0
0

Středa 26. července – přeprava po ose Litvínov-Praha Ruzyně-Oslo

Autobus mne spolu se Zdeňkem Šebestou vyhodil na zastávce Praha Dědina. Odtud jsme busem 119 pokračovali na ruzyňský terminál 2, kde jsme se pokusili zoptimalizovat hmotnosti zavazadel. Žádný batoh nesměl překročit 23 kg, což všichni víceméně splnili (Šárce tolerovali mírnou nadváhu). Palubní zavazadla naštěstí nepřevažovali, to mé by se možná do 8 kg nevešlo. Letěl jsem v pohorách, což samozřejmě znamenalo vyzouvací gymnastiku při každém průchodu bezpečnostním rámem.

Letadlo vyrazilo včas a dorazilo dokonce v předstihu (doba letu cca hodina a tři čtvrtě), na palubě nám bezplatně nabídli pouze čaj, kafe a vodu. Možnosti koupit si sendvič, pivo atp. ve Sky Shopu nikdo z nás nevyužil.

V Oslu na letišti většina z nás povečeřela z vlastních zásob, já si je ovšem šetřil na Špicberky. Letištní bufet mne nejprve zklamal nic moc těstovinami (cena 41.04 NOK ~ 139.43 Kč), vzápětí to ale napravil chutným párkem v rohlíku (cena 42 NOK ~ 142.59 Kč). Vybral jsem si v bankomatu 4000 NOK v hotovosti, KB mi za to strhla z účtu 13 474.28 Kč + poplatek 134.74 Kč. Do odletu návazného spoje do Tromsø zbývalo moře času, nebe nad námi se po prudší přeháňce vyjasnilo, takže noc před ranním výletem do Osla jsme se rozhodli přečkat pod širákem jen pár set metrů od východu z letiště. Nachází se tam malý parčík s výhledem na železnici a hotel Radisson Blu, ve kterém přespávají posádky letadel. Žádná neodbytná letuška se mi do spacáku nedobývala, ani nikdo další si nás nevšímal, vyspali jsme se do růžova.

Čtvrtek 25. července – prohlídka Osla, přelet do Tromsø

Brzy ráno se jako předvoj do Osla vydali Zdeněk, Šárka, Adam s Jelenem. Já si přispal, muzea i galerie už mám v Oslu prochozená. V plánu jsem měl pěší pochůzku hlavním městem, vyfotit si sochy ve Vigeland parku, nasnídat se a naobědvat. Z letiště Gardermoen se do centra Osla doporučuje doprava vlakem NSB. Jedna jízda stojí 90 NOK (zpáteční 180 NOK) a trvá 23 minut. Na nádraží Oslo S fungují skříňky, ve kterých uschováte zavazadla mnohem levněji než na letišti. Liší se velikostí a cenou, já nacpal tašku i s velkým batohem do bedny za 60 NOK/den. Pozor, objemnější schránky se ale mohou v průběhu dopoledne zaplnit, při návratu tam jeden člověk seděl a čekal, až mu někdo (já) uvolní místo.

Do centra Osla jsem dorazil v půl deváté, uložil bágl a hurá do města. Bohužel jsem pohrdl snídaní hned na nádraží, přestože jsem mohl tušit, že v tu dobu mají obchody ještě zavřeno. Vyrazil jsem nazdařbůh, minul katedrálu a dokráčel až k pevnosti Akershus na pobřeží. Pod dohledem po zuby ozbrojené královské stráže jsem se prošel po hradbách a fotil z výšky přístav. Poté jsem se mrknul na mapu, zkorigoval směr pochodu a okolo zbytků/obrysů základů historických staveb nedaleko radnice došel ke koncertní hale, kde jsem do sebe konečně šoupnul párek v rohlíku. Podobných dopoledních procházek na lačno, zakončených konzumací hot dogu, jsem během této dovolené absolvoval ještě několik :-). Pokračoval jsem dál, a najednou mne zarazila dlouhatánská řada lidí, kteří bůh ví proč spořádaně čekali na cosi. Na příjemce sociálních dávek nevypadali a takovou frontu na záchod by určitě většina z nich vzdala… Objasnění záhady mne v duchu rozesmálo a přinutilo si ty žadatele o vízum před americkou ambasádou vyfotit :-).

Vigeland park jsem si prošel důkladně a fotil a fotil sochy. Zpáteční cestu jsem zvolil přes královský palác. Práší tam stavební stroje a probíhá rozsáhlá rekonstrukce. V plánu jsem měl už jen oběd. Na mapce Osla mne zaujala reklama na lunch steak v Jensen’s Bofhus restaurant (zahrádka s výhledem na parlament). Cena porce (150 g + opečený brambor) byla poměrně příznivá 69 NOK. Doplňkový půlitr piva Ringnes byl hodně předražený (74 NOK), ale neodolal jsem. Gurmánský zážitek jsem si bohužel pokazil tím, že jsem se hned po objednání mrknul do desek a zjistil, že mi za 20 minut odjíždí vlak. Zrušení oběda jsem zavrhnul s tím, že odlet zkusím stihnout záložním spojem. Odbavovací fronta v letištní hale mne malinko poděsila, ale na gate jsem dorazil dřív, než mne začali vyvolávat, a mé omluvy s úsměvem odmítali s tím, že ještě nejsem zdaleka poslední.

Také letadla do Tromsø dorazilo do cíle v předstihu. Doba letu necelé dvě hodiny, tzn. nárok pouze čaj, kafe a vodu, popř. Sky Shop za peníze.

Čtvrtek 25. července – prohlídka Tromsø, přelet do Longyearbyen

Do Tromsø jsme přiletěli před 16:00. Měli jsme několik hodin na obhlídku města. Z letiště se do centra dostanete busem za 40 NOK, lístek platí dost dlouho, můžete se jako my projet až na druhou stranu zátoky k modernímu kostelu Ishavskatedral. Zpátky jsme šli pěšky přes most, kolem polárního muzea do přístavu, kde jsme hledali hospodu, ve které nám dají večeři. Našli jsme jednu moc pěknou, ale už měli jenom pizzu (velmi oblíbené norské jídlo). Naštěstí o kus dál nám nabídli rybí polévku s krevetami, přičemž tolerovali, když jsme si šli několikrát přidat. Pouze už jaksi nedoplňovali chleba, musel jsem si koupit točené pivo :-).

S plným žaludkem jsme si zvenku prohlédli Polar institut se sochou Amundsena. Zaujaly nás tam zajímavé plakáty tuleňů, kterým polárníci na hlavu naroubovali slušivé satelitní vysílačky. Zaskočili jsme i do sámošky, já ochutnal pro změnu místní lahvové pivo. Autobus nás poté dovezl zpět na letiště.

Počasí nám přálo, oblaka se těsně před Špicberkami alespoň částečně rozestoupila, což nám umožnilo vyfotit nejen půlnoční slunce nad mraky, ale též pořídit pár leteckých snímků svalbardských hor. V Longyearbyenu jsme přistáli těsně po půlnoci (doba letu cca hodina a půl). Vyfotil jsem si skoropůlnoční slunce nad Isfjorden a hurá do kempu. Ve společenské místnosti bylo ještě živo, hodně lidí tam čekalo na odlet ve čtyři ráno. My postavili stany a ulehli, abychom načerpali síly na zítřejší náročný program.

Pátek 26. července – zařizování v Longyearbyen, přesun do Bolterdalen

(čas pochodu 4 hodiny, délka etapy 15.5 kilometru)

Ráno jsme posnídali, přebalili a část věcí uskladnili v kempu pod schody (trošku tam zatéká, ale já naštěstí vše vodotěsně zabalil). Kolem desáté vyrážíme směr Longyearbyen. Míříme k benzínce, neboť jsme bohužel v kempu neobjevili kanystr, do kterého odjíždějící turisté slévají zbylé palivo. Kupuji si párek v rohlíku, stojí o dvě NOK míň než v Oslu. V infocentru jsme se moc zajímavých informací nedověděli, pouze jsme si koupili závěrečný výlet lodí. Jelikož mají otevřeno do 17:00, necháváme si tam batohy. Zaskočili jsme do půjčovny zbraní pro signální pistoli s raketami, kulovnici a dum-dum náboje proti medvědům. Kupujeme i 20 cvičných nábojů na vyzkoušení pušky. Od kolemjdoucích zjišťuji, že střelnice leží úplně jinde, než jsme čekali. Musíme se vrátit skoro až do kempu. Cestou míjíme semennou banku, ve které pod patronací OSN skladují několik stovek různých druhů semen, zejména potravinářských obilovin. Klíčí je prý pořád dokola, aby zajistili, že lidstvo nepřijde o kvalitní osivo. No nevím, spíš bych tipoval, že se jedná o nějaký tunel na peníze.

