Sierra Nevada

Z města Malaga, kam jsme v březnu roku 2006 přiletěli, pokračujeme autobusem přes Granadu do pohoří Sierra Nevada. Konečně jedeme do hor. Cesta autobusem po krásné klikatící se silnici je pohodová. Víc se asi zapotí cyklisté, kteří tudy jezdí jednu z etap proslulé španělské Vuelty. Autobus zastavuje na parkoviště na kraji města Sierra Nevada. Očekávali jsme menší horské městečko jako například v Alpách. Jedná se však o velké lyžařské středisko plné hotelů a penzionů. Rozhlížíme se a zkoumáme možnosti noclehu. Něco objevujeme, ale s našimi „malými batůžky“ si netroufáme na bližší průzkum. Nechceme budit podezření, že snad nemáme zájem využít služeb zdejších hotelů. Pozorujeme poslední odjíždějící lyžaře a první večerní hotelové návštěvníky, kteří přicházejí do spodní – centrální části města za večeří a zábavou. Dnes se také baví pohledem na nás. Ať se snažíme, jak se snažíme, nevypadáme ani na lyžaře, ani na hotelové hosty. Prostě něco, co sem nepatří. Řešíme také co s časem. Ještě je moc brzo a moc světla na hledání noclehu. Ale vzhledem k nadmořské výšce +2.080 m.n.m. se začíná ochlazovat. Navštěvujeme tedy jeden z mnoha restaurantů, které se zde nacházejí. Ve dvacet jedna hodin a třicet pět minut je již na náš vkus dostatečná tma. Sluníčko šlo už také spát a proto i my jdeme hledat místo k odpočinku. Dříve vyhlídnutá veranda občerstvení na úpatí sjezdovky se ukazuje jako dobrá volba. Přicházíme sem chvilku před desátou, vybalujeme a kocháme se pohledem na večerní Sierra Nevadu. Po půl jedenácté uleháme k zaslouženému spánku a při pohledu na teploměr, docházíme k poznání, že jižanské vedro tuto noc asi nezažijeme.

Sierra Nevadě se také říká nebo spíše říkalo „Pohoří Věčného sněhu“. Ještě nedávno bývaly totiž vrcholy celoročně zasněžené. V posledních letech ale lidé i příroda trpí v této oblasti nedostatkem vláhy, a to je prý příčinou ubývání zeleně i v některých horských oblastech. Někteří místní obyvatelé tvrdí, že je to pomalý proces, při němž se jejich země mění v poušť, a odcházejí odtud. Jiní tvrdí, že se jedná pouze o meteorologicky výjimečně nepříznivou periodu. Sierra Nevada se přes svou výšku, která překonává i pyrenejské velikány, rozprostírá na relativně malé ploše zhruba oválného tvaru o délce80 kma maximální šířce30 km. Pohoří je tvořeno spíše mírně formovanými táhlými hřebeny složenými z krystalických břidlic a pískovců. Ochrana zdejší jedinečné přírody prošla v minulosti celkem třemi etapami. Z původní biosferické rezervace zahrnuté do programu UNESCO vznikl v r. 1989 přírodní park (Parque Naturale), v roce 1999 byla celá oblast o výměře86 208 havyhlášena za Národní park Sierra Nevada. Nejvyšší partie hor nesou výrazné stopy ledovcové činnosti s mohutnými kary, pozůstatkem je skromné množství poměrně vysoko položených lagun (nejvýše položenou je Laguna Altera – 3.079 m) a jeden „skoro“ ledovec, spíše však firnové pole pod severní stěnou nejvyššího vrcholu. Centrální hřeben, táhnoucí se obloukem ve směru jihozápad – severovýchod, je tvořen celkem 16 vrcholy přesahujícími výšku3000 m, z nichž nejvíce vynikají nejvyšší Mulhacén (3.482m), dominantní Veleta (3.394 m) a rozeklaná Alcazaba (3.371 m). Vzhledem k blízkosti moře se ve vyšších polohách udrží sněhová pokrývka až do května.

Následující ráno je přímo ukázkově nádherné. Sluníčko už vykukuje za kopcem, když vylézáme ze spacáků. V osm hodin vycházíme. Jedna z možných cest je městem po silnici, ale to se nám nezamlouvá. Vydáváme se tedy po kraji sjezdovky, která je v tuto časnou dobu ještě prázdná. Nad hlavami se nám rozjíždí první kabinky lanovky, vezoucí lyžaře, kteří si přivstali, aby si vychutnali krásné ranní lyžování na pevném sněhu. Stoupáme stále do kopce, zpočátku ještě ve stínu, a těšíme se na sluníčko. Po jedenácté hodině přicházíme do míst, kde pod námi končí kabinové lanovky a začínají desítky vleků na všechny možné strany. Je odsud pěkný výhled na středisko zimních sportů Pradollano – nejjižněji položené lyžařské středisko v Evropě, které má reputaci vynikající lyžařské oblasti (v roce 1996 se zde konalo mistrovství světa v alpském lyžování). Na ploše 2500 ha se nachází 39 upravovaných sjezdovek, o celkové délce61 km, které obsluhuje celkem 19 vleků.

V pravé poledne zastavujeme, abychom poobědvali. Nacházíme místo u sněhové bariéry, kde by teoreticky nemělo foukat. Avšak posléze zjišťujeme, že vítr uznává patrně jiné teorie než my. „Skoro v závětří“ pojídáme svačiny z domova a zapíjíme to také domácími plechovkami. Ve dvanáct hodin a čtyřicet pět minut odcházíme s představou brzkého dosažení chaty a závětří. Vítr však zesiluje. Naštěstí svítí sluníčko, je jasno a viditelnost je dobrá. Okolo půl druhé odpoledního času dosahujeme hranice tří tisíc metrů nad mořem. Kromě lyžařů, vleků a lanovek pozorujeme také malinkaté hydrometeorologické stanice. Poté přecházíme okolo vrchní stanice jedné ze sedačkových lanovek a následně přes několik sjezdovek a vleků, kde však již tolik lyžařů není, jelikož vítr sílí a sílí. Chvílemi dokonce naše stabilita vzhledem k váze „batůžků“ není taková, jaká by měla být. Přioblékáme se, pokračujeme, rozhlížíme se a přemýšlíme, kde asi ta chata je, proč ji stále nevidíme. Shodujeme se, že už by to dnes pomalu stačilo. Osm hodin na nohou s třicetikilovými batůžky a převýšení1.120 metrůje celkem tak akorát pro první den. Vlevo neustále pozorujeme druhý největší vrchol Sierra Nevady, který se jmenuje Veleta. Skoro až nahoru vede lyžařský vlek. Dle informací z průvodců těsně pod vrcholem Velety končí asfaltka, vlevo je cestička na vrchol, vpravo štěrková cesta do sedla a ke kamenné chatě – bivaku. V létě to asi souhlasí, ale dnes je všude sníh a my nevíme, zda jdeme dobře.

V šestnáct hodin konečně chatu objevujeme v nadmořské výšce 3.200 metrů. Jedná se o kamennou stavbu s plechovou střechou. Chata se jmenujeLa Cariguelaa je částečně obsazená, jsou zde Španělé. Místo je pouze nahoře, pod střechou, ze které kape a bude kapat celou noc. Střecha sice není děravá, ale na její plechové spodní části je námraza, která, jak se uvnitř chaty dýchá, a používají vařiče, postupně rozmrzá. Je nám jasné, že si sucha moc neužijeme, ale pořád je to lepší, než být venku. Unaveni uleháme do spacáku na horní dřevěné podlaze již chvíli po našem příchodu. Snažíme se najít místo, kde to nejméně kape ze stropu a kde jsou nejmenší louže, ale zázraky se nedějí. Dodržujeme tudíž pravidlo, že po takovém náročném pochodu se má člověk vykoupat. Čekáme na západ slunce a poté se jdeme podívat na svítící Sierra Navadu, kterou se snažím vyfotit. Bez stativu a bez šance. Je zima a navíc fouká takový vítr, že se klepu jako osika. Jdu se raději pokoušet o spánek při teplotě +1°C a vlhkosti 98 % (uvnitř chaty La Cariguela).

Ráno vstáváme, balíme věci, nasazujeme mačky a odcházíme od chaty. Dnešní den bychom měli jít pořád po cestě, která však je schována někde dole pod sněhem. Po necelých čtyřech hodinách přicházíme k chatěLa Caldera(Refugio Vivac dela Calderave výšce3.080 m.n.m., kapacita 12 – 15 osob, otevřeno celoročně). Kamenný „hangár“ je důležitý opěrný bod, kde se prakticky sbíhají všechny výstupové cesty na Mulhacén. Zde sundáváme mačky, odkládáme batohy, prohlížíme interiér a s radostí konstatujeme, že budeme spát v suchu. Jsou zde sice tři lidé, ale ti se chystají k odchodu a vzhledem k tomu, že je neděle odpoledne, tak to vypadá, že zde budeme sami. Pro jistotu však rozkládáme věci na dolní palandě. Poté obědváme a připravujeme se na velkou věc. Báječný kopeček, kvůli kterému jsme mimo jiné do této země přijeli, je kousek před námi. Počasí je úžasné a obloha jasná, proto ani nespěcháme. V patnáct hodin a dvacet pět minut odcházíme od chaty, nejprve po mírnějším svahu ve sněhu, posléze již následuje prudší stoupání po kamenitém podkladu. Naštěstí je celkem sucho a neklouže to. Každým krokem se přibližujeme k cíli. V šestnáct hodin a dvacet pět minut, tedy přesně po hodině stoupání, přicházíme na nejvyšší vrchol kontinentálního Španělska. Kopeček se jmenuje Mulhacen a vyrostl do výšky3.482 metrůnad mořem. Jsme tu sami a z toho vyplývá, že právě v tuto chvíli nikdo v evropské části Španělska není výše než my.

Fotit… to je třeba, neb hora je to španělská nejvyšší, a kdyby kanárských ostrovů nebylo, tak je to i pravda. Nicméně výš na iberském poloostrově nevylezeme a tak to prostě je. Mulhacén je se svými 3.482 metry matkou všech hor nejen Sierra Nevady, ale celého pevninského Španělska. Jsme na nejvyšším bodě Pyrenejského poloostrova, jemuž do tří a půl kilometrové výše chybí pouhých18 metrů. Jistým překvapením je oproti mírně modelovaným jižním svahům impozantní, divoce rozeklaná severní stěna (200 metrů vysoká), pod kterou se nachází tyrkysové jezero Mosca, na západní straně je náš kamenný bivak Caldera.

Za chvíli se blíží dva Španělé, se kterými se následně fotografujeme a připíjíme si jejich pitím (připomíná griotku) a naší slivovicí. Česká výprava zvládá oba dva přípitky důstojně, španělská část vrcholového družstva se nějak divně kroutí a zmítá s sebou po napití slivovice a podruhé již dokonce odmítá. Nabízí nám také teplý čaj v termosce. Neodmítáme, jelikož je od začátku naší výpravy poprvé něco teplého, co pozřeme. Rozhlížíme se, počasí nám přeje, je vidět daleko na všechny strany po Španělsku a v dálce se rýsuje Rif v africkém Atlasu. Vidíme třicet tři kilometrů vzdálené Středozemní moře a uvědomujeme si, že od zasněžených horských velikánů je to na prosluněné žhnoucí palmové pláže „pár minut“. Ke konci dubna je určitě možno v dopoledních hodinách ještě ve výše položených místech Sierra Nevady lyžovat a odpoledne se koupat v sice ještě nepříliš vyhřátém moři.

V sedmnáct hodin a dvacet minut odcházíme z vrcholu a za čtyřicet minut přicházíme na chatu. V podvečer fotíme a prohlížíme si okolí. Zapadající slunce barví Mulhacen a okolní stěny do žlutočervené barvy. Slunce zapadlo, zavládlo ticho. K večeru je v horách takový klid, že je ho možno doslova slyšet. Venku začíná foukat vítr a tak zalézáme dovnitř. V chatě vybalujeme a přebalujeme věci, které jsme sušili. Posléze večeříme ještě poslední svačinové zásoby z domova. Samozřejmě, abychom dodrželi pitný režim, večeři zapíjíme pivem v plechu, pracně doneseným z domova a z důvodů desinfekce těla následuje slivovice. Ještě dnešní noc strávíme v horách, které budou střežit náš klidný spánek a my, než usneme, můžeme vstřebávat jejich neopakovatelné kouzlo. V tuto chvíli je zalévají poslední sluneční paprsky a dodávají jim zvláštní zbarvení. Podmínky uvnitř chaty jsou podstatně lepší než včera (teplota + 3°C, vlhkost 52 %). Večer v chatě jsme zasvětili literatuře. Při rozsvícené čelovce předčítáme českou klasiku, „Rozmarné léto“ od Vladislava Vančury. Ve dvacet dva hodin a třicet osm minut zhasínáme a posléze usínáme.

Ráno nás opět přivítalo v té nejkouzelnější podobě. Nebe je čisté, nikde ani mráček. Hory jsou ale zase úplně jiné než večer. Teprve se probírají k životu z ranního oparu. Po deváté hodině odcházíme v mačkách od chaty a po půl hodině se připojujeme na cestu, která začíná mít zřetelnější obrysy s ubývající nadmořskou výškou. V deset hodin a patnáct minut jsme udělali přestávku a snídáme. Sundáváme také mačky, protože je už nebudeme potřebovat. V jedenáct hodin a pět minut odcházíme. Přibližně v tomto místě opouštíme hranici tří tisíc metrů nad mořem. Celkem jsme tam strávili čtyřicet pět a půl hodiny.

Při další cestě vidíme napravo velké kamenné stavení Refugio Poqueira – turistickou chatu s nepřetržitým provozem (2.500m, kapacita 87 míst, 9,60 €). Ve dvanáct hodin a patnáct minut přicházíme na rozcestí, které se jmenuje Alto del Chordálo. Zde odkládáme batohy a prohlížíme si okolí. Také fotografujeme kozorožce, který se jeví jako komunikativní, ani před námi moc neutíká. Správně to asi není kozorožec ani kozoroh, nýbrž horský kozel se zakroucenými rohy neboli Capra pyrenaica, kteří ve zdejším kraji žijí ve velkém počtu. Prohlížíme si také místo na návrší. Nachází se zde kamenné zídky, kde by se dalo v případě potřeby bivakovat. Je odsud hezký rozhled na celou naši trasu, kterou jsme ušli. A také na Mulhacen. Je to hora velká, pěkná, krásná, no prostě beautiful. Také se již nabízí krásný výhled dolů do údolí. Zkoumáme kudy dál, jelikož víme, že nás čeká velký výškový přesun směrem dolů a nabízí se několik možností. Rozmýšlíme se, do kterého údolí se máme vydat. Ve třináct hodin a čtyřicet pět minut odcházíme. Po chvíli se sice ještě zastavujeme a opět řešíme kudy dál. Svah s hlubokým a mokrým sněhem, který vidíme pod sebou, vypadá hezky pouze pro fotografování, ale nikoliv pro chůzi.

Dle průvodce lze do Trevélez seběhnout za 2 hodinky vcelku dobře znatelnou pěšinou. Možná v létě, ale dnes??? Nakonec vyrážíme rovnou za nosem přes sněhová pole. Jednou zapadneme po kolena, jindy po pás. Občas zastavíme, abychom vyklepali sníh z bot a očistili ponožky, načež za pár minut zmizí spodní část našeho těla zase pod sněhem. A takhle to pokračuje několik hodin. Cestou krása vůkol nesmírná, hory totiž jsou to pěkné. Ale značení žádné… nebo hodně málo, my jsme si ani toho mála skoro nevšimli. Zajímavé je to, že vesnici, kam chceme dnes dojít, vidíme stále před sebou, ale ona se snad ani nepřibližuje. A my se snad dokonce vzdalujeme. Takovéto a podobné myšlenky nás napadají s přibývajícím časem. Před šestou hodinou však konečně vidíme vesničku Trevélez zřetelněji pod námi. Scházíme tedy přímo dolů. Několikrát musíme překonávat drátěné ohraničení soukromých pozemků, až přicházíme na nějakou cestičku vedoucí dolů do vesnice. Jdeme také přes terasovité zahrady a nakonec v osmnáct hodin a patnáct minut přicházíme do Trévelez, nejvýše položené obce ve Španělsku, rozkládající se na jižních svazích pohoří Sierra Nevada v nadmořské výšce cca 1.550 metrů. A je tu opět civilizace. Od doby, kdy jsme opustili Sierra Nevadu, jsme občas večer použili čelovku a někdy mobilní telefon, který většinou neměl signál. Ještě také fotoaparát, ale jinak žádná elektřina, žádná televize, rádio, a podobné věci. Pouze ve dne světlo, v noci tma.

Trévelez je jedna z těch ukázkových andaluských horských osad. Vápnem nabílené domky se tisknou k sobě a nechávají prostor jen uzounkým uličkám. Kamkoli jdete, funíte do kopce nebo z kopce. Také my scházíme krásnými a úzkými uličkami směrem dolů do centra. Prohlížíme si domy a fontánky s pitnou vodou, ze kterých doplňujeme naše plastové zásobovací lahve. V obchodě kupujeme chléb a v restauraci zaháníme žízeň.