Pyreneje i Alpy jedním vrzem

Nápad vydat se na trochu delší výlet zrál už dlouho, ale protože jsem motorku osedlal teprve loni po bezmála třicetileté pauze, tak jsem si netroufal to moc uspěchat. Po roce ježdění okolo komína s nájezdem do 300 km a po dvou letošních vyjížďkách na Duklu a okolo Dachsteinu jsme dali s Bůčkem (jako já, také padesátiletý „znovuzačátečník“) hlavy dohromady a po četné mailové komunikaci (každý bydlíme na jiné straně republiky), padla volba na Španělsko. A protože jet přes půl Evropy po dálnicích se nám tak úplně nechtělo, tak si při tom trošku prohlídneme i západní Alpy.

Den 1 a 2 – sobota a neděle 3.-4. září 2011

Termín nakonec byl stanoven na začátek září 2011, a tak v sobotu 3.9. sedám na svou malou brambůrku a mířím na západ k Plzni k Bůčkovi. Dorážím večer po 311 km do Košetic, pohoda. Panáček na setkání, nějaký to pivečko, masíčko na grilu. Čeká nás stravovací odříkání, tak si to užíváme. Vyrážíme v neděli po deváté, bohužel ze začátku jsou dálnice prostě nutností. Moc zkušenosti ani jeden z nás s jízdou po nich nemá, ale nakonec to není tak zlé. Moje brambůrka i Vlastikův alpík v pohodě zvládají přesunovou rychlost přes 100 km/hod., občas se ručička tachometru dotkne i 140. V Rozvadově poslední tankování za koruny a pak už Regensburg a Mnichov. Ten projíždíme centrem, je trochu rozkopaný, ale navigace zatím funguje bezvadně a vše je absolutní pohoda. Sluníčko, teplo okolo 30°C, co víc si můžeme přát. Z dálníce sjíždíme před Garmisch-Partenkirchertem, dál už prostě nevede. Projíždíme známým skokanským střediskem, a už tu je Rakousko a první sedlo, zatím nijak úchvatný Fernpass. Sjezd z něho je ucpaný, Obytné přívěsy („bydlíci“, jak je definuje Bůček) jen s obtížemi točí vracečky, a tak zastavujeme, dáváme sváču v naději, že se situace zlepší. Nezlepšila a tak asi po 15 km krokem se silnice konečně uvolňuje a my zas pokračujeme normální rychlostí (tentokrát už mimo dálnice) přes Imst a Landeck do Riedu, kde v kempu obsazujeme malou chatku – sroubek za 40 éček i se snídaní. Vzduchem začínají proletovat první dešťové kapky z blížící se fronty a tak jsem rádi, že nás čeká pro tentokrát ještě noc v suchu. Najeto 476 km. Dávám ještě české pivko z plechovek, mažeme řetězy a jdeme spát.

Den 3 – pondělí 5. září

V pondělí vstáváme do deště. Naděje na rychlý přechod fronty nás pomalu opouští a tak se po hotelové snídaní soukáme do nepromoků a vyrážíme do deště. Asi po 15 km vjíždíme do Švýcarska a úzkou roklí po silnici vytesané ve skále se pomalu blížíme do St. Moritz. Atmosféra tohoto slavného lyžařského střediska na nás nějak nedoléhá, jestli ono to nebude tím, že leje a leje. Nepromok z Lídlu zatím drží, ale super rukavice Halvarssons Tempel za témeř tři tisíce Kč s údajně úžasnou membránou se soudruhům ve Skandinávii nějak nepovedly. Asi dvě hodiny jsem měl ruce v suchu, další hodinu vlhké a pak membrána konečně zafungovala, bohužel obráceně – pustila vodu dovnitř a ven už ne. Nedá se nic dělat, s tím se musí počítat. Bez švýcarské dalniční známky máme jasný cíl – vyhýbat se dálnicím. Projíždíme další paso – Julierpass a další Furkapass a horama míříme Švýcarskem na západ. Stále prší a až někde za Sionem konečně občas déšť zeslábne. Po přejezdu do Francie přes Col de l. Forclaz a Col de Montel se počasí naštěstí nadobro umoudřuje, Chamonix už projíždíme za občasného sluníčka. Kemp nacházíme za Chamonix, platíme každý 6 éček sympatické starší Francouzce přímo do kapsy, poprvé stavíme stany, chvilku povídáme s Belgičanem na R 1200 GS a jdeme spát. Ujeto 522 km, z toho minimálně 400 km v dešti.

Den 4 – úterý 6. září

Vstáváme do slunečného úterý. Chvilku čekáme, jestli se paprsky nedostanou i na stany, bohužel jsme večer špatně odhadli místo pro stany a tak je balíme vlhké od vydatné rosy a vyrážíme opět na západ. Už podruhé bereme za vděk dálnicemi, sice né pořád, ale s vidinou vzdálenosti cíle se tomu prostě nevyhnem. Míjíme Albertville, Grenoble, Valence, fotíme neskutečný most u Millau a míříme pomalu k moři. U Béziers zažíváme benzinovou krizi, která nás nutí pokořit francouzský systém samoobslužných pump. Za pomocí příjemného frantíka nakonec tankujeme. Celá finta je v pro mě nepochopitelném vyndání karty z terminálu ještě před sejmutím pistole ze stojanu. Zkoušíme u moře hledat kemp, je tady ošklivá rovina a tak popojíždíme směrem na západ po pobřeží Středozemního moře, tentokrát už mimo dálnice. První kemp v Narbonne je už zavřený, ale v druhém se chytáme, platíme 19 éček a za vydatného řádění komárů stavíme stany. Sprcha a spánek. Najeto 670 km, celý den slunečno.

Den 5 – středa 7. září

Ráno se oba budíme s bolestí hlavy. Asi to bude velkým výškovým rozdílem mezi předcházejícím noclehem – skoro kilometr. Podél dálnice po staré cestě dojíždíme do Perpignanu, tady se opět loučíme s mořem a otáčíme to – kam jinam než na západ, směr Pyreneje. V historickém opevněném městečku Villefranche-de-Conflent kupuji něco málo z dárků domů. Stále stoupáme Pyrenejemi a konečně je před námi Andorra. Takovou koncentraci benzinových pump jsem si skutečně nedokázal představit. Při tankování a hlavně při zjištění ceny za litr už je vše jasné. V přepočtu vychází cena velmi výrazně pod 30 Kč. Hlavní město Andorra la Vella za nás nijak velký dojem neudělala. Velký provoz přímo centrem a vedro nás odrazuje od delší prohlídky a tak jen krátká zastávka, Bůček kupuje mapu Španělska (tu svou starou někde ztratil) a jedeme dál. Míříme tentokrát více na jih, stále dolů, směr Španělsko. A je to tady – Espaňa! Projíždíme Le Seu d´Urgell, v Ribera odbočujeme z hlavního tahu doprava, opět do hor. Jedeme krásnou cestou horami do Sortu, od kterého se o pár kilometrů severně ubytováváme v raftařském městečku Llavorsí. Musím přiznat, že Španělsko mě příjmně překvapilo. Vše klidné, čisté, řidiči ohleduplní, neagresivní. Všude se domluvíme s angličtinou, v každém kempu bylo bezplatné Wi-Fi. Uno cervéza la caňa, neboli jedno pivo do půllitru byla jediná španělská věta, se kterou jsem vystačil. Ovšem jen do té doby, než jsem zjistil, že sedmička vína vyjde levněji :-). Najeto na slunci 329 km.

Den 6 – čtvrtek 8. září

Je čtvrtek ráno a opět je nádherně. Balíme a míříme na sever, přes hlavní hřeben Pyrenejí zpět do Francie. Máme v úmyslu projet několik slavných sedel z Tour de France. Projíždíme ještě španělskou Veilhu přejmenovanou na zapamatovatelnější Volhu, v Bossóstu uhýbáme doleva a po prudkých serpentinách opět překračujeme francouzské hranice. Nebudu vyjmenovávat všechna krásná sedla, je jich skutečně dost. Nelze vynechat určitě ale to nejslavnější – Tourmallet v nadmořské výšce 2115 m. Přítomnost slavného cyklistického závodu je tu cítit v každém okamžiku. Ať už nápisy na silnici, značkami s informacemi speciálně pro cyklisty nebo emotivní sochou cyklisty přímo na sedle. Cyklistika, konkrétně silniční cyklistika, je v jižní Francii skutečně sportem číslo jedna. Potkávali jsme desítky, snad stovky cyklistů všech věkových kategorií, kteří neváhali šlapat 15 – 20 km do sedla s převýšením mnoha stovek metrů a pak si užívat následný sjezd. Odpoledne opět otáčíme směr na jih, opět přes hřeben do Španělska. Projíždíme Biescas a poprvé se otáčíme zpět, na východ. Kempujeme po 346 km v Broto opět v bezchybném španělském kempu.

Den 7 – pátek 9. září

Východní směr držíme i v pátek. Pyrenejským podhůřím po krásných cestách se jede krásně. Projíždíme Ainsou, El Pont de Suert, La Pobla de Segur a pak nás čeká asi 60 km cesty, kterou jsem již jeli – ze Sortu až do La Seu d´Urgell. Do Andory ale zpět určitě nechceme, odbočujeme doprava a přes Ripoll a Figueres do přímořské Llancy. Hledáme možnost přespání tak dlouho, až nakonec přejíždíme do Francie. Taky nacházíme kemp s krásným výhledem na moře. Na recepci nikdo není, závora žádná a tak stavíme stan v první řadě na útesu s krásným výhledem. 479 km, první koupel v moři, pak spánek. Náladu nám kazí připití frantíci v sousedství asi v jednu v noci, je po klidném spánku. Kecají a kecají.

Den 8 – sobota 10. září

Ráno balíme a s úmyslem nezaplatit ani cent za takovou hlučnou noc opět projíždíme kolem uzavřené rcepce. Nešlo by zaplatit ani kdybychom chtěli. Celý pátek jedeme po pobřeží na východ. Až do Perpignanu jedem ještě po rozeklaném pobřeží, pak ale najíždíme na dálnici a valíme to co to dá. Míjíme Nimes, odbočku na Marseille i na Toulon. Až Saint Tropez nelze vynechat. Atmosféra slavných komedií se strážmistrem Ludovicem Cruchotem zde dosud je, již při přijezdu do letoviska jsem čekal četnické auto v každé zatáčce, ani jeptišky by mě asi nepřekvapily. Samotná četnická stanice je snadno k nalezení, je stejně ošumtělá jako ve slavném filmu. A zas jedem podél pobřeží, tentokráte uprostřed turistického průmyslu. Přesto je zde příjemně. Není problém zastavit a nějaké pláže a vykoupat se. U Fréjuse opouštíme pobřeží a míříme do kopců severně od Nice. Nocleh nacházíme v terasovitém kempu někde u Vence. Najeto 574 km.

Den 9 – nedělě 11. září

Je neděle. Balíme a vyjíždíme nejdříve východně a pak prudce na sever, tentokrát už po slavné Route des Grandes Alpes. Sedlo Bonette (2802 m) vynechat prostě nejde. Není ale jediné co stojí za zmínku. Sedlo nad Val D´Isere je také krásné a mnoho dalších, prostě nádherný kout světa. Trochu váháme kudy domů. Nechce se nám do Švýcarska – drahé dálnice, většinou špatné počasí. A italskou stranou skutečně žádná cesta východním směrem nevede, jen na sever do údolí. Nedá se svítit, od Mt. Blancu se trochu natlačíme dolů, necháme Turín a Miláno po pravé ruce a pak se někde u Lecca vrátíme do hor. Ale to vše až zítra, dnes ještě italská strana Mt. Blancu a kemp nakonec volíme u Aosty. Zatím nejhorší kemp – špína, turecké záchody, hluk. Naštěstí se setměním přichází bouřka a s ní klid. Spíme moc dobře, najeto 510 km.

Den 10 – pondělí 12. září

V pondělní ráno vyjíždíme podle plánu na jihovýchod a dál od hor. Docela to utíká nížinou nad Turínem, rovné silnice, minimální provoz. Okolo Milána už to je horší, bez navigace bychom tam snad byli ještě dnes. Desítky kruháčů, samé semafory, hustý provoz. Konečně se stáčíme na sever na Lecco. Orientace byla tak náročná, že i moje navigace toho měla dost. Jakmile jsme z toho mumraje byli venku, tak si dala oddech. Prostě si zčernala. No nic, tady už to je domů co by kamenem dohodil. Projíždíme dlouhé tunely, úrodné údolí okolo Sondria a už stoupáme přes Bormio na passo Stelvio (2758 m). Kiosků jak o pouti, hromady motorkářů, potkáváme první Čechy. Odtud to máme kousek do oblíbené chatky v Riedu. Sjíždíme do Malles Venosty a kolem jezera Lago di Resia se zatopeným kostelem a přes průsmyk Reschenpass do Rakouska. I GPSka má radost, najednou se rozbíhá :-). Chatka je volná a tak poslední noc zájezdu nestavíme stan a čeká nás snídaně u stolu. Za sebou 488 km.

Den 11 – úterý 13. září

Ráno snídáme a v podstatě stejnou cestou jako sem, se vracíme do ČR. Jen v Mnichově se uhýbáme více na východ, směr Deggendorf. Před ním se rozdělujem, Bůček míří na Železnou Rudu a já na Strážný. Konečně doma, taky už to mám najeto mockrát. Lipno, Budějovice, Pelhřimov, Polička a v sedm večer po 736 km jsem doma. Celkem jsme za 11 dnů projeli 6 států – mimo ČR to bylo Rakousko, Švýcarsko, Francie, Andora, Španělsko a Itále. O co zklamalo Švýcarsko, o to více překvapilo Španělsko. Oba stroje makaly bez problémů, nebylo potřeba ani dolévat olej, stačil benzín a pravidelné mazání řetězu. Celkem jsme najeli téměř 5500 km, já se spotřebou okolo 3,5 l/100 km a Bůček se dostal na 5 l/100 km. Jediný problém oba vidíme ve velikosti motorky, oba máme dost přes 180 cm a jak brambůrka, tak alpík jsou prostě fyzicky malé. Tak uvidíme, na čem vyrazíme příště :-).