0
0

Rozhodnutí vyjet na dovolenou do Polska padlo už někdy okolo Vánoc. Trasa cesty se zrodila během dalších čtyř měsíců a definitivní termín odjezdu padl koncem června. Původně jsme měli jet čtyři, postupem času z toho však sešlo a tak jsme jeli jen my dva.

Přípravy na cestu začaly vlastně už s plánováním trasy – nákup map a průvodců. Balení na cestu započalo několik dní před odjezdem, kdy jsme u Jany doma začali kupit oblečení, potraviny a další nezbytné věci na dovolenou. Víkend před odjezdem jsme ve Varech dokoupili poslední potraviny a zabalili stan, zbytek oblečení a doplňků. Taky jsme si zavařili do sklenic jídlo.

V neděli před odjezdem se Janin pokoj stal dokonalým skladištěm věcí. Postupně jsme je nacpali do tašek a batůžků. V pondělí jsme vše včetně jídla dobalili a natěšení na putování jsme šli spát. Ráno jsme totiž konečně vyráželi na dovolenou. .

Úvodem něco dat ze zeměpisu:

Polsko leží ve středu Evropy, hraničí se sedmi státy: Českou republikou, Německem, Slovenskem, Ukrajinou, Běloruskem, Litvou a Ruskem. Celková délka hranic je 3 582 km (z toho je po pevnině 3 054 km, zbytek hranice probíhá Baltským mořem). Nejdelší hranice má Polsko s Českou republikou. Rozloha Polska je 312 677 km2. Oficiální název je Polska Rzeczpospolita (Polská republika).

Průměrná nadmořská výška je 173 metrů, Polsko je tedy spíše ploché, hory jsou pouze při hranicích s Českou republikou a se Slovenskem. . Polsko má úrodné půdy, orná půda tvoří okolo 55% rozlohy. Žije tu téměř 40 milionů lidí; co do lidnatosti zaujímá 29. místo na světě a 8. v Evropě. Kolem 40% obyvatel žije na vesnicích.

Teď ještě trochu historických dat:

Slovanské kmeny (Polané, Vislané, Mazované, Slezané atd. ) sídlily na území dnešního Polska od 6. století. Sjednocování polských kmenů začalo v 10. století. Jižní část území dnešního Polska byla v 9. a 10. století spojená s Velkomoravskou říší. Prvním doloženým vládcem na území Polska byl Mešek I. , vládl v letech 963 až 992. Sjednotil čtyři části Polska a pokusil se získat severní Pomořansko, ale neúspěšně. Za manželku si vzal Doubravku z českého rodu Přemyslovců. V roce 969 dobyl část Pomořanska a v roce 979 vítězně odrazil německé vojsko. Měškův syn Boleslav I. Chrabrý pokračoval v politice svého otce. Podrobil si Lužicko, Moravu, část Slovenska, Slezsko a Pomořansko.

V roce 1000 se Polsko stalo samostatnou církevní oblastí (arcibiskupství v Hnězdně). Roku 1025 byl Boleslav I. korunován na polského krále. Jeho nástupci museli čelit vnitřním nepokojům a úsilí knížat o nezávislost. Jednotný stát obnovil roku 1038 Kazimír I. Obnovitel, ale v následujících dvou stoletích převládala v zemi feudální rozdrobenost. Roku 1241 (později ještě dvakrát) Polsko vyplenili Tataři. Kolem roku 1283 dobyli křižáci Prusko, o padesát let později byly vedeny války Polsko-křižácké. Následovala válka s Čechami o Slezsko. Na začátku 14. stol. se na krátký čas vytvořila česko-polská personální unie. Roku 1364 byla založena Krakovská univerzita. V letech 1386 až 1434 vládl zemi Vladislav II. Jagellonský; ten byl roku 1420 korunován také českým králem. V r. 1410 porazil Vladislav II. v bitvě u Grunwaldu řád německých rytířů a skoncoval tak s jeho expanzí na východ. Polsko se stalo jediným pánem baltského pobřeží. Roku 1444 končí sedmdesát let trvající polsko-uherská unie.

Války se Polsku nevyhýbali ani nadále, v 16. století probíhaly (po boku s Litevci) bitvy s Rusy (polsko-litevská unie vznikla roku 1569). V 17. století země trpěla švédsko-polskými válkami. V roce 1665 obsadili Švédové téměř celé území Polska. Následovaly války s Turky a Ruskem, při kterých Polsko přišlo o velkou část svého území (Ukrajina přešla do vlastnictví Ruska a Prusko se osamostatnilo).

V roce 1768 vypukla občanská válka, do které se zamíchaly sousední státy Prusko, Rusko a Rakousko. Roku 1772 nastalo první dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko, jako důsledek neustálých mocenských bojů údajných dědických práv. Při prvním dělení získaly uvedené státy 30% polského území. Druhé a třetí dělení následovalo v letech 1793 a 1795 (tehdy přestal polský stát existovat). Když Napoleon I. porazil Prusko (1806), vzniklo roku 1807 Varšavské knížectví, které se o dva roky později rozšířilo o území připojené k Rakousku při třetím dělení Polska.

Z jednání vídeňského kongresu v letech 1814 až 1815 vzešlo vytvoření Polského království v rámci personální unie s Ruskem. Rusko uplatňovalo v zemi silnou rusifikační politiku, proto následovalo několik povstání a vznik vlasteneckých organizací.

V letech 1914 až 1918 byla 1. světová válka, potom vznikla Polská republika. Prvním prezidentem Polské republiky se stal Józef Klemens Piłsudski, hlavní organizátor polských legií bojujících za 1. světové války proti Prusku. Polsko-sovětská válka v roce 1920 začala nástupem polských vojsk, která dobyla Kyjev, ale sovětská protiofenzíva je donutila k ústupu. Sovětská vojska potom pronikla až k Varšavě. Polsko však své hlavní město ubránilo a vytlačilo nepřítele ze země. Na základě mírových jednání v Rize získalo západní území Ukrajiny a Běloruska. Podle versailleského míru dostalo západní Prusko a oblast Poznaně. Horní Slezsko se na základě lidového hlasování v r. 1921 rozdělilo mezi Polsko a Německo.

Neurovnané politické poměry a hospodářské těžkosti umožnily v roce 1926 Józefovi Piłsudskému uskutečnit převrat a prosadit změny v ústavě, kterými se posílily pravomoci prezidenta a vlády. Vývoj Polské republiky ve třicátých letech nepříznivě ovlivnil dopad světové hospodářské krize a rostoucí hrozbu Německa po nástupu nacismu. V ústavě přijaté v roce 1935 se opět posílilo postavení prezidenta a autoritativní režim.

Roku 1934 byla podepsána polsko-německá deklarace o nepoužití násilí. Ta vydržela do roku 1939, kdy ji Hitler zrušil a napadl vojensky Polsko (1. 9. 1939). Téměř ihned potom (17. 9. 1939) se přidal Sovětský Svaz, který zabral východní Polsko. 28. září padla Varšava a Polsko přestalo existovat. Vláda utekla do Rumunska, kde ji internovali. Už 30. září však vytvořil generál Władysław Sikorski v Paříži exilovou vládu. 25. listopadu 1939 Němci vytvořili Generální gouvernament. Vzniklo několik odbojových organizací, začalo masové vraždění Židů a Poláků. Roku 1943 propuklo povstání ve varšavském ghettu, které však německá vojska krvavě potlačila. Na podzim téhož roku bylo jednáno v Teheránu o záležitostech Polska.

3. ledna roku 1944 vstoupila na území Polska Rudá armáda. Vznikla Zemská národní rada a Armia Ludowa. V květnu 1945 válka skončila, v Postupimi bylo jednáno o polských hranicích.

V bouřlivém období na konci války převzala vládu mocenská garnitura podporovaná Sovětským svazem. Rok po válce byl znárodněn průmysl, banky a doprava a byla uskutečněna rozsáhlá agrární reforma. Další rok vláda odmítla Marshallův plán. Roku 1948 vznikla Polská sjednocená strana pracujících (PZPR). Od roku 1949 se uskutečňovala násilná kolektivizace zemědělství, která úplně v polských poměrech zklamala a družstva se rozpadla.

Roku 1955 vznikla Varšavská smlouva. Už roku následujícího byly krvavě potlačené stávky v Poznani proti špatným pracovním podmínkám (75 mrtvých). V srpnu 1968 se polští vojáci účastnili invaze do ČSSR.

Dalším významným datem (hlavně pro věřící Poláky) byl rok 1978, kdy byl Karol Wojtyła zvolen papežem jako Jan Pavel II.

V roce 1980 byla vlna stávek, nejprve v Gdańsku a později v celé zemi, v listopadu byla zaregistrována Nezávislá odborová organizace Solidarita. Stav v zemi byl kritický a tak byl 13. 12. 1981 vyhlášen výjimečný stav, trval skoro dva roky. Demonstrace v Gdańsku sílily, do čela odborů se dostal Lech Wałesa. V březnu 1989 se začíná zvolna rozpadat komunistické zřízení v Polsku, vše vyvrcholilo 4. června prvními poválečnými demokratickými volbami, kde komunistická strana utrpěla zdrcující porážku. Lech Wałesa se stal rok na to prezidentem. Po parlamentních volbách v říjnu 1991 se do parlamentu dostal velký počet politických stran. V roce 1992 začal odsun ruských vojsk ze země. Roku 1995 byla provedena měnová reforma (10 000 starých PLN ku 1 PLN novému). Koncem března 1999 se Polsko spolu s Českou republikou a Maďarskem stalo členy NATO.

Významní Poláci v dějinách: hvězdář Mikoláš Koperník, politik Josef Piłsudski, spisovatelé Henryk Sienkiewicz, Adam Mickiewicz a Josef Słowacki a samozřejmě papež Jan Pavel II. , vlastním jménem Karol Wojtyła.

Úterý 24. července

Den první

Vstali jsme v půl sedmé. Po lehké snídani jsme nacpali věci do auta. Naplnili jsme kufr, za sedačkami jsme měli vařič, kanystry na vodu a na benzín a na zadních sedačkách karimatky.

V půl osmé jsme vyjeli z Dejvic. Směřovali jsme na Jablonec, kam jsme dorazili chvíli po deváté. Tady jsme si koupili chleba a veliký koláč, který jsme ihned snědli. Vybavení potravinami tak bylo úplné. Za Jabloncem jsme přejeli hřeben Krkonoš. Po klikatých silničkách jsme v deset hodin doputovali na česko-polské hranice na přechod Harrachov – Jakuszyce.

Odbavení netrvalo dlouho, dostali jsme razítka do pasů. Polský celník chtěl vidět zelenou kartu od pojištění auta. Venku bylo zataženo a vypadalo to na déšť. Cesta ubíhala docela rychle. V poledne jsme se zastavili za městem Bolesławiec, abychom se trochu protáhli a najedli se. Cestou sem od Jelení Góry chvílemi poprchávalo, ale byly to jen takové přeháňky.

Dále jsme jeli bez zastávek a ve čtvrt na čtyři jsme projeli Gorzów Wlpk. Začalo svítit sluníčko a bylo docela teplo. Ve čtyři hodiny přišla ropná krize a tak jsme zajeli k pumpě natankovat. Bylo to před městem Pyrzyce. Nabrali jsme plnou nádrž a ještě do kanystru (celkem 47 litrů po 3,13 PLN/l, platili jsme 148 PLN).

Jeli jsme potom dál a v pět hodin jsme zastavili v městečku Stargrad Szczeciński. Město zde stojí již téměř tisíc let, jeho dějiny jsou plné válek a změn majitelů. Během 2. světové války tu byl zajatecký tábor Stalag II. Při osvobozování (březen 1945) bylo město velmi poničeno.

Nejprve jsme objeli centrum autem kolem dokola a pak jsme u nějakých obchodů zaparkovali a do středu města jsme vyrazili pěšky. Prošli jsme se parčíkem okolo zbytků městských hradeb. Pyrzyckou branou jsme vstoupili do města. Brána měla na kamenném spodku cihlovou část. Je ze 13. až 14. století, stejně jako hradby. Pocházejí z období největšího rozkvětu města, kdy Stargrad patřil Hanse. Za hradbami jsou relativně nové baráčky – paneláky se šikmou střechou.

Za chvilku jsme došli až na Staroměstské náměstí. Na jedné straně je ohromný cihlový kostel Panny Marie z roku 1292, několikrát přestavovaný a obnovený po 2. světové válce. Byl ale zavřený a tak jsme se dovnitř nepodívali. Má vysokou věž a v čelní stěně jsou dost vysoká okna. Z boku je kostel až nahoru porostlý psím vínem.

Na náměstí jsme se byli podívat v samoobsluze, jen tak, obhlédnout ceny. Byly asi jako u nás, docela příznivé. Kousek od katedrály je nově opravená pozdně gotická radnice ze 16. století. Měla pěkně zdobený štít. Tím výčet historických budov končí. Náměstí uzavírají paneláky. Je to dost divné spojení stařičkého s moderním.

Po půlhodince courání městečkem jsme se vrátili zpátky k autu a Stargrad Szczeciński jsme opustili. Počasí se konečně umoudřilo a bylo hezky. Vyjeli jsme dále, směrem k moři. Krajina okolo byla plochá, ale ne úplná placka; byla mírně zvlněná. Všude kolem byly pole, louky s krávami a bylo to tu dost obydlené. Cestou od Stargradu jsme jeli okolo velikého množství jezer. Viděli jsme v několika vesnicích čápy.

V půl osmé večer jsme projeli městem Kamień Pomorski. Za půl hodiny jsme stanuli v městečku Pobierowo, ležícím přímo na břehu moře. Zaparkovali jsme a ihned jsme vyrazili na pláž. Na pobřeží byl jemňounký písek; moře bylo chladné. Nekoupali jsme se, jen jsme v Baltu smočili nohy. Zastavili jsme se cestou z pláže v kempu obhlídnout ceny (platili bychom asi 38 PLN). Vrátili jsme se přes městečko zpátky k autu. Všude byly davy lidí, na plážích i na ulicích.

Z auta jsme si vzali jídlo a kanystr na vodu a vydali jsme se opět na pláž. Dlabali jsme sekanou s chlebem a sledovali západ slunce (a s námi asi tisíc dalších lidí). Když se slunce zanořilo do Baltu, tak se všichni včetně nás zvedli a odkráčeli z pláže. Bylo čtvrt na deset. V kempu jsme si načepovali plný kanystr vody a došli si na záchod. S vodou jsme opět prošli městečkem plným lidí k autu. V půl desáté jsme z Pobierowa vyjeli a vydali se hledat místo na spaní.

V deset hodin jsme kousek za Rewalem sjeli ze silnice a zajeli na polní cestu. Zastavili jsme na okraji pole, vedle maliní. Rozhodli jsme se, že tu přespíme v autíčku. Upravili jsme vůz do lůžkové podoby. U toho nás ukrutně žrali komáři a jiný obtížný hmyz. Asi za půl hodiny jsme šli spát.

Za celý den jsme ujeli 624 kilometrů.

Středa 25. července

Den druhý

V noci se spalo dost divně, v autě je přece jen málo místa. Když jsme uléhali, bylo v autě strašlivé dusno. Nad ránem se ochladilo. Vzbudili jsme se v půl sedmé. Auto bylo zevnitř dost zamlžené. Už takhle brzo ráno svítilo sluníčko. Okolo bylo plno slimáků. Za půl hodiny jsme zabalili věci v autě a upravili jej do cestovní podoby a vyrazili jsme dál. Cestou do Kołobrzegu jsme viděli ve vesnicích tři a o kilometr dál čtyři čápy.

V osm hodin jsme dojeli do města Kołobrzeg. Už v 7. století tu byla slovanská osada a o dvě století později hrad, jednalo se tedy o jednu z nejstarších přímořských pevností. Roku 1000 tu byl postaven první kostel v Západních Pomořanech. Základem rozvoje města byly solivary. V dalších stoletích město často střídalo majitele. V březnu 1945 bylo město po deseti dnech urputných bojů dobyto I. armádou polského vojska; zde se poprvé dostali polští vojáci k Baltskému moři. Avšak město bylo přitom zničeno z 90% a přístav kompletně.

Opět jsme si dali okružní jízdu okolo středu města; kolem jsou už jen veliká paneláková sídliště. Pak jsme se vrátili zpět do centra a vedle hotelu New Skanpol jsme zaparkovali. V infocentru v hotelu jsme dostali mapu města. Podél říčky Parsęta jsme došli okolo kostelíka z roku 1222 ke katedrále z počátku 14. století. Byla celá cihlová; průčelí tvoří tři věže – dvě krajní (nízké) a uprostřed vysoká. Byli jsme se podívat vevnitř. Byla stroze zařízená, sloupy nesoucí klenbu a celý strop byly dost vykloněné směrem k vnějším zdem. Během bitvy o Kołobrzeg kostel vyhořel, po válce byly ruiny zabezpečeny a v letech 1958 až 1973 byl opraven do původní podoby.

Proti katedrále jsou obchůdky a nové domy napodobující ty původní, které nepřežily válku. Počasí se na chvilku zkazilo, zatáhlo se a bylo chladno. Během naší procházky se ale udělalo opět hezky; foukal mírný větřík. Další ulice za katedrálou byla také plná domů s historickým vzhledem, ale nově postavených. Typovali jsme je tak na maximálně deset let staré. Každý dům byl jiný, všechny měli šikmé střechy. Opravené bylo jinak jen okolí katedrály a novogotická radnice.

Hlavní ulice vypadala docela pěkně a upraveně; měla kamennou dlažbu. Na konci ulice bylo vojenské muzeum. Venku stála vojenská technika jako děla, tanky, obrněné vozy, věž z lodě, raketa a dva proudové letouny. Cestou sem jsme šli okolo trhu.

Po druhém břehu říčky Parsęty porostlém orobincem a lekníny jsme šli pomaloučku dál. Na říčce plavaly kachny a labutě. Za chvíli jsme došli až k místu, kde stával městský solivar, který dříve zajišťoval městu prosperitu a bohatství. U solivaru byl vývěr slaných pramenů, které se zde zpracovávaly. Ochutnali jsme – fuj, to bylo ale slané, mnohem víc než moře. Prameny byly zachycovány už od 13. století. Byl tam postaven solivar, jak vypadal dříve – dřevěný altánek nad studnou, ve které byl vývěr slané vody, vedle něj byla dřevem ohraničená široká kruhová nádrž. V průměru měla asi šest metrů. V tomto bazénu se slaná voda zakoncentrovávala samovolným odparem. Poslední částí solivaru byly zastřešené várnice – tady se na dvou velikých železných pánvích (asi 2 x 3 metry širokých a 30 cm hlubokých) zahuštěná solanka (z veliké nádrže) odpařovala do sucha. Pod pánvemi zavěšenými nad ohništi se topilo dřevem.

Odtud to bylo už jen kousek do přístavu, kde říčka Parsęta ústí do moře. V přístavu kotví vedle malinkých rybářských loděk a jachet také hodně vojenských plavidel. Stojí zde veliký cihlový maják. Na ten jsme se prostě museli jít podívat. Zaplatili jsme 2 PLN za osobu a už jsme se po schodech šinuli nahoru. V mezipatře byla mapa s vyznačenými majáky na Baltském pobřeží Polska. Byl vysoký 36,5 metru. Ze shora byl pěkný výhled na pláže táhnoucí se na obě strany. Byly zcela plné lidí. Při pohledu do centra bylo vidět paneláky a mezi nimi věž katedrály. První maják v Kołobrzegu byl z roku 1666; ten stávající byl postaven až po válce na místě původního, zničeného spolu s přístavem během bojů o město.

Od majáku jsme sešli na pláž a po písku jsme se potom chvíli procházeli. Smočili jsme si v moři pouze nohy. Pak už jsme se okolo jedenácté hodiny vrátili přes park zpět k autu a vyrazili zase o kus dál.

Po pěti kilometrech jsme zastavili v městečku Ustrzyki Morskie na hlavní ulici předměstí Sianożęty. V pravé poledne jsme se šli koupat. Na písčité pláži bylo neskutečné množství lidí, prostě hlava na hlavě, skoro jako v Chorvatsku. Bylo docela vedro, svítilo sluníčko a na nebi nebylo mraků. Jemný písek jsme měli snad úplně všude. Najedli jsme se a šli se vykoupat. Voda byla docela studená, ale po chvíli to už šlo, bylo to dost dobré osvěžení. Trochu jsme si zaplavali a pak se chvíli slunili. Voda nebyla nijak zvlášť slaná. Jelikož foukal vítr, tak byly asi půlmetrové vlny.

Asi po hodině slunění jsme toho měli dost a vyrazili jsme z pláže pryč. Chvíli před druhou hodinou jsme se vrátili do auta. Ve třičtvrtě na tři jsme projeli městem Koszalin; za necelou hodinu na nás padla únava, zastavili jsme u vesničky Bialkowo a natáhli jsme se vedle auta na deku (na poli). Jana chvilku spala. Bylo stále teplo a svítilo slunce. V půl páté jsme se zvedli, okolo nás projel nějaký děda v traktoru a oběhl nás jeho pes. Zabalili jsme věci do auta a vyrazili jsme.

Cestou jsme poslouchali v rádiu zprávy (v polštině), odkud jsme se dozvěděli o záplavách a silných deštích u Krakowa a Zakopaného. Jen jsme doufali, že se to zlepší, než tam přijedeme. Jeli jsme po silnici vzdálené asi deset kilometrů od pobřeží; jelo se dobře, akorát tam byla spousta vesnic. Místy byly okolo silnice větrné elektrárny.

Chvíli po půl šesté jsme zastavili, abychom si uvařili něco k jídlu, měli jsme už pořádný hlad. Večeřeli jsme polévku s játrovými knedlíčky, do které jsme si nasypali těstoviny (mušličky), aby toho bylo víc. Po uvaření se těstoviny v polévce mohutně navařily, takže jsme jedli takovou slizkou hmotu se čtyřmi knedlíčky. Bylo to ale jinak docela dobré. Po hodině jsme nasyceni nasedli do auta a jeli zase dál.

Ve čtvrt na osm jsme zastavili ve městě Słupsk, kousek od náměstí. Hned jsme se tam šli podívat. Dominantou náměstí je vysoká cihlová novogotická radnice s věží a korouhví navrchu. Na radnici byl znak města. Vyšli jsme kousek za náměstí, baráky tady byly už oprýskané a neupravené, prostě dost hnusné. Vrátili jsme se přes přilehlý hezký park zpátky na náměstí. Proti radnici stojí stará cihlová brána z 15. století, v současnosti již zastavěná mezi domy. Pak jsme nasedli do vozu a jeli ze Słupsku pryč směrem na Łebu.

Cestou jsme viděli opět několik čápů. Začali jsme hledat místo na spaní, ale kde nic, tu nic a Łeba (ležící na pobřeží) se nebezpečně blížila. V devět hodin večer jsme zastavili pět kilometrů za městečkem Wicko (tedy pět kilometrů před Łebou) na parkovišti vedle silnice ve vesnici Steknica. Byly tam dva stoly s lavicemi; parkoviště bylo obehnané živým plotem. Tady jsme se rozhodli přespat v autě. Za chvíli se setmělo. No a to byl pro nás signál k uložení se ke spánku.

Za celý den jsme ujeli 260 kilometrů.

Čtvrtek 26. července

Den třetí

V autě se spalo jako včera – ne příliš dobře. Celí rozlámaní jsme v půl sedmé vstali. Nechali jsme auto vyvětrat, opět bylo celičké zamlžené, voda zevnitř na sklech. Uvařili jsme si čaj a mezitím jsme zabalili věci do auta. Posnídali jsme chleba s paštikou a dorazili jsme se perníčky s meruňkovou marmeládou. Už takhle brzo ráno bylo docela teplo, po nebi putovaly mráčky.

Vyrazili jsme už kolem třičtvrtě na osm. Po cestě jsme opět poslouchali zprávy o mohutných a ničivých záplavách na jihu Polska. Za chvilku jsme už byli v Łebě, byl to kousíček, asi pět kilometrů. Łebou jsme pouze projeli a dojeli jsme do tři kilometry vzdálené vesničky Rąbka.

Zaparkovali jsme na velikém parkovišti, nikde nikdo, jen my. Za chvilku k nám přišel nějaký chlapík, jestli nechceme za poloviční cenu parkovat u něj na zahradě. Jeli jsme se tam podívat – barák ošuntělý, místo dveří špinavý závěs z flanelových dek, dva psi a ještě jeden podivný týpek. Nelíbilo se nám to, nepřišlo nám to ani moc bezpečné a tak jsme se vrátili na to veliké placené parkoviště. Zabalili jsme si věci na pochod a i s kabelem od cívky jsme v půl deváté vyrazili. Naším cílem byl Słowiński park narodowy.

Na ploše 180 km2 se tu rozkládá ohromná písečná poušť s dunami a přesypy. Vznikla rozšířením a zmohutněním úzké píseční kosy, která asi před 5 500 lety oddělila nepříliš hluboký mořský záliv. Z něho vznikla dvě veliká jezera, postupem času vyslazená – jezero Gardno (25 km2) a jezero Łebsko (75 km2). Obě jezera jsou poměrně mělká. Tento národní park byl vyhlášen roku 1967 a od roku 1977 je na seznamu světových rezervací biosféry. Název parku je odvozen od kmene Slovinců, jejichž malý zbytek přežil dlouhodobou germanizaci okolí a který žil ve vesnicích (dnes již zčásti zaniklých) na území dnešního parku.

Něco takového jsme si prostě nemohli nechat utéci. V půl deváté jsme vyrazili do parku. Vedle parkoviště byla dřevěná vyhlídková věž, odkud jsme se podívali na ohromné Łebské jezero. Jeho břehy byly široce lemovány rákosím; je opravdu dost rozlehlé. Vstupné (1,5 PLN na osobu) jsme neplatili, protože v budce nikdo nebyl. Cesta byla poměrně široká, panelová. Vedla po téměř absolutní rovině; z jedné strany bylo Łebské jezero a z druhé strany byl borový les a za ním už jen moře (chvílemi bylo slyšet šum vln). Cestou jsme viděli zrzavou veverku, která hlodala šišku. Jana se jí lekla a málem mi utrhla ruku.

Asi po hodině pohodové chůze jsme došli k písečným dunám (z Rąbky to sem bylo 5,5 kilometru). Písek se pozvolna posunuje do lesa, ten následkem toho umírá a z okraje duny tak trčí už jen uschlé pahýly stromů. Postup duny je ale poměrně pomalý, v průměru osm metrů k východu a jeden metr k jihu za rok. Ovšem díky posunu písku zanikla osada Boleniec (byla postupně zasypána), kdysi ležící na pobřeží Baltu.

Ihned jsme si sundali boty a vyšli jsme k nejbližší duně. Byla poměrně vysoká, asi tak 35 až 40 metrů. S námahou jsme vylezli na dunu a otevřel se nám pohled vskutku úchvatný: písečné duny, jako na Sahaře, i to horko tomu odpovídalo. Z jedné strany bylo Łebské jezero a z druhé Balt. Písek na této nejvyšší duně byl ještě studený. U pobřeží byl úzký pás borového lesa. Moře bylo krásně tmavě modré. Bylo tu už několik lidiček, co přijeli na kolech. Udělalo se hezky a slunce začalo kvalitně pálit, prostě jak na opravdové poušti. Chůze v písku byla vcelku namáhavá, hlavně do kopce, ba ani po rovině se nechodilo zrovna nejlépe.

Přímo na pobřeží jsme si šli smočit nožky do moře. Foukal vítr a ten vytvářel asi půl metru vysoké vlny. Chvíli jsme se čvachtali a pak jsme se pomalu vydali zpět. Ještě předtím jsme se dlouhou chvíli kochali pohledem na moře, na vlny. Široko daleko, kam jen oko dohlédlo, nebyl na pláži ani jeden človíček. Obešli jsme spodem velikou dunu a asi po hodině a půl strávené na písku jsme vyrazili zpět. Okruh přes duny byl dlouhý asi jen jeden kilometr, ale dal nám zabrat. Přijít sem brzo ráno byl docela strategický tah, neboť se sem už sápalo plno lidí. Zpátky jsme šli stejnou cestou jako sem. Míjeli jsme davy lidí, plno cyklistů, elektromobilů, co se daly půjčit a taky několik povozů tažených traktůrkem nebo koněm.

Za hodinu jsme se vrátili ke vstupu. Teď už se tu vybíralo vstupné. Koupili jsme si pohledy a vrátili se k autu. Jelikož už se platilo i parkoviště a my jsme stáli přímo naproti budce a ještě dost nápadně, tak jsme placení také neušli. Okolo našeho auta bylo totiž totálně prázdno, takže jsme byli dost vidět i z budky. Zaplatili jsme 20 PLN za parkování, stání tu bylo docela dost drahé. Venku se trochu zatáhlo, ale nevypadalo to nějak moc katastrofálně, navíc bylo strašlivé dusno.

Před polednem jsme vyjeli z Rąbky a projeli jsme Łebou. Zastavili jsme ve vesnici Steknica, na místě, kde jsme dnes spali. Jelikož jsme už měli po pochodu slušný hlad, rozhodli jsme se něco si tu uvařit. Výběr padl na slepičí vývar s nudlemi a přidanými těstovinami. Polévky jsme si uvařili nějak moc, no a kus, co už byl nad naše síly, jsme vylili. Maximálně plní jsme zabalili věci v autě a za hodinu a kus jsme se vydali na další cestu.

Okolo cest (už delší dobu jsme to pozorovali) prodávali obří borůvky a houby, hlavně lišky. Po nějaké době jsme najeli na pobřežní silnici; ve městečkách na břehu bylo dost živo, na ulicích se promenádovalo plno lidí. Za městečkem Władysławowo jsme natankovali (celkem 10,5 litru po 3,33 PLN/l, platili jsme 35 PLN). Chvíli potom (ve tři hodiny) jsme zastavili ve vesnici Chałupy na Helské kose. V jednom kempu jsme si nabrali vodu, ale byl příliš drahý a tak jsme tam nešli.

Zajeli jsme ale do dalšího kempu, co byl opodál; ten byl už o poznání levnější. Zaplatili jsme za všechno pouze 18 PLN. Po chvíli ježdění po kempu jsme si vybrali místečko, kde jsme si potom postavili stan. Byl odtamtud výhled na moře. Stan jsme si postavili na písku, jiný podklad tu ani nebyl. Kolíky lezly do země skoro samy, taky se ale stejně dobře daly vytáhnout ven; kdyby přišel uragán, asi by to odneslo stan i s námi.

Nechali jsme v kempu prázdný stan a ve čtyři hodiny odpoledne jsme vyrazili do městečka Hel, ležící na samém konci písečné kosy. Silnička vedla po Helské kose (Mierzeia Helska); ta je asi jen 300 až 500 metrů široká a třicet kilometrů dlouhá. Z jedné strany silnice bylo vidět moře, vedle vedla železnice, za ní byl borový les a opět moře. Kousek před koncem poloostrova jsme přejížděli úzkokolejku. Byl tam také oplocený kus lesa – vojenský prostor.

V půl páté jsme zastavili v městečku Hel. Osada Starý Hel stávala asi dva kilometry severněji už v 10. století. V 15. století vznikl Nový Hel. Až do zániku Starého Helu v 17. století byly obě městečka mezi sebou znesvářena. Oba Hely patřily Gdańsku, který jejich rozvoj z konkurenčních důvodů brzdil. Po první světové válce se z Helské kosy stala vyhledávaná rekreační oblast a také centrum rybolovu. Na začátku 2. světové války (2. 10. 1939) se tu Poláci hrdinně bránili proti Němcům, avšak marně. Bylo to poslední místo odporu polské armády na pobřeží. Na konci války zajala Rudá armáda na poloostrově sto tisíc německých vojáků.

Stáli jsme na hlídaném parkovišti (jiné tu nebylo). Hel má jednu hlavní ulici vedoucí podél pobřeží. Tvoří ji malé rybářské domky se štíty z 1. poloviny 19. století. Prodávali tu cetky pro turisty. Bylo tam dost lidí. Sešli jsme přímo k pobřeží, k muzeu sídlícímu v bývalém kostele z 15. století. Pak jsme po hlavní ulici vyšli do přístavu, kde dost smrděly ryby. V přístavu kotvilo několik rybářských lodí.

Cestou z přístavu jsme neodolali a museli jsme si koupit uzenou makrelu za 4 PLN. Chlapík, co ryby prodával, po zjištění, že jsme Češi, zavzpomínal na svoji dávnou lásku z Čech, Jiřinku, co sem jezdila každý rok s dětmi na tábor. O večeři jsme měli tedy postaráno. Vrátili jsme se k autu, zaplatili jsme 2,5 PLN a po hodině strávené v Helu jsme vyrazili zpátky do kempu. Už jsme se těšili na tu makrelu.

Ve čtvrt na sedm jsme byli zase u stanu. Po příjezdu jsme šli na obhlídku kempu, abychom zjistili, kde jsou sprchy a WC. Pak jsme snědli tu uzenou rybičku; byla výborná a moc jsme si pochutnali. Potom jsme se byli vysprchovat. To ale nebylo vůbec dobré, protože za teplou vodu se platilo 2 PLN na čtvrthodinu, na což jsme se oba vyprdli a ošmudlali jsme se ledovou vodou; Jana si umyla i vlasy – v umyvadle, kde teplá voda tekla. Po tomto zážitku s ledovou vodou jsme se byli projít po pláži. Jelikož foukal vítr, bylo na hladině plno surfařů; kemp byl obrácen k Puckému zálivu. .

Po návratu ke stanu jsme si uvařili kapučíno a hlodali jsme sušenky. Večer krásně šumělo moře, občas bylo slyšet vlak a auta jedoucí po nedaleké silnici. Asi v půl desáté, chvíli po západu slunce (který jsme ovšem nepozorovali) jsme se uložili ke spánku. Dneska jsme byli poprvé v kempu a poprvé jsme stavěli stan. Počasí bylo až do večera naprosto dokonalé, chvilku svítilo sluníčko, chvílemi bylo pod mrakem, ale bylo stále dost teplo, a to i večer. V noci nebylo oblačno a byla vidět řada hvězd; bylo dost vedro.

Za celý den jsme ujeli 151 kilometrů.

Pátek 27. července

Den čtvrtý

Ráno jsme vstali ve třičtvrtě na sedm. Trochu jsme se zkulturnili. Uvařili jsme si čaj a lehce jsme posnídali (krajíc chleba s paštikou a čínským zelím). Už takhle ráno bylo krásné počasí, svítilo sluníčko, nebe bez mraků a bylo docela teplo. Zabalili jsme stan. Zbavili jsme se odpadků a nabrali jsme si vodu do lahví a kanystru. V osm hodin jsme kemp opustili. Ve městečku Rumia jsme dotankovali plnou nádrž paliva (celkem 35 litrů po 3,14 PLN/l, platili jsme 110 PLN).

V devět hodin jsme sjeli do Gdyně. Projížděli jsme městem – hrůza, vůbec to neubíhalo a stále jsme jen popojížděli. Gdynia je moderní velkoměsto, jsou tu jen paneláky a nové průmyslové budovy a přístav. Nebylo to tu moc hezké. Projeli jsme také městem Sopot, které spolu s Gdyňou a Gdańskem tvoří tzv. Trojměstí. Tato aglomerace má asi 760 tisíc obyvatel. V Sopotu byly domy už trochu hezčí a starší, ale stejně nic moc.

Odtud jsme vjeli do Gdańsku. Ve třičtvrtě na deset jsme zaparkovali na hlídaném parkovišti kousíček od historického centra, hned za nádražím. Bylo suprové počasí, nebe bez mraků a hrozné vedro.

Nejstarší zmínky o Gdańsku se datují přibližně do 10. století, kdy na území dnešního města stával strážní hrad gdańsko-pomořanských knížat s rybářskou a řemeslnickou osadou a malým obchodním přístavem. První zmínka o městě je v Životopise sv. Vojtěcha; tam je nazýváno urbs Gyddanyzc. Roku 1148 je v papežském dokumentu zmínka o zdejším přístavu. Městská práva získala obec v první polovině 13. století. Roku 1282 připadly Gdańské Pomořany Polsku. Už dvacet šest let potom byl Gdańsk lstí zabrán křižáky, kteří město vyplenily. Za dalších čtyřicet let byl na místě starého hradiště postaven hrad. Na místě starší osady založili němečtí osadníci Hlavní Město obehnané hradbami a příkopem. Městská práva Gdańsk obdržel roku 1343.

V době, kdy město opět připadlo Polsku (1454 – 1793), následovalo období rozkvětu a prosperity. Gdańsk měl mimo jiné monopol v námořním obchodě s obilím a se dřevem. V té době vznikaly nádherné budovy v centru.

Roku 1793 bylo město opět zabráno Pruskem; následovalo období všeobecného úpadku města i přístavu. Po dobytí města napoleonskými vojsky se Gdańsk stal svobodným městem a opět nadešla doba rozvoje. Po 1. světové válce Gdańsk zůstal svobodným městem, soustřeďující a obsluhující zahraniční obchod polského státu. V období mezi válkami to tu Poláci neměli jednoduché, většina obyvatel byla německá.

1. září roku 1939 tady začala 2. světová válka; Poláci se sice hrdinně bránili, ale marně. Během války byla značná část polského obyvatelstva vyvražděna. 30. března 1945 bylo město dobyto Běloruským frontem a 4. tankovou brigádou Polské armády. Během bojů bylo téměř celé centrum zničeno, stejně tak i přístav. Po válce bylo centrum znovu obnoveno do původní podoby; přístav byl zmodernizován a byly postaveny nové průmyslové závody a rafinerie. V roce 1970 tu byly krvavě potlačeny stávky a demonstrace dělníků; o deset let později vzniklo odborové hnutí Solidarita a odtud následně vzešla vlna odporu proti tehdejší vládě, která vedla ke zhroucení komunistického systému v Polsku.

Zpět od historie do současnosti: Vešli jsme do centra Výšinnou bránou (Brama Wyžynna; 1574). Hlavní třída tzv. Královské cesty je lemována úzkými domy se zdobenými štíty. Každý dům je jinak barevný, vše je dost upravené. Na některých fasádách jsou barevné sgrafity. Na konci ulice bylo vidět věž Staroměstské radnice se zvonkohrou, která se v deset hodin rozezněla.

Zabočili jsme do vedlejší uličky a došli k velikému gotickému kostelu Panny Marie (1342 – 1502). Během války kostel vyhořel, po válce byl opět obnoven. Je to největší cihlový kostel v Polsku (délka 105 metrů, 30 kaplí, věž vysoká 78 metrů). Vešli jsme dovnitř; katedrála je trojlodní, vevnitř bíle natřená. Na zdech byly obrazy s náboženskou tematikou, barokní vyřezávaná kazatelna a plno soch. Zaplatili jsme 3 PLN za každého a vydali jsme se po točitých schodech na věž. Po sto padesáti schodech jsme vyšlapali na půdu; byl tu vidět vršek kleneb – byly betonové. Krov střechy byl dřevěný, vyztužený ocelovými nosníky. Byl to náročný výstup, ale tady nekončil. Pokračovali jsme už vlastní věží, byla docela široká a mohutná. Schody byly již betonové. Stoupali jsme okolo dvou velikých zvonů. Pak jsme už celí udýchaní stanuli na vrcholku věže. Vyšlapali jsme sem čtyři sta pět schodů.

Z vrcholku věže byl překrásný výhled na historické centrum Gdańsku, bylo vidět i na přístav a řeky Visla a Motława. Vlastní centrum se skládá z několika ulic s hezkými domky se štíty. Bylo vidět i na věž radnice se zvonkohrou, která byla obnovena roku 1998; skládá se z několika desítek zvonů a zvonků, dohromady váží 14 tun. Katedrála měla celkem zajímavou střechu – jeden hlavní hřeben a kolmo na něj byla řada malých stříšek zakončených věžičkou. Také jsme si tu nahoře naplánovali, kam se půjdeme v Gdańsku podívat. Za historickým centrem bylo vidět už řadu moderních průmyslových a obytných čtvrtí. Když jsme se pokochali pohledem z vrchu, tak jsme sešli dolů a vydali se na procházku po centru.

Vrátili jsme se na hlavní třídu a odtud jsme přešli na Dlouhý trh (Długi Targ) s gotickou radnicí (1368 – 1382) s 82 metrů vysokou renesanční věží. Uprostřed náměstí stojí Neptunova fontána ze 17. století. Tady byly ty nejhezčí domy s nádhernými fasádami a bohatě zdobenými štíty. Za zmínku stojí gotický Artušův dvůr, Zlatý palác s renesančním průčelím, Zikmundovský palác a nejvýstavnější měšťanské domy.

Bylo jedenáct hodin a zvonkohra se opět rozezněla. Zelenou branou (1568) jsme vyšli na nábřeží. Mezi domy byl vidět starý překládací dřevěný jeřáb. Procházeli jsme se střídavě po nábřeží a uličkami města. Domy tady byly také poměrně úzké a zdobené, velice hezké. I tato část byla za války těžce poškozena a po válce byla obnovena do původní podoby. Uličkami starého města jsme došli k tomu starému jeřábu. Byl z roku 1444. Měl dvě výšky, kam mohl zvednout náklad – do 11 metrů a do 30 metrů. Mechanismus jeřábu byl jednoduchý, spodní (nižší) část jeřábu byla poháněná lidmi ve velikém bubnu, na kterém bylo navinuto lano. I horní hák byl na laně omotaném okolo bubnu s lidským pohonem, ale vytahoval se přes kladku.

Na nábřeží i na hlavní ulici prodávají cetky pro turisty a spoustu věcí z jantaru. Uličkami starého Gdańsku jsme došli zpět na hlavní třídu. Na poště jsme si koupili známky na pohledy, jedna známka stojí 1,90 PLN, tedy pěkně drahé. Bylo stále příjemné teplo, svítilo sluníčko a na nebi nebylo mraků. V poledne se opět rozezněla zvonkohra a zvony na katedrále. Tou dobou jsme seděli na lavičce a psali pohledy.

Po třech hodinách jsme už Gdańsk opustili, vrátili jsme se do auta a zaplatili jsme 7,50 PLN za parkování. Vyrazili jsme z Trojměstí ven. Na okraji města jsou ohromná paneláková sídliště. Z Gdańsku jsme se vymotali asi za dvacet minut. Kousek dál, ve městě Pruszcz jsme zastavili u supermarketu a nakoupili jsme si banány, chleba a zmrzlinu. (celkem 6,50 PLN). Litrovou zmrzlinu jsme ihned po návratu do auta snědli a ve dvě hodiny jsme vyrazili dál. V rádiu říkali, že Balt má 20°C, ale to už nám bylo vcelku jedno, neboť moře již neuvidíme. V městečku Tczew jsme přejeli trochu vzedmutou řeku Vislu.

Ve tři hodiny jsme dojeli do Malborku. Zaparkovali jsme v centru. Už cestou sem bylo vidět náš cíl – ohromný cihlový křižácký hrad.

Město Malbork obdrželo městská práva od křižáků roku 1276. Roku 1309 sem bylo přeneseno z Benátek sídlo velmistra řádu. Malbork se stal hlavním městem křižáckého státu. Potom byl hrad i město součástí Pruska a v letech 1457 až 1772 náležel k Polsku, pak opět Prusku. Po roce 1817 byl hrad přestavěn v romantickém duchu. V roce 1945 byl během bojů hrad poškozen. Zničeno bylo i centrum města, po válce tady byly postaveny paneláky končící kousíček od hradu.

Střecha cihlového paláce byla pokryta barevnými taškami. Před vlastním hradem je příkop, z druhé strany teče řeka Nogat. Nejvyšším bodem hradu je tzv. Vysoký hrad, tedy jeho věž s cimbuřím.

Hrad Malbork je od roku 1997 zapsán jako památka UNESCO. Za vstup jsme zaplatili 8,5 PLN za každého; byla to studentská ceny, navíc snížená (od půl čtvrté). Lístek jsme si koupili v půl čtvrté a pět minut, ale byla to náhoda, nevěděli jsme to.

Po krytém dřevěném mostě jsme vešli branou do spodního, Nízkého hradu. Brána měla dvoje okované dveře. Přidali jsme se ke skupině Rusů a vešli jsme do jedné z místností hradu. Byla tu výstava o jantaru; měli tady veliké kusy surového jantaru (i přes 20 cm v průměru), jantar různě zabarvený a tedy různě starý a také hmyz v jantaru zalitý. Mimo to tu byly sošky, skříňky, šperky, hlavičky dýmek, šachy a různé doplňky, vše z jantaru z Baltu. Jantar je starý asi 45 milionů let.

Přešli jsme nádvoří a podívali se do dalších budov, které byly porostlé psím vínem. Sešli jsme do sklepení, kde bylo vytápění sálů nad ním – byla to pec, nad ní byla vrstva kamenů a dlouhé průduchy vedoucí pod podlahou místnosti nad ní. Tedy takové dobové ústřední topení. Vešli jsme do paláce Velmistrů křižáckého řádu ze 14. století. Stěny sálů byly zdobeny malbami s motivy rostlin a vinné révy. Vše bylo stavěno v gotickém slohu. Každá místnost měla klenbový strop a lomená okna. V dalších sálech nebyl vůbec žádný nábytek a stále se ještě restaurovaly.

Po dřevěném mostě jsme přes další příkop vešli do Horního hradu. Uprostřed nádvoří stojí stará hradní krytá studna. Vyběhli jsme na ochoz vedoucí okolo malého nádvoří. Je lemován lomenými okny a všechny stropy jsou tvořeny křížovou klenbou. V jedné z místností v prvním patře byly veliké staré okované truhlice. Z dalšího sálu byl pěkný pohled na řeku Nogat, která hrad Malbork obtéká. Dále zde byla výstava sakrálních památek z okolí Malborku – monstrance, poháry, sošky svatých, nádobky na hostie a na mešní víno, svícny apod. Ještě tu bylo několik cínových nádob a gobelín s Mojžíšem.

Přešli jsme do další místnosti Horního hradu, kde byly rytiny a fotografie hradu Malbork v různých dobách – od roku 1840 až do sedmdesátých let minulého století, kdy se hrad opravoval. Výmluvné byly fotky z března roku 1945, kdy byl hrad spolu s městem zasažen silným bombardováním. Před válkou byl hrad v téměř bezvadném stavu. Roku 1966 byl hrad již téměř znovu postaven, po válce byl totiž částečně v troskách. V sále byly i artefakty původní výzdoby, jako hlavice sloupů a kleneb a spousta věcí z hradního kostela, který byl ošklivě pobořen za války. Vše doplňovaly dobové fotografie.

V další místnosti byla expozice věcí z Persie, hlavně zbraní, výzbroje a tapiserií. Dále tu byl dobový nábytek. V této místnosti byla hlavice každého sloupu jinak zdobená, stejně tak i patice klenby.

Hrad je docela rozlehlý a bylo to dokonalé bludiště. Vešli jsme do hradní kaple. Už u vstupu bylo patrné, že tato část Malborku byla dost pobořena – část zdí byla zcela nově dostavěná a strop byl betonový. Ani podlaha nebyla původní; ta originální byla zdobena barevnými dlaždicemi poskládanými do ornamentů. Oltář, tedy jeho kamenná část byla taky rozflákaná, dřevěný zbytek se nedochoval. Celé to tu čeká na opravu. Bylo tu patrné, které části zdí byly původní a které nové. Vše bylo doplněno starými fotografiemi, jak kostel vypadal před válkou a těsně po ní.

Ve sklepení pod kostelem byla výstava o tom, jak se vyráběla vitrážová okna. Byly tu nástroje na řezání a malování skla, strojek na vytváření olověných kolejniček (tvaru I), dále pomůcky na letování spojů a upevňování skel.

Kousek vedle byl veliký model hradu Malborku. Bylo vidět horní a dolní část hradního paláce, k nim přiléhala za prvním vodním příkopem řada hospodářských budov; vše bylo obehnáno obrannou zdí s cimbuřím a věžemi, za tím vším byl ještě jeden vodní příkop a opevnění nad ním. Okolí bylo asi stejně veliké jako hrad sám. Celý komplex byl tedy velice rozsáhlý a dobře bráněný. Malbork byl vskutku nedobytným sídlem.

Přes velikánskou zařízenou černou kuchyni a pekárnu jsme už vyšli z hradu ven. Malbork byl velice hezký a veliký. Procházeli jsme jej víc jak hodinu. Podívali jsme se na něj ještě z mostu přes řeku Nogat. Její břehy byly porostlé lekníny a rákosím.

Ve čtvrt na šest jsme se vrátili do kvalitně vyhřátého auta. Po hodině jízdy jsme kousek za městem Pasłek zastavili vedle silnice na odpočívadle. Ihned po zastavení se na nás vrhla kopa hladových lesních much. Uvařili jsme si rýži s naší hmotou. Moc jsme si pochutnali a během večeře jsme se rozhodli, že tu zůstaneme přes noc. Utvořili jsme si lůžka v autě a za chvíli jsme zalehli. Večer bylo teplo a na nebi nebyly mraky. Cvrkali tu cvrčci a kousali komáři. Spát jsme šli už v devět hodin.

Za celý den jsme ujeli 206 kilometrů.

Sobota 28. července

Den pátý

Ráno jsme procitli v půl osmé. Venku byla mlha. V noci byla docela dost zima. Hodinu po probuzení jsme nocležiště opustili a vyrazili jsme směrem k Mazurským jezerům. Počasí bylo opět naprosto dokonalé, mlha se rozfoukala dost rychle.

Cestou bylo v jedné vesnici šest hnízd s čápy. Vjeli jsme do oblasti Mazur; krajina okolo byla placatá, ale ne úplně. Všude kolem byla políčka, louky a lesy. Silnice byla hezká, lemovaná lipami a duby. Po desáté hodině mraků přibylo a bylo zataženo, ale nepršelo.

V půl jedenácté jsme zastavili ve vesničce Świeta Lipka, kde stojí poutní kostel. Okolo velikého barokního chrámu bylo arkádové loubí se sochami svatých a obrazy místních duchovních. Celý areál byl žlutobíle natřen a působil velice upraveně. Kostel má dvě vysoké věže. Vešli jsme do chrámu; zrovna hrály varhany. Byla tam spousta lidí. Varhany byly veliké, s pohyblivými figurkami andělů a svatých a se zvonky. Andělíčci se otáčeli, hráli na trubky, svatí se klaněli. Bylo to dost hezké. Kostel je uvnitř bohatě zdoben malbou, včetně stropu. Oltář byl velmi pěkně vyřezávaný, vše mohutně zlacené. Kazatelny byly také mistrovským řezbářským dílem. Všechno bylo perfektně opravené. po prohlídce kostela jsme se vrátili k autu a zaplatili jsme 3 PLN za parkování. Po půlhodině jsme se zase vydali na cestu. Už po cestě sem lemovaly silnici malé kapličky se zastavením křížové cesty. U pumpy za Ketrzynem jsme si dofoukli kola. Benzín jsme nebrali.

Před polednem jsme osm kilometrů za Ketrzynem zastavili u ruin Hitlerova sídla – Vlčí šance – Wolfsschanze. Za vstup a parkování jsme zaplatili 18 PLN. Bylo tu plno lidí, několik autobusů. Kromě Poláků i plno Němců, asi přijeli zavzpomínat na staré časy.

Cestička vedla kolem ruin baráků; u jednoho z nich byla pamětní deska, že v této budově spáchal 20. 5. 1944 Stauffenberg atentát na Hitlera (neúspěšný). Ve vedlejším domku byl veliký model, jak Wolfsschanze vypadala v plné parádě (1941 až 1944). V areálu byl bunkr Adolfa, generálního štábu armád, velení gestapa, letectva, NSDAP a dalších institucí Třetí Říše. Celý komplex byl obehnán několika ploty a minovým polem. Jediný příjezd byl silničkou a souběžnou železnicí. Před vstupem do vlastního systému bunkrů byli příchozí totálně prohledáni, jestli náhodou nemají u sebe zbraně, teprve pak mohli projít přes několik kontrolních stanovišť hlídaných vojáky a až potom se dalo dostat k bunkrům. Ty byly také hlídány ozbrojenou hlídkou. Bylo to tedy dost nedobytné a bezpečné sídlo.

Pevnosti a baráky Němci na konci války vyhodili do povětří; dodnes jsou zde obrovské trosky z několika desítek centimetrů silného železobetonu. Procházeli jsme se mezi troskami bunkrů, všude ležely veliké kusy tlustých zdí, různě popadané. Zbytky bunkrů byly porostlé mechem, okolí je již zarostlé stromy. Okolo hlavních bunkrů byla řada dalších budov jako garáže a dílny, parkoviště, kanceláře a skladiště. Na okraji areálu stála radiová stanice.

V okolí jezer Mamry, Dargin, Śniardwy a Niegocin (mezi Ketrzynem, Giżyckem, Mikołajkami a Wegorzewem) byla celá řada sídel nacistických pohlavárů a organizací, jako velitelství armád, NSDAP, SS, Gestapa a letectva; vše bylo soustředěno okolo Wolfsschanze. Bylo tu poblíž i malé vojenské letiště.

Ze stropů některých staveb visely malé krápníky. Část budov se dochovala, bunkry byly zničeny. Došli jsme ke stojícímu bunkru, sídlu NSDAP. Na výšku měl asi deset metrů. Byl rozbitý – z jedné strany byl na konci války roztržen výbuchem zevnitř, což bylo poznat podle toho, že stěny byly vyvaleny směrem ven. Zdi byly silné asi dva metry. Další bunkr – Hitlerův – byl devět metrů vysoký. Všude po okolí jsou rozmetané kusy betonových a cihlových zdí, vše porostlé mechem. Za chvíli jsme došli k železnici; u ní byl další veliký rozbořený bunkr. Ze zdí trčely k nebi dráty a výztuhy.

V půl jedné jsme se vrátili k autu a odjeli jsme od Hitlerova sídla. V městečku Giżycko jsme nabrali benzín (celkem 27 litrů po 3,14 PLN/l, platili jsme 85 PLN). Hned za Giżyckem jsme zaparkovali u velikého jezera Niegocin. Šli jsme se hned vykoupat. Na jezeře bylo u břehu rákosí, stejně jako všude u jezer v této oblasti; po jeho hladině se proháněla spousta malých jachet.

Plavky jsme si dali nějak vlhké do igelitového sáčku a lehce se nám zapařily a trochu zasmrádly. Docela brutálně pražilo sluníčko a bylo tím pádem ukrutné horko. Vstup do vody byl z malé písčité pláže vedle kempu. Nějací lidé tu jezdili na vodním skútru; dále na jezeře bylo plno surfařů. Byli jsme se vykoupat, voda byla velmi osvěžující. Ve vodě plavala kopa mikrorybiček a šneků, v rákosí zase černé kachny s bílým zobákem.

Ve třičtvrtě na čtyři jsme byli už přeslunění a tak jsme vyrazili dál. Okolo silnice byly jen pole a louky; krajina byla jen mírně zvlněná. Zase jsme viděli plno čápů. Projížděli jsme okolo několika různě velikých jezer. Po čtvrté jsme projeli město Olecko. Za chvíli jsme zastavili na parkovišti. Bylo vidět, že tu dost pršelo, silnice byla mokrá a na odpočívadle byly veliké kaluže. Odněkud z lesa přišel veliký vyhublý pes, chvíli kus dál od nás chodil a pak si lehl a smutně na nás koukal. Začali jsme vařit; udělali jsme si těstoviny s naší hmotou. Nedalo nám to a psovi jsme hodili kousek salámu. Za půl hodiny jsme odjeli dále.

Za dalších třicet minut jsme projeli Suwałkami. Nedlouho potom začalo na chvíli pršet, ale jen na pět minut. Padaly takové velikánské kapky. Pak už bylo zase hezky a modré nebe. Jeli jsme přes Wigierski NP okolo dalších jezer s břehy porostlými rákosím.

Ve třičtvrtě na sedm jsme se objevili na polsko-litevské hranici. Chtěli jsme ji projet až zítra, ale už jsme tam byli. Nenašli jsme totiž žádné místo na spaní a tak jsme dojeli až sem. Dojeli jsme na přechod Ogrodniki – Lazdijai. Vůbec to tam nepostupovalo, před námi bylo asi čtrnáct aut a autobus. Čekali jsme neuvěřitelné dvě hodiny, než jsme se dostali k vlastní celnici. Čekání bylo únavné; aspoň bylo hezké počasí a teplo.

Polský celník si vzal naše pasy a techničák od auta. Za chvíli zase chtěl vidět kufr – tak jsme mu ho ukázali, podíval se na naše věci úhledně namačkané vevnitř. Dobré, zavřít. Za chvíli se vrátil s našimi doklady. Polskou celní kontrolu jsme měli tedy za sebou, následovala litevská. Tady jsme museli vylézt z auta a předložit celníkovi v budce pasy a techničák. Dostali jsme razítka do pasů (i od Poláků). Litevský celník taky chtěl vidět kufr, ale byl trochu důkladnější než jeho polský kolega: lehce ohmatal bágly s oblečením a spacáky, snad jestli v nich něco náhodou nepašujeme. Takhle to dělal nejen u nás, ale u všech aut. Celník v budce si zapsal do počítače snad všechny údaje z techničáku; psal snad jen jedním prstem a neskutečně dlouho mu to trvalo.

Uf ! Konečně jsme vjeli do Litvy.

Teď ještě trocha z historie:

Prvním významným státním útvarem na území dnešní Litvy bylo velkoknížectví založené vévodou Mindaugasem roku 1236. Ten byl roku 1253 korunován prvním králem Litvy. Velkovévoda Gediminas založil nové hlavní město Vilnius (1323). V době vlády velkovévody Vytautase v letech 1392 až 1430 se Litva stala jedním z největších států v Evropě, sahající od Baltského k Černému moři. Od konce 14. století se Litva postupně sjednocovala se sousedním Polskem. Dlouhý proces sjednocování vrcholil v letech 1385 (personální unie) a 1569 (lublinská unie); v letech 1569 až 1795 existovalo Litevsko-polské společenství vedené voleným králem. Litva postupně ztratila svou někdejší sílu. V letech 1795 až 1915 se největší část Litvy dostala do rukou Ruska.

Během první světové války svitla Litevcům možnost získání svobody; nějakou dobu bylo území Litvy pod německým opatrovnictvím (1915 až 1918). 16. února 1918 vydala Litevská rada dekret o Obnově litevské nezávislosti. V letech 1919 až 1920 probíhaly těžké boje mezi Polskem, Litvou a bolševiky; 9. října 1920 Polsko anektovalo Vilnius s jeho okolím; hlavním městem Litvy se stal Kaunas. Během meziválečného období nezávislá Litva prosperovala. Na začátku druhé světové války měla Litva přibližně takovou podobu, jakou má dnes.

Litevská nezávislost skončila tajnými dohodami v paktu Ribbentrop-Molotov (podepsanými 23. srpna 1939) mezi Hitlerem a Stalinem, kteří si rozdělili sféry vlivu ve Východní Evropě. Následovala sovětská okupace (1939 až 1941 – Litva se jako Litevská SSR se stala součástí SSSR) a pak německá okupace. V letech 1941-1944 SS a Gestapo zlikvidovalo více jak 200 000 Židů. Po návratu Rudé armády se Litevcům nepodařilo prosadit samostatnost a byly proti své vůli znovu připojeni k SSSR (7. července 1944). Stalinův režim měl za následek deportaci čtvrt milionu Litevců do gulagů. Občané polsko-litevské národnosti byli vyhnáni do Polska. Litevští partyzáni, přezdívaní „Litevští bratři „, přestali bojovat až v roce 1953. Následovala už jen nucená sovětizace.

První významnější projevy odporu pro nadvládě sovětské moci začaly v osmdesátých letech 20. století. V březnu 1990 se uskutečnily první svobodné volby od roku 1940, většinu získali kandidáti opozičního hnutí Sajüdis. 11. března 1990 bylo vyhlášeno obnovení litevské nezávislosti; to byl začátek konce SSSR. Moskva nedlouho poté začala s ekonomickou blokádu Litvy; v lednu roku 1991 sovětské jednotky obsadily televizní věž ve Vilniusu a přitom zabily 14 neozbrojených civilistů. V srpnu se nepovedl puč v Moskvě; Sovětský svaz přestal existovat. Sovětské jednotky opustily budovy, které okupovali od ledna; definitivně se stáhly z Litvy koncem srpna 1993. 17. září 1991 Organizace spojených národů znovu přijala zpět tři pobaltské země. Litva se připojila k organizaci Partnerství pro mír organizované NATO a usiluje o vstup do EU.

V půl deváté jsme vjeli na litevské území. Hned jsme začali hledat místo na spaní, nevěděli jsme, jak to v Litvě chodí se spaním na parkovištích. Nápisy v litevštině, co byly na značkách a na hranicích jsou absolutně nesrozumitelné, nejsou podobné ani polštině, ani ruštině. Taky budeme jezdit jen po hlavních tazích, protože jsme neměli mapu a netušili jsme, jak se dostat po vedlejších cestách kam chceme. Naštěstí zde bylo dobré značení.

Krajina v Litvě byla samé kopečky, tedy více zvlněné než v sousedním Polsku. Okolo cesty byly pole, louky a lesy. Čápi tady byli také. V polích byly roztroušeny malé zemědělské usedlosti, vždy jen několik baráčků. Na polích se pásl dobytek a koně.

V devět hodin večer jsme zaparkovali na velikém parkovišti u silnice, prvním, co jsme našli po cestě. Parkoviště bylo vedle lesa. Tady jsme se rozhodli zůstat. Upravili jsme si auto do lůžkové podoby a po půl hodině jsme ulehli ke spánku. Venku bylo příjemné teplo, ani mouchy tu nějak výrazněji neotravovaly. Nad parkovištěm občas proletěli netopýři. V noci bylo teplo a nebe bez mraků, bylo vidět spoustu hvězd.

Za celý den jsme ujeli 332 kilometrů.

Neděle 29. července

Den šestý

Ráno jsme se probudili v půl sedmé. Auto bylo zevnitř opět orosené. Bylo modré nebe, mezi stromy prosvítalo slunce. Ve čtvrt na osm jsme parkoviště opustili a vydali se poznávat krásy kraje litevského. Cestou jsme si všimli, že tu stojí plno dřevěných domů, a to i ve městečkách. V jedné z obcí byly v parčíku dřevěné vyřezávané sochy. Silnice byla rovná a úplně prázdná.

Ve městě Merkinés jsme přejeli širokou řeku Nemunas. Na mostě stáli rybáři, auto měli zaparkované uprostřed mostu. Podél cesty jsme několikrát viděli vyřezávaná a malovaná dřevěná boží muka. Projížděli jsme nějakým bohem zapomenutým krajem, ani rádio tu žádné nešlo naladit. Podél silnice stálo plno aut, všichni byli na houbách a borůvkách v borových lesích. Chtěli jsme uhnout odbočkou na Trakai; silnice byla prašná, plná hrbolů a nedalo se po ní téměř jet. Strašně to klepalo autem. Otočili jsme se a vrátili se na hlavní silnici. Další odbočka byla úplně stejná, jen ve vesnici kousek za odbočkou byl asfalt, pak už zase jen šotolinová cesta.

Před půl devátou jsme projeli okrajem Vilniusu a řítili jsme se do centra. Jezdili tu české autobusy a trolejbusy. Střed Vilniusu byl roku 1997 zapsán jako památka UNESCO.

Za chvíli jsme vjeli do centra, všude placené parkoviště a my jsme neměli vyměněné peníze. Motali jsme se po centru a snažili jsme se vyměnit valuty, leč marně, všude zavřeno. Popojížděli jsme tam více než půl hodiny. V informacích nás navedli ke směnárně; samozřejmě jsme nenašli nic. Pak nás nasměroval policajt, také jsme nic podle jeho rad nenalezli. Nakonec jsme vyměnili (sice v mizerném kursu) v hotelu na recepci dánské koruny, dostali jsme 105 litů (1 Lit = 10 Kč). Hurá!

Zaplatili jsme pět litů za parkování; stáli jsme kousek od centra. Automat na lístky měl ovládání pouze v litevštině, takže jsme tomu vůbec nerozuměli. V jedenáct hodin jsme se pěšky vydali na prohlídku města. Došli jsme na náměstí s informacemi. Zašli jsme se podívat do velikánského chrámu, kde akorát probíhala mše. Kostel měl krásně zdobený barokní oltář a bylo v něm hrozně moc dřevěných soch. Strop měl zdoben malbou jen nad oltářem.

Sešli jsme na velikánské náměstí, kde stojí socha zakladatele města – knížete Gediminase. Postava knížete stojí před koněm. Vedle je sloupovím lemovaný bělostný klasicistní kostel a vedle něj samotně stojí zvonice. Parkem, který na náměstí navazuje jsme vyšplhali k osmiboké cihlové Gediminově věži. Tato dvoupatrová stavba je jediným zbytkem z původního hradu.

Zaplatili jsme dohromady 4 Lit za vstupné. Vylezli jsme do prvního patra, kde byl model hradu v různých dobách, historické mapy a rytiny. Vystoupali jsme ještě o patro výše. Tady byly vystaveny dobové zbraně (hlavně meče a halapartny), brnění a helmy. No a nakonec jsme vylezli až na samotný vrchol věže. Uprostřed vlála na stožáru litevská vlajka. Kochali jsme se pohledem na staré město, na spoustu kostelů a na úzké uličky. Trochu připomíná starou Prahu, ale Vilnius je daleko menší. Za řekou se rozkládají nepříliš hezké moderní čtvrtě. Na vrcholu vedlejšího kopce jsou tři veliké bílé kříže. Celý Vilnius je plný zeleně a je obklopen lesy.

Sluníčko pražilo přímo pekelně. Až jsme se pohledu z věže nabažili, tak jsme sešli parkem opět dolů směrem k velikému bílému kostelu. Uhnuli jsme však před náměstím a okrajem centra jsme došli ke kostelu sv. Anny. Je celý cihlový a vypadal opravdu dost dobře. Také ho obdivoval sám Napoleon, když tu pobýval. Říkal, že kdyby mohl, tak ho přenese na dlani do Paříže. Průčelí kostela je z tvarovaných červených cihel, velice hezké. Před kostelem byla strašná spousta lidí, uvnitř probíhala bohoslužba. Někteří lidé venku klečeli a modlili se.

Dovnitř jsme se ani nesnažili podívat, stejně by jsme se tam neprocpali. Zašli jsme se ale podívat do barokního kostela, který na ten cihlový navazoval. Zvenku byl opravený, zato vevnitř byl oprýskaný a velmi poškozený. Ještě čekal na opravu. Byly tu staré fotografie, jak to tu vypadalo dříve, před válkou, tedy v dobách, kdy byla Litva samostatným státem. Také tu byly ukázky různě tvarovaných cihel použitých při stavbě a výzdobě kostela sv. Anny.

Z kostela jsme se vydali do uliček starého města Vilniuského. Koupili jsme si zmrzlinu, procházeli jsme se uličkami a mlsali jsme. Pomalu jsme sešli opět na veliké náměstí a vydali jsme se rovnou do velikého klasicistního chrámu. Bylo před mší a ministrant nám vnutil nějaký leták v litevštině, patrně obsah bohoslužby. Kostel je značně veliký. Výzdoba byla docela moderní, i oltář byl klasicistní – sloupky a trojúhelníkový štít. Jedinými obrazy tu byly pouze zastavení křížové cesty. Přes určitou strohost je kostel zařízen hezky.

Vyšli jsme postranním vchodem ven a zamířili jsme opět do starého centra. Procházeli jsme se uličkami lemovanými malými domky, až jsme okolo polorozpadlého kláštera došli do dalšího kostela. Výzdoba byla barokní; bohatě zdobené a zlacené překrásně vyřezávané kazatelny a oltář byly velmi hezké. Jen varhany čekají na opravu. Na tu ostatně čeká taktéž i přiléhající klášter, okolo něhož jsme sem přišli.

Odtud jsme postranními ulicemi nakonec došli až k náměstí, uprostřed s trávníkem, stromy a vodotryskem. Bylo stále strašlivé, přímo vražedné vedro. Naproti hotelu, kde jsme měnili peníze, jsme se ještě podívali do kostela, kde bylo plno lidí a nějaká ženská tam zpívala. Centrum Vilniusu je kostely poseté, je jich tu opravdu požehnaně. Kostely nejsou nijak veliké; v každém bylo několik lidí a plno z nich se modlilo, dokonce i velice mladí lidé.

Došli jsme až ke zbytkům původního opevnění; zbyl ho už jen kousek. Opevnění bylo cihlové a zachovala se jen jedna bašta. Opět se nám otevřel pohled na zalesněný vrch se třemi kříži a na vedlejší kopec, na jehož vrcholku stojí Gediminova věž. Byl odtud vidět i kostel sv. Anny; byla u něj stále spousta lidí. V postranních uličkách domky nebyly už tak pěkné, byly ošuntělé a oprýskané.

Cestou k autu jsme se zastavili v pravoslavném chrámu. Výzdoba byla charakteristická pro pravoslavný stánek boží – ikony a zlato. Byla tam velmi načazeno kadidlem.

Ve dvě hodiny jsme se vrátili zpátky k autu. Bylo dost kvalitně rozpálené. Vyjeli jsme z města ven. Litevští policisté b

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .