Španělsko 2006

Tenhle skvělý nápad, podniknout cestu někam hodně daleko, se narodil na jednom motosrazu loňské sezóny. Poklimbáváme s Jakubem před rozpitým pivem a v rámci intelektuální konverzace najednou zazní vyhlášená věta z jednoho filmu: „Pojedeme do Afriky!!! – Na černošky!!! Ráno se probouzím a ještě se ujišťuju, jestli ta včerejší domluva platí… samozřejmě.

V průběhu roku jsme ale dost časově a finančně vyměkli (trajekt není nic levného), takže jsme to srabácky stáhli jenom na Španělsko. Kámoši, rodiče atd. si mysleli, že si to ještě zavčas rozmyslíme a pojedeme radši třeba na Seč, nebo to zrušíme úplně, ale slovo Jakuba platí, takže já neměl sebemenší pochybnost. Při pohledu do mapy zjišťuju, že se jedná o cca 5tis.km, takže ještě oba kupujeme nové sady pneu, abysme nemuseli jezdit po plátnech apod.

Neděle – den první (ČR, Německo, Francie)

Jakmile se ráno proberu, zvědavě kouknu z okna, abych zjistil, jak nám přeje štěstí – PŘEJE – ani nesněží (včera, když jsem se vracel ze služební cesty přes Německo, tak sněžilo docela vydatně), jenom prší, ale to se dá vydržet, nejedem přeci kolem světa. Navíc další výhoda je, že si na sebe můžu vzít dešťovku a ušetřím tak místo v tankvaku na sušenky. Teplota je plus 5, námrazy se bát nemusíme. Od rodičů si ještě vyslechnu pár rad: „A nechcete počkat až přestane pršet a bude trochu teplejc?… atd.“ a jedu.

Jakuba nabírám v Přelouči u benzínky a už teď nedokážu pochopit, proč jsem si nevzal do bot teplejší ponožky. První zastávka je v Praze, kde už je Jakub komplet mokrej a tak se ohříváme u kafe. Asi po 20ti minutách vycházíme ven a nevěříme vlastním očím, je úplně modro. V tuhle chvíli mě napadá akorát heslo mého šéfa: „Štěstí přeje odvážným a připraveným“.

Z Prahy už na Plzeň a přechod Rozvadov, komplet Německo projedeme po dálnicích jenom s přestávkama na tankování a protažení – obyčejných silnic si chceme užít až ve Francii, kde jsou dálnice placené. Po přechodu do Francie se ale hned na placenou dálnici nechtěně napojíme a prvních pět kilometrů nás stojí každého půl eura – rychle pryč. Začíná se stmívat a bohužel už zas i pršet, a tak hledáme místo na přespání, za kemp je platit zbytečné, navíc určitě v blízkosti ani žádný není. Luxusní místečko je hned vedle rozjezdové dráhy místního letiště, ráno brzo odjíždíme, takže nikomu vadit snad nebudem.

Pondělí – den druhý (Francie)

Ale co to? To není vyhřátá postel, na kterou jsem byl ještě do včerejška zvyklej! Několikrát se v noci budím zimou a podle toho, jak se Jakub pořád převaluje, nejsem sám. Už aby bylo aspoň šest a začalo se svítat! Za deset minut šest už se to vydržet prostě nedá, takže lezem ze spacáku a vaříme kafe. Kontroluju teplotu dle VFR, jsou dva stupně nad nulou, v noci však bylo podstatně méně, protože sedadlo mám pokryté ledem. Motorky startují úplně skvěle a rychle, Suzuki dokonce ještě rychleji (mám mindrák).

Po pár minutách jízdy vjíždíme do oparu, okamžitě se mi orosují zpětná zrcátka a přes super skvělé antiscratch Shark hledí na helmě, které se za žádných okolností nikdy neopotí, nevidím ani na dva metry. První pauza si žádá namazat řetězy, kilometry z domu už si o to říkají.

Dneska bychom rádi nahlédli do Paříže a aspoň se mrkli, jak je vysoká Eiffelovka – asi nic moc, protože z vnějšího okruhu nevyčnívá. Na okruhu je pár pěkných tunelů, hned si vzpomínám na internetová videa rychlých průjezdů měst a nechávám se trochu unést. Proplétat městem se nám nechce, takže jedem alespoň do Versailles, které je na kraji Paříže.

Teda, komu se s tím chtělo stavět – neuvěřitelné. Obrovský komplex zámeckých budov trochu ale kazí rekonstrukce – všudypřítomné ohrady se stavebním materiálem, bagry atd. Za hodinové parkovné chtějí 2,5 eura, což je naprosto neakceptovatelné. Mezi ohraničující sloupky se auto nevejde, motorka bez problému. Navíc výjezd z chodníku na silnici nám ještě usnadňují francouzští řidiči, kteří nás ochotně pouští.

Teplota furt nic moc, teď už ale pojedem jenom na jih, tak se to snad zlepší. Dneska se nám podařilo sehnat kemp, navíc za cenu, kterou ani jeden z nás nečekal (2 lidi, 2 motorky, stan = celkem 6,40 euro). S úsměvem na ksichtech platíme, rychle stavíme stan a pelášíme do teplých sprch.

Úterý – den třetí (Francie, Andora, Španělsko)

Ráno jsem si chtěl vyměnit peníze, abych měl v peněžence krom karty i nějakou hotovost. Zdánlivě jednoduchá věc je komplikovanější, než by se mohlo zdát. Vcházím sice do něčeho, co vypadá jako banka, ale k výměně peněž musím prý do banky – aha. Takže pokus dva, tohle už banka opravdu je, ale v bance se peníze nevyměňují, akorát na městské poště, která je tam a tam. No, konečně jsem poštu našel, ale že mi to dalo. Asi 20 minut stojím ve frontě, než se dostanu na řadu.

„Tady se peníze nemění, musíte do Banque de France do města Bourges, což je asi 30km daleko.“ To je akorát další indicie po benzinkách (hrozná otevírací doba, záchod pouze zcela výjimečně a o automatu na kafe radši nemluvit), která mě jen utvrzuje, že Francie není na takové úrovni, jako jsem si myslel. Další pokus o exchange je až ve Španělsku – úplně bez problému a hned na poprvé.

Pokračujeme dále na jih a vybíráme si ne moc hlavní silnici (č. 940) – tohle je snad nejlepší silnice, kterou jsem za posledních asi 25 let viděl, kdo pojedete do Francie, vřele doporučuju. Skvěle čitelné zatáčky s 100% povrchem a poloměr pro 80 – 140km/h a tohle všechno na vzdálenosti několik set kilometrů. Při tankování průběžně kontrolujem gumy, kam jsme to až naklopili a jestli můžem víc.

Po jednom průjezdu městem trochu bloudíme a směr držíme jenom podle sluníčka. Dostali jsme se na horskou silničku, kde jsme zřejmě jediní, kdo tu za poslední týden vůbec jel – je tu víc zvířat (např. kozy) než lidí, a to navíc i nás dva řadím mezi lidi, což už taky není tak úplně pravda. Večer jsme chtěli opět zvolit kemp, ale nebylo nám přáno – přijeli jsme v době, kdy už na recepci nikdo nebyl. Rozbalujeme tedy vaření před recepcí a dáváme si večeři. Další plán zní – pojedeme přes noc, stejně se v tý zimě nedá spát.

Středa – den čtvrtý (Španělsko)

Při přejezdu Pyrenejí u Andory začíná jít do tuhého s benzínem. Jakub má benzínu na cca 60km a o službách, na které jsme zvyklí v ČR, jakože například občas existují i pumpy, které mají otevřeno nonstop, se nám může jenom zdát. Jsou dvě ráno, počkáme tedy do šesti a pak snad nějaká otevře. Na čekání jsme zvolili betonový plácek u nějakého zavřeného možnákempu. Jakub nespal vůbec, neměl dobrý pocit ze psů, kteří pobíhali okolo, já jsem uchrápl asi na hodinu, ale nevzpomínám si, že bych si to nějak extra užil. Benzínka má mít otevřeno sice od šesti, ale otevírá až o hodinu a čtvrt dýl.

Přiběhne ke mně obsluha a něco na mě sype francouzsky. Zkouším: „Do you speak English?“, „No“… a dál vesele hovoří po svém. Asi mě chtěla natankovat, ale těžko říct. Takovýhle věci si zařídím radši sám, ještě mi pobryndá nádrž benzinem a to bych pak musel jednu natankovat já jí. No, konečně můžeme vyrazit, čeká nás další část Pyrenejí.

Výhled na hory je jak lusk, ovšem při pohledu za nízké svodidlo vysokohorských serpentýn se s rychlostí krotíme, přestože jsme oba pojištěni. V jednom španělském městě, kde nakupujeme nějakou zeleninu a pečivo, si kdosi všimne naší češtiny a hned se k nám hrne. Chvíli kecáme, je to kdysičech, teď už 2 roky pracuje tady ve Španělsku. Využíváme jeho zkušeností a necháváme si poradit lokalitu u pobřeží.

Tip dostáváme, je to L¨Estartit kousek od Girony. Maximální spokojenost – pěkné pláže, nadstandardně vybavený kemp včetně bazénu a za rozumnou cenu 15 euro za oba. Ještě ani nestihneme postavit stan a už je tu postarší chlápek ze sousedícího karavanu a podává nám plechovková piva se slovy: „Ahoj, já jsem váš soused“. Výborně, vetujeme naší becherovkou. Vysvětluju, že se jedná o lektvar z kytiček, což si borec vysvětluje po svém, po dopití sedá do auta a odjíždí z kempu.

Berem plavky a jdeme k moři, tady už je opravdu léto, teplota asi 25 stupňů a moře teplejší, než jsem čekal. Cestou z pláže se ještě stavujeme v marketu a testujeme místní značky piv – fuj, je to hnus!

Čtvrtek – den pátý (Španělsko, Francie)

Pokračujeme při pobřeží směrem zpět do Francie. Doprava dost houstne a tak kilometry naskakují pomalu. Občas ale nějaký volnější úsek je – na křižovatce před kempem se od Jakuba dozvídám: „Tak máme další fotku z radaru – vpravo bílý Mondeo“. Výborně, zřejmě jsme fotogenický. Zůstáváme v kempu ještě před Marseille a vyrážíme hned k moři.

Z kempu je to poměrně daleko, navíc si nejsme úplně jisti, zda máme dobrý směr. Nakonec jsme moře našli, ovšem už jsme nenašli cestu od moře zpátky do kempu aniž bychom se museli zeptat – slušná ostuda. Další ostuda spočívala v tom, že poté, co jsme si pořídili balení osmi piv jsme zjistili, že se jedná o limonádu.

Pátek – den šestý (Francie, Itálie)

Ráno, hned jak se otevírá recepce kempu, platíme a pokračujeme v cestě. Pobřežní městečka jsou přeplněna auty a my jenom tiše závidíme skútrům, jak se obratně proplétají kolonami až k semaforům. Závist ale netrvá věčně a my začínáme pilovat obratnost a postřeh. Několikrát jsme se museli dokonce sami pochválit, jak nám to hezky jde, když už si povodíme i kdejaký skútr – je to ale o nervy.

Dneska pojedeme opět přes noc. Večer ještě poslední koupání v moři v Itálii těsně předtím, než opouštíme pobřeží. Teď už si dáváme větší pozor na tankování a dokonce objevujeme kouzlo samoobslužných stojanů, které po vložení hotovosti natankují příslušné množství sami. Mělo by to fungovat i na karty, ale zas to ve mně nezískalo takovou důvěru, abych tam vhodil svoji Visu.

Sobota – den sedmý (Itálie, Rakousko)

K ránu už na nás padá docela slušně únava, takže zastavujeme a dáváme si na parkovišti 20. Teda vlastně 60, protože spíme od pěti do šesti, v šest se začíná svítat, a tak nechceme uprostřed městečka dělat ostudu ve spacákách jak bezdomovci. V Itálii projíždíme několik průsmyků, s přibývající výškou se teplota opět přibližuje k nule a navíc nám ještě prší. Déšť naštěstí netrvá věčně, začíná totiž sněžit. Pauzu dáváme až na vrcholku hory, kde potkáváme pár lyžařů čekajících na lanovku. Teď už budeme jenom klesat a dole se hezky ohřejeme.

Itálie končí a tím i pro nás permanentní porušování dopravních předpisů, v Rakousku kupujeme dálniční známky (4,3 euro), protože cesta po okreskách, kdy v obci je 50 a mimo obce většinou zákaz předjíždění a omezení na 70, nás brzo přestává bavit. Hned po vjezdu do Rakouska totiž potkáváme tři policejní hlídky, jak číhají s radary, takže tady riskovat nehodláme. Kousek za Salzburgem končíme v kempu u jezera. Chtějí za nás na noc 15 eur, ale protahuju ksicht natolik zkušeně, že se bez problému domlouváme na deseti. Nakonec ve sprchách ani netekla teplá voda, takže nevím, co by ještě chtěli.

Neděle – den osmý (Rakousko, ČR)

Dneska už je to brnkačka, asi 200km a jsme v ČR. Rakouský celník mi ještě oznamuje, že před přechodem bylo snížení na 30km/h a tudíž nemám jezdit 50 – ploužil jsem se jak lemra a úplně by mi přišlo trapné, jet ještě pomaleji, aby to nevypadalo, že si z nich dělám srandu, ale příště budu asi tlačit. Je půl druhé a já jsem doma v Pardubicích, s Jakubem jsme se rozdělili v Havlíčkově Brodě, pak už jel na Přelouč. Doma mě přivítali s otevřenou náručí, zřejmě ani nepředpokládali, že se ještě vrátím.

Jak poznamenal Jakub: „Takhle si většina normálních lidí představuje nejhůř strávenou dovolenou“ – teplota, spaní/nespaní, strava atd.. Já jsem ale maximálně spokojenej se spoustou zážitků z různých míst Evropy. Motorky poslouchaly jak měly a zaslouží si rozhodně pochvalu. Kdyby se mě dneska, den po příjezdu, někdo zeptal, jestli nechci jet znova, odpověď je ano.

Pár technických info:

Délka: 4.650km

Spotřeba VFR: pod 6.5 litru/100km, minimum dokonce pod 6 l/100km

Spotřeba Bandit: o cca 0.1-0.2 víc

Cestou jsme 4x mazali řetězy, + VFR jednou dopnutí

Ceny benzínu: 1.1 – 1.4 Euro podle státu a umístění benzinky (dálnice x město), ve Francii je velmi malý cenový rozdíl mezi Natural 95 a 98, takže jsme tankovali 98.

Přímé náklady: cca 11.000Kč za benzin + 1.000Kč za jídlo, pití a ubytování = cca 12.000Kč (fotky, které byly pořízeny francouzskými radary – víme minimálně o čtyřech – ještě nepřišly, takže zatím nedokážu finančně ohodnotit)