Roadtrip Montenegro a Albánie (2010)

Když jsem přemýšlel, kam se letos vydáme na dovolenou, jezdil jsem po mapách na googlu 2 měsíce před dovolenou a pořád jsem se nemohl rozhodnout, kam to bude-samozřejmě záleželo, jako většinou, na financích. Chtěl jsem hory a moře. Nakonec jsem viděl fotky kaňonů a pohoří Durmitoru v Černé Hoře a bylo rozhodnuto. Nebylo totiž v plánu najezdit hromady kilometrů, ale zdržet se a nehnat se-prostě si to užít. Cestopis psala má drahá polovička, takže některé věci trochu víc prožívala. Jeli jsme tři-já, Ilča a 1100 GS.

Den 1 a 2: 8.- 9. 8. 2010

Počasí nám nepřálo, tak jsme místo dohodnutých 5:00 hodin vstávali až v 6:00. Vyjížděli jsme, po všech úpravách a chystání, až 7:50 hod. Rovnou jsme nahodili nepromoky, tedy spíš pláštěnkové ,,oblečky“, a jeli směr Uherské Hradiště. Při první zastávce na benzině někde před Zlínem Marovi spadla helma a rozbilo se mu už jednou lepené plexi. Koupil se vteřiňák a helma zase držela. :o) Až po slovenské hranice nám pršelo. Při ,,bloudění“ po slovenských silnicích nám pod koly ukončila život straka-chuděra. Při zastávce na první benzince na Slovensku jsme sundali nepromoky a nepotřebné mikiny. Slunce dost silně pařilo. Jeli jsme na Komárno. V Maďarsku jsme tankovali a jejich přepočet z forintů na eura byl poněkud ošemetný. Takže pro nás to bylo nevýhodné, ale co už. V Maďarsku měli sraz stará americká auta-jedno, které za námi stálo na benzince, bylo vážně obrovské! Maďarsko jsme projeli bez problémů a stejně tak i Chorvatsko. Z Chorvatska jsme putovali přes Bosnu a Hercegovinu směr Tuzla a Sarajevo. Moc hezká krajina, ale místní si z ní dělají jeden velký odpadkový koš. Mají moc úzké a klikaté cesty, takže když potkáte kamion, jste v háji. :o) V Bosně a Hercegovině jsme první noc museli přespat na benzince. Ráno jsme se probudili celkem dost mokří od rosy (nespali jsme ve staně). Nejhorší pro mě bylo to, že tam měli turecké záchody-bleee! Proto se mi nemohl nikdo divit, že jsem skákala radostí (doslova), když se našel normální záchod. Z Bosny a Hercegoviny jsme jeli rovnou do Černé Hory. Za hraničním přechodem Černé Hory nás čekal ,,super“ most- byl dřevěný se železnou konstrukcí, ale dřevo, po kterém jsme jeli, vypadalo dost ztrouchnivěle a byly v něm díry. Přejeli jsme ho však ve zdraví. :o) A byl z něho krásný výhled na řeku Drinu, úplně blankytně modrou. Následně jsme se zastavili na mostě v kaňonu řeky Piva-prostě super. Cíl naší cesty byl jeden ze 4 národních parku Černé Hory Durmitor. Projížděli jsme nádhernou krajinou, takovou jsem ještě neviděla. Samé kopce a hory, všude byly slyšet zvonky od oveček a krav. Sem tam byla chaloupka. Drsné na tom je to, že většina lidí v těch chaloupkách normálně bydlí. Mají mezi sebou ale velké rozestupy a celkově to mají všude daleko. Jeli jsme uzounkou cestou mezi horami. Chvilkami jsem měla vážně strach, protože z jedné strany byla skála a z druhé strmý kopec dolů, takže stačila nějaká menší chyba a letěli by jsme dolů. Sranda ale byla, když jsme na té úzké cestě předjížděli krávu a ona začala skotačit. :o)) Později odpoledne jsme konečně dojeli do Žabljaku, ukempovali se a jeli nakoupit. Z kempu byl nádherný výhled na hory, obzvláště v podvečer. I na jejich nejvyšší horu Bobotov kuk. Kemp nás stál na noc 6 euro (dva lidi, motorka a stan), což bylo méně, než jsme čekali.

Den 3: 10. 8. 2010

Po dobrém vyspání a ,,vyhrabání“ se z kempu, jsme se jeli projet Durmitorem. Měla to být ,,lehká“ vyjížďka, takže Mara usoudil, že není potřeba tankovat už v Žabljaku. Nakonec jsme jeli do kaňonu Sušica-cesta byla strmá a samý kámen, takže nic pro silničky a auta, co nejsou do terénu. Adrenalinu se za cestu dolů a i nahoru vyplavilo dost. :o))) Mysleli jsme si, že je dole jezero, shora to tak vypadalo, ale když jsme dojeli dolů, nic tam nebylo. Jen zelená tráva plápolající ve větru. Ale půda byla dost vlhká, takže jezero přes léto nejspíš vyschlo. Při cestě zpět mi můj milí přítel oznámil, že dochází benzín a neví, jak daleko ještě dojedeme. To jsem se fakt začala modlit, protože zůstat tam někde trčet, by zrovna dvakrát fajn nebylo.

Den 4: 11. 8. 2010

Rozhodli jsme se, že půjdeme na túru po horách. Nejdřív jsme chtěli vyjít až na jejich nejvyšší horu Bobotov kuk (2522 m.n.m) , ale jsem moooc ráda, že jsme tam nešli. Začátek byl v pohodě, sice do kopce, ale ok. Dál jsme zjistili, že to zase taková sranda nebude. Cesta byla čím dál strmější, plná popadaných kamenů, na kterých to klouzalo. Cesta to byla hodně náročná. Došli jsme do 2000 m nad mořem. Pohled shora za tu námahu stál.

Zpátky se šlo ještě hůř, než nahoru. Dohromady jsme ušli zhruba 18 km, což pro ty, co nejsou zvyklí chodit po horách, je dost. Když svítilo sluníčko, bylo velké vedro, ale jakmile se schovalo za mraky, bylo to na bundu. Po namáhavém sešlapu jsme došli zničení do kempu. Dali jsme si tolik vytouženou sprchu:o) a jeli nakoupit. Marovi se ještě nechtělo do kempu, tak jsme se jeli projet a zabrousili do jednoho kaňonu. Nejspíš to byl kaňon řeky Tara, ale nejsem si 100% jistá…Pořád jsme jeli, jeli a jeli, po půl hodině dno kaňonu pořád nikde. V kaňonu byla vesnice Tepca. Nedivila bych se, kdyby lidé, co tam žijí, jezdili pryč jednou za rok, fakt drsný. Cesta byla moc dlouhá a samý kámen, tak jsme to samozřejmě v malé rychlosti položili, ale někteří z nás neumí padat a rozplácnou se na kameny. Zabolelo to, teklo i pár slz a bylo několik modřin, ale žiju :o))) Den 5: 12.8. 2010 Ve čtvrtek jsme se přesunuly podél kaňonu Tary, na Podgoricu, směr kaňon Morača, který byl taky moc velký a krásný. Z Podgorice jsme jeli na Petrovač k moři, kde jsme přespali jednu noc v kempu. Stál nás 10 euro. Protože cesta byla dlouhá, tak jsme se k moři dostali až večer. Marek se očváchl, koupili jsme pivka a seděli na pláži, dokud nám nebyla kosa, která nás vyhnala dostanu. Ve stanu jsem vyháněla velkého pavouka, protože Mara se jich strááášně bojí. :o)))

Den 6: 13.8. 2010

Ráno v 10 hodin jsme vyrazili z kempu na jinou část moře, protože pláž, na které jsme byli, byla kamínková a válelo se na ní strašně moc lidí. Namířili jsme si to smě Ulcinj, kde jsme nakonec zakempovali. Kemp byl tak 5 minut od ,,Velka plaza“, která měla snad 10 km na délku :o) Než jsme projeli zácpou ve městě, dostala spojka dost zabrat. Za kemp jsme vyplázli 15 euro za noc. Dojeli jsme okolo 12 hodiny a šli se najíst. Dali jsme si něco jako kapsu plněnou kaškavalem, klobáskou, žampiony, atd,.. A výborný šopský salát, doporučujem :o) Po dobrém jídlu jsme se šli vyloženě ,,prasit“ do kempu :o). V obchodě jsme pro piva byli snad 5x :o). Pivo tu stálo neecelé euro. K moři jsme došli mírně pod vlivem a opět až večer. Moře bylo teplé, písková pláž a tak 150 m od pláže měl člověk vodu maximálně po pas. Tato tmavá písčitá pláž se jmenovala ,,Miami beach“- :o) haha. Večer jsme šli na večeři na gyros,stojí tu 2 eura. Když už jsme byli ve víru města, prošmějdili jsme i uličky s obchůdkama a koupili si bouchací kuličky, jak malí. Na ,,trhu“ bylo strašně moc lidí, všechno ožívá až večer, protože přes den je šílené vedro. Ale většina obchodů s jídlem a blbostičkama běží nonstop. Zpátky do kempu jsme šli přes most, kde na vodě měli postavené polorozpadlé chatrče a sítě na chytání ryb. Byl to jako záběr z filmu Vodní svět :o) . V kempu se špatně usínalo, protože měl kousek od nás koncert nějaký Sergej a jeho hudba řvala tak do tří hodin do rána…:o(

Den 7: 14.8. 2010

Z Ulcinj jsme vyjeli zase před 10 hod. Dřív nám to pořád jaksi nejde :o). Jeli jsme na Vladimír, kde jsme natankovali a dále do Albánie. Na hranicích z Černé Hory do Abánie byla dost velká fronta a my jsme se smažili při 40°C. Nakonec jsme předjeli několik aut a kousek před hranicemi nám policie řekla, že motorky mohou projet takovou úzkou uličkou, takže jsme předtím čekali úplně zbytečně. Zkontrolovali nám pasy, techničák a už jsme si to frčeli do Albánie. Za hranicemi byla Albánie ještě pořád dost podobná Montenegru, ale po pár dalších kilometrech se ukázala její ,,pravá tvář“. Všude lidé s krávami, místo koní mají oslíky a hlavně je všude strašný bordel!!! Kolem měst, jsou velké skládky odpadků a smrdí to, jako kdyby jste jeli prasečákem, možná i hůř. Při vjezdu do první typické albánské vesnice jsem se málem osypala. Všude ,,cigáňata“ a polorozpadlé domy, mezi kterými se tyčili krásné nové vilky. ,,Cigáňata“ nakukovala do aut a hledala, kde koho okrást. Naštěstí na nás si nikdo nedovolil. Potřebovali jsme najít banku nebo bankomat, ale ve městě prostě žádný nebyl a nebo byl moc šikovně schovaný. Stejně bychom tam asi nezastavili… Když vjedete do města, je to jako při dopravní zácpě, všude samý chaos, neplatí žádná pravidla, prostě nic. Nejhorší bylo dostat se z města Shkoder směr Komani na trajekt. Když jsme se ale konečně vymotali, jeli jsme klikatými cestami, na kterých bylo poznat, kdy měli dělníci pátek a kdy pondělí. :o). Sem tam byla cesta krásně rovná, vyasfaltovaná a z toho zničehonic šotolina a šutry. Písek, díry,atd…. Krajina byla úplně vyprahlá, tam, kde měly být nejspíš vodopády a potůčky, nebylo nic. Potřebovali jsme zastavit, ale nikde nebyl ani kousek stínu, tak jsme hold museli zastavit na sluníčku. A že pálilo, ani na motorce na nás nefoukal studený vzduch. Měli jsme ale nádherný výhled na skály a jezera, která byla úplně průzračná. Po útrpné 30ti kilometrové cestě, kdy jsem opět málem usnula a spadla z motorky, jsme dojeli k přehradě. Byla vážně obrovská. Před mostem, který nás už naváděl přímo k přehradě, byla restaurace, tak jsme tam sedli a dali si chlazené pivečko s Coca Colou. Dál jsme jet nemohly, protože končila cesta a začínala přehrada, tak jsme se zeptali (anglicky) číšníka, kdy jede trajekt a on nám řekl, že až zítra ráno v 9:00 hod. Proměnili jsme si u něj eura za leky a jeli jsme se podívat k místu, kam přijíždí trajekt. (pozn. V Albanii mají strašně moc hospod: jedna hospoda snad po sto metrech-drsné :o)) Projížděli jsme tunelem, který vedl přehradou a byl vážně drsný: Tunel byl celkem dlouhý, takže ventilátor a světla by nebyla od věcí, ale nebylo tam ani jedno, jen dvě malá světýlka. V jednu dobu jsme jeli naprostou tmou a člověk nevěděl, co má za chvíli čekat. Při výjezdu z tunelu se před námi rozprostřel krásný pohled na přehradu, vodu a skály, které byly zalesněné. Po pravé straně byla restaurace, bar a hotel. Sedli jsme tam na kafe a pivo. Nakonec jsme piv dali o něco více a seznámili se s Andrejem, což byl albánský číšník. Po pár hodinách jsme narazili zase na Čechy. Na jídlo jsme čekali snad přes hodinu a půl a ani jsme nevěděli, co nám donesou. Nakonec nám donesli flákotu masa, brambory s parmazánem a salát mix, celkem dobré. Po páru dalších piveček jsme si šli sednout na chvíli k vodě-nádherný pohled-měsíc odrážející se na hladině vody a všude příroda. Rozhodli jsme se, že budeme spát v hotelu, který nám nabídly. Ale to byla chyba, lépe bychom udělali, kdybychom si venku postavili stan. Za hotel jsme platili 10 euro na osobu a jelikož jsme toho moc vypili a pojedli, tak jsme měli strach, aby nám vůbec vyšly peníze na trajekt, tak jsme si rozměnili peníze u číšníka. Teď sedím v hotelu v pokoji. Místnost skoro hned za restaurací. Dveře nešly zavřít, museli se vždy nějak nazvednout, aby to alespoň nějak šlo, koupelna a wc-wc a sprcha velmi málo tekla, všude trčely dráty a netekla teplá. Jinak fajn hotel :o) a milí lidé. Pořád mávají a chtějí si povídat, i když Vám vůbec nerozumí :o))).

Den 8: 15.8. 2010

Ráno jsme vstávali 7:30 hod, abychom náhodou nezaspali trajekt, který měl přijet v 9:00 hodin. V noci jsem se moc nevyspala-pořád mi u hlavy chroustali červotoči a dokonce i mlaskali. Se divím, že nerozežrali i mě :o). Měli jsme docela strach, abychom se na trajekt, který byl menších rozměrů, vůbec dostali, protože se najednou z ničeho nic přiřítilo k přístavišti strašně moc lidí, aut a minibusů. Nastal docela frmol- moc aut, moc lidí a jeden trajekt:o). Za trajekt jsme zaplatili 2200 leků (1kč=5leků). Navedli nás na něm s motorkou až na výsuvnou plošinu-docela drsné, když stojíte na kývající se tuně železa :o) a kolem Vás je jen voda. Měla jsem strach, že nám motorka spadne do vody, kde byla tak 50-ti metrová hloubka- u už bchom ven nedostali. Ale naštěstí to ustála (jsem se ze začátku od ní nechtěla ani hnout, kdyby náhodou padala, tak že ji zachytím, ale moc bych tomu asi nepomohla:o)).

Na trajektu byl turecký záchod, hospoda (pivo za 200 leků) i místo na sezení ve stínu. Krajina byla vážně nádherná. Sem tam pár baráčků. Voda však byla plná bordelu- pet lahví, obalů od sušenek, baget, atd. Na celém trajektu byl pouze jeden malinkatý odpadkový koš. Jak jsme jeli, tak se před námi postupně otevíraly zátoky-moc pěkné. Cesta trajektem byla ale moc dlouhá! 40 km asi za 2,5 hodiny. Stáli jsme na palubě a to bylo nesnesitelné. Slunce pálilo snad okolo 40°C a možná i víc. Dost se mi motala hlava. Bez pití a kšiltovky by to fakt nešlo. Když jsme konečně dojeli do cíle, vjeli jsme na prašnou ulici. Auta před námi nám to pěkně stěžovala- prach byl úplně všude a taky jsme tak vypadali. Projeli jsme přes Bajram Curie směr Valbone. Po cestě jsme potkali pár malých vodopádů. Potok zurčil podél celé cesty. Měl nádherně tyrkysovou barvu s čistými oblázky. Cesta byla sypaná bílými menšími kamínky. Ze začátku to bylo ok, ale byla i místa, kde bylo nasypáno kamení moc a motorka nás vyhazovala. Ve zdraví jsme dojeli do národního parku Valbone a šli se podívat k jedné restauraci- totální proflák. Až tu do dvou let bude asfaltka, tak to bude jako na Macoše :o). Koupili jsme si tam alespoň pivko za 200 leků a jeli zpět. Udělali jsme si malou večeři u vody, kde Mara lehce zahrabal motorku, ale vyjel to, takže ok :o). Našli jsme kemp, kde bylo za noc 6 euro za oba, což byla super cena. Byl to první kemp směrem od Valbone zpět. Byl malinký, ale moc pěkný a hlavně čistý. Měl takovou rodinou atmosféru, super sprchy a záchod. Pivo za 100 leků a moc šopáku za 300 leků. Dostali jsme k němu i albánský chleba-chutná trochu jako vánočka :o), ale strašně dobrý! Můj první pocit z Albánie nebyl zrovna nejlepší, ale postupně jsem jí přišla na chuť a stojí to za to :o).

Den 9: 16.8. 2010

Okolo půl 9 ráno jsme vyjížděli z Valbone k moři do Černé Hory. Rozhodli jsme se, že zpátky pojedeme jinou cestou, než trajektem. Jeli jsme klikatou cestou na město Puke a Shkodar. Cesta byla strašně úzká, bez svodidel a bylo hodně stoupání, takže jsme jeli v drsné výšce, adrenalinu se vyplavilo moc :o). Když jsme překročili hranici Hani Toti v Albánii do Černé Hory, jeli jsme na Kotor. Pohled na toto město s vrchu, vypadal jako norské fjordy, nádherné. Bylo to okolo 1 km nad mořem. Dojeli jsme do Kotoru-pěkné centrum, ale moc lidí. Hledali jsme kemp, pokaždé když jsme dojeli na místo, kde měl stát kemp, nebylo tam nic. Už bylo 20:30 hod., tma a my jsme pořád nenacházeli další kemp. Měli jsme strašný hlad, protože jsme od rána nejedli a byli jsme po 450 km cestě z Albánie unavení. Nakonec jsme jeli z Kotoru na Tivat. Utábořili jsme se v kempu v Lovčenu, 10 euro za oba. Celkem dobrý kemp, ale byl hned vedle u hlavní ulice, takže žádný klid a ještě nám vedle v restauraci hrála nahlas živá hudba. Sedli jsme si na chvíli k moři a pozorovali jsme trajekty a noční život, poslouchali šumění moře a užívali si to.

Den 10: 17.8. 2010

Ráno jsme se přesunuli z Lovčenu na poloostrov Luštica. Na mapě bylo vyznačeno několik kempů. Na jeden jsme narazili někde v Radovanoviči. Byl hned u pláže. Za noc jsme dali za oba 10 euro, takže zase se to dalo. Na pláži bylo ale moc lidí, tak jsme zkusili jinou ,,pěškobusem“ tak 7 minut, která byla menší, s méně lidmi a luxus záchody. Při odpolední cestě do kempu jsme si dali v restauraci pizzu a šopák-nic moc, a ve stánku palačinku s nutelou a ořechy za 1,5 euro-byla moc dobrá. V kempu už konečně začal jít proud, který se jim před naším příjezdem odpojil. Záchody byly nic moc, neměli splachovadla, musela se napustit voda a tím ,,to“ zalít, blee :o). Usnuli jsme snad už v 20:00 hod.. Cesta nás dokonale unavila. Chtěli jsme si jen na chvíli lehnout, ale už jsme nevstali :o))). Den 11: 18.8. 2010 Vzbudili jsme se v 8:45 hodin- trochu víc jsme se prospali noo :o). Šli jsme si dát do místního obchodu snídani. Měli u něj i stolek s lavicemi. Dali jsme si plněný koláč balkánem a něco jako buchtu z listového těsta plněnou sýrem, uzeným a zelím. Ještě jsme si koupili mléko, moc dobré. Po vydatné snídani jsme si šli na chvíli spočinout a následně jsme se šli vyvalit k moři, ale vydrželi jsme to tak 1-2 hodiny a poté se jeli podívat du Budvy. Klasické přímořské město. Strašné vedro a moc lidí. Jo a moc draho. Chtěli jsme se jet podívat na Sv. Štefana, protože je to vyhlášený poloostrov kostelem či co, ale nějak jsme se tam nedostali. Po dojetí zpět do kempu jsme se najedli a zase se vyplázli u moře. Dnes už nic v plánu nemám. Zítra jedeme totiž už směr domov. Tak se na to musíme řádně vyspat, i když to jsme za celou dobu dovolené asi dost :o))). Zpět pojedeme přes Dubrovník, Mostar, Chorvatsko, Maďarsko a Slovensko. Moc se nám do 1200 km ale nechce a už vůbec se nám nechce domů :o(.

Den 12 a 13: 19.- 20.8. 2010

Ráno okolo 9 hodiny jsme si dali snídani, nakoupili jídlo na svačinky a jeli směr ,,domov.“ Jeli jsme přes Dubrovník, který se nám moc líbil, tak se tam plánujeme někdy, na delší dobu, vrátit. Dále přes Mostar v Bosně a Hercegovině a Chorvatsko, kde jsme si chvíli odpočinuli na pumpě, protože bylo tak okolo 23 hod. a už se nám oběma klížily oči, což u řidiče není zrovna fajn. Po půlnoci jsme opět nasedli do sedla a frčeli dál. Maďarské hranice jsme přejeli okolo 2 hodiny ranní. Hned za hranicemi na první benzině jsme si udělali jídlo a Mara si šel alespoň na hodinu lehnout. Maďaři nemají nějak extra moc benzinek na obyčejných silnicích. Přes 40 km jsme žádnou nepotkali, takže doporučuji mít na Maďarsko plnou nádrž a být po wc :o). Po 3 hodině jsme jeli dál. Domů už to byl jen kousek a pár hodin, ale to bych nemohla chytit úpal a co čtvrt hodiny nezvracet. Na motorce nic moc. Takže jsme 400 km jeli snad 10 hodin i s tím, že jsem usnula na pumpě na Slovensku. Domů (Olomouc) jsme dorazili v 14:00 hod. Cesta zpátky nebyla vážně nic moc, už jsem ráda, že jsme doma, ale na motorku jsme nezanevřela :o). Příště, až zase vyjedeme někam dál, budu do sebe klopit denně alespoň 3 panáky slivovice :o)-ta je mj. v Albánii mnohem levnější než pivo.Velikej panák cca 10 kč. Bylo to nakonec vyčerpávajících 1.300 km domů a to na zátah. Celkem jsme ujeli 3.600km a náklady celkem asi 16 000. Kč PS: konzervy a sušený jídla s sebou nebrat.

Závěrem Byla to supr dovča se vším, co by k ní mělo patřit. Příroda Černé Hory je nádherná a kaňony jsou prostě monstrózní. Lidi jsou tam fajn-né jak „vychcaní“ Chorvati. Ceny jako u nás. I přesto, že jsme byli v Albánii jen 2 noci, tak vlastně na ní vzpomínáme nejvíc. Lidé jsou moc ochotní a je vidět, že jim záleží na tom, aby se v jejich zemi člověk cítil dobře. Takovou zkušenost máme alespoň my. Tečka.

Začátek cesty 08.08.2010

Konec cesty 20.08.2010

Najeto 3600 km

Finanční náklady na jednu osobu 7500

Styl Jeto i v terénu