0
0

Pátek 4. září

12:00 – tak můžeme! Po roce vyrážíme na dovolenou. Letos jsme si za cíl svých cest vybrali Španělsko a především Portugalsko. Byla to víceméně shoda náhod, ale jak se později ukáže, velice šťastných. Psát tenhle deník jsem ale spíš měla začít už včera, kdy se k nám nastěhoval unser deutscher Freund Karl. Opravdu jsme s nadšením pro něj o půl jedenácté večer jeli na Čerňák! Dorazil však v pohodě, jako vždy s dobrou náladou a basou pivek. Samozřejmě že si s Ml. ještě večer nějaké otevřeli… :-).

Co bylo, to bylo. Dovolená začíná! Když jsme po jedenácté dorazili k benzínce Agipu na Čerňák, už na nás čekal autobusík, který nás bude vozit celých sedmnáct dnů. Jeho malá kolečka se budou muset hodně otáčet, aby nás dovezla zase zpátky. U autobusu nás hned zdravil Petr Želiezko a průvodkyně Jana (řečená Džína). Ml. s Karlem ještě zajeli zaparkovat auto a před dvanáctou jsme vyrazili vstříc zemi španělské a portugalské… :-).

Hned v Praze se autobusík skoro zaplnil. V Plzni jsme nabírali snad už jen 4 poslední účastníky.

A už můžeme vyrazit. Osazenstvo zájezdu se zdálo být docela v pohodě. Z loňska jsme tu znali (kromě kamaráda Kárla) pouze Petra z Hradce. Ostatní byli parta mladších lidí – povětšinou partnerských dvojic. Čestnou výjimku tvořili světáčtí důchodci, manželé ve věku Petrových rodičů. Zbytek pak několik singles (kluků i holek) a vedoucí zájezdu „pan inženýr majitel Petr“ a „slečna průvodkyně Jana (Džína)“… :-).

Poslední zastávka na českém území se konala na Rozvadově, odkud jsme ještě zavolali blízkým a známým. Pak už následovalo upršené Německo. Takže ještě dneska snad stihneme projet Spolkovou republiku, během noci Francii a zítra se už budeme těšit na slunné Španělsko (tedy pevně v to doufáme, protože cestou nás kousek za Norimberkem dostihlo mimořádně špatné počasí). Zastávky se konaly na benzínkách po nějakých třech hodinách a večer se promítal na videu film. Byla to taková podivnost, že ani nevím jak se jmenovala a my u ní nakonec usnuli.

Sobota 5. září

Ráno se probouzíme už ve Francii. Počasí je tady (na rozdíl od Německa a Čech) krásné, je příjemně teplo a svítí sluníčko. Začínáme se těšit na Barcelonu… :-).

Než jsme ale dojeli do Španělska, počásko se opět lehce zkazilo. Francouzsko-španělskou hranici jsme překročili kolem osmé hodiny. Vítala nás vysoká hradba Pyrenejí, která dělí oba státy. Cesta však ubíhala celkem v pohodě. Barcelona nás přivítala podmračenou oblohou. Na prohlídku města jsme dostali 10 hodin. Vyrazili jsme ve skupince osmi lidí – hlavně za Gaudího architektonickými podivuhodnostmi. Nejdřív jsme došli k Palau Güell, který je ale v současnosti v rekonstrukci. Přístupný byl bohužel jenom sklep. Na druhou stranu se tu ale neplatilo žádné vstupné.

Po chvíli jsme po hlavní barcelonské třídě zvané „La Rambla“ došli k tržnici. Přesnější název pro toto místo by však byl „chrám obžerství a kulinářských rozkoší“… :-). Každý si tady může koupit, po čem jeho srdce touží. Dali byste si mořské plody, nejrůznější ryby, uzenou nožičku, bochník sýra, kopu vajec anebo snad exotické ovoce? To vše a mnoho dalšího tam najdete. K tomu všemu neuvěřitelné množství místních lidiček i turistů, kteří ať už nakupovali, jedli anebo jen tak koukali jako my.

Kousek za náměstím Placa de Catalunya jsme našli další zajímavé domy – Casa Bathlo a Casa Mila. Od jejich návštěvy nás ale odradilo vysoké vstupné (14,- a 16,- € – příště to už budeme vědět a s poněkud vyšším vstupným počítat). Nic však nebránilo tomu si oba domy prohlédnout zvenčí a také je vyfotit.

Ke katedrále Sagrada Familia (Svatá rodina) jsme ale museli ještě kousek popojít. Nachází se kousek stranou centra a od náměstí to pěšky trvá tak hodinku. Tento monumentální chrám se staví už od konce 19. století. Pro Gaudího to bylo životní dílo, na kterém pracoval až do své tragické smrti v roce 1926. To byl svatostánek hotový tak z jedné čtvrtiny. Staví se s přestávkami dodnes a v letáčku jsme se dočetli, že v současnosti odhadují jeho dokončení někdy kolem roku 2030.

Doufejme, že se toho dožijeme. Každopádně je dnes katedrála již kompletně zastřešena. Pracuje se teď na dalších lodích a hlavně věžích, kterých má být 18. Dodnes je postavena polovina. Jinak fronta u vstupu šla rychle a vstupné tu bylo 11,- €. Mne ta zvláštní katedrála zas tak moc nezaujala. Nelíbilo se mi staveniště, zabírající polovinu vnitřních prostor. Ml. však byl katedrálou nadšený a rozplýval se jak nad původní Gaudího tvorbou, tak i nad moderními prvky novodobé dostavby.

Po chvíli hledání, kdy nám už notně vyhládlo, jsme se stavili v jedné restauraci na příjemný pozdní oběd. Bylo nás sice osm, ale pan majitel si hned věděl rady a šikovně srazil více stolků dohromady. Dokonce nám nabídl, že za 9,- € za jednoho nám připraví výběr z místní nabídky. Za chviličku už nám v rychlém sledu přistálo na stolech gaspacho (studená španělská polévka ze zeleniny), těstoviny, míchaný salát, vařené brambory, smažené hranolky, grilovaná vepřová žebra, pečená treska, slávky a krevety.

Všechno bylo výborné, že ani nevím, co bylo vlastně nejlepší. Jídlo jsme zapili červeným vínem Veranem (což je víno smíchané s citrónovou limonádou) a tradiční Sangrií. Na závěr jsme ještě dostali katalánský krém (trochu připomínající puding) a žlutý meloun.

Ještěže nás čekala další cesta, najedli jsme se totiž přebohatě. I když jsou památky v Barceloně dost vzdálené, byla to příjemná procházka. Nejdřív jsme si prohlédli starou katedrálu, pocházející z 13. století. Impozantní gotická stavba však byla, podobně jako Sagrada, z části pod lešením. Opravovala se hlavní chrámová věž. I tady se platilo vstupné, i když po páté odpolední byl už vstup zdarma. Po návštěvě katedrály jsme se trochu prošli starou gotickou čtvrtí a vychutnávali si kouzlo historie, která tu na nás dýchalo z pomalu každého domu.

Protože jsme měli čas až do deseti hodin, vyrazili jsme ještě na známé náměstí Placa de Espanya. Byl to zase pořádný kus pěšky a všechny nás už bolely docela nohy. Náměstí vévodí dvě vysoké věže a za nimi veletržní areál a národní muzeum. Mezi nimi je pak veliká kruhová fontána. Po deváté večer se tady rozezněla hudba, rozzářila barevná světla a fontána se roztančila. I když je to sem z centra dost daleko, stálo to za to. Zážitek to byl úžasný..

Nazpátek jsme museli metrem, začal nás nepříjemně tlačit čas. K autobusu jsme dorazili na desátou a v poklidu vyrazili slušnou dálnicí k našemu příštímu cíli na západě Španělska. Stejně jako včera i dnes šel na videu film. Tentokrát „Samotáři“, takže byla docela i sranda.

Myslím, že za ten jeden dnešní den jsme stihli maximum, co stihnout šlo. Barcelona by si však rozhodně žádala alespoň týden, aby člověk viděl a užil si alespoň zlomek toho, co tohle krásné město nabízí.

Neděle 6. září

Během dalšího nočního přejezdu jsme se přesunuli o více jak 850 km na západ do starobylého univerzitního města Salamanca. Stošedesátitisícové centrum provincie Kastílie a Leonu, které leží v severozápadní části Španělska, je už jen kousek od portugalských hranic.

Příjezd do města nevěstil nic z jeho pověsti historického skvostu. Stačila však chvilka trpělivosti a už náš autobusek parkoval na parkovišti kousek od řeky. Na její druhé straně se rýsoval vršek, kterému vévodila silueta katedrály s vysokou věží. Ona Salamanca má vůbec obdivuhodně zachovalé staré centrum. Proslavila se především nejstarší univerzitou ve Španělsku, založenou kastilským králem Alfonsem IX. v roce 1218. Univerzita byla sice pro veřejnost zavřená, kostelů jsme stihli snad osm. Ale abych nepředbíhala… :-).

Po náročné noci jsme nejdříve potřebovali nějakou tu vzpruhu. Džína s Petrem nám doporučili místní specialitu s pro nás úsměvným jménem churros (čti čůros). Tu jsme našli v typické španělské churrerii hned kousek za mostem. Na výběr měli – churros con chocolate a churros s café con leché. Čerstvě usmažené churros (připomínající tyčinky) se namáčí do horké a husté čokolády (případně kávy). Je to bomba nejen kalorická, ale i chuťová.

Po snídani, která nás zásobila dostatečným množstvím cukru a tuku, jsme vyrazili na prohlídku Convento de Sao Esteban. Potom jsme se už vypravili do centra města. Kdyby tu člověk nepotkával turisty, připadal by si jako o pár století dozadu. Prošli jsme staré centrum křížem krážem.

Navštívili obě katedrály – tedy starou románskou z 12. století i novou, kloubící v sobě prvky gotiky i renesance. Ta se stavěla ve století patnáctém a tvoří svou věží hlavní dominantu města. Součástí těchto katedrál jsou i přilehlé kláštery. Za vidění také stál zvláštní dům zvaný La Casa de las Conchas. Jeho zajímavostí je fasáda zdobená mušlovými reliéfy. Za prohlédnutí určitě stálo centrální historické náměstí Plaza Mayor, kolem kterého jsou dokola domy s podloubími.

Později nás zvědavost zavedla k univerzitě, kde jsme na průčelí místní univerzity hledali žábu, která nám měla zaručit, že se sem ještě v budoucnosti vrátíme. Bohužel se asi nevrátíme – žádnou žábu jsme ve spleti gotických soch a ornamentů nenašli. Údajně tam však skutečně byla, což nám později potvrdili kolegové z našeho zájezdu, kteří ji našli a také vyfotili… :-).

Ve dvě hodiny odpoledne jsme se rozloučili s tímhle kouzelným městem pohledem na římský most a siluetu katedrály a vyrazili na další cestu. Teď nás čeká ještě krátký přejezd a večer už budeme spát v Portugalsku!

Pozdě odpoledne jsme dorazili do našeho prvního kempu. Ten se nacházel v zapadlé horské vesničce, kde však kromě krásné přírody nebylo zhola nic. Postavili jsme stan a pak ho Ml. musel přesunout na jiné místo, protože rodinka, parkující s obytným autem za námi, tvrdila, že nemohou ráno kvůli našemu stanu vyjet z kempu. Pěkně nás (a hlavně Ml.) vytočili.

Po večeři následovala krátká procházka k místnímu koupališťátku (taková minipřehrada s čisťounkou vodou). Koupání jsme si ale nechali až na zítra.. A pak po osmé večer už začala naše první karimatka párty na téhle dovolené. Ta naše první byla hlavně seznamovací ale o srandu a pití nebyla nouze. Přišli všichni, povídalo se a popíjelo, vzpomínalo na předešlé dovolené i plánovalo. Spát se šlo hodně pozdě a spoustě lidí nebylo zrovna nejlépe… :-)

Pondělí 7. září

Dneska jsme měli opravdu pohodové vstávání. Odjezd byl až v devět a nemuseli jsme balit stan, protože večer jsme se vrátili do stejného kempu. Na programu dnešního dne byla túra k Poco do Inferno, výjezd na nejvyšší horu pevninského Portugalska Torro a nákup.

I když nám Petr sliboval nenáročnou túru, pravda byla trochu jinde. Díky opravdu teplému dni jsme si to užili. U vodopádu jsme se s Ml. rozhodli, že půjdeme rovnou po silnici do Manteigas. Cestu jsme si sice trochu zkrátili, ale pro změnu jsme bloudili v Manteigas. To se nám zpočátku zdálo jako větší vesnice. Najít v něm ale benzínku, u které byl sraz, nebylo zase tak jednoduché.

Ještěže na Torro vede silnice, po které tam vyjedeme i my! Na vrcholu jsme si udělali pár fotek a koupili si kolečko výborného ovčího sýra. V obchůdcích ještě nabízeli sušenou šunku a my blbci jsme si ji nekoupili. Na těchhle horách totiž platí jakási vysokohorská srážka. Kilo šunky bylo za pět euro, dole v obchodě za jedenáct :-)

Úterý 8. září

Dnešní ráno bylo sice ve znamení balení, ale čekal nás výlet do Porta, tak jsme se měli na co těšit. Nejdříve jsme se šli podívat do města a ochutnávku portského jsme si nechali až na odpoledne.

Naše první cesta nás zavedla kolem Igreja dos Clérigos přes Avenida dos Aliados až k místní tržnici. Po pravdě řečeno s Barcelonou se to nedalo vůbec srovnat. Je to spíš tržnička než tržnice. I přesto je pro spoustu turistů atrakcí. Během krátké chvíle jsme tady potkali několik turistických výprav s průvodcem.

Protože se přiblížil čas oběda, ochutnali jsme tady typické portugalské jídlo – sardinhas assadas (grilované sardinky) a bacalhau (sušená solená treska, která je upravována na 365 způsobů). Tato byla ve smažené úpravě. Dršťky, které jsou typické pro Porto jsme si nechali na příště.

Škoda, že nám zase nikdo nerozuměl. Portugalci jsou na tom s domluvou v cizích jazycích skutečně špatně. Ve většině případů nerozuměli ani základní frázi – How much?

Z tržnice jsme zamířili k nádraží São Bento, kde jsme se poprvé setkali s výzdobou z azulejos (Azulejos jsou bílo-modré kachlíky, na kterých jsou zobrazeny biblické výjevy, obrazy z portugalských dějin nebo běžného života). Tato výzdoba je velmi oblíbená dodnes. I nové domy jsou takto vyzdobené. Tady je celá vstupní hala obložená kachlíky.

Cestou ke čtvrti Ribeira jsme se zastavili u katedrály (samozřejmě jsme přišli v době siesty, kdy bylo zavřeno) a v kostele Igreja de São Vicente. To už jsme sešli téměř k řece Douro. Po ní se v minulosti přepravovalo portské víno do Porta. Teď už jen stačilo přejít konstrukční most Eiffelova žáka – dvoupatrový Ponte de Dom Luis I. – a byli jsme ve Vila Nova de Gaia.

Tato část Porta je proslulá svými sklípky s portským vínem. Dnes zde mají sídlo všechny společnosti, které produkují portské víno – mezi nejznámější patří Ferreira, Sandeman, Offley. Každá společnost zde má pro návštěvníky připravenou krátkou prohlídku sklepů, která je spojená s ochutnávkou jejich portských vín.

My jsme zamířili do méně známých sklepů Vascocellos. V rámci prohlídky jsme slyšeli krátkou přednášku o původu a pěstování vína, jeho zpracování a výrobě portského vína, po které jsme měli možnost ochutnat pět jejich vzorků – white, ruby, osmi a dvanáctileté tawny a jeden z jejich ročníkových vintage. Příjemným překvapením pro nás byla slečna průvodkyně, která uměla anglicky a výborně jsme jí rozuměli. Z Porta jsme ještě přejeli do Coimbry, kde v kempu strávíme další dvě noci.

Středa 9.září

Dnes dopoledne nás čekala návštěva národního parku Buçaco, i když označovat velký zámecký park jako národní? To je snad trochu přehnané. Les v sedmnáctém století založili karmelitáni kolem svého kláštera. Dnes na místě kláštera stojí hotel, který byl postavený na začátku 20. století v neomanuelském stylu jako letní královské sídlo.

Zkušený botanik by se určitě v parku orientoval a našel spoustu zajímavých exemplářů. My nezkušení laici jsme se v tomhle pralese málem ztratili. Přehledná mapička, kterou jsme dostali v autobusu nám byla celkem k ničemu. Ještě před tím jsme byli u vojenského muzea, které upomíná na nedalekou bitvu mezi portugalsko-anglickými oddíly a francouzským vojskem.

Odpoledne jsme přejeli do nedaleké Coimbry. Coimbra je známá především svou univerzitou. Rozlehlý univerzitní komplex se nachází na kopci uprostřed starého města. Ještě před tím než jsme vyrazili na prohlídku, občerstvili jsme se v kavárničce výbornou portugalskou kávou a dortíkem (Ml. řízečkem v houstičce). Všechno bylo za neuvěřitelně přijatelné ceny (kde bych si v Čechách dala espresso za půl eura?). Jen ta domluva. To je Achillova pata místních.

Tak a můžeme vyrazit do kopce! Cestou k univerzitě jsme si prohlídli ještě starou katedrálu. Pak už jsme rovnou zamířili na prohlídku. I když vstupné do všech částí nás přišlo na 7 euro, nelitovali jsme. Nejdřív jsme viděli studentské vězení. Tam ale zřejmě zrovna měnili expozici, protože v místnostech nic nebylo a pak už byla prohlídka knihovny, kaple, auly a dalších starých částí.

Kousek od univerzity jsme našli starý akvadukt. Odtud jsme se už pomalu vraceli do města. Přes úmorné vedro, které celé odpoledne vládlo, jsme byli rádi, že jsme zpátky v autobusu.

Čtvrtek 10. září

Balíme stany a jedem! Z pohostinného kempu u Coimbry se dnes přesouváme dál. Nejdřív zamíříme do Tomaru, později se přesuneme do Fátimy a k večeru si ještě prohlídneme Batalhu.

Tomar byl po století sídlem Kristových rytířů. Tento řád se stal v Portugalsku nástupcem templářů. Výstavba celého komplexu trvala víc než 500 let. Nejdříve byla postavena pevnost a hradby. V druhé fázi přibyly 2 křížové chodby. Později přišlo období manuelismu a s ním další fáze výstavby. Nejznámějším odkazem na tuto dobu je manuelské okno kapitulního sálu kostela. Ve čtvrté etapě přišla do Tomaru renesance.

Celý objekt je obrovský. Člověk by se mohl hodiny proplétat křížovými chodbami, chodbami kláštera a obdivovat různá zákoutí. Tolik času jsme ale neměli. Dnes nás čekal ještě další náročný program.

Nejdřív jsme zamířili do poutního místa Fátimy. Jeho význam je pro věřící srovnatelný s jinými poutními místy – Santiagem de Compostela nebo Lourdami. 13. května 1917 se tady Lucii, Jacintě a Franciscovi zjevila Panna s růžemi. Na tomto místě dnes stojí kaple Zjevení. K ní mnoho věřících putuje přes celé prostranství po kolenou.

Tohle místo mě neokouzlilo svou architekturou, ale nesmírnou duchovní sílou, která tady je. Je to nepopsatelné, ale Fátima ve mně zanechala hluboký dojem.

Posledním místem dnešního programu byl klášter Santa Maria da Victoria v Batalhe. Byl zde vystavěn jako připomínka bitvy mezi portugalský králem Janem I. a Janem Kastilským. Jednoznačně to je jedna z nejkrásnějších staveb Portugalska.

Je to ukázková stavba manuelského slohu. Pohlédli jsme si nejdříve kostel, který je impozantní. Hlavní loď je 88 m dlouhá a 32 m vysoká. Křížové chodby jsou vyzdobeny kamenným mřížovým. Jeho tvůrci byli neuvěřitelně šikovní. Každý sloup je vyzdoben jiným vzorem. Nejkrásnější jdou ale určitě nedokončené kale. Je neuvěřitelné, co všechno je tady uděláno z kamene.

Pátek 11. září

Tak přeci jen jsme to taky zažili a ani jsme nemuseli přes kanál! Pravá anglická mlha – hustá jako mléko – se včera válela v širokém okolí letoviska Nazaré. Dneska ráno je to trochu lepší, ale jak to bude odpoledne s koupáním? Tak to prý uvidíme (pozn. neviděli jsme).

Nejdříve nás čeká poslední z trojlístku známých klášterů Alcobaça. Právě zde má své vyvrcholení nejznámější milostný příběh Portugalska o Pedrovi a Inéz. Jejich sarkofágy jsou v kostele postaveny tak, aby v den posledního soudu si znovu pohlédli do tváře. Klášter sice není tak nádherný jako ten v Batalhe, ale je obrovský. V čase jeho největší slávy zde žilo 999 mnichů. O tom jsme se přesvědčili v klášterní kuchyni a jídelně.

Z Alcobaçy míříme na vyhlídku v Sitiu. Počasí nám ale vůbec nepřeje. U oceánu se vrací mlha a z vyhlídky sotva dohlédneme na moře. Zabalili jsme tedy stany a zkusíme štěstí dál. Dneska zkusíme absolvovat i zítřejší program a budeme mít celý den na koupání v oceánu (jestli teda bude počasí na koupání). Čekal nás jenom kousek cesty a už jsme byli v Obidos.

Tohle je jedinečné město, které je celé po svém obvodu obehnané hradbami. Toulali jsme se malebnými uličkami a nakukovali jsme do krámků se suvenýry (vše přichystáno pro oko a objektiv turisty). Dokonce se nám vrátilo sluníčko, aby nám všem zlepšilo náladu.

Posledním místem na dnešním programu bylo rybářské městečko Peniche. Cestou jsme ale ještě zastavili u mysu Cabo Carvoeiro. Ml. by se sice v Peniche chtěl jít podívat na pevnost, mě se ale vůbec nechce. Bylo by škoda, abychom v rybářském městečku nezašli na rybu. Nakonec jídlo přeci jen zvítězilo! Ml. si dal grilované kalamáry, já jsem zvolila plátek mečouna. Rozhodně jsme nelitovali, že jsme si pevnost stihli prohlédnout jen zvenčí. Dneska toho už bylo ale opravdu dost!

Sobota 12. září

Tak dneska večer nás čeká velká karimatka party. Budeme slavit hned dvoje narozeniny. Oslavenci jsou Vráťa a Zdena. Ještě před tím ale musíme zvládnout i doprovodný program. Nejdříve zamíříme na nejzápadnější mys Evropy – Cabo da Roca a později se podíváme do Sintry.

Jak nás přivítal oceán? Řekla bych, že uvítání bylo tradiční – mlha hustá, že by se dala krájet. Tentokrát to ještě bylo vylepšené o déšť ( a to ráno v kempu svítilo sluníčko :-().

Mohli jsme jen doufat, že v Sintře to bude lepší. Na nejvyšším bodě nad Sintrou stojí Palacio da Pena. Alespoň z dálky působí až bizardním dojmem. Při jeho stavbě bylo zkombinováno hned několik stavebních slohů.

My ale chceme navštívit druhý z paláců – Palacio National, proto musíme pěkně zase dolů z kopce. Každý návštěvník tento palác pozná hned na první pohled. Celou stavbu totiž ozvláštňují dva vysoké kónické komíny. Komíny působí dojmem továrních komínů. V minulosti ale spolehlivě odváděly kouř z velké kuchyně. Asi nejznámějším sálem paláce je tzv. Stračí sál. Na jeho kazetovém stropě je vyobrazeno 136 strak, které byly symbolem klevetivých dvorních dam.

Před palácem se konala vojenská náborová akce, že které měl největší radost Ml. (moc nechybělo a ptáčka by lapili do sítí). Já jsem zase měla největší radost z dortíku v cukrárně.

Po chvíli hledání jsme našli autobus a mohli jsme vyrazit k moři. I když jsem doufala, že dneska se vykoupeme, neměla jsem dost odvahy se ponořit do chladných vln oceánu. Ml. to ale zachránil, ve vlnách řádil jako drak. Večer proběhla oslavná karimatka, která se protáhla do časných ranních hodin.

Neděle 13. září

Hned po ránu jsme měli strategickou poradu. Každý jsme si mohli zvolit, jak chceme strávit dnešní den – pláž nebo Lisabon?

My jsme zvolili Lisabon. Na tohle město jsem opravdu zvědavá. Protože je neděle a některá muzea mají volný vstup, míříme do nejvýznamnějšího lisabonského muzea – Gulbenkianova. V muzeu jsou umístěna významná díla evropských malířů, sbírka egyptského, perského a čínského umění, nábytku a šperků. Ml. stihnul před muzeem ještě navštívit mešitu. Byla moderní a plná černochů.

Protože nám ještě zbývalo dost času, dali jsme si kávičku a aquaderte a zamířili metrem na stanici Oriente, která je uprostřed moderní čtvrti. V její blízkosti se nachází oceanárium. Oceanárium a i celá čtvrť byla vybudována při příležitosti světové výstavy EXPO 98. V třiceti nádržích tady chovají přes 350 druhů mořských živočichů. Není nic krásnějšího než pozorovat podmořský život. Strávili jsme tady minimálně 2 hodiny.