Střelnice leží nahoře na kopci nad letištěm. Přivítala nás tam vyvěšená norská vlajka – znamení, že se střílí, a mohutné rány – rovněž znamení, že se střílí :-). Střelci nám tvrdí, že si tady nemůžeme jen tak pálit nazdařbůh, je prý nutné sejít dolů do přístavu a zaplatit 30 NOK za osobu. Čas nás začíná tlačit. Právě přilétá letadlo s posledním účastníkem výpravy a zároveň nechceme riskovat, že nám batohy zamknou v infocentru. Rozdělujeme se. Jedni jdou zjistit, jak se tedy vlastně dá střílet, a další, včetně mne, míří zachránit bagáž a odlovit Dana. Všichni se nakonec šťastně před infocentrem sejdeme. Přestože na střelnici se prý může střílet i zadara, shodujeme se, že vracet se už nebudeme a zbraň otestujeme někde v terénu. Po půl šesté vyrážíme ven z města, ještě před tím jsem stihnul spolknout kus salámu a pár rohlíků z domova.

Vyrážíme po asfaltce, ta se ale brzy změní v šotolinku. Míjíme psí farmu, před kterou parkují sáně i čtyřkolky. Některé z nich jsou tak obrovské, že mi připadá nepravděpodobné, že by je utáhlo psí spřežení. Jenže tady mají velmi silné pejsky :-). Jedny takové potkáváme kousek od vrtných souprav, které hledají podloží vhodné pro ukládání plynného CO2. Poměrně brzy se blížíme ke kopci Bolternosa s opuštěným dolem. Za ním už se rýsuje cíl naší první etapy, ústí údolí Bolterdalen. Naše silnice pokračuje dál k funkčnímu dolu č. 6, my ale zakempujeme kousek od odbočky směřující k jakémusi vědeckému centru (celou noc tam jezdí auta). Na křižovatce fotím nějaké nejspíše meteorologické přístroje.

Dnešní trasa vedla víceméně po silnici, 15.5 kilometru jsme dali za 4 hodiny (cestu z centra na střelnici a zpět jsem nezapočítal).

Náš první kemp #1 (GPS souřadnice N78.16770; E15.98428) stavíme v záplavovém území říčky Bolterelva. Blesková povodeň nehrozí, neboť na Špicberkách pod ledovci nedřímají sopky jako na Islandu. Koryto řeky je upraveno buldozerem, jeden Caterpillar řádil o pár set metrů pod námi po celou noc. Hlavní tok má letos vody relativně málo a je kalný, ale čistá voda se dá nabrat v tůňce bočního ramene, které jsem objevil během medvědí hlídky. Pokaždé, když jsme spali ve stanech, střídáme se celou noc jako štafeta na 6x 90 minut. Tady ale nebylo čeho se bát, ze dvou stran nás obklopovaly psí farmy a třetí směr hlídalo stádečko sobů :-). Překvapilo mne, že se všude kolem válelo různé harampádí, včetně rezavých prázdných sudů od motorového paliva. Zbyla tam i stará chatrná dřevěná bouda. Spát se v ní sice nedalo, ale jako ochrana před nepříjemně ostrým větrem posloužila skvěle, zejména při vaření.

Sobota 27. července – Cesta z Bolterdalen do Tverrdalen

(čas pochodu 10 hodin, délka etapy 16.2 kilometru; celkově 31.7 km)

Probouzíme se do slunného rána, také vítr téměř utichl. Chvilku po 9:00 začínáme stoupat korytem řeky Bolterelvy. Pár minut odpočíváme u mužika s vrcholovou knížkou, která ovšem není na kopci, ale v údolí. Překonáváme několik menších říček. Střídá se zde kamenitý povrch s vlhkou bažinatou zelení, jako ostatně všude na Špicberkách :-). Jen občas se chvilku svezeme po zbytcích staré cesty, která vede nahoru údolím Bolterdalen. Těsně před jeho koncem se však stáčí směrem k moréně ledovce Rieperbreen, to už ale jsme jen kousek od sedla Bolterskaret. K němu je třeba vystoupat po stezkách vedoucí po kamenitém úbočí hory Foxtoppen. Tam potkáváme prvního, a na dlouhou dobu i posledního turistu (nějaký domorodec s mnohem modernější flintou, než máme my). V sedle Bolterskaret předchozí expedice musely zápasit s hlubokými závějemi sněhových polí. My máme víc štěstí, sníh zde už dávno roztál.

Fotíme jezírko v sedle Bolterskaret a začínáme klesat do údolí Tverrdalen. Bohužel po nesprávné, levé straně řeky. Na pravém břehu sice překáží ledovce Ayerbreen a Gibsonbreen a jejich morény, ale ušetříte si tím brod hlavního údolního toku. A my si ho dali hned dvakrát. Dan měl pravdu, jenže nás nedokázal přesvědčit :-(. Až teď doma na mapě zvětšené na monitoru počítače vidím, že řeka, kterou jsem na místě mylně považoval za nějaký boční přítok, je vlastně Tverrdalselva, napájená mohutnými ledovci Dalburgbreen a Plogbreen. A její proud podle toho i vypadal. Danovi se sice podařilo přebrodit i s batohem samostatně, ale bylo to na hraně rizika. Všichni ostatní už se raději jistili Zdeňkovým lanem, ale i tak vodní živel mocně zacloumal naším majestátem :-).

Do JPG etapové mapky jsem náš špatně zvolený postup zakreslil růžově, kritický brod jsem vyznačil kolečkem. Správnou trasu, kterou asi nejspíš šli i naši předchůdci, jsem vyčárkoval modře. Stejný klíč použiji i v příštích reportážích.

Do plánovaného bivaku nám zbývalo jen pár kroků, po ujití 16.2 kilometru za 10 hodin stavíme stany na návrší s výhledem na horu Hillestadfjellet (GPS souřadnice kempu #2: N78.05881; E16.09868).

Neděle 28. července – Cesta z Tverrdalen do Reindalen

(čas pochodu 9 hodin 40 minut, délka etapy 15.6 kilometru; celkově 47.3 km)

Dnes nám dle cestovních zápisků našich předchůdců začíná pravá polární divočina. Čeká nás údolí Reindalen, které je pověstné jednak svou nekonečnou délkou, ale též mohutnými nánosy bahna a spoustou brodů studených říček, které se nedají přeskákat po kamenech. Nejprve ale musíme překrosit Tverrdalselvu. Ta mezitím zmohutněla o několik přítoků, takže raději jdeme po jejím levém břehu s tím, že na dolním toku už její proud nebude tak nebezpečný. Vhodných brodů nacházíme hned několik, přesto se pro jistotu jistíme provazem.

Kvůli obavám z bahna se snažíme držet co nejvýše nad údolím. Procházíme náhorní plošinou na úpatí hory Langnosa. Skáčeme po drnech trávy a mechu, trošku to houpe, ale přestože mám hodně těžký batoh, nijak zvlášť se nebořím. Ani obávané brody se neobjevují. Zřejmě byl letos sušší rok a terén je méně nasycený vodou. Nezlobíme se :-). Přesto Dan prosazuje vyjít ještě výš do svahu. Nakonec se necháme přemluvit a bažinaté podloží zaměníme za kamenitou pláň. Bohužel vystoupáme až příliš vysoko a jsme za to vytrestáni strmým sestupem kamenným polem, ale to se musí brát jen jako další zpestření :-). Nicméně výstup a sestup svahem pokrytým nestabilní sutí, tvořenou buď plochou břidlicí, nebo tvrdšími kameny (čedič, žula), patří zde na Svalbardu mezi technicky nejnáročnější trekové disciplíny. Vždy totiž musíte být připraveni na to, že i relativně velký kámen pod vámi ujede, nebo zcela nesmyslně uvolní šutr pár cm nad či pod sebou.

Dostali jsme se na jižní úpatí hory Langnosa, kde se nachází chatka Sørhytta (GPS souřadnice: N78.00852; E15.95478). Jedná se o „nødhytte“, kterou lze k přespání použít pouze v případě nouze, nebo za peníze a po předchozí dohodě, zřejmě s uhelnou společností Store Norske Spitsbergen Kulkompani, které objekt patří. Pokračujeme tedy dál údolím Reindalselvy. Po přebrodění několika řek, které vytékají z údolí Gangdalen, jdeme ještě asi čtyři a půl kilometru (3 hod. 40 min.) a stany rozbíjíme na úbočí hory Lågsnyta (GPS souřadnice kempu #3: N77.96545; E15.70079).

Celkem jsme dnes ušli 15.6 kilometru za 9 hodin 40 minut.

Pondělí 29. července – Cesta z Reindalen do Van Mijenfjorden

(čas pochodu 10 hodin 30 minut, délka etapy 20.6 kilometru; celkově 67.9 km)

Od 7:45 ukusujeme první kilometry z posledního úseku údolím Reindalen. Po chvilce chůze fotím zajímavé erozní rýhy vymleté do štěrku a následuje první, poměrně snadný brod říčky vytékající z ledovce Høgsnytbreen. Míjíme dvojchatu Høgsnythallet a začínáme se čvachtat bažinatou plání porostlou rozličnou zelení. Snažíme se projít záplavou různých mechů, travin a kytiček a přitom se co nejméně namočit. Když ale vystoupáme na plató jen o pár výškových metrů výše, dostáváme se na sušší štěrkový povrch. Překonáváme řeku Semmeldalselva. Její voda mi sahá nad kolena ale proud není nijak zvlášť prudký. Stále skáčeme po nacucaných bocháncích mechu, které vás většinou, ale ne vždycky, dokážou udržet nad bažinou. Jen se na nich nesmíte ani na chvilku zastavit. Ráz krajiny se nemění ani po překonání další významné řeky jménem Kalvdalselva. Změny se dočkáme až po hodině chůze úbočím kopce Kjuklingtoppane. Z ledovcce Rypefjellbreen tam totiž stékají velice zajímavé říčky, z nichž jedna dokonce neteče údolím, ale po hřbetě. Postupem času zde vytvořily mohutné nánosy štěrku a kamení. Nezbývá mi než tiše žasnout nad obrovskou silou vodního živlu, který sem v době povodní dokáže naplavit tuny materiálu, včetně poměrně velkých balvanů.

Závěrečnou část pochodu pod horou Rypefjellet nám kromě tradičních bažinek zpestřují též několik suťových polí. Snažíme se dojít co nejdále, po 20.6 kilometru a 10 hodinách 30 minutách zastavujeme na náhorní planině pod horou Rypefjellet (GPS souřadnice kempu #4: N77.85073; E15.20684). Máme zde pěkné výhledy na Van Mijenfjorden se zálivem Kaldbukta, zejména hory na protější straně jsou impozantní. Fotím si je až v noci na hlídce, kdy se perfektně vyjasnilo.

Úterý 30. července – Cesta z Mijenfjorden do kempu Morton, dobytí hory Kolfjellet

(čas pochodu 4 hod. 50 min., délka etapy 11.2 km, celkově 79.1 km; i s Kolfjellet: 7 hod. 10 min., délka 21.2 kilometru, 89.1 km celkově)

V noci trošku sprchlo, ale ráno nám počasí opět přeje. Vyrážíme těsně po osmé a asi po 40 minutách se svlékáme k prvnímu dnešnímu brodu přes řeku Vassdalselva. Není ani prudký, ani hluboký, nadále se nám potvrzuje, že letos jsme se trefili do relativně suchého roku. Blížíme se k hoře Kolfjellet. Kolem čtvrt na jedenáct nás čeká poslední dnešní, rovněž nijak náročná řeka, napájená ledovci Stenehjembreen a Kolfjellbreen. Za ní se asi hodinku čvachtáme podmáčeným terénem, pak se rozhodneme využít odlivu a sestupujeme až dolů k pobřeží. Fotím si tam zajímavou bystřinu. Přitéká z hor, stejně jako všechny její kolegyně, ale narozdíl od nich nekončí klasickým vstupem do moře, ale ponorem, přičemž veškerá její voda najednou mizí ve štěrkovém náspu.

Kráčíme po poměrně pevném štěrkovém podkladu, kromě ulit, chaluh a vyplaveného dříví potkáváme v jedné přítokové úžlabině i bizarní, kamením pokrytý zbytek ledu, který postupně odtává a vytváří tak jakousi ledovou jeskyni. Neodolám a musím si jí proplazit :-). To už se ale blížíme k cíli dnešní etapy, kempu Morton. Těšíme se na něj už dlouho, jelikož předchozí výpravy zde nocovaly v chatce, a my bychom si též rádi užili jednu noc bez medvědí hlídky. Po ujití 11.2 kilometru za 4 hodiny 50 minut jsme tam (GPS souřadnice kempu #5: N77.78993; E14.89790).

Kemp Morton je opuštěným černouhelným dolem. Památky na těžbu, většinou ve formě železného harampádí či jiného bordelu, se povalují všude kolem. Nyní se zde nachází uzamčená chatka, určená k přespání v případě nouze, a volně přístupná kůlna, která slouží jako skladiště a ve svých útrobách skrývá dvě místnosti. Jednu naprosto zaplněnou prkny a železným šrotem, a druhou, ve které se po menším úklidu dá najít dostatek místa k přespání. Naši šikulové mezitím zjišťují, že ani vedlejší, komfortněji vybavená chatka, není nepřístupná, tak se přesunujeme o dům dál.

Dopřáváme si oběd a protože odpoledne je ještě mladé, spolu s Danem a Jelenem vyrážíme pokořit cca pět kilometrů vzdálený vrcholek hory Kolfjellet (707 m.n.m.). Jdeme na lehko, vybaveni pouze foťáky, kulovnicí, vuvuzelou a pár čokotyčinkami pro medvědy :-). Jdeme údolím řeky Berzeliuselvy, díváme se doprava a hledáme, kudy se dá vyšplhat nahoru. Nakonec odbočujeme až v úplně posledním možném bodě, do ústí údolí Kolfjelldalen. V jeho horních partiích nás čeká úzký a strmý žleb, vyplněný sněholedovým splazem. Teče pod ním potok a díry ve sněhu nás varují, abychom si dali bacha. Po vystoupání 150 až 200 výškových metrů se ocitáme na náhorní planině. Je z ní vidět nejen Berzeliusdalen pod námi, ale také skály s vodopádem, které dokazují, že příměji jsme opravdu jít nemohli.

Zdálky obdivujeme mohutný kužel hory Hesselbergaksla (661 m.n.m.), my ale míříme výš, minimálně ještě o 400 metrů. A závěrečný výstup ve velmi strmém svahu s kamenitou sutí, ujíždějící pod nohama, byla fakt chuťovka. Na vrcholu Kolfjellet (GPS souřadnice N77.81051; E14.90683) nás ale čeká zasloužená odměněna. Kocháme se nádhernými výhledy na Van Mijenfjorden, ledovec Kolfjellbreen, záliv Kaldbukta a údolí řeky Berzeliuselvy.

Zpátky jsme se vrátili prakticky stejnou cestou, celkem jsem dnes ušel 21.2 kilometru za 7 hodin 10 minut.

Mé dobrodružství však tento den ještě zdaleka nekončilo. Po večeři jsem jako první zatoužil po závětří chatky, ale sundavání zajišťovací závory dveří mi moc nešlo. Těžký železný pajsr se mi podařilo uvolnit až když jsem pořádně zabral. Jenže jsem ho neudržel a on mi skřípnul malíček. Krve jak z vola, naštěstí mi to Šárka perfektně ošetřila (ještě jednou díky), takže jsem bez problémů mohl pokračovat v cestě.

Středa 31. července – Cesta z kempu Morton do Berzeliusdalen

(čas pochodu 8 hodin 40 minut, délka etapy 17.7 kilometru; celkově 96.8 km, 106.8 km i s Kolfjellet)

Po snídani se vydáváme nahoru údolím Berzeliusdalen. Několik nepříliš rozvodněných levostranných přítoků Berzeliuselvy bez problémů přeskakujeme po kamenech. Po pravé straně míjíme údolí Iskolldalen. Z ledovce Iskollbreen tam vytéká říčka, jejíž tok je na hraně nabrání do bot. Naštěstí se zde válí spousta dřevěných trámů, neklamný důkaz toho, že zde kdysi kdosi zkoušel něco podnikat. Dřevo neváháme využít k ženijním pracím, usnadňujících Adamovi překonání brodu.

Přestože relativně suchého podloží (štěrk, tráva) si užíváme jen sporadicky, cesta údolím docela odsýpá. Chvilku máme dokonce opeřený doprovod, nějaký pták se nás zřejmě snažil odlákat od svého hnízda. Úspěšně :-). Kromě bažinek se nám do cesty staví i „bažinopotoky“, vyztužené ostrůvky mechových bochánků. Vody je v nich sotva po kotníky, takže v pohorách jsou většinou v pohodě překonatelné, jenže jejich dno tvoří střídavě relativně únosný štěrk a bahýnko. O zábavu postaráno :-). Jakmile se na některém z bochánků zastavíte, váha těla a batohu začne do původně čirého potůčku vytlačovat špínu a kal z drnu pod vámi. Jednu takovou „kalbu“ jsem si i vyfotil :-).

Před půl pátou odpoledne se dostáváme do místa, kde musíme překonat první zdrojnici řeky Berzeliuselvy. Je napájena vodou z ledovce Marstranderbreen, a donutila nás nazout si brodící boty, nikoli však vysvléknout se do trenek. Stačilo vyhrnout si nohavice nad kolena :-). Následující hodinu kráčíme po suchém suťovitém hřebeni, zastavuje nás až malebný kaňon druhého pramenného toku Berzeliuselvy. I zde se musíme přezouvat, nikoli však svlékat. Na druhém břehu nás vítá obtisk nějaké příšerky, nejspíše mimozemšťana, který se po vypadnutí z létajícího talíře rozplácnul o svah :-).

Pokračujeme už jen kousek, těsně před sedmou hodinou zabivakujeme na kamenitém hřbítku, sevřeném dvěma potoky (GPS souřadnice kempu #6: N77.92520; E14.81540). Dnešních 17.7 kilometru jsme zvládli za 8 hodin 40 minut.

Stany a koryto potůčku, ve kterém se dá nabrat čistá voda, si fotím až ve tři hodiny ráno při medvědí hlídce. Během ní začalo pršet, takže mi tentokráte přišla mimořádně dlouhá.

Čtvrtek 1. srpna – Cesta z Berzeliusdalen do Grøndalen

(čas pochodu 3 hodiny 50 minut, délka etapy 9.6 kilometru; celkově 106.4 km, 116.4 km i s Kolfjellet)

Déšť bohužel do rána neustal. Poprvé balíme mokrý stan a premiéru si odbývá i moje pláštěnka na batoh. V horní části Berzeliusdalen převažuje kamenitý povrch, který samozřejmě za mokra klouže. Do sedla Skardalspasset je to však kousek, cca 30 minut chůze, a odsud už převážně jen klesáme. Nejprve využíváme kamenitého hřbetu po pravé straně řeky Skardalselvy, později klesáme přímo do říčního koryta. Míříme po proudu dolů, přičemž střídavě hopsáme sem a tam, tak jak nám řeka dovolí. Nakonec mne mrška stejně donutila nasadit brodící boty s neoprenovými ponožkami :-). Nechávám si je na nohách, neboť vzápětí mne čeká průchod mokřinami údolí Grøndalen a brod Grøndalselvy. Ten nebyl hluboký ani nebezpečný, na druhém břehu na mne ale číhaly mohutné nánosy bahna, které spolkly lýtko mé pravé nohy.

Po očistě nohou i obuvi jsme zamířili k dřevěné chatce, postavené na malém kopečku (že by pingo?). Není zamčená a podle všeho jí vybudovali Rusové. Chvilku po půl dvanácté si užíváme sucha, a v uplakaném počasí už se nám nikam dál jít nechce. Stejně máme oproti původnímu plánu jeden den náskok, proto se rozhodujeme dnešní etapu zkrátit, odpočinout si a další den si přivstat. Dnešních 9.6 kilometru jsme zvládli za 3 hodiny 50 minut, GPS souřadnice chaty (kemp #7): N77.99690; E14.69344).

Jen pro úplnost popis náhradního programu pro zbytek dne. Začali jsme obědem, po něm jsme zalezli do spacáku. Hlídky se v chatce nedrží, po večeři v devět opět následoval spacák. Úspěšně jsem si v něm přes noc na těle usušil ponožky, čepici i rukavice :-).

Pátek 2. srpna – Cesta z Grøndalen do Barentsburgu

(čas pochodu 5 hodin 15 minut, délka etapy 15 kilometrů; celkově 121.4 km, 131.4 km i s Kolfjellet)

Skupinka Čechů nás v Longyearbyen navnadila sdělením, že na mysu Kapp Linne potkali lachtany a mrože. Rádi bychom je napodobili, proto chceme do Barentsburgu dojít pokud možno co nejdříve, abychom se pokusili sehnat loďku. Budíky jsme si nařídili na třetí hodinu ranní, a krátce po čtvrté už jsme opět na pochodu. Počasí se umoudřilo jen částečně, déšť možná malinko polevil. Anebo prší stejně, jenom já jsem daleko víc psychicky a fyzicky odpočatý než po spršce, která mne vykropila během včerejší medvědí hlídky :-).

Postupujeme po pravém břehu kalné řeky Grøndalselvy, krajina je opět podmáčená a protkaná nesčetnými nepříliš širokými potůčky. V 7:40 už jsme na pobřeží barentsburské zátoky Grønfjorden. Válí se zde i několik plastových lahví od piva, mejdan už ale zjevně dávno skončil :-(. K pošmournému počasí se zde přidávají pochmurné pohledy na pozůstatky po ruské těžbě. Haldy hlušiny jsou spolu s troskami opuštěných důlních budov zahaleny do těžkého závoje dešťových mraků, a vypadají fakt děsivě. Ve tři čtvrtě na devět dorážíme na mys Finneset (večer se od domorodců dozvídáme, že právě tudy před týdnem prošla medvědice se dvěma medvíďaty, aby přeplavala na Kapp Linne). Nám se však nabízí pouze obrázek nějakého požáru v dáli na kopci, doplněný siluetami vysokých konstrukcí, které v mlze vypadají jako skokanské můstky. Mylně je považuji za těžební věže, jsou to ale jeřáby a osvětlovací stožáry.

Jsme zvědaví, co nahoře před námi tak intenzivně hoří. Šotolinová silnice nás přivádí k velkému šroťáku. Jeho zaměstnanci tam v železných kádích opalují bužírky kabelů, které jim ve lžíci naváží nakladače po celý den. Silnice pokračuje k jakémusi průmyslovému předměstí Barentsburgu. Jeřáby, strážné věže, tovární budovy a kouřící elektrárna, všude leží nějaký šrot… Připomnělo mi to Vernův román „Ocelové město“. Doufám, že na nás nevypustí Holomráz :-). Konečně dorážíme do centra. Je tam poměrně živo. Z teplárny začínají vyvádět nový parovod (trubky měly moderní izolaci), většina budov je buď čerstvě opravena, nebo se na jejich opravě pracuje. Místnímu náměstí vévodí socha Lenina a transparent „Náš cíl – komunismus!“. Novostavba místního kostela zatím nemá kříž, co kdyby se cíl náhodou podařilo splnit.

Náš cíl, hotel v Barentsburgu (GPS souřadnice: N78.06174; E14.21852), jsme nejprve minuli, neboť je označen jen na boku, aby byl vidět ze směru od přístavu. Pěšky z divočiny asi moc hostů nechodí :-). Od výchozího bodu (chatky) jsme ušli 15 kilometrů v čase 5 hodin 15 minut.

Naše první kroky vedou do výčepu. Ženu za pultem její povolání zjevně nebaví. Hovoří pouze rusky, naštěstí se s ní dokážeme nějak domluvit. Teď nás zajímá pivo. Točí tam kvasnicové pivo, které vyrábí ho přímo ve městě (mají zde prý tři pivovary, asi nejsevernější na světě). Jeden pulitr stojí 20 NOK a chuťově není špatné. Někteří z nás si ale zítra budou stěžovat, že se jim po něm výrazně zrychlilo vyměšování. Já problémy neměl, ačkoli mne udivovalo, že každá sklenice chutná jinak :-). K jídlu pro nás nic nemají, i když z kuchyně cítíme mj. vůni vajíček. Když se na ně ptám, obsluha tvrdí, že nic takového nemají.

Ptáme se na loďku a jsme odkázáni na recepční. Ta naštěstí pochází z úplně jiné planety než hostinská. Ochotně poradí i prodá pohledy, obratem vytelefonuje odvoz člunem na Kapp Linne, nechá nám v kanceláři dobíjet baterky a dokonce nám zařídí nákup chleba. Bochník vekovitého charakteru stojí 15 NOK a je ho třeba předem objednat, ostatně jako úplně všechno tady. Je domluveno, že si ho můžeme vyzvednout večer po našem návratu z plavby. Pak už jen u piva čekáme na poledne, kdy se má dostavit zástupce firmy, která se zde pokouší rozjet turistický byznys obdobný tomu v Longyearbyen.

Pátek 2. srpna – Výlet člunem a cesta z Barentsburgu k zálivu Selisbukta

(čas pochodu 1 hodina 45 minut, délka etapy 6.9 kilometru; celkově 128.3 km, 138.3 km i s Kolfjellet)

O půl jedné přichází dáma, řekněme středního věku. Musím s ní do kanceláře, kde mi spolu s kolegyní nabízí přenocování v hostelu (150 NOK/os. a noc). K tomu prý nám každému nabijí kreditní kartu, ze které si v místní kantýně můžeme nakoupit večeři, snídani a oběd (cena 210 NOK). Museli bychom se ovšem vyjádřit do 16:00, kdy úřednici končí pracovní doba. Návratem z plavby do 16:00 se ohání rovněž naše průvodkyně, také nechce nadělávat. Slibuji, že jejich nabídky zvážíme, platím v hotovosti 500 NOK za osobu (za cca 5 hodin plavby rychlým člunem plus zapůjčení neoprenových obleků). Vracím se pro zbytek výpravy do hotelu, a během přesunu do přístavu se domlouváme, že určitě ještě dnes vypadneme z města. Zatím si to nechávám pro sebe, abych Rusandu nenaštval.

Navlékáme neopreny (Adamovi je i největší velikost malá), a rychlý člun nás odváží napříč Isfjorden do zálivu Ymerbukta. Kolem nás poletují papuchálci a počasí se začíná vylepšovat. V zátoce si prohlížíme okolní ledovce, ptactvo a pozůstatky dávného ruského osídlení. Poté podél mysu Starostina (ruský dobyvatel severu, zanechal zde chatku) pokračujeme směr Kapp Linne. Čeká tu na nás spousta antén (přezdívá se mu Radiomys) a v místním turistickém centru čaj a sušenky zdarma. Nechceme se zdržovat, ale ze zdvořilosti sežereme a vypijeme vše, co tam leží, a pak už konečně smíme na obhlídku poloostrova. Mroži ani tuleni tu bohužel týden nepočkali, vyfotil jsem si pouze obratel z velryby. Za občerstvení jsme nakonec museli vypláznout 175 NOK, zadara je pouze pro Nory, což prý průvodkyně nevěděla. Zároveň zřejmě odtušila naše zklamání z toho, že jsme tu žádná zvířata nenašli, proto slibuje zpáteční cestu zahájit nejprve pomalou a tichou plavbou podél pobřeží. Ani to bohužel nezabralo, a šestnáctá hodina už pomalu klepe na dveře. Lodivod zvýší rychlost na 45 km/hod, a najednou se kousek vedle nás začal vynořovat lachtan. Vrátili jsme blíž k němu a s vypnutým motorem ho chvilku pozorujeme, ale pak už musíme rychle zpátky.

Přistáváme a neopreny odevzdáváme až po 16:30. Zdvořile odmítáme všechny další nabídky. Během pár minut si ještě projedeme místní muzeum, a pak hurá do hotelu, kde se chceme najíst a počkat na chleba. Chyba lávky. Hospoda už má zavřeno, nedají nám ani pivo, a bohužel dobrý anděl recepční zamkl svou kancelář a odletěl neznámo kam. Hostinská má spoustu keců, když se podivuji, že není otevřeno non-stop, nakonec nám místnost plnou našich nabíječek odemyká. Ptám se jí na chleba. Nejprve nic neví, nic nedomlouvala… Pak s otráveným ksichtem opakovaně někam volá, a sláva, naše pečivo je už teď v šest připraveno k vyzvednutí v místní kantýně. Zaplatit musíme předem tady v hotelu, žádné potvrzení jsme ale nedostali. V bufetu se na mne zas tvářili jak na vraha, následovalo několik ověřujících telefonátů a bochníky byly naše. Inu, komunismus :-). Pomalu (velmi pomalu a patrně jen částečně) začínám chápat jejich systém na bázi kreditních karet. Naše hotovostní platby (pivo u baru, pronájem lodi v turistické kanceláři), byly zaúčtovány přes hotelovou (firemní) kartu, a bez předchozí objednávky do 16:00 předchozího dne vám v kantýně, která je mimochodem docela dobře zásobená, vydají pouze chleba (po zaplacení v hospodě). Logicky předpokládám, že kreditní kartu fyzicky vydávají jen těm, kteří se ve městě ubytují a budou ji schopni vrátit během pracovního dne, ale neověřoval jsem to. Celkově ovšem musím přiznat, že úroveň služeb a zejména pružnost většiny personálu mne dnes příjemně překvapila. Velmi rád jsem si poopravil své nízké mínění o této ruské enklávě.

Kolem sedmé opouštíme Barentsburg. Kráčíme po silnici a já při pochodu směrem k letišti nevědomky dokončuji fotopokus. Je všeobecně známo, že Slunce za severním polárním kruhem během léta nezapadá, proto i my jsme si na Svalbordu museli zvykat na celodenní světlo. Jeho intenzita však není neměnná, ovlivňuje jí jednak výška Slunce nad obzorem, ale hlavě momentální stav oblačnosti. Nejtemnější okamžiky samozřejmě zažijete, pokud je zataženo, nebo dokonce prší. Tamější počasí je velmi nestabilní, během 13 hodin našeho pobytu v oblasti Barentsburgu se mi podařilo zachytit hned několik úrovní denního osvětlení. První fotku zátoky Grønfjorden jsem pořídil v 8:45 (zataženo, mrholí), druhou v 16:45 (zamračeno + Slunce ještě relativně vysoko), třetí kolem 19:00 (mraky se malinko zvedly a Slunce naopak kleslo, takže může aspoň nesměle vykukovat). Na čtvrté fotce (Isfjorden ve 21:45) se Slunce prosazuje relativně nejvíc mezerou mezi spodním okrajem horní oblačnosti a mlžným oparem nad fjordem.

Od moře začíná pěkně foukat. Nechceme bivakovat hned u letiště, kdoví, co by tam bylo ve vodě. Míjíme i mys Heerodden se zamčenou chatkou a pomníkem vojákům, kteří bránili město za 2. světové války. Po 6.9 kilometru a 1 hodině 45 minutách chůze se rozhodujeme přespat u opuštěného stavení poblíže zálivu Selisbukta (GPS souřadnice kempu #8: N78.10209; E14.26928). Pár set metrů vedle je dača a v ní lidé. Jdu se jich optat, zda zde můžeme stanovat. Dozvídám se, že jejich chata patří ruskému konzulátu, ta „naše“ Polárnímu institutu. Slibuji, že nepolezeme dovnitř, ale vítr a vidina noci bez medvědí hlídky je silnější než obavy ze zásahu ruského konzula :-).

Spacáky rozkládáme na galerii v patře s tím, že harampádí v dolní místnosti spolu s nepříliš bytelným schodištěm dokáže medvěda přibrzdit a my zatím zorganizujeme obranu :-). Méďové však na nás kašlou, nad ránem se na nás ale přišla podívat polární lištička.

(GPS souřadnice ubikace ruského Polar Institut (kempu #8): N78.10209; E14.26928)). Od hotelu v Barentsburgu jsme ušli 6.9 kilometru v čase 1 hodina 45 minut.

Sobota 3. srpna – Cesta ze zálivu Selisbukta na Kapp Laila

(čas pochodu 7 hod., délka etapy 11.8 km, celkově samotný trek 140.1 km; na Kapp Laila 4.2 km; celkově 154.3 km i s Kolfjellet a Kapp Laila)

Ráno se probouzíme do bezvětří, také oblačnost je na špicberské poměry minimální a dokonce začíná vylézat i slunko. V 10:25 přeskakujeme po kamenech potok Olavbekken, který teče pár metrů za bivakem. Postupujeme plání nad pobřežím a využíváme při tom staré komunikace, která vede až k dnešnímu cíli na mysu Laila. Sice po ní asi moc aut nejezdí, přesto je opatřena tyčovým značením.

Po dvou hodinách chůze se dostáváme k první vodní překážce, potoku Bogebekken. Nádherná bystřina, která se nejprve rozlévá do laguny, a těsně před ústím se vtěsnává do koryta právě tak širokého, aby se ho člověk pokusil nalehko přeskočit. Jenže přehodit těžký batoh na druhou stranu je zjevně nad mé síly. Skrz průzračnou vodu zřetelně vidíme, že pokus o brodění by se rovnal potápění. Část výpravy volí obchvat laguny a přechází tok o něco výš proti proudu. Dan se Zdeňkem na pobřeží sebrali kládu a vytváří jinou výzvu – přechod po kladině. Dopolední gymnastiku zvládáme bez jediného šplouchnutí :-). Za necelou hodinu přicházíme k řece Hollendarelvě. Zde už se brodění nevyhneme, naštěstí není nijak dramatické.

Opět pochodujeme po staré cestě, v dolících se na ní ale tvoří kaluže, nebo dokonce rybníčky, takže raději volím cestu bažinou :-). Na chvilku scházíme k pobřeží a držíme se ho, dokud nás skalní útesy nezaženou zpátky na pláň. Ale to už jsme jen kousek od mysu Kapp Laila, na kterém stojí několik chat. Po ujití 11.8 kilometru za 7 hodin nehodláme riskovat, a vybíráme si hned tu první nezamčenou (GPS souřadnice chatky – kempu #9: N78.11528; E14.71745).

Po večeři se jdeme podívat na mys Laila. Dle mapy je tam záliv či laguna, tajně doufám, že tam třeba potkáme tuleně, mrože či jinou verbež. Zase nic :-(, jenom chatek je tam opravdu požehnaně. A přesně jak jsme odhadovali, všechny jsou pod zámkem. Při návratu spřádáme plány na zítřek. Pokud bude hezky, podnikli bychom jednodenní výlet a zůstali v chatě ještě jednu noc navíc, při hnusném počasí budeme pokračovat dál. Večer pořizuji pár fotek Isfjorden a zalézám do spacáku. Protože ležím na posteli nejblíže ke dveřím, dostávám na noc pušku i s náboji, a mým úkolem je zastřelit každého, kdo vejde do dveří :-).

Neděle 4. srpna – Dobývání Vesuvu

(čas pochodu 6 hod. 20 min., délka etapy 14.4 km; celkově samotný trek 140.1 km, 168.7 km i s vrcholy navíc)

Během snídaně zvažujeme, zda má cenu v mlhavém počasí vylézat na kopec, když z něj nejspíš nic neuvidíme. Dan, Jelen a já se shodujeme, že i zdolání hory samo o sobě má svou hodnotu, tak se pokusíme dobýt vrch Vesuv (741 m. n. m.), který je od naší chatky vzdálen 5 km vzdušnou čarou. Na fotkách, které jsem viděl na webu, vypadá jeho kužel opravdu impozantně. Nešplhavá polovina výpravy hodlá neděli světit jinak. Na pobřeží si vynášejí matrace a spacáky s tím, že budou celý den pozorovat moře.

Kolem půl jedenácté začínáme stoupat do svahu nad kempem. Nesu sice pušku, ale viditelnost není ideální. Medvěda bych viděl tak na 50, max. 100 metrů. Hlavně, že neprší. Snažíme se držet jižní směr, souřadnice vrcholu mám v GPS, takže věřím, že trefíme správný vrchol. Za svou odvahu vyrazit inkasujeme první odměněnu – mlha se začíná zvedat. Otevírá se nám pohled na Isfjorden, Kapp Laila a záliv Colesbukta a na náhorní planině Vestalaksla už vidíme docela daleko, ale hory stále zůstávají zahaleny v mracích. Fotím si tam nádhernou ukázku působení tzv. „mrazových klínů“, které zde do povrchové vrstvy zeminy vmodelovaly zajímavou mozaiku, připomínající včelí plástve. Najednou se mračna pomalu, ale jistě začínají rozestupovat, a my poprvé uzříme aspoň siluetu Vesuvu. Kopec se nám postupně stále odvážněji obnažuje, nakonec se osmělí natolik, že odhazuje i poslední mlžný závoj.

Stoupáme do sedla mezi Vesuvem a vedlejší horou Vestalfjellet (653 m. n. m.), chvilku je z něj vidět dno údolí Lailadalen. Zbývá už jen závěrečný úsek, výstup poměrně strmým svahem, který je lepší absolvovat po relativně pevnějším štěrkovém podloží (rozhodně doporučuji vyhnout se nestabilnímu suťovému poli). Na vrchol Vesuvu (GPS souřadnice: N78.07374; E14.82608) dorážíme ve 12:45, právě na oběd.

Podmínky pro focení už se dál nezlepšují, naopak, začíná přecházet jedna vlna mraků za druhou, nejvyšší čas pro návrat. Jelikož nechceme jít zpátky stejnou cestou, volíme sestup údolím Fossildalen. Po cca kilometry klesání korytem potoka nás ale zastavuje vodopád a donutí nás k obchvatu suťovým polem. Dan navrhuje vyšplhat kolmo nahoru a pak jít po pláni. Mně připadá zbytečné vystoupat a zase ztratit 200 výškových metrů, když se dá v pohodě traverzovat šikmo na náhorní planinu pod námi, ale nechám se přesvědčit. Moje chyba :-). Ve svahu nacházím nějaké hůlky, tělo nikde :-). Po čtvrthodině nadávání vyčerpávající zápas s ujíždějícím kamením vzdávám, a společně s Jelenem během chvilky scházíme na dolní terasu. Akorát Dan nám zmizel, a na volání nereaguje. Předpokládáme, že vylezl na vršek a jde paralelně s námi o něco výš. Přesto pro jistotu šplhám až na horní patro, ale Dan už je pravděpodobně někde u chaty, a naštěstí tam na nás opravdu čekal. Můj dnešní výlet trval 6 hodin 20 minut, GPS mi naměřila 14.4 kilometru (včetně lovu na Dana).

Pondělí 5. srpna – Cesta z Kapp Laila na Rusanovodden

(čas pochodu 9 hod., délka etapy 13.6 km; samotný trek 153.7 km; 182.3 km i s vrcholy navíc)

Zdeněk hned ráno objevil v moři přímo pod naší chatou lachtana, tak jsem ho hned vyblejsknul :-). Těsně po jedenácté vyrážíme po staré mokřinaté cestě, která vede pár set metrů od pobřeží. Míjíme mys Laila a pokračujeme kolem zátoky u Colesbukta, do které ústí řeka Coleselva, dle cestopisů nejobtížnější brod našeho treku. Po pravé straně na nás vykukuje Vesuv, fotím si zde i další ukázku práce „mrazových klínů“. V protisměru vidíme dva turisty, kteří zcela jistě jdou stejnou trasu jako my, jen v opačném směru. Bohužel jdou po pobřeží, tedy několik set metrů od nás. Stáčíme se rovněž k moři a sledujeme jejich stopy. Končí ve vodě, která protéká ústím Coleselvy, a zase pokračují na kose za řekou. Pokud bychom tudy prošli, ušetřili bychom si 2 kilometry, proto Šárka neváhá a zkouší hloubku. Dostává se do půlky, a namočená je rovněž do půlky :-). Tvrdí sice, že se to přebrodit dá, nicméně voda je kalná, není jisté, zda se ve druhé části brodu neskrývá nějaká tůňka, a mně by i tak hladina sahala proklatě vysoko. Volíme tedy obchvat, podobně jako Algarova výprava před námi.

Ve 13:50 konečně stojíme na břehu nejobávanější řeky výletu. Její koryto je široké, ale průtok má letos zaplaťpánbůh minimální a ošplouchává mne maximálně po výši kolen :-). Za brodem se ani nepřezouvám, jelikož údolí Colesdalen je jedna velká mokřina, asi nejhezčí, kterou jsem zde na ostrovech potkal. Víc jak půl hodinu se čvachtáme podél jezírka Tenndammen až ke dřevěným pozůstatkům, nejspíše po nějakém dopravníku na uhlí. Dá se využít jako lávka, jen je třeba dát si pozor na rezavé hřebíky.

Ve 13:50 konečně stojíme na břehu nejobávanější řeky výletu. Její koryto je široké, ale průtok má letos zaplaťpánbůh minimální a ošplouchává mne maximálně po výši kolen :-). Za brodem se ani nepřezouvám, jelikož údolí Colesdalen je jedna velká mokřina, asi nejhezčí, kterou jsem zde na ostrovech potkal. Víc jak půl hodinu se čvachtáme podél jezírka Tenndammen až ke dřevěným pozůstatkům, nejspíše po nějakém dopravníku na uhlí. Dá se využít jako lávka, jen je třeba dát si pozor na rezavé hřebíky. Kolem 14:45 přicházíme k ruině bývalé elektrárny, která zásobovala proudem zdejší hornickou oblast. Po občerstvení si jdeme prohlédnout městečko Colesbukta. Je poměrně malé, byl zde jen přístav (většina horníků zřejmě bydlela přímo na místě těžby, v Grumantbyen). Baráky byly opuštěny v šedesátých letech a velmi narychlo, což je patrné i z pořízených fotek. Zůstala zde spousta materiálu, který určitě měl být ještě odvezen, ale nějak k tomu nedošlo.

Po opuštění města duchů nám zbývá už jen 1.5 km do cíle dnešní etapy, chaty polárníka Rusanova (GPS souřadnice chaty – kempu #10: N78.13352; E14.98615). Celkem jsme dnes ušli 13.6 kilometru za 9 hodin.

Úterý 6. srpna – Cesta z Rusanov Odden do Longyearbyenu

(čas pochodu 13 hod. 30 min., délka etapy 24.4 km; celkově 178.1 km; 206.7 km i s vrcholy navíc)

Poslední den nás čeká pořádná dávka kilometrů, startujeme tedy raději ještě před sedmou ranní. Nejprve kráčíme po trase bývalé železnice, po které se do přístavu dopravovalo uhlí vytěžené v Grumantbyenu. Část kolejí už byla rozebrána, ale ještě docela dlouhý úsek kolejí, krytých dřevěným tunelem (ochrana proti sněhu), zůstal zachován. Objevil jsem i výhybky, troleje a pár převrácených huntů.

Jsme už skoro na konci cesty, ale pořád s sebou táhneme cvičné náboje do kulovnice, tak jsme se rozhodli, že je dnes vystřílíme. Jako terč nám poslouží rezavá pixla položená ve vzdálenosti 30-35 metrů. První střílí Jelen, pak Adam. Plechovka se otřásá, ale stojí. Pak beru do ruky pušku já, poprvé v životě. Přiznám se, že jsem měl strach, aby mi zpětný ráz neublížil, ale když prý flintu pořádně opřu o rameno, nemělo by se nic stát. Zamířím, zmáčknu spoušť, a pixla odletí :-). Jdu se na ní podívat, kromě mého zásahu doprostřed je v ní ještě jedna díra těsně nad zemí. Zbývají mi ještě dva náboje, za mnou střílí i zbytek výpravy, jen Zděnek palbu vynechává. Jdu si vyfotit terč. Překvapivě jsme mířili docela dobře, z plechovky jsme udělali řešeto :-).

Pokračujeme dál po zrušené trati, končí v betonovém tunelu, uvnitř zavaleném sutí. Od něho vede stezka zjevně vyšlapaná turisty. Šplhá nahoru sutí, ve které potkáváme několik bělokurů. Odkládám batoh a obkličuju je, abych je vyfotil z co nejbližší vzdálenosti. Není lehké je zaměřit, jsou v těch šutrech perfektně zamaskovaní. Jakmile se vyškrábeme na hřbet nad údolím Russedalen, otevřou se nám nádherné výhledy do údolí Grumantdalen, na skálu s ptačí kolonií a především na hornické městečko Grumantbyen. Jeho baráky jsou obklopeny úžasnou scenérií, tvořenou zelenými svahy pobřežních kopců a blankytně modrým mořem, do kterého se vlévá hnědý kal z ledovcové říčky. Nádhera.

Nikomu se nechce klesnout min. 300 výškových metrů dolů do města, rovnou tedy začínáme stoupat údolím Grumantdalen. Potkáváme zde sníh obarvený červenou řasou, zbytky pasti (asi na lišky) a samozřejmě i pozůstatky důlní činnosti. Uhelné sloje se na Špicberkách většinou nachází ve vrchní části kopce, proto zde horníci nefárali dolů, ale naopak, drásali se za prací stovky výškových metrů nahoru. Na dopravu uhlí zřejmě používali lanovku. Krátce před 13:00 si dopřáváme pauzu v sedle pod horou Lindströmfjellet.

Odsud jsme měli sejít obloukem pod morénou ledovce Grumantbreen do údolí Bjørndalen, abychom se vyhnuli skalním srázům nad korytem řeky Bjørndalselvy a pokračovali po jejím pravém břehu, kde nejsou skály, ani příkré kaňony. Měli jsme, ale… Než jsem stihnul pořídit pár fotek, Dan už neomylně zamířil nejkratší cestou do roklí, a celá výprava za ním. Dostihnul jsem je u brodu levostranného přítoku Bjørndalselvy, už se nám nechce vracet. Chvilku zkoušíme jít po proudu té říčky, ale strmý kaňon nás dál nepustil, přelézáme proto hřbet po pravém břehu. Pod námi hučí prudký proud Bjørndalselvy a nezdá se, že by k němu vedl bezpečný sestup. Na druhé straně řeky nějaký turista brodí pravostranný přítok Bjørndalselvy. Mává na nás, ať jdeme dál proti proudu, viděl ho ale pouze Adam a až poté, co byl odhlasován postup opačným směrem. Cizinec se ještě vyšplhal na kopec, aby se podíval, kam jdeme, a pak nás ponechal osudu. Z mapy naše volba nevypadala dobře, čekaly nás černé skály a několik kaňonů, z jednoho jsme právě před chvílí utekli. Nicméně i teď nám přeje štěstí, rokle nejsou tak hrozné a vody je právě tak akorát, aby se dala překonat suchou nohou, nikomu ovšem nedoporučuju náš postup opakovat :-). Do mapky pochodu jsem k našemu růžovému postupu nakreslil i správnější verzi, a to modře.

Po překonání několika potoků jdeme po náhorní planině. Doprovázejí nás sobi. Chceme sejít co nejníže k moři, kde už proud není tak silný. První brodí Šárka se Zdeňkem. Adam prosazuje, abychom pokračovali až k ústí řeky, že tam musí být nějaká lávka. Jdu s ním, ale nakonec to vzdávám a nazouvám brodné tenisky. Mimochodem, ta lávka tam nejspíš byla :-). Teď už jsme de facto v civilizaci, všude spousta chat a v nich dokonce i lidi :-). Poslední kilometry po silnici už byly brnkačka, ve čtvrt na devět stavíme stany v kempu u letiště Longyearbyen, kde celý náš trek začal. Dnes jsme ušli 24.5 kilometru a trvalo nám to 13 hodin 30 minut.

Středa 7. srpna – Výlet k radarům nad Longyearbyenem

(čas pochodu 6 hodin 30 minut, délka treku 22.7 km, z toho 8 km stopem)

V noci lilo, i dopoledne bylo hnusně, tak jsme plánovaný dvoudenní trek o den posunuli, a místo něj dnes absolvujeme jen kratší výlet na pláň SvalSat (Svalbard Satellite Station), stanoviště několika desítek antén, které přijímají data z družic, přelétajících nad Špicberkami. Nachází se na kopci nad longyearbyenským letištěm, zkoušíme se tam dostat co nejpřímější cestou. Musíme obejít letiště, nejprve po silnici a pak zprava podél plotu, a pak se vydrásat kolmo do svahu, kde už vede silnice. Na pláni pod strání nás zaujal dřevěný domek. Vypadá úplně nově, jenom jej povodeň posunula z místa, kde původně stál, o pár desítek metrů dál. Uvnitř by se dalo přespat, jenom vám nesmí vadit šikmá podlaha.

Šplháme nahoru k nějakým štolám, které tam vydlabali horníci nejspíše ručně. Jejich nástroje tam ještě leží. Na ranveji pod námi zrovna přistává tryskáč. Cesta vzhůru vede kamennou sutí, ale za chvilku už jsme na silnici. Před návaly sněhu a hlavně kamení jí chrání mohutná výztuž ze dřeva a železa. Po pár serpentinách jsme u cíle. Na větrné pláni, pokryté kamenným mořem, ze kterého jen občas vykukují máky, zde stojí spousty bílých koulí. Jsou to ochranné obaly antén, které slouží pro příjem dat všech možných satelitů, s výjimkou vojenských družic. Všechny firmy, které chtějí využívat služeb SvalSat, musí zažádat o licenci Norský úřad pošt a telekomunikací.

Fotíme si různé tvary koulí, dokonce jednu rozestavěnou, a pak se po silnici vracíme zpátky. Máme štěstí a stopneme si auto, které nás doveze na benzínku v Longyearbyenu. Tam potkáváme párek Čechů, kteří na Svalbardu žijí a pracují. Domlouváme si s nimi sraz v hospodě a jdeme nakoupit do sámošky. Mají tam i Vinmonopolet, krámek s alkoholem (otevřeno v pracovní dny do šesti, v sobotu do 12, v neděli se chlast nekupuje). Měli tam docela levný tvrdý alkohol, cizincům každý prodej zapisují na letenku. Tu jsem u sebe neměl, naštěstí Zděnek nevyhodil už nepotřebný palubní lístek, tak mi flašku vzal na sebe.

V Barentz Pub and Spiseri, kde se stejně jako všude na Svalbardu na chodbě musíte zout, jsem postupně otestoval všechny nabízené ležáky (jednotná cena 55 NOK). Chutnaly mi natolik, že jsem v lokále zapomněl trekové hůlky :-) I bez nich jsem však do kempu došel. A cestou jsem objevil stodolu plnou sena a lodí, kde by se dalo přenocovat. Dnešní výlet měřil 22.7 kilometru (z toho 8 km stopem), čas 6 hodin 30 minut.

Čtvrtek 8. 8. – Výlet za zkamenělinami

(délka pochodu 10 km)

V noci opět pršelo, ale dopoledne nám stany oschly, a podařilo se je i za sucha sbalit. Jenže déšť se opět vrátil, ven se nám vůbec nechce. Nakonec přece jen po poledni vyrážíme směr Longyearbyen. V Barentz Pub si vyzvedávám zapomenuté hůlky, zůstaly tam, kde jsem je včera opřel :-). Zabíjíme čas nákupem v samoobsluze, konzumací potravin a sbíráním odvahy do dalšího postupu. Ušli jsme další kilák a na zhruba hodinu zapadli do muzea – galerie zdarma. Pak už jsme ale museli do chladu a deště, abychom se údolím Longyeardalen dostali k ledovci Longyearbreen. Cestu nám kříží říčka docela vydatně napájená z ledovce Larsbreen, přechod jejího nejmohutnějšího ramene turistům ulehčuje kláda. Fotím si ústí bývalé štoly, zcela vyplněné ledem. Jen pár set metrů od morény stojí zrušený psinec, uvnitř jeho klecí si stavíme stany, abychom nemuseli držet medvědí hlídku. Šárka s Adamem a Zděnkem se vydávají k ledovci na lov fosílií, já okamžitě zalézám do spacáku a snažím se usušit čepici a rukavice. Odspodu cítím zřetelný chlad. Asi ležím také na ledu, ale tělo se s tím nějak dokázalo vypořádat, a ráno už je mi docela vedro.

Přivstal jsem si, abych ještě před snídaní stihnul nasbírat pár exemplářů fosilek pro své blízké. Leží jich tam spousty, ale najít nějaký menší kousek vyžaduje jistou dávku trpělivosti. Pokusil jsem se také rozbít kámen o kámen. Úspěšně – uvnitř jsem našel perfektní otisk listu. Fotografie mých úlovků si můžete prohlédnout i na webu.

Celkem jsem za zkamenělinami ušel 10 kilometrů.

Pátek 9. 8. – Výlet na Trollsteinen

(délka treku 18.7 km)

Po snídani vyrážíme na výlet. Stany a batohy necháváme na místě, do malého batůžku beru jen pár lahví na pití. Stoupáme jižním směrem do údolí Larsdalen. Už neprší, ale mraky se pořád ještě převalují přes horní partie nádherně členitého východního svahu údolí. Držíme se pěšiny, kterou v suťovisku vyšlapali turisté, potom přecházíme po okraji ledovce Larsbreen přes hřbítek s morénou až k až pod severovýchodní ostroh hory Lars Hiertafjellet. Ledovec po levici už je plochý, a podle slov místního průvodce se přes něj dá bez obtíží přejít. Jen je třeba opatrně přeskočit několik centrálních rýh, jakýchsi toboganů, kterými velkou rychlostí valí voda. Mlha malinko ustoupila a před námi se jasně tyčí hlavní cíl dnešního výletu, impozantní skála Trollsteinen (850 m. n. m.). Musíme se k ní vydrásat prudkým svahem plným nestabilní suti, která zde vzniká lámáním podloží tvořeného vrstvami křehkých sedimentů břidlicového typu. Vrchol hory je ozdoben skalkou, takže musím i trošku horolezit, obtížnost ale není nijak vysoká.

Po krátkém občerstvení pokračujeme po hřebeni nad ledovcem. Potkáváme tam další bělokury. Zajímalo by mne, co tady žerou, na výběr mají buď sníh, led, nebo kamení :-). Mlha se vrací, odskakuji si vyfotit vrchol Lars Hiertafjellet (876 m. n. m.) a jeho skalnatý výběžek, vklíněný mezi ledovce Larsbreen a Longyearbreen. Pak společně sestupujeme sutí dolů k ledovci. Objevujeme zde další zkameněliny, je jich tu mnohem víc, než na „oficiálním nalezišti“. Ledovcový povrch je povětšinou znečištěn kamínky, ale občas se pochlubí také nádherně modrým ledem. Překonáváme centrální ledovcovou rýhu a znovu se rozdělujeme. Já utíkám dobýt ještě poslední významný turistický bod, hřebínek Sarkofagen (je tam i vrcholová knížka) a pak klesám k psinci stejnou cestou, jako jsme ráno přišli. Ostatní scházejí nejkratší možnou cestou přímo do údolí Longyeardalen.

Po jídle balíme stany a scházíme do města. Do 17:00 musíme vrátit pušku i signální pistoli, u samoobsluhy jsme v 16:50. Odkládám batoh, beru flintu a utíkám směrem k půjčovně. Adam, který za mnou vyrazil se signálkou v ruce, raději přešel do chůze, protože lidi se prý po nás otáčeli :-). Nicméně oba jsme dorazili včas, zbavili se zbraní i nábojů, a mohli to oslavit nákupem v sámošce. V mých nákupních plánech byly i další dvě půllitrovky tvrdého. Zkoušíme je opět zapsat na Zdeňkův palubní lístek, a díky tomu jsme zjistili, že měsíční limit jsou 2 litry na osobu. Jednu láhev mi musí vzít Adam.

Čeká nás už jen poslední pětikilometrový úsek do kempu, ale není nám souzeno ujít ho pěšky. Protijedoucí auto se otáčí a nabízí nám odvoz. Řidič vysvětluje, že jedná na příkaz spolujezdkyně, které se zželelo naší čtveřice s batohy. A manželkám se neodmlouvá :-). I tak jsem dnes ušel 18.7 kilometru.

Po večeři musíme splnit další důležitý cíl naší výpravy, vstoupit do Arctic Naked-bathing Club Longyearbyen Camping. Jeho členem se stává člověk, který pod dohledem pracovníka kempu zcela nahý uplave tři tempa v zátoce Adventfjorden, a nakonec se úplně ponoří. Klubové členství není nijak zpoplatněno, naopak každý odvážlivec získá diplom a žeton na teplou sprchu zdarma. My měli bohužel smůlu na počasí, svítilo nám slunce, takže certifikát se zápisem teploty vody (7°C) ani vzduchu (9°C) příliš impozantním dojmem nepůsobí. Ke zveřejnění na tomto webu jsem vybral snímek, na kterém při koupání vypadám nejlépe. Všechny ostatní fotky jsou uloženy na Picase jako neveřejné album. Odkaz na požádání komukoli zašlu, i když pochybuji, že by se našel nějaký úchyl se sklonem pozorovat buclaté postavy nořící se do chladných vln moře :-).

Sobota 10. 8. – Lodní výlet do Pyramiden

V 8:20 ráno nastupujeme na letišti do autobusu s ruským průvodcem Voloďou. Odváží nás do přístavu, kde se naloďujeme na červenobílou Polar Girl, která nás má skoro celý den vozit po fjordech. Itinerář její plavby jsem si ofotil, víceméně „Vsjo išlo po planu.“ Kapacita plavidla (90 osob) byla stoprocentně naplněna, v záchranných člunech je prý místo pro 110 lidí a neoprenové kombinézy mají též pro každého, v případě průšvihu by nám je vydávali v úzkém prostoru na zádi. No, nechtěl bych tu rvačku zažít :-).

Vyplouváme ze zálivu Adventfjorden, přeplouváme Isfjorden a v jižní části Billefjorden míříme na severozápad. Leží zde Skansbukta, poklidná zátoka, ve které se v minulosti těžila sádra. Po krátké fotopauze pokračujeme severovýchodním směrem a pak zahýbáme k hlavnímu cíli plavby, opuštěného hornického města Pyramiden. Mají tu nejsevernější sochu Lenina na světě, ulici 50. výročí Velké říjnové revoluce a spoustu památek na „zlaté časy SSSR“. Nadchly mne plakáty rudoarmějců v domě kultury, ale hlavně kniha plnění závazků se záznamem počinu brigády razičů z Kirgizské SSR, kteří v rámci 15 týdnů údernické práce na počest 15 svazových republik dokázali razit na 253 % :-).

Nad městem se tyčí monumentální hora Pyramiden (939 m. n. m.). Dobytí jejího vrcholu bohužel musíme odložit na příště, do odplutí zbývá už jen chvilka času. Stačí tak akorát na to, abych si v překvapivě čisté vodě přístavní zátoky (GPS souřadnice: N78.6556; E16.3808) vylepšil svůj včerejší osobák, a vykoupal se ještě o něco severněji. Cestou na loď si fotím výzkumnou základnu Jihočeské univerzity, která má na zdejším přístavním molu deponovány dva zářivě rudé kontejnery.

Nyní plujeme k ledovci Nordenskiåoldglacier. Ještě před ním se dočkáme dlouho očekávaného oběda, podávají se výtečné velrybí steaky. Jejich maso pochází z mink whale, jediné velryby, kterou Norové loví pro potravinářské účely. Jen pár kilometrů od nás vidíme stříkat vodotrysky živých Mink whales. Poletuje zde sousta papuchalků, bohužel jen velmi obtížně se dají vyfotit. Přejíždíme k ptačímu útesu Diabas, na kterém během léta hnízdí spousta opeřenců. Ještě včera je tam Dan s Jelenem viděli, na nás však nepočkali. Přesně dle plánu se vracíme do přístavu v Longyearbyen, odkud nás bus odváží zpět na letiště.

Neděle 11. 8. – Prohlídka Longyearbyen

(délka pochodu cca 12 km)

Dopoledne jsem se věnoval balení a přípravě na odlet, našel jsem si čas i na teplou sprchu. Převlékám se do civilu, sbalená zavazadla ukrývám před deštěm pod verandu centrál

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .