Pyrenejské putování 2012

Po několika výletech do Alp jsem byl posedlý myšlenkou na dobrodružství ve vzdálenějších končinách. Nakonec padla volba na jihozápadní směr. Vysoké horské průsmyky a relativně vysoká pravděpodobnost slušného počasí byly faktory, které udělaly z Pyrenejí ideální cíl naší cesty. Když jsem se se svým BMW R1200 GS vloni vrátil z výletu na Gardu, okamžitě jsem přemýšlel o tom, jaký výlet naplánovat na příště. Jedno jsem ale věděl jistě, měl by být delší, dobrodružnější a plný nevšedních zážitků. Na podzim, a zejména pak za dlouhých zimních večerů jsem strávil nekonečné hodiny nad mapami Evropy nebo zcela ponořen do studia krásných knih od pana Blahůška, popisujících nejkrásnější horské silnice v Alpách. Zároveň jsem se ale chtěl podívat dál než jen za humna, a projet na motorce větší kus světa než jen Alpy, které máme takřka na dohled. Chtěl jsem také výrazně rozšířit svou sbírku průsmyků nad 2000m, protože to je přece něco, co se dá na rozdíl od množství fascinujících zážitků a přírodních scenerií nějak spočítat a seřadit do tabulky podle velikosti. Díky nedávné změně zaměstnání jsem bohužel disponoval jen omezenou dovolenou, a tak jsem stál před problémem, jak vměstnat co nejdelší cestu do 9 dnů včetně víkendů. Proto jsem zvolil první červencový týden, aby dva svátky pomohli minimalizovat počet dnů dovolené, které budou na výlet potřeba. Nakonec se mi zrodil v hlavě plán cesty. Abychom se v omezeném časovém úseku dostali co nejdále od rodné hroudy, napadlo mě cestovat i v noci a to sice po moři. Trasa tedy měla vypadat asi takto. Za dva dny se dostat do Janova, chytit večerní trajekt do Barcelony a pak se vracet domů přes Pyreneje a Alpy po vlastní ose a po cestě se třeba i někde vykoupat u moře. Trasa byla tedy hotová a já ji mohl odprezentovat potenciálním spolucestovatelům z řad motorkářské obce v bývalé práci. Samozřejmě jsem oslovil hlavně prověřené účastníky akce Moto Garda 2011 a přidal další kamarády o kterých jsem veděl že v garáži opečovávají stejně jako já dvoukolého miláčka. Zájem byl zpočátku velký a vypadalo to na slušně velkou bandu. Jak se ale termín odjezdu blížil, začali se množit výmluvy typu rodinná dovolená, špatný termín, nedostatek financí apod. Nakonec to vypadalo, že se skupina smrskne na čtyři stroje, což osobně považuji za ideálně velkou formaci. Já a Tomáš jako účastníci loňského výletu, Martin – byť věkem mladý nicméně ostřílený motorkář ošlehaný větrem Maroka a Íránu a nakonec další mladá krev Václav, s čerstvým moto řidičákem, ale s přirozeným talentem pro dvě kola. Nakonec se ale i tato malá skupinka začala rozpadat. Asi 3 týdny před odjezdem odpadl Václav a to z důvodu, který nikdo z nás nečekal – nedostal od svého šéfa dovolenou. Do poslední chvíle se navíc nevědělo jestli pojede Martin. Ten totiž po loňské krádeži svého F800 GS zakoupil ojetý stroj s vrtulí ve znaku a typovým označením HP2. Problém tkvěl v tom, že stroj kvůli problémům s homologací neměl ještě týden před odjezdem na SPZ. Dva dny před odjezdem ale přišla dobrá zpráva, stroj má papíry a Martin jede s námi. Radost však netrvala dlouho. Nejprve se Martin snažil zafixovat problémy, které vyšly najevo v průběhu testovací jízdy s jeho BMW HP2. Ukázalo se, že stroj nemá v pořádku ložiska. Nakonec přišla večer před odjezdem od Martina zpráva, která nás moc nepotěšila. „ Je mi líto, jedete sami!“ Martinovi se totiž při další testovací jízdě, během které se snažil naladit podvozek podařilo ztratit někde u benzínky peněženku s řidičákem, kartami a penězi, což znamenalo konec veškerých nadějí. My s Tomášem jsme se nicméně nedali zvyklat. Příští ráno 29.6. 2012 v 7 hodin se potkáme u benzínky u hotelu ATOL na dálnici na Plzeň. Bude nás čekat 3500km dlouhá cesta po souši a zhruba 800km po moři.

Den 1: Praha – Ried im Oberinntal ( 556km )

V 6 hodin ráno mi zvoní budík a já pomalu a neochotně vstávám. Potřebuju ještě připevnit zavazadla na motorku a tak co nejychleji vyrážím do garáže. Když mám konečně všechno přidělané k motorce, koukám na hodinky a zjišťuju že za 10 min mám projet celou Prahu a dopravit se na začátek plzeňské dálnice. Otáčím klíčkem v zapalování a už teď vím že přijedu pozdě. Píšu rychle SMS Tomášovi a vyrážím. Je půl osmé a konečně jsem na místě srazu. Tomáš ale nikde. Zato ale potkávám kluky ze spřátelené PR agentury, s kterými jsem vloni absolvoval příjemný moto výlet po česko-německém pomezí. Dostávám rady na cestu. Kluci mě varují před zloději, kteří se prý v Barceloně a v celém Španělsku hojně vyskytují v okolí trajektů a v nestřežené chvíli si vypůjčí třeba tankbag s foto výbavou a pak ho zapomenou vrátit. Mezi tím se konečně objevuje Tomáš, který celou dobu čekal na druhé straně budovy McDonalds a aspoň se prý stihnul v klidu nasnídat. Také dávám rychlou snídani, loučíme se s kluky a vyrážíme po dálnici na Plzeň. U Plzně sjíždíme z dálnice a míříme na Klatovy. V Klatovech využívám krátkou pauzu a běžím si do OBI koupit sadu Torx klíčů. Ty se mohou při drobných opravách mě i mému BMW hodit. Začíná být pořádné vedro a tak vyrážíme. Po chvíli vjíždíme mezi šumavské kopce a užíváme si luxusních zatáček s krásným asfaltem před Železnou Rudou. Bohužel v zápětí zjišťuju, že palubní počítač mého GS upozorňuje na problémy se svícením. Zastavujeme u pumpy v Železné Rudě. Naštěstí tu mají potřebnou žárovku a pod Tomášovým odborným dohledem se mi ji daří vyměnit. Geeso už svítí a tak pokračujeme dál na Deggendorf. Po příjemné projížďce Bavorským lesem nás čeká dálnice na Landshut a Mnichov. Teploměr se šplhá ke 30 stupňům a ani svižná jízda po dálnici mě nestačí ochladit. Moje nová cestovní bunda PSÍ je sice dokonale nepromokavá, zato je v ní ale pořádné vedro, kterému díky absenci větrání na rukávech nezabrání ani speciální Outlast podšívka. Ještě netuším kolikrát budu litovat, že jsem si nevzal svoji starou dobrou HG bundu, která sice s odpuštěním prochčije během pěti minut, zato má ale zip na rukávech, který je v takovém vedru k nezaplacení. V Mnichově nás navigace zavede z dálničního okruhu do centra. Je 35 stupňů a my se pomalu prodíráme ucpaným Mnichovem. Je to skutečně tortura. Teplota chladicí kapaliny v Tomášově TDM nebezpečně stoupá. Naštěstí se ale přece jen pomalu a jistě blížíme k výpadovce na GaPa. V oknech vidím spoustu Italských vlajek. Zdá se že v Mnichově je před nadcházejícím finále fotbalového Eura dostatek fanoušků squadry azzury. Konečně výpadovka na GaPa, snad se schladím trochu já i Tomášova TDM. Vedro je únavné a kousek před GaPa stavíme u benzinky abychom doplnili palivo do motorek a něco zakousli. Hned vedle mě stojí obrovské auto pomalované reklamou mého zaměstnavatele. Tak to je tedy náhoda. Bavím se s řidičkou. Je to náš cyklistický team mířící na závody do Rakouska. Po obědě sedáme na motorky a jedeme stejným směrem. Konečně vjíždíme do hor a míříme na Fernpass. Cesta by byla vcelku příjemná, kdyby nebylo 35 stupňů a kdyby nebyla ucpaná obytnými auty. Místo abychom si užívali zatáček, jen pomalu se prodíráme kolonou obytňáků. Nakonec sjíždíme z hlavní a cesta směr Pfunds začíná trochu ubíhat. Máme toho dost a tak se začínáme poohlížet po nějakém ubytování. Stavíme v několika vesnicích. Ubytko za 35 EUR na osobu se nám ale zdá dost předražené a tak hledáme dál. V malebném městečku Ried se rozdělujeme a hledáme ubytko každý zvlášť. Nakonec je Tomáš úspěšnější. Ubytování je nebývalý luxus. Za 25 EUR na osobu máme obrovký apartmán se dvěma ložnicemi, plně vybavenou kuchyní, obývákem s velkou LCD televizí a balkonem. Příjemná paní domácí nám ukazuje kde můžem zaparkovat motorky. Dáváme sprchu a vyrážíme do místní pizzerie na večeři. Tomáš mi pak půjčuje svůj intercom. Dávám si ho na helmu a zkoušíme funkčnost. Skvělé, zítra se budem moct domlouvat za jízdy. Večer ještě Tomáš vyndavá svůj mini notebook, a díváme se na stránky společnosti Navi Veloci, která provozuje trajekt z Janova do Barcelony. Odjezd trajektu je zítra v 18 hodin a my nemáme lístky. Když Tomáš zjišťuje, že rezervace lístků je dočasně pozastavená začínáme mít obavy. Jsme rozhodnuti pokračovat a po cestě zavolat do kanceláře dopravce. Pokud nebude místo, budem muset zvolit jiný plán cesty. Uvidíme zítra.

Den 2: Ried im Oberinntal – Genova ( 426km )

Vstáváme a krátce po sedmé už jsme připraveni vyrazit. Zastavíme se ještě v místní pekárně. Dáváme kafe a dobrou snídani a pak vyrážíme. Blížíme se k Reschlpass, který tvoří hranici mezi Rakouskem a Švýcarskem. Provoz je malý a silnice se začíná příjemně klikatit a stoupat. Po chvíli vjíždíme do Švýcarska a užíváme si krásných alpských scenerií. Už jsme zhruba 1600 m vysoko. Blížíme se k St. Moritz a teplota se i přes dokonale modrou oblohu drží na příjemných 19 stupních. Prostě paráda. V St. Moritz tankujeme a obhlížíme luxusní hotely tohoto vyhlášeného resortu. Tomáš volá do Navi Veloci. Trajekt je plně obsazený, to se ale naštěstí netýká motorek. Ty prý bez problémů dostanou lístek na místě. Spadnul nám kámen ze srdce. Jedeme dál. Projíždíme kolem jezera Silvaplana a blížíme se k Malojapassu ve výšce přes 1800 metrů. Příroda je nádherná a počasí nemůže být lepší. Když projíždíme Malojou, pořád se ptám kde je stoupání do průsmyku s množstvím zatáček, které jsem si prohlížel na netu. Můj Garmin už teď ukazuje výšku 1800 metrů. Konečně začínám chápat. Jsme v průsmyku a díváme se na druhou stranu. Naprostý brutal. Tak prudce klesající silnici s tak úzkými a utaženými zatáčkami jsem snad v životě neviděl. Potkáváme docela dost motorkářů v protisměru. V každé zatáčce mám problém se vyhnout protijedoucím a to přesto že většinou jedu na jedničku. No musím říct že mám docela sevřený zadek. Nějaká holka na choperu v protisměru má evidentní problémy. Začíná se tvořit zácpa a kolegové jí ochotně pomáhají vytlačit chcíplou motorku do prudce stoupající zatáčky. Konečně se silnice trošku rozšiřuje a klesání už není tak prudké. Dostáváme se do rytmu. Po pár minutách vjíždíme do krásného italského městečka Chiavenna. Se ztrátou nadmořské výšky bohužel stoupá teplota a už tu máme zase přes 30. Projíždíme Chiavennou a vidíme krásné jezero Commo. Na silnici lemující jezero je hustý provoz. Kolona se posouvá pomalu a je opět nesnesitelné vedro. Navigace ukazuje neuvěřitelných 100m nad mořem. Máme za sebou pořádný sešup. Rozhodujem se jestli pojedem po pravé straně jezera směr Commo nebo po levé směr Lecco. Vzhledem k hustému provozu volíme hlavnější silnici na Lecco a děláme dobře. Silnice plynule přechází v neplacenou dálnici. Dálnice projíždí sofistikovaným tunelovým systémem. Když by se tunely pospojovali do jednoho, myslím že by to vydalo na nejdelší tunel na světě. Jednotlivé tunely jsou často delší než 3km a je jich opravdu nepočítaně. Mezi nimi je vždy krátký úsek do 100m s nebem nad hlavou, odkud se vždy na chvíli otevře krásný pohled na jezero Commo. Na konci posledního tunelu je benzínka Agip a tak stavíme, tankujeme, občerstvujem se a já fotím jezero. Ač nerad, oblékám zase svoji vyhřátou bundu a pokračujem směr Milano. Jak se blížíme k Milanu, provoz houstne, volná krajina se mění v předměstí a předměstí v město. Kde se stala chyba? Na místo plánovaného městského okruhu se dostáváme do širšího centra Milana. Čile konfrontujem informace z našich dvou navigací přes intercom. Lehce bloudíme. Během bloudění zaznamenávám nový teplotní rekord. 37 stupňů. To se mi snad jenom zdá. Nechci myslet na to co nás čeká ve Španělsku. Konečně nás kamarádi z Garminu navádějí na placenou dálnici směr Genova. Svištíme směrem k moři. Proud vzduchu je jak z horkého fénu. Po cestě na Janov stavíme na tankování u Agipu. Dávám si odporný sendvič s tuňákem a obligátní Red Bull. Bavíme se s německými motorkáři. Je to kluk na GS s holkou na nějakém menším endurku. S překvapením zjišťujeme že cíl jejich cesty je stejný. Trajekt do Barcelony. Vyrážejí dřív než my a tak se trochu bojíme aby nam nevyfoukli lístky. Cesta na Janov je zábavná. Dálnice se dostává do zaoblených kopců a pravé a levé jízdní pruhy se natrvalo rozdělují, tak aby našli cestu mezi kopci každý zvlášť. Naše jízdní pruhy se mezi kopečky klikatí jak had a člověk si vůbec nepřipadá jako na dálnici. Daleko víc to připomíná závodní okruh. Užívame si náklony a rychlé průjezdy zatáček. Zaznamenávám vše na kameru umístěnou na padacím rámu. Těším se až se na to podívám. Před Janovem houstne provoz. Cílový bod v naší navigaci je přímo přístav Kryštofa Colomba. Dálnice je nakonec dobře značená a bez problémů nás dovede až do přístavu. Po chvíli nacházíme i vjezd na náš trajekt. Čekám u motorek a Tomáš jde koupit lístky. Za půl hoďky je zpátky a vítězoslavně drží 4 lístky. Dva pro nás a dva pro naše motorky je kolem čtvrté odpoledne a konečně si můžem oddychnout. Necháváme se odbavit a vjíždíme do prostoru před molem. Tady už je celkem velké hejno motorkářů. Je vedro a není se kam schovat. Následuju tedy příkladu ostatních a převlíkám se. Poprvé lituju že mám jen topcase a rolku. Vzhledem k varování před zloději jsem rozhodnut si všechno vzít na palubu. Před námi stojí naše loď Majestic. Působí majestátně. Loď nás má dovést do Barcelony a pak pokračovat do Tangeru v Maroku. Ve frontě před námi je spousta Marockých aut, naložených vším možným. Na střeše je vždy v několika vrstvách další náklad. Motorky vjíždí až nakonec. Mám tu smůlu, že vjíždím na trajekt jako poslední motorkář a jako jediný už se nevejdu do prostoru který je nám určen. Zřízenec asijského původu mě tedy směruje jako jedinou motorku k jakémusi obřímu kontejneru. Jsem s toho dost nervózní. Zatímco všechny ostatní motorky jsou již pevně přikurtovány k lodi, moje zůstává stát bez povšimnutí. Jsem rozhodnut zůstat dokud nebude moje GS v bezpečí. Po dlouhé půlhodině čekání, ve chvíli kdy najely už i poslední auta a nákladový prostor už je zaplněn do poslední škvírky se konečně dostává i na můj stroj a zřízenec ho zajišťuje k lodi, kontejneru i vedle stojícím autům. Konečně se uklidňuju, beru svou bagáž a přilbu a s Tomášem jdem hledat naše sedačky. Musíme vystoupat až na devátý deck. Vcházíme do místnosti se sedadly asi pro 40 lidí. Horko těžko hledáme dvě místa vedle sebe. Nikdo tu moc neřeší jaké má číslo sedačky. Je tu pár motorkářů a množství Marockých rodin se zahalenými ženami a malými dětmi. Tomáš okamžitě v sedadle usíná. Já se jdu nadlábnout do právě otevřené lodní restaurace. Pochutnávám si na nocích s pestem a coca-cole. Už jsme dávno na moři a Janov zmizel v nenávratnu. Strach o věci na sedačce vedle spícího Tomáše mě už opustil a tak si prohlížím loď. Vracím se do naší kajuty velikosti menšího kino sálu. V mezičase se spousta lidí uvelebila na zemi a tak se sedačky uvolnili. Rychle si ustelu na třech sedačkách vedle sebe. Tomáš se později probouzí a nachází podobně komfortní spaní. Snažím se co nejrychleji usnout. Zítra nás čeká Španělsko tedy přesněji řečeno Katalánsko.

Den 3: Barcelona – Ripoll ( 107km )

S blížící se dobou přistání trajektu aktivita na lodi roste. Co chvíli se ozývá hlášení kdo se má shromáždit kde. Jednou jsou to řidiči kamionů, podruhé zas skupina seniorů pod názvem „leopardi“. Pozorujeme pobřeží. Teplota rapidně klesla na zhruba 22 stupňů. Nad Barcelonou je obloha kovově šedá a mraky křižují blesky. Jedeme vstříct pěknému nečasu. Než loď ale přistane u mola, bouřka se přece jen zklidní a tak nás Barcelona vítá jen slabým mrholením. Moje GS nedošlo žádné újmy a tak hned po přistání vyjíždíme do přístavu. V Barceloně už jsem byl několikrát, ale toto je má první návštěva na dvou kolech. Nemáme v plánu se zdržet, přestože toto město patří v Evropě k mým nejoblíbenějším. Němečtí a Italští motorkáři navlékají nepromoky, ale my zůstáváme v klidu. Do Garminu zadáváme první cíl za Barcelonou směr Pyreneje s vynecháním dálnic. Navigace nás okamžitě žene do centra a tak si užíváme širokých Barcelonských bulvárů, po kterých těsně míjíme Plaza de Catalunya. Jedeme správným směrem, ale nakonec nás to přece jen tlačí na dálnici na Gironu. Trochu bloudíme na periferii Barcelony. Zastavujem, abychom se poradili s mapou a já zjišťuju že jsem zaparkoval motorku na skleněných střepech. Mám z toho nepříjemný pocit, ale když chvíli po vyjetí GS ukazuje neměnný tlak v pneumatikách, zase se uklidňuji. Po několika U-Turnech se konečně dostáváme na C-17 směr Vic. Je to něco jako neplacená dálnice. Kromě toho že se na ní nemusí platit má ještě tu výhodu, že se kopcovitou krajinou pěkně kroutí a tak si můžem užívat náklonů v táhlých zatáčkách jak někde v Jerezu. Ještě před Vicem stavíme na sendvič u benzinky a pak pokračujem dál. Za cíl jsme si dnes dali městečko Ripoll v podhůří Pyrenejí jako předsunutou základnu pro zítřejší útok na pyrenejské vrcholy. Zcela tak rezignujem na původní plán vzít to přes Zaragozu. Velkých měst a dálnic už bylo dost. Je na čase dostat se zpátky do hor. Někdy kolem šesté zastavujeme na malebném historickém náměstí v Ripollu s dominantou starobylého kláštera, na jehož věži hrdě vlaje Katalánská vlajka. Vychutnáváme si kávu a dezert obsluhováni půvabnými katalánskými servírkami. Tomáš začíná googlovat ubytování. Já volím jednodušší cestu a s pomocí mojí chatrné znalosti Španělštiny dostávám od jedné ze servírek doporučení na Penzion Paula kousek od náměstí. Ukazuje se že to byla dobrá volba. Starý recepční nám otvírá vrata garáže asi 50m od hotýlku, kde bezpečně parkujeme svoje stroje. Pak už dostáváme klíče za dohodnutých férových 50EUR za pokoj. Recepční umí jen katalánsky, ale i tak nám dává jasnou informaci, že nesmíme prošvihnout večerní finále Eura Španělsko-Itálie. Zdůrazňuje, že ve španělském týmu je 5 hráčů z jeho oblíbené Barcy, jejíž klubová zástava na recepci nemůže chybět. Odnášíme si věci do útulného pokojíčku, dáváme dobíjet veškeré foťáky a různé elektronické pomocníky a konečně vyrážíme do ulic. Ve městečku celkem chcíp pes. Kavárny a hospody jsou poloprázdné a chvilku trvá než najdeme tu správnou s pořádně velkou televizí. Když se po hospodě s fotbalem ptáme, většinou se nás ptají jestli chcem do hospody kde se fandí Itálii nebo Španělsku. Všeobecně se zdá, že Katalánce osud Španělského národního teamu na Euru zas tak moc nezajímá. Nakonec končíme v klasické čtyřce bez ubrusů s velkou LCD obrazovkou. Místní číšník mluví strašně rychle katalánsky a jediné slovo které mu rozumím je „tapas“. Nakonec chápu že nejlepší variantu tapas si můžu vybrat přímo na baru. Na jídelní lístky si tu moc nehrajou. Vybírám americké brambory a sépie. Jídlo je skvělé. Konečně začíná fotbal. Hospoda není vůbec narvaná. U obrazovky sedí pár místních strejdů, nějaký postarší pár a pak přijde i rodinka s menšími dětmi. Kupodivu tu nelejou jedno pivko za druhým jak je zvykem v Čechách, ale decentně popíjí svoje malé pivo, sklenku vína nebo jen preso a vodu. Místní mudrcové nadšeně komentují dění zvláště když skóruje někdo z Barcelony. Nakonec Španělé nasází Italům 4 banány a jde se domů. V hospodě s názvem La Petit Paris platíme jako poslední. Na ulicích mezitím přece jen propuklo fotbalové veselí a místní teenageři pobíhají po městě se Španělskou vlajkou. Inu zdá se že Ripoll je alespoň pro dnešek součástí Španělska. Historické centrum města, které teď na chvíli ožilo je moc pěkné. Je tu moc příjmně i když jsme čekali že fotbal tu budou prožívat intenzivněji. Ne že by mě to nějak zvlášť mrzelo, neb ani já nepatřím v tomto ohledu k srdcařům. Nakonec spokojeně uléháme v našem hotýlku a těšíme se na zítřejší jízdu v pyrenejských serpentinách.

Den 4 : Ripoll – Carcassonne ( 283km )

Ráno vstáváme a míříme do garáže k našim strojům. Vše je v pořádku. Obloha je blankytně modrá. Stavíme se ještě v naší oblíbené kavárně na obligátní kávu a croissant. Potom následuju Tomáše a kupuju si v místní trafice mapu Pyrenejí. Čeká nás cesta po nádherně klikaté silnici N260, která bude naším společníkem ve Španělské části Pyrenejí. Poslední zastávka u benzínky v Ripollu, kde tankujeme plnou a vzápětí stoupáme po klikaté N260 do hor. Je to nádhera. Silnice má krásný povrch, je dostatečně široká a ostrých nicméně relativně čitelných zatáček je tu nepočítaně. K tomu modrá obloha, téměř žádný provoz a nádherné horské scenérie. Takhle nějak si představuju přírodu na Zakarpatské Ukrajině. Vysoké, ale stále ještě zelené a spíše zaoblené kopce a široko daleko ani živáčka. Neubráníme se a co chvíli zastavíme pro pořízení důkladné fotodokumentace. Když vypneme motory je slyšet jen cinkání kravských zvonců v údolí. Na jednom z kopců potkáváme pár středního věku v autě a vzájemně se fotíme. V navigacích máme nastaveno jako cíl La seu D urgell na silnici N260. To je bod, který by nás měl směrovat dále na Andorru. Přejíždíme hlavní hřeben a klesáme do údolí k malebně vypadajícímu starému městu Puigcerda. Tady se stáčí N260 skoro o 180 stupňů, aby pokračovala po druhě straně hřebene směrem na Andorru. Horský hřeben máme teď po levé straně. Hory jsou z druhé strany skalnatější a strmější. Dáváme krátkou pauzu u příjemné kavárničky u silnice. Pak už se řítíme údolím po rychlé, stále ještě docela klikaté ale už dost široké silnici směr Andorra. V La seu D Urgell opouštíme N260 a uhýbáme na N145 do Andorry. Silnice opět začíná stoupat a před námi se houstnoucí provoz mění v zácpu. Pokládají tu nový asfalt a všichni se hrnou do Andorry. Za chvíli už stojíme frontu na hranicích. Nevím jestli je Andorra v Shangenu, ale pas po nás nakonec nikdo nechce. Vjíždíme do malého horského státečku. Silnice pořád stoupá a po obou stranách se vypínají strmé a skalnaté Pyrenejské vrcholky. Míříme k hlavnímu městu Andorra la Vella. Vlastně se nedá poznat kde začíná jedno a končí druhé město. Andorra je stát, kde se na malé ploše potkává krásná příroda s obchodní, turistickou i rezidenční zástavbou. Trochu to evokuje Disney Land v horách. Všude plno luxusních obchodů, moderních hotelů a díky tomu že je Andorra bezcelní zóna taky spousty benzínek s levným palivem. V hlavním městě neodoláme a zastavujeme u jednoho z motorkářských obchodů, které jsou tu jeden vedle druhého nasázeny podél hlavní ulice. Neváhám, a kupuju jedny letní rukavice Alpinestars, které mě na další cestě snad aspoň trochu ochladí. Kdybych měl na motorce dost místa, asi bych koupil i letní bundu. Pořád mám ještě v živé paměti saunu v mojí bundě Psí při průjezdu Itálií. Před obchodem vidíme parkovat 2 motorky s ruskými SPZkami. Za chvíli se dáváme do řeči s jejich majiteli, kteří se v obchodě pěkně napakovali. Bavíme se nejdřív anglicky, ale když hoši z Moskvy zjištují že jsme Češi rychle se zeptají – „možno pa rúsky“. Nic nenamýtáme a oprašujeme znalosti ruštiny. V mém případě je to zoufalé. Horko těžko ze sebe soukám pár ruských slov a pomáhám si rukama nohama. Nakonec si ale rozumíme docela dobře. Kluci vyprávějí o jejich cestě přes Finsko, Švédsko, Německo a Francii a plánovaném návratu přes Prahu. Všude prý bylo dobře, jen francouzi jsou prý arogantní a nekomunikativní. Nakonec se loučíme a pokračujem dál směr Pas de la Casa k hranici s Francií. Hlavní město necháváme za sebou. Ještě se zastavujem u velkého obchoďáku se suvenýry a nakupujem. Kupuju šunku, ovčí sýr a pár tradičních suvenýrů. Za městem jsou už jen lyžařské rezorty a jsou vidět i lanovky. Silnice už strmě stoupá k průsmyku Pas de la Casa až do výšky 2408m v nejvyšším bodě Port d Envalira. Kdo by čekal úzkou horskou silničku by se nicméně spletl. V nejlepší tradici Andorrské megalomanie je to pořádně široká komunikace, chvílemi dokonce tříproudá. Zatáčky jsou celkem ostré ale díky šířce vozovky a skvělému výhledu nezáludné. Ani provoz není nijak hustý. Jediné co brání agresivní jízdě je fakt, že zrovna obnovují bílé vodorovné značení. Nahoře na kopci se nám otvírá nádherný výhled do Francie. Okolní vrcholy jsou pěkně strmé a vysoké. V průsmyku stavíme a fotíme překrásné horské scenerie. Jediná chyba je, že v této krásné horské přírodě postavili andorrští přátelé hned dvě benzínky vedle sebe. Inu poslední šance natankovat levný benzín. Připadá nám to jako barbarství a tak se rozhodnem, že raději natankujem v údolí za draho, ale s dobrým pocitem. Přes silnici na vrcholu si to štráduje stádo pořádně statných horských koní s nohama jako sloupy a obřími kravskými zvonci na krku. Pomalu a klidně, ale zato důsledně se vrhají na turisty konzumující svačinu. Zdá se že zvláště jablka jsou pro ně mimořádným lákadlem. Samozřejmě neodoláme a fotíme si koníky i s hříbátky na pozadí panoramatu hor a benzínky ESSO. Konečně se vyhoupnem zpátky do sedel svých strojů a klikatou ale dokonalou silnicí klesáme do Francie. Provoz je opět hustší a tak po chvíli zahýbáme doprava a volíme dle navigace méně frekventované, zato však klikatější komunikace ve směru na Carcassone, které je naším dnešním cílem. Hory už jsou najednou nižší a nadmořská výška v průsmycích, které projíždíme se pohybuje jen kolem 1100m. Krajina mi strašně připomíná Šumavu. Našinec si tu může připadat jako doma a to i díky mizerné kvalitě místních okresek samá díra a záplata. V tomto ohledu srovnání se Šumavou pokulhává, protože ta se pyšní na české poměry docela slušným asfaltem, tady je to spíš takový středočeský standard. Blížíme se ke Carcassonne a úbytek výšky je znát. Teploměr ukazuje už 26 stupňů. Tomáš už pálí poslední zbytky benzínu, ale nankonec se nám na rozlehlém francouzském venkově přece jen daří najít čerpací stanici a tak tankujem. Poslední kilometry před Carcassonne ve snaze vyhnout se dálnici absolvujem po místních polňačkách. Trochu offroadu neuškodí. Konečně jsme v centru Carcassonne. Zastavujem a Tomáš googluje hotel. Zdá se, že všechny hotely jsou rozmístěny v těsné blízkosti světoznámého hradního komplexu, nebo přímo uvnitř hradeb. Na parkovišti před hradním městem se nás ujímá mladý Francouz. Vysvětlujem mu že hledáme ubytko pro nás a naše stroje. Sedá do své dodávky a prý ho máme následovat. Najednou vjíždíme na motorce přímo do hradního města. To se samozřejmě normálně nesmí, ale díky našemu průvodci tak zažíváme unikátní pocit, který asi kdysi prožívali potulní rýtíři vjíždějicí kamenou branou na svých koních do města. Jediné levnější ubytování uvnitř je však obsazené a dávat 260EUR za apartmá v Best Western se nám opravdu nechce a tak zase opouštíme hradby. Jednou úzkou kamenou bránou se snaží protáhnout nějaký Francouz v autě. Tomáš trne strachy aby se neotřel o jeho zaparkovaný stroj. Borec na nás ale jen z okýnka volá: „ Don’t worry, I have also bike, I have Triumph! Do you know Triumph? Welcome in France!“ Nakonec to skutečně dobře dopadne. Když vyjedem z hradeb je už docela pozdě. Vyrážím tedy na výzvědy. Nakonec se vracím s nabídkou 120 EUR za oba a 10 EUR parking v luxusním hotelu přímo před hradbami. Není co řešit, levnější už to asi nebude. Ubytováváme se s pocitem, že naše propocené motorkářské svršky se nějak do tohoto pokoje nehodí, ale co na plat. Po zaslouženě sprše vyrážíme zpátky na hrad a v krásné zahrádce si dáváme večeři a popíjíme víno. Klábosíme pozdě do noci a tak když v 1AM odcházíme, jsme už téměř poslední hosti. Zítra nás čeká dlouhá a ne příliš atraktivní cesta. Cílem je Canyon Verdon.

Den 5: Carcassonne – Les Salles du Verdon ( 420km )

Probouzíme se opět do krásného dne v nebývale luxusním pokojíčku v podhradí. Vstáváme a vyrážíme na hrad najít něco k snědku. Protože není času nazbyt, zapadneme do první kavárničky v hradním městě. Dávám si svoji oblíbenou francouzskou snídani – kávu a chocolate. Po snídani ještě kupuji v místním obchůdku se suvenýry samolepku na motorku s erbem Carcassonne a několik pohledů. Pak už upalujem zaplatit hotel a vyzvednout motorky na parkoviště. Slunce už pěkně pálí. Nakonec vyrážíme později než jsme chtěli. Míříme na Narbonne a vyhýbáme se dálnicím. Není to nijak zábavná cesta. Prodíráme se dopředu rovinatou krajinou, která dává tušit obrovskou rozlohu Francie. Objíždíme Narbonne a pokračujeme na Beziers. Blížíme se k moři. Vzhledem k tomu že chceme eliminovat dálnice nezbývá než občas projet neplánovaně i centrum nějakého města. Přesně to se nám daří v Beziers. Je opět nesnesitelné vedro a mi se prodíráme městskou zácpou. Nutno ovšem podotknout, že Beziers je opravdu krásné město s monumentálním hradem a krásným historickým centrem. Alespoň nějaké pozitivum. Když se vymotáme z Beziers a jedeme na Sete, cesta se opravdu vleče. Pomalu jedoucí kolona a množství vesnic, kruháčů a podobných nástrah znamená jen pomalý posun vpřed. Kolem se rozprostírá ploché pobřeží. Vpravo jsou pláže, vlevo železnice před námi Sete. Co chvíli je vidět jezero ze slané vody. Moře se tu v ploché krajině rozlévá do velkého jezera směrem do vnitrozemí. Kousek před Sete nevydržíme a zastavujeme na pláži. Pláž se táhne na kilometry daleko a není tu vůbec přelidněno. Kolem nás je jen pár slunících se krásek a nedaleko plážový bar kde se osvěžujeme. Schladíme se ve vodě a míříme dál. Nemůžem si dovolit ztrácet čas. Pokud pojedem tímto zoufale pomalým tempem, nemáme šanci do večera dorazit do cíle. Před námi se na kopci rozkládá Sete. Tomáš, který tu už kdysi byl, to poměrně trefně přirovnává k pražským Vinohradům u moře. V mírném svahu jsou tu krásné villy s prosluněnými zahradami. My se držíme na pobřeží. Sete má svůj půvab. Spojuje uvolněnost přímořského letoviska a plážových promenád s ruchem přístavu. Bohužel je to relativně velké město, takže jeho průjezd znamená další ztrátu času. Za Sette se přes komunikátor domlouváme, že je na čase rezignovat na pobřežní cestu. U Montpelier se tedy napojujeme na dálnici směr Nimes. Provoz je docela hustý. Chceme si dát pauzu a tak zastavujem na odpočívadle pro kamióny. Není tu ale ani kiosek a tak se přes dálniční turniket vracíme zpátky na dálnici. Poplatky za dálnici nejsou tak šílené jak bych čekal. Za další půl hodinu konečně zastavujem u pořádné pumpy. Dáváme sváču a oblíbenou dávku taurinu a kofeinu, která nám pomůže přežít další dálniční úsek. Občerstveni pokračujeme na Arlene a Aix-en-Povence. Po nějaké době se alespoň kolem dálnice objevují první provensálské kopečky s bílými skálami a krajina je trochu zábavnější. Naše stroje projíždí provensálskou krajinou jako nůž máslem a my se konečně posouváme rychle dopředu. Garmin už ukazuje optimističtější čas dojezdu. V Aix se nám podaří trochu zakufrovat a tak musíme sjet z dálnice a na předměstí se otočit do správného směru na A51 směr Manosque. Dáváme poslední pauzu na jednom z dálničních „Aires“ a pak pokračujem po A51. Ještě před Manosque opouštíme dálnici a míříme doprava na Canyon Verdon. Konečně zažíváme jezdeckou pohodu. Projíždíme takzvanou levandulovou cestou. Dlouhé rychlé zatáčky se klikatí mezi levandulovými políčky a vůně levandule oblažuje moje znavené tělo i duši. Levandule se tu zpracovává na vonný olej. Asi po 20 až 30 km se krajina mění a získává kopcovitější ráz. Zatáčky se více zavírají a kolem je listnatý les. Jezdecky je to paráda, ale už se projevuje únava z vedra a pozornost polevuje. Stíhám Tomáše a za chvíli musím odvracet mírnou krizovku. Po výjezdu ze zatáčky jsem delší na brzdy a jen taktak se vyhnu protijedoucímu autu. Je na čase se opět zkoncentrovat a dostat se do rytmu. Navíc mě neskutečně vytáčí vrzavý zvuk mojí Nolanky otírající se o reflexní proužek na límci bundy pokaždé když natáčím hlavu do zatáčky. Tohle budu muset co nejdřív eliminovat. Konečně se před námi otevírá vytoužený pohled. Z výšky okolních kopečků shlížíme na blankytně modré jezero Lac de Sainte-Croix vytvořené řekou Verdon deroucí se z kaňonu a rozlévající se do rozlehlé vodní plochy. Ta barva je opravdu úžasná a láká nás ponořit se do chladivé vody s charakteristickým zbarvením získaným z vápencového podloží kaňonu. Vlevo od jezera se vypínají vysoké vápencové skály se zalesněnými úbočími. Zastavujeme na mostě, který protíná jezero v nejužším místě právě u ústí řeky Verdon z kaňonu. Místní odvážlivci se baví skoky z mostu a z vápencové skalky nad jezerem do hluboké a průzračně čisté vody. Fotografujeme ústí kaňonu. Je to taková krása až se tají dech. Přitom břehy jezera jsou pusté a místní kemp zeje prázdnotou. Odoláváme vábení jezera a sedáme na stroje. Boxer mého GS v mžiku naskočí a spokojeně vrní před posledními několika kilometry které nám zbývají do Les Salles du Verdon. Po pár kilometrech odbočujeme doprava a za chvíli nás vítá kouzelné městečko. Takhle nějak si představuji provensálskou idylku. Patrové kamenné neomítnuté domy s dřevěnými okenicemi, kamenný kostelík, náměstíčko se dvěma restauracemi a božský klid bez turistů. Ubytejeme se pravě v jednom z těch kamenných domů s vývěsním štítem Hotel Anna a s výhledem na jezero. Převlékáme se do civilu a rychle běžíme na večeři do jedné z restaurací na náměstí. Jsme téměř jediní hosté. Krásná a milá servírka s námi ochotně diskutuje lámanou angličtinou. Než nám přinesou jídlo, v mém případě samozřejmě pizzu, vysvětluje nám, která cesta podél kaňonu je nejkrásnější a co nemáme vynechat. Zdá se že tahle mladá a sympatická francouzska se stydí za nedostatek místního nočního života a neustále omluvně krčí rameny a dodává : „.. you know, this is very small village!“ Česky by se dalo říct že tu chcíp pes, ale to je na tomhle místě ve skutečnosti to nejkrásnější. Personál restaurace trpělivě čeká než dojíme a dopijeme, a když konečně zaplatíme, zavírá krám a dává židle tak říkajíc na ježka. Motorky jsou bezpečně ustájeny v garáži pod hotýlkem. Přímo před hotelem ale stojí dvě BMW dvanáctky a jeden starý bavorský naháč na kterého nás obdivně upozornil při příjezdu recepční v hotelu. Musím říct, že zatím máme i ve Francii štěstí na lidi. Dosud jsme se nesetkali s žádnou arogancí a neochotou a všichni se k nám chovají velice vstřícně. Inu motorkář je všude doma. Zavíráme za sebou dveře pokoje a ujišťujeme se, že baterie našich přístrojů dostávají svůj příděl energie. Jako každý večer řešíme nedostatek elektrických zásuvek pro dobití mobilů, foťáků, mojí moto kamery, navigace a komunikátorů. Vše musí být připraveno. Zítra jedeme obdivovat krásy kaňonu a potom nás čeká dlouhá cesta spojená s průjezdem nejvyšších alpských průsmyků. Už se nemůžu dočkat.

Den 6: Les Salles sur Verdon – Modane ( 355km )

Probouzíme se do krásného dne s azuorvou oblohou. A jak jinak začít den než posezením v kavárně na náměstíčku s dobrou francouzskou kávou a chocolate. Posilněni vyrážíme na dlouhou cestu. Nejprve se stavujeme v asi 15km vzdálené vesnici, kde je podle Garmina nejbližší benzínka. Je to malá old-school pumpa připomínající zašlou slávu Benziny v dobách socialistického Československa. Našim motorkám to ale nevadí, a tak jim dopřáváme plnou nádrž životodárné 95 oktanové kapaliny. Při placení si ještě v budce beru mapu Provance a okolí a poté vyrážíme. Po chvíli silnice začíná stoupat po zalesněném upatí kopců obklopujících kaňon. Když silnice vyjede z listnatého lesa, otevře se nám úchvatný pohled na to, co jsme včera obdivovali zdola. Blankytně modrá řeka Verdon se zvolna klikatí hluboko zaříznutá mezi skalnatými kopci, aby se nakonec rozlila do rozlehlé jezerní hladiny. Na pravo od silnice hned za kamenou zídkou svah strmě padá do propasti, vlevo se na silnici tlačí vápencová skaliska. Taková horská silnice si vyžaduje plné soustředění. Soustředit se ale není jednoduché, protože pohled do kaňonu je skutečně úchvatný. Most po kterém jsme včera večer řeku přejeli se jeví z té výšky jako párátko. Zastavujem na malém vyhlídkovém plácku a fotíme tu nádheru. Vedle stojí obytné auto z Ostravskou značkou a majitel vyhovuje žádosti čtyřčlené rakouské motorkářské partičky o akční foto nad propastí. Dáváme se s ostravákem, který tu je na rodinné dovolené do řeči a ukazuje se, že je to spřízněná motorkářská duše. Nedávno prý podobné scenérie projížděl na svém BMW F800 GS v národním parku Dormitor v Černé Hoře. Za chvíli se loučíme a naše dvouválce už zase ostře vrčí vysoko nad řekou. Na nedalekém plácku opět zastavujeme, abychom něco nafotili. Bohužel je v tomto místě svah strmý a řeka není vidět. Prodírame se tedy roštím ke kraji svahu po úzké pěšince. Řeka se ale nechce ukázat a v tom vedru nás to za chvíli omrzí. Vracíme se ke strojům a pokračujem dál. Po několika kilometrech se zdá, že výhledy už nejsou tak atraktivní. Silnice se mírně vzdaluje od kaňonu, takže už jsou vidět jen vápencové kry protilehlých kopců. Silnice začíná klesat. Přijíždíme do vesnice, v níž má být k vidění další atrakce kaňonu – tzv Point de Sublime. Necháváme motorky vedle několika cestovních BMW s německými značkami. Čeká nás pár stovek metrů po skalnaté plošině pěšky, než se dostaneme na okraj kaňonu. Konečně jsme na vyhlídkové terásce opatřené zábradlím. Fotíme se vzájemně se staršími německými motorkáři, jejichž BMW parkují vedle nás. Hluboko pod námi je vidět řeka opět zaříznutá hluboko mezi skály. V těchto místech je ale říčka o poznání užší a rychlejší. Vlastně je to jen taková stužka vinoucí se mezi skalisky a mizící v členitém dnu kaňonu. Vracíme se k motorkám. U stánku si ještě kupuju balíček pohledů s fotkami kaňonu za akční cenu 2.50 EUR a poté vyrážíme. Silnice už trvale klesá a za chvíli se ocitáme v údolí. Ve městě Castellane zastavujem a Tomáš do svojí Yamahy leje u pumpy olej. Kaňon necháváme za sebou a opět mírně stoupáme po krásných a kvalitních silnicích v zalesněném kopcovitém terénu. Po pár desítkách kilometrů se ocitáme v dalším úchvatném kaňonu. Údolí je ale podstatně širší než u řeky Verdon, a tvoří ho na půl vyschlé kamenité říční koryto. Díky šířce koryta je vidět daleko dopředu. Ve stejné výšce se podél řeky vine silnice. Pohled je to skoro stejně krásný jako v případě řeky Verdon. Silnice ale rychle stoupá a zařezává se chvílemi dost krkolomně do skalnatých svahů okolních kopců. Občas vede malým tunýlkem vytesaným ve skále, občas projíždí skalní soutěskou o šířce myší díry nebo se odděluje od protisměru aby se vešla na skálu. Přesto všechno je vlastní silnice kvalitní a nevyvolává větší obavy. Jsme v národním parku Mercantour a prudce stoupáme vstříct průsmyku Col de la Cayolle ve výšce 2326m. Asi od 1600 výškových metrů se kvalita silnice snižuje a vozovka zužuje. To dává tušit blízkost průsmyku. Stoupání je čím dál tím prudší a chvílemi je problém se v zatáčce vyhnout protijedoucímu autu. Navigace ukazuje přibývající výškové metry a začíná být poměrně chladno. Charakter hor se v průsmyku Cayolle výrazně mění. Z bílých vápencových skal v národním parku Mercantour se dostáváme do skutečně vysokohorské krajiny. Zastavujeme a fotíme se v průsmyku. Je mlžný opar a docela tu fouká. Z průsmyku pokračujeme na druhou stranu do údolí. Silnice je hodně uzká ale přehledná. Začíná pršet. Naštěstí je to pouze malá a bezvýznamná sprška. Sjíždíme prudkým klesáním směrem k městečku Barcelonette. Vyhýbáme se dělníkům opravujícím silnici, kteří způsobili menší zácpu. Ještě že motorka se protáhne všude. Co je nám do plechovek, ty ať si klidně vystojí frontu. Zastavujeme v Barcelonette. Občerstvujeme se v místním bistru. Trochu mě zaráží že mladá francouzská prodavačka si nedělá hlavu s hygienou a pro bagetu mi sahá stejnou rukou, kterou přijímá od lidí peníze. Nic nenamítám. Mám hlad a nechci být za cíťu. Bageta je nicméně výborná. Vedle nás sedí německý motorkářský pár středního věku. Jejich Kawasaki ZZR1400 stojí opodál. Přemýšlím jak se asi jede ve dvou na něčem takovém po rozbitých silničkách Route de Grandes Alpes. Pokračujeme dál. Chvíli nám trvá než najdeme správný směr a tak trochu bloudíme. Jedeme po velmi kvalitní, klikaté a rychlé silnici v kopcovitém terénu. Jsme asi jen 1000m vysoko a tak se opět peču ve své teploučké Outlast bundě a je mi pořádné vedro. Objíždíme velikou horskou přehradní nádrž Lac de Serre-Poncon. Umělé jezero obklopené alpskými velikány je krásné a slunce se jemně třpytí na tmavé hladině s množství rozmanitých zátok na členitém břehu. Zastavujeme kousek od přehrady a fotíme místní atrakci kousek od silnice. Jedná se o skalní útvary podobné houbám vytvořené erozí. Pokud vím, něco podobného je k vidění ještě ve středním Turecku. Na úzkých skalních věžích jsou posazeny špičaté kamenné klobouky. Zajímavá podívaná. My ale musíme pokračovat. Mříme do města Embrun, kde také zastavujem u benzínky spojené s KTM moto shopem a doplňujeme palivo. Obloha před námi je ocelově šedá. Zlověstná temná barva mraků a sílící vítr naznačuje, že nás pravděpodobně čeká pořádná bouřka. Vzhledem k tomu, že máme namířeno do jednoho z nejvyšších alpských průsmyků Col du Galibier to není zrovna příjemná vyhlídka. Galibier se navíc nedá nechat na zítřek. Podle informačních tabulí má být zítra zavřený kvůli Tour de France. Míříme na Briancon a z něj pak přes Col du Lautaret vzhůru do Col du Galibier. Už není cesty zpět. Obloha je černá a semtam spadne kapka. Zatahujem za plyn a řítíme se po úzké a prudce stoupající silnici vstříct průsmyku. Konečně jsme nahoře. Col du Galibier 2642m hlásá cedule, před kterou se samozřejmně nezapomenem vyfotit. V průsmyku je ticho a klid a sdílíme ho jen s pár cyklisty. Vypadá to že se nám podaří bouřce ujet. Na druhé straně průsmyku je obloha o poznání jasnější. Pohled na druhou stranu ukazuje klikatící se silničku, která mizí hluboko pod námi. Vyrážíme a užíváme si rychlý a technický sjezd po úzké, ale kavalitní silnici plné zatáček. Po nějaké době vjíždíme do Valloire. Je to typické francouzké horské středisko připomínající Tignes nebo Val d’Isere. Spousty moderních velkých ubytovacích zařízení a obchodů, ale nic co by zanechalo opravdový dojem spojený s duchem místa. Původně jsme uvažovali že tu pro dnešek spustíme kotvy ale rozhodujem se pokračovat dokud to jde. Jedeme dál a obloha znatelně potemňuje. Kovově šedé mraky se mění v tmavě černé. Sjíždíme teď už zalesňenou krajinou serpentinami k našemu pravděpodobnému dnešnímu cíli – Modane. Zatáčky jsou docela ostré a na silnici je množství štěrku. Naštěstí v zatáčkách je převážně umetený, ale i tak jedeme ve stupačkách a s nejvyšší opatrností. Každou chvíli nám dává silnice na vědomí že to opravdu klouže. Musím říct že moje Metzelerky Tourance přece jen drží lépe než Tomášovo obutí. Blížíme se k Modane a z nebe začínají padat první kapky. Jsme už docela nízko. Nad námi je na pilířích dálnice na Torino. Modane není typické horské středisko. Je to dost ošklivé město, které se skládá z jedné dlouhé a široké ulice, kolem níž se soustředí veškerá zástavba. Důvod je jednoduchý, z jedné strany teče řeka a z druhé je železniční trať a nádraží. Nad železnicí je pak už jenom dálnice. Vzhledem ke zlověstným mrakům a padajícímu soumraku už ale nemá cenu pokračovat dál. Bereme tedy za vděk jedním ze dvou nebo tří hotelů ve městě. Je samozřejmě na hlavní a jediné silnici a za ním teče rozvodněná řeka. Na recepci to hrozně smrdí zatuchlinou a s cenou přes 30EUR na osobu to není asi nejlepší poměr cena/výkon, ale vlastní pokoj s balkonkem a výhledem na nádraží nakonec není tak hrozný. Hlavní nevýhoda tkví nicméně v tom, že motorky musíme nechat zaparkované na chodníku před hotelem. Vzhledem k tomu že Modane nepůsobí zrovna moc honosně budu mít o své GS obavy. Jdeme na večeři do pravděpodobně nejlepší pizzerie ve městě, kde se naším příchodem počet hostů rázem zdvojnásobí. Jídlo je ale dobré a obsluha je půvabná a příjemná i když jediným dorozumívacím jazykem je zde francouzština. Po té co ukojíme hlad i žízeň se vracíme pustou a potemnělou ulicí zpátky na hotel. Ujišťujem se že motorky jsou řetězy pevně zamknuté k dopravní značce zákaz stání. Poté bereme za kliku hotelových dveří a knašemu zděšení je zamčeno. Na recepci nikdo není a všude je zhasnuto. Navíc jsme prvděpodobně jediní hosté v hotelu. Zvoníme ale marně. Telefon do hotelu na dveřích není. Je teprve něco kolem 11 večer. Začínáme se smiřovat s noclehem na ulici pod motorkou, ale nakonec se nad námi osud slituje. Po nějaké čtvrt hodince zvonění nám přichází otevřít a petlici nadzvednout jakýsi rozespalý děda. Jsme zachráněni. Je čas jít spát, zítra nás čeká nejvyšší alpský průsmyk – Col d’Iseran.

Den 7 : Modane – Brig ( 391km )

Ráno se probouzíme a snažíme se rychle sbalit. Hned první pohled z okna mi dodá dobrou náladu. Motorky jsou kde mají být a navíc neprší. Druhý pohled už nicméně tak optimistický není, nad naším směrem visí černo černé mraky. Pokud by nás stihla bouřka v průsmyku Col d’ Iseran, nebylo by to nic příjemného. V nadmořské výšce téměř 2800m se může stát ledacos. Rychle startujeme stroje a jedeme údolím k průsmyku. Cesta není moc příjemná, protože je plná štěrku takže do stupaček a pokud možno nebrzdit. Asi po 30km za mírného mrholení přijíždíme do malého městečka, kde nás zastihne nepříjemná zpráva. Col d‘ Iseran je zavřený a to je pro nás velké zklamání. Snažíme se dopídit v čem je problém. Překvapivě to není rozmar počasí jak jsem předpokládali, ale sesuv kamení. Dáváme si tedy v kavárně na náměstí Croissant a kávu a čekáme co bude dál. Po půl hodině se vracíme do Modane. Jsme uvězněni mezi Col du Galibier a Col d‘ Iseran. Jediná cesta vpřed vede po dálnici do Albertville. Tomáš vytahuje svůj chytrý telefon s unlimited data roamingem a ptá se našich přátel z Googlu co a jak. Dlouho hledáme informace o stavu průsmyků, která by byla skutečně aktuální a nakonec ji nacházíme. Zpráva z informačních tabulí je potvrzena. Sesuv kamení a předpokládané ukončení prací v 18:00. Není důvod déle otálet, je 11h. Otáčíme na dálnici směr Albertville. Po chvíli začíná pršet. U dálničních turniketů nasazujeme alespoň část nepromoků. Pršet nepřestává ale déšť naštěstí nijak nesílí. Naším dalším cílem je Col du Petit St. Bernard, který ve výšce více než 2100m tvoří hranici mezi Francií a Itálií. Odbočujeme z dálnice a stoupáme po serpentinách směrem k průsmyku. Naštěstí už neprší, i když silnice je trochu mokrá. Silnice nejprve vede lesem a nad jeho hranicí se mění z ostrých vraceček na klikatého hada a stoupá už jen mírně po jakési náhorní plošině. Všude se válí cáry mraků a na trávě a na okolních skalách leží ještě množství sněhu. Teplota je pod 10 stupňů. V průsmyku je pár motorkářů převážně z Německa a z Itálie. Občas lze spatřit i vyčerpané cyklisty, ke kterým nelze než pociťovat hluboký respekt. Průsmyk střeží velká socha sv. Bernarda. Ve stánku se suvenýry kupuji pohledy, povinné samolepky na moto jako trofej a dárečky domů. Komunikace s franouzskou prodavčkou je dost jednostraná, angličtina nezabírá a pokusy o směsici španělštiny a italštiny se zcela míjí účinkem. Inu jsme pořád ještě ve Francii a tady se mluví francouzsky. Jdu si tedy alespoň do protější chaty koupit „baguette fromagge“. Posilněni vyrážíme na Italskou stranu průsmyku. Italové se tu o silnici starají o poznání hůř a tak je to tu samá díra. Nějak se nemůžu dostat do rytmu. Potkat protijedoucí auto v ostrých vracečkách na nekvalitní mokré silnici není nic příjemného. Jednou si dokonce musím nouzově odšlápnout. Nekteré zatáčky nezbývá než projíždět na jedničku. Po pár kilometrech se ocitáme na hlavní silnici směr Aosta. Zastavujem u benzínky u které nemájí nic k pití a tak přijde k duhu železná zásoba Red Bullu. Parkuji vedle KTM 990 SM-T a říkám si že bych si jí dokázal představit jako druhý stroj ve svojí garáži. Motorka má italskou SPZ a pořádně odřený výfuk, který svědčí o tom, že majitel s ní ve zdejších serpentinách pokoušel zákony fyziky. Jak klesla nadmořská výška,teplota stoupla na zatím příjemných 25 stupňů. S dalším Red Bullem v žilách míříme do Aosty. Myslím že někde poblíž se schovává v mracích masiv Mt. Blanc. V Aostě, která působí velmi příjemně začínáme prudce stoupat k velkému svatému Bernardu. Je vlhko a chvílemi slabě prší. Silnice je nádherná, ale s přibývajícími metry houstne mlha. Průsmyk je 2469 m vysoko a nahoře už je mlha tak hustá, že by se dala krájet, a neumožňuje načíst cestu ani o jednu zatáčku dopředu. Teď by se hodila přídavná světla od Touratechu do kterých jsem se zdráhal investovat. Konečně jsme nahoře. Nebýt mlhy je to opravdu nádherný zážitek. Tenhle průsmyk zařazuji ke svým nejoblíbenějším a obdivuji mnichy, kteří v tomto nehostinném místě dokázali před stovkami let postavit hospic a azyl pro poutníky vydávající se na nebezbečnou cestu. V prostorách hospice je dnes muzeum a naproti obchod se suvenýry kterým vévodí plyšoví bernardýni, švýcarské nožíky a čokoláda Toblerone . Samozřejmě i já nakupuji pár švýcarských cetek a ani si nevšimnu, že venku se spustilo pravé peklo. Na to mě upozorní až Tomáš, když mi přinese mou zevnitř zcela promočenou helmu, kterou jsem nechal neprozřetelně viset na motorce. Silný déšť přechází v ještě silnější krupobití, to ale naštěstí nemá dlouhého trvání. Když vyrážíme vstříct dlouhému sjezdu do Švýcarska, přes mlhu stále není vidět na krok. Prší ale už jen mírně a s klesající výškou se mlha z nepropustného mléka mění v cáry, které se válejí po okolních kopcích. Klesání je nádherné, silnice s příkladně kvalitním asfaltem se vine prudkými, ale dostatečně širokými zatáčkami hluboko do údolí a každá serpentina nás přibližuje k motorkářské nirváně. Do toho všeho začíná svítit slunce a rychle vysouší asfalt. Nakonec zastavujeme hluboko v údolí vedle dvou starých německých motorkářských vlků. Jedna stará Guzzi a první model BMW F650 GS. Můj obdiv patří především krásné Guzzi. Skládám majiteli hold a on mi říká, že jeho mašina je stará 42 let. Na oplátku obdivuje moji navigaci. Se smíchem pak dodává „I have old navigation system“, a ukazuje na svou papírovou mapu. Ptáme se proč má na sobě pořád nepromok, když už neprší a svítí slunce. Prý se v něm cítí příjemně. Loučíme se Guzzi vzápětí málem vyhodí svého majitele ze sedla, za to že nechal spuštěného policajta. Naštěstí vše dobře dopadne a chyba je okamžitě napravena. Pak už nám kolegové mizí v dáli. Jedeme směrem na Sion. Za chvíli se silnice srovná a mizí jako nekonečná rovná čára za obzorem. Jsme v obrovském údolí Wallis. Po obou stranách se tyčí majestátní alpské hřebeny a mezi nimi nekonečná silnice jak podle pravítka. Za chvíli to začíná být nuda, po hodině cesty se panoramata omrzí. Cesta navíc projíždí každých 5km větším či menším městem s patřičnými rychlostními limity. Mimo město je povoleno jen 80km/h a občas potkáváme policejní hlídku. Chce se zatáhnout za plyn, ale něco nám říká že tady bychom dřív nebo později skončily v družném rozhovoru s místními muži zákona. Chtělo by to tempomat. Toužebně upínáme zrak k horskému masivu před námi. Tam někde leží ve výšce 2429m Furkapass – perla na náhrdelníku naší zítřejší cesty. Silnice už směřuje přímo k Furka a název Furkastrasse je toho jasným důkazem. Míjíme velké železniční překladiště, kde se nakládají na vlak auta. Ten je následně proveze tunelem pod průsmykem Furka. Furkapass je jako většina nejvyšších alpských průsmyků v zimě zcela uzavřen a vlak je tak jedinou spojnicí s Andermattem na druhé straně passu. Další železniční tunel pak vede pod Simplonským průsmykem do Itálie a tvoří dúležitou dopravní tepnu na cestě k Lago di Maggiore, k jednomu z nehlubších evropských jezer. Cesta je únavná a slunce se chystá dokončit svoji každodenní cestu. Jsme někde v okolí města Brig. Nejprve se snažíme najít ubytování mimo hlavní tah, ale výsledkem odbočky a následného prudkého stoupání je jen objev luxusního 4 hvězdičkového lázeňského hotelu. Nechce se nám tolik utrácet a navíc bychom se spocení a zaprášení na toto místo moc nehodili. Pod kopcem nacházíme něco méně okázalého, ale cena 130 CHF za oba nám stejně přijde nadsazená. Nakonec bereme za vděk hotelem, který jsme původně minuly v domnění, že bude dle vnější fasády moc drahý. Cena pod 100 CHF nás ale příjemně překvapí a tak si s majitelem plácnem. Na recepci jsou všude klubové zástavy Borussie Dortmund. Prý se tu ubytovává juniorský tým v průběhu vysokohorského soustředění. Dokonce jsou tu prý častými hosty Češi. Před hotelem stojí MPV se Slovenskou spézetkou. Chceme si dát večeři ale už je pozdě. Kuchař už to zabalil a tak si dáváme alespoň sendviče se sýrem a se šunkou, které nám barmanky ochotně připraví. Naše stroje už jsou bezpečně ukryty před rozmary počasí pod střechou polootevřené hotelové garáže a tak můžeme jít s plným břichem a plnou hlavou zážitků do postele.

Den 8: Brig – Montafon ( 296km )

Ráno se posilňujeme poctivou hotelovou snídaní. Společnost nám dělá jen mladý slovenský pár s děckem. Jdeme vyzvednout mašiny a po očku pozorujeme mraky nad Furkapassem. Ten je sice zahalen do bílých mračen, ale aspoň to není ta zlověstná šeď, která nás pronásledovala ve Francii. V údolí je zatím relativně slunečno a tak na nic nečekáme a vyrážíme. U pumpy Coop doplňujeme palivo a vzápětí pokračujeme dál. Cesta už z údolí Wallis začíná stoupat a silnice začíná být kroucená a krajina kopcovitá. Jaká to příjemná změna oproti včerejšímu odpoledni. Projíždíme po mokrém asfaltu lesním úsekem a silnice stoupá čím dál tím prudčeji. Zatáčky jsou o poznání ostřejší. Blížíme se k průsmyku. Po několika minutách se nám otevře očekávaný pohled – strmý kopec protkaný silnicí s ostrými vracečkami. Před sebou vidím v dálce autobus a tak zastavuji a připravuji si kameru. Rozhodně nemáme v plánu vléct se za autobusem. Nakonec vyrážíme, obloha je temná ale neprší. Zatáčky, které jsem před chvílí považoval za výjezd na Furkapass jsou ve skutečnosti silnice na sousední nižší Grimmselpass, takže když se nám po chvíli otevře pohled na Furkapass naše motorkářská srdce poskočí radostí. Skutečný Furkapass je mnohem vyšší, takže zatáček je o poznání víc. Dokonalá silnice, široké vracečky, a žádná brzda provozu před námi. Prostě dokonalá jízda. Každou druhou zatáčku si škrtnu botou o asfalt a opravdu si to užívám. Míjíme hotel Bellvedere a za chvíli už jsme na vrcholu u zchátralého a zavřeného hotelu Furkablick. Fotíme co se dá a samozřejmě nesmí chybět vrcholová fotka. Tomáš se o pár set metrů vrací, aby udělal něajké další fotky. Po chvíli ho jedu hledat a nijak mi nevadí, že jsem ho evidentně minul a sjíždím jednu serpentinu za druhou až dolů. Proč si to celé nezopakovat ještě jednou. Z nejnižšího bodu volám Tomáše a svěruju se mu se svým nápadem odskočit si ještě na sousední Grimselpass. Tomáš nic nenamýtá a za chvíli už se šplháme dokonalými serpentinami vzhůru. Další zářez přes 2000m. V Grimmselpassu následuje povinné foto a nákup suvenýrů. Doslova během několika minut ale zahaluje celý průsmyk neprostupná mlha v barvě plnotučného mléka. Startujem mašiny smířeni s cestou dolů takříkajíc naslepo. Po pár stovkách metrů se naštěstí mlha rozestoupí. Evidentně jejím zdrojem byla vodní nádrž v průsmyku. Čeká nás tedy pohodový sjezd z Grimmselpassu a pak ještě krásnější opakování výjezdu na Furkapass. Tady to prostě miluju. Je to snad ještě lepší než GG. Sjezd z Furkapassu na druhou stranu už nicméně tak dokonalý není. Silnice za Furkablickem vykazuje spíše parametry úzké a rozbité české okresky. O to víc je to adrenalinový zážitek. Snažím se jet celý úsek pod plynem. Jízda tak končí až v malebném švýcarském horském středisku Andermatt. Bohužel právě v Andermattu začíná pršet. V tu chvíli ještě netušíme, že nás déšť bude provázet až do Lichtenštejnska a že mě díky němu čeká neplánovaný akrobatický kousek. Z Andermattu stoupáme k dalšímu dvoutisícovému průsmyku Oberalppass. Déšť mezitím zesiluje a nahoře ukazuje teploměr na palubním počítači mého BMW pouhých 7 stupňů, tedy o 30 stupňů méně než jsem naměřil před pár dny v Miláně. V průsmyku navlékáme alespoň částečně nepromoky. Je opravdu hnusně, zima, déšť a mlha, kterou prosvítá jen rudé světlo obřího majáku, který je kuriozní dominantou průsmyku. Sjezd dolů je vrcholně nepříjemný. Silnice je mokrá a kvůli mlze je vidět sotva na 2m. Jedeme krokem a máme pořádně sevřené půlky. Není nic vidět a úzká silnice s prudkými zatáčkami se zařezává do strmého srázu. Zatáčky registruju opravdu na poslední chvíli. O to větší šok máme oba z toho, když se najednou vynoří z mlhy jako duchové tři místňáci na mopedech a během pár vteřin si nás vychutnají a mizí ve srázu pod námi. Ta potupa, naše silné stroje pokořeny fichtlem. Nu co, hoši jsou buď šílenci a nebo to tu mají hodně dobře najeté. Osobně si myslím že nejspíš kombinace obojího. Dole pod kopcem navlékám zbytek nepromoků ale pravděpodobně pozdě. Hlavně kalhoty a boty už mám skrz na skrz a déšť nijak nepolevuje. Čeká nás dlouhá a relativně nudná a mokrá cesta až do města Chur poblíž hranice s Lichtenštejnskem. Konečně přijíždíme do Chur. Je to docela velké město, které je správním střediskem celé oblasti. Bohužel pořád prší i když mezi mraky už začíná prosvítat slunce. Stavíme u první Agipky. Jsme celí promočení a v nepromokách připomínáme spíš nemotorné kosmonauty než motorkáře. S gustem si dopřáváme kafe a bagetu. Pršet bohužel nepřestalo a tak je na čase pokračovat dál do Vadúzu v Lichtenštejnsku. Projíždíme centrem Churu a v tu chvíli se to stane. Na výjezdu z velkého kruháče najednou kde se vzala tu se vzala tramvajová kolej. Bohužel se na ní trefuju předním kolem podélně. Kdo je zvyklý jezdit po městě dobře ví, že déšť a tramvajová kolej je kombinace za všechny prachy. I já to velice dobře vím, ale tuhle jsem zpozoroval až ve chvíli kdy jsem na ní najel. Tanec předního kola netrval dlouho. Prostě na té koleji to klouzalo, klouzalo a klouzalo. Zemská přitažlivost nade mnou zvítězila ve zlomku sekundy a já si vzpomínám až na chvíli, kdy stojím na chodníku a dívám se na ležící mašinu. Z téhle situace mě probral až Tomáš, který se tu znenadání objevil a také kolemjdoucí dotazující se jestli jsem v pořádku. Aktuálně mě nic nebolí a tak s Tomášem rychle zvedám motorku a uklízím se ke straně tak, aby to do nás ještě nějaký dobrák nenakouřil. Snažím se sečíst škody. Pochválena buď firma SW-Motech a její padací rámy, které pád úspěšně zachytily a zabránily větším škodám. Kromě odřeného padáku a zadního topcase tak je jedinou škodou prasklý pravý přední blinkr, naprasklý blaster na stejné straně a povolené pravé zrcátko. Tomáš jede obětavě shánět vteřinové lepidlo, ale mě se nakonec daří vše opravit s využitím vlastních zdrojů. Prasklý blaster se daří dočasně scelit povolením a opětovným utažením šroubku v místě praskliny a blinkr bohatě postačí omotat průhlednou izolepou. Nekonec už jen utáhnout povolené zrcátko a můžeme pokračovat. Pozitivní je, že v mezičase přestalo pršet a tak konečně svlékáme nepromoky. Chur je sice docela pěkné město, ale rád na něj asi vzpomínat nebudu. A tak rychle ke strojům a pryč do Lichtenštejnska. Připojujeme se k dlouhé koloně německých motorkářů mířících do Vadúzu. Po chvíli je ale zase opustíme, abychom se již pod jasnou Lichtenštejnskou oblohou vyfotili u hraničního kamene s cedulí Lichtenstein. Lichtenštejnsko není jak známo velká země a Vádúz není žádné velkoměsto. Celé to údolí mezi kopci ale působí tak nějak přív