Cestou nás zaujalo pěkné a moderní metro. Už se těšíme na zítřek. Určitě se ještě svezeme!

Pondělí 14. září

Dnes po třech nocích balíme a vyrážíme dál – pro změnu do Lisabonu. Program na dnešek nám byl jasný už od včera – starý Lisabon. I když Lisabon není v podstatě staré město.

Muselo být znovu vystavěno po zničujícím zemětřesení v roce 1755. Jediná část Lisabonu, která se zachovala je Belém. Jeho nejznámější památkou je Torre de Belém. Je to krásná (a v Lisabonu asi i jediná) ukázka manuelismu. Další místní památkou je Hieronýmský klášter, do kterého jsme se z časových důvodů nedostali.

Na místní specialitu – Pasteis de Belém a kafíčko jsme si však našli čas. Nebýt amerických důchodců, byla tahle návštěva krásným zážitkem. I tak nám ale chutnalo.

Z Beléma do centra Lisabonu na Praca do Comercio už to byl jen kousek. Na naléhání Ml. jsme se nejdříve vypravili na stadion fotbalového klubu Sporting Lisabon. Stadion byl přístupný pouze zvenku. Návštěvu muzea a vnitřku stadionu jsme flexibilně odložili na příští návštěvu Lisabonu (určitě se sem v budoucnosti znovu podíváme).

Odtud jsme metrem dojeli do blízkosti Parlamentu. Kousek od něj jsme našli zastávku tramvajové linky č. 28, která postupně projíždí kolem známých lisabonských památek, proto je také hojně využívána turisty. Než jsme ale naskočili do tramvaje, zašli jsme na oběd do malé jídelny. Ml. si vybral pečené vepřové s hranolky a rýží ( když vůbec nevěděl, co si vlastně dává – denní menu bylo na tabuli napsáno jen v portugalštině) a já jsem měl bacalhau zapečenou s brambory a sýrem.

Po obědě jsme se rádi svezli tramvají až k Mosteiro do Sao Vincente, který je ale v současnosti zavřený. Došli jsme také k Panteo National. Zrovna byla ale zřejmě siesta, protože bylo také zavřeno.

Dominantou blízké čtvrti Alfamy je pevnost sv. Jiří. Pevnost, kterou poškodilo zemětřesení, byla v letech 1938-40 zrekonstruována do romantické podoby. Sešli jsme ještě k blízké vyhlídce Miradouro de Santa Lucia a kostelu sv. Lucie, který stojí poblíž. Udělali jsme si pár fotek, výhled odtud byl opravdu pěkný. Kousek od pevnosti i kostela sv. Lucie jsme našli lisabonskou katedrálu, která byla postavena v románském slohu na památku vítězství nad Maury.

Mezi největší podivuhodnosti Lisabonu patří jeho výtahy. Nejznámější z nich Elevador Santa Justa. Výtah z roku 1902 je dílem Raoula Mesniera du Ponsard – žáka Gustava Eiffela. Výtah zájemce vyveze k náměstí Largo do Carmo. My jsme si tam ale vyšli pěšky. Tady je možné si prohlédnout zbytky kostela Igraja do Carmo. Během zemětřesení v něm zahynulo mnoho věřících pod zříceným stropem. Odtud jsme se už pomalu vraceli k Praça do Comercio, kde jsme měli zase sraz.

Dnešní večer jsme zakotvili v kempu na kraji Lisabonu. Karl a Ml. se vypravili do supermarketu, který byl vzdálený pět portugalských minut. Vrátili se za dvě hodinynbsp;:-(

Úterý 15. září

Poslední den v Portugalsku! Balíme se a vyrážíme do Évory, která leží v provincii Alantejo. V Évoře jsme nejdříve zamířili ke kostelu sv. Františka. Ten byl postaven v gotickém a manuelském slohu. Součástí kostela je i kostnice. Tam ale šel Ml. sám. Nemusím být všude a vidět všechno :-)

Na stejném náměstíčku jsme našli také tržnici, kdy babky nabízely výborný místní ovčí sýr za symbolické ceny. Odtud jsme už vyrazili na Praça do Geraldo a starou židovskou uličkou ke katedrále. K ní jsme dorazili přesně v okamžiku, kdy zavírali. Kousek od ní už je nejzajímavější památka celého města – zachovalý římská chrám s korintskými sloupy. Je to jediný chrám tohoto typu v celém Portugalsku. Další významnou pamětihodností Évory je 9km dlouhý akvadukt stříbrné vody.

Cestou z Évory jsme projížděli krajem Alantejo. Kolem silnice jsme mohli pozorovat háje korkových dubů. Korek, který se z těchto stromů získává, je nejvýznamnější vývozní surovinou. V Portugalsku se zpracovává i korek za Španělska a severní Afriky.

Pro gurmány je určitě potěšující informací, že se v těchto hájích pasou černá prasátka. Šunka, která se v této oblasti vyrábí, prý patří k nejlepším v Portugalsku.

V pozdním odpoledni nás přivítalo zpátky Španělsko. Moc vlídné k nám ale nebylo. Večer dokonce trochu sprchlo. V kempu jsme měli možnost se důvěrně seznámit s asi deseti kočkami a pěti psy. Doufám, že se nikomu z nich nepovede přenocovat s námi ve stanu :-)

Středa 16. září

Celý dnešní den věnujeme Seville a jejím památkám. Sevilla je hlavním městem Andalusie. Je domovem býčích zápasů, flamenca a Carmen.

Nejdříve jsme měli možnost prohlédnout si Plaza de España. Podél celého náměstí se představují jednotlivé provincie Španělska. Každý kraj tady má své azulejos, které jej prezentuje. V podstatě přes silnici od náměstí se nachází sevillská univerzita. Je to jedna z nejstarších španělských univerzit a dnes sídlí v budově bývalé tabákové továrny (tu znají hlavně milovníci opery – pracovala zde Bizetova Carmen).

Sevillská katedrála patří mezi nejvýznamnější v Evropě. S její výstavbou se začalo v roce 1402. Stojí na místě mešity, ze které se dochoval pouze minaret – nyní je přestavěn na věž Giralda. V době svého vzniku to byla nejvyšší věž na světě.

Uvnitř katedrály jsou památky, které připomínají zámořské objevitelské plavby – hrob Kryštofa Kolumba a obrovský zlatý oltář. Sevilla byla totiž jediným přístavem, odkud mohly vyplouvat lodě do Nového světa a sem se také dovážely suroviny z Ameriky.

Nedaleko katedrály se nachází Alcazar. Původně se jednalo o maurskou pevnost. Později byla přestavena na královský palác. Ten byl postaven v mudajarském stylu maurskými staviteli. Prohlídku paláce jsme ale tentokrát vynechali.

Protože Sevilla je městem býčích zápasů, nemohli jsme vynechat místní Placa der Toros. Koridě vystavěli místní obyvatelé arénu, která je největší v celém Španělsku. Cestou zpět jsme si ještě prohlédli Torre del Oro (Zlatá věž). Ta v minulosti chránila cestu od Alcazaru k řece.

Protože ke Španělsku neodmyslitelně patří paella, museli jsme ji tady ochutnat. Vyzkoušeli jsme paellu mixtu a arroz de negro. Paella sice původně pochází z oblasti kolem Valencie, ale i tady ji umí velmi dobrou.

Sevilla se určitě zapíše do naší paměti. Je to první město naší dovolené, které není do kopce. Celý den jsme spokojeně chodili po rovině!

Dnešní karimatka party se nesla ve znamení flamenca a dalších tanců. Slečna modelka Jana a slečna průvodkyně Jana pro nás připravily ukázku těchto tanců.

Čtvrtek 17. září

Po příjemně teplé noci, kterou jsme strávili v kempu na předměstí Sevilly, se přesouváme ještě více na jih. Nejdříve jsme zastavili v Jerez de la Frontera. Toto město je centrem výroby sherry. My jsme mířili do jednoho z místních vinný sklípků (alespoň tak to stálo v programu zájezdu). Museli jsme si ale upravit pojem vinný sklípek. Šli jsme totiž na prohlídku závodu Gonzales Byass, který je známý pod označením Tio Pepe (strýček Pepe).

Tio Pepe je největším producentem sherry ve Španělsku. Svá vína vyváží do téměř všech zemí světa. Od paní průvodkyně jsme se dozvěděli vše podstatné o výrobě sherry. Sherry je fortifikované bílé víno, kterého se vyrábí 3 druhy:

1. fino – suché sherry, světlé barvy

2. amontillado – polosuché víno zlaté až hnědé barvy

3. oloroso – sladké víno tmavě hnědé barvy

My jsme při degustaci mohli ochutnat fino, které bylo na mě extrémně suché a sladkého Crofta. Většina jeho produkce je určena na anglický trh. Cesta po degustaci k autobusu rozhodně nebyla veselá. Víno nám rychle stouplo do hlavy (stejně rychle jeho následky i odezněly). To jsme ale už byli na cestě do Rondy.

Ronda leží v samém srdci pohoří Serrania de Ronda. Z maurské nadvlády se stala jedním z nejvýznamnějších měst této oblasti. Je rozdělená na dvě části 100 m hlubokou a 500 m dlouhou průrvou, kterou protéká Guadalevín.

Nové město se starým centrem spojují tři mosty. Nejznámější z nich je Nový most, který byl postaven v 18. století. Symbolem města je přes 200 let stará býčí aréna. Patří k nejstarším a bezpochyby je jedna z nejhezčích v celém Španělsku. Všichni místní chlapci také dodnes sní, že se jednou stanou známými toreadory.

Po prohlídce Rondy nás ještě čekal dlouhý přejezd do kempu v Granadě. Granada leží přímo na úpatí pohoří Sierra Nevada. Tam jsme také potkali neskutečnou průtrž mračen. A to nás dneska ještě čekala poslední karimatka party.

Trochu jsme z toho měli obavu, ale počasí k nám bylo celkem milosrdné. Byla sice příšerná zima, ale alkohol nás zahřál. Na poslední party se jako vždy konala básničková soutěž. Musím říci, že obě básničky byly velmi zdařilé a jejich autoři si výhru zasloužili. Po soutěži se už rozběhla volná zábavu, která se protáhla do časných ranních hodin.

Pátek 18. září

Poslední den ve Španělsku! Dnes nás čeká jedna z nejzajímavějších památek – Alhambra v Granadě. Alhambra (Rudý hrad) je středověký komplex paláců a pevností maurských panovníků Granady.

Protože vstup do paláce Alhambry jsme měli na 10:30, začali jsme pohlídku v zahradách Generalife. V zahradách jsme obdivovali upravené živé ploty a fontány, které v parném létě poskytují osvěžení. To dneska nebylo vůbec zapotřebí. Sluníčko nás sice chvílemi pošimralo svými paprsky. Vždy se zase rychle schovalo zpátky do mraků. Na jihu Španělska jsme celý den strávili v mikinách a bundách.

Uprostřed té krásy stojí letohrádek ze 13. století. Z jeho teras jsme měli kouzelný výhled na další části Alhambry a probouzející se Granadu. Z Generalife jsme kolem lázní a malých domečků v „podhradí“ došli k hlavnímu vchodu do Alhambry.

V Maurském paláci návštěvník postupně prochází přes Patio de los Arrayanes (Myrtový dvorec) k Salon de los Embajadores, který sloužil jako velká přijímací místnost. Mezi nejznámější místa komplexu patří Patio de los Leones (Lví nádvoří). Kolem celého nádvoří je nízký ochoz, který je postaven na bílých mramorových sloupech. Vše je zdobeno dekorativním listovím.

Uprostřed nádvoří za normálních okolností stává Lví fontána. Její alabastrová mísa je podepřena sochami lvů. Dvanáct lvů sloužilo jako časomíra. Každou hodinu proudila voda z jiného lva. Celá fontána se však v současné době rekonstruuje. Odtud se prochází k Sala de los Abencerrajes (Síň abencerrajů), Sala de las dos Hermana (Sál dvou sester), Sala de la Justicia (Síň spravedlnosti) a dále.

Všechny prostory jsou vyzdobeny elegantními mramorovými sloupy, arkádami, dlaždicemi a průsvitným krajkovím. Listové a geometrické vzory jsou neuvěřitelné a zdá se, že každý motiv je naprostý unikát. Poblíž východu z Maurského paláce byl postaven palác Karla V. Jeho renesanční střídmost je v přímém kontrastu se zdobností maurského stylu.

Prohlídku Alcazaby, která je nejstarší částí celého komplexu jsme si nechali až na konec. Pevnost byla postavena na izolovaném strmém výběžku. Do dneška se tu zachovaly pouze vnější stavby, věže a hradby. Návštěvník – fotograf ale ocení neskutečný výhled ne celou Granadu, která mu leží u nohou.

Z Alhambry jsme se vydali dolů do města. Protože její prohlídkou jsme strávili podstatnou část dne, chtěli jsme si hlavně prohlédnout katedrálu. Opět jsme ale neměli štěstí. Siesta končila až ve čtyři hodiny. Chvíli jsme se ještě potulovali uličkami Granady a po malém občerstvení se vydali na náročnou cestu zpět k autobusu, který nás čekal na parkovišti nad Alhambrou.

Dnes už nebudeme spinkat ve stanu. Čeká nás dlouhý přejezd Španělskem a zítra dopoledne snad už budeme ve francouzském Seté.

Sobota 19. září

Seté je poslední zastávkou na naší dlouhé cestě. Dominantou města je kanál, který ho rozděluje na několik částí. Seté není turisty vyhledávaným střediskem. Je to spíš ospalé hnízdo, kam jezdí na pozdní dovolenou důchodci z Paříže.

Pláž, která byla kousek za městem, byla celkem pěkná. Moře bylo víc než jen osvěžující (přesněji řečeno, pokud slunce opravdu svítilo, dalo se tam ještě vlézt). Protože jsme už nechtěli utrácet za oběd v restauraci, koupili jsme si camembert a křupavou bagetu a povečeřeli jsme na lavičce u moře.

Chorizo, které jsme si včera koupili ve Španělsku to báječně doplnilo. Na místní bagetu budeme ještě dlouho s láskou vzpomínat (ten český fujtajbl, který se u nás nazývá bagetou, bych si nedovolila s ní srovnávat).

Ze Seté jsme vyráželi v sedm hodin odpoledne a kolečka autobusu se roztočila směrem k Německu a České Republice.

Neděle 20. září

Den poslední.

Když jsme se ráno probudili, byli jsme ještě v Německu. Kolem půl jedenácté jsme se ale už přehoupli přes české hranice. K našemu velkému překvapení jsme v půl druhé vystoupili na Čerňáku. Při loučení jsme si slíbili, že se určitě všichni ještě aspoň jednou uvidíme na srazu 9.října. Tak snad to všem vyjde.

Ve čtvrt na tři jsme už vybalovali věci doma. Ještě jsem v rychlosti uvařila špagety s rajčatovou omáčkou na posilněnou pro Karla. Toho ještě čekala cesta do Magdeburgu. Na rozdíl od nás má ale zítra ještě volno. Nás zítra očekávají zase v práci.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .