0
0

Předmluva ze 7. května 2007:

Na jaře roku 2007 mě Michaela Smetanová, správce Španělska na Ocestovaní.cz požádala, abych zveřejnil svůj starý mini-cestopis ze španělské Barcelony, kde jsem strávil zhruba dva a půl roku.

Z Barcelony jsem se vrátil do Prahy v roce 2003 a cestopis se od té doby povaluje bez dalších příspěvků na mých osobních stránkách http://www.semecky.com/cestovani. Na požádání ho tedy přikládám. Přeji příjemné čtení.

Hynek

Odjezd a cesta

— Psáno 28. 6. 2001 v Barceloně —

21. června 2001 jsme společně se dvěma přáteli Petrem a Ivčou odjeli autem do Barcelony. Odstěhovali jsme se ze svých bytů, vzali s sebou to nejnutnější a odjeli si trochu prohřát kosti k moři s tím, že si tu najdeme byt a práci.

Nikam jsme cestou nespěchali a tak jsme si mohli prohlédnout pár pěkných míst. Koupat se ve francouzském jezeře a koukat přitom na zasněžené vrcholky Alp, nebo vidět La Cité v Carcassonne bylo moc fajn.

Začátky v Barceloně

— Psáno 28. 6. 2001 v Barceloně —

Poslední 4 dny chodíme po realitkách a sháníme byt, což ve městě, kde je opravdu málo bytů k pronájmu, 32°C ve stínu a spousta Španělů, které cizinci vůbec nezajímají, není vůbec lehké. V Barceloně se byty nepronajímají, ale prodávají do vlastnictví. Je tu pár bytů k pronájmu, ale v porovnání s Prahou je to mizivé procento.

Je tu ještě další problém: jakmile neumíte dobře Španělsky, což ani jeden z nás neumí, jste v háji, protože si vás všichni zcela bezostyšně a někdy i kolektivně přehazují, jako dojnou krávu, kterou dříve nebo později prostě podojí.

— Psáno 02. 07. 2001 v Barceloně —

Máme za sebou první týden hledání bytu v Barceloně a jsme skoro stále tam, kde jsme byli. Nemáme byt a utratili jsme spoustu peněz. Nicméně, hledání bytu už ve Španělštině zvládneme téměř perfektně. Víme, že pokud si oblečeme košile a obleky, jde všechno mnohem a mnohem snáz. Prošli jsme za týden celé město a přičichli jsme k téměř všem zajímavým čtvrtím.

Po týdnu v pojízdném bungalovu na pláži za Barcelonou jsme se přestěhovali do jakési studentské koleje, která je pěšky deset minut od ulice La Rambla – v Barceloně nejfrekventovanější místo v centru. Má to svoje výhody – nemusíte jezdit autem, což je v Barceloně skutečný problém (parkování) a jste blízko lidem, které zrovna potřebujeme poznat. Na jednoho člověka tohle ubytování stojí 20 000.- Pta (cca. 4000.-Kč) na týden se snídaní.

Začali jsme chodit do státní jazykové školy EOI (Escola Oficial d’Idiomes), což by měla být jedna z lepších. Měsíční kurz stojí 40 000.- PTS (cca 8000.- Kč). Do školy chodíme každé dopoledne a máme skvělé dvě učitelky, které jsou obě normální lidské bytosti, ne jako z mých zkušeností za komunismu, kde učitelé a zvlášť učitelky (dámy prominou) byly prostě sedmihlavé saně, které žraly dětské hlavičky.

Samozřejmě jsme vyzkoušeli i jednu z nejlepších pláží ve městě, kde si vůbec nepřipadáte jako v evropské metropoli – moře je nádherně čisté. Myslím, že za chvíli jsme tmaví, jako locales, takže nebudeme tak nápadní – zmateně pobíhající tři bílé živé bytosti s batůžkem a v sandálech.

Fascinuje mě, jak jsou místňáci schopni chodit nabalení v takovém horku. Není pro ně problém procházet se v džínách, košili a zavřených botách na slunci ve dvě odpoledne. I to nacvičíme,… 🙂

Katalánci v Bareloně

— Psáno 10. 07. 2001 v Barceloně–

Musím trošku opravit jedno dřívější tvrzení. Psal jsem, že je v Barceloně spousta Španělů – není to tak. Španělé sice v Barceloně jsou, nicméně město patří Kataláncům, což jsou lidé, kteří jsou na svou katalánskou krev velmi hrdí. Jsou ‚opatrní‘ na peníze a dokonce jsou schopní postarat se i o ty vaše, pokud jim dáte šanci. Mají pochopitelně svůj vlastní jazyk, který je od Španělštiny dost odlišný. Pokud na Katalánce začnete mluvit katalánsky, máte veliké plus. Pokud na ně začnete mluvit španělsky, máte šanci, že se s vámi budou bavit. Pokud to na ně zkusíte s Angličtinou, máte smůlu.

Kolik stojí pronajmout si byt v Barceloně?

— Psáno 10. 07. 2001 v Barceloně–

Po dvou týdnech hledání se nám podařilo najít byt, do kterého se budeme (snad…) stěhovat v pondělí 16.7. Dnes jsme podepsali fakturu a zaplatili zálohu.

Byt v Barceloně není nijak nepřekonatelně drahá záležitost. Zaplatíte 130 000.- PTS (26 000.- Kč) měsíčně, což se v pár lidech dá zvládnout.

Pokud ovšem najmete některého z mnoha vyjímečně skvělých realitních agentů, připravte si něco málo pod 1 000 000.- PTS (200 000.- Kč) než se nastěhujete. Důvod je velmi prostý. 130 000 zaplatíte na prvním nájmu, 156 000 zaplatíte na provizi agentuře, 650 000 zaplatíte zálohu, abyste přesvědčili majitele, kterého nikdy neuvidíte, že si to můžete dovolit. Kolik zbývá? Asi 70 000 ? Ty zaplatíte na DPH a dalších drobnostech, jako je poplatek za smlouvu, poplatek asociaci realitních agentur a tak dál. Všechny drobnosti se ovšem dozvíte až z výpisu plateb na faktuře, kdy jste odmítli ostatní byty,…

Tohle všechno samozřejmě nepůjde jen tak. Musíte otevřít své soukromí a přinést originál pracovní smlouvy, kde je uvedeno, kolik vyděláváte peněz a jak dlouho. Možná budete muset přinést výpisy z účtu. Připadá vám záloha zbytečná? Jste ve Španělsku – perdone, en Catalunya!

Byt je ale velmi pěkný – pár minut od pláže, na klidném místě a téměř nový. 85 m2, terasa s výhledem na moře, … Těším se na ty snídaně, až za mnou někdo přijedete.

Barcelona po třech týdnech.

— Psáno 15. 07. 2001 v Barceloně–

Dá se těžko popsat, co je Barcelona za město z pohledu turisty, který tu strávil tři týdny tím, že hledal byt. Ještě těžší by ale bylo přehlédnout tu krásu, která vás tu na každém kroku obklopuje. Jednoduché věci, počínaje zákuskem v Syrijské hospodě a konče fasádami domů jsou vytvořeny s rozvahou, rozumem, citem a hlavně pro lidi a ne pro věci samotné. Jsou originální, perfektně a jednoduše funkční a krásné. Lidi je používají s lehkostí a samozřejmostí, na jakou já z Čech nejsem zvyklý a doteď mě fascinuje. Je to právě život těch lidí, který dodává věcem tady tu největší krásu. Projděte se tady v červenci po ulici a zjistíte, že nejdete po chodníku, ale po koberci jasně oranžových okvětních lístků spadaných z právě kvetoucích stromů. Nemáte jinou šanci, než po té kráse šlapat a tak se snažíte jí použít s citem a vnímat jí. Je jí tu tolik, že se z ní člověku snadno zatočí hlava. Hned vedle stojí prostitutka, které je snad šedesát let, má sytě červeně namalovanou pusu a mrká na vás. Uprostřed náměstí, na kterém rostou obrovské palmy je rozseto několik židlí, na kterých posedávají starší Katalánci a čtou si ranní noviny. Ty židle tam jsou pořád – místo do řady postavených laviček.

Srpen v Barceloně.

— Psáno 10. 08. 2001 v Barceloně–

Když jsem v Praze chodil do práce a něco jsem potřeboval vyřídit s jinou firmou v období dovolených, byl jsem z toho na prášky. Katalánci v Barceloně berou dovolenou mnohem vážněji. Ulice jsou prázdné a máte konečně kde zaparkovat. V supermarketech chybí některé zboží a regály mají najednou spoustu prostoru. No a když se zeptáte někoho z místních, jak to tedy je, odpoví vám, že banky snad fungovat budou… Posledního července proběhne v Barceloně masivní evakuace obyvatelstva. Téměř každá kancelář, bar nebo obchod mají jiné provozní hodiny na celý měsíc a spousta jich je zavřených.

Takže kdybyste se náhodou ocitli někdy v srpnu v Barceloně a sháněli práci, jako to teď dělám já, jděte raději na pláž a nespalte se (jako že se mi to teď povedlo), je to tady nejteplejší měsíc.

Začátky jsou pryč…

— Psáno 25. 10. 2001 v Barceloně

Dneska mě to potkalo. Všechno je na nic. Všichni se na vás mračí, nic se vám nevede a jste k smrti unavení, protože jdete z práce s těžkým počítačem přes rameno, který vás už nebaví. Všichni výrobci počítačů, když tvrdí, jak je tenhle lehký a tenký – kecaj, každej se pronese. Při cestě přes most se kouknete dolů a řeknete se, že by se na tu silnici pěkně přistávalo. Přejdete dál a pokračujete ve své hluboké depresi. Jste v cizí zemi, mluvíte jejich jazykem, ale nerozumíte si s nimi, protože jsou jiní. Přijdete domů, kde očekáváte zase ten počítač, protože nic jinýho už vás snad ani nenapadne. Deprese – hluboká a hnusná. Vejdete do bytu a na stole leží dva balíčky. Jeden od mámy, druhý od táty. Otevřete je a zase v životě zjistíte, jak jsou všechny věci jinak, než vám zrovna připadají být. Od táty přišel malý balíček čerstvě nasbíraných a usušených hříbků. Čuchnete si k nim a zatočí se vám hlava, jak skvěle voní. Od mámy přišel balíček s usušenýma bylinkama na čaj, který milujete. Dovedete si to představit ? Přes celou Evropu ke mě putuje z Čech zásilka hub a bylinek, která celou mojí depresi převrátí vzhůru nohama a ve finále jí nakope zadek? Po několikáté v životě přicházím na to, že mám rodiče jak z pohádkového filmu. Mami, tati díky, právě jste zachránili člověka před prožitím pár hnusnejch chvilek.

Město se změnilo. — Psáno 25. 10. 2001 v Barceloně

A to docela dost, alespoň tak to vidím já. Turista je tu dost rarita a ulice jsou plné lidí, kteří mezi sebou stěbetají, jaké to bylo dneska v práci a tak podobně. To tu v létě moc neuvidíte. Mají rádi prázdniny a vezmou si je. Po nich se změní. Teď na podzim mi připadají takoví děsně akční, tedy asi by se mělo napsat aktivní, ale to na ně nesedí. Ženské, o kterých mi to nedá a musím se zmínit, že jsou víc než nádherné, hrozně nakupují. Vůbec nechápu, co dělají s tolika věcmi – oblečení samozřejmě. Projděte se koncem října po Pl. Catalunya kolem osmé večer a skoro každá z nich vypadá jako vánoční stromeček ověnčený papírovýma taškama, na kterých jsou nejrůznější značky… Je jich tolik, že mi to připadá, jako by chodily takhle nakupovat minimálně třikrát do týdne. Chlapi tu nosí obleky a kravaty a buď modré, bílé, nebo !růžové! košile. Chtěl jsem si koupit zelenou, tmavě šedo zelenou košili. Neuspěl jsem, nikde jí neměli.

Pokus o normální život

— Psáno 25. 10. 2001 v Barceloně

K mému potěšení jsem našel práci. Byl jsem v půlce října na prvním pohovoru v téhle firmě a moc jsem se na tu pozici nehodil. Kamarád, který hledal práci v New Yorku mi poradil, abych jim nabídl, že u nich budu pracovat měsíc nebo dva zadarmo. Zabralo to. Stačilo půl měsíce a řekli mi, že „malinko předělali potřeby“ a že mě chtějí.

Vstanu v půl osmé, někdy si jdu koupit noviny – hned vedle vchodu je ráno prodává taková příjemná a každé ráno rozespalá holka. Za rohem koupím čerstvou bagetu a přesto, že je po ránu celkem chladno, sním jí na terase a koukám, jak nad mořem vychází slunce. To je nejkrásnější část dne. Potom hned do metra – mraveniště, kde je horko (taky ještě nevím proč) a spousta zmixovaných vůní, mokrých dlouhých vlasů, desek do školy, obleků, kravat…

Ve dvě na oběd – menu dne – pokaždé z prvního, druhého chodu, chleba, pití a zákusku. Pokaždé na jiném místě. Ještě jsem nenašel to správné. V šest nebo sedm večer zase do mraveniště. To už se nic nemixuje, žádné čerstvé mokré vlasy. Únava, Někdy kino, nebo večeře – doma nebo jinde. Nijak zvlášť mě to zatím neuspokojuje, ale ještě jsem to tady neobjevil a peněz moc teď není, tak jsem rád, že práci mám. To je můj pokus o normální život v Barceloně. Uvidí se. Jdu si dát něco k pití.

Jižanské slunce

— Psáno 06. 12. 2001 v Barceloně

Možná, že tohle píšu pro ten název. Líbí se mi. Možná, že jsem jižanské slunce ještě neviděl. Nebyl jsem totiž jižněji, než tady ve Španělsku. I kdyby… Vedle domu, ve kterém bydlím, postavili jeden další. Má fasádu z cihel. Ne jako to má půlka domů v Londýně. Tahle je taková mně příjemnější – jiná barva prostě.

Ráno vstanu do práce ještě za tmy. Snídám za velikým oknem, přes které koukám na ještě větší červeno-hnědou fasádu s červenými okny. Jedna hrana jednoho okna se zableskne, pak zase zhasne. Po tom, co sním domácí vajíčka z pekárny za rohem, hrany těch červených oken začnou svítit jako oranžové zářivky. Všechno ostatní je do modra a ještě se neprobralo. Za chvilku se přestanu soustředit na tu pohodu s jídlem (miluju snídaně) a s napětím očekávám, kdy se celá fasáda rozzáří. Nic. Dává si na čas. Je to zkouška trpělivosti, kterou vždycky vyhraje. Kdybych to nesledoval, řekl bych, že začalo svítit v jednu sekundu. Trvá to nekonečně dlouho. S uchvacujícím klidem, v absolutní tichosti a každý den se děje tahle nádherná věc, která mi převrátí obyčejné ráno v neskutečnou hru. Fasáda dávno svítí oranžovo-hnědým světlem se zarážející sytostí, což si uvědomím až za chvilku. Vždycky mi uteče. Jako by nechtěl, abych ho viděl u toho, jak vychází.

Po roce…

— Psáno 21. 10. 2002 stále v Barceloně

Jsem tady v Barceloně asi tak rok a 4 měsíce. Vlastně je to přesně rok a čtyři měsíce – dneska. S většinou z mých přátel z Čech si už ani nepíši. Buď přestali oni, nebo já. Není moc o čem psát. Spíš bych je chtěl vidět. Abych pravdu řekl, ani mi to psaní moc nejde. Proto jsem tu dlouho nic nenapsal. Nicméně se těším, až mě to zase chytne,… 🙂

Žiju „úplně normální“ život, chodím do práce, prožívám víkendové aktivity. Ta poslední byla Paint Ball – docela legrace. Ještě teď mě bolí stehna od toho pobíhání v lese a nahánění protivníků za účelem zabití. Říkají tomu označit, nebo tak nějak.

Mám přítelkyni s vážným vztahem. Chceme spolu odjet do Madridu a zhruba rok tam zůstat. Poznat to trošku někde jinde a vydělat peníze. Dokonce to vypadá, že se mi ve finále podaří vyřídit si tu svoje papíry, abych mohl pořádně hledat práci. S Nonitou jsme se poznali v listopadu loňského roku tady v Barceloně. Podala si inzerát, že hledá někoho na výměnu jazyků (Angličtina Španělština, aby bylo jasno). Přinesli mi ho domů ti dva (Iva s Petrem), co jsem s nimi do Španělska přijel a ve zlém se potom rozešel. Jen tak, že by mě to prý mohlo zajímat. Ironie osudu.

Zpátky k tomu životu tady: Možná mě to začíná trošku nudit a jako správný blíženec – ano, věřím na znamení – chci změnu. Slibuji si jí od Madridu. Byl jsem tam na jeden den na výletě a líbilo se mi tam. Po roce v Madridu chci do Prahy. Nonita zatím tvrdí, že taky. Doufám, že jí to vydrží. Čím jsem starší, tím si méně dovedu představit žít jinde, než v Čechách. Moje dětské sny, že se budu s hordou peněz potulovat po svých sídlech různě po světě jsou ty tam, chvála Bohu.

Už mě toho moc nenapadá, tak zase někdy. Pěkný zbytek dne.

O španělských bankách

— Psáno 05. 11. 2002 v Barceloně

Protože jsem puntičkář, protože jsem pedant a v dost ohledech netolerantní, rozčílilo mě to. Než se ale dostanu k tomu, co mě rozčílilo dneska, nejdřív kousek „historie:“

Když jsem si zakládal v jedné ze místních bank účet, neměl jsem tušení, kam zajít. Návštěva Deutche Bank na hlavním náměstí v riflích nebyla tou nejlepší volbou, neboť si mě jednoduše nevšímali. Moje slabá trpělivost pro tyhle okamžiky vypršela a skočil jsem vedle do něčeho, co nevypadalo tak honosně. Během deseti minut jsem měl účet s přístupem na internet a pocitem, že mít tam hodně peněz bych fakt nechtěl. Účet měl sloužit na placení faktur bytu, kde bydlím.

Banky tady zavírají v jednu nebo ve dvě odpoledne. Chodil jsem do školy na Španělštinu a jen tak tak jsem to stihnul čtvrt hodinu před zavírací dobou přijít, abych uložil peníze na můj týden starý účet. Zavřeno naznačovalo mi odmítavé gesto ženy za zamčenými skleněnými dveřmi, která v uniformě a s výrazem pracující dělnice hlídala banku jako bezpečnostní agentka. Ukázal jsem jí na hodinky a na cedulku s otvírací dobou. Nezabralo to, otočila se zády. Tentokrát jsem nepřišel s trpělivostí žádnou a pořádně jsem na ty její dvířka zabušil. Její rudou hlavu si pamatuji dodnes, ale když jsem na ní ukázal zdvižený prst (taková ta sprosťárnička s erekcí prostředníku), zabralo to. Otevřela a já vešel do své banky. Obuškem mě nepřetáhla, ale vycupitala za mnou po schodech, svižně mě předběhla a začala s tím šéfíkem, se kterým jsem potřeboval mluvit, jednat jako první. Po pěti minutách hádání mi bylo dovoleno uložit si tam peníze.

Před týdnem mi přestal fungovat přístup na účet přes internet. Zajdu do pobočky a ptám se mladíka, co mám dělat. „Zavolej si na tohle číslo a tam ti řeknou. Jestli chceš, zavolej odtud.“ Zavolal jsem a samozřejmě mi řekli, ať jdu na pobočku. Pověřil jsem tedy mladíka, ať se toho ujme, neboť jsem se pořád ještě nenaučil trpělivosti. Ať prý přijdu se svým pasem a on mi to zaktivuje. Přišel jsem s pasem – dneska, a mladíkovi se zavírali oči. Vypadal jako když se o víkendu něčím předávkoval. Ale pamatoval si mě. Zavolal znovu na to magické číslo a po pěti minutách bla bla v Katalánštině mi předal útržek papíru, na kterém bylo velkým písmem, černou fixou napsáno mé uživatelské jméno, heslo a heslo pro provádění příkazů. Zrudnul jsem. Nevěděl jsem, co mu mám říct. Nad ním u přepážku už stál další zákazník a spolehlivě si ta čísílka četl. Povídám mu: „Dej mi na ten papír razítko.“ „Nedám, na to razítko není. Nevím, na co ho chceš. To ti bude fungovat…“ Jednoduše mě naštvalo, že tenhle pinďour si tohle s někým povídá po telefonu, co mu řekne jenom moje číslo pasu a jméno. Naštvalo mě, že to vystaví napsané před někoho, kdo si to hned přečte. Ve finále, když jsem se mu svěřil, říká: „Takových hesel já tu mám před sebou stovky, o co se bojíš?“ Pochopil jsem…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .