Tak jak jinak než, že i v roce 2004 jsme se opět rozhodli vypravit do cizích krajů. Přesto, že Musílek původně navrhoval nějakou vesnici uprostřed tramtárie tak jsme se nakonec dohodli na Španělku, konkrétně na přímořském letovisku Calea, které leží na jeho jihu a zhruba takových 40 kilometrů od Barcelony. Už nevím co nás do popadlo ale koupili jsme si zájezd u Fischera, 8 dní s dopravou samozřejmě, ubytováním, polopenzí a to bylo víc než dost. Nebudu moc rozebírat let malým fisherským letadlem, které si ještě zaletělo na mezipřistání někam na Manorcu a pak nás už bezpečně dopravilo až na nějaké blíže neurčitelné letiště. Za zmínku snad jen stojí Musílkova panika při každém letu, resp. při změně výšky…probíhá to asi tak, že při startu se vší silou opře do sedadla, pevně stiskne rty a upřeně zírá na sedadlo před sebou, přičemž čas od času z něho vypadne jakýsi nelichotivý citoslovec. Ale k jeho cti nutno podotknout, že ty pytlíky uschované před každým cestujícím zůstali vždy nepoužité. Z letiště nás dopravil autobus až k našemu hotelu. Hotel dle katalogu jsme vybírali společně ještě v Praze a vybrali jsme si očividně ten nejvzdálenější od letiště, protože jsme vystupovali jako poslední, my a ještě jedna nebo dvě české rodinky. Náš hotel se jmenoval Catalonia, při prvním pohledu nic moc, vypadal jako lepší panelák ale ze všech balkónů vyselo všelijaký prádlo, plavky a ručníky a tak to aspoň nevypadalo na hotel duchů. Úspěšně jsme se ubytovali někde kolem čtvrtého patra s výhledem na hlavní pobřežní silnici a hotelový bazén. Na chodbě jsme ještě stačili pozdravit naše sousedy, kterými se stali češi co s námi přicestovali. Bohužel nikdo z nás dvou nebyl takového rozumu abychom pochopili, že tedy i sousedi budou mluvit česky.
Ani já s Musílkem jsme nebyli výjimkou a hned po vybalení jsme se vrhli k moři. Katalogových 30 metrů jsme sice odhadli na dobrých 300 ale byli jsme spokojeni. Písečná pláž, lidu kolem taky moc nebylo a vlnky střední velikosti se vlnili jedna za druhou. Střední velikost vlny znamená, že si už člověk v moři užije docela srandy. Hned na pláži jsme byli donuceni dívat se na ladné křivky ženských těl všude kolem nás. No občas zase tak ladný nebyly a nebylo jich ani zas tak moc, takže jsme spíš jen mhouřili oči. Aby si nikdo nemyslel nebylo to z nějakého povrchního důvodu ale chtěli jsme spíše zjistit případné kulturní rozdíly a další všelijaké jiné zvyky. A pokud bychom zjistili, že zas tak rozdílní v kultuře nejsme, tak bychom potažmo ulovili nějaké španělky na naše větrem prošlehané neodolatelné české tváře.
Večer jsme se vypravili do centra tohoto letoviska podívat se na to co tu mají zajímavého. Spousty obchodů se suvenýry, restaurace, všelijaké obchody ale nutno říct, že i přes turistický nádech tohoto města jsme z něj měli příjemný pocit. Objevili jsme také obchod s potravinami blízko k hotelu, což byl zásadní objev! Po velmi krátké poradě jsme se rozhodli koupit místní pivo a zhodnotit jeho chuť našimi vytříbenými českými chuťovými pohárky. Protože jsme si nebyli jisti zda po jednomu pivu, třetinovém, získáme dostatek informací, koupili jsme hned 5 piv pro každého. Vrátili jsme se zpátky na hotel, na balkóně jsme si sedli na židličky zapálili cigárko a okoštovali první třetinku. Konkurence našemu pivu to byla značně malá ale na dovolené si člověk nesmí všímat takových detailů a tak nám nedělalo větší potíže donešený nákup odpovídajícím způsobem zlikvidovat. Je pravda, že Musílek ho likvidoval s mnohem větším zápalem. Abych nezapomněl, během této likvidace jsme se stihli podívat do přízemí hotelu na to co nám připravili k večeři. Měli jsme určitá očekávání a ta se splnila vrchovatou měrou.
Jídelna byla plná nejrůznějšího jídla ve formě švédských stolů, které požírali hotelový hosté. Abych jen trochu popsal ten krásný pohled, tak celý dva stoly byly věnovaný kuřecímu masu, na dalším byly nejrůznější druhy šunky a sýrů, guláš či něco velmi podobného se prostíral na stolu jiném, pro vegetariány tam byla taky obrovská kopa listí a trávy všeho druhu. Byli jsme nadšeni ! A se stejným nadšením jsme to všechno pojídali. Jedinou skvrnou bylo pití, protože k jídlu byl zdarma jen nějaký druh multivitaminu, po jehož jediném doušku měl člověk pocit jakoby mu v puse odpálili ovocný granát. Posilněni jsme v jídelně nechali zbytek hostů, kteří asi z vrozené soutěživosti nechtěli nechat ani kousek jídla ladem, a vyjeli jsme výtahem z pátky do našeho pokoje. Byli jsme naprosto spokojeni, protože jsme byli najedení, na balkónu na nás čekalo poslední pivko a celá dovolená byla před námi. Asi jsme hned první večer dávali svoji spokojenost najevo více než bylo zdrávo. Naše rozmluvy, které postrádali spíše slušná slova než jejich opak, se nechtěně a nevyhnutelně donesli až k našim sousedům, kteří z toho nebyli dvakrát nadšeni. Výsledkem bylo, že prostě přestali chodit na balkón, což nás mrzelo ale po zevrubné úvaze jsme došli k závěru, že mít sousedy jako jsme my tak bychom udělali možná to samé.
Hned co jsme zalehli, tak jsme poznali horší stránku našeho výhledu z pokoje. Hlavní silnice, která byla přímo pod našimi okny nepřestávala vydávat zvuky projíždějících aut a kamionů. Zkoušeli jsme všechno možné, od pokusu o naprosté utěsnění místnosti až po veřejné proklínání španělských řidičů prováděné z našeho balkonu. Vyčerpaní těmito marnými pokusy jsme nakonec přece jen oba usnuli. Přesto si nemohu odpustit poznámku, která s pravidelnou nevyhnutelností doprovázela každou naší společnou dovolenou, a tou bylo Musílkovo chrápání, který přebilo i řev těch projíždějících aut. Naštěstí se u mně časem projevila nemoc, kterou mívají námořníci na letadlových lodích a po několika probděných nocích přišlo mým ušním bubínkům jeho chrápání naprosto normální. Samozřejmě, že úplně tak to nebylo a tak zas na druhou stranu přišlo Musílkovi časem naprosto normální, že po něm v noci lítali všelijaké neidentifikovatelné předměty.
Ráno jsme jako obvykle zahájili postupným vstáváním, které trvá zhruba dvacet minut. Je fakt, že Musílek bývá ráno veselejší ale jemu zas vedle něj celou noc nikdo nechrápal, takže to nepřičítám své jinak veselé povaze. Po prvním ranním cigárku na balkóně a ještě potom co Musílek dojel zbytek včerejšího španělského ležáku jsme se, vzhledem k nepřítomnosti televize na našem pokoji, kochali pohledem na nejbližší okolí hotelu a všechny ty lidičky co pobíhali sem a tam jako by v sobě měli už dvanáctý kafe. Občas nám na jejich adresu vyšel z úst povrchní popis jejich zjevu ale potom co jsme si uvědomili, že v deset hodin dopoledne sedíme na balkóně v trenkách a žmouláme v puse další cigaretu, tak jsme se rozhodli seběhnout dolů na snídani. Po včerejší skvělý večeři už jsme nebyli tolik překvapeni tím množstvím jídla stejně jako tím šíleným multivitaminem vhodným tak pro lidi s posledním chuťovým pohárkem. Hned poté co jsme opustili po celou dobu liduprázdnou jídelnu jsme se vypravili k recepci kde nás měla čekat zástupkyně cestovní kanceláře. Po šílených třiceti minutách kdy se snad každého zvlášť zeptala jestli je spokojený jen proto aby si desetkrát vyslechla chválu na svého zaměstnavatele nám začala nabízet různé výlety po okolí. Nejvíce mě s Musílkem pobavila nabídka výletu do Barcelony, jak jinak než autobusem, za pouhých 50,- EUR. Pobavení zmizelo hned jak se začaly rychle zvedat ruce několika lidí, kdy si dokonce jeden chtěl stůj co stůj rezervovat místečko u okýnka.
Považovali jsme za zbytečné přesvědčovat je o jejich pohodlnosti a nevýhodách autobusové projížďky městem ve srovnání s rychlovlakem, který brázdí celé pobřeží a do Barcelony stojí lístek kolem 2,- EUR. Toto setkání, které se dle mého zvrhlo k obírání lidí co se dobrovolně odevzdali do rukou této ukecané zástupkyně, jsme rychle opustili. Do Barcelony jsme se už těšili ale to ráno jsme měli tak sílu pouze na to abychom došli na pláž. Ale těch 300 metrů pod rozžhaveným sluncem jsme spíše jen doklopýtali. U stánku kousek od pláže jsem se, už nevím proč, rozhodl koupit nafukovací lehátko. Hned jsem si vybral to největší co tam měli ve tvaru oázy. Když jsem ale zjistil, že stojí jako deset jízd do Barcelony a zpět spokojil jsem se pouze s tou obyčejnou plackou naplněnou vzduchem. I tak jsem se divil jak se ve mně probudila ta dětská vášeň hned s tím skočit do vln. Musílek to nepřiznal ale určitě chtěl udělat to samý. Na pláži se rozvalovalo celkem dost lidí ale i tak se dalo mezi nimi prokličkovat bez větších potíží. Voda byla perfektní a moje plovoucí placka se taky skvěle osvědčila. Vlnky střední velikost z ní, při hodně velký představivosti, udělali téměř serfový prkno. Musílek se vydával na svoje dálkový cesty k bójím přičemž neustále s úsměvem na rtech opakoval ať se nebojím a plavu taky, protože žralok mě může sežrat kdekoliv. Abych to uvedl na pravou míru, nejsem ten typ kterého v hloubce nad kolena chytá nevysvětlitelný třes ale prostě hloubky kdy je dno už deset metrů a hlouběji, sem tam dole proplave ryba větších rozměrů, prostě nějak nemusím. Holt jsem asi další obětí Spielberga a jeho trilogie. Naštěstí i přes můj pud sebezáchovy a hlavně proto, že by si ze mě dělal Musílek srandu po zbytek života si s ním nakonec jdu zaplavat na širý moře s tím, že občas zaplavu znak abych byl ujištěn, že mě nesleduje nějaká ploutev. No, širý moře to asi ještě nebylo ale rozhodně se už jednalo o nepříjemnou vzdálenost. Takovýhle plavání je o to zdlouhavější když Musílek umí pouze dva styly, jeden je nepopsatelný a ten druhý jsou prsa, která však na jeho obranu umí celkem rychle, že jsem nemusel ani dlouho čekat 🙂 To mi připomíná, že jsme ještě nerozhodli kdo vyhraje tam učiněnou sázku o to kdo přeplave rychleji sto metrů v bazénu.
Ani jeden z nás není zrovna typ co by se rád rožnil na pláži ale ať už jsme hráli karty, mini-šachy či jen nenápadně obdivovali střihy některých bikin a jejich majitelek rozprostřených všude kolem, tak se nic jiného dělat ani nedalo. Nesmím taky zapomenout na dvě krásný holky, které pouze díky nedaleké přítomnosti dělali z toho písečného pekla hezčí místo. Vzhledem k naší vyčkávací taktice jsme však zůstali pouze u té „nedaleké přítomnosti“. Avšak po zjištění, že obýváme stejný hotel v nás trochu hrklo, min. ve mně hrklo určitě.
Večer jsme konečně přišli na chuť domácímu pivu. Spolu s dobrou náladou, kterou jsme získali po výborný večeři, po zjištění, že v hotelu jsou hezký holky a před náma celá dovolená jsme se bez vrozeného pudu sebezáchovy pustili do zpívání nesmrtelného h itu od Gotta a Darinky „zvonky štěstia“. Prostřízlivěli jsme však celkem rychle když jsme od vedle uslyšeli naše sousedy, které námi reprodukovaná hitovka tolik nenadchla. V noci jsme opět místo oveček počítali zvuky projíždějících aut a Musílek se po chvíli zase rozhodl tento hluk svým osobitým způsobem úspěšně překonávat. Ráno jsme si do baťohu zbalili svačinu ve formě lanšmídu z Globusu, kousku chleba a mapu Barcelony. Neomylně jsme z hotelu zamířili k vlakové stanici, kterou jsme našli předchozí den. Lístky byly levný, do Barcy a zpět, něco kolem dvou euro. Musim se zmínit podrobně o těch vlacích. V šílenym vedru, který tam v tu dobu panovalo byl tenhle vlak naprostá záchrana když nás po vstupu uvítala klimatizace, tichá hudba co se linula z reproduktorů a volný místa na sezení. Část posádky vlaku tvořili i silně opálený děti, který při hraní na harmoniku procházeli mezi lidma a sem tam nezáludně ukořistili nějaký ten peníz. Nevím proč, k nám se ale na štěstí ani nepřiblížili. Lehce jsme znejistli po zjištění, že stanice, už přímo v Barceloně, se nejmenují Barcelona-západ, jih a podobně ale názvy mají přímo vztah ke konkrétním místům ve městě. Avšak díky naší časem a kilometry vytříbené orientaci jsme vystoupili přesně tam kde jsme chtěli, a to u náměstí plazza Catalonia. Barcelona je opravdu velký město což se ještě lépe pozná při způsobu našeho cestování kdy zásadně nejezdíme městskou dopravou ale všechno si poctivě odšlapeme. Kromě toho, že si tak město pořádně prohlídneme tak je to i z důvodu, že tak můžeme poznat lidi a situace, které vám to město přiblíží mnohem více než když jen jezdíte autobusem od jedný památky k druhý. Když jsme se zmínil o dopravě tak stojí za zmínku doprava v Barceloně vůbec. Silnice jsou zde velmi široký a to proto aby pohltili ten nával aut a skůtrů, který se tu míhaj jako mravenci. Zvlášť ty skůtry si tady skutečně oblíbili a stojí na každym rohu. I díky hustý dopravě Barcelona nepůsobí zrovna jako nějak čistý město. Dle mapy jsme se kolem různých památek jako kostelů, radnice a podobně, neomylně prodírali hlavní tříou. k nejznámější Barcelonský památce. Už zdálky byli vidět ty jeřáby, které u ní od začátku postávají a postávat už asi navždy budou. Sagrada Familia – Svatá rodina. Skutečně je to asi ta hlavní a jediná památka, které stojí za zmínku když se bavíte o Barceloně. Gaudi bylo prostě genius co sice neuměl přecházet koleje ale stavět opravdu dokázal. Když člověk přijde k tomu kostelu blíž sotva dokáže prozkoumat všechny ty sochy, znaky a ornamenty, které tam Gaudi umístnil. Nejsem nějakej pracovník z památkovýho úřadu ale tahle stavba mě opravdu dostala, možná tak na lidi působí i vzhledem ke kontrastu ke zbytku města, který zas až tak náramně zase nevypadá. Po tom co jsme zde vyplejtvali několik fotek, a přežili jsme i kus lanšmídu, pokračovali jsme dál v našem toulání městem. Přesto, že Musílek stále trval na tom, že musí vidět přístav tak jsme se nakonec dohodli, že se ten den půjdem podívat ještě do Gaudího parku. Musílek to nesl těžko, protože přesto, že pracuje u letadel tak jeho láskou jsou lodě. Velký lodě! Sice je trochu zvláštní, že člověku, kterej dostává nemoc i v letadle se líbí zrovna lodě a to neustálý houpání ale Musílek je holt zanícenec. Takže už teď bylo jistý, že se do Barcy min. jednou ještě vypravíme. Gaudiho park je dost na kopci takže jsme si pořádně mákli ale stálo to za to. Od vstupní brány, přez mosty a kapličky, stavby a památníky, všechno co je tam k vidění je dílo Gaudiho a je to taky hned poznat. Popisovat to nemá smysl, to se musí vidět.
Po návratu do Calei jsme byli solidně unavený, přesto jsme se šli večer mrknout ven. Náhodou jsme venku potkali ty holky z hotelu ale obešlo se to až na trapný úsměvy bez většího kontaktu. To jsme však už byli řádně nažhaveni a už sem začal střádat plány na druhý den .) Ráno jsme zas běželi na tu skvělou snídani a nabrali si zas vrchovatě všelijakýho jídla. Už i ten multivitamín nám začal skoro chutnat. Při snídani jsem zjistil jak lehce se dá vyhrát třináct piv. Musílek se se mnou vsadil, že nemám šanci ty pěkný holky vytaháhnout s náma někam ven. To jsem nemohl odmítnout a tak až sešly dolů na snídani, kopnul jsme do sebe další štamprle mulťáku a neohroženě vyrazil vstříc rande-wů. Holky byly z Polska a krom toho, že byli velmi pěkný tak i příjemný. Odolat nedokázali takže rande na večer domluveno a pivka za nevěřícího kroucení hlavou Musílka, „byly doma“. A člověk by nevěřil jak nás to oba příjemně „nakoplo“ na celej den. A ten jsme strávili na pláži. Moje nafukovací placka se skvěle osvědčovala, ležet pár hodin přímo na písku je totiž pro záda docela opruz. A při pálení cigárka po cígárku jsme plánovali co s holkama večer provedem, resp. kam s nima vyrazíme. Na holky jsme si počkali před hotelem. Nevěřili jsme jak moc jsme se do jejich jmen trefili když sme jen tak hádali. Agnna a Agnezska. My jsme mimochodem hádali Světlánu a Agnezsku.) Dvě ségry co spolu cestujou přes Madrid a Barcelonu. Sedli jsme si s nima do jedný zahrádky a popíjeli domácí sangrii. Sladkostí to skoro dohnalo náš ranní životabudič multivitamín a tak jsme přešli na pivko. S holkama bylo prima a když Musílek přišel s nápadem, že spolu nebudem mluvit anglicky ale našimi domácími jazyky… tak to bylo bez chyby. Musílek dokonce věřil, že holky naší češtině rozumí natolik, že jim začal vyprávět vtip o tom mravenci jak si chce užít se slonicí. Vtip trval asi deset minut a nejvíc sem se nasmál já a to v průběhu toho když ho vyprávěl, pak už se nesmál nikdo. Holky jsme si bezelstně rozdělili a doprovodili až k pokoji, který byl jen pár pater pod tím naším. Když jsme s nima jeli nahoru tak jsme ve výtahu ještě narazili na naše sousedy. Tak nějak se na nás dívali divně a radši nemyslim co si o nás nebo o těch holkách mysleli. Při pohledu na naší sousedku sem si ale říkal, že soused nám nejspíš záviděl .)
Další den ráno po snídani s holkama jsme se vydali na další cestu do Barcelony abychom konečně viděli ten přístav a chtěli jsme taky navštívit to akvárium (prý první akvárium v Evropě kde jim plave spousta potvor). Místo otveřenýho přístavu na nás nakonec čekalo dvoumetrový zábradlí skrz který Musílek prostrkoval hlavu aby alespoň nějakou tu loď pořádně viděl a aby udělal nějaký fotky. A pak už jsme hurá makali do toho akvárka. Venku tam byla vystavená nějaká dřevěná plechovka o který nápis tvrdil, že to je jedna z prvních ponorek na lidský pohon, hmm… Akvárko stálo nehorázný peníze….. ale celkem to ušlo… nejvíc sme se samozřejmě těšili na žraloky. Ti na nás vybafli až když jsme procházeli skleněnym průchodem a všude kolem byla voda. Tam kolem toho „tunelu“ plavali všelikajký ryby – nafouklý, placatý či trochu nakouslý a pak ti žraloci co je nakousli. Čekal jsme jestli se nepo…. lekám ale krom přirozenýho respektu se ničeho víc ode mě žraloci nedočkali. Měli sice „jen“ kolem dvou max. tří metrů ale ta jejich tlama vypadala nesympaticky. Tam jsme strávili dobrý dvě hoďky, ještě nakoupili v krámku u akvárka nějaký nesmysly pro naše rodinky a pomalu pádili zpátky k hotelu. Večer jsme s holkama zase vyrazili do města . Během večera holky zmínili, že je láká noční koupání tak jsme neváhali a makali domů pro ručníky a plavky a hrr za nima na pláž. Ne že bych byl nějakej romantik ale v noci na lehce osvětelné pláži blbnout s krásnejma holkama, popíjet víno a zakusovat k němu olivy. Ideální. Ikdyž bez těch oliv by to bylo ještě lepší .) Nutno říct, že k ničemu nedošlo, snad až na to, že Musílek zachránil Agneszku když se jí rozhod odvlíct nějakej místní pobuda. Hrdina dne. Další den jsme už bohužel odjížděli. Pokoje jsme museli vyklidit už někdy kolem šestý tak jsme zewlovali dole v recepci při hraní kulečníku, v kterym jsem Musílka zase rozsekal.) Později by si zas všechny romantický duše zazvlykaly, když jsem sám stál na balkónu a díval se na město tak se za mnou přišla Agnna rozloučit… hmmmm docela mě to dostalo. No prostě dovolená jak se patří se vším všudy. Cesta domů proběhla bez komplikací nebýt čtyřhodinovýho čekání na letišti u Barcelony. Z toho jsme všichni už fakt srali ježky. Celkově vzato parádní dovolená.
- Guest napsal(a) před 14 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.