0
0

Těžko říct, kdo vlastně přišel s nápadem jet na dovolenou do Pyrenejí. Táhnout se dva tisíce kilometrů tam a zase zpátky kvůli horám, které měří vzdušnou čarou necelých 500 km, nás nejspíš napadlo během letní motodovolené ve Švýcarských Alpách v roce 2007. Během dlouhých zimních večerů jsme pročetli všechny (tj. 4) motorkářské cestopisy z těch končin, Honza sehnal turistické průvodce a já zase během služební cesty do Frankfurtu výbornou detailní mapu (jak se později ukázalo, radost z mapy byla předčasná). S využitím všech možných zdrojů jsme si na google mapách naplánovali trasu, tu jsem pak proložil GPS souřadnicemi, které Honza nahrál do své navigace. Termín jsme přizpůsobili celozávodní dovolené nejmenovaného tuzemského výrobce automobilů a k dispozici jsme tak celkem měli 16 dní.

Sobota 26. července, den 1

Budík nás probouzí v 5.30 ráno. Snídáme, balíme si poslední maličkosti a přesouváme se do garáže, kde už čeká připravený Bulldog. Oblékáme se do motorkářského a v 7 hodin startujeme, loučíme se s rodiči a vyrážíme na nedalekou Shellku. Beru plnou nádrž, kontroluju tlak v pneumatikách a v 7.30, už společně s Honzou, vyrážíme na dalekou cestu. Cílem je zamluvený hotel ETAP ve francouzském Besanconu, od kterého nás dělí tisícovka kilometrů. Hned po příjezdu na dálnici ladím nastavení tempomatu, který mi během dálničních etap hodně usnadní cestování – pravá ruka už nemusí svírat plynovou rukojeť, stačí ji jen opřít a tradá. Držíme 130km/h, při kterých mají naše stroje ještě přijatelnou spotřebu benzínu. Před Prahou děláme zastávku na Shellce, káva přichází velmi vhod a dokonce si vzpomínám i na špunty do uší, které jsem dosud měl nevyužité v kapse od bundy; další kilometry jsou tak ještě příjemnější (dá-li se vůbec při dálničním přesunu použít termín „příjemný“). Znovu stavíme až u McDonalda v Rozvadově, kde obědváme. Další cesta po německých autobahn je velice nudná; v sedle vydržíme něco přes 100km v kuse, nádrže nám vystačí na 250-300 kilometrů. Tímpádem stavíme každých 120-150km střídavě na protažení a tankování. Stále vyhlížím bouřková mračna, která jsem ještě ráno kontroloval na vyzkoušeném portálu MAP24; během zastávky před Heilbronnem registruju temnou oblohu nad západem, a tak i když na nás svítí slunko a je pořádné vedro, velím obléct nepromoky. Během půlhodiny se spouští ukrutný liják, který naštěstí netrvá dlouho; byl tak silný, že motorky jsou dokonce čisté. Nepromoky jdou zase dolů a pokračujeme. Na zastávce před francouzskými hranicemi se Honza dává do řeči s osádkou české felicie; vyrazili prý v poledne z Prahy a udržují si cestovní tempo 110km/h (my jsme Prahou projížděli v 9 ráno, takže se ukazuje, nakolik jsou naše časté zastávky časovým handicapem proti cestování autem). Na francouzských dálnicích nás čeká mýto: sice budeme platit přibližně polovinu toho, co osobní auta, ale pořád nás cesta ke španělským hranicím vyjde na nějakých €35. Jak se později ukazuje, některé mýtnice vyžadují platbu „předem“, na jiných vyjede pouze lístek a platba probíhá až na nejbližším sjezdu. Na motorce je to trochu zdlouhavější než v autě, ale za celou cestu jsme neměli jediný problém. Karty pro elektronické použití (např. naše VISA ELECTRON) tu ale nejsou akceptovány. Před Besanconem se začíná blýskat, ale před hotelem stavíme v suchu. Je krátce před desátou, máme za sebou 1000km, sedací partie o sobě dávají bolestivě vědět; postele v hotelovém pokoji jsou příjemným zakončením náročného dne. Ujeto 1037 Trasa: GOOGLE MAPS Nocleh ETAP hotel Besancon GPS: — Cena: €45 včetně snídaně

Neděle 27. července, den 2

MOST MILLAU Vstáváme v sedm ráno a tak nějak podvědomě tušíme, že další tisícovku kilometrů – byť původně plánovanou – dneska nezvládneme. Snídaně v ETAPu je sice skromná, ale každý si najde co mu chutná, kafe s croissantem je nezbytností. Balíme si věci a na nedaleké automatické čerpací stanici po pár neúspěšných pokusech plníme nádrže; v 9:30 vyrážíme na pokračování dálniční etapy. U Lyonu si děláme pauzu na oběd na větší benzince, pár obložených baget z místního bistra plní naše žaludky a ještě chvíli relaxujeme v trávě u kávy. Využívám pauzy, během které zchladly pneumatiky, i ke kontrole jejich tlaku: zadní guma povážlivě ubývá, tak ji foukám na přípustné maximum a doufám, že cestou nebudu muset měnit. Kousek před Montelimar pak konečně opouštíme dálnici – konečně po dlouhých 1350 km! Hned první kilometry silnice N304 jsou pro nás jako balzám – zatáčky, až se z nich skoro motá hlava. Kousek za Aubenas nás Honzova navigace odvádí z plánované trasy na bíle značenou menší cestu; sice nemá moc dobrý povrch, ale několik desítek kilometrů projíždíme zajímavou a velice řídce obydlenou krajinou. Před Mende se napojujeme na hlavní silnici N88, po níž jsme původně měli přijet; sice je fajn na svezení, ale hustý provoz zatíná tipec veškerým choutkám na sportovní svezení. Abychom se dostali do cíle dnešní cesty, musíme absolvovat ještě 60 kilometrů po dálnici A75 a jsme konečně v Millau. Právě zde se nachází jeden z nejvyšších mostů na světě – „Viaduc de Millau“: bezmála 2,5 km dlouhý viadukt s vozovkou 270m nad úrovní údolí je výsledkem dvacetiletého projektu. Nejvyšší ze sedmi pilířů měří 343 metrů, čímž překonává mj. i Eiffelovu věž. K dispozici je i turistické centrum – Leviaducdemillau Projíždíme městem hledajíc kemp, ale vypadá to bídně; jedeme tedy k turistickému centru, umístěnému stylově přímo pod mostem. Návštěva se bohužel nekoná, mají otevřeno jen do 19h. Sjíždíme tedy do Millau; hned na vjezdu do města jsou 2 cedule s kempy – po včerejším hotelovém noclehu teď vybíráme 2-hvězdičkový St. Martin. Mají volno, prostředí je příjemné a zůstáváme. Jakmile stojí stan, jedeme znovu k mostu udělat pár fotek v zapadajícím slunci. Ujeto 676 Trasa: GOOGLE MAPS Nocleh St. Martin, Millau GPS: +44° 4′ 26.40″, +3° 2′ 54.60″ Cena: €14,80

Pondělí 28. července, den 3

FRANCOUZSKÁ RIVIÉRA Nevím už, jestli to tak vnímal i zbytek kempu, ale podle mne velmi tiše jsem v 8 ráno nastartoval svou dvouválcovou jedenáctistovku a zajel jsem do nedaleké pekárny (zmerčil jsem ji včera cestou do kempu) pro bagety a croissanty. Po snídani, tvořené kromě zmíněného pečiva především kávou a instantní polévkou, balíme tábor. Ve třech to jde docela rychle, i tak ale odjíždíme až o půl desáté. Obloha je krásně modrá a tak je první cíl – jedna z vícero značených vyhlídek na most – perfektním místem pro dokumentaci velkolepého díla. Dál pokračujeme stepní krajinou přes Brunas až na hlavní silnici N9, která nás po chvíli přivádí zpátky na dálnici A75; té se držíme až k Béziers, kde končí a my začínáme hledat benzinku. Na první nemáme štěstí, je to automatická stanice pouze pro držitele speciálních karet. Na té další už je obsluha, ale musíme si vystát frontu; na konci si nás ještě ke všemu pletou, takže my platíme za Honzu a ten zase za nás. Není si ani co dorovnávat, protože mají motorky skoro stejnou spotřebu. Ještě chvíli jedeme po dálnici A9 podél pobřeží Středozemního moře (které ale není vidět), až za Narbonne definitivně opouštíme nudu a šeď 4-proudých silnic. Konečně vidíme moře, je to nádherný pohled (kdyby to snad někdo ještě nevěděl). Záliv u Leucate nás kromě vzrostlých palem vítá také nechutným zápachem rybiny, prcháme rychle pryč po pobřeží na jih. Už bychom rádi do nějakého kempu, užít si ještě nějaké to koupání; všechno je tu ale přelidněné a najít volné místo v přijatelné lokalitě bez návalů tisícovek rekreantů bude problém. Projíždíme jedno město za druhým, vysílačky jedou jako o závod: tady se něco nelíbí jednomu, jinde zase dalšímu, nakonec v Argeles-sur-mer, vyčerpaní z popojíždění v zácpě, zkoušíme první kemp, byť je to přímo v centru letoviska. Mají volno (poslední 2 místa), takže rádi bereme (jak budeme mít možnost přesvědčit se za pár dní u Atlantiku, hledání noclehu může být i podstatně složitější). Stan stavíme v prašném koutě hned u zdi, která kemp odděluje od silnice – nic lepšího už pro nás nemají. Jen co je hotovo, bereme si plavky a jdeme na pláž. Všichni jsme u teplého moře poprvé po delší době, takže až do sedmi se rácháme ve vlnách. Večer jdeme do centra na něco k jídlu; venkovní zahrádky praskají ve švech, a že jich tu není málo – Argeles je dost profláklé letovisko (a nebo je to po celé francouzské riviéře stejně beznadějné). Nakonec ale máme štěstí a dáváme si dobrou pizzu s vínem. S příchodem noci se zvedá vítr a na obzoru se blýská, místní počasí ale respektuje předpověď a tak v noci nespadne ani kapka. Ujeto 254 Trasa: GOOGLE MAPS Nocleh kemp na Avenue de General de Gaulle, Argeles-Plage GPS: +42° 33′ 2.48″, +3° 2′ 35.43″ Cena: €33

Úterý 29. července, den 4

OKRUŽNÍ VÝLET PO POBŘEŽÍ Čtveřice pubescentů ubytovaných hned vedle nás dělala do 4 hodin ukrutný bordel, budím se velice nevyspalý. Sprcha a kafe to ale spolehlivě napravuje a po krátké poradě prodlužujeme pobyt o další noc, protože se nám tady vcelku líbí. Oblohu máme pošmournou, ale na déšť to nevypadá a navíc známe předpověď – na dlouho dopředu jenom jasno. Během snídaně už se obloha vybírá, takže na dnešní výlet vyrážíme nalehko: v šortkách, tričku a keckách :-) aneb jak si zahazardovat dva tisíce kilometrů od domu. Jediné, co nás teď odlišuje od místních motocyklistů jsou CZ-ky na horních kufrech (ty boční jsme nechali ve stanu). Míříme po pobřeží do Španělska, na nějaké to koupáníčko. Silnice nevede ani 50 metrů rovně, navíc je tu docela silný provoz takže nikam nespěcháme. Za Portbou se poprvé v životě dostáváme do Španělska, tak to dokumentujeme u cedule a míříme k dnešnímu cíli – mysu Creus. V Port de la Selva se koupeme na městské pláži, motorky jsou na parkovišti jen 20 metrů od nás (s autem by to tak jednoduché nebylo). Jsme v zátoce, takže je tu mělké dno, krásně klidná voda a jemný písek. Po hodině ráchání zjišťujeme, že sprchy se sladkou vodou jsou mimo provoz, tak rovnou zůstáváme v plavkách a jedeme dál (jako jediný s sebou nemám tenisky, takže jedu v Oxtarech a s plavkami to vypadá obzvlášť komicky). Projíždíme už hodně vyprahlou krajinou až do Cadaqués, kde se pod velením Garmina dereme skrz ty nejužší uličky ve městě. Samotný mys je chráněnou oblastí se specifickou přírodou, po uzoučké silnici dojíždíme až k majáku. Pro informace chtivé je zde turistické centrum s výstavou, pro hladové pak restaurace. Nás nezajímá ani jedno, ale fotíme si krásné útesy lemované průzračnou mořskou vodou. Cestou zpátky si všímám podezřele rudých kolen: Zdeňka mě sice řádně namazala opalovacím krémem, ale to jsem na sobě měl ještě šortky a po převléknutí do plavek, které jsou kratší, už zůstala kolena nenamazaná. To s mým fototypem znamená jisté spálení už po pár minutách na takovém slunci, jako je v místních končinách. Do kempu to sice není daleko, ale jak je místní silnice klikatá, vůbec to neutíká. Cestou nakupujeme něco k jídlu a tankujeme španělský benzín – €1,20 za litr je výrazně lacinější než u nás. Zpátky v Argeles nás čeká ukrutná dopravní zácpa, kterou po vzoru místních projíždíme bez potíží po středové čáře a jen co jsou motorky zaparkované, jdeme řádit do vln. Moře je o chlup studenější než včera, ale to nám rozhodně nebrání v radovánkách. K večeři jdeme na kebap jen pár metrů od kempové recepce. Je to taková hromada jídla, že s funěním hážu poslední zbytky do koše a vracíme se do kempu vypít víno, co jsme koupili. K němu po zdolání lahve přidáváme nějaké to „příjemně“ vyhřáté plechovkové pivo. Honza, nedbaje mých informací o snadné dostupnosti laciného piva po celé Evropě, nelenil a přibalil si čtyřiadvacet půllitrových plechovek různých českých piv. Po příjezdu do slunných Pyrenejí se teplota plechovek vyrovnala s okolím a tak nám nezbylo než popíjet sice znamenitý, leč řádně vyhřátý zlatavý mok. Ujeto 155 Trasa: GOOGLE MAPS Nocleh kemp na Avenue de General de Gaulle, Argeles-Plage GPS: +42° 33′ 2.48″, +3° 2′ 35.43″ Cena: €33

Středa 30. července, den 5

PRVNÍ KONTAKT S PYRENEJEMI, ANDORRA Sousedi zase dělali bordel, ale dneska mi to bylo fuk a spal jsem jako mrtvola. Budík zvoní v 7.30, máme se ke vstávání, ale Zdeňka hlásí, že Honza spí mezi motorkama jako pařez. No co naplat, tak si ještě taky dáchneme. Za hodinu nás ale Honza budí a ptá se, jak dlouho ještě budeme spát, že už si udělal fotky ranní pláže a už by rád vyrazil – Zdeňka teda viděla prázdný spacák a domyslela si, že je Honza pořád v něm. Po probuzení přicházejí ke slovu spálené nohy, není to žádná sláva. Po snídani se balíme, po dvou nocích je to krapet náročnější a všude máme zanesený prach, ale nakonec to máme všechno na motorkách a vyrážíme do hor. Argeles je příšerně zacpané, ono v těch úzkých uličkách stačí jeden šikovně načasovaný semafor. Ve vedru se popojíždění nedá vydržet, takže i s naloženýma motorkama se proplétáme mezi auty a docela to jde. Za městem se napojujeme na rychlejší silnici, míjíme města Le Boulou a Céret. Tam nás čeká nemilé překvapení, když v protisměru jedoucí cyklista z nepochopitelného důvodu klouže a rozplácne se přesně uprostřed jízdního pruhu. Auto za ním to nemá šanci ubrzdit, ale ještě než vyletí do protisměru, kde by na 100% srazilo Honzu, pumpičkářské nemehlo se sbírá a klidí se z cesty. Moc nechybělo… První plánovanou zastávkou na naší cestě jsou v mapě vyznačené Gorges de la Fou (bláznovy soutěsky) poblíž města Arles-sur-Tech. Jak nás již zdálky cedule informují, jedná se o nejužší soutěsku na světě; všichni tři jsme ale natěšení na Pyreneje a nechce se nám absolvovat prohlídkovou trasu, která by zabrala značnou část dne (původně jsem totiž myslel, že to bude jen přírodní zajímavost typu „zastavit-vyfotit“) – pokračujeme tedy v cestě. Těsně před průsmykem Col d’Ares míjíme značku ESPAŇA, takže zastavujeme a fotíme se; opodál je piknik-plácek, rovnou zůstáváme na něco k obědu. Zde máme první kontakt s Pyrenejemi a jen částečně se mi daří skrývat zklamání: vypadá to tu jako v Orlických horách – stejná scenérie, stejná flóra, do toho silnice s drsným asfaltem, který mi zadní Roadsmart zlikviduje během pár kilometrů, a kvůli tomu se trmácím dva tisíce kilometrů… Věru není mi do skoku, ale jak se již zanedlouho ukáže, první dojem byl zcela nesprávný. Zanedlouho jsme zpátky ve Francii a přes průsmyky Col de Puymorens a Pas de la Casa vjíždíme do Andorry. Svezení už je špičkové, na kvalitu vozovky si ani v nejmenším nemůžu stěžovat a teploměr ukazuje 26°C i v nadmořské výšce 2000 m.n.m. Jediným trápením je ta spálená levá noha, jejíž sebemenší pohyb např. řazením vyvolává nepříjemnou bolest; nakonec učím našeho Bulldoga, že i v plné náloži se umí ze 40 km/h sesbírat na poslední rychlostní stupeň. Co říct k Andoře? Malý daňový ráj na hranicích Francie a Španělska o rozloze necelých 500 km2 je pod společnou vládou francouzského prezidenta a španělského biskupa; oficiálním jazykem je katalánština, ale bez potíží jsem se domluvil francouzsky. Litr benzínu v době naší návštěvy stál €1,10 / litr, což při tehdejším kurzu eura ke koruně bylo skvělých 26,50 Kč / litr – tedy cena u nás obvyklá tak možná na přelomu tisíciletí. V Andoře se také neplatí žádné přímé daně, což znamená perfektní možnosti nákupu čehokoliv. Pro příklad – v obchodech je většina prostoru vyhrazena alkoholu, přičemž nikde jinde jsem neviděl tak obrovské lahve. Litr pravé stoličné vodky vyšel na € 8. Při zastávce na focení u nás zastavuje postarší Yamaha XT nabalená až k prasknutí a dává se s námi do řeči pár českých cestovatelů z řad studentů, kteří jsou na čtyřicetidenní (!) cestě do Maroka. Přejeme šťastnou cestu a vyrážíme na nejvyšší bod letošní dovolené – průsmyk Port d’Envalira (2408 m.n.m.). Cestou míjíme malou závodní dráhu pro motokáry a na vrcholu, světe div se, benzinová pumpa. Na průsmycích už jsem viděl ledacos, ale tohle je tedy unikum. Jakmile máme dofoceno, vracíme se na silnici a sjíždíme z průsmyku. Na silnici je tu a tam rozházený štěrk z okolních staveb, zřejmě aby se motorkáři nenudili. Klesáme, okolní teplota nám (ne)příjemně stoupá a k tomu dojíždíme skokově popojíždějící kolonu aut. Chvilku stojíme, pak zkoušíme předjíždět, ale v zatáčkovitém profilu silnice je to dost riskantní, jak mi názorně předvádí taxík nečekaně se objevivší přímo přede mnou během jednoho takového manévru. Proto jsme jedině rádi, když v Canillo nalézáme kemp. Je to spíš menší zařízení, nepříliš obsazené, zato velice pěkné a čisté. Hned za stanem protéká malá strouha, tak do ní pohotově ukládáme dvojici Prazdrojů a se Zdeňkou jdu pro nějaké jídlo do města. Ujeto 250 Trasa: GOOGLE MAPS Nocleh Camping Jan Ramon, Canillo GPS: +42° 34′ 8.04″, +1° 36′ 19.13″ Cena: €19,80

Čtvrtek 31. července, den 6

ANDORRA Budík nás probouzí v 7 hodin; nikdo výrazně neprotestuje, tak jdeme se Zdeňkou do města pro čerstvé bagety. Všude mají ještě zavřeno, ale v právě otevírající cukrárně slavíme úspěchy a odnášíme si ještě teplé pečivo (a pro mě samozřejmě pár croissantů a jako přídavek rozinkový motanec). V kempu se ještě trochu ředím instantní polévkou, balíme se a vyrážíme. V celé Andoře se mohutně staví. Potkat zde na nejzastrčenější silnici míchačku nebo kamion s návěsem není nic neobvyklého, na každém rohu roste nový dům s převážně betonovou střechou (bydlet přímo pod skalním masivem asi přináší jistá rizika). Obloha je – jako obvykle – azurová a tak je sjezd do hlavního města Andorry (Andorra la Vella) provázen oteplením. Ve městě tankujeme a dáváme si záležet, takhle laciný benzín už asi dlouho nebude. Při té příležitosti kontroluju tlak v pneumatikách; u tak bezúdržbové motorky jako je Bulldog se prostě něčím zaměstnat musím. Dál se naše cesty rozdělují: Honza, inspirován zmínkami o šotolinové cestě a vybaven cestovním endurem s echtovním obutím od Mitasu, míří na západ. Z Andorry totiž vede kromě dvou cest asfaltových i jedna cesta nezpevněná, brody lemovaná, v mapách jen zřídka se vyskytující a přesně ta je jeho cílem. Náš Bulldog by v podobném prostředí aspiroval na infarkt myokardu a i já sám obvykle hledám objízdnou trasu, jakmile se v cestě objeví jen malý kamínek, takže si domlouváme sraz v Llavorsí a loučíme se. Na výjezdu z Andorry míjíme zastoupení snad všech automobilek, zřejmě tu nákup auta patří ke stejně výhodným položkám v rodinném rozpočtu hned vedle paliva a alkoholu. Pro ty, kdo ale překročí vývozní limity, čeká na výjezdu do Španělska obrovská celnice, kde probíhá 100% kontrola projíždějících vozidel. Podezřelí musí odstavit auto na zastřešené parkoviště a podrobit se prohlídce. My hladce projíždíme – asi je na první pohled zřejmé, že bychom kontraband neměli kam naložit, a jsme opět ve Španělsku. Kolem La Seu d’Urgell je silnice nudně rovná, ale jen co odbočíme na N260 spojucící Adrall a Sort, začíná motorkářské nebe. Žádné vesnice, žádná města, kvalitní asfalt, modrá obloha, nulový provoz – a silnice nevede kousek rovně. Kousek před Sort vidím v zrcátku, jak se na mě zvolna dotahuje jedna z motorek, které jsme potkali chvíli předtím na odpočívadle při focení. Zvažuju okolnosti – gumy máme dobré, v tomhle hicu nemůžou být neohřáté; naložený Bulldog je sice handicapem proti lehkému stroji domorodce, ale proč to nezkusit; následující kilometry se pak důkladně starám o to, aby si večer do vyhledávače vyťukal, co že je to „CZ“ za zemi :-) Ze Sort jsme po chvíli v Llavorsí, kde máme sraz s Honzou. Nikde ho ale nevidíme, tak si na oficiálně vyznačeném piknik plácku dáváme ve stínu studený oběd z vlastních zásob a píšu Honzovi, jak to s ním vypadá. Zpátky přichází zpráva, že se musel vrátit (jak později vypráví, úspěšně překročil hranice do Španělska a jen pár kilometrů od cíle se musel vrátit kvůli rekonstrukci vozovky, která kompletně uzavřela průjezd) a dorazí k nám nejdřív za 2 hodiny. Jak to viděl Honza: Volný čas do Honzova příjezdu využíváme k prohlídce okolí, nejdřív jedeme do národního parku Aiguestortes and Sant Maurici Lake, což by mělo být spousta vysokohorských jezer. Dřív, než ale cokoliv vidíme, nás čeká závora přes silnici a odstavné parkoviště. Dál se jet nesmí, buďto můžeme vyrazit na tůru (nejbližší jezero je odsud 2,5 km) nebo se vrátit. Na pěší výlet ale nejsme vybavení, takže se vracíme. Cestou zpátky chytám přímo do tváře motýla – jezdím tady většinou s vyklopenou bradovou částí helmy, jenom se sluneční clonkou a tak jsem pořádně oslizlý – nevěřili by jste, kolik toho dovede docela malý motýl zaneřádit. V Llavorsí Honza ještě není, tak bloumáme po okolních údolích, nikde ani živáčka. Všímám si že i k docela malým obcím o pár duších míří silniční ukazatele ve velikosti odpovídající těm našim dálničním, o infrastrukturu se tady starají velice dobře. Od Honzy dostávám SMSku, že už nás vyhlíží na piknik plácku, tak se vracíme. Jeho Transalp konečně vypadá jako pořádné cestovní enduro, zaprášený a zablácený – však taky ujel pořádný kus po šotolině a prý tam byly i nějaké brody. Potřebujeme nutně nakoupit něco k pití, 1,5 litrovou láhev Tangu jsme už dávno vypili. V celém Llavorsí ale není jediný obchod, tak vyrážíme na cestu a nakupujeme ve Valencia d’Aneu. Další úsek naší cesty je, co se kvality povrchu týče, to nejhorší, co nás má za celou dovolenou potkat: průsmyk Port de la Bonaigua (2072 m.n.m.) je kompletně v rekonstrukci a asfalt povětšinou chybí, celou cestu nahoru jedeme po šotolino-kamenité cestě, místy zpestřené blátivým úsekem od kropení vodou. Hrozně se tu práší, stavaři mají většinou roušku přes pusu a nos a tak na druhou stranu chápu, proč to občas zkropí. Aby ušetřili za semafory, jsou ve zúžených sekcích pokaždé 3 postavičky tmavé pleti: jeden nahoře a jeden dole – oba s plácačkou, a mezi nimi „koordinátor“, který kontroluje zda mají oba správně natočeno. Nahoře na průsmyku je silnice obsazená stádem koní, kteří jsou zcela apatičtí ke vzteklému troubení a najíždění ze strany německého Audi; teprve když ze vzadu stojícího auta se španělskou značkou vystoupí řidič a osobně koním domluví, ochotně se rozestupují. Honza zkouší některého z nich pohladit, ale nedaří se; dvojice hřebců je navíc dost prudérní, tak raději odjíždíme. Ještě pár zatáček jedeme po rozestavěné cestě, pak už ale pokračuje kvalitní povrch a tak se mi lepší nálada. Ve Vielha se dáváme na jih po N230 a po chvíli vjíždíme do 5,3km dlouhého tunelu, ještě zářícího novotou. Po celodenním vedru tu je docela příjemný chládek. Dnešek končíme v terasovitém vyprahlém kempu kousek pod Vilaller; mají tu bazén, takže se večer nenudíme. Ujeto 311 Trasa: GOOGLE MAPS Nocleh Camping Alta Ribagorca, Villaler GPS: +42° 26′ 53.08″, +0° 42′ 38.98″ Cena: €23,-

Pátek 1. srpna, den 7

OKRUŽNÍ JÍZDA A TEPLOTNÍ PŘEKVAPENÍ Vstáváme v osm ráno a i když nemusíme balit stan (zůstáváme 2 noci), motorky startujeme až o půl jedenácté. Kromě snídaně nás totiž před odjezdem čeká mírně delikátní záležitost – nečekal jsem, že tu bude takové vedro a jediné kalhoty, které mám s sebou, jsou membránové Probikery. Po těch nesčetných zpoceních už drobet páchnou a tak nezbývá, než je vyprat. Po úkonu ještě provádíme škatulata v našem ošacení; jelikož s sebou opravdu nemám jiné kalhoty, beru si ty Zdeňčiny (jezdil jsem v nich sám, než jsem si koupil Probikery a dal jsem jí je) a Zdeňka obětavě pojede jenom v elasťákách. Při pohledu na oblohu se není čeho bát, jako obvykle máme jasno a vypadá to na pořádně horký den. Po N260 jedeme do Castejon de Sos, kde opouštíme hlavní tahy a inspirováni mapou z edice Marco Polo, míříme na sice tence vyznačenou, leč zeleně lemovanou – tedy panoramatickou – cestu. Honza v našem zájmu protestuje, že mu tam navigace hlásí „nezpevněnou cestu“, ale to se ještě směju – přece nebude GPS CityNavigator, pokrývající celou Evropu, chytřejší než detailní Marco Polo speciálně pro tuhle oblast. Hned po průjezdu první obcí Chia je ale jasno – dál pokračuje jenom šotolina. Je to už druhé selhání papírové mapy, takže Marco Polo odteď můžu zodpovědně použít maximálně tak k účelu, s nímž by vydavatelství rozhodně nesouhlasilo. Ve světle nových událostí se opět rozdělujeme – tahle cesta i objízdná trasa po silnicích hodných našeho stroje se sbíhají v Salinas, tam se sejdeme. Silnice z Castejon de Sos na jih je prostě skvělá; úzká cesta, lemující nevelkou řeku, se motá soutěskou, po obou stranách vysoké hory umožňující na chvíli uniknout přímému slunci. Jakmile se ale N260 stočí na západ, je tahle scenérie vystřídána něčím, na co jako středoevropané nejsme zvyklí: vyprahlá země, z níž jen sporadicky trčí zelené keříky, vlevo rovina kam jen oko dohlédne a vpravo se tyčí Pyreneje. K tomu modrá obloha, rovná a kvalitní silnice s minimálním provozem… Jak to viděl Honza: Načasování srazu v Salinas nemohlo být lepší, Honza příjíždí zrovna když vypínám motor pod stromem. Za Bielsa děláme malý nákup v kouzelném obchodě vedle benzinky a vjíždíme do tunelu. I přes nemalou délku (3000m) ho zjevně veškerá bezpečnostní nařízení obešla širokým obloukem, je tu pouze 1 pruh pro každý směr oddělený bílou čarou; hned vedle krajnice už je skála. Nouzové východy nebo nouzové stání se tu nekonají. Z tunelu vyjíždíme přímo do mraku, a pěkně studeného. Hlava to nějak nechce strávit, před tunelem 35˚C jasno a o blbé 3 kilometry dál je 20˚C zataženo? Snad se to probere, jak budeme klesat. Za chvíli je ale jasné, že Pyrenejský masiv brání dešťovým mrakům v přesunu dál na jih a tak se počasí nevylepší, dokud se nevrátíme do Španělska. Jen v triku a bundě bez vložky je mi docela chladno, co teprve Zdeňka v elasťákách… (Honza si pochvaluje, že je konečně trochu chládek). Kvůli tomu, a i pro pokročilou hodinu, v Arreau měníme plány; původně jsme chtěli vidět observatoř Bigorre a vodopád Gavarnie, ale v tomhle počasí to nemá smysl. Po D618 se obracíme na východ a v krásném lázeňském Luchonu nakupujeme něco na večer. Průsmykem Col du Portillon se v drobném deštíku vracíme zpátky do Španělska, ale jelikož jsme stále na stejné (=špatné) straně Pyrenejí, změna počasí se nekoná. V mé „průsmykové historii“ to bylo nejspíš první sedlo, které jsem absolvoval na mokru a teda nic příjemného to nebylo. Teprve průjezd již ze včerejška známým tunelem Vielha nás vrací do modré oblohy a více než 30˚ tepla. Kdybychom to nezažili, asi jen stěží uvěříme takové změně počasí. Po večeři v kempu následuje oblíbená aktivita – bazén. Předpověď na zítřek slibuje pěkné počasí i tam, kde nás dnes zastihly mraky a zima. Ujeto 286 Trasa: GOOGLE MAPS Nocleh Camping Alta Ribagorca, Villaler GPS: +42° 26′ 53.08″, +0° 42′ 38.98″ Cena: €23,-

Sobota 2. srpna, den 8

VODOPÁD GAVARNIE Vstáváme v sedm, po sprše a snídani balíme stan; dnes pojedeme zase o kus dál. V deset startujeme a vyrážíme po cestě, kterou jsme projeli už včera; za tunelem Vielha, k naší úlevě, je stejně krásná modrá obloha jako před ním. A tak cesta, byť stejná jako včera, vypadá úplně jinak. Hned za francouzskou hranicí fotíme krásný kaskádovitý vodopád a na průsmyku Portillon si dáváme kávu a palačinky v malém bistru. Za Arreau stoupáme na Col d’Aspin – krásné místo. Dostali jsme se opět na trasu Tour de France, což se lehce pozná podle „motivačních“ hesel namalovaných na silnici. Silnice je spíš úzká, ale kvalitní s krásnými zatáčkami a rozmanitým okolím. Ze sedla je pěkný rozhled, výjimečně jsou vidět zasněžené vrcholky hor a budí to takový alpský dojem. Další zastávkou je průsmyk Col du Tourmalet, který je na první pohled mekkou cyklistů. Kromě jejich značného množství jsou zde také sochy pumpičkářů v nadživotní velikosti a pamětní desky průkopníkům tohoto sportu. Nás ale víc zajímá možnost výjezdu na observatoř Pic du Midi de Bigorre; to se bohužel nekoná, neboť cesta je pouze šotolinová (takže odpadám já) a navíc přehrazená vjezdovou branou, která neumožňuje vjezd ani Honzovi. Podívat se tam tedy lze buď pěšky, nebo – jak záhy zjišťujeme – pronajatým off-roadem s řidičem. Ani jedno nás neláká, tak sjíždíme kousek pod sedlo a v přírodě si děláme vynikající piknik. Poté se přesouváme do Gavarnie; cestou zkouší mou pozornost mladík v malém autě, když se mi po výjezdu z vedlejší umně staví přímo napříč cestou; naštěstí jsem ho už předem viděl a zhodnotil jako nebezpečí, takže jsem se zastavením neměl problémy a naplno jsem na něj mohl s otevřenou helmou zařvat „PAKO!!“. To ho ale nejspíš znejistilo, ve frankofonní zemi tenhle výraz asi neznají, takže dvakrát místo zpátečky s příšerným zvukem zařadil jedničku a s vytřeštěným pohledem směrem vzad začal hopsat dopředu. No nakonec nás i pobavil, ale nečekat to, mám co dělat abychom dovolenou předčasně neukončili. Konečně jsme v Gavarnii; cesta nás přivádí až na odstavné parkoviště. Motorky jsou sice vyznačené jako platící, ale pár strojů už vidíme zaparkovaných na chodníku mimo placené parkoviště, tak své stroje parkujeme k nim (nikdo nic nenamítá). Podle průvodce nás čeká 2,5 km dlouhá cesta k vodopádům, tak helmy zamykáme k motorkám, bundy se stěhují na sedla jenom přichycené pavoukem a lehce před pátou vyrážíme. Vesnice Gavarnie je malebná, protéká tu říčka a po jejím břehu jdeme po cestě směrem k vodopádu (značeno „Cirque de Gavarnie“). Vedro je pořádné, takže jsme během chvilky zpocení od hlavy až k patě (včetně včera vypraných kalhot…) a mezi ostatními turisty působíme v naší motovýbavě dosti exoticky. K vodopádu to nakonec máme pěkných 90 minut, ale cesta se vyplatila. Nejvyšší z vodopádů má přes 400 metrů, což ho řadí na první místo ve Francii. V restauraci nedaleko od vodopádu si dáváme velkou vodu a zmrzlinu, abychom nezkolabovali; nenapadlo nás, že bychom oproti informaci v průvodci absolvovali tak náročnou cestu a tak s sebou vůbec nic nemáme. Výlet do Gavarnie můžu doporučit; ale rozhodně jej absolvovat jako ryze pěší turista, motorkářské boty a kalhoty byly na obtíž. Cestou zpátky k motorkám nakupujeme v osm hodin v Gavarnii nějaké pití a bagety, překvapivě měli ještě otevřeno. Startujeme motorky a bereme zavděk prvním kempem po ruce. Nejprve to vypadá, že nemají místo, ale nakonec se nás ujímá paní domácí a ukazuje nám sympatický plácek hned vedle řeky. Ujeto 204 Trasa: GOOGLE MAPS Nocleh kemp nedaleko od Gavarnie GPS: +42° 48′ 3.60″, +0° 0′ 46.80″ Cena: €15,15

Neděle 3. srpna, den 9

LOURDES, CANFRANC Budík nastavený na sedmou ráno nás probouzí do pěkné zimy; do údolí slunce zrána nesvítí a hned za stanem protéká řeka s ledovcovou vodou. Přes noc nám neuschnuly ručníky ani prádlo, navíc balíme stan mokrý od ranní rosy. U snídaně probíráme dnešní program – jen kousek od plánované trasy máme Lourdes, světoznámé poutní místo. Honzovi se nechce, mně je to celkem jedno a Zdeňka by to viděla ráda, takže jedeme. Po vjezdu do mírně přeplněného města stavíme motorky na neplaceném parkovišti jen kousek od turistického centra. Helmy necháváme jen tak halabala na řidítkách, bundy přivázané pavoukem na sedle a jdeme na prohlídku. V úzkých uličkách je přelidněno, na každém rohu je krámek s náboženskými artefakty a do toho ukrutné vedro. Zvládáme to až k bazilice, cestou zpátky už skoro kolabujeme a tak si v jedné ze zahrádek dáváme oběd a kapučíno. Poté už zpátky do sedel a vyrážíme na další cestu; rychlostní silnice mezi Lourdes a Argeles nás konečně trochu ochlazuje. Po D918 vyjíždíme nejprve na průsmyk Soudor a poté na Aubisque; právě na něm nám cestování znepříjemňuje jednak velice rozbitá úzká vozovka a do toho kvanta nedělních výletníků, kteří se šnečím tempem sunou vpřed. Parkoviště na vrcholku je dokonale obšancované auty, pro nás se ale vždycky najde trocha místa. Po pár forkách odtud velice rádi mizíme a v Laruns hledáme benzinku, což v neděli ve Francii může být docela oříšek. První pokus – benzinka u supermarketu – vypadá slibně; sice zavřená, ale má fungovat na karty. Naše VISA electron jí ale není dost dobrá, zato se dozvídáme od domorodce teplotu vody a výšku vln v Atlantiku, takže víme co nás tam čeká. Kousek po cestě zpátky nacházíme otevřenou benzinku i s obsluhou, že by šli frantíci do sebe a začali fungovat i v neděli? V Bielle se dáváme na západ po malinké, ale nádherné silničce na průsmyk Marie-Blanque; tohle je dokonalý relax, nikde ani živáčka, jen tu a tam je piknikující rodinka kousek od silnice. V Escot se po D934 stáčíme do Španělska, podél silnice už jsou vidět zbytky bývalé železniční tratě. Projíždíme kolem pevnosti Portalet, je pěkně zasazená do skalního masívu a rozhodně by stála za prohlídku, kdybychom ale nemířili ještě dál. Hranice se Španělskem přejíždíme namísto zbrusu nového 9km dlouhého tunelu po průsmyku Somport; je povětšinou 3-pruhý a je to dobré svezení – však taky dole potkáváme dost motorek. Na sjezdu projížíme cílem dnešního dne – nádražím Canfranc. Železniční spojení mezi Francií a Španělskem bylo slavnostně otevřeno v roce 1928. Nádražní budova Canfranc byla tehdy největší v Evropě, se svými 240m délky. Po II. světové válce byl provoz obnoven, ale využití této tratě bylo nízké. Po železničním neštěstí v r. 1970, kdy došlo k selhání brzd nákladní soupravy a zničení jednoho z mostů, byl provoz zcela zastaven. Kdysi honosná budova měla být podle dostupných informací v pokročilém stadiu rozpadu; namísto toho je ale v rámci přestavby na hotel kompletně zakrytá lešením, což při délce bezmála čtvrt kilometru vypadá dost zajímavě. Pro nás je to každopádně zklamání, tak pokračujeme dál. Ve městě Jaca marně sháníme ubytování – kemp v centru se nám nelíbí a ten na okraji už je plný, tak pokračujeme dál po N240 směrem na Pamplonu. Po pár kilometrech stavíme ve vynikajícím kempu Pirineos. Sice je poněkud drahý, ale mají pro nás místo a k tomu i bazén a vlastní supermarket, takže není co řešit. Bazén má otevřeno jen do osmi, zbývá nám dvacet minut: bleskurychle se převlékáme do plavek, svršky hážeme na motorky a dopřáváme si zaslouženou relaxaci v příjemné vodě, vzduch má i v pokročilou večerní hodinu stále 30°C. Cestou zpátky bere Zdeňka útokem krámek v kempu a vrací se se dvěma litry ledově vychlazené Sangrie, takže je večer o zábavu postaráno. Ujeto 245 Trasa: GOOGLE MAPS Nocleh Camping Pirineos GPS: +42° 33′ 20.16″, -0° 45′ 21.14″ Cena: €34,43

Pondělí 4. srpna, den 10

ATLANTIK Vstáváme, balíme se a pokračujeme směrem k Atlantiku. Po dvou láhvích Sangrie jsem čekal náročnější probuzení, ale celkem to jde. Silnice jakoby vypadla z mapy USA – rovná, občas se výškově zahoupe, kolem jen vyprahlá zem… Na začátku přehrady Yesa zatáčíme na sever. Silnice N137 je hnedle sympatičtější, kroutí se podél říčky krásnou soutěskou v jejímž stínu si můžeme na chvíli odpočinout od přímého slunce. Za Burguí zatáčíme na silnici, kterou mám v mapě už dost tenkou; Honzova navigace ale píše „zpevněná cesta“ a po předchozích zkušenostech víme, komu spíš věřit – takže jedeme. Klube se z toho kvalitní silnice, sice dost úzká, ale ideální na odpočinkové tempo, při kterém si stíháme prohlížet i okolí. Projíždíme malou vísku Vidángoz, tady se musí krásně žít – odstrčení od civilizace. Trojice místních, sedících na lavičce, si nás zvídavě prohlíží; po 200 metrech silnice končí šotolinou a zákazem, tak se otáčíme a tři roztáhlé úsměvy zkažených zubů naznačují, že jejich majitelé dobře věděli, že pojedeme zpátky. Vracíme se tedy před vesnici na odbočku a tentokrát po správné cestě se u Guesa vracíme na o chlup rychlejší cestu NA178. Nacházíme se v Baskicku, kraji separátisticko-teroristické skupiny ETA; což nám často připomíná zbrusu nová cedule s názvem obce, na níž je dosprejován „správný“ – zřejmě Baskický – název. Jinak je to tu krásné, všude se staví, silnice záři novotou. V Escaroz se dáváme na západ po NA140, silnice se hned začíná kroutit do průsmyku. Žádnou výšku už ale nečekáme, ty nejvyšší Pyreneje jsou už bohužel za námi. Po N135 se dáváme opět na sever a užíváme si poslední kilometry ve Španělsku. Čeká nás průsmyk Roncesvalles, na jehož vrcholku bychom rádi něco pojedli. Jak už je ale místním obyčejem, přechod přes hřeben Pyrenejí na francouzskou stranu provází opět razantní změna počasí; vjíždíme do mraku, vidět je stěží na 50 metrů a přituhuje. V takovém nečase ani nemáme hlad, tak vrcholek průsmyku projíždíme bez zastavení a až na sjezdu, těsně před francouzskými hranicemi, tankujeme nádrže naposledy laciným španělským benzínem. Já to mám dokonce s obsluhou – místní pumpař vypadá, že by se se mnou spíš popral než by mě nechal natankovat samotného. Je to ale profík a ví, jak natankovat motorku až po okraj. Mají tu i toalety, tak je všichni využíváme a sbohem, Španělsko – vyrážíme do země galského kohouta. Další kilometry mezi Saint-Jeran-Pied-de-Port a pobřežím Atlantiku jsou zcela v režii Honzy, resp. jeho Garmina. Děláme si zastávku na oběd uprostřed ničeho, všude je krásné ticho, jenom to počasí mi dělá trochu vrásky; zatím jsme nezmokli, ale tak modrou oblohu jako ještě před chvílí ve Španělsku už nemáme. Cestou k pobřeží se to ale vybírá a když jsme v přímořském Le Penonu, už je zase azůro a vedro. Marně projíždíme městem hledajíc otevřený obchod, tak se vracíme na hlavní silnici, táhnoucí se podél pobřeží od Biarritz až po Bordeaux. Po chvíli jízdy stavíme u velkého SuperU a odcházíme o pár baget a piv těžší – první úkol splněn. Ten druhý – najít si zde nocleh – nás teprve čeká. Zastavujeme u každého kempu (a že jich tu je požehnaně), ale buďto nás už zdaleka vítá cedulka „complet“ (=plno), nebo si v horším případě musíme v ukrutném vedru vystát frontu na recepci, abychom se dozvěděli to samé. Teprve na osmý (!) pokus nalézáme útočiště v kempu Le Ocean. Recepční mě nejprve v golfovém vozíku proveze po areálu, abychom vybrali místo, potom vyřizujeme formality (€27) a znovu vedeni golfovým vozíkem následujeme na motorkách. Stavíme stan, tentokrát lámeme všechny rekordy, neb Honza je hnán vidinou koupele v Atlantiku. My zase tolik nespěcháme, takže si domlouváme sraz na pobřeží a jdeme se vyblbnout do bazénu. Teprve když z nás opadává to celodenní vedro, vyrážíme nalehko za ním. Opět jako ukázkoví motorkáři 2000 kilometrů od domova jen v šortkách, tričku a pantoflích (tentokrát jsem nechal Oxtary ve stanu) :-). Čekají nás jen 3 kilometry do Saint Girons-Plage; jedeme stěží sedmdesátkou a přesto je nám docela chladno. Na parkovišti necháváme motorku hned vedle Honzova Transalpa a jdeme na pláž, kde se po chvilce potkáváme i s Honzou. Pár společných fotek, a před západem slunce si jdeme dát něco k jídlu. Servírka má ale i v poloprázdné restauraci potíže, takže raději včas prcháme jen po půllitru vína bez jídla, než abychom prošvihli západ slunce. Na pláž přicházíme tak akorát, už ho kouká jenom malý kousek. Děláme pár fotek a jedeme zpátky do kempu; při zpáteční cestě je nám už hodně chladno. Zdeňka jde spát, s Honzou ještě sedíme do půlnoci u piva a ladíme scénář návratu. Ujeto 307 Trasa: GOOGLE MAPS Nocleh Camping l’Oceane GPS: +43° 55′ 19.20″, -1° 18′ 21.60″ Cena: €27,-

Úterý 5. srpna, den 11

NÁVRAT – ČÁST 1 Na to, že jsme si na dnešek vytyčili dálniční přesun, vstáváme proklatě pozdě. Prvním úkolem je zamluvit nám nocleh – telefonní číslo na Etap v Besanconu po marném hledání ve všemožných papírech nakonec nalézáme v Honzově navigaci – kouzelná krabička to je (pro případné zájemce se jedná o Garmin Zumo). Po krátkém telefonátu je vše zařízeno, tak snídáme, balíme a vyrážíme. Při pozdních příjezdech do ETAPu je dobré vědět, že na recepci od 22. hodiny nikdo není a je potřeba vybavit si ubytování přes terminál ručně; k tomu je nutné zadat (tzn. nezapomenout) 6-ti místný rezervační kód, poté probíhá platba kartou a ve výsledku automat vyplivne kousek papíru s číslem pokoje a číselnou kombinací k jeho otevření. Nasazuji na plynovou rukojeť tempomat a ke slovu přicházejí i špunty do uší, bez těchhle vychytávek by se mi po dálnici věru nejelo dobře.. Dálnice do Bordeaux je neplacená a docela zaplněná, pak se dáváme východním směrem, první mýto a je tu opět řídký provoz. Cedule „LYON 540 km“ je skutečně deprimující, takže nám nezbývá než zatnout svěrače, nasadit 130 km/h a v jednu ráno parkujeme před Etapem v Besanconu. Jedinou zaznamenáníhodnou událostí dnešního dne bylo překvapení v podobě stojící kolony za horizontem na dálnici kvůli odstavenému hořícímu autobusu – měl jsem co dělat, abych ubrzdil, v takové situaci se tempomat ukrutně plete. Ujeto 1043 Trasa: GOOGLE MAPS Nocleh ETAP hotel Besancon GPS: — Cena: €45 včetně snídaně

Středa 6. srpna, den 12

NÁVRAT – ČÁST 2 Vstáváme v 8, jdeme na snídani a po půl deváté už zase krájíme kilometry domů. Sedací partie už protestují, ale držíme se; hlavně dojet na Rozvadov, pak už je to domů skoro hračka. Stavíme průběžně po cca 100-150 km, střídavě na protažení a tankování. Za Mulhouse opouštíme Francii a německé dálnice jsou nepříjemným překvapením: zatímco na těch francouzských je i kvůli mýtu dost slabý provoz (a těch pár aut většinou ± dodržuje předepsaných 130 km/h), v Německu je doprava o 200% hustší a naše tempo je tak na spodní hranici místního provozu. Časem si ale zvykáme, chce to pořádně se dívat do zrcátek. Ještě dost daleko před českými hranicemi Zdeňka překvapuje, když velí příští zastávku až u nás: na Rozvadov nám v tu chvíli zbývá 160 km. Jsme tam po osmé večer a večeříme: kafe, bageta, nealkoholické pivo. V Plzni ještě doplňujeme nádrže, nad Barrandovem poslední kafe a o půl jedné jsme doma. Ujeto 1047 Trasa: GOOGLE MAPS Nocleh doma Celkem ujeto 5815 km Celková trasa Pyreneje mají jedinou vadu na kráse: jsou příliš daleko. Možná na první pohled nevypadají jako zajímavá destinace – vždyť vzdušnou čarou měří pouhých 500 kilometrů, ale po všech stránkách nás příjemně překvapily. Tolik klikatých silnic s perfektním asfaltem, skoro nulovým provozem a to vše v krásném počasí jsem rozhodně nečekal. K tomu moře s výbornou možností koupání, bazény v kempech, … Za výlet to rozhodně stálo. Příště ale, a troufám si to doporučit i těm, kteří by se snad malebností našich fotek nechali zlákat k výletu do těchto končin, určitě vypustím dálniční přesun na motorce – je to pomalé, drahé a extrémně nepohodlné. Motorka se dá naložit za auto na přívěs, odbýt si nezáživnou dálnici v pohodlném osobáku je pak rychlejší a pokud by se vezly 2 motorky, tak i levnější. U Pyrenejí nechat auto s vlekem v hlídaných garážích (na pár dní to nebude tak drahé) a pokračovat na motorce. Cestou zpátky zase motorku naložit a pokračovat autem… Díky Honzovi za příjemnou společnost a krásné fotky, a Zdeňce za to, že se mnou jela… PYRENEJE PLUS : ALPY PLUS : teplo i na průsmycích lehce dosažitelné perfektní silnice s minimálním provozem mohutnější masivy blízko k moři na koupání víc zajímavostí (přehrady, lanovky,…) ráj pro milovníky off-road cestování Andorra – centrum levného nákupu PYRENEJE MINUS : ALPY MINUS : vzdálenost od ČR daleko hustší provoz obtížnější domluva ŠP/FR (Španělé, narozdíl chladno ve vyšších polohách od Francouzů, ale ochotně komunikují nevyzpytatelné počasí v libovolném jiném jazyce – EN, DE, rucenohy,…) placené úseky silnic Trocha statistiky: během dvanácti dnů jsme najeli bezmála šest tisíc kilometrů z toho pět dní a čtyři tisícovky kilometrů padlo na přesuny, takže jsme na Pyreneje měli rovný týden průměrná spotřeba: 5,75 l/100km Trocha vybavení: termoprádlo tentokrát zůstalo doma; pro jistotu jsme si oba vezli tepelnou vložku do bundy, ale nakonec jsme ji použili jen jednou – při zpáteční cestě jsme ji nasadili v Rozvadově na posledních 250 kilometrů cesty zadní pneumatika překvapivě vydržela, i když to vypadalo, že mě opustí hned po příjezdu do Španělska, a definitivně jsem se přesvědčil o nesrovnatelné výhodě dvousměsového obutí není mapa jako mapa a vydavatelství Marco Polo má u mě velké mínus za nepřesnosti ve značení charakteru silnic zpevněná/nezpevněná Co mi hodně pomohlo na cestě: Vyklápěcí přilba se sluneční clonkou (CAGERG JUSTISSIMO) Vyjma dálničních etap a jednoho chladného dne jsem jezdil pořád s otevřenou helmou; ani mi tak nevadily stovky much, které skonaly nárazem na mou tvář; jednou jsem ale chytil motýla, a to byl humus…. Tempomat na plynovou rukojeť Tahle geniálně jednoduchá záležitost mi ohromně usnadnila práci na dálnici; poloha plynové rukojeti je pevně fixovaná jen váhou zápěstí na opěrné plošce. Bez tempomatu by mi při téhle vzdálenosti nebylo veselo. Špunty do uší Na nekapotované motorce je při rychlostech nad 100 km/h kravál, bez ohledu na to jak dobrou má člověk helmu. Špunty sice nejsou 100% řešení, ale po celém dni na dálnici mi aspoň v hlavě nehučelo jako v úlu. PMR vysílačky (Cobra MT 700) Naprosto perfektní pro domlouvání zastávek, trasy. Na dálnici bohužel hlasitost aspoň u mě nestačila, ale na okreskách dostačující.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .