0
0

Nápad vydat se do pouště nad Mrtvým mořem vypadal nadmíru dobře. Písek, duny, vedro, romantika, člověk ukáže, co v něm je, říkal jsem si. Místo toho v šest ráno stojíme na asfaltce u vyschlého koryta řeky, navíc zarostlého keři a trávou. Tohle že má být ta drsná Judská poušť? Pozdě odpoledne mi ale bylo definitivně jasné, že skepse opravdu nebyla na místě. Sotva jsem stál na nohou.

Nacházíme se necelých dvacet kilometrů východně od Jeruzaléma. Tady začíná vádí Kelt, mnohými považované za slavné biblické údolí stínu smrti popsané v Žalmu 23. Panuje tu neuvěřitelné ticho, což je po několika dnech strávených v Jeruzalémě mezi zástupy židů, muslimů i křesťanů příjemná změna. Přestože jsme daleko od hlučících davů, nejsme dost daleko na to, aby i sem, do této divočiny, nepronikla syrová politická realita jedné z nejvýbušnějších oblastí světa. Bezpráví, krev i konflikty jsou ostatně nedílnou součástí okolní krajiny, stejně jako její náboženský význam.

Mou mysl příliš zaměstnává nadcházející výlet, než abych si uvědomil, že stojíme na okupovaném západním břehu Jordánu. Navíc jsme sem dojeli po izraelské silnici, která spojuje několik židovských osad s hlavním tahem na Jeruzalém. Stejně tak mě nenapadne, že tu za pár let kvůli židovské osadě Allon bude nejspíš stát izraelská bezpečnostní bariéra, jež částečně přetne i vádí Kelt. (Osady odporují podle Evropské unie i Rady bezpečnosti OSN mezinárodnímu právu.

A stavbu oné izraelské bariéry na okupovaném území označil za nezákonnou Mezinárodní soudní dvůr.) Ač se to nezdá, i klidné vádí má svou temnou minulost. Před patnácti lety zde byli zavražděni Dror Forer a Aran Bachar, izraelští výletníci z Jeruzaléma. K obdobné situaci došlo i v roce 1995, kdy byl zabit osmnáctiletý Ohad Bachrach spolu s dvacetiletým Urim Šahorem – když se koupali v malém jezírku, měli je zastřelit zezadu dva Palestinci.

Palestinský soud s údajnými vrahy sice proběhl, nad jeho regulérností však dodnes visí řada otazníků a převládá hořká pachuť nespravedlnosti. Trval totiž pouhých patnáct minut a muži nebyli odsouzeni za vraždu, ale na základě nejasného obvinění, že jednali proti palestinským zájmům. V roce 1997 ve vádí Kelt opět tekla krev – těla třiadvacetileté Hagit Zavitzké a Liat Kastielové zde byla nalezena s podříznutými hrdly. Blízkovýchodní realita se nám během patnáctikilometrového pochodu připomene ještě několikrát.

Sloni na skalách

Chvíli po šesté se vydáváme na cestu. Nijak velké teplo není, slunce před námi jen líně stoupá. Po několika stech metrech vyschlým korytem se okolí náhle zazelená a my se ocitáme u malého vodopádu a jezírka, odkud vytéká říčka Prat. Ta slouží jako napajedlo pro mnoho živočichů, například pro gazely, které jsme viděli poskakovat ve vysoké žluté trávě nad vádí. Sledujeme líný tok říčky. Zelené keře působí ostrým kontrastem oproti vyprahlým žlutým skalám a kamenité půdě Judské pouště.

Občas proud přeskakujeme po kamenech, občas se na břehu prodíráme spletí hustých bambusů. Prat na nebezpečného zabijáka rozhodně nevypadá, ale při bleskových povodních už několik lidí připravila o život. O tom, kam voda dosáhne a jakou může mít sílu, svědčí naplaveniny na skalách i obří kameny, které musíme přelézat. U dalšího malého jezírka se posilníme arabskou pitou a českým lovečákem, a každý z nás dopije první láhev s vodou. Přestože sedíme ve stínu, teplota začíná povážlivě stoupat – už je třicet stupňů. Pokračujeme dál.

Stejně rychle jako zelená oáza začala, tak rychle i končí. Říčka najednou zmizí pod povrchem země a spolu s ní i život kolem. Krajina se rozevře do široké pánve a kromě jediné akácie, pod níž stojí čáp, je všude jen vyprahlá kamenitá pustina. Po chvíli nám přes cestu najednou přeběhne zvíře připomínající pořádně vykrmené morče a několika ladnými skoky se vyšplhá na skálu ke dvěma svým druhům. Pohodlně se usadí k ostatním a všichni nás zvědavě pozorují. Jsou to damani skalní, údajně nejbližší žijící příbuzní slonů. O těchto roztomilých stádových tvorech se mluví již v bibli jako o „národu bez moci“, který si „staví obydlí ve skalách“ (Přísloví, 30:26, český ekumenický překlad).

Židé ho jíst nemohou, Starý zákon totiž damany považuje za nečisté. Ostatně, není se čemu divit, jde o koprofágy (tedy pojídače výkalů), i když bible uvádí jiný důvod, a to, že to jsou „přežvýkavci, ale kopyta nemají úplně rozdělená“ (Deuteronomium 14:7, český ekumenický překlad). Cestou jich potkáme ještě desítky, jak se s mláďaty vyhřívají na skalách nebo jak před námi utíkají od napajedel. Někteří jsou trochu odvážnější a nechají nás dojít o pár kroků blíž, vždy si však pečlivě hlídají vzdálenost a bleskově zmizí, jakmile se ocitneme vedle nich.

Po stopách dobrého Samaritána

Údolí se uzavírá do rokliny a my musíme zase překonávat naplavené balvany. Skalní eroze, kterou cestou pozorujeme, vypadá hrůzostrašně. Kvůli ní se například do údolí sesunul asi sedmimetrový balvan, který se zaklínil na dně vádí, na druhé straně údolí se zase svezla celá část skalní stěny. Cestou korytem jsme našli železnou schránku od izraelské munice, o několik set metrů dál leží kolo a konečně i zrezlá karoserie automobilu s naplavenými chuchvalci trávy.

Z ničeho nic se na povrch opět dostane Prat, která prýští zpod skalního převisu a proudem vytváří další přírodní jezírko. Brodíme se vodou, která nám sahá po pás, několik desítek metrů. Až nakonec vyjdeme z rokle a šplháme po skalách nad úroveň říčky. Přejdeme po lávce a krajina se opět rozevírá. Před sebou máme háj datlových palem a starý mlýn. Kousek opodál stojí ruiny římského mostu – souběžně s vádí Kelt totiž kdysi vedla starobylá silnice do Jericha. Je to údajně táž cesta, kde se odehrává i příběh dobrého Samaritána (Lukáš, 10:29–37).

Zpozorním, když můj společník sbírá kameny. Že by se na nás chystali lupiči? Snad nám potom pomůže Samaritán! „Támhle vidím psa. Tak pro případ…“ říká na vysvětlenou. „Vezmi si taky,“ dodává. Pomalým krokem se přibližujeme a cestou míjíme zbytky něčeho, co vypadá jako bunkr. Z mlýna slyšíme hlasy, ale jeho obyvatelé si nás nevšimli nebo jsme pro ně naštěstí stejně nezajímaví jako pro psa odpočívajícího pod olivovníkem. Když jsme několik desítek metrů za mlýnem, zahlédnu v okně siluetu muže s puškou v ruce. Přidám do kroku ještě víc.

Pokračujeme dál podél úzkého umělého betonového akvaduktu, který zčásti odvádí tok říčky dál na východ. Pod námi se v údolí pasou ovce. Občas se korytem kvůli vedru brodíme a máčíme si hlavu. Během několika desítek minut máme oblečení zase suché. Slunce nelítostně praží a ručička teploměru přesahuje čtyřicet stupňů. Pot ze mě jen lije. Druhá láhev s vodou bude za chvíli tatam, a to jsme stěží za polovinou cesty. Od akvaduktu se nakonec odpojíme a opět klesáme do vyschlého vádí.

Po další hodině cesty strmou roklí, kdy nám nad hlavou několikrát proletí izraelské stíhačky, se údolí poněkud rozšíří. Po levé straně skalního útesu se otevřel pohled na klášter svatého Jiří, na jehož stožáru se třepotá bílá vlajka s červeným křížem, jíž si své svatostánky na Blízkém východě označuje řecká ortodoxní církev. Klášter stojí v jedné rovině se skalní stěnou, zhruba uprostřed srázu nad třicetimetrovou propastí. Vody mi v láhvi zbývá už asi jen půl litru. A to jsem původně chtěl vyjít jen se třemi litry!

Mozaiky z fotek a kamínků

Cestou ke klášteru na nás volá postava kráčející po skalní římse na opačné straně rokle. Žádnou zbraň v ruce naštěstí nemá. Po několika minutách k nám přijde asi padesátiletý podsaditý chlapík. „Jdete na návštěvu kláštera?“ Přikyvujeme. Po několika minutách už sedíme na terase, srkáme osvěžující ovocný nápoj a kocháme se výhledem po vádí. Ukáže se, že naším průvodcem je palestinský ortodoxní křesťan, který tu spolu s hrstkou mnichů už řadu let rozjímá o světě.

„Pojďte se podívat do kaple,“ řekne a otevře dveře. Naše oči si chvíli přivykají na přítmí, které tu panuje – sluneční světlo sem ze stropu dopadá přes barevné skleněné tabulky. Krásné mozaiky, pozlacené malby a obrazy na stěnách, jimiž je klášter vyzdoben, tak nejsou téměř vidět. Přitom takové kostely nejsou k vidění často ani v Jeruzalémě.

Stavba je více než šestnáct set let stará a legendy praví, že byla postavena poblíž jeskyně, kam Elijášovi Tišbejskému nosili havrani chléb a maso (1. kniha královská, 17:5). V roce 614 ho zničili Peršané a pobili všechny uvnitř. Lebky obětí tu mnichové uchovávají ve stříbrných schránkách. Makabrální scény z kaple jen podtrhuje částečně mumifikované tělo mnicha ve skleněné rakvi a jeho portrét vedle ní. „Ještě není hotový,“ pronese na adresu svatého a o stavu jeho nabalzamování náš průvodce. Sice nám vše ukáže, ale moc elánu do toho nedává. Ptáme se, zda sem vůbec nějací turisté chodí. „Ale ano, ale většinou se na klášter dívají z vrcholu údolí,“ ukáže nahoru, na druhou stranu rokle. „Až sem dojde málokdo,“ dodává.

Když se loučíme, Palestinci najednou zablýskají oči. „Víte, ty mozaiky, co jste viděli v kapli, to je také moje práce,“ říká a pokyne nám, abychom za ním šli do malé místnosti vedle hlavní brány. „To je moje dílna,“ vysvětluje s nadšením o poznání větším a ukazuje nám své nákresy a výtvory. Po malé exkurzi nám o sobě dále prozradí, že je také vášnivým fotografem. „Fotím ptáky a rostliny v okolí.

Ostatně jsem byl na lovu, když jsem vás zahlédl. Je to taková mozaika kraje. Pojďte se podívat,“ řekne a zavede nás do protilehlé komůrky, kde má postel, počítač, naházené oblečení i desítky tlustých alb s fotografiemi. „Mám tu spoustu obrázků. Koukněte se sem. A na tuto květinu. Tady na toho brouka a sem a sem,“ vrší nám do rukou jedno album za druhým. „Už řadu let si dělám archiv. Tohle je jen výběr. Mám tisíce fotek na cédéčkách. Podívejte,“ nadšeně vypráví a vytahuje šanony s disky.

5 kilometrů v 50 stupních

To jsme ještě nevěděli, že nejtěžší část cesty nás teprve čeká. Jak odpočíváme pod olivovníky u kláštera, objeví se na druhé straně rokle tři výrostci a začnou na nás halekat. Když se přiblížíme, po několika „hello“ na nás vyrukují s „money“. Od kláštera už naštěstí vede zpevněná silnice, to ale nic nemění na tom, že před sebou máme pořádný výšlap nahoru nad údolí, a k tomu tu jsou ještě ti kluci. Drží se nám v patách, do toho sem tam pronesou „money“. „No money!“ zakřičíme, načež naše slova nevěřícně a se smíchem zopakují: „No money?!“ Je nám jasné, že se jich jen tak nezbavíme. Meleme z posledního, přesto ale musíme nasadit pekelné tempo, abychom stále agresivnější puberťáky se zapálenými cigaretami setřásli.

Vodu jsme naštěstí doplnili v klášteře, a tak teď piji skoro stejně rychle, jako jdu. Po několika minutách úmorného tempa kluci odpadají a já mám co dělat, abych neskončil stejně. Sice už nestoupáme, zato se ale ocitáme na vrcholku údolí, kde do nás praží slunce. Je něco málo po poledni a ručička našeho kapesního teploměru tentokrát překračuje padesát stupňů Celsia. Nad údolím je malé parkoviště, kde starý Palestinec prodává vodu turistům, kteří sem náhodou zabloudí. Jeho společník spí pod provizorním stanem opodál.

Zdvořile odmítneme nabízené pití i odvoz károu k dálnici na Jeruzalém. Pro nás má přijet auto. „Je to ještě pět kilometrů pouští, rozmyslete se dobře!“ volá za námi prodavač vody. Slunce dál žhavě pálí. Stále chovám naději, že se za kopcem objeví náš odvoz, ale marně. Musíme dojít až k dálnici po svých. Kolem nás sice projede auto, ale nezastaví. Starý Palestinec měl pravdu. Na rozdíl od něj jsme nevěděli, že silnice je na samém počátku zatarasena závorou. Údolí stínu smrti se zkrátka musí prožít až na dřeň.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .