýšlené cesty v listopadu 2010 jsem musela ustoupit a přesunout ji na poslední lednové dny, protože svou účast postupně odříkal jeden člověk za druhým. Nakonec jsem našla dvě ženy, Jarku a Kamilu z Prahy, které už měly zakoupeny letenky na pevný lednový termín a později Magdu z Kladna a domlouvaly jsme se, že když neseženu další spolucestovatele, přidám se k nim. Protože už na Srí Lanku jely podruhé a svou cestu chtěly natáhnout na celý měsíc, nebylo to s nimi ideální cestování, ale spíš sázka na jistotu. Hledala jsem dál a nakonec se ke mně na poslední chvíli přidala dlouholetá kamarádka Alenka z Brna a dva mladí kluci přes internet – Vraťa z Hodonína a Pavel z Podkrkonoší.
Tímto všem třem děkuji za příjemnou společnost a zdar naší cesty :o).
Pátek 28.1. 2011
Do Prahy na letiště odjížděla naše moravská část výpravy autobusem Student Agency v deset hodin z Brna. Už se mi nepodařilo sehnat lístky až do Ruzyně, museli jsme počítat s tím, že se budeme přepravovat pražskou MHD z Florence, tak jsme si dávali větší časovou rezervu. Na autobusové nádraží naproti Grand hotelu jsem se přiřítila na poslední chvíli, tři minuty před odjezdem autobusu. Byla jsem ještě koupit v lékárně repelent a neodhadla jsem brněnský provoz. Měla jsem u sebe také lístky pro Alenku a Vraťu, naštěstí v dnešní době mobilů nebyl problém zavolat, aby nebyli nervózní, že určitě dorazím. Trochu legrační představa, že by nám uletělo letadlo kvůli nezvládnutí prvního přesunu. Po rychlém seznámení s Vraťou,kterého jsem do té doby neznala, jsme se usadili do pohodlných sedaček a naše cesta mohla začít.
Na letišti jsme se začali seznamovat a představovat s ostatními členy výpravy na Srí Lanku, nakonec se nás sešlo devět lidí. Jarka s Kamilou a jejich třetí parťačkou Ostravačkou Janou, dále Magda s kamarádem a my čtyři . V letištní hale jsem potkala několik známých, kteří odlétali na dovolenou stejným letadlem společnosti Emirates do Dubaje, kde přestupovali na jiná letadla do Thajska a na Nový Zéland. Svět je malý a Češi opravdu hodně cestují.
Servis na palubě byl výborný, Emirates airlines patří právem k nejlepším leteckým společnostem. Dostali jsme chutná jídla a s Alenkou jsme si několikrát přiťukly vynikajícím francouzským bílým a španělským červeným vínem na zdar naší cesty. Kromě vína nám cestu zpestřovalo asi 300 programů v osobní palubní televizi a rádiu.
První letadlo letělo do Dubaje necelých šest hodin, druhé, větší, do Kolomba, kolem čtyř. Dokonce se mi podařilo usnout.
Sobota 29.1. 2011
Jsme na Cejlonu, nebo Srí Lance? Nebo dokonce Šrí? Cejlon bylo jméno, které dali ostrovu až evropští kolonialisté. Nejstarším známým názvem ostrova bylo sánskrtské Sinháladvípa, tedy „Země Sinhálců“. Arabští kupci z toho udělali Serendib, Portugalci Cellão, Nizozemci Zeylon a Britové Ceylon. Řekové a Římané nazývali ostrov Taprobane, což lze také na mnoha starých mapách najít. Po získání nezávislosti se v r. 1972 ostrov přejmenoval na Srí Lanku. Domorodci ji nazývají Šrí Lankou.
Přídomek „Šrí“ v názvu znamená „šťastný“ nebo „vážený“ a vážená a šťastná Lanka nás v hlavním městě Colombu přivítala o půl deváté ráno místního času . Vcelku rychle jsme byli odbaveni, museli jsme vyplnit stručný vstupní formulář. Víza jsme nepotřebovali a nedávno zrušili i nepříjemně drahý odletový poplatek. Přetočili jsme si hodinky o tři a půl hodiny dopředu. Vyměnili jsme v letištní směnárně první dolary za srí lanské rupie, což měla být dle postřehů z netu nejvýhodnější výměna . Asi i byla, i když rozdíly v jednotlivých směnárnách na ostrově nebyly velké. Nejlépe se prý dají vyměnit peníze u soukromých veksláků, majících většinou směnárnu v nějakých kamenných obchodech, ale naše jediná zkušenost s touto směnou ve městě Tissamaharama u parku Yale tomu moc nenasvědčovala. Ale dost možná, že člověk, který nám tenkrát peníze měnil, využil naší nouze, protože věděl, že v sobotu odpoledne jsme odkázáni jenom na něho.
Začali jsme se domlouvat na dalším postupu. Magda z Kladna chtěla jet s kamarádem svojí trasou a tak pokračovali několik dalších hodin autobusem přes Colombo do Mirisy. S Jarkou, Kamilou a Janou jsme se domluvili, že s nimi pojedeme do nedalekého města Negombo, jeden den si odpočineme u moře a potom sami vyrazíme na tradiční okruh Srí Lankou. Holky se rozhodly, že pojedou po dvou dnech relaxace na sever a východ ostrova , kde ještě nebyly.
Před letištěm jsme nasedli do autobusu, který nás bezplatně zavezl na malé ošuntělé autobusové nádraží v blízkosti letiště. Zřízenci tvrdili, že odsud žádný autobus do Negomba nejezdí, což byl zřejmě nesmysl, ale v té době všechny autobusy, co tam byly , skutečně odjížděly jen do hodinu vzdáleného hlavního města. Po malém smlouvání jsme si najali minibus, který nás za 1600 Rp (16 dolarů), dovezl až před hotel. Jelo nás namačkáno osm, protože se k nám vetřel nějaký Rus, tak každý zaplatil jen 200 Rp (2 dolary). Ceny dopravy na letiště a z letiště jsou vždy větší, místní drží ceny vysoko a velmi těžko se smlouvá. Z letiště do centra Negomba to bylo 15 kilometrů, asi tři čtvrtě hodiny, po rušné komunikaci. Ještě jsme mohli zkusit tradiční všudypřítomná vozítka tuk tuky, což byly motorové rikši na třech kolech, brázdící všechny města a vesnice a tvořící hlavní dopravní prostředek na kratší vzdálenosti. Tuk tuk sice přímo na letiště nesmí, ale brána byla jen kousek. Dobrá cena se pohybovala kolem 600 Rp (6 dolarů).
Děvčata znala z loňska hotýlek Star Beach (+94 312222606), který se nacházel u pláže. Nechali jsme se tam dovézt, jako první záchytný bod. Nemám ráda ty první nejisté hodiny v cizí zemi, kdy se člověk musí vzpamatovat z dlouhého únavného letu, střetu s jinou mentalitou, neznámou zemí, kdy je třeba naučit se rychle přepočítávat cizí měnu a hlavně se mít na pozoru, aby nenaletěl prvním nahaněčům, kteří této nejistoty a neznalosti hned využívají. Naštěstí měli volno, tak jsme se tam ubytovali. Dostali jsme tři pěkné pokoje, naše byly jeden za 1000 Rp (10 dolarů pro dva) a druhý za 1500 Rp (15 dolarů pro dvě). Hned jsme se převlíkli do plavek a nedočkavě houpli do moře, vzdáleného asi 100 metrů od hotelu. Nevím, proč se ve všech průvodcích píše, že jsou v Negombu škaredé pláže. Je pravda, že později, když jsme objeli jih ostrova a mohli jsme srovnávat, působilo Negombo trochu šedivě a nezajímavě, ale v této první chvíli jsme se tu cítili jak v ráji. Nedozírný Indický oceán, hebký světlý písek, palmy, sluníčko. U nás vládly při odletu minusové teploty.
Vlny byly trochu větší, ale kousek od břehu bylo moře stále mělké a dalo se dobře plavat. Kolem půl páté jsme měli dost prvního slunění i koupání a vyrazili jsme vyjednávat pronájem auta. Podařilo se ho sehnat hned vedle hotelu (Buddi tours).
Stála tam Mazda Speed minivan s devíti sedačkami a nápisem FOR RENT . Ujali se nás příjemní lidé, kteří zavolali majiteli, svému příbuznému a s ním jsme později domluvili cenu 210 dolarů na osobu (při čtyřech lidech) za devítidenní pronájem tohoto auta s řidičem a se všemi noclehy se snídaní. Majitel nám pomohl sestavit trasu, kterou dopiloval do všech podrobností. Zprvu jsme se bránili noclehům, říkali jsme si, že nás určitě natáhnou a že si je pořídíme levněji vždy při dojezdu do cílové stanice, ale nakonec jsme byli šťastni, že jsme nemuseli nic hledat, protože ze začátku byl program velmi nabitý a vraceli jsme se dost pozdě večer. Díky tomu, že jsme zpravidla bydleli někde nad městem nebo mimo turistické centrum, úroveň našeho ubytování byla velmi vysoká, určitě lepší, než bychom si za stejné peníze pořídili my sami. Když jsme se bavili s holkami, které jsme později potkali u moře, zaplatily skoro stejné peníze a první, co musely v pokoji udělat, byla dezinfekce a deratizace. My jsme mívali dokonce teplou vodu a ručníky. O kouzelném prostředí nebo nádherných výhledech ani nemluvě.
Po smlouvání jsme vyrazili do města. Byl sobotní podvečer, venku spousta lidí , na silnici jezdil jeden dopravní prostředek za druhým. Neskutečný mumraj. Ulice byly slavnostně vyzdobeny kvůli svátku National day (4.února), který oslavuje nezávislost na Britech různými pochody, tanci a národními hrami. Viděli jsme křesťanský pohřeb na místním hřbitůvku, převládající barva truchlících byla bílá. Dali jsme si nějaké plněné pečivo a coca colu proti únavě a mírné bolesti hlavy z únavy a nevyspání. Abychom nešli nazpět stejnou trasou, začali jsme kličkovat v uličkách a trochu bloudit. Každý z nás se styděl říct, že už toho má dost, že je unavený a přivítal by taxi do hotelu. My s Alenkou, aby kluci neřekli, že nic nevydržíme a kluci ze studu, že „staré“ ženské šlapou a jsou pořád čilé. Když se to pár minut od našeho hotelu nějak prořeklo, srdečně jsme se tomu zasmáli. Vše zlé je k něčemu dobré. Dostali jsme se na oplátku do míst, která bychom asi neviděli a zakončili jsme den kouzelným západem slunce u vlnolamů , s večerní lidovou slavností. Fotili jsme jako diví.
Neděle 30.1.2011
Probudili jsme se o půl osmé, výborně odpočatí. Rozloučili jsme se s děvčaty a před desátou jsme vyrazili se sympatickým řidičem Roshanem na naši devítidenní pouť. Napřed bylo auto vykouřeno kadidlem a požehnáno pro šťastnou cestu a návrat.
Roshan nám cestou do Pinawelly ukazoval spoustu zajímavostí – výrobnu keramických střešních tašek a porcelánu, fabriku na zpracování kokosových vláken, mnoho rýžových polí. Jednu zastávku jsme měli v ovocné zahradě, kde jsme si koupili čerstvý ananas a podívali se, jak rostou mango, jack fruit neboli chlebovník, tamarind, kešu oříšky, papája, banánovník, kakaovník a jiné ovocné stromy a keře.
Vraťa se přiznal, že s námi celou dobu jezdí jako černý pasažér plyšové zvíře z nějakého dětského domova , že mu dělá v rámci „CK pro plyšáky“ cestu Srí Lankou a má za úkol vše pečlivě fotit a dokumentovat. Pobavilo nás to a začali jsme s radostí asistovat při hledání nejlepších záběrů.
Cesta do Pinawelly byla kouzelná. Projížděli jsme krásnou přírodou a malými malebnými, poměrně čistými městečky a vesnicemi. Tropická flóra nás uchvacovala a občas jsme zastavili na nějaké focení.
Jeli jsme asi dvě a půl hodiny, často po nezpevněných cestách a očividných zkratkách, ale bylo vidět, že je řidič velmi zkušený , cestu dobře zná a umí odhadnout případná rizika, až jsme se krátce po poledni ocitli ve sloním sirotčinci Pinnewala. Zaplatili jsme drahé vstupné 2000 Rupií (20 dolarů). Je to jedna z nejoblíbenějších atrakcí na SL, téměř povinný fakultativní výlet většiny CK a počet lidí a silná komerčnost tomu nasvědčovala. Sirotčinec byl založený v roce 1975 pro pár osiřelých slůňat, později se jejich počet rozrostl na více než šedesát kusů a jsou zde nejenom osiřelá nebo opuštěná zvířata, ale také zvířata zraněná nebo slepá. Třikrát denně probíhá krmení, za silné asistence turistů a dvakrát denně jsou sloni koupáni v malebné široké řece Ma Oya. Koupání jsme sledovali z terasy restaurace a osvěžovali jsme se přitom coca colou, perlivou vodou a místním pivem Lion, které se vyrábí v Nuwara Eliyi v pivovaru, který údajně postavili Češi. Nebylo špatné, byl to světlý ležák českého typu.
Po cestě k autu jsme míjeli několik desítek krámků se suvenýry, v několika z nich se prodával sloní papír vyrobený ze sloního trusu. Při krmení sloni spořádají obrovské množství vlákniny, která je v žaludku rozmělněna. Trus se usuší na slunci, povaří se a pak se z něho lisuje velmi kvalitní papír se zajímavou strukturou.
Po půl třetí jsme nasedli do auta a vyrazili do Dambuly. Provoz na cestě byl opět příšerný. Spousta lidí, aut, kol, tuk tuků, chodců, místních autobusů, nedalo se jet rychleji, jak 20 – 40 km v hodině. Náš řidič jel opatrně a uvážlivě, takže jsme si oddychli, že jsme nevyfasovali nějaké třeštidlo. Klidně jsme si mohli vychutnávat pozorování okolní krajiny.
Do Dambuly jsme přijeli asi za hodinu a půl. Za 1200 Rp na osobu jsme zakoupili vstupenku a s mírným funěním jsme šlapali 15 minut po nekonečných schodech nahoru do kopce, k pozoruhodným jeskynním chrámům. Většina církevních staveb na SL i ve světě se nachází na kopci, protože zde bývá v horku příjemněji a také proto, že překonávat nepříjemnosti, jakou prudký výstup za tropického vedra bezesporu je, je jedním ze základních buddhistických pravidel.
Dambulské chrámy jsou mistrovským dílem sinhálského buddhismu. Nachází se tu pět kouzelných šerých jeskyní s pomalovanými zdmi a stropy a ohromné množství rudých a zlatých soch Buddhy. Pod skalním převisem byly v 1. století před našim letopočtem dostaveny stěny a těmito přepážkami vytvořeny jednotlivé chrámy. Další králové pokračovali celá staletí v jejich vylepšování. Mohutná žulová skála vyčnívá 160 metrů nad okolní krajinou, takže je shora skvěle vidět krásná okolní krajina až k chrámovému komplexu Sigíria. Do chrámů neplatí vstupenka z „Kulturního trojúhelníku“. Ale na druhou stranu se zde už smí fotografovat, což bylo dřív zakázáno. Prý zde byla načapána nějaká turistka, která se nechala fotit Buddhovi v klíně. Buddhisté jsou, ostatně jako i příslušníci jiných náboženství, velmi hákliví na některé věci, které berou jako znesvěcení svých symbolů a náboženství. Na všech posvátných místech se příchozí musí zout a to dokonce i v místech, kde nějaká významnější Buddhova socha kdysi stávala, a už tam není, člověk musí být při vstupu do posvátných míst vhodně oblečen, tzn. mít zahalená ramena a stehna, dodržovat pietní ticho a nefotit Buddhu zezadu.
Buddhismus má na Srí Lance dlouhodobou tradici, ale není jediným náboženstvím. Vyznává jej nejpočetnější etnická skupina, Sinhálci, kteří tvoří zhruba 70% obyvatel. Asi 15 % populace, převážně Tamilů, tvoří hinduisté. Na muslimy a křesťany připadá po 7,5% obyvatel. Křesťané jsou zejména v Colombu a jeho okolí. I náš negombský řidič byl křesťan. Na zpětném zrcátku mu klimbal růženec s křížkem a za oknem na palubní desce seděl zcela nekřesťansky velký žlutý plyšák, coby talisman pro štěstí. Aspoň měl ten náš plyšák nějakého kámoše.
Náboženské skupiny na SL spolu více splývají, není výjimečné, když se jde katolík nebo buddhista poklonit hinduistickému bohu Ganéšovi. Buddhisté, hinduisté, křesťané i muslimové se často účastní stejných poutí a slavností (např. Adams Peak), dokonce mají společné chrámové komplexy (příkladem je třeba Katagarama). V obchodech patřících Sinhálcům často visí vedle Buddhova obrazu také hinduistická božstva, podle pravidla, že je potřeba naklonit si všechny bohy, protože nikdo neví, který z nich je nejmocnější. Buddhismus se vyvinul ze stejných kořenů jako hinduismus a ani sám Buddha nepopíral existenci mnoha indických božstev. Sice prý nemůžou pomoct k dosažení nirvány, ale můžou být užiteční v méně náročných situacích – úspěch v podnikání, pomoc při porodu, zajištění úrody a podobně.
SL je považována za kolébku buddhismu, byla jednou z prvních zemí, které se obrátily na tuto víru a hrála zásadní úlohu v zachování a šíření tohoto náboženství. I když ono to náboženství v pravém slova smyslu není, protože v jeho středu nestojí Bůh. Je to spíše filozofický systém a morální kodex, který se během 2500 let vyvinul z učení indického prince jménem Siddhártha Gautama. Princ byl pohnutý lidským utrpením, opustil své blízké a chtěl najít způsob, jak osvobodit sebe i všechny bytosti od strasti a strachu ze smrti. Zprvu následoval nauky několika učitelů, věštců, čarodějů, filozofů a asketů, ale jejich cesta ho nikam nedovedla. Po šesti letech usedl pod strom, ponořil se do hluboké meditace a dosáhl probuzení. Od té chvíle je nazýván Buddha (Probuzený, Osvícený) Šákjamuni (Mudrc z rodu Šakjů). Po svém probuzení si Buddha dokázal v očištěné a soustředěné mysli vybavit své jednotlivé minulé životy.
Vydal se na cestu do Váránasí, kde vyložil Čtyři vznešené pravdy, které dávají našemu životu trvalý smysl:
– První věc, které si ceníme, je velmi vzácná a obdivuhodná příležitost, že se můžeme setkat s osvícenými učeními, pracovat s nimi a učit se z nich. Všechny bytosti chtějí najít štěstí a vyhnout se utrpení. Kontakt s učeními, které nás vedou k trvalému štěstí, je velmi důležitý.
– Dále chápeme, že tato příležitost nebude trvat věčně. Všechno, co se narodilo, zase zemře, všechno, co je složené, se opět rozpadne a všechno, co se objevilo, zase zmizí. Náš čas je omezený. Je jisté, že náš život skončí, ale my nevíme kdy. Takže uvědomění si toho, že máme nyní tuto šanci a opravdu ji chceme využít, je také neobyčejně cenné.
– Za třetí si uvědomujeme, že svět je ve skutečnosti souhrnem příčin a následků a že naše současné činy, slova a myšlenky vytvářejí naši budoucnost. Ať si to uvědomujeme nebo ne, všechno, co děláme, říkáme nebo si myslíme, zanechává otisky v našem nitru i ve vnějším světě. Tyto otisky později dozrají a projeví se odpovídajícím způsobem. Zejména negativní otisky se v budoucnosti projeví jako utrpení nebo nepříjemné situace, pokud nepoužijeme meditace, které je rozpouštějí.
– Nakonec si uvědomujeme skutečnost, že vlastně nemáme jinou možnost, než použít tato učení. Osvícení je nejvyšší radostí. Nic není úplnějšího a více naplňujícího než tento stav jednoty se všemi věcmi, všemi časy, všemi bytostmi a všemi směry. A také, jak můžeme být prospěšní druhým, pokud jsme sami zmatení a trpíme?
Zvážíme-li všechny tyto čtyři faktory, získáme základ pro buddhistickou praxi a meditaci. Chce-li se člověk stát buddistou, stačí jen prohlásit, že „utíká pod ochranu“ tří parametrů – Buddhy, dharmy (učení) a sanghy (společenství mnichů). A je to. Buddhisté nemají organizace, jak je známe z křesťanství a islámu.
Až do svého osmdesátého roku Buddha žil jako putující mnich a vysvětloval učení, nazývané jako Dharma, aneb „jak se věci mají“. Předával nabyté zkušenosti mnichům a založil první mnišské společenství na světě. Jeho moc spočívala ve výborných řečnických a učitelských vlastnostech, díky nimž přilákal další učedníky a následujících 45 let života se věnoval jejich vzdělávání. První koncil, svolaný krátce po Buddhově smrti, trval několik měsíců. Jeho účastníci se snažili zaznamenat přesné znění Buddhových slov pro další generace. Na druhém koncilu vyhlásila buddhistická doktrína zásadu – pokud nejsou porušovány hlavní předpisy učení, je povoleno přizpůsobit se podmínkám a zvykům oblasti, ve které se žije. Buddhismus tak na svojí pouti po jazykově, historicky a kulturně odlišných oblastech Asie do sebe vstřebával místní prvky.
Současnou osobností, šířící buddhismus po celém světě, je tibetský dalajláma.
Před vstupem do komplexu Dambuly jsme se museli zout a boty za malý peníz odložit do regálů. V cestopisech jsem četla doporučení, že je dobré s sebou mít staré ponožky, protože země bývá rozpálená a po nádvořích chrámů se špatně chodí. Protože sprchlo, zřejmě v době, kdy jsme obdivovali slony, byly všude kaluže a tak jsme ponožky nejen tady , ale kvůli deštivému počasí ani nikde jinde nepoužili. Asi by to nebyl špatný nápad. Prošli jsme si pomalu všechny místnosti, ve kterých se na nás dívaly tisíce očí malých či velkých Buddhů. Na zpáteční cestě jsme se zastavili na úpatí kopce, v muzeu buddhismu, které je umístěno v novém Zlatém chrámu, z jehož střechy na nás shlížel obrovský třicetimetrový zářící Buddha. Muzeum samotné nebylo nic moc a díky dvaceti minutám, o které jsme se zdrželi, jsme propásli suchý návrat do auta. Spustil se velmi vydatný monzunový déšť, čekali jsme asi půlhodinu, než přestane pršet, ale pak jsme to vzdali a více nekrytí, než krytí, jsme se rozběhli úprkem do auta. Za necelou půlhodinu jsme byli za tmy zavezeni do Sigiriye, do nádherného hotelového komplexu Grand Regent Sigíria, v tropické zeleni mimo město, se spoustou potůčků, mostků, palem , stromů a cizokrajných keřů. Byli jsme ubytováni v pěkných prostorných chatách 5 x 5 m s větrákem a moskytiérou. Jako výchozí místo pro návštěvu oblasti tzv, Kulturního trojúhelníku, zahrnující města Anuradhapuru, Sigírii, Dambulu, Polonnaruwu a přesun do Kandy v ideální poloze.
Večeři jsme si dali přímo v komplexu, 600 Rp (6 dolarů) za osobu a 100 Rp (1 dolar) za pití. Hodně rýže, kousky masa, zelenina, omáčky. Tzv. rice and curry, později vyzkoušený na tisíc způsobů. Tenkrát nám to připadalo dost levné, než jsme zjistili, že při stravování v restauracích pro domorodce se za stejné peníze najíme do sytosti všichni čtyři. Setkali jsme se zde poprvé s nepříjemnou srí lanskou skutečností. K útratě v tzv. „turistických“ restauracích bylo vždy automaticky připočítáváno desetiprocentní spropitné. Jídlo a pití se tím pěkně prodražovalo. Pozdě večer před spaním jsem se posadila před chatku do lehátka a sepisovala zážitky a údaje do deníku. Venku poletovalo hodně komárů, ale mě nepřekvapili. Nastříkala jsem se nějakým dobrým repelentem z lékárny s 25% složky DEET a bylo zajímavé ty drobné potvory pozorovat. Bylo to jako v televizní reklamě na OFF – komáři se na mě chtěli vrhnout, ale pak jako by je nějaký neviditelný štít zarazil a odletěli pryč.
Pondělí 31.1.2011
Doufali jsme , že nedělní déšť byl poslední, který nás na ostrově potkal. Hodně jsme se mýlili. Od rána poprchávalo, ale výstup na nedalekou Sigírii, za mírného ochlazování našich propocených těl z velké námahy, byl docela příjemný a osvěžující. Bylo škoda, že jsme neviděli celou skálu ani okolní krajinu, protože byla zahalena v mlžném oparu. Naštěstí se čas od času protrhával, takže jsme mohli tyto chvilky využít k focení.fascinující krajiny i celého chrámového komplexu.
Úžasná sklaní pevnost Sigíria (Lví skála) patří bezesporu k nejhezčím památkám a největším zajímavostem na Srí Lance. Je postavena na vrcholku velikánské rulové skalní hory, tyčící se 200 metrů nad okolní krajinou. Již ve 3. století před naším letopočtem zde byl klášter pro buddhistické mnichy, ale větší význam začala mít v pátém století našeho letopočtu, kdy si ji vybral král Kassapa, když hledal bezpečné místo, kde by se dalo ukrýt před nevlastním bratrem. Kassapa, syn krále Dhatusena, měl bratra Mogallana, kterého poslal do vyhnanství do Indie, když se dozvěděl, že nebude vládnout on, syn nějaké druhořadé manželky, ale mladší bratr královské krve. Otce uvěznil a potom ho nechal zazdít, protože mu nechtěl vyzradit, kde se skrývá státní poklad. Mogallana mezitím složil královskou přísahu a slíbil otci pomstu. Kassapa poručil ze strachu postavit nové sídlo, kombinace paláce rozkoší a nedobytné pevnosti, která měla napodobovat příbytek boha hojnosti Kubéry. Celá tato mimořádná stavba byla budována sedm let. Přírodní zátarasy kolem skály byly zvětšeny, byly vyhloubeny vodní příkopy. Kassapa však nedokázal vyčkávat v bezpečí a střetl se v přímém boji pod skálou, v čele svého vojska, sedíc na slonovi. Ten se splašil, utekl a zapadl do bažiny. Kassapovi vojáci, v domnění, že se král vzdává, se rozutekli také. Když král Kassapa zjistil, že je v bezvýchodné situaci, tasil meč a proklál si srdce.
Po cestě k Sigírii jsme se stavili v jakési restauraci a tam jsme koupili za 5650 Rp (50 dolarů) multivstupenku CT do Kulturního trohúhelníku, která platí i do Anaradhapury, Polonnaruwy a na některé menší památky v okolí. Jednotlivé vstupné na Sigírii by nás stálo 25 dolarů. Protože poprchávalo a bylo poměrně dost brzo, nepotkávali jsme moc turistů, což bylo dobře, nedovedla bych si představit vyhýbání na poměrně úzkých schodech a cestičkách. Výstup vypadal zdola jako velmi namáhavý a divoký, ale nebylo to nakonec tak horké.V pohodě ho zvládla i Alenka s bolestivě naraženými žebry z lyžování.
Nejprve jsme prošli vodní zahradou se širokými příkopy ohraničenými dvojúrovňovými zdmi. V zahradě bylo několik bazénků a jezírek s fontánkami a vodními rostlinami a celá zahrada měla stupňovitý charakter. Za zahradami začala cesta stoupat a procházeli jsme Zahradou kamenů, kde jsme viděli nejrůznější zbytky staveb, původně asi dřevěných a také několik malých jeskyněk mnichů. Pak jsme došli k základně skály a vystoupali jsme po úzkém kovovém točivém schodišti do jeskyně, ve které byly namalovány ženy, světoznámé. Sigírijské krásky. Pochází z pátého století a jedná se o jediné nenáboženské malby, které se zachovaly ze starověké Srí Lanky . Odhaduje se, že původně tyto fresky pokrývaly plochu 140 metrů dlouhou a čtyřicet metrů vysokou, ale dnes se zachovalo jen 21 krasavic. Jde zřejmě o portréty nebeských nymf, ale jedna z teorií mluví i o tom, že jsou to Kassapovy manželky.
Vrátili jsme se po druhých točitých schodech dolů a vydali se nahoru po nebezpečně vyhlížející železné lávce přišroubované přímo ke skalní stěně. Cestou dál nahoru po skále vedla řada strmých vápencových schodů na Lví plošinu a odtud vedlo poslední schodiště mezi dvěma obrovskými lvími tlapami. Kdysi prý poslední úsek cesty procházel přímo lví tlamou. Lvi byli u Sinhálců nejvyšším symbolem královské moci.
Po trochu náročnějším výstupu jsme se octli na plošině vrcholu, kde kdysi stával velkolepý Kassapův palác na rozloze 1,6 ha. Dnes zůstaly jen základy, které jsou opravovány místními řemeslníky za podpory peněz z UNESCO. V době své slávy musel být palác kouzelný. Jezírko vyhloubené do pevné skály má rozměr 27 x 21 metrů. Výhled z vrcholku, pokud nám to umožnila střídavě ustupující mlha, byl famózní.
Při cestě dolů jsme začali potkávat davy turistů, stihli jsme to právě včas. Minuli jsme zajímavou ceduli s nápisem „Hluk může vyprovokovat útok sršňů“. Trochu zajímavá náhražka obligátní věty: „Zachovejte klid!“. Na ceduli byl zobrazen bílý turista, asi tak, jak ho domorodci vnímají – v nesmyslně těžkých botech s traktorovou podrážkou, v nepohodlných kalhotách, s velkým frňákem a mrtvolně bledým obličejem, který zmateně spěchá.
Byly trochu zmatky při odjezdu, protože jsme špatně pochopili řidiče, kde na nás bude čekat. Odstavné parkoviště je totiž 2 kilometry vzdálené a mysleli jsme , že si pro nás přijede ke vstupní bráně. Nasedli jsme do auta o půl dvanácté a v jednu jsme dorazili po značně výmolovité asfaltové cestě do Anuradhapury, po více než tisíc let bývalého hlavního města Srí Lanky. Dnes je to město plné vojáků. Není třeba popisovat příšerný provoz na cestě. Co mě fascinovalo, byly stovky či tisíce psů na ulicích, kteří vypadali, jako kdyby byli od stejných rodičů, jen se lišili barvou. Jejich nejoblíbenější místo na odpočinek bylo na silnici a zdvihali se, jen když to bylo naprosto nutné. Uskakovali na poslední chvíli, celé to působilo jako adrenalinová hra na nervy kdo z koho. Řidiči museli občas nebezpečně kličkovat a vyhýbat se jim, pokud je nechtěli přejet, protože někteří z nich byli pěkně paličatí a tvrdošíjně zůstávali ležet.
Měli jsme hlad a řidič nás zavezl do restaurace střední kategorie. Jako již párkrát předtím jsme vyčíhli, že když jsme si objednali, dostal za nás pravděpodobně jídlo zdarma. Potkali jsme se tam u stolu s mladou dvojicí z České republiky, se kterou jsme cestovali letadlem a autobusem do Negomba. Vyměnili jsme si nějaké poznatky z prvních dnů a ve tři hodiny jsme se konečně vymotali na památky.
Anuradhapura byla velkým a zářivým hlavním městem velkého významu pro mnoho králů, poprvé v roce 380 př.n.l, až do roku 993, kdy ji postihla zkáza ze strany indických okupantů. V době svého vrcholného rozkvětu byla centrem světské i duchovní moci, domovem desítek tisíců mnich v desítkách klášterů. Bylo tu postaveno spoustu krásných paláců, zahrad a také dagob, neboli stúp, náboženských staveb, jejichž úkolem bylo ochránit nejcennější buddhistické relikvie. Ohromné dagoby patřily k největším stavbám světa, v podstatě je v době vzniku předčily jen egyptské pyramidy. Město je dodnes obklopeno velkými vodními díly a rezervoáry, kdysi byl vybudován unikátní zavlažovací systém, který pomáhal zadržovat dešťovou vodu a systémem kanálů ji přivádět na rýžová pole a do zahrad. Anuradhapura je dodnes magickým místem, kde se dá mezi jednotlivými památkami strávit spoustu času, protože jsou rozsety na mnoha kilometrech čtverečních a pěšky je těžké je obejít. Řidič nás vozil od jedné k druhé.
Začali jsme v blízkosti trochu nudného archeologického muzea, kde platila naše kombinovaná vstupenka CT. Muzeum bylo obklopeno parkem se starými bazény a kamennými patkami sloupů dřevěných staveb, po kterých už také nezůstaly žádné pozůstatky . Vydali jsme se zahradou k monumentální, 70 metrů vysoké dagobě Jetevana, postavenou z červených pálených cihel. Původně měřila 120 metrů a byla hned po pyramidách třetí největší stavbou světa a největší stúpou na světě. Dodnes se pyšní tím, že je největší stavbou světa postavenou výhradně z cihel. Bylo vypočítáno, že je v ní tolik cihel, údajně sto miliónů, že by se mohla postavit tři metry vysoká zeď z Londýna do Edinburghu. Při pohledu na tuto stúpu i na stovky dalších podobných staveb jsem si nikdy neodpustila kacířskou myšlenku o zbytečnosti nebo nesmyslnosti těchto staveb, protože dovnitř nevede žádný otvor, žádné dveře, je to jen obrovská mohutná impozantní polokoule bez dalšího
využití. Dagoby původně vznikly z indických pohřebních mohyl, které sloužily jako hrob významných osobností. Podobu dagoby údajně určil sám Buddha. Když se ho žáci ptali, jak by měla vypadat jeho hrobka, Buddha složil své rouno do čtverce, na něho dal svou misku na rýži dnem vzhůru a navrch postavil slunečník. Zajímavý je postup při stavění starých stúp. Zem se nechávala při stavění základů udusávat slony, pak se postavila hrubá stavba, která se vyplňovala štěrkem a cihlami. Potom se celá stavba pokryla omítkou a natřela vápnem.
Při prohlídce přilehlé zahrady plné krásných stromů, soch a kamenů se spustil silný déšť. Čekali jsme asi hodinu schovaní pod přístřeškem a pak jsme se rozběhli za mohutného skrápění zpět do auta, protože to nebralo konce. Naštěstí se počasí brzy na zbytek odpoledne uklidnilo a většinu Anuradhapury jsme si mohli vychutnat bez neustálého moknutí. Zastávek na památkách bylo desítky, všude jsme se museli zout, ale nebylo to nepříjemné. Dagoby jsme obcházeli vždy rituálně dle pravidel, po směru hodinových ručiček. V některých zemích by byl opačný směr velký prohřešek.
Upoutala mě dagoba v centru kláštera Abhayagiri. která byla opravována za přispění UNESCO. Celou ji obehnali obrovským lešením, na kterém se proháněly opice. Byla postavená v letech 114 až 136 n.l. V průběhu staletí byla celá stavba pokryta zeminou a vegetací, jako většina zdejších památek. Na 70 metrů vysokou dagobu Abhayagiri však přišla konečně řada a probíhají restaurační práce.
Při projíždění od památky k památce jsme měli co dělat, abychom se vyhnuli obrovským kalužím. Bylo umění projet cestami plných výmolů bez vody, ale po jejich naplnění to bylo mistrovství hodné kaskadérského výkonu.
Závěr našich prohlídek jsme věnovali nejvýznamnějším církevním stavbám, a to nejstaršímu a nejdůležitějšímu klášteru Mahavihara a ohromné bílé dagobě Ruvanvalisaya v jeho blízkosti. Klášter je nejen historickou památkou, ale také významným poutním místem. Byl postavený kolem posvátného stromu bo, neboli boddhi gaya, což je fíkovník, smokvoň posvátná, který buddhisté uctívají. Posvátný strom je všude v církevních objektech na Srí Lance, ale tento anaradhapurský fíkovník se odlišuje tím, že byl údajně vypěstován z odnože, kterou na Srí Lanku přivezla princezna Sangamitta z Indie, z města Bódhgáji, z původního stromu bo, pod kterým procitl Buddha a dosáhl osvícení. Původní indický strom byl brzy na to zničen a proto je dnes anuradhapurský bo oficiálně nejstarším stromem světa. Z jeho odnoží rostou stromy všude na Srí Lance i jinde na světě v buddhistických centrech.
Srí Maha Bodhi (Srí – velký- posvátný stom bo) střežili vojáci, při vstupu jsme byli podrobeni důkladné tělesné prohlídce. Našli jsme ho se za zlatými mřížemi na nejvyšší terase, podpíraný pozlacenými ráhny, ověnčený modlitebními praporky. Vysoko na 6,5 metrové terase byl vysázený proto, aby jej nezadupali nebo neožrali divocí sloni, kterých bylo tenkrát na ostrově spousta. Pod stromem se stále modlí a meditují poutníci a nikdo kromě kněží se k němu nedostane. Vzhledově není nijak zajímavý. Přesto je to VIP se vším všudy. Je hýčkán jako v bavlnce, má svůj vlastní klášter s početným personálem, přijímá dary, má své audienční hodiny, okolo sebe má mladé stromečky, dokonce na něj byl před několika lety spáchán atentát nějakou chemikálií.
Daleko víc mě upoutaly početné krásné, kované stojánky s držáky na malé hliněné kalíšky se svíčkou. Do stojánků lidé neustále zapalovali nové a nové svíčky a modlili se u nich. Prázdné hliněné mističky se válely všude okolo. Další zajímavostí byly rozvěšené, barevné modlitební praporky, většinou bez textu a různé oltáře s obětními miskami s bílými květy. U většiny u nich byli věřící nebo mnichové a prováděli různé rituální motlitby a úkony.
Poprvé jsme se setkali s divokými makaky bandar (Macaca sinica), jedním z nejběžnějších opičích druhů na ostrově. Na ostrově žijí dva poddruhy, mírně se lišící velikostí a zbarvením. Z lidí si moc nedělají – zvlášť tady, v buddhistickém klášteře, jsou si jisti, že jim nic nehrozí. Buddhisté zvířatům neubližují, z opatrnosti. Mohli by to být jejich zemřelí a převtělení příbuzní. Opice skákaly ze stromu na strom, na zídky a pěkně se předváděly.
Při cestě alejí k Velké stúpě Ruvanvalisaya, která je třetí největší ve městě, jsme potkali „svého“ mnicha, se kterým jsme prohodili několik vět. Dle jednoho článku v časopisu Lidé a země prý každý na SL potká mnicha, se kterým si padne do oka. Velmi jsem litovala, že neovládám tak dobře anglicky, abychom si mohli lépe popovídat. Byl to krásný, vzdělaný muž kolem třicítky, mnichem je už 16 let. Bydlí v Anuradhapuře, ale jeho rodná vesnice je ve vnitrozemí. Do kláštera vstoupil jako chlapec. Ptal se odkud jsme, Českou republiku dokázal zařadit. Mniši jsou organizováni ve společenství mnichů Sangha. Je jich na SL asi dvacet tisíc. Mladí kluci ve věku kolem deseti – třinácti let jsou vybírání většinou v chudých rodinách a jsou zasvěceni jako novici. Ve dvaceti letech bývají vysvěceni znovu a vstoupí do sanghy, většinou na celý život a ne jak je to populární v některých zemích, že jenom na krátké období, po kterém se vrací do civilního života. Přijmou nové jméno a zaváží se k dodržování mnoha pravidel – nesmí zabíjet, krást, souložit, lhát, pít alkohol, mít peníze, jíst odpoledne a smí vlastnit jen to, co nutně potřebují pro svou osobní potřebu. Mniši dnes většinou žijí mimo klášter, fungují jako duchovní rádci, léčitelé, astrologové, učitelé a asistují při pohřbech. V posledních letech se stává, že někteří mnichové vstupují do politiky a významně ovlivňují rozhodování parlamentu.
Mnichům se na ostrově prokazuje všestranná úcta. Mají často rezervovaná speciální nejlepší místa v dopravních prostředcích i v parlamentu. Chodí s vyholenou hlavou a zahaleni do jasně oranžového plátna, tóry, jen občas jsou vidět v tmavě fialové nebo temně bordó. Buddha zavedl tuto tradici – mrtví se balili do pruhů látky, odnášeli do lesa a mniši pak ještě použitelné kusy látek sešili a vařili v kotli s kůrou stromu, která je zbarvila do oranžova. Takto zhotovený nový oblek nejprve nosili nejstarší a nejváženější mniši a po obnošení jej předávali mladým . Ani pak se nevyhazoval, ale sloužil jako prostěradlo, přikrývka nebo koberec. Po úplném roztrhání se namočil do jílu a posloužil jako tapeta.
K ohromné stúpě Ruvanvalisaya, která je kompletně zrekonstruovaná a září do svého okolí bílou čistotou, jsme přišli za šera. Dagoba má 55 metrů a stojí na terase, kterou lemuje desítky soch slonů, kteří jakoby nesli plošinu se stavbou. Je to symbolika, sloni podle buddhistické kosmologie nesou zemi. Byli jsme podrobeni opět malé bezpečnostní kontrole. Byla už úplná tma, když jsme kolem půl sedmé nasedli do auta na cestu zpět. Řidič zvolil nejkratší cestu do Sigírie, ale ta najednou skončila uprostřed obrovského jezera. To se vytvořilo během intenzivního odpoledního deště. Museli jsme udělat malou zajížďku a jet po delší silnici oklikou. V dalších dnech mělo město s velkým přívalem vody těžké problémy, podle toho, co jsme viděli v novinách a říkal náš řidič. Po cestě zpět totiž začalo pršet a déšť ustal až za tři dny.
Úterý 1.2.2011
Plánovaný odjezd o půl osmé se o chvíli zpozdil. Řidič se nějak nemohl vymotat. Sice momentálně nepršelo, ale všude byly kaluže. Dnešní den nás čekal nabitý program – starobylé město Polonnaruwa, návštěva zahrady s kořením a ayuverdskou medicínou a dojezd do Kandy s návštěvou Chrámu Buddhova zubu. Po dvou nocích strávených v příjemném sigírijském hotelovém komplexu jsme se vydali na další cestu do vnitrozemí. Zastavili jsme se ve městě na benzínce a načepovali naftu za 11,53 Rp (1 dolar litr).
Pokračovali jsme po neskutečně úzkých silnicích, z velké části jenom hliněných, nezpevněných a plných výmolů a děr. Obdivovala jsem, jak si auta dokážou navzájem vyhýbat. Při přejíždění jednoho mostku jsme uviděli v řece slona, kterého jeho majitel drhnul kartáčem. Zastavili jsme a Vraťa se vrhnul do vody za chobotnatcem, kterého chvíli pomáhal čistit. Majiteli dal při našem odjezdu velmi slušný peníz za exotický zážitek a ten měl aspoň pár dnů z čeho žít. Dalším zpestřením bylo pozorování tří dvoumetrových varanů o pár kilometrů dál.
Při našem dojezdu do bývalého sídelního města Polonnaruwa začalo pršet a s malými, pár minutovými přestávkami pršelo neustále. Byla to převeliká škoda, protože rozsáhlé zříceniny města patří ke skvostům Srí Lanky. Ale prolézat zbytky staveb v pláštěnkách a pod deštníky nás moc dlouho nebavilo. Kupodivu i tak tu bylo spoustu turistů z celého světa v zájezdních autobusech.
Památky jsou soustředěny víc u sebe než v Anuradhapuře a daly se v klidu projít pěšky. Napřed jsme se podívali na pár zřícenin na březích obrovského umělého jezera Parakrama Samundra (Moře krále Parakramabahua) s krásným okolím. Jezero zabírá plochu 10 kilometrů čtverečních a bylo zdrojem vody pro město., ochlazovalo vzduch, zavlažovalo rýžová pole a v neposlední řadě sloužilo i k obranným účelům.
Pokračovali jsme prohlídkou zajímavého muzea, do kterého nám platila vstupenka CT z Kulturního trojúhelníku. V muzeu byla spousta soch a předmětů z vykopávek. Nejvíce se mi líbily makety budov a částí starobylého města, které ukazovaly, jak jednotlivé památky vypadaly v době svého největšího rozkvětu. Polonnaruwa je dnes městem vykopávek a trosek, ve dvanáctém století našeho letopočtu to však bylo jedno z největších a nejvýznamnějších měst jižní Asie. Po dobytí Anuradhapury indickými dobyvateli se z ní stalo na čas hlavní město ostrova, ve 13. století však bylo také dobyto a zpustlo. Hlavní město pak bylo přestěhováno do Kurunegaly. Trosky začaly být odkrývány až ve 20. století, dnes je město prohlášeno za památku UNESCO.
Kousek od muzea se nacházela hlavní část historického města, skupina královských paláců označovaná jako Royal palace group. V centru bývalého města, chráněného trojí hradbou a plného parků a zahrad, stály zbytky paláce krále Parakramabahu Velikého. Palác měl údajně sedm pater, zbytky tří cihlových se zachovaly, ostatní byly zřejmě ze dřeva.
U pat schodišť sakrálních staveb jsme se v Pollonaruwě i jindy často setkávali s tzv. měsíčním kamenem. Na něm bylo vyobrazeno, jak duše postupuje ze samsary, nekonečného koloběhu smrtí a převtělení, do nirvány, splynutí s vesmírem. Ve vnějším pruhu byly obvykle plameny, symbolizující žádostivost. Také ale očišťují každého, kdo je překročí. Pak následoval pás s posvátnými zvířaty – původně byla čtyři: slon (zrození), kůň (stáří), lev (nemoc) a býk (smrt). Ale býci se postupně vypustili, protože je uctívají hinduisté a těm se nelíbilo, že by po nich lidé šlapali. Podobný osud potkal lvy, kteří se jako symbol králů ke šlapání také nehodili. Další pás obsahoval liány, symbolizující lpění na životě. Pak přišly husy, symbol čistoty (na huse jezdil Brahma) a symbol schopnosti odlišit dobro od zla. Předposlední kruh symbolizoval osvícení a uprostřed byl lotosový květ, symbol Buddhy a nirvány.
Pokračovali jsme zříceninami, jak se dalo a jak nám déšť dovolil. Viděli jsme královskou lázeň Kumara Pokuna, zbytky Parakramabahuovy Sněmovní síně , kde král přijímal své ministry a úředníky a další.
Vrcholem sochařského a kamenického umění na Srí Lance je Gal Vihara („Kamenná svatyně“), kterou jsme shlédli na konci trochu uspěchané prohlídky. Byla vybudována za vlády Parakramabahu Velikého (1153 – 1186). Čtyři sochy Buddhy jsou tu vytesány z jediného kusu skály. Ochrana před povětrnostními vlivy byla vyřešena skutečně stylově – plechové střechy na ocelových traverzách působily jako staveniště. Socha velkého sedícího Buddhy v pozici dhjání mudra („meditační pozice“) je na Srí Lance ojedinělá díky zdobenému pozadí. Viděli jsme tu oblouk napodobující klenby svatyně v indickém Sándží a několik malých Buddhů, shlížejících na zem. Malý sedící Buddha byl ukryt ve skalním výklenku, který byl chráněn drátěným pletivem a sklem. Kdysi byly i ostatní sochy ukryty v oddělených svatyních z trámů a cihel. Stopy po ukotvení trámů jsou kolem soch dodnes patrné. Ze sedmimetrové sochy stojícího Buddhy byli odborníci natolik v rozpacích, že se dlouho domnívali, že se ani nejedná o Buddhu, ale o jeho učedníka Anandu, který tu truchlí nad umírajícím Buddhou. Socha totiž se svými zkříženými pažemi ani ztrápeným výrazem neodpovídá buddhistické ikonografii. V současnosti se ale i odborníci přiklánějí k tomu, že jde o stojícího Buddhu. Nejznámější z těchto soch je čtrnáctimetrový ležící Buddha s povzneseným výrazem ve tváři.
Na jedné památce jsme koupili dřevěné masky a jiné suvenýry. Málem mně je ukradla opice, která využila chvilkové nepozornosti a igelitku mi vyrvala z ruky. Naštěstí byla příliš těžká, masky z ní vypadly a opice utekla jen s prázdnou taškou. Řidič byl z každého nákupu suvenýrů nesvůj. Neustále nám opakoval, že zná místa, kde se nakupuje levně, přímo od výrobců, v manufakturách. No bodejť, když měl z těch jejich předražených věcí provize. Ptal se nás na ceny, ale nikdy je nekomentoval, ani nám nepomohl stanovit „fair price“.
Prolézali jsme památku po památce, fotit se téměř nedalo, pokud jsme nechtěli riskovat ztrátu funkčnosti přístroje. Neustále na nás dotíraly houfy zoufalých prodejců, kterým vytrvalý déšť kazil kšeft. Předčasně jsme ukončili prohlídku s nadějí, že dešti ujedeme do výše položeného místa Kandy. Počasí bohužel velmi ovlivňuje dojem z místa . Polonnaruwa se mi prostě na rozdíl od Anuradhapury moc nelíbila.
Začali jsme stoupat do hor, po pěkné asfaltové silnici. Po cestě jsme viděli, jak déšť vytvářel kanálky, potoky a jezera. Další den nám řidič řekl, že cesta do Polonnaruvy byla uzavřena pro sesuvy půdy. Kolem hlavní silnice leželo nesčetné množství zahrad s kořením, protože mírné klima tohoto regionu je ideální pro zahradnictví. U jedné zahrady Luckgrove (Háj štěstí) jsme zastavili. Vstup byl zdarma, bohužel se nedalo jít mezi stromy a keře kvůli dešti . Spíš jsme tušili, než viděli, že někde kousek od nás roste ukázka toho, co se na ostrově pěstuje ve velkém – chlebovník, čili jack fruit, kaučuk, kardamon, vanilka, hřebíček, šafrán, muškát, skořice, jasmín, hořčice, zázvor, santal, marihuana, koka, pralesní česnek a červený ananas.
Ujali se nás průvodci, posadili na lavičky pod bambusovou pergolu a neustále nás něčím mazali a dávali k něčemu čichnout. Vyslechli jsme si přednášku o ayuverdské medicíně, koření, léčivých bylinách a tradičním lékařství a byli jsme nenásilnou formou přesvědčováni o zázračných účincích některých přípravků. Byli připraveni i na Čechy – měli překlad šestistránkového letáku v naší řeči. Takže jsme se mohli dovědět, spolu s naší chabou znalostí angličtiny, že kakaové mléko slouží proti nespavosti, zázvor s kardamonem, koriandrem, anýzem a skořicí proti chřipce, citronella dezinfikuje a chrání proti komárům, olej ze santalového dřeva omladí pokožku a ochrání před sluneční alergií, kokosový olej ochrání před slunečními paprsky, další prostředek depiluje, jiný je zázračný na hubnutí a podobně. Po půl hodině nás začali masírovat. Napřed šíji, pak i jiné části těla – ruce, nohy, záda, hlava. Vyfásla jsem staršího pána, hlavního přednášejícího, který se ukázal být i vynikajícím masérem. Po dvaceti minutách nás zavedli do obchodu a očekávali, že nakoupíme jejich trochu předražené koření. Udělali jsme jim radost a každý jsme 10 – 20 dolarů utratil. Nejvíce mě stál skořicový olej, který jsem si koupila místo hřebíčkového, který neměli, na bolavý zub. Pobolívala mě už od letiště osmička a když jsem ji párkrát namazala, jako zázrakem přestala bolet. (Věř a víra tvá tě uzdraví!).
Dvacet kilometrů před Kandy jsme zastavili u malebného hinduistického chrámu. Dovnitř nás nepustili, ale prohlídka zvenku taky stála za to. Jeden samozvaný průvodce nás zavedl do přilehlé budovy, ve které byly ukryty velké alegorické vozy používané při různých slavnostech.
Hinduismus je směsicí tradic, náboženských obřadů a přesvědčení, čerpajících z mytologií a folkloru. Hinduistická tradice nemá zakladatele, hierarchii a nestojí na žádné ústřední autoritě. Není náboženstvím, které obrací na svou víru. Ortodoxní hinduisté tvrdí, že hinduistou se nemůže člověk stát, jedině se narodit hinduistickým rodičům. Nezasvěceným lidem připadá hinduismus jako směsice protichůdných náboženství a mnoha bohů. Formovali jej názory a náhledy řady duchovních. Spíše než víru, bere hinduismus do popředí dodržování náboženských, společenských, morálních a rodinných zákonů. Vznikal postupně v průběhu 4500let. Z mnoha bohů jsou nejdůležitější Brahma (Stvořitel), Šiva (Ničitel) a Višnu (Ochránce). Brahma (Stvořitel) je bohem, který v každém cyklu vytváří svět znovu. Představuje čisté bytí, čistou rozkoš a čistý intelekt. Višnu (Ochránce) představuje sílu, která drží vesmír pohromadě a umožňuje život všem bytostem. Hrozí-li světu ze strany zla nějaké nebezpečí, objeví se Višnu v jednom ze svých vtělení .Višnův kult je velmi oblíbený. Ztělesňuje lásku, soucit a řídí lidský osud. Symbolizován je se čtyřma rukama, díky nimž může dosáhnout do všech čtyř koutů vesmíru. Šiva (Ničitel) je bůh odmítající život a oslavující znovuzrozené stvoření. Představuje destruktivní síly a je plný protikladů – dokáže být hrůzostrašný i mírný, je zdrojem stvoření i zániku, divoké vášně i pekelné nenávisti a touhy. Jeho destruktivní forma je často zobrazovaná jako bílá postava – bílá je symbolem smrti, popela a pohřebiště.
Známými bohy jsou ještě buclatý, veselý Ganéša se sloní hlavou, pán začátků, odstraňující překážky, Hanuman, ztělesňující oddanost a král opic, který na sebe může vzít jakoukoli podobu, Kršna, který je inkarnací Višny a byl vyslán na zem, aby bojoval pro dobro a zabíjel zlo, obyčejně portrétován v tmavomodré barvě a nesoucí flétnu, Katagarama bůh války, většinou nesoucí trojzubec a Kálí, známá černá žena s rudým jazykem, tančící na Šivově mrtvole ozdobená lidskými hlavami.
Hinduismus se na Srí Lance rozšířil na severu, kdy ho sem importovali tamilští králové a jejich následovníci z jihu Indie. Dnes jsou jejich komunity v Colombu, na východě a severu ostrova, tato u Kandy a v oblasti čajových plantáží.
V Kandy, nádherném městě ležícím uprostřed zelených kopců, jsme se ocitli až za tmy. Zaparkovali jsme před největší kandyjskou atrakcí, Chrámem Buddhova zubu. Nachází se nedaleko centra města, na březích jezera. V chrámu je uložen legendární Buddhův zub, který sem dorazil v šestnáctém století, když po strašných peripetiích procestoval celou Indií a Srí Lankou. Údajně byl zachráněn z popela, který zbyl po Buddhově spálení v roce 543 př.n.l. Zub byl vždy považován za důležitou a jedinečnou náboženskou relikvii a nabýval i politického významu, protože byl symbolem pro sinhálskou suverenitu a sílu. Na počátku 16. století se ho zmocnili Portugalci, rozdrtili ho na prach, spálili a zbytky hodili do moře. Buddhisté tvrdí, že zničený zub byl jen replikou, nebo že replikou sice nebyl, ale zázračnou mocí se spojil dohromady a přiletěl zpět na SL. Ještě na začátku 20. století byl zub pravidelně ukazován veřejnosti a lidé, co ho viděli říkali, že je spíš podobný buvolímu zubu. Ať je to jak chce, těší se zub a celý chrám mimořádné úctě. Celý objekt je pečlivě střežen, protože byl v roce 1998 vážně poškozen teroristickým útokem, mohutnou náloží v automobilu.
Za vstupenku jsme dali každý 1000 Rp (10 dolarů) a obdrželi jsme nejen papírový lístek, ale i malé CD s fotkami ze SL a zejména z Kandy. Po osobní kontrole jsme vstoupili Velkou bránou do svatyně. Chrám vyzařoval zvláštní působivou atmosférou, byl plný květin a vůně kadidla. Puja, neboli doba obětování a motlitby se koná několikrát denně. Stihli jsme večerní v 18. hodin. Kupodivu tu nebylo moc turistů.. Po celou dobu, co jsme tam byli, zněly rytmické bubny několika bubeníků, což umocňovalo dojem z chrámu. Zařadili jsme se do malé fronty a organizovaně jsme procházeli kolem Posvátného příbytku , jakéhosi výklenku s okénkem a mohli jsme rychle nahlédnout dovnitř, kde seděl nějaký hodnostář a za ním se nacházelo několik schránek ukrývající posvátnou relikvii.
Na závěr jsme vystoupali po pár schodech do Nové svatyně, kde byly vystaveny sochy Buddhy dovezené z celého světa a na stěnách viselo 21 obrazů, líčících historii Buddhova zubu, Buddhovou smrtí počínaje a předáním zubu chrámu v Kandy konče. Buddhův zub, jakmile jednou opustil Siddhartovu ústní dutinu, svítíl.
Bohužel jsme z neznalosti propásli jednu zajímavou budovu – mauzoleum slona Rádži, kde je ústředním exponátem vitrína s vycpaným slonem, který po padesát let nosil schránku se zubem v každoročních procesích Esala Perahera. Když v r. 1988 zemřel, byl vyhlášen národní smutek a postaveno mauzoleum. Je zvláštní, že se tato budova dostala i na bankovky.
Naše ubytování bylo v kopcích, vysoko nad městem. Z okna balkonů jsme měli fantastický výhled na město. Na dveřích byla cedulka s upozorněním, že při odchodu a v noci před spaním máme zavírat všechna okna a dveře, aby nám do pokoje nevlezly opice. Protože jsme byli opět daleko od centra, povečeřeli jsme přímo v našem hotelu. Rice and curry za 550 Rp nic moc. Začínala jsem mít absťák z pětidenní absence internetu. Bohužel byl zase daleko a navíc pršelo. Celou noc.
Středa 2.2.2011
Ráno se na chvíli vyjasnilo, ale naše radost trvala asi půl hodiny. Pak se zase strhnul silný déšť. Roshan nám řekl, že kvůli dešťům, které se rozšířily bez vyjímky na celý ostrov, nastaly na některých místech velké problémy s dostupností, například cesta do hor, kam máme namířeno zítra byla zavřena, protože se na silnici sesunuly stráně. Spousta úrody zeleniny a rýže byla zničena. Později jsme se dověděli, že nezvykle silné monzunové deště v lednu a únoru připravily o život nejméně 32 lidí, postižen byl více než 1 milión obyvatel. Zcela zničeny byly téměř 4 tisíce domů, více než 19 tisíc obydlí bylo poškozeno. Zkáze podlehla také část úrody rýže a zeleniny. S rekordně ničivými povodněmi bojovali ve stejnou dobu také lidé v Austrálii a Brazílii a v Německu.. Extrémní dešťové srážky v Austrálii byly dávány do spojitosti s fenoménem El Niňo. Tento jev by mohl být i příčinou dešťů na Srí Lance, protože je přesouván dále na západ, než bylo dosud běžné. I přes přirozenou proměnlivost klimatického systému je rok od roku jasnější, že se podnebí na naší planetě rychle mění. Stále častěji se objevují nezvyklé poruchy a anomálie v atmosférické cirkulaci, častější jsou i extrémní výkyvy počasí.
Přemýšleli jsme u snídaně, co dělat v takovém počasí, přišla na nás malá krize a depka . Z té nás vytrhnul náš řidič, který v devět hodin zavelel na odjezd do manufaktur. Jeli jsme jen kousíček, protože pár metrů od hotelu se nacházela první z manufaktur – výrobna batik. Batika je malajské slovo, ale celá technologie vznikla na indonéském ostrově Jáva.
Je to jedno z cejlonských tradičních řemesel. Jde většinou o vkusné umění, dají se koupit až osmibarevné obrázky, látky či hotové oděvy. Motivy jsou na ně ručně překreslované. Látky prochází dlouhým, náročným, postupným barvením, za pomocí vosku, který je nanášen jemnými štětečky, mravenčí trpělivou prací místních žen. Některé z batik jsou ještě krumplovány zlatou nití. Práce je to úmorná, výsledky nádherné. Obrazy, jemná sárí i sarongy, trička, košile, přehozy, šály, šaty i zavinovací sukně, to všechno originální a ručně malované.
Ujala se nás krásná žena ve slušivém sarongu a začala nám anglicky vysvětlovat postup při výrobě batiky. Postavila se před osm stejných šátků, které se lišily jen barevně a ukazovala princip nanášení barev. Začíná se bílou a končí se nejtmavší, tedy většinou černou. Roztaveným voskem se pomalují místa, která nemají být nabarvena, látka se ponoří do mořidla, aby přijímala barvu a poté do barvy samotné. Nechá se uschnout a pak se zaschlý vosk odstraní v rozpouštědle. Místa, kde byl vosk, zůstanou nenabarvená. A tak pořád dokola, až jsou na batice všechny barvy, které na ní dle návrhu mají být.
Druhou manufakturou, kterou jsme navštívili, byla výrobna dřevěných suvenýrů, zejména masek. Tak jak v předešlé dílně byly výhradně ženy, tato zase naopak byla doménou mužů. Tropické dřeviny mají jasnější a výraznější barvy než evropské stromy a jsou velmi tvrdé Průvodce nám ukázal jednotlivé druhy exotických dřev, ze kterých se vyřezávají výrobky – royal ebony, teak, mahagon, kokosový ořech, toona, pathangy- to je asi redwood nebo sapanwood, milla, sapu a další. České ani anglické názvy většiny z nich jsem neznala. Předvedl nám pokus s vodou a názorně předvedl, jak se používají přírodní barviva. Hodil postupně do vody nějaké prášky a kousky dřeva a voda měnila barvu jak duha, až skončila sytě červenou. Takto jsou obarvovány látky i dřeva, Byli jsme upozorněni, že pokud se nám zalíbí nějaký větší kus, není problém ho poslat do České republiky, protože mají v Praze své zastoupení. Manufaktura byla úžasná. Všude plno soch, překrásného nábytku, masek.
Masky mají na SL bohatou tradici. Centrum jejich výroby je soustředěn do města Ambalonga na jihu ostrova, ale vyrábějí se v menších manufakturách i tady v Kandy a okolí. Původně se masky vyráběly pro tanečníky divadla pro tanec démonů nebo kólam, což byly formy zaříkávání zlých sil nebo rituály k uzdravení. Tento tanec je prý dosud provozován na venkově, my jsme jej viděli v ko
- Guest napsal(a) před 14 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.