0
0

12. 4. 2006

Ráno nás čeká velké prádlo a pak vyrážíme na výletík – jsou tu v okolí 3 chrámy, které jsme chtěly vidět. První – Gadaladenma. Dostat se sem je na půl dne.. Jen než se autobus protlačil tím městským chaosem…pak ještě dál za Gadaladenmaměsto, a když nám dobří lidé poradili vystoupit, museli jsme ještě 3 km pěšky… no, asi nám chtěli dopřát procházku:) Závěrečný půlkilometr nám zastavil „tukáč“, který nás svezl – zadara:) Na občerstvení jsme daly kokosa na skále sbaštily svačinku a šly se podívat na chrám. Stojí na skále, v areálu jsou „jezírka“. Buddhistický chrám má hinduistický přístavek a tak sem chodí v míru naprosto všichni…

Lankatilake – chrám stojí vysoko na kopci a poskytuje krásný výhled do kraje. Druhý chrám je Lankatilake. Opět buddhistický i hinduistický chrám, oba postavené svorně na kopci, po němž šplhá spousta schodů.. a teď i my.

Místo jako stvořené k odpočinku, s nádherným výhledem do kraje. Chvíli zůstáváme sedět v trávě a vychutnáváme kouzlo tohoto místa. Nahoře na tomto vysokém kopci je vedle chrámu dokonce i škola. Tedy, je to vlastně jen přístřešek, kde se sedí na zemi nebo venku na trávě. Hlavní výbavou této školy je vlastně jen tabule.

Přes rýžová pole, les a vesnice jdeme k třetímu chrámu. Toto místo se poněkud rýžové poleliší od zbytku města. Ve vesnici převažují muslimové, lidé nejsou tak komunikativní, viditelně tudy příliš turistů nechodí.

Chrám byl krásný, jen mužík, který nás provázel, mluvil tak nesrozumitelnou angličtinou, že zázrak byl už jen to, pochopit, že opravdu mluví anglicky. Jediné, co jsem pochopila, že krásní propletení ptáci jsou symbolem věčné lásky…

Nakonec se vydáváme přes malou vesničku na autobus a zase zpět do Kandy. Nakoupit něco k jídlu, a šupky na pokoj. Burmesse rest se jeví opravdu jako skvělý tip, je tu krásně. Jen koupelnu využíváme stále společnou s mnichem:)

Čtvrtek 13.4.2006

Ráno jedu do botanické zahrady Peradeniya, což je největší botanická zahrada na Srí Lance, ohraničená ze tří stran řekou Mahaweli Ganga.

Od našich botanických se opravdu liší:) Je tu spousta kytek, které známe i z domu, jen tady nejsou v květináči, ale na zahrádce.. vlastně jsou téměř v každé zahrádce, jen tady je jich více druhů na malém kousku.

Nikdy jsem netušila, že existuje tak strašné množství nejrůznějších palem… nízké, vysoké, tlusté, uzoulinké, s nejrůznějšími tvary listů i ořechů… Dokonce i bambusy, které mi cestou připadaly všechny stejné, když jsou vedle sebe, jde vidět, jak moc jsou rozdílné. Orchideje mají svůj vlastní pavilon. S tím rozdílem, že u nás by měl speciální podmínky, vlhkost, teplotu… tady je to zkrátka jen místo, kde jsou soustředěny všechny ty kytičky… a ten vzduch, co je u nás uměle, je tu vlastně přirozené prostředí:)

Bylinky, kokosové a seychelské palmy, jejichž každý kokos váží 10-20 kg. Nádherně kvetoucí kytičky, které jsem v životě neviděla, taky fíkovník (ficus benjamina) malinko přerostlý – zabírá údajně 1000 m2. Staré královské palmy z r.1950 a spoustu dalších krásných rostlinek.

Odpoledne se vracím do Kandy, jdu se projít kolem jezera.

Jezero Kandy je středem města, od r.1807, není ale přírodní. Prý král tehdejšího Kandy poručil pár náčelníkům, kteří protestovali, protože jejich lidé nechtěli na projektu pokračovat, napíchnout je na kůly na dně jezera.

Ostrov uprostřed jezera sloužil původně jako harém, britové jej pak měli jako sklad munice.

Procházka okolo je pěkná, i když cesta okolo je obležena lidmi odpočívajícími, užívajícími si piknik, ale i spoustou bezdomovců a žebráků. Ostatně, jako celé město:) Když jsem šla okolo kanálu, všimla jsem si, že uvnitř mají lidičky svou vesnici…

Pokračuji v procházce, až jsem se dostala k chrámu Malwate. Uvítal mě náhodou jeden z mnichů, který mi vysvětlil, že chrám je opravdu strašně starý. Celý klášter má 38 temples – chvíli jsem nechápala, jak může mít 38 chrámů, ale když mě pozval do svého prostorného příbytku s vlastním temple (s obrovským zlaceným budhou), došlo mi, že tím má v podstatě na mysli obydlí každého z mnichů (někteří bydlí po dvou či po třech, někteří místo toho bydlí například s bratrem atp.) Mnichů žíjících v tomto chrámu je 50, většina působí jako učitelé buddhismu na školách, ale jsou tu i děti, kolem 8-14 let. Chrám patří mezi nejdůležitější v zemi.

Před chrámem jsem potkala Markétku, která se vrátila z Peradeniy. Ještě chvilku si povídáme s mnichama pak jdem do města shánět pronájem auta na další dny a lístky na starobylé města.

Po večeři jdeme na představení, kde předvádí kandyjské tance, o kterých všichni mluví, každý tam byl, ale přesto nikdo nedoporučuje… každopádně, jsme zvědavé a těšíme se. Tance napodobují přírodu, pávy, atd. Tanečníci, tanečnice, se zpěvem a samozřejmě i bubeníky. Pro jistotu nám předvedli i ostatní kousky – roztočili spousty talířů současně, předvedli se nám polykači ohně, ale i lidičky chodící po žhavém uhlí. Brr, seděli jsme tak dva metry od žhavé cesty a ten žár se dal stěží vydržet…

Zpět nočním městem jdeme přes chrám Zubu. V noci slavnostně nasvícený vypadá nádherně. Spousta lidí slaví nový rok a tedy všichni v bílém, posedaní okolo, modlící se a meditující. Až jsem měla coby turista nepříjemný pocit, že tu dnes nemám co dělat.

Holt, každý slaví nový rok jinak. My jásáním do noci, oni dnes večer meditacemi (13.4., neboť je full moon) a novoroční oslavy mají druhý den spíše v rodinném kruhu. Ještě cestou musím zpět do obchodu pro chleba. V pekárně na naší ulici je již zavřeno. Tyhle ulice, ve dne tak přelidněné, se po setmění během chviličky úplně vylidní. Zůstávají jen bezdomovci, lidé pochybnějšího typu a tuk-tuci, kteří doufají, že chce-li někde někam jít, netroufne si pěšky:) Zvedám hlavu a vyrážím k obchodu. Není to tak daleko, tak doufám, že to přežiji bez úhony. No,zpátky si ale raději beru tuka… :)

Pátek 14.4.2006

Ráno vyrážím do města. Zajímalo by mě, kudy se dostanu k obrovské soše Budhy, která se tyčí nad městem a jde vidět téměř odevšad. Socha Budhy Budha shlížející na město KandyBahiravakanda na město shlíží z vysokého kopce, jako by ho Budha opravdu hlídal. Cestou míjím nějaký chrám, krásný, celý laděný do zelena. Místní stařeček mi ukazuje truhlu, ve které údajně leží pochovaný nějaký papež. Moc smyslu mi to nedává, papež to asi nebude, ale nějaký vzácný muž tu asi odpočívá, když je jeho hrobka takhle vystavená. Pokračuji dál cestou do kopců, snažím se držet směr k soše, když se cesty rozdělují jedna moc vlevo a jedna moc vpravo jak na potvoru tady není jediný živáček… Přicházím ke klášteru Asgiriya, ve kterém mě mnichové mile uvítali – právě snídali. Snažila jsem se jim vysvětlit, že nemám hlad, ale moc to nepomáhalo:) Klášter je vlastně škola pro mladé mnichy, celkem asi 580, ale momentálně byli na prázdninách, tak jich tu byla nejvýš desetina. Jelikož je nový rok, řekli mi, že mají tradici – něco jako u nás, když se chodí na koledu – a že když jsem k nim přišla na návštěvu, musejí mi dát dárek…. Donesli krásnou krabičku a ní mi vnutili 20 Rs. Na mé námitky, že to nemohu přijmout mi vysvětlili, že by to pro ně bylo strašně BAD a že bych jim přinesla neštěstí. Na tácku navíc přinesli ochutnávku všech svých dobrot – zákusek z rýže, smažený krucánek z medu, zabalený medový bonbon a další. Překvapivě byly opravdu dobré, i když příliš sladké. Ochutnala jsem, poděkovala, chvíli jsme ještě povykládali a vyrážím šplhat dál.

Na kopci mě uvítala opravdu obrovská socha, ve které je uvnitř chrám, dnes plný slavících lidí. Bohužel coby turista bych musela zaplatit nehorázně vysoké vstupné. Spokojuji se tedy s tím, že si bílého Budhu obhlížím zvenku. Odpočinu si, občerstvím se a jdu se skutálet zpátky do města. Cestou si užívám výhled na město. Celé leží v údolí mezi okolními kopci a na krajích jde vidět řídnoucí chaloupky, šplhající do kopců. Ačkoliv se nezdá, je město rozbíhající se i mezi kopce do všech stran opravdu rozlehlé. Vracím se jinudy a potkávám další chrám. Nádherně zdobený a barevný již z venku, dle mapy by to mohl být Nathan devale. Vedle jsou obrovské zdobené barevné vozy, davy lidí proudící dovnitř pro požehnání. Nový rok je opravdu především oslavou v rodině, modlitbami a rozjímáním. Ve městě u věžních hodin někdo vypustil balénky. Mohlo jich být tak 50 a tak všichni koukají do nebe, jak je obloha celá krásné barevně puntíkatá:)

Jdu dál kolem jezera a žasnu. Ulice jindy přecpané davy lidí a tisíci stánky jsou dnes naprosto vymetené. Takový pohled se asi často nenaskýtá. Nový rok se drží opravdu jako volný den. Zavřeny jsou obchody, služby, i většina hotelů a hostlů, autobusy téměř nejezdí. Ubytování na dnes asi těžko najdete pod 2000 a tak jsme rádi, že můžeme zůstat, kde jsme. Z kláštera nás nikam nevyhazují, opět další plus pro naše útočiště:) Jediný, kdo dnes pracuje jsou muslimové, hinduisté a buddhisté mají 2-3 dny volno.zeď lemující chrám Zubu. Na všechna posvátná místa se chodí bez bot, takže – tady máš výběr lepší než v obchodě:)

Jdu dál podél jezera, až opět přicházím k chrámu Zubu. Spousty lidí se hrne dovnitř, aby se dnešní den mohli pomodlit. Procházím si celé okolí, chrámy a minichrámy… krásný pohled. Lidi jsou tu opravdu hluboce věřící. Pak spěchám za Markétkou a vydáváme se do Pinnewale, nedalekého sirotčince pro slony. Nedaleký znamená pouhou hodinu a půl vzdálený, soukromým autobusem, nebož jiné dnes nejezdí. Nezbývá,než aby se do něj vešli všichni, kdo chtějí jet stejným směrem. Na to, jak mají autobusky malinké, vejde se tam těch drobných lidiček opravdu neskutečné množství. Vystupujeme někde na křižovatce, zjištujeme, kterým směrem se vydat a tak manželský pár, který to slyšel nám nabízí, že nás sveze džípem. Bezva. Cesta se ukázala ještě dost dlouhá.

V Pinnewale nás šokují přehnaným vstupným. Pro místní 50, pro turisty 500. Nehoráznost. No jo, zazobaný turista na to zkrátka má, a tady jsou příjmy z turismu nejlepším zdrojem obživy.

Právě se chystá krmení miminek a tak se smějeme jejich hravosti a šikovnosti. Každé „miminko“ pije mléko po litrech, jen to v nich zasyčí. Poté se jdem kouknout na ostatní, jak tu vlastně žijí. Krásné, prostorné, i když sloni asi dostatečně neocení to, že kolem nich je krásná příroda a hory, je útulek příjemný. Jako u nás jsou útulky pro psy, tady opatrují mládata, která ztratila rodiny, ale našli tu útočiště i sloni, co mají vypíchnuté oko, useknuté ucho, jeden má dokonce jen 3 nohy. V přírodě by asi dlouho neobstáli, ale tady si vedou výtečně. Je tu i starý slon, co má 62 let… dědeček. Obvykle se prý dožívají tak 70. Pomalu se se stádem přesouváme k řece,kam se jdou sloni koupat. Některým se to líbí, vesele si hrají a stříkají po sobě samých, nebo i navzájem. Jiní se tváří znuděně, konečně jsem se odvážil do vody.. je to úžasné!!:)jeden se dokonce téměř celou dobu vodě vyhýbá a dupe jen po kamenech… srandovní, jak si takhle chodí řekou:)) Nakonec se ale taky osmělí a v zápětí mu z vody vykukují jen oči a uši…

Zpět se vracíme snad ještě více přecpaným autobusem, ovšem stále přistupují noví a noví lidé. Jak říká Markétka – tohle je opravdu Srí Lanka na vlastní kůži:))

http://www.zelene.estranky.cz/clanky/srilanka_cestopis/kandy.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .