0
0

V roce 1978 dostal manžel rodinnou rekreaci v Bulharsku. Měli jsme ubytování v Balčiku v hotelu a jeli jsme autem. Protože moje maminka měla bratra, který bydlel v Rumunsku v městě Odorheiu, vyjeli jsme o týden dřív a zastavili jsme se u něj.

Cesta byla sice náročná, ale krásná a zajímavá. Bohužel jsme tehdy fotili na diáky a tak mám málo fotografií. Vložím sem i několik pohlednic, které jsem si koupila.

Vyjeli jsme z Frýdku – Místku a přes Slovensko jsme pokračovali do Maďarska. Projeli jsme Miskolc a Debrecín a po přechodu hranice jsme pokračovali přes Oradeu, Cluj a Targu Mure do Odorheiu.

Tam jsme strávili čtyři dny u strýce, prohlédli jsme si město a zajeli na hrad do Sighisoary.

Pak jsme pokračovali přes Brašov, Ploesti, udělali jsme si zastávku v Bukurešti a prohlédli město a pokračovali přes Ruse do Varny a na Balčik.

Celkem jsme tam strávili tři týdny.

Na Balčik jsme se ještě jednou vrátili a to v roce 1989. Opět jsme jeli s kamarádem Zdendou, ale tentokrát spolu, u strýce jsme se nestavovali.

Odorheiu

je druhé nějvětší město v oblasti Harghita v Rumunsku. Můj strýc se tam dostal jako válečný zajatec z Ruska (rodina maminky byli Rusínové) a po osvobození tam zůstal a oženil se. Vystudoval a stal se advokátem.

Byl velmi sečtělý a znal dějiny oblasti i Rumunska a tak jsem se od něj hodně dověděla.

Tato část Rumunska patří k Transylvánii. První zmínka o městě je kolem roku 1300. Majetek pak získal princ Jan Zikmund Zápolský, který vládl v letech 1540 – 1570 jako uherský král. Nechal zde postavit hrad, ale ten byl zničen a vyhořel a už nebyl nikdy obnoven.

Ve městě se nachází krásný františkánský kostel a na náměstí je kostel Sv. Mikuláše. Velmi zajímavá je i kaple Nejsvětějšího srdce. Má malovaný kazetový strop.

Sighisoara

společně se strýcem jsme navštívili město nedaleko Odorheiu. Toto město vzniklo v průběhu 12. století a hrálo důležitou strategickou roli v Sedmihradsku. Bylo zde mnoho cechů a řemeslných seskupení.

Majitelem starého hradu byl valašský kníže Vlado II., který zde žil v exilu. Měl monopol na ražení mincí pro maďarské krále.

Město i starý hrad byl v půběhu 17. a 18. století postižen válkami a epidemii moru.

Na kopci ze starého hradu zůstaly jen zbytky, ale je tam nádherný kostel s freskami a krypta. Dále za podívání stojí Hodinová věž ve které je muzeu a také staré kryté schodiště, které vede až na kopec ke kostelu.

Velkou zajímavostí je rodný dům Vlada III., který je známý jako Vlado Tepes neboli Drákula.

Bukurest

Po čtyřech dnech jsme se se strýcem a tetou rozloučili a vydali se dál na cestu. Projeli jsme Brasov, Ploiesti a dorazili do Bukurešti. Tam jsme si udělali přestávku a prošli jsme se městem.

Měli jsme od strýce mapku a tak jsme věděli kam máme jet a co si prohlédnout. Prohlídka začala u Parlamentu, pak jsme prošli parkem Cismigiu a prošli kolem Paláce Concert Hall a Uměleckého muzea a prohlédli jsme si Athenaeum a pak šli k metru. Nastoupili jsme a jeli na náměstí Charlese de Gaulle. Tam jsme vystoupili a šli se podívat na Triumfální oblouk. Zpět jsme jeli opět metrem a odjeli směr Ruse.

Parlament – stavba začala roku 1983 za vlády Nikolaje Ceausescu. Je to monumentální budova dlouhá asi 300 m a má i podzemní patra.

Park Cismigiu – je nejstarší park v Bukuresti a nejdete zde jezírka, fontány, rybníky s kačenami, labutěmi, odpočívadla, sochy….

Athenaeum – je budova, v níž se nachází koncertní sál.

Triumfální oblouk – připomíná vízězství Rumunska v 1. světové válce a byl postaven v rámci korunovace Ferdinanda I. Rumunského a jeho ženy Marie Sasko – Coburg – Gotha.

Balčik

je pobřežní město a krásné klidné letovisko. Rozkládá se pod kopcem, který pak přechází v plošinuu moře. Jsou zde nádherné procházky podél pobřeží, ale i do teras na kopci. Odtud je překrásný podled na moře, okolí a nádherné domy.

Město bylo oblíbeným letním sídlem rumunské královny Marie a Palác Balčik byl pro ni postaven v roce 1926. Palácový komplex se skládá z několika obytných vil – kuřácký salónek, vinný sklípek , elektrárna, klášter, svatý pramen, kaple a řada dalších staveb. Pozoruhodný je park, který je přeměněn na botanickou zahradu. V ní najdeme asi 2 000 druhů rostlin a nejkrásnější je sbírka velkých kaktusů.

Další zajímavostí je strom gumovník.

Když jsme dojeli do Balčiku, už zde byli manželovi kamarádi a tak jsme se ubytovali v hotelu a první naše cesta vedla k moři. Večer jsme měli seznamovací večírek. Bylo nás na poschodí ubytováno 12 rodin, většina měla menší děti a tak jsme se rozhodli, že si večer sedneme na chodbě a budeme si povídat. Každý přinesl nějakou tu lahvinku a protože to byli všichni havíři z dolu Paskov, tak se nepoužívaly žádné pohárky a pilo se z láhve „na buly“. Problém byl, že každý měl něco jiného. Koloval tu rum, vodka, koňak, zelená a nějaká ta domácí pálenka. My měli sice také koupený rum, ale mě napadlo, že se pochlubíme domácí pálenkou, kterou jsme dostali od strýce v Rumunsku. Tak jsem pro ni došla, otevřela a ani jsem ji nezkusila, pustila jsem ji dokola. Největší překvapení nastalo, když se láhev vrátila skoro tak plná jak byla. Manžel teda ochutnal a vyprsknul: „Bóže, to se snad ani nedá pít..“ Tak jsme vysvětlili situaci, čím jsme se chtěli pochlubit…všichni se nám strašně smáli a já musela utíkat pro starý dobrý osvědčený rumíček.

Chtěla jsem pálenku vylít, ale kamarád Zdenda, se kterým jsme společně chodili na pláž mi to zakázal. „Nechej, nevylívej, ono se to třeba bude na něco hodit. Vylít to můžeš později.“ A hodilo. Děcka našli u moře nádherné zavinutky, ale byly plné. Zdendu napadlo, že je vezmeme domů, dáme na balkón a vysušíme. A pak ho napadl ještě jeden spásný čin. Naskládal zavinutky na parapet, každou zalil pálenkou a čekal co z toho vzejde. Druhý den ráno hned přiutíkal a koukáme všichni jako blázni. Pálenka nikde a potvory žily dál. Načež Zdenda povídá: “ I do pr…., tak havířům se pálenka nezdála a tady ty potvory jsou asi alkoholici.“

Samozřejmě se historka stala oblíbenou a když někdo něco nechtěl vypít, tak prý…“neofrňuj, nebo to Zdenda zanese plžům, mlžům, hlavonožcům.“

Výlety Albena, Zlaté písky

Zlaté písky – je moderní pobřežní letovisko s mnoha hotely, bungalovy a restauracemi. Prošli jsme se letoviskem i po pláži, okoupali jsme se a jeli směrem k Balčiku do Albeny.

Albena – moderní letovisko s pláží dlouhou 5 km. Jemný zlatavý písek a průzračná voda ná s okouzlili a tak jsme tu zůstali celé odpoledne a vrátili se do Balčiku až na večeři.

Výlet Varna

Na celodenní výlet do Varny jsme se vydali lodí. Jeli jsme společně s rodinou Zdenka. Plavba výletní lodí Raketa byla zajímavá, prolpuli jsme kolem pobřeží a loď stavěla na Albeně a na Zlatých pískách. Když jsme dopluli do přístavu ve Varně, zrovna nakládali velikou zaoceánskou loď ovcemi. Bylo jich snad staticíce, bečely a dělníci je pomalu hnali po plošině na loď. Stáli jsme tam asi 20 minut, ale ovcí neubývalo. Vydali jsme se tedy do města.

Varna je největší pobřežní město v Bulharsku. Je to univerzitní a obchodní centrum, přístav a sídlo bulharského námořnictva a obchodního loďstva. Prošli jsme starou i moderní novou část města, koukli jsme se na pozůstatky zdí z doby římské, nakoukli jsme do pravoslavné katedrály, prošli jsme nádherným krajinářským parkem a mířili do delfinária. Bohužel bylo vyprodáno a tak jsme zvolili náhradní program. Navštívili jsme námořnické muzeum.

Zpět do Balčiku jsme se vraceli autobusem. Zase nový krásný zážitek.

Výlet Durankulak

V tu dobu co jsme byli na Balčiku byl manželův bratr na Durankulaku. Jeden den jsme si udělala celodenní výlet a jeli jsme je navštívit. Dopoledne jsme trávili v kempu a u moře v Durankulaku. Cestou zpět jsme se zastavili na několika zajímavých místech.

Durankulak – nejsevernější obec na pobřeží Bulharska, v blízkosti hranice s Rumunskem. Zajímavostí je, že se zde nachází sladkovodní jezero, ve kterém žije mnoho vzácných živočichů.

Rusalka – luxusní přímořské letovisko, které má skalnaté pobřeží a v zálivu se nachází ptačí rezervace.

Kaliakra – mys byl osídlen již ve 4. století př.n.l. Tráckými kmeny. Později se zde usadili bulharské kmeny a ve 14. století se stala Kaliakra hlavním městem knížectví.

Je zde nádherná procházka zákoutími, skalnaté výběžky, klenby a útesy tvoří turistickou stezku. V jeskyni je pak muzeum a restaurace.

K místu se váže legenda, podle níž se při osmanském napadení svázalo copy k sobě 40 bulharských dívek a skočilo do moře, aby se nedostalo do rukou osmanským mužům. Tuto událost připomíná obelisk.

Kavarna – městečko má malý přístav a rybářskou základnu. Pláže jsou tu uměle vytvořemy, jsou malé a útulné. Zajímavostí jsou zde minerální prameny a spousta kašen, ze kterých můžete pít. My jsme zde na chvíli zůstali a vykoupali jsme se a nestačili jsme se divit, kolik zde poletuje rozmanitých ptáků. Zalétají sem z rezervace.

Trnitá cesta zpátky

Rok 1989 – naše druhá návštěva Balčiku.

V úterý večer jsme měli večírek na rozloučenou, dostali jsme každý na přípitek skleničku domácí pálenky a láhev šampaňského na stůl. Byla bezva zábava, tančili jsme, když se najednou objevil náš delegát a říkal, že v Rumunsku je politická revoluce, že toho moc neví, ale že snad mají být zavřené všechny rumunské hranice, že v zemi jsou nepokoje a není tam benzín.

My jsme chtěli vyjet z Balčiku nad ránem asi ve čtyři. Už jsme neměli moc peněz, jen nějaké leie a forinty. Chlapi se dohadovali co dělat a Zdena rozhodl. Já nevím jak vy, ale já jedu hned, Tak jsme v rychlosti dobalili a vyjeli. Nikdo si neuvědomil, že chlapi něco vypili.

Když jsme byli před Varnou a najednou modrá světla a policie. Odstavili nás na okraj cesty a prý: „Kontrola na alkohol.“ Můj manžel se Zdendou na sebe pohlédli, ale co se dalo dělat.

Teď popíšu jak vypadal přístroj na měření alkoholu. Prostě moderní alkoholtester. Krabička, uprostřed taková jako pípa, do které se foukalo, pohyblivá ručička jako větrná růžice a nahoře dvě světýlka. Jedno červené a druhé zelené. První šel odvážlivec Zdenda. Fouknul a rozsvítilo se zelené světlo. Super. Pak šel můj muž, fouknul, ručička sebou trhla, pak probliklo červené světlo a rozsvítila se zelená. Policista povídá něco jako: „Mašinka pokazuje malo alkohola.“ A Zdena na to: „To není možné, my jsme pili stejně.“ Naštěstí policista nerozuměl. Prohlédl papíry, okouknul auto něco drmolil se svým společníkem a pak vrátil papíry a jeli jsme dál.

Projeli jsme hranici, sice jsme tam stáli asi hodinu, ale nic se nesemlelo. Tak jsme vjeli do Rumunska. Chlapi se domluvili, že kolen tří se někam zapíchneme a odpočineme si. Samozřejmě budeme hledat nějaké vhodné místo, protože v tu dobu bylo v Rumunsku ještě plno kočovných cikánů a my měli strach. Chvíli jsme jeli první my, chvíli Zdena, když jsme uviděli nějaký motel, kolem plno tiráků a aut. A tak jsme zastavili, kluci obhlédli terén a vjeli jsme mezi tiráky na louku. Objevili jsme malý potůček, trochu se opláchli, spustili opěradla v autě a dřímali. Když se rozednilo, vylezli jsme z auta ven a nestačili jsme se divit. Kolem aut bylo plno kravinců, že nebylo kam šlápnout, Tak jsme uvažovali. Buď jsme měli v noci štěstí, že nikdo po žádném neujel a nebo se ty krávy tady prohnaly zatím co jsme spali.

Trochu jsme pojedli z našich zásob a vydali se na cestu dál. Potkávali jsme vozy s kočovnými cikány, ale jinak klid, jako by se nic nedělo. Cesta pokračovala v klidu, přejeli jsme rumunsko maďarskou hranici a zastavili se v nějakém bistru. Dai jsme si místní guláš, který byl ostrý jako břitva, ale výborný. Při projíždění Budapeští nás zastihla písečná bouře. Později jsem se dočetla, že to zaválo písek ze Sahary.

Domů jsme dojeli v pořádku. V Rumunske se to rozjelo, svrhli diktátora Nicolae Ceauşescu a později ho zastřelili i s jeho manželkou.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .