Mexická jízda aneb jak se řídí v zemi kaktusů
Nějaký ten pátek už po Mexiku jezdím, můžu si tedy dovolit o tom i trošku kecat. Více méně můžu říct, že ježdění po tak krásné zemi mě baví a užívám si ho. Vždyť kde nemusíte dávat blinkry, můžete podjíždět, po dálnici si to šinete kolik chcete a na semaforu jezdíte na červenou? Ach, Mexiko je ráj… si asi říkate, ale je tu pár nástrah o kterých chci psát – kapitola první – jede šrot – Normální je, pokud dálnice má více než 3 pruhy, řadit se do toho co nejvíce vpravo. Nevím, zdali je to způsobeno neznalostí stran (i já si je někdy pletu – myslím nalevo a říkám napravo) nebo tím, že dotyčný nemá zvyk jezdit po silnici, která má více pruhů, ale jedno je jisté. V Mexiku se jezdí dopředu, a kdo sedí za koláčem (respektive chápejte volantem) je ten, komu silnice patří a má za úkol dostat se do bodu ve své mysli vysněného. To co se děje za ním, napravo či nalevo, i když ví, kde to je, je mu v zásadě fuk neboli spisovněji jedno. Zajímá ho to co se děje vpředu a tam kam ON jede. Takže pokud jedete po dálnici a v levém pruhu si to šine dobl truck (náklaďák s dvěma návěsy) s naloženou kukuřicí, je to v pořádku. Vybral si ho proto, že ON jede přeci dopředu a je mu jedno co je za ním a tu zatáčku prostě řízne vlevo, ať mu někdo, kdo mu je přilepen na zadnici políbí… A co víc, nejlepší je, když se šroty potkají dva, to je pak psina 🙂 Já problém vyřešil tak, že přidám plyn, zařadím se doprava a když je třeba vezmu za vděk i krajnicí a šroty tak zvaně podjedu (v Mexiku toto slovo neexistuje, nebo respektive splynulo s plynulostí silničního provozu). Šrot nepíši proto, že by byl automobil, popřípadě nákladní automobil pomalý, ale proto, že může být rád, že za ním nepadají náhradní, či spíše nenáhradní díly… Co je ještě u šrotů, když už se dva potkají, celkem tutovka – potkají se v kopci… Cestou do Acapulka jsem měl to štěstí šroty potkat v zúžení a jet za nimi dobrých 500 metrů s vypnutým tachometrem (rychlostí menší, než byl mi schopen na budíku ukázat)… Další podkapitolou k tomuto tématu může snad být jen ukázka městského provozu, kde normální je odbočovat na křižovatce z pravého pruhu doleva, většinou bez použití blinkru, prostě jen říznutím volantu… Kapitola druhá – přebíhač dálniční – jedná se o kategorii podobnou Homo Sapiens, ale před Sapiens si přidejte NO… Tento živočišný tvor je podobný člověku, má občas ochlupení hlavy černé, občas hnědé, blonďáka jsem ještě na dálnici nepotkal, někdy je veliký, někdy malý, většinou v ošuntělých hadrech.. Vyskytuje se zejména v blízkosti benzínových čerpadel, placení caset (mýta), ale nejsou výjimeční ani kdekoliv jinde včetně jejich hojného výskytu v zatáčkách… Čím se vyznačuje? Znenadání Vám naskočí do vašeho pruhu, občas i s dvoukolákem naloženým čímsi a snaží se dostat co nejlépe z jedné strany na druhou. Zatím jsem naštěstí neměl tu čest nějakého zajet, ale ten co minulou noc přebíhal s kolečkem plným kamení, měl namále… Kapitola třetí – hledej Šmudlo – dálniční nebo takzvané dálkové návěstidla mají sloužit lidem, kteří byli líní (v našem případě), popřípadě na to nemají, si koupit navigaci. V Mexiku je tato koupě velmi výrazně lobbována státní správou, nebo prostě jen správou dálnic a silnic. Cesta z D.F. po Periféricu (okruh Mexico City či taková severojižní magistrála) je značená celkem dobře, ale chcete-li jet do jednoho z nejznámějších letovisek jihu Mexika (neříkám nejhezčího – do tohoto označení má hooooodně daleko) Acapulca, musíte dobře znát itinerář cesty, včetně všech ulic v Ciudadu. První chybou (když jsme jeli poprvé) bylo, bláhově hledat označení Acapulco a věřit domorodcům (Es fácil – todo de recho/Je to jednoduché – stále rovně). Tato chyba nás stála dvě hodiny bloudění v zácpě a docela jsem chytil nerva 🙂 Což v mém případě naprostého kliďase je docela mazec, je to jednou za cca půl roku… Druhou chybou, když už jsem se poučil nevěřit kamarádům, je věřit návěstidlům. Odbočka na Viaducto Tlanpa se rázem může změnit na Cal Tlanpa, protože vy jako řidiči musíte přeci znát celý název této ulice, která je Viaducto Calle de Tlanpa. Dobrá tedy – na závěr snad jen popis cesty, chcete-li se dostat ze severního D.F., respektive Satelite do Acapulca. Za prvé najet na Periférico, po něm jet cca 20 km na jih a raději se řadit do prostředního pruhu, hledat ceduli s odbočením na Cuernavacu (první město na trase), posléze vedět, že musíte odbočit buď na Insurgentes Sur (cesta plná semaforů), nebo lepší Vaiducto Tlanpa a pozor odbočit i na Cal Tlanpa (v našem případě je to totéž). V každém případě si na první, možná i druhou cestu tímto směrem, přibalit hodně čokolády, protože někde jsem četl, že to je to pravé na nervy. 🙂 Kapitola čtvrtá a v tomto článku poslední by se dala nazvat pozor topas. Topas neboli v Čechách zpomalovací práh je v Mexiku nemodifikovaný hrbol, který je ve většině případů takovou malou ukázkou lidové tvořivosti stavebních dělníků na silnicích. Je několik druhů. Za ty největší by se nemusel stydět Velká Pardubická, ale těch zase tolik naštěstí není, protože podvozek máte jen jeden a o ten byste přišli velice rychle. Většina, alespoň ve větších městech je značena, najdou se však i tací, například na dálnici, které značené jsou až na poslední chvíli a z rychlosti 100 km v hodině se někdy stane slušná nájezdová rychlost na skokánek s letem… Poměrně hodně topů je cestou na Oaxackém pobřeží, kde projíždíte spousty vesniček, a v každé vás toto skákací překvapení čeká. Při povídání s mými domorodými kamarády je více než jasné, že pokud by tam tyto skokánky nebyly (Mexičani si na ně už zvykli a bravurně a s elegancí je přejíždějí), bylo by, spousto mrtvých chodců. Nechci vás tímto článkem odradit od řízení v této krásné zemi, jen připravit na to, co vás čeká, potká a nemine. J Řízení jsem si tu velmi oblíbil, za celou dobu, mám najeto cca 40.000 km, jsem potkal tak 5 nehod, většinou ale bohužel smrtelných. Jinak i v tom super velikém zmatku se mi řídí lépe, než na Jižní spojce v Praze.
- Guest napsal(a) před 14 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.