0
0

Za devatero horami a devatero řekami, žila, byla mladá slečna. Byla to dívka jako každá jiná. I ona měla svá tajná přání. I ona snila o tom, že jednoho dne potká prince na bílém koni.

Když se narodila, rodiče jí dali jméno Melissa. Její dědeček byl Řek, proto se rozhodli pojmenovat svou první dceru řeckým jménem. Tatínek byl vášnivým včelařem a tak bylo rozhodnuto – holčička se bude jmenovat Melissa (v řeckém významu včela).

Později se ukázalo, že jí jméno nebylo dáno nadarmo. Melisska byla už jako malá holčička velmi pilná, nikde chvíli neposeděla, lítala z jednoho konce vesnice na druhý, od svítání do setmění po ní nebylo ani vidu, ani slechu. Tato krásná vlastnost ji neopustila ani v dospělosti, kdy se z roztomiloučké dívenky s copánky stala krásná žena.

Ve městě se za ní otočil nejeden muž, ona však měla oči jen pro jednoho. Pro svého dědu. Byl to starý Kréťan, o kterého se Melissa kvůli jeho nemoci starala. Měla ho moc ráda. Často jí vyprávěl o svém rodném ostrově – Krétě, její kráse, o svém mládí prožitém na tomto kousku pevniny, obklopené z jedné strany Krétským, z druhé Libyjským mořem. O tom, jak poznal babičku a jak moc se jí svou krásou jeho vnučka podobá.

Pro Melissu bylo jeho povídání jeden velký balzám na duši. Pečlivě v paměti zaznamenávala každé jeho slovo, každičký zážitek a detail. Jejím snem už nebylo potkat prince na bílém koni, ale setkat se s Krétou. S takovou, o jaké jí celá ta léta dědeček vyprávěl. Když přišel jeho poslední den na tomto světě, nemusela Melissa dlouho rozmýšlet a rozhodla se, že se s Krétou střetne tváří v tvář.

Setkání

Z dědečkova vyprávění si Melissa pamatovala jeho dlouholetou známou – Sibyl. V té době jí mohlo být něco přes osmdesát let. Vdova, které pomáhal a těšil svými návštěvami její vnuk. Více informací o ní Melissa neměla, snad jen, že bydlela ve vesničce Spili. Neváhala proto starou Sibyl vyhledat. Moc si přála ji najít, poznat, jak Kréťané opravdu žijí, seznámit se s dědečkovými dávnými známými.

Po příjezdu do Spili na ni dýchlo horké letní počasí. Obloha bez mráčků, sluníčko pálilo jako čert. Okamžitě na ni dolehl ten pocit, jaký známe my všichni, kteří každý rok Řecko navštívíme. Už tehdy věděla, že si Krétu zamiluje. Pod návalem všech emocí, které na ni dolehly, málem zapomněla, proč vlastně přijela. No jo, Sibyl! Kdepak asi bydlí?

Vesnice byla tvořena jednou větší cestou bez chodníků. Kolem ní spousta taveren a obchůdků. Každá taverna byla něčím výjimečná, každá nabízela něco svého, jedinečného, samozřejmě domácí výroby a čerstvé. Melissa by se nejraději hned do jedné z nich posadila, ale na to bude mít určitě čas i později. Teď přeci potřebovala najít Sibyl.

Po hlavní cestě došla až k benátské fontáně s dvaceti pěti lvími hlavami, ze kterých tekla proudem pitná voda. Když jí o ní tehdy dědeček vyprávěl, představovala si ji zcela jinak. Neodolala a hlavy ihned spočítala. Opravdu jich bylo dvacet pět. Vzpomněla si, jak jí děda říkal, že voda je pitná a přitéká zde od skutečného pramene. Malé osvěžení by bodlo, pomyslela si Melissa a neostýchala se pár doušků loknout. Mmm. Jak dobře může chutnat obyčejná voda.

Nemělo cenu bloudit po Spili a čekat na náhodu. Rozhodla se proto zeptat první osoby, která se netvářila jako turista, zda neví, kde paní Sibyl bydlí. Tady na vesnici se přeci každý zná. A měla štěstí. Starší pán, sedící na plastové židličce u okraje cesty, Kréťanku Sibyl dobře znal.

„Když se otočíte, budete stát přímo před jejím domem,“ poradil Melisse kostrbatou angličtinou. A tak došlo ke šťastnému shledání paní Sibyl s Melissou.

Domeček, ve kterém žila, byl typicky řecký. Jakoby se tu čas zastavil. Všude spousta věcí, sošek, talířků, skleniček, svíček, svatých obrázků. A to by to nebyl Řek, kdyby neuchvátil svou pohostinností. Sibyl ihned nabídla Melisse, že zde samozřejmě může po dobu svého pobytu bydlet. Melissa si jen spokojeně oddychla. Záviděla dědovi, že se narodil a žil na takovém místě, kde jsou lidé vstřícní i k těm úplně cizím. Vždyť Mělissu znala sotva pár minut. Rozhodně se ale na Sibyl nezlobila, právě naopak. Teď už jen sehnat nějaký ten šikovný doprovod a můžeme vyrazit za krásami Kréty.

Odpoledne se rozhodla Melissa prozkoumat vesničku trošku víc. Dorazila až do malinkého muzea, které si otevřel jeden Kréťan ve svém vlastním domě. K vidění bylo všechno to , co oko člověka za svůj život spatří jen málokdy. Najednou, jakoby se ocitla o několik desítek let zpátky . Asi čtyřicetiletý, velmi sympatický majitel všech věcí, ochotně podával výklad v angličtině.

„Tohle jsou plavky mých prarodičů,“ ukazoval na vtipně vypadající kusy látky a smál se.

„A tohle je pyžamo.“ Opět se neubránil úsměvu.

No, dnes by to možná dobře posloužilo jako kus hadru na utírání prachu, smála se v duchu Melissa. Vstup do muzea ve Spili byl zdarma, přesto turisté nechávali majiteli na talířku nějaká ta eura. Melissa nebyla výjimka. Přihodila, rozloučila se a vyrazila o dům dál.

Na začátku vesnice nemohl Melissinu oku uniknout rozsáhlý objekt . Krásná stavba, všude čisto a uklizeno. Zpoza rohu se objevil vousatý mnich oblečený do černého hábitu. Že by se jednalo o klášter? No, nemůže se jim odepřít, že to tu mají jako v pohádce .

Manolis a divoký Balos

S Manolisem se Melissa seznámila hned druhý den. Sympatický a na pohled velmi ucházející Sibylin vnuk. Zdá se, že s doprovodem na mých cestách po kouzelné Krétě nebude až takový problém, napadlo ihned Meliisu, co Manolise poprvé spatřila. Později se ukázalo, že Manolis stejně nemá co na práci (jak typický Řek, pomyslela si Melissa), a tak mu dělat společnost Melisse na toulkách Krétou vůbec nebylo na obtíž.

Jako první Melissa chtěla navštívit lagunu Balos. Dědeček o ní mluvil jako o ráji na zemi. Manolis neměl nic proti, a tak mohlo začít to pravé cestování.

„Většina turistů tam jezdí lodí, ale to bychom přišli o hodně,“ plánoval Manolis. „Lepší bude, když pojedeme autem.“

Melissa neměla v úmyslu poučovat místního Kréťana a tak nic nenamítala.

Další den brzo ráno vyrazili. Cesta byla až do městečka Kissamos a poté ještě kousek dál, podél pobřeží, velice slušná. Velice slušná oproti tomu, co následovalo pak . Člověk si připadal jak někde na safari. Cesta byla prašná, všude samý kámen, takže najednou Manolis přešel z padesátky na desítku. Z jedné strany útes, z druhé skály. Melissa měla zpočátku velké obavy, v terénním autě by se cítila jistě mnohem bezpečněji, než v tom malinkém autíčku s podvozkem tak nízkým, že stačil trochu větší kamínek a Balos zřejmě neuvidí. Po pár metrech se do cesty postavila mladá dívčina, vyžádala si 4 eura a popřála šťastnou cestu. Melisse to nedalo a hned se ptala Manolise, za co ty 4 eura byla. Vysvětlil, že se jedná o přírodní rezervaci a peníze jdou na údržbu cesty. Parkování je prý proto zadarmo. Melissa se neubránila smíchu. Ale co, vždyť je to jedno. Hlavně když dojedeme.

Cestou se naskytla nádherná podívaná , kterou zpestřily i volně pobíhající divoké kozy . Manolis musel několikrát zastavit, aby se Melissa stačila dostatečně pokochat tou nádherou. Kozy byly doslova k sežrání. Asi po třičtvrtěhodinové cestě dorazili k parkovišti . A opět došlo na focení koz. V rámci dopolední siesty odpočívaly ve stínu aut. Jak pravila slečna, parkování bylo opravdu zdarma, nikdo už žádná eura nechtěl.

Melissu a Balos už dělily pouhé dva kilometry chůze. Z kopce se šlo dobře i v tom nehorázném, ale krásném vedru. Komu se nechtělo po svých, mohl využít „donkey taxi“. Melissa nechtěla oslíky trápit (už tak si dost dobře nedovedla představit, jak ti chudáčci s takovým nákladem sejdou ten docela prudký kopec). A tak se šlo hezky po svých. Když se pak po chvilce konečně ukázal Balos , Melisse úžasem spadla brada. Tolik barev snad ještě nikdy neviděla. Je to vůbec možné? Kolik odstínů modré tu člověk může spatřit! Honem cvaknout pár snímků a už abych byla dole. Dědeček měl pravdu, tohle je opravdový ráj na zemi. Ten dokonale čistý bílý písek . Ta voda . Melissa nevěděla, kam se dřív podívat. Vše okolo jakoby ji očarovalo. Přesto, že zde právě připlula velká výletní loď s turisty, připadala si, jako by tu byla sama. Laguna byla dost velká, lidé se různě rozprostřeli, takže nebyl problém najít si svoje klidné místečko. V moři stačilo hrábnout rukou a na dlani zůstalo několik malých či větších mušliček. Poprvé Melissa opravdu zalitovala, že se bojí potápět. Manolis však zanedlouho přišel s krásnými úlovky. Jo, na tomhle místě by Melissa dokázala být celé měsíce. Ty barvy snad člověka nikdy nezačnou nudit. Kdyby člověk mohl…Melissa s Manolisem však mohli zůstat pouze pár hodin. Čekala je náročná cesta zpátky. „Ale já se vrátím,“ šeptala Melissa, když se naposledy dívala.

Malý bonus

Další den Melissa nemohla zůstat sedět na zadku. Po včerejším překrásném dni, na který bude ještě dlouho se slzou v oku vzpomínat, jednoduše nemohla. Přemluvila proto Manolise, aby ji vzal na pláž Elafonissi, o které jí děda také několikrát vyprávěl. Manolis nenamítal a dokonce navrhl, že by jí rád ukázal ještě jedno místo.

Celou cestu byl záhadný a neřekl ani slovo o tom, kam vlastně jedou. Melisse však cestou neuniklo, že následují ukazatele na Falassarnu. O té nikdy nic neslyšela. Dědeček jí řekl o všech krásných místech na Krétě, ale pokud si Melissa dobře vzpomínala, Falassarnu nikdy nezmiňoval. O to více se těšila. Když konečně dorazili na místo, nebyla si Melissa moc jistá, jak reagovat. Že by byla uchvácena, se říct nedalo. Až když s Manolisem sešli na pláž, byla okouzlena .

„V roce 2003 to byla třetí nejhezčí pláž v Řecku,“ oznamoval hrdě. „Ještě před deseti lety toto místo bylo zcela netknuté a neobjevené.“

Pláž byla opravdu krásná s jemným pískem a přesto, že bylo dopoledne, nebylo tu ani živáčka. Pouze jeden mladík, který poctivě sbíral odpadky, které tu zřejmě zanechali včerejší turisté. Manolis s ním prohodil pár slov, snad se ho i na něco zeptal. Melissa rozuměla pouze několika útržkům rozhovoru. Když se s mladíkem rozloučili, zeptal se Manolis Melissy, zda by chtěla vidět také něco z historie.

„Jeden kilometr odsud se nachází vykopávky velmi starého městečka. Říkal jsem si, že bys je možná ráda viděla.“

„Určitě jedeme,“ nadšeně souhlasila a hrnula se k autu.

Vykopávek nebylo mnoho. Pár nálezů , odkrytých základů dřívějších domů, ale jako bonus krásný kostelíček. I když se nejednalo o bůhví jakou historii, dopadalo na to místo jakési tajemno. Cestou nazpět Melissu nejvíce zaujal kamenný trůn . Že by patřil tehdejšímu vládci? Stál tam tak sám u cesty, poměrně daleko od centra ostatních vykopávek. Třeba chtěl mít vládce soukromí, smála se v duchu Melissa. Při focení už však byla zcela jinde. Elafonissi čekala.

Větrná Elafonissi

Cesta na Elafonissi byla krásně přístupná, proto se taky dalo očekávat, že zde bude plno turistů. Bylo jich mnohem víc, než by si Melissa přála. Už při sjíždění serpentin přímo bila do očí ta nádherná modrá. Opět pohled , který se vám vryje do paměti a už nikdy nezmizí. Přesto byla Melissa malinko zklamaná. Lidí se zde bylo opravdu hodně a šance najít volné lehátko se vypařila jako pára nad hrncem hned po příchodu na pláž . Melisse to však nezabránilo, aby na pláži zůstala alespoň chvilku. Když o ní dědeček vyprávěl, mluvil o ní jako o místě, kde by člověk mohl snít. Ale to bylo už docela dávno. Bůh ví, kdy tu naposledy byl. Dnes by tu mohli snít jen opravdoví vytrvalci. Živo je tu až až.

Melissa si rozložila ručník, ten však vzápětí odletěl o sto metrů dál. Foukal silný vítr.

„Nevadí, nemusíme ležet, mohli bychom se projít na druhou stranu,“ navrhla Melissa Manolisovi a i když bylo vidět, že by si na chvíli rád hodil šlofíka, souhlasil.

Moře bylo krásně čisté, voda sahala sotva po pás, a tak se na písečný ostrůvek s růžovoučkým pískem dalo dojít lehce. Člověk ušel sotva pár metrů a už jako by byl úplně jinde. Snad někde na poušti ? V Africe? Bylo tam krásně. Tu už se člověk mohl zasnít lehce.

Cestou z Elafonissi Melisse pořádně vyhládlo. Vždyť taky celý den nic nejedla. Manolis navrhl zajet do rybářské vesničky Kolimbári . Prej tam dělají ty nejlepší ryby na celé Krétě. Melissa chválu brala trochu s nadsázkou, ale nakonec, proč ne. Klidně tam mohou mít ty nejlepší ryby. Vše, co je připravováno poctivě a s láskou, má právo patřit mezi to nej. A že to Kréťané umí!

Vesnička to byla malá, v šeru neskutečně romantická. Moře bylo rozbouřené a na betonovém molu byly rozmístěny lucerny. Neuvěřitelné, jaké kouzlo dodaly celkové atmosféře. Rybářských taveren tu bylo asi pět vedle sebe. Melissa už se chtěla zastavit u té první a kouknout do jídelního lístku, Manolis však najisto zamířil k té další. Bez protestů ho následovala – asi má svou oblíbenou, pomyslela si.

Taverna Niki Foros byla téměř plná. Vypadala jako…typicky řecká tavernička. Modré židličky, modré stoly, modrobílé ubrusy. Majitelé se sami starali o obsluhu, vypomáhal jim pouze jeden číšník. Vřele vítali každého hosta.

Ihned po příchodu dostali Melissa s Manolisem láhev vychlazené vody, křupavé bagetky s rajčatovým dresingem, olivami a olivovým olejem. Mmmm. To byla ale dobrota.

Melissa si objednala lososa , Manolis talíř plný mořského překvapení. Doufala, že v něm někde bude schovaná kreveta, kterou chtěla už delší dobu ochutnat. Nebyla jedna, a tak Manolise požádala, zda by jí jednu nedaroval. Byly výtečné. Losos jakbysmet.

Až teď si Melissa uvědomila, že je jí s Manolisem moc dobře. Anglicky uměl docela slušně, a tak si konečně poprvé pořádně popovídali. Čas letěl najednou tak rychle. Ani se nenadáli a už k nim jako pozornost putoval naprosto lahodný desert. Oba ho smlsli raz dva a odebírali se k odchodu. Melissa se ještě rozloučila s kočičkami, které celou dobu krmila půlkou svého lososa a které nyní vypadaly mnohem méně hladově. „Kalinichta!“

Kamenné srdce

Po pár dnech strávených ve Spili Melissa přemluvila Manolise, aby ji vzal ke kamennému srdci. Bylo hlavní dominantou pláže Preveli . Když jí o něm dědeček povídal, nevěděla, jak si ho přesně představit. Proto byla velmi zvědavá.

Cesta k pláži byla velmi podobná té k laguně Balos. Opět museli jet minimální rychlostí, a když potkali protijedoucí auto, kolikrát bylo štěstí, že neskončili někde v rokli. Příroda kolem vypadala jako savana v Africe. „Je krásné, kolik tváří má Kréta,“ přemýšlela nahlas.

Cestu přežilo auto i Melissa s Manolisem bez úhony. „Teď už jen vyjít pár schodů nahoru a dolů a jsme na místě.“

První co Melissa chtěla vidět, nebylo nic jiného, než kamenné srdce . Čekala ho vytesané ve skále, ale byla mile překvapena. Volalo na ni už zdálky, takže ho rozhodně nešlo přehlédnout. Tyčilo se u břehu, vysoké několik metrů. Nádherné, co všechno příroda dokáže. Opodál se do moře vlévala řeka. Kolem ní spousta palem a zeleně. „Vypadá to tu jak někde v Amazonii ,“ nevěřícně Melissa kroutila hlavou. Byla okouzlena rozdílností, jakou se od sebe lišily všechny pláže.

Po několika hodinách lenošení v Preveli byl čas posunout se zase o kousek dál. Bylo už pozdní odpoledne, proto nemělo cenu vydávat se někam daleko. Manolis usoudil, že bude lepší jet domů.

„Po cestě se můžeme stavit u hradu Frangokastello . Vybudovali jej Benátčané ke kontrole nad místními vzbouřenci a také jako ochranu proti pirátům. Je s ním dokonce spjatá legenda. Jedná se o reálně viděné skupiny stínů pěších nebo jízdních vojáků pohybujících se z kostela Agios Charalambos do hradu Frangokastello. Třeba budeme mít štěstí a duchy uvidíme,“ smál se Manolis.

Melissa váhala, zda si z ní Manolis jen utahuje nebo to myslí vážně. Na duchy nevěřila. Přesto ji lákalo se k hradu alespoň podívat. Jak taky očekávala, při návštěvě hradu žádného ducha nespatřila. Byla trochu zklamaná, přeci jen se v ní skrývala malinká naděje, že by snad…

Ještě divočejší Sweet Water Beach

Všechno jednou končí. I to krásné, i to méně pěkné. I Melissin pobyt nabral konce. Čekal ji poslední den. Zítra letí zpět domů. Ani na to nechtěla pomyslet. Doufala, že si na závěr nechala to nejlepší – výlet na Sweet Water Beach. Pláž, na které stačí vyhrabat pár kamínků a vyvěrá sladká pitná voda. Byla na to moc zvědavá. „Moře tam sice není azurově modré, zato je tam božský klid,“ říkával její děda.

Manolis bohužel neměl čas trávit s ní celý den, ale slíbil, že ji alespoň zaveze na místo, odkud se na pláž dostane. To ale ještě nevěděla, kam ji to vlastně Manolis doveze.

Zastavil v serpentinové zatáčce. Nevěděla, jestli se něco stalo s autem nebo zda tu jeho cesta končí. Manolis však vystoupil z auta, a tak vystoupila i Melissa. Všimla si, že tu stojí několik dalších aut. Odtud se už asi musí pěšky. A nemýlila se. Vzápětí uviděla ceduli „Sweet Water Beach“ – šipka dolů.

„Vidíš tam tu pláž v dálce ? To je ona. Půjdeš asi tak hodinku maximálně.“

Melissa stála jako opařená, nestačila ani nic říct. Když se vzpamatovala a chtěla se ujistit, zda je cesta vůbec bezpečná, Manolis už startoval.

Vůbec jí nevadilo, že teď půjde hodinu pešky. Co jí ale vadilo, byl pohled na cestu , o které nevěděla, jestli ji vůbec přežije. No, nedá se nic dělat. Manolis se pro ni vrátí až navečer, do té doby tu přece nebude jen tak stát. Dala si záležet, aby vykročila tou správnou nohou.

Cesta byla opravdu příšerná . Nikde žádné zábradlí, ani chodník. Kameny nad ní, kameny pod ní. Z jedné strany skály , z druhé několik desítek metrů hluboký útes. A moře. Nemohla se ani pořádně porozhlédnout okolo, z té výšky se jí točila hlava. Obuv byla velmi vhodná. Každý by se jistě vybavil plážovými žabkami. Musela se smát. Ale jen chvilku. Uvědomila si, že to rozhodně žádná sranda nebude.

Pláž se však čím dál víc přibližovala a to jí dodávalo odvahu i sílu zároveň. Po půl hodině však cesta-necesta končila. Kam teď? Před Melissou stálo několik obrovských balvanů. Cítila, jak se jí vysmívají. Jít nahoru nebo dolů? Jistější bude jít spodem. S volnýma rukama se naštěstí cesta zavalitá balvany dala přelézt docela snadno. Ještě několik minut chůze a bude tam.

Po necelé hodině byla mise splněna. Nemohla tomu skoro uvěřit. Na pláži bylo jen pár lidí. Někteří z nich tu dokonce kempovali. Vzpomněla si na ceduli u silnice, na které byl mimo jiné nakreslený i stan. Všichni je měli postavené přímo pod obrovskou skálou. Odvážní, ale pro Melissu nepochopitelní lidé.

Bylo tu ale krásně. Voda byla průzračně čistá. Cesta Melissu zmohla natolik, že málem zapomněla, proč tu vlastně přišla. Hrabat kamínky ani nebylo nutné. Stanoviště , kde sladká voda vyvěrala, byla označena. Jedno posloužilo těm žíznivým, druhé těm špinavým. Voda byla krásně studená. Po tak náročné cestě osvěžení bodlo.

Na konci pláže stála na moři malinkatá tavernička . Melissa dostala okamžitě chuť na jedno studené frappé, a tak dlouho neváhala. Uvítal ji černý pejsek. Objednala si frappé a k tomu pravý řecký jogurt s medem a ovocem. Při usrkávání si všimla, že na druhém konci pláže vede cesta také. Vypadala rozhodně mnohem bezpečněji, než ta, kterou absolvovala. Šlo se asi sice dost do kopce, ale zřejmě tam na člověka nečíhalo takové nebezpečí. Při pomyšlení, že se bude muset vrátit tou samou, kterou přišla, ji zamrazilo v zádech. „Pro příště si zjistím, jak se tu dostanu po té druhé,“ řekla si pro sebe.

Večerní Chania

V šest hodin už stála Melissa u cedule Sweet Water Beach. Cestu zpět zdárně zvládla. Manolis přijel s menším zpožděním, na Řeka vlastně včas.

„Tak jsem si uvědomil, že si vlastně ani nenavštívila Chaniu. Nemůžeš tam přece jen vystoupit a nastoupit do letadla. Musíš vidět, jak to vypadá i v centru města.“ Mám štěstí, že Manolis myslí za mě, pomyslela si.

V Chanii, druhém největším městě Kréty, to opravdu žilo. I zde zanechali Benátčané a Turci své stopy. Nejvíce upoutal Melissinu pozornost Benátský přístav . A těch lodí, co tu kotvilo.

Opodál stála mešita. Bylo zajímavé vidět ji v Řecku. Domečky okolo přístavu připomínaly Pargu, kterou Melissa navštívila před několika lety.

Slunce zrovna zapadalo . Skupinka fotografů cvakala spoušť jak o život. Při pohledu do dálky Melisse zaplesalo srdce. Měla na krajíčku. Pomalu se loučila.

Zazvonil zvonec…

Poslední den ráno se Melissa nechtěla probudit. Letadlo odlétalo už dopoledne. Loučení se Sibyl bylo těžké a mnohem těžší bylo loučit se s Manolisem. Celou dobu se o Melissu vzorně staral a jí s ním bylo tak dobře. Ale musela odjet. Tam daleko za mořem na ni čekala její práce, její domov. Teď však věděla, že má i domov druhý. Ten na Krétě.

Jediné, co ji snad při odjezdu těšilo, byl pocit, že si splnila svůj sen. Setkat se s Krétou. A možná, že potkala i svého prince, o kterém jako malá snila. Věděla, že se musí vrátit. A to brzy. Třeba si příště bude moci říct….“a žili spolu šťastně až na věky“.

Poznámka autorky: Inspirováno skutečnou dovolenou a autorčiným snem. To vše dokořeněno špetkou fantazie. Snad si najde pár fanoušků :-).

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .