0
0

19. 4. 2006

Haputale (konečně na horách:)

Ráno ovšem hned zas mizím na vlak a téměř celý den trávím cestou do Haputale. Jelikož děti mají stále ještě prázdniny (tuším až do 5.5.) jsou vlaky neskutečně přecpané. Většinu cesty stojím, šťastná, že na vlastních nohou… Poslední 2 hodiny mi „místní“ spolucestující chytli místečko, které se tam uvolnilo. Jistě si chtěli popovídat. Často se stávalo, že se lidé chtěli alespoň zblízka podívat, oslovit, nebo si na nás sáhnout… :) Jak se asi cítí oni, když si je všichni turisti neustále fotí?:)

Blížíme se do hor a okolo se spustil déšť. Spolucestující mi nabízejí oběd – rýži s kari. S díky odmítám, šťastná, že mě nepřemlouvají dál:) Přeci jen rýži zabalenou do novin, kterou si všichni svorně rukama nabírají.. děkuji, asi se obejdu:) Ochutnám alespoň kousínek cukroví domácí výroby, které působí hygieničtěji – pro jistotu nepřemýšlím nad tím, jestli si myjí ruce, když to vyrábějí: 1/2l mléka, 500g cukru, kokos. Vše promíchat a na suché pánvi počkat, až malinko zkaramelizuje a zhnědne. Pak to rozsekáš na kostičky a hotovo – měkké, sladké, dobré:)) Tyhle kostečky se v nejrůznějších obměnách prodávají i v obchodech – zřejmě pro jejich nenáročnou výrobu.

15:30 přijíždíme do Haputale.

Ve vlaku byli i Holanďani, kteří shodou okolností jedou taky do Haputale a náhodou letí zpět 29.4., stejným letem jako my. Zjistili jsme, že ubytko, které jsme si vybrali, je kousek od sebe, daleko za městem. Když jsem opouštěla nádraží, na ně čekalo auto, tak mě vzali. Supr. Moc milí lidi. Když už jsem jednou tady, zeptala jsem se, co stojí pokoj tady, ale bylo do docela drahé. Na pár dní jsme se s Markétkou rozdělily – ona zůstala v Kandy v klášteře a na pár dní vyzkouší místní způsob života, meditace a tak. Kdo mě zná, jistě pochopí, že nic pro mě – zůstat třebas jen hodinu úplně zticha?? Nebo snad celý den nic nedělat, jen meditovat?!?! Myslím, že by ze mne mnichové šťastní nebyli.. :)

Každopádně teď budu muset shánět něco,kde mají pokojíček pro jednoho, nebo zaplatit za dva.. což se může malinko prodražit… Tady jsem nakonec měla štěstí. Paní když vidí, že opravdu chci odejít jinam, nabízí mi (po delších diskusích) postel v 3lůžkovém pokoji, který má volný – asi proto,že není zrovna nejluxusnější, ale na přespání stačí:) za 300 Rs. Skvělé, beru. Jídlo je tu docela levné. Objednám si večeři a vyrážím kouknout po okolí. Cestička mě vede někam do kopců, končí u čajovníkové plantáže. Zvědavá jako opička… pokračuji a prodírám se čajovými plantážemi. Nezávidím sběračkám, proto taky mají takové kupy oblečení na sobě – jsem docela poškrabaná, pořezaná, nachytala se na mne spousta trávy, ale nakonec jsem se dostala zpět na cestu – jen přes kopeček přes kousek čajových plantáží a přitom šíleně daleko po silnici, ocitám se kousek za nádražím, zmatená, odkud jsem sem spadla. Zatímco ze sebe obírám suvenýry nasbírané cestou, jde okolo nějaký kluk. Chvíli jsme pokecali, on viditelně pobaven tím jak se ze sebe snažím obrat tu spoustu trávy, a jestli prý nezajdu na čaj. Nu, nic jiného zrovna na práci nemám, tak dám čaj. Ve městě je to snad neškodné. Jmenuje se Raja a cestou jsem zjistila, že tu snad není jediný človíček, který by ho neznal, se kterým by neprohodil milé slůvko (no jo, má s sebou bílou opičku:) Čajík byl fajn. Pak jsme koukli ke kostelu kostel sv.Ondřejesv.Ondřeje, dokonce i dovnitř, neb klíče má jeho kamarád (myslím, že opravdu každý v tomhle městě je jeho kamarád – ale on opravdu cestou každému s něčím pomůže, poradí, vyřídí vzkaz… překvapivé, taková přirozená ochota od mladého kluka) Kostelík byl krásný. A bylo moc příjemné být zase v křesťanském kostele. Za kostelem je škola (mají tady 13tiletou docházku, ale počítají do toho i školku… škola je od 8 do 15 let) Kousek dál je továrna na čaj, ale byla už zavřená. Vydali jsme se zpět po kolejích. Krásná procházka, vesele jsme si povídali a on se stále baví tím, jak jsem uchvácena z krásného výhledu (nechápe, že se musím zastavovat abych se kochala, jít po slepu po kolejích jako on nedokážu – pražce jsou každý jinak tlustý, s velice nepravidelnými rozestupy) Tak prý mi ukáže ještě jedno místo, ať se sama rozhodnu, jestli se mi bude líbit nebo ne… Šlapeme po silnici nahoru do hor, mezi plantážemi jsme došli k náááádherné vyhlídce. Akorát na západ sluníčka. ObrazekNaprosto ohromující. Jedno z nejkrásnějších míst, které jsem na Srí Lance viděla. Na druhou stranu – sama po tmě s cizím chlapem daleko za městem… myslím, že jsem cvok:) Spoléhám na instinkt a na to, že nás vidělo a zdravilo cestou spousty lidí.. Ve tmě scházíme zpátky do města (silnice je úzká, auta sjíždějící z plantáží nemají světla – nejspíš jedou po paměti a okolo nás je prudký sráz – občas mě můj nový kamarád zabrzdí, neb tráva po které se chystám jít roste více méně ve vzduchu – silnice je místy udrolená – ve tmě to ovšem nejde příliš poznat. my friendNevím, jestli to tu zná tak nazpaměť, nebo srílančané vidí i ve tmě, ale bez něj bych asi skončila buď pod autem nebo někde dole.. :) Chci si vzít tuka k hotelu, ale Raja jednoduše zavolá kamaráda, že mě tam odvezou. Chvíli diskutujeme nad tím, že nepojedu za město se dvouma neznámýma chlapama, ale spouští se pěkný déšť a pěšky je to štreka… (kamenitá, klikatá a do kopce:) Baštím večeři a odněkud slyším češtinu – jupí, aspoň je chvíli s kým pokecat:) Úžasný den.

Horton Plains – Čtvrtek 20.4.2006

Ráno výborná snídaně, pokecáme s Holanďanama a letím na vlak, směr Ohiya a Obrazekodtud malinkatá procházka: 11km k Horton plains, 9 km okruh – malý World´s End, velký World´s End, vodopád Baker, dojít zbytek okruhu a zpět 11 km na nádraží – plán vypadá fajn, tajně doufám, že to za den stihnu. Včera jsem o svých plánech říkala Rajovi Byl trošku zmatený z toho, že tam chci jít sama – pořád mě všichni místní varují, ať nechodím nikam sama… nakonec to uzavřel, že jestli stihne, co potřebuje, tak se přidá. No, aspon je cesta veselejší. Lístek pro vstup do národního parku je nehorázně předražený – 20Rs pro místní, 1600Rs pro turisty. Raději nad tím nepřemýšlím, asi bych se jinak začala dohadovat s vojákem, který za to vůbec nemůže. Zkusila jsem jen chabý pokus, jestli mi neprodá lístek za místní taxu, ovšem prý jako domorodec moc nevypadám… vysypu penízky, dostanu řádně vyplněné doklady. Příroda Obrazektam byla opradu krásná, procházka rozhodně stála za to. Byla jsem i docela ráda, že se mnou jel i Raja, protože cesty byly blbě značené a místníma se moc domluvit nedalo.. tedy, zvládla bych to i sama, ale přišla bych o sqělou zábavu a měla jsem to i s písničkami:)) Cestou jsem viděla obří stonožku. Někde jsem četla, že si na ně mám dávat poor, tak nevím – jsou jedovaté? Každopádně vypadala dost ošklivě – téměř černá, s tisíci nožičkami, tlustá, asi 15 cm dlouhá. Fuj:)

Zpátky jsme jaksi nestíhali, posledních 6 km jsme, ačkoli za celodenní chození pěkně utahaní, opravdu letěli, abychom dorazili do Ohiya za světla. Vlak měl jet 16:30, my dorazili v 18. V duchu jsem se s ním už dávno rozloučila. Nějak jsem nedokázala sdílet Rajův klid, obzvláště po té, co mě ujistil, že z tohoto zapadlého místa nic krom tohoto vlaku Obrazeknejede… Tak tohle bylo poprvé, co jsem byla opravdu šťastná, že má vlak takhle velké zpoždění (přijel v momentě, kdy jsme přiklusali my) V Haputale jsme dali ještě čajík, pivko a tukem domů. Přes zpoždění jsem dostala opravdu fantastickou večeři, k tomu ovocný pohár a pokec s Holanďanama. Další krásný den. Těším se na sprchu a na postýlku…

Pátek 21.4.2006

Ráno jsem se vzbudila v 6. Aby ne, večer jsem odpadla brzy. Dala jsem si snídani , rozloučila se s Holanďánkama a šla na výlet. Nejprve na nádraží, zkusit telefon.automat na mince – Mají tam jeden úžasný. Bere jen 2 rupii a naráz se smí hodit jen 3, no stejně mi to nepomohlo. Číslo z průvodce je špatné. Mám teď drobné za padesátku a pěkně cinkám:) Jedu do Dambatenne. Továrnu sice vidět nepotřebuji, ale na Lipton´s Seat vyšplhat chci. Cesta vede asi 2 hodiny do kopce čajovými plantážemi. Místy pokecám se sběračkami, místy s ostatními.. krásná procházka. Cestou míjím hodně sběraček, ale v jednom úseku jsem zůstala malinko překvapená – zjistila jsem, že „sběračky čaje“ mohou být i muži:) Nevím sice, proč je to tak striktně oddělené – všude jinde ženy, tady pro změnu jen muži… ale přes milé úsměvy nevypadají, že by si o tom chtěli povykládat. Pár aut mi nabídlo, že mě svezou – opět moc nechápou, že se chci v tom horku do toho hnusného krpálu projít pěšky. Vyhlídka je to jistě nádherná, mít pod sebou Obrazekotevřenu krajinu a hledět na ni z výšky přes 2000m. Ovšem stejně jako včera – na té „krásnější“ straně vidím jen mlhu. Nu, alespoň z druhé strany vidím jak na dlani celé ty kopce s čajovýma plantážemi. Krása. Okolo spousta kytiček… Na chvíli z mraků vykouklo sluníčko a v ten moment jsem byla ráda, že po zbytek dne bylo schované. Tady v horách mělo pěknou sílu. Nezbylo, než si v tom horku obléct bundičku, až teď jsem si uvědomila, že i když sluníčko nesvítilo, ruky se mi pěkně přismahly. Kupodivu, bunda příjemně chladila. Stejně ale nechápu místní, kteří mají na sobě silný svetr, zimní bundu a kapuci… Chvilku jsem si lehla a vychutnávám ten klid, pak se vracím dolů. Vůbec jsem si nevšimla, že dolů vedly 2 cesty, ale bylo mi jasné, že nejdu stejnou, co nahoru. Nu co, času je zatím dost, tak ji prubnu dál, vypadá to tu pěkně a snad někam dojdu:) Asi po půl hoďce navazovala na tu původní… Pár lidí mi opět nabídlo svezení a chtěli mě tak ošidit o Obrazekprocházku:)) Pravda, po další půl hoďce monotónní cesty plantážemi z kopečka mě čajovníky malinko omrzely a tak přijímám další nabídku, jedu si traktorem, který sváží čaj do továrny. Uzoučké cesty a svahy okolo vypadají teď ještě nebezpečnější a tak se snažím netvářit tak vyděšeně. Tahle snaha mě ovšem opouští v momentě, kdy jsem uviděla ten autobus, který mě má vézt dolů do Haputale. Tahle prorezlá konstrukce, která místy drží pohromadě jen proto, že je posvazovaná drátkama prý opravdu jezdí pravidelné linky coby autobus… Jakmile se rozjedeme, zjišťuji, že se někde stala chybička – možná někdo něco špatné přidrátkoval nebo co.. kouř z výfuku jde místo ven fouká dovnitř vozu. Že by si toho kromě mě nikdo nevšiml? Nějaká technická kontrola je tady asi naprosto neznámý pojem… Mimochodem – za celou dobu je tohle první autobus, ve kterém nehraje hudbaJ Po pár minutách rezignuji a odevzdávám se osudu (možná je to tím, že jsem se již dostatečně nadýchala výfukových plynů:) Nakonec jsme opravdu zdárně dojeli, vracím se na „hotýlek“ šťastná, že žiji. (nenapadá mě slovo, jak nazývat ubytka, kdy rodina má v rámci domku tři-čtyři místnosti, které pronajímá turistům?:) Ráno se mi nepodařilo zavolat, tak se domlouvám s domácím, ten bůhví kde shání telefonní číslo do Sinharaji (čísla oproti průvodci byla nedávno přečíslována). Domlouvám si ubytování a výlet do národního parku.

http://www.zelene.estranky.cz/clanky/srilanka_cestopis/haputale.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .