Sian a okolí

Z prohlídky Letního paláce odjíždíme na oběd a poté na Pekingské západní osobní vlakové nádraží. Je největší v Asii. půldruhou ho­di­nu čekání (co kdyby se přihodilo něco neoče­kávaného v souvislos­ti s naším od­jezdem) trávíme procházkami po obrovité hale. V pět hodin již vyrážíme ve směru jihozápad – do Sianu.

Vlak (mohu popsat především náš vagon) je velice dobře vybaven. v prostorných, pohodlných kupé jsou čtyři lůžka. ve 2. třídě, kte­rou asi užívají především tuzemští pasažéři, cestuje osob o něco více. (do vedlejšího vagonu jsem šel ze zvědavosti na­kouknout.)

Po­prvé a naposledy si v číně vaříme – přeléváme čes­kou instantní stravu. ve vlaku je během cesty několikrát roz­nášena a do snad dvoulit­rových termosek rozlévána vařící vo­da. (Pitná voda v Číně: není do­po­ručeno pít vodu z vodovodů, ani v ho­te­lech… netestu­jeme prav­divost tohoto upozornění, používá­me vý­hradně vodu z ter­mosek na hotelových pokojích nebo kupuje­me minerálku v obcho­dech).

Vlakové toalety jsou pravým opakem českých „nádražáckých“. na­prosto bez chyby. také vedle umístěná „nerezová umývárna“ neu­stále udržovaná v čistotě, doplňovaná čistými papírovými a bavlněnými ručníky, mýdlem atd. Je vybavena třemi velkými nere­zovými umyvadly a zr­cadlem po celé šířce stěny. zrcadlo je po celou cestu nablýskané. Jakoby byl někde ukryt personál, který sou­stav­ně kontroluje, čistí, doplňuje…

Sledujeme ubíhající krajinu, sem tam s vesnicí, či spíše skupinou hodně prostých až chudobných domků. Betonové zdi v blízkosti nádraží jsou popsány nějakými (zřejmě oficiálními) hesly.

Převážně rovinatý kraj, kterým projíždíme, se zdá být převážně ze­mědělským. Podmínky pro život tady asi nejsou jednoduché. Sil­ni­ce zatím čekají na asfaltový nebo alespoň něčím zpevněný po­vrch. Je mi z toho co vidím kolem dost smutno. okouzlující Dojmy z výstavního Pekingu střídá tvrdá venkovská realita. Trochu mě vnitř­ně utěšuje, když zahlédnu na domcích televizní antény. elektřina zde tudíž není problémem.

Je kolem osmé hodiny, za okny venku je ještě dost vidět. Co chvíli jedeme kolem velkých jam vzniklých odebíráním hlíny – později vidíme, že zemina je používána (asi) k vylepšení bonity vzdálenějších políček, jinde slouží coby materiál k výrobě cihel. usuzujeme tak podle Malých cihelen, kterých vidíme snad deset. semtam zahléd­ne­me pohřební mohyly.

Na nevelkých, ale precizně udržovaných pozemcích pracují ještě v tuto dobu rolníci. Je sice sobota, ale v zemědělských oblastech se prý pracuje každý den, od rána do večera. Zemědělská ma­lovýroba je v Číně převážně soukromá. přidělená políčka ob­hos­po­dařují kompletní rodiny včetně příbuzných .

Začíná se stmívat, s kolegy v kupé si vyměňujeme dosavadní čínské zážitky a kolem půlnoci se snažíme usnout.

Po necelých 15 hodinách, převážně noční jízdy, moc jsme se nevy­spali (nevíme proč – vlak téměř nedrncal), se ocitáme ve druhém pobytovém místě.

Slunným ránem, v neděli 27. května, nás vítá 3 milionový Sian. Jeho název lze přeložit jako Západní mír… Zdejší krajina vděčí za svoji úrodnost náplavám bahna ze Žluté řeky.

Sian je proslaven jako výchozí bod Hedvábné cesty. kdysi byl i hlav­ním čínským městem. vzkvétal i upadal spolu s císařskými dynastiemi. zachovalé starobylé památky a archeologické vyko­páv­ky dokladují že byl v minulosti středobodem čínské říše.. celosvětová proslavenost sianu a okolí se však datuje od let nedávných. v roce 1974 asi 30 kilometrů od města byla rolníky hledajícími pramen vody náhodně objevena obrovská terakotová (z vypálené hlíny) armáda Qinského císaře Shihuanga, označována za největší archeologický objev XX. století. o dva roky později byla nalezena další část asi nejznámější armády na světě.

Z autobusu, který nás přiváží k hotelu vidíme, že město je menší, ale i v Sianu se mohutně staví. Ulice jsou roubené vzrostlými stro­my (znatelně víc než v pekingu), mimo jiné vidíme i ranní vyznavače tai-chi (v takovém počtu již potom nikde jinde).

Hotel Bell Tower – Zvonová věž, kde jsme ubytováni je moderní stavbou, a zdá se mi noblesnější pekingské Volavky. Ještě větší vstupní prostory, interiér je podtržen množstvím rozzářených lustrů a ozdobných svítidel na stěnách, vše se zde leskne.

Je situován v samém středu města. Poblíž zachovalé mohutné Zvo­nové věže pocházející ze 14. a přestě­ho­vané na nynější místo kon­cem 18. století. Dominantní památka je symbolem města. na dohled od zvonové se nachází bubnová věž.

Zavazadla jsou vyložena z autobusu, naše první kroky směřují do hotelové restaurace, kde nám bude podávána snídaně. Již ve velké hotelové vstupní hale míjíme několik kopií terakotových bojov­níků v životní velikosti. Semtam nás někdo z personálu pozdraví, zdá se mi, že tito „hoteloví Sianci“ jsou viditelně pyšní na své město a jeho přeslavné okolí. (tento pocit jsem nezměnil až do konce pobytu v sianu. vše bylo naprosto perfektní, ale chyběla srdečnost, kterou jsem cítil v Pekingu).

Naproti jídelně je prodejna suvenýrů. Ubytováni budeme později. vy­užíváme improvizovaného volna a jdeme okouknout nabídku. Pře­devším hlinění bojovníci různých velikostí, ale také trička, psa­cí soupravy, fotoalba, čajové servisy apod. s jejich vyo­brazením. Ně­co vkusné, něco blíž kýči. Vše ale precizně manuálně provedené. Ceny jsou hotelové, zde asi nic kupovat nebudeme.

Po snídani krátcé relaxujeme na pokoji, absence spánku ve vlaku je znát. V hotelu je naprosto všechno… samozřejmě ruč­níky a osušky, pro každého je i zvlášť pasta na zuby, kartáček, hřeben, pil­ník na nehty, šampon, koupelová pěna, pánská ochrana, jakési do­mácí trepky na jedno použití. termoska na horkou vodu je pra­videlně doplňována stejně jako dva odlišné druhy čaje v sáčcích. ve skří­ních jsou kartáče na šaty a obuv (+ na dně trezor). obdobně je o ho­telového návštěvníka pečováno i v Kuejlinu a šangha­­ji. jednou jsme testovali – i věci jenom „jako“ použité byly druhý den vyměněny za nové.

Výhled z okna našeho pokoje je ne­za­jí­ma­vý.

Vydáváme se na dopolední prohlídku města a okolí. I v Sianu je je všu­de v místech našich návštěv naprosto čisto, na chodnících i na vo­zov­kách.

Historický střed, mimojiné univerzitního města je obehnán zacho­va­­lými vysokými (10? – 15 metrů?), 14 ki­lo­metrů dlouhými, mo­hutnými hrad­bami, dole širokými osmnáct, nahoře dvanáct metrů. V uli­cích jsme sem tam dotazováni odkud pocházíme… a tak jako v Pe­­kingu i zde nezřídka srdečně anglicky zdraveni především dět­mi a mla­dými lidmi…

Z prostorných hradeb, k nimž se z hotelu vydáváme pěšky, se nám naskýtají okouzlující pohledy na město. Kameruje a fotografuje se nejenom u vystaveného starého (prvního?) městského zvonu. V některých objektech, které v minulosti sloužili k ubyto­vá­ní stráží a jako skladiště zbraní apodobně, jsou dnes muzeum kali­gra­fie a prodejny uměleckých předmětů, obrazových publikací, cé­dé­ček a dalších suvenýrů.

Oběd je podáván v našem hotelu. Jídlo mi chutná, ale něco postrádám. V čínských restauracích, které jsem měl možnost v Evro­pě navštívit byl vždy (někde dokonce připravený již na sto­le) i ostrý sambal, který mám rád. Zde v Číně jsem ho zatím – k mé­mu překvapení – neviděl (mimochodem pekingská kuchyně, tak jak jsme ji několikrát poznali, není příliš – ani – slaná).

Od Li Li Pa se dozvídám, že moje oblíbená pochutina se čínsky řekne „laťjo /lať­ju“ a přináší se většinou až na přání hostů. S touto pros­bou – přesněji: opatrně vysloveným čínským výrazem, se obra­­cím na obsluhující personál. Servírky. opakují po mně, asi se ujiš­ťují zda přání myslím vážně, smějí se a za chvíli již přinášejí malou misku s požadovaným. laťjo je Chuťově trošku jiné, a spíše hrubší známější jemné pasty. jinak ale opravdu „píše“. Na obědě jsem si pochutnal dvakrát…

V Sianu je krásné slunečné počasí. Jistě i tato skutečnost umocňu­je naše následující hezké zážitky. Prohlížíme si klášter Milosr­den­s­tví – jeden z nejvýznam­něj­ších toho druhu v Číně. O Taoismu víme jenom nejzákladnější – je nám sympatický zvláště proto, že nic nezakazuje. i když ale současně také přikazuje užívat všeho s mírou.

Také v době návštěvy probíhají v klášteře církevní obřady. bez ohledu na pobíhající, zvědavé, nahlas hovořící a pokřikující turisty. kolem nás omamné vůně zapálených tyčinek, klanění věřících drmolících modlitby.

Dalším místem prohlídky je Pagoda velké divoké husy. nachází se v horní části svahovité zahrady.

Šedesát čtyři metry vysoká, přes třináct století stará mistrov­ská ukázka klasické buddhistické ar­­chi­tektury v nás zanechává již na první pohled veliký dojem.

Pagoda, V minulosti památné místo uložení buddhistických básní přiveze­ných do číny zakladatelem taoismu „starým mistrem“, mu­drcem Lao´c, dnes slouží jako vyhlídková věž.

Nahoru jdou jenom někteří z nás, my s Ivanem dáváme přednost, každý sám, prohlídce klášterního objektu. mniši kolem nás mají na hlavách drdoly, čepečky, nosí bradku.

Najednou mi začíná divně kručet v žaludku, po „vlakové české instantní polévce“ jsem si dopřál hodně vydatnou snídani, oběd se rovněž „vydařil“ a žaludku se to asi moc nelíbí. (Možná, že také, po několikadenní odmlce, nárazová první dávka laťjo se ozývá.

Vypadá to na průjem. Proto pátrám po nejbližších veřejných toa­le­tách (v Pekingu jsme je viděli skoro „na každém kroku“). Tady jsme ale v klášteře, navíc stoupá moje nervozita z toho „jak to do­padne“ – moje zmatené bloudění očima kolem je zatím marné.

Vší­mám si mladého mnicha zametajícího odpadky kousek ode mě. Trochu složitější angličtinou se domlouváme, a já jsem odveden až k nízkému domku stranou od blízké motlitebny. Toaleta není veřejná, a tak poznávám místo, kde jsem si roven s klášterními hodnostáři.. Zaplaťbuddha, už jsem měl namále. Toaletní papír je dost podobný filtračnímu, ale to je mi úplně jedno.

Na hodinkách je již čas, kdy se máme všichni shromáždit před odjezdem z kláštera. Mnich na mě čeká, nabízím mu drobné peníze, on mě ale odvádí do malého krámku, kde jsou na prodej drobné suvenýry vyráběné mnichy. Kupuji tři hezké textilní zápěstní náramky s malovanými hliněnými korálky, děkuji „sje – sje“ a utíkám dolů na místo srazu.

Tam ale nikdo nikde. Jsem docela zděšen (cizích turistů je tam totiž velká spousta). Naštěstí se objevuje jedna zá­jezd­nice od níž se dozvídám, že na přání většiny byl dohodnuto, pobyt v klášteře o chvíli prodloužit. a tak se ještě na chvíli vracím pod monumentální Pagodu velké divoké husy.

Po návratu do hotelu jsem zdravotně již fit. Byl horký den – po­prvé ochutnáváme místní pivo. Je osvěžující, světlé a nízko­stup­ňové, chuťově se příliš neliší od našeho českého (ani toho, které jsme konzumovali po jídle v Pekingu).

Podvečerního volna využíváme ke krátké prohlídce města po vlast­ní ose…

Jsme ale unaveni po skoro probdělé noci ve vlaku. pro­chá­zíme jenom blízké moderní prodejní centrum. je umístěné z velké části pod míst­ním parkem a nabízí především luxusní oblečení, různé mód­ní doplňky a kosmetické výrobky svě­tových značek. Ceny ne­jsou vůbec nízké, ale mladí lidé tam k na­šemu údivu hodně nakupují.

Několika Číňanů se ptám na nejbližší, univerzální obchodní dům, ale nikdo z o­slo­vených nerozumí. jdeme tedy kam nás nohy vedou. při pro­cházení Užších uli­c lze vidět do přízemních bytů. Nikam ne­po­spícháme, máme čas pořádně se zde porozhléd­nout.

Znovu se přesvědčujeme, že informace o zákazu pohybu mimo sta­no­­vené trasy jsou dílem antičínské propagandy, nebo spíš čes­kých novinářů.

Asi po půlhodině se ocitáme v delší ulici s řadou stánků po obou stra­nách. Hned na kraji objevujeme prodavače s různými domá­cími po­třebami. včetně námi v Pekingu nenalezených (pravda příliš jsme nehledali) tenkých sekáčků, nebo spíše širokých nožů známých z hojného uží­va­ní v čínských kuchyních.

Ivan si kupuje dva, já jeden. Starý prodavač skoro nevěří, když ukazuji tři prsty. Je viditelně rád za velký obchod. stánek ne­svěd­čí o veliké prosperitě. stařík zboží skromně, ale vzorně balí a do­konce dává každý nůž do extra igelitového sáčku.

Na konci ulice ještě vidíme pouliční prodej různé exotické zeleniny a ovoce. některé produkty vidím poprvé v životě.

Úplně zapomínám na střev­­ní příhodu. Kupuji za nepatrnou su­mu sáček vynikajících, před námi upražených pistáciových oříš­­ků…

Pomalu se začíná stmívat, ještě se nám ale stále nechce zpět a tak jdeme znovu na hlavní obchodní třídu – tentokrát její opačnou stranu.

Široké chodníky po obou stranách čtyřproudové vozovky, jeden velký obchod vedle druhého. Zboží různého sortimentu, všech cen, k našemu údivu zde stánky mají červenou.

Při přechodu přes křižovatku si všímáme velkých displayů připev­ně­ných vedle semaforů. odpočítávaná Čísla vyjadřují, zobrazují se­­kun­dy zbývající do naskočení zelené. na vozovkách v sianu re­gistru­jeme velkou hustotu cyklistů.

Zacházíme do jedné postranní ulice, zčásti se i večer rekon­stru­uje, Ivan obhlíží nezvyklý postup navařování trubek.

V patrovém obchodním domě s oblečením si Ivan pořizuje koši­li s krát­­­­kým ruká­vem (chvíli trvá než zjistíme, že se namísto ozna­če­ní XXL používá 2XL). mladé prodavačky vcelku dobře komunikují anglicky.

U pouličního stánku si kupujeme pití na pokoj a tuzemské lehké cigarety – coby „suvenýr domů pro kuřáky“. „číny“ Jsou překvapivě dražší než Camelky.

Po půldruhé hodině se vracíme do hotelu. Já se jdu po blaho­dár­ném kafi ještě jednou podívat po nějakém dárku. Bloumám v přepl­něných obchodech, není jednoduché vybrat dárek pro dospělé sy­ny, a tak nákup pro dnešek vzdávám.

Sedmý den pobytu, 28. května je pondělí. Opět hezký, slunečný den. Po snídani jedeme na prohlídku světoznámé terakotové armády.

Zážitkem je mnohdy ale i pouhé dívání se z projíždějícího autobusu. Také Sian je hlav­ně v okrajové části mohutně rozestavně. Míjíme staré rozpa­dá­vající se, místy již prázdné domky, hodně nevalného, vzhledu.

Je mi líto této, byť převážně minulé, skutečnosti. Na druhou stra­nu ale oceňuji, že nás ři­diči nevozí po vybraných trasách. – V žád­ném místě našeho čínského putování.

A o pár minut později projíždíme v blízkosti dokončo­va­ných moderních panelových sídlišť.

Všude se to hemží dělníky. odklízejí ruiny, rozši­řují silnice, vysazují stromy – opět s me­chinzací i bez. starobilý Sian s okolím jsou (a budou určitě i v době LOH 2008) jedněmi z hlavních poutních míst při objevování starobilé čínské říše. Čína se ale chce co nejlépe pre­zentovat i pokud jde o současnost.

Ještě před příjezdem do cíle dnešního putování zastavujeme na chví­li v manufaktuře, kde se vyrábí pálené hliněné kopie světo­zná­mých válečníků… K různému použití, v různých velikostech. Od mini až po životní. lze zde také zakoupit i krásné glazované dlaždice s klasickými čínskými motivy. Ceny jsou ale vysoké a dlaždice navíc hodně velké a těžké.

Zajímavostí je, že Manufaktura dokáže nejenom vyrábět, ale také zajistit dopravu veškerého zakoupeného zboží do jakéhokoliv místa na zeměkouli.

Není nám dost jasné k čemu a komu tak asi mohou sloužit nabízení, téměř dvou­met­roví, obři se zbraněmi. ale průvodce s úsměvem ukazuje na nástěnku vytvořenou z fotografií. na nich jsou, na za­hrádkách a před rodinnými domy, společně s kopiemi vojáků v ži­vot­ní velikosti zachyceni i šťastní majitelé (určitě to jsou Ame­ri­ča­né). Proti gustu žádný dišputát…

Fotíme se na památku u největších kopií – víme, že tak blízko se k původním bojovníkům určitě nedostaneme.

Po půl hodině cesty jsme na místě.

Celý areál působí pompézním dojmem. Před námi se tyčí mohutná zděná stavba v průčelí s mohutnými pilíři. mohlo by jí slušet i pojmenování /označení „mauzoleum“.

Naleziště jsou překryta obrovitými ocelovými halami.

Po vstupu do té první sledujeme ve velkém kinosálu (stoje) asi půl­hodinové působivé panoramatické filmové intro. na obrovité, do­kola nás obklopující projekční ploše je promítán hraný „velko­fil­mový“ dokument přibližující dobu kru­­tovlády qinského císaře Shi­huan­ga, který nechal postavit gi­gan­tické hrobky s hliněnými vo­jáky.

Panovník (udělil si titul První čínský císař) se ale zapsal do historie rov­něž jako sjednotitel čínské říše, nejvíce se zasloužil o (do)stavbu Velké čínské zdi, budování zavlažovacích kanálů, ne­chal provést reformu zákonů, zavedl jednotné míry, písmo a jiné.

Vstupujeme do hlavní prostory. Před námi se otevírá nevídané impozantní divadlo – v dlouhých, přehledných bataliónech ve výkopech pod námi (stojíme na ochozech ve výšce asi dva, tři metry nad hlavami exponátů) jsou seřazeni bojovníci, válečné vozy i koně v životní velikosti. Jakoby obrovská armáda ztrnulá v pohybu.

Je zakázáno fotografovat a filmovat – ale kdo by si dal ujít tuto jedinečnou podívanou. Jinak je možno, za nevysoký poplatek, se­stoupit níž, na malé prostranství poblíž vojáků v první řadě a ne­chat se zvěčnit profesionálním fotografem.

6000 figur (někdy se hovoří i o sedmi či osmi tisících), vyniká do­ko­nalými proporcemi, individuálními rysy obličejů. Oblečení a zbraně napovídají hodnosti a společenskému postavení. Snažíme si před­sta­vit jak úchvatně musela tato armáda asi působit, když byla kdysi vyvedena v barvách a se zbraněmi.

Zvlášť osobité výrazy mají důstojníci. Na vysoké umělecké úrovni jsou ale ztvárněni rovněž terakotoví koně – s otevřenou tlamou, ma­sivními nozdrami a zašpičatělýma ušima vzbuzují dojem nezkrot­né síly. Jsme informováni, že ke zhotovení originálních soch bylo třeba pozvat prominentní umělce a nespočet hrnčířských odborníků. Pečlivě se postupovalo při tvarování účesů.

Jen u válečníků je prý možno napočítat 24 různých tvarů knírů a desítky odliš­ných účesů. V dlouhých zákopech, kterým se prý také někdy říká úkryty před granáty, se lze spatřit pěšáky, vrhače oštěpů, lučištníky, kavale­risty s bojovými oři a důstojníky. Vojsku dominuje nad všemi se tyčící dva metry vysoký generál.

V místech, kde zákopy, široké 5 až 7 metrů ještě nejsou odkryty je patrné, že stropy byly tvořeny z dřevě­ných překladů a z vrchu pokryty rohožemi s hlínou.

Po smrti nenáviděného císaře rebelové odkryli příkopy a stovky hli­něných sochy poničili. Ostatní terakotoví válečníci, kteří odo­la­li tomuto trestu, byli v dalších staletích zasypáni po prova­le­ní zetlelých dřevě­ných výztuží…

Záchrana – obnova bojovníků je velice nákladná… výzkumy (něko­lik archeologů vidíme při práci) jsou prováděny pod přímou patro­nací, za při­spění UNESCO.

Procházíme i expozicemi muzea, které jsou součástí nalezišť. zblíz­ka si tak můžeme prohlédnout bojovníky, a rovněž kopii zmenše­né­ho nádherného bronzového císařského vozu taženého koňmi. Návštěva terakotové armády je pro všechny nezapomenutelným zážitkem – musí se opravdu vidět na vlastní oči…

Při východu z areálu je i nám nabízena možnost nechat si vlastnoručně podepsat, jedním ze slavných rolníků – objevitelů (za patřičný poplatek), zde zakoupené suvenýry.

Poblíž parkoviště autobusů je rozlehlé tržiště, a rovněž tady ne­ní jednoduché odolat aktivitě prodejců. Je to logické – vžDyť se sem sjíždí natěšení turisté z celého světa!

Osobně dávám před­nost kou­­pi třetinky ledového zeleného čaje, ne­boť slunce už zas hodně pálí. Sadu bojovníků s koněm, kteří před­stavují hlavní nabízený výrobek jsem si již zakoupil v Pekingu a proto nechávám Ivana samotného na pospas stánkařům.

Za chvíli ke mně ale chvátá nadšen a s podivným síťovým balíčkem obsa­hujícím sadu vojáků. koupil mi po smlouvání, i když bez dárko­vé kazety, další pětici za pouhý dolar.

Cestou zpět míjíme nedaleké pohoří a alespoň zrakem spočineme v místě, kde je dosud nedotčená hrobka a podzemní palác císaře Shihuanga. Podle čínských historiků bude otevření určitě další světovou superudálostí. Prozatím zůstává tajemstvím, jaké další poklady se skrývají v okolí a v samotné záhadné hrobce (proti vykradačům je prý zabezpečena důmyslným systémem sa­mo­střílů).

Na oběd zastavujeme v hotelu, do kterého se vchází přes velko­pro­­­dejnu suvenýrů. I zde můžeme nakupovat se slevou. na prodej­ních pultech převažují hedvábné šátky, vázanky, koberce.

V jídelně sedíme U stolu opět po osmi. Mladý, dívčí personál nás či- le obsluhuje, ochutnáváme jeden chutný chod za druhým. zvlášť jedna delikatesa vy­niká nad ostatní – vepřové kostky se světlou velejemnou pikantní omáčkou dosud nám neznámé chuti (někdo zmiňuje snad použití pro­pasírovaných vodních kaštanů). personál si všímá naší spokojenosti, jedna ze servírek se nás trocu složitě ptá zda budeme chtít při­dat. Kdo by se takové dobrotě bránil?

A tak je za chvíli na stole vrchovatá oválná mísa. – v hitparádě čínských jídel bychom hlasovali určitě pro hodně vysoké umístění.

Tak to je něco – na dálku naznačujeme personálu že jsme si opravdu hodně pochutnali. Oběd končí, zvedáme se k odchodu.

Pomalu k nám přichází jedna ze servírek. také ona téměř nezná an­glic­ky. cosi naznačuje, někdo u stolu prohodí, že si ur­čitě říká o ko­­­­vovou dárkovou propisovací tužku odloženou na kraji stolu. Ma­jitel psací potřeby se ale nechavá slyšet, že by to byl příliš dra­­hý suvenýr, a nabízí jinou – plastikovou propisku s českým nápi­sem. Tu ale servírka odmítá. nechceš, nedostaneš.

Ivan ještě vytahuje sadu českých mincí – s ní pochodil lépe. Ser­vír­ka ale stále neodchází a tak se zapojuji do rozhovoru já. Vzpo­mněl jsme si, že mám v utobusu také zčásti kovovou, byť obyčejnou reklamní tužku – slibuji servírce, že ji ještě přinesu.

Loučíme se s restaurací, kde jsme si tolik pochutnali, a rychle do au­tobusu. před odjezdem plním slib – servírce předávám tužku a nějaké od­znaky. dárek si bere, ale spokojena stále není. nemám už ale čas situací se dál zabývat, v autubusu čekají jenom na mě.

Jedeme už pár minut, ale stále si lámeme hlavu proč byla servírka to­lik vybíravá. Když se potom ptám dotyčného znalce „chinglish“ zda opravdu chtěla tužku, dozvídám se, že „se mu to – tak nějak zdálo“. dal­ším a dalším probíráním detailů docházíme k jedno­znač­nému závěru, že servírka určitě chtěla zaplatit přídavek. Je po hu­moru – stali jsme se tak v číně (poprvé a naposledy) nepoctivci.

Po zhořklém obědě jedeme na prohlídku císařských horkých láz­ní. Termální prameny, o teplotě kolem 42 stupňů celsia, jsou zná­mé vysokým obsahem minerálů.

Lázeňský objekt je zasazen do nádherné přírodní scénerie s množstvím zeleně, v úpatí hory Li Shan (Černý vraník) vysoké téměř 1200 metrů.

V 8. století před naším letopočtem zde byl vybudován palác, ve kterém trávilo volné chvíle 11 císařů. Palác byl později rozšířen o několik bazénů. Většina z nich byla zničena válkami, k obnově došlo v roce 1956.

V lázeňské zahradě, situované na úbočí hory, je menší objekt ve kterém byl před odsouzením zadržován (utajeně) generál Čan­jak­šek.

Procházka klidnými lázněmi je příjemnou relaxací po dopoledni prožitém „v zajetí mnohatisicové teraktové armády“.

Ve druhé polovině 20. století bylo postaveno přibližně šedesát velkých bazénů, které využívají k lázeňské léčbě pohybového ústrojí čínští pracující.

V kraji, kterým se vracíme do Sianu, jsou hrobky císařů a mnoha vý­značných hodnostářů.

Po návratu se jdeme projít především do muslimské čtvrti – je nedaleko, snad deset minut chůze od hotelu. skoro se již stmívá, potká­vá­me spoluzájezdníky z naší skupiny, vyměňujeme si infor­mace „co a kde je k mání či vidění zajímavého“.

Hlavní ulice je úzká, prostor mezi stánky odhaduji na snad jenom pět metrů. Samozřejmě prodávající registrují cizince – jsme znovu vtahováni do známé hry.

I zde se dá hodně nakupovat. Avšak něco šokujícícho (krom mini-mi­niplastik, ze slonoviny, broznu či hlíny, s erotickými náměty), při zběžném prohlížení – především na stáncích – nevidíme. Dovnitř do obchodu vkročil ivan jenom jednou, nebylo vůbec jednoduché odejít. vracíme se zpět na hlavní třídu, ta je nyní již přecpána chodci.

Objem zvětšující naše zavazadla a zejména křehkost některých su­venýrů nás začínají děsit. budeme je muset vézt v ruce, a tak shá­níme izolepu. nalézt obchod, kde se prodává není jenom tak. Oci­táme se v několika knihkupectvích, prodejnách s hračkami, na­konec lepící pásku kupujeme v patře obchodu, do kterého jsme zašli spíš jenom ze zvědavosti.

Ve výloze dalšího obchodu vidíme pečivo, které nám hodně při­po­mí­ná český chléb. V ledničce máme ještě skoro celý uherák. na­­ku­pujeme a vracíme se do hotelu.

Docela se na český chleba těšíme, k našemu překvapení ale po ochutnání zjišťu­jeme, že se jedná o sladké pečivo. Naštěstí salám se dá jíst i samotný…

Máme toho dnes dost za sebou, zítra nás čeká další rušný den včet­ně přesunu na jihovýchod země, a tak večer již nikam ne­půj­deme.

Já však plán přece jenom měním a vydávám se ještě jednou na hlav­ní nákupní třídu, kde po probíhání několika prostornými ob­cho­dy konečně kupuji dárky pro syny.

Před hotelem se ještě zastavuji u pouličních prodejců různých sta­­rožitostí. V době kdy jsem odcházel zde ještě nebyli. nyní, skry­­ti tmou večera, nabízejí, jen tak na dlážděném prostranství před vstupem do hotelu, malé tkané koberce, staré svitky a obráz­­­ky ma­lované na hedvábí.

Pohledem přes rušnou křižovatku se loučím se Sianem.