0
0

sobota 29.5.2010 – Vientiane – Vang Vieng

Ani nevím, jestli jsme v noci alespoň chvilku spali nebo ne, ale ani jsme se nenadáli, bylo 6 hodin ráno a vykopli nás na autobusáku, kde nás hned naháněl tuktuk do centra za 15.000kip na osobu.

Byli jsme rozespalí, nevěděli co si počít a tak dlouho jsme váhali, až nám tuktuk se spoustou dalších místních ujel. Přemýšleli jsme, co tu vlastně budeme dělat. Nakonec se objevil tuktukář s cenou 10 tisíc. I s tím jsme váhali. Pořád nás popoháněl, a když jsme se konečně rozhoupali, tak jsme zjistili, že už má tuktuk skoro plný a ostatní už nějakou chvilku čekají, až nastoupíme i my. Nechali jsme se odvézt na autobus do Vang Vieng, abysme zjistili, že ten, co odjíždí v sedm, nám odjel před nosem. Naštěstí na nás někdo zavolal, že ještě stojí na kraji autobusáku, kde jsme ho doběhli. Hned na začátek jsme se pohádali o cenu, která měla podle řidiče být 30.000kip za oba, ale výběrčí najednou chtěl třicet tisíc za každého, prý se asi řidič spletl. V průvodci byla cena 1,5USD, což by odpovídalo naší ceně. Služby pro místní (jako tenhle bus s větráky místo klimatizace) za tři roky snad tak nepodraží jako běžně služby pro turisty. Odmítali jsme zaplatit a koukali, kolik platí ostatní, ale v těch jejich penězích kde tisícovky, dvoutisícovky a desetitisícovky vypadají skoro stejně jsme nic nevykoukali. Hádali jsme se tak dlouho, až nám přišel jeden Francouz vysvětlit, že to opravdu stojí 30 tisíc za jednoho. Má tu kamaráda z Vientiane, kterému můžeme věřit.

Hrozný, jak si s nima pořád nerozumíme, pořád se o něco hádáme. Navíc jim podvědomě nevěříme, protože většina z nich se nás snaží více či méně natáhnout. Francouze jsme využili ještě jednou, když autobus zničeho nic zastavil uprostřed cesty, všichni začali vystupovat a vynášet všechny svoje věci. Prý nějaká prucha na brzdách, se kterou by to bylo v kopcích okolo Vang Vieng nebezpečné. Čekali jsme tedy na náhradu u jednoho baráku ve vsi, kam nás nechali alespoň odskočit na záchod. Uvnitř to vypadalo, jako v penzionu Mario, když jsme do něj poprvé vkročili, ne-li ještě hůř. Mezitím ostatní cestující odjížděli pickupy, kteří tu zastavovali na pomoc. Do třetího jsme se vešli i my – tedy jen Šárka, já jsem zůstal stát vzádu na plošince. Rukama jsme se musel pevně držet zahrádky, ale zase jsem měl z venku rozhled na cestu a krásné okolí. Pickup nám přibrzdil u přistávací dráhy, kterou jsme přešli napříč a byli jsme v centru Vang Vieng. Vybrali jsme si guesthouse s malým pokojem ale s výhledem na krásné vápencové homole, které se za řekou vypínají do výšky. Krása! K obědu Šárka zkusila neznámé Pad Tai. Z číšníka jsme zaboha nedostali, co že to je za jídlo. Jediné, co nám odkýval, že je k tomu dobrá rýže. Dali jsme tedy Pad Tai s rýží, aby jsme pak zjisitili, že to jsou vlastně nudle a žádná příloha k tomu samozřejmě není potřeba.

K čemu je tu takovýhle číšník! Odpoledne jsme se pěšky zašli podívat do jeskyně Tham Chang, kde zaplatíte už za přístupovou cestu a pak po vás ještě chtějí nehorázných 15.000kip za vstup do jeskyně. Uspokojili jsme se tedy s koupáním v říčce vytékající z úpatí skály. Byla krásně čistá ale pěkně studená (taková normální, pro nás ale dost nezvyk). Dalo se vplavat asi 10m do jeskyně, kde vodu krásně prosvětlovala další průrva ve skále. Šárka musela do vody v šatech, protože bikiny se tu prý nenosí. Bylo tu příliš mnoho místních a příliš málo turistů, a my nechtěli pohoršovat. Zakecali jsme se tu s nějakými Finy a jedním čínským párem, tak jsem si trochu obnovil svojí mnohojazyčnou větu. Byl jsem potěšen, že mně i Číňani rozumněli a věřte, že říct něco čínsky tak, aby vám rozumněli není vůbec sranda. Cestou domů jsem dostal ohromnou chuť na hamburger a musel jsem si ho v jedné restauraci po cestě prostě dát. Byl výborný. Dostal jsem i hrst hranolek s kečupem jaku v mekáči. Pak jsme si na ulici dali palačinku s banánem a čokoládou, a pak už jsem pospíchal domů na záchod a bylo to tak tak. No hlavně, že střívko vydrželo celou cestu z Pakse. Dám si Smectu a budu se zítra v jídle trochu krotit.

PS: i v Laosu (před tím v Brazílii) jsme v turistikých kancelářích zahlédli české horolezecké úvazky Rock Empire – jak se dostaly až sem? To jsou panečku obchodníci :-)

PS: palačinky tu dělají z těsta, které spíš připomíná těsto na langoše. Nejdřív ho rozválí a pak natahují až do potřebné velikosti než ho hodí na lehce pomaštěný železný plát vytápěný buď plynem nebo jen tak dřevěným uhlím.

PS: přístupová cesta k jeskyni stála přijatelné 2.000kip za osobu. Ubytování v Nazim Guesthouse ukecané na 50.000kip za pokoj.

neděle 30.5.2010 – na kole k jeskyni Blue Lagoon

Včera jsme šli brzy spát tak dnes, abysme něco stihli, dali jsme si budík už na 6:40. Šárka by ráda zašla na trh pro snídani, ale mě se vůbec nechtělo, navíc tu není, kde bysme jí snědli. Zašli jsme tedy do naší restaurace na čaj a obložené bagety. A byly výborné, zvláště Šárčina vajíčková. Za 10.000kip ani nebyly tak drahé. Zato půjčovny kol tu trochu podražily. 10.000kip jsme nemohli za živýho boha usmlouvat na míň, tak jsme si k tomu alespoň vyžebrali dvě zlevněné vody. Vůbec se tu nějak nedá nic usmlouvat, ani vody ani bagety na trhu, kde stojí stejně jako v restauraci v centru.

Všichni si zarytě stojí za svými cenami a asi je ani nepotrestáte, že si od nich nic nekoupíte. Zajeli jsme se podívat k Organic Farm, kde by prý měl být začátek tubingu, kterým je Vang Vieng vyhlášené: na nafouknutých pneumatikách se tu jezdí asi 5km úsek řeky posetý restauracemi jako na Vltavě s největší koncentrací na začátku, kde by měly být i houpačky, skluzavky, lanovky a podobné věci na blbnutí. Cesta u organic Farm vedla přímo k vodě, ale žádná hospoda, žádná houpačka. Kde nic, tu nic. Ptali jsme se na farmě, ale těžko se nám vysvětlovalo, co vlastně hledáme. Už jsme z těch našich dnešních neúspěchů trochu rozladění. Nakonec jsme se dorozumněli, odbočku k tubingu jsme prý přejeli jen o 100m. Koupili jsme si tu alespoň předražený ale organický kozí sýr a vyrazili se podívat na tu jejich největší atrakci. Bylo tam ale prázdno, jen muzika z desítky hospod okolo vody se přeřvávala jako na pouti. Asi jsme tu moc brzy (11h), tak jsme si řekli, že se tu stavíme někdy jindy. Všimli jsme si, že v jedné hospodě dávají panáka zdarma. Poptali jsme se, jestli jako fakt, a dostali jsme Laolao s naloženou tarantulí. Možná to tu nebude tak špatný :-) Teď tu ale bylo mrtvo, tak jsme vyrazili na obhlídku jeskyň. Vrátili jsme se do Vang Vieng, zaplatili za přejezd přes most (Forigner pay!) a po kamenité cestě drkotali směrem k Blue Lagoon. Tak krásně poeticky se jmenuje jedna z nejznámějších jeskyní v okolí, kde jsme opět zaplatili vstup a přišli k hnědé říčce s piknikovacími přístřešky.

Dali jsme koupačku a svačinku (bagetu s drahým organickým kozím sýrem a levnými cherry rajčátky) a vyrazili na obhlídku jeskyně. Na ceduli u vstupu psali, že je přístup do jeskyně zdarma, tak nevím, za co jsme to vlastně platili. Jeskyně ale byla úžasná: žádné chodníčky, za to spoustu krápníků, na které se dalo sáhnout (na jedny velké a staré jsme si dokonce zahrál ovčáci čtveráci). Hned po vstupu jste se ocitli v ohromném podzemním prostoru na dně kterého byla socha ležícího budhy. Dalo se jít ale mnohem dál. Měli jsme čelovky, protože světlo ze skalních průrev se posupně ztrácelo v dáli. Na konci bylo mělké hnědé jezýrko (podvod – žádná Blue Lagoon). Cestou zpět jsme dokonce málem zabloudili. Bylo to ale úžasný, ten ohromný prostor a nikde nikdo, jen slabé paprsky světla, ve kterých se rýsovaly krásné krápníky. V říčce před jeskyní jsme si ještě chvilku zablbli na houpačce pověšené na stromu a pak museli pelášit zpět, aby jsme do šesti vrátili kola, protože jinak si prý tady hrajou na velký pokuty. Potkali jsme tu naše známé Číňany, kteří nás přemlouvali, ať ještě chvilku zůstaneme. Zítra si musíme domluvit pozdější vrácení, v šest hodin je opravdu trošku brzy. Cesta zpět mezi krásnými kopečky zbarvenými do žluta podvečerním světlem byla bohužel trochu ve spěchu. K večeři jsme dali rybu – výbornou, pěkně mastnou, takže asi ne moc dietní a pak zašli do reggae baru na Laolao s colou, které tu mixují do půllitrových kyblíků. Od stolu od vedle nám nabídli rozhuleného jointa, ale asi bych se po něm dnes po, takže jsem s díky odmítl. Teď si vzpomínám, že měly být ve Vang Vieng k dostání i houbičky – nikde jsme je ale nepotkali a ani nevím, jestli bysme měli odvahu je tu zkusit.

PS: Když nám o Vang Vieng básnil kanaďan u jezera v Ban Lung, hrozně jsem se sem těšil. Říčku, po které se mělo jezdit na pneumatice, jsem si představil hezky v soutězce s krásně modrou vodou, počáteční atrakce v zeléném zařízlém údolí, ale přivítalo nás jen zabahněné staveniště, hnědá řeka a namačkané hospody vedle široké líně tekoucí řeky. Po našem dlouhém cestování si připadám, že se vždycky na něco těším a pak bývám akorát zklamaný a naopak vzpomínám na to, jak to bylo před tím někde jinde krásný. Těším se na něco dalšího, ale bojím se, abych zase nebyl zklamaný. Bude to asi cestovatelská únava, která se u nás nejvíc projevuje v nejprofláklejchších místech plných mladých cestovatelů – frajírků a krasavic, jako je Vang Vieng. Tohle už nějak nemáme zapotřebí. Jinak okolí je tu překrásné. Teď se těšíme na zapomenuté kopečky severního Laosu, kam postupně směřujeme.

pondělí 31.5.2010 – Západní kolečko aneb rally na motorce

Dnes jsme si i tady ve Vang Vieng užili trochu toho méně profláklého. Půjčili jsme si motorku a objeli asi 30km kolečko okolo jeskyň a malých vesniček za řekou na západ od Vang Vieng. Potkali jsme tu jen jeden další pár na motorce – ovšem na krásné terénní mašině, která tu opravdu není od věci. Nemluvě o dvou brodech, které na ní mohli projet a neplatit za přejezd přes most.

Cesta byla na dosti místech dost rozbahněná, plná louží a kluzkých kamenů. O to víc se nám to líbilo. Válec při průjezdu hlubší louží vždy zasyčel, ještě že jsme měli na pneumatikách docela dobré drapáky a nezahrabali jsme se uprostřed nějaké louže. A to jsme to chtěli u prvního mostu za 10.000kip otočit, že se pojedeme raději podívat jinam. Ukecali jsme to ale na 5.000kip, a když jsme pak jeli přes další placený most, bez ptaní na cenu jsme rovnou podali pětitisícovku. V jedné pidihospůdce u cesty jsme si dali nudlovou polívku (číňanku zalitou vařící vodou) a pokecali s jedním místním chlápkem. Dozvěděli jsme se, že spí v baráku za potokem a má pět krav. Nevíme, co je na tom ale pravdy, kýval nám totiž na všechno, na co jsme se ptali. Kolečko se dalo prodloužit zajížďkou po slepé cestě dál do hor, ale zůstali jsme před brodem (s dalším placeným mostem), kde jsme se raději vykoupali s partičkou místních dětí, kteří lezli po liáně na skálu a skákali do vody. V nosiči mezi nohama jsme měli zapíchnutý ananas, který jsme koupili ve stánku u cesty. Dva kluci si k němu čuchali a dělali, jako že slintají, jakou na něj mají chuť, že jsme jim kousek odřízli. Po chvilce si přišli půjčit nůž, aby se o něj mohli poděli s ostatními dětmi. Krásnou krajinou mezi (bohužel zatím prázdnými) rýžovými políčky jsme dojeli až k jeskyni Nana, kde jsme ukecali poloviční cenu bez lístku – to se nám v komunistickém Laosu ani Kambodži ještě nikdy nepodařilo. Dostali jsme vysokou zářivkovou svítilnu a vyrazili na průzkum jeskyně s říčkou, která se několikát přelézala přes položená prkna. Úplně sami jsme tu mohli obdivovat krápníkovou výzdobu včetně jednoho skoro spojeného stalagnátu.

Výběrčí vstupného s domečkem naproti vchodu do jeskyně se pak s námi na chvilku zakecal a dal nám ochutnat jackfruit – takovou velkou bodlavou kouli, ze které se rýpe dužnina s většími peckami pravidelně rozloženými pod slupkou, ze které jdou hezky vyloupnout. Chuť byla trochu mdlá jen mírně nasládlá. Cestou zpět jsme koupili krásnou ručně tkanou šálu u jedné babičky s domečkem u cesty. Nechala se vyfotit u stavu pod stříškou před domečkem. Cenu jsme dohadovali nad papírem s nadepsanými číslovkami, ale jinak domluva byla dost těžká. Zaboha jsme z ní nedostali, jak dlouho takovou krásnou šálu tká. Volala svojí vnučku, která měla alespoň trochu umět číst, ale ani Šárka vyzbrojená laosským slovníkem v průvodci se s ní domluvit nedokázala. Vrácení motorky jsme (po včerejším zbytečném spěchu) raději domluvily na devátou hodinu, takže jsme měli čas se ještě jednou zajet podívat na začátek tubingu. Tam zrovna doznívala celodenní pařba mladých lidí. Pár uřvaných motajících se holek se s námi hned dalo družně do hovoru, pak naskákaly do vody a plavaly o hospodu dál. Já jsem si tu před setměním stihl zkusit jen jednu atrakci. Sjel jsem si jednu jízdu na lanovce z 4 metry vysoké rampy, která vypadala poměrně bezpečně, kdybych ale věděl, kde přesně se pustit. Přehlédl jsem totiž záraz v druhé třetitě lana, které mi v plné rychlosti vyškublo kladku z rukou a málem i s mými rameny. Udělal jsem nečekané salto vzad a nekontrolovaně spadl ze dvou metrů do vody. Nebyl to ale tak odstrašující zážitek, abych nechtěl zkusit ještě jednu z houpaček, na kterých by mě snad žádné nemilé překvapení nečekalo.

Bylo už ale pozdě a houpačky už byly na noc uklizené. Když jsem zkusili alespoň vylézt na asi 6 metrovou rampu, byl jsem nakonec docela rád. Po tmě jsme dojeli zpět do Vang Vieng a vrátili motorku. Já vyrazil na laosskou hodinovou masáž, kde jsem si nechal rozmasírovat natažené vazy v ramenou, Šárka zatím provedla průzkum trhu – tedy obchůdků okolo hlavní ulice. Na večeři jsme zašli do restaurace jako včera. Já bych asi vydržel čumět na „Přátele“ běžících na obrazovkách po celé hospodě, ale šli jsme se podívat po zábavě ve městě. QBar by asi bylo to správné místo, kdyby nám bylo dvacet a měli bysme už hodně rozchlastáno a rozhuleno. My jsme ale odsud utekli do mnohem klidnější hospody na kyblík whiscoly, za který tu holkám účtovali jen 10.000kip. Dali jsme tu i kulečník (Šárka mě opět vyklepla jako malýho kluka) a šli o hajan.

PS: Když jsme dnes snídali v našem guesthouse (osvědšené plněné bagety), přibrzdil u nás autobus a z něj na nás mávali naši známí Číňani. Posunky a artikulací jsme pokecali, že si dnes bereme motorku a zítra jedeme do Luang Prabang, oni prý dnes jedou do Vientiane. Vida jak si hezky rozumíme. Autobus zaburácel a naši kamarádi zmizeli v dáli.

PS: Na méně terénním začátku cesty na motorce nad námi Šárka držela deštník proti sluníčku, jak jsme to odkoukali u místních ve Vang Vieng. Bylo to docela dobré, ale jen do rychlosti okolo 20km/h a bez protivětru. Když fouklo víc, musela se s Šárka s deštníkem přetlačovat, tak jsme ho pak raději sbalili. V terénních částech se stejně musela držet obouma rukama, aby z motorky nespadla.

úterý 1.6.2010 – Vang Vieng – Luang Prabang (101km vzdušnou čárou, 224km po silnici, 6h 20min, nastoupáno 3.731m, naklesáno 3.656m)

Jak vidět z údajů v titulku, byla to čerchmanská cesta! Tuktukem jsme dojeli na autbusák, kde nám odmítli prodat lístek na normální autobus, že mají jen dražší minivany a jestli chcememe jet autobusem, máme si počkat na silnici a mávnout na něj, až bude v půl dvanácté projíždět. Podvědomě jsme věřili více Lonely Planet, kde psali, že bus jede každou hodinu, zajíždí na autobusák, kde má pět minut pauzu. Byl tu s námi ještě jeden cestovatel, který šel raději čekat na silnici. My si zašli na nudlovou polívku a pak jen z dálky sledovali, jak autobus sedm minut před půl na silnici opravdu jen přibrzdil, kluk do něj naskočil, dveře se zavřely a autobus nám zmizel z dohledu. My jsme stihli jen spolknout jedno další sousto a pak začít přemýšlet, co teď. Nezbývalo než jít čekat na silnici a doufat, že dnes ještě nějaký další bus pojede.

Naštěstí byl u silnice přístřešek (kde se dalo schovat před poledním sluníčkem). Další bus přijel lehce před polednem. Bylo třeba si trochu vyhádat cenu a pak si najít volné místo. Nakonec jsme si našli každý svojí dvousedačku naproti přes uličku, kde jsme se na tu dlouhou cestu hezky uvelebili a podávali si foťák podle toho, na které straně byl zrovna hezčí výhled. Za oknem se nám míjela zelená údolí posetá rýžovými políčky obklopená špičatými kopci. Autobus funěl do kopců a pak zase kvílely brzdy cestou z kopce. Řidič se s tím v serpentýnách moc nesral a já se bál, kde nás vyklopí, kór když začalo docela hustě pršet. Nic jiného, než koukat z okýnka se dělat nedalo. Číst ani psát nešlo, poslouchat MP3 taky ne. Nezbývalo než si přetrpět muziku z autobusu. V Luang Prabang na nás čekal jeden jediný nahaněč na guesthouse Phontida s čistými pokoji, WiFi (které prý občas nefunguje) a s terasou s výhledem na Phu Si – kopec uprostřed města s věžičkami malého chrámu. WiFi zrovna fungovalo, a tak jsme se rozhodli nic dalšího nehledat a zůstali jsme tu. Po dlouhé cestě jsme byli pěkně utahaní až mrtví. Šárka ožila až při procházce do centra cestou přes krásný noční trh, já až u vegetariánského buffetu typu „tumáš talíř – nalož si kolik chceš“ za krásných 8.000kip. Tady se nám asi bude líbit.

PS: Local bus Vang Vieng – Luang Prabang 70.000kip/os. Začali ale na 90 tisících – nebrat, smluvat! Guesthouse Phontida 50.000kip za pokoj, začali na 60 tisících – smlouvat, smlouvat. Zdá se, že čím víc na sever, tím častěji je to možné.

středa 2.6.2010 – Vodopády Kuang Si

V šest hodin nás vzbudil naháněč z guesthouse, že jsme mu večer sebrali desky s tour a reklamou na ubytování a on je ihned pořebuje, protože jede nahánět turisty na autobusák. Alespoň jsme tak brzy vstali a vyrazili do města nakoupit snídani (pečivo v Luang Prabang: drahé a nic moc – vzpomínáme na Phnom Penh) a vyměnit peníze (v bance 1USD=8250kip).

Já byl dneska nějaký nerudný, nevěděl jsem, co budeme dělat a na nic jsem se netěšil. Na blogu už dnes dojde zásoba příspěvků a měl bych něco napsat. Šárka ale byla hrozně akční a hned po snídani jsme vyrazili směrem k informacím v centru a po cestě zkoušeli sehnat tuktuk na výlet k vodopádům Kuang Si asi 30km na jih od města. První nám rychle slevil ze 200.000kip na 60.000kip za oba. Tak to se nám v Laosu ještě nestalo. Většinou natahují ceny jen o čtvrtku maximálně o půlku – ale na trojnásobek? My jsme ho ale zkusili ještě usmlouvat a to byla chyba. Mysleli jsme si, že jsme našli tu správnou cenovou hranici, ale s žádným jiným jsme se nedostali pod 120.000kip. Pobíhali jsme zmateně po ulicích, mávali na tuktuky, ale první úspěch se nám už zopakovat nepodařilo. Už to vypadalo beznadějně, ale narazili jsme na jednoho, který nám dal cenu 60.000kip, protože má domluvené další 3 pasažéry. Nakonec nás jelo sedm: tři Angličani, kteří snídali v restauraci a už ani nečekali, že se pro ně tuktuk vrátí a dvě naštvané Němky, které už přes půl hodiny jezdily s jiným tuktukem po městě hledajíc další zákazníky. Snaha ukecat na takhle velkou skupinu další slevu vyšla do prázdna. Řidič tvrdil, že stejně platí vše na tuktuk station. Jaký má ale tato stanice účel se nám zjistit nepodařilo. Pak už cesta probíhala víceméně příjemně, na vodopády jsme měli celkem čtyři a půl hodiny … a bylo to málo. Nějaký čas jsme strávili u medvědího výběhu.

Na začátku byli medvědi docela čilí a aktivní (jak Šárka dnes ráno), pak ale zalezli, jeden dokonce do medvědího hamaku, který tu mají pověšený. Skoro dvě hodiny jsme se koupali v nejnižším jezírku, kde plavala ohromná kláda, se kterou jsme si super zablbli. Dali jsme si tu grilovanou rybu s lepivou rýží koupenou u vstupu a donesenou až sem včetně dvou vychlazených lahví Beerlao. Mňááám! Zbylé dvě hodiny jsme strávili obcházením vyhlídek na vodopád – dalo se vylézt až úplně nahoru, odkud jsme zahlídli „tajnou“ koupačku pod prvním stupněm vodopádu, o kterém nám básnil Kanaďan v Kambodži u jezera v Ban Lung. Koupalo se v něm asi 25 lidí, takže tajný přístup: „jděte zleva na vyhlídku na vrchol vodopádu a na konci dřevěných schodů zahněte za ceduli „no swim area“, odkud projdete potokem na místo, které ještě nikdo nezná“, asi prozrazen. I přes ty davy je to místo pořád krásné, trochu i proto, že je „zakázané“. Pak už jsme běželi zpátky, ostatní už na nás netrpělivě čekali. Cestou zpět jsme pokecali s Němkama, které jsou také na cestě kolem světa. Oni to ale narozdíl od nás vzali přes Afriku (jih a kus jihozápadního pobřeží). Vyjde prý docela na draho, protože se tam nedá cestovat na vlastní pěst a 21 dní tour každou vyšlo na víc než 1000 euro. Na západ slunce jsme se zašli podívat na Phu Si – klášter na kopci uprostřed Luang Prabang. Prodávali tu ptáčky v malé klícce, které jsme měli nahoře vypustit a asi tím jako udělat dobrý skutek.

Šárka na ně spustila, co je to za blbost, proč je vůbec chytají, abysme jim pak my dávali za peníze svobodu. Kdyby je oni nechytali, ptáčci by byli na svobodě pořád. Na večeři jsme zašli opět do bufetové ulice. Šárka za 10.000kip nabrala tak plný talíř, že jí až byla hanba, já za dalších 10.000kip zašel pro krásné kuřecí masíčko na špejli a najedli jsme se z toho oba. Šárka zase na chvilku zmizela v ulici s nočním trhem a já si mezitím trochu utřídil fotky ve foťáku. Jsem rád, že mě moc nenutí, abych chodil po trhu s ní, protože na to moc nejsem. Vždycky jí dám čas, ať se trochu nabaží a okoukne, co je zajímavého a za kolik. Já se pak přidám, když už má jasno a jde to ráz na ráz, takže se to dá přežít :-)

PS: Na pokoji nemají zapojený odpad od umyvadla a to kape přímo na podlahu a napříč koupelnou do odtoku od sprchy. Když si čistíte zuby, tak si vlastně skoro plivete na nohy. Tenhle guesthouse navíc není první, kde mají takovouhle vychytávku.

PS: Aby jste si nemysleli, že lepivá rýže je něco nepovedeného: je to místní specialita, trochu jiný typ rýže, který se na páře uvaří a tím se slepí. V restauraci jí podávají v krásných proutěných košíčkách s víkem a jí se jen tak rukama. Nám strašně zachutnala, tak si už jinou rýži než sticky rice nedáváme.

čtvrtek 3.6.2010 – Déšť, stopa Budhy, 3 chrámy

Dnes půl dne propršelo a já byl tak trochu rád, protože byl čas na psaní deníku a emailů, které jsem pak šel poslat z internetcafé v naší ulici. Chtěl jsem si i utřídit fotky a překopírovat nějaké na flashku, ale jediný počítač s čtečkou byl zavirovaný (zase se mi skryly nějaké adresáře), tak se mi tu experimentovat s drahocennýma fotkama moc nechtělo. Když se odpoledne trochu vyčasilo, vyrazili jsme přes severní stranu kopce Phu Si, kde se nemusel platit vstup, je to tu snad ještě hezčí než na samotném vrcholu a mají tu vyšlápnutou stopu od Budhy. Nejdřív jsme obdivovalli asi 40cm pozlacený otisk, než jsme zjisitili, že skutečná stopa jako od sedmimílové boty je schovaná v domečku pod střechou a měří okolo dvou metrů. Obešli jsme si pak nějaké 3 waty (budhistické chrámy) blízko centra a zašli se podívat k řece. Viděli jsme jak přívozem vezou náklaďák s chudákem slonem, který se jim ani nevešel pod střechu lodě. Poptali jsme se tu i na loď do Nong Khiaw, která ale vyjde na dvojnásobek než autobus, tak si to ještě budeme muset rozmyslet, jestli za to fakt stojí. Došli jsme až na trh, kde jsme si opět dali rozchod. Já zůstal sedět na lavičce s výhledem na jeden chrám ve které zrovna zpívali mniši nějaké modlitby. Šárka vyrazila na trh doplňovat zásobu dárků pro vás pro všechny. Navečeřeli jsme se jako včera z jednoho vrchovatého talíře, dnes nám dokonce zbylo i něco domů. To co jsme už nemohli sníst jsme potají zabalili do palmového listu, ve kterém jsem přinesl maso na špejli. Do guesthouse dnes ráno přijeli dva Češi: Petra a Marek. Vyrazili ale hned ráno do deště na obhlídku města, tak jsme se jen domluvili, že pokecáme večer. Kolem desáté jsme jim zaklepali na dveře, ale byli pryč – asi na večeři ve městě, tak snad to vyjde zítra.

PS:Bus do Nong Khiaw má stát 60.000kip, loď vyjde na 120.000kip.

pátek 4.6.2010 – Almužna pro mnichy, Xieng Thong, rýžové víno, Ban Donkeo, Watpa Pholphao

Dnes jsme si přivstali (5:20), aby jsme viděli mnichy, kteří každé ráno chodí ulicemi Luang Prabang a od místních lidí dostávají do velkých plechových nádob pověšených přes rameno almužnu. Majitelka našeho guesthouse vstává každé ráno v půl páté a vaří pro mnichy sticky rice. Viděli jsme je, jak se mihli naší ulicí, běželi jsme za nimi až do ulice nočního marketu, ale tam už jsme jen viděli, jak se vracejí zpět do chrámů.

Byl to hrozný fofr. Šli bosí ale svižným krokem, jen lehce zpomalili u lidí sedící s kastróli rýže na ulici, aby od každého dostali malou hrst. Vůbec se to nedalo fotit, protože bylo ještě docela šero. Mám z toho jen rozmazané oranžové postavy a zlost. Měli jsme si ještě o deset minut přivstát. Na odpoledne jsme si půjčili kola (i když jsou tu docela drahý) a vyrazili nejdřív do centra a pak na malý výlet za město. Ze všeho nejdřív jsme ale zajeli na polívku. Dva malí kluci se nám snažili prodat nějaké náramky a jiné suvenýry. Sedli si k nám ke stolu a hladově koukali, jak se my dva cpeme nudlemi. Šárka s nima rozjela obchod: náramek za drobné mince z různých zemí, které jsme vytřídili z naší nabité cestovní peněženky. Kluci si s nimi sice hráli, ale nic jiného než dolary, kipy a thajské bahty neuznávali. Včera jsme si už pár chrámů prošli a dneska jsme se jeli podívat na prý nejkrásnější s nich: Xieng Thong na severním výběžku města, který je chrámy přímo nabitý.

Mají tu jeden vedle druhého. Při odpoledním výletu jsme chtěli zajet až k Tad Sae – další vodopády. Jsou trochu blíž než Kuang Si, ale prý zrovna bez vody. Hlavně jsme se chtěli trochu projet a zjistit, za kolik by se okolo Luang Prabang dalo sehnat povození na slonech. Právě u Tad Sae by měl být jeden z mnoha elefant campů. Když jsme ale kousek za Luang Prabang najeli na prašnou cestu plnou náklaďáků, otočili jsme to raději hned zpět. Sice jsme poprvé užili naše roušky, které jsme si po vzoru Kambodžanů koupili už v Kratie, ale ani tak jízda na kole nebyla taková, jakou jsme si jí představovali. Zastavila nás cedulka s nápisem laosské rýžové víno a šipkou k baráčku, kde se na lehátku válel roztomilý děda žvatlající suverénní ale dost nesrozumitelnou angličtinou. Strávili jsme u něj skoro hodinu, ochutnali jsme víno, které sléval z hliněného džbánu plného rýžových slupek. Mezitím, co nám hadičkou odkapával vínko na doma, prohlídli jsme si jeho políčka rýže. Skoro všechna mu zatím ležela ladem, jen v jednom růžku pěstoval nahusto sazeničky, které pak rozsází do ostatích polí. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že sloužil u vojska v řízení letového provozu, takže je to další známý z oboru :-) Protože jsme toho dnes zatím moc neujeli, udělali jsme si cestou zpět odbočku do vesnice Ban Donkeo, kde jsme v malém altánku s vyhlídkou na krásné okolní kopce posvačili ovoce z trhu z Luang Prabang. Na něj se nám později otevřel pohled od zlatého chrámu Watpa Pholphao, který jsme zahlédli kdesi v lesích z vyhlídky Phu Si. Od Watpa Pholphao ale Luang Prabang skoro nebyl vidět, protože je neskutečně zarostlý stromy a palmami. Večer jsme zašli s Markem a Petrou na noční trh a dali spolu večeři. Ryba na grilu byla výborná pochoutka a sticky rice jak by smet. K tomu dvakrát Beerlao a jednou košt rýžového vína.

PS: Dnes jsem na chvilku pokecal se sousedem němcem, který v Luang Prabang zabíjí čas, aby se mohl za 14 dní vrátit do Indie. Tvrdil mi, že při příletu do Thajska neplatil žádné poplatky za víza. My jsme se přitom na oficiálních stránkách dočetli, že stojí v přepočtu 500Kč!

PS: Údaje za http://www.mzv.cz jsou často dost zastaralé. Určitě si informace ověřte i na jiných stránkách nebo cestovateských deníkách. Laos je tam popsaný jako velice nebezpečná země, protože tuším v roce 1997 došlo k několika přepadením autobusů s turisty. Od té doby je však cestování po Laosu bezpečné – tedy co se přepadení týče. Mnohem větší nebezpečí nyní představují samotní řidiči.

sobota 5.6.2010 – Koupání se slony

Včera jsme při našem cyklovýletu do neznáma dokázali najít agenturu, se kterou jsme si na dnešek dohodli koupání se slony. Slíbili nám za 25USD na osobu hodinovou jízdu v koši, oběd a pak další jízdu (tentokrát za krkem slona bez koše a každý na svém) k vodě, kde by mělo proběhnout 40 minutové koupání. Za to všechno se mně cena zdála poměrně přiměřená, takže jsem Šárku překecal, že do toho půjdeme. Bylo to nakonec trochu komplikovanější, protože nás nejdřív chtěli ošidit a dát nám na koupání jen jednoho slona, pak chtěli koupání zkrátit, aby jsme se stihli vystřídat dvě party, nakonec prý ani oběd neměl být v ceně. Dohadování trochu zkazilo celkový zážitek, ale vše, co bylo domluvené jsme si nakonec vydupali.

A jaké to tedy bylo?

Úžasné! Za krk slona nás nechali sednout už při první jízdě, druhý z nás zatím seděl v koši, sám průvodce šel mezitím pěšky za námi. Slon poslušně ťapal naučenou cestou: potůčkem k řece, kousek proti proudu a vesnicí zpět. Naučili nás pokyn: „páj!“, který při současném kopnutí slona za uši rozpohyboval kolos líným krokem vpřed. Ten jsme pak hojně používali, když slon zastavoval, aby žral trávu okolo cesty. Musím říct, že byl docela vybíravý a né všecho nakonec strčil do tlamy. Každý kokusek si navíc hezky oklepal od hlíny, připravil si krásné sousto, které pak za chůze spořádal. Slon prý nemá žaludek a tak musí pořád jíst. Vyfasovali jsme i trs banánů, který jsme mu ale celý dali hned na začátku. Dokázal pro něj natáhnout chobot až k nám ke koši na jeho hřbetě. Koupání bylo ještě lepší! Tentokrát jsme každý na svém slonu vyrazili stejnou cestou k řece. Došli jsme až na hloubku, kde skoro ani slon nestačil. Průvodci slony navíc pobízeli, aby ponořili hlavu pod vodu a ještě s ní cloumali ze strany na stranu, aby i nás marně se držící jeho krku pěkně vykoupali. Bylo to jako rodeo. Neskutečná sranda.

Občas jsme chtě nechtě nechali „vyhodit ze sedla“ a museli jsme zpátky ke slonovi doplavat. Vlezl jsem si pak k Šárce a zkusili jsme zkortit slona ve dvou. Když už se nám zdálo, že to slony (narozdíl od nás) už moc nebaví a průvodci je museli nutit tím, že je pod vodou začali bodat bambusovou tyčí, řekli jsme raději, že nám to stačí a jeli jsme zpátky. Byl to opravdu zážitek! Sloni jsou krásná zvířata, i když mají tvrdou kůži, chlupy jako hřebíky a ze hřbetu máte pocit, že koukáte Shrekovi za krk. Byli jsme rádi, že jsme to zkusili, třeba jsme měli šanci něco takového zažít během naší cesty naposledy. Na večeři jsme zase skočili k nočnímu trhu. Cestou zpět jsem zkusil vybrat peníze ze dvou různých bankomatů BCEL, ale bez úspěchu. Navíc se bankomat tvářil, jako že vše proběhlo, jak mělo: hučel, jako když připravuje peníze, poděkoval, za využití jeho služeb, ale žádné peníze mi nedal. Doufám, že si je nestrhl z účtu. Zítra odjiždíme do zapadlejších oblastí severního Laosu, kde věci jako bankomat neznají, takže budeme muset sáhnout hloubš do naší železné dolarové rezervy. Chtěli jsme ještě večer koupit lístky na autobus do Nong Khiaw, ale kluk z cestovní agentury právě zavíral mříž a než by znovu otevíral krámek, aby nám prodal lístek za 60.000kip, raději nám prozradil tajemství, že ho zítra na autobusáku koupíme za 40.000kip. Cestou domů nám podivný týpek na silnici nabízel opium. Šárku zajímalo, kolik by mohlo stát a zeptala se na cenu. To ale neměla dělat, protože se chlápek stal dost neodbytný, že jsme před ním skoro museli utéct. Zítra vstáváme v půl sedmý, aby jsme stihli bus v osm. Balení po 5 nocích v guestouse šlo dost ztuha.

PS: Zatímco já jsem dopoledne psal na terase s výhledem na Phou Si deník, odskočila si Šárka k holiči. Byla hned zpátky, takže jsem si ani nebyl jistý, jestli je ostříhaná nebo ne. Prý se s ní kadeřnice moc nepárala. Zarovnala konečky, sestřihla ofinu a za 7 minut (a za 15000kip) byla Šárka hotová. Moc jí to sluší, ale v Asii už se raději sříhat nenechá.

PS: zatím skoro každý den k ránu nebo během dopoledne sprchlo, dnes bylo poprvé celý den hezky. Doufáme, že to tak ještě pár dní vydrží. V Laosu totiž začalo období dešťů, které nás ale zatím zas moc neomezovalo. Co si tak vzpomínám, tak jen jeden den v Tad Lo a půlden tady v Luang Prabang.

neděle 6.6.2010 – Luang Prabang – Muang Ngoi (157km 5h)

Vstávali jsme v půl sedmý aby jsme byli včas na autobusáku, ale žádný autobus do Nong Khiaw v půl osmé ani v osm nejel.

První jel až devět a nestál 40 ale 35.000kip, což bylo dnes jediné příjemné překvapení. Nebyl to autobus ale náklaďáček s lavicemi na korbě proti sobě. Šárka si neuměla předstvit, jak v tom vydržíme 4 hodiny jízdy, ale ukázalo se, že nejsme jediný blázni, protože s námi jela i italská rodinka s asi pětiletým dítětem. A nakonec to nebylo tak zlé, i když po cestě pršelo a ital musel vytáhnout deštník. Sice jsme měli nad sebou stříšku a za deště jsme spustili i igelity na boku, zpředu na nás ale normálně pršelo a italům na návětrné straně telka voda z bočních stěn rovnou pod zadky, takže si s dítětem raději sedli na zem. Dorazili jsme do rozbláceného přístavu městečka mezi krásnými kopci kterými se kroutila široká hnědá řeka. Koupili jsme si lístky na loď do Muang Ngoi a s kamarádama Španělama zašli na jedno pivko. Seznámili jsme se u pokladny a mají nás rádi od té doby, co jsme jim tlumočili při kupování lístků na loď. Neumí totiž anglicky, takže to tu mají s domluvou ještě těžší než my.

U pokladny jsme se také dozvěděli, že v Nong Khiaw by měl být bankomat! Vyrazil jsem ho ještě před odjezdem lodi hledat na druhé straně mostu. Nikdo o něm neměl ani potuchy. Objevil jsem ho v Riverside hotelu a nebyl to žádný automat, ale recepční s terminálem, který mě ale hned odpálkoval se slovy, že nemá žádnou hotovost. Budeme se tudy za pár dní vracet, tak to pak zkusím ještě jednou. Do té doby snad s pěnězi vydržíme. Naše loď byla jako žihadlo: dlouhá a úzká s volanem v předu, odkud řídil maestro kapitán. A určitě to nebyla žádná sranda! Cestou jsme totiž projížděli docela drsné peřeje. Kdybych to nezažil, tak bych nevěřil, čeho je takováhle stará dřevěná loď schopná. Instiktivně jsem dělal náklony jako na kajaku, pokaždé když jsme z vracáku vjížděli do silného proudu. Motor řval, loď se kroutila a já jen žasnul. Po hodince krásného andrenalinu jsme přijeli do klidného městečka Muang Ngoi, kde se na nás hned vrhli naháněčky a zatáhli nás do bungalovu.

e docela pěkný, velký, s koupelnou se studenou vodou ale bez větráku. To tu prý nemají nikde, protože proud jde stejně jen od sedmi do desíti. Ubytovali jsme se a zašli do liduprázdné restaurace s výhledem na řeku. Je to tu tu dražší než v žracím ráji v Luang Prabang, ale pořád to jde. Maso je ale vyloženě drahé. Viděli jsme na ulici prodávat pečené krysy, to ale raději na chvilku budeme vegetariáni. Když jsme skoro hodinu čekali na jídlo, zahlédli jsme loď se Španěly, kteří, jak jsme se později dozvěděli, měli cestu ještě dobrodužnější, protože jim po cestě došel benzín. Večer nás do našeho bungalovu přišla navštívit kudlanka nábožná. Tu jsme ještě dokázali vyhnat. S tím, že nám pak celou noc běhaly pod střechou krysy, už se ale dělat nic nedalo.

PS: tuktuk na severní terminál Luang Prabang za 10.000kip a oba, loď Nong Khiaw – Muang Ngoi 20.000kip, bungalov 20.000kip na noc (usmlouvaný ze 30).

pondělí 7.6.2010 – Výlet do Huay Bo, jeskyně, rýžová políčka

Dnes jsme si udělali výlet do vesničky Hyau Bo. Až k jeskyním asi na půlce cesty jsme šli s Ally a Karen – Angličany, kteří jsou také na cestě kolem světa.

Potkali jsme je už na lodi a dneska na nudlích v restauraci. Svojí cestu teď plánují především podle fotbalu, aby stíhali být ve větších městech se sportbary na sledování zajímavých zápasů. Už byli v Ponsavanu, kam máme také namířeno a navíc přijeli přes Nam Noem, kudy chceme také jet, tak jsme z nich vytahali pár dobrých informací o této méně známé cestě. Prošli jsme si s nimi jeskyni (na konci nám nad hlavami prolétlo pár netopýrů), oni se pak vrátili zpět a my pokračovali dál přes malý brod a pak přes rýžová políčka až do krásné restaurace s výhledem na údolí. Tady jsme zase potkali polskou američanku (také naší známou z lodi). Narodila se už v Americe, žije v New Yorku, 11.září 2001 byla prý jen 4 bloky od dvojčat. Dali jsme jídlo a pak se skoro dvě hodiny houpali v hamakách a hráli petanque.

Podvečerní cesta zpět byla obzvlášť krásná. Poprvé jsme tu viděli, jak traktůrkama orají a připravují políčka na sázení rýže. Chtěli bysme vidět políčka hezky zelená, ale zatím všude připomínají blátivé oranice. Na večeři jsme zašli do restaurace „sněz co můžeš“, kde jsme si přisedli k už docela rozjetým Španělům. Byla s nimi sranda. Jsou už to sice starší chlápci z Valencie, ale plní energie. Jeden z nich je hasič – a to ve Španělsku nedělá jen tak někdo. Prvního španělského hasiče jsem potkal v Argentině v El Chaltén, byl to mladý kluk a stejnej kolík, jako tenhle Juanjo. Básnili o laosském městečku Bambieng, které jsme neznali, než jsme pochopili, že je to jen španělsky špatně vyslovené Vang Vieng. Za 15.000kip jsme se tu přežrali až k prasknutí. Výborné byly hlavně bagety zapečené ve vajíčku, jarní závitky a jako zákusek sladká rýže s kokosem.

úterý 8.6.2010 – Nezdařený rybářský výlet

Včera se Španěl Xavier zmínil, že pojede od 11 hodin na rybářský výlet, prohlídku nějaké vesnice a jeskyní – a jestli nechceme jet taky. Řekli jsme mu, že se určitě přidáme, protože ve třech byla cena docela příznivá. Myslím, že 16.000kip na osobu. Nevěděli jsme ale, kde bydlí ani odkud je přesně odjezd. V půl jedenácté jsme tedy přišli do restaurace v přístavu, dali si snídani a vyhlíželi Xaviera. Když se ani po jedenácté neukázal, poptali jsme v turistické agentuře. Dokonce jsme našli, kde je ubytovaný a v obou nám potvrdili, že odjel už v devět hodin. Pěkně to popletl, takže na žádný výlet nejedeme a to jsme se tak těšili. Zbytek dne jsme jen tak proflákali. Prošli jsme si vesnici a podívali se k chrámu na severním konci. Já poprvé obul svoje tenisky za 10USD ze Siem Reap a proběhl se asi 3km k jeskyni. Běžel bych i dál, kdyby po mě nechtěli zaplatit vstup, ale cestou zpět bych asi litoval, protože jsem toho měl tak tak. Na večeři jsme zašli do restaurace vystrčené vysoko nad řekou s opravdu nádherným výhledem. Rozseděli jsme se tu několik hodin, já napsal 4 pohledy zatímco Šárka jen jeden zato pěkně dlouhý email. Pokecali jsme s paní majitelkou, které ale bylo špatně rozumnět, takže jsme si spoustu věcí museli domyslet. Největší problém s jejich angličtinou je, že často nevyslovují „s“. Už jsme si zvykli a víme, co třeba znamená „gut práj“. Taky many a money vyslovují stejně. Takže nám zpětně došlo, že Madam Pap z Tad Lo nebyla chamtivá, když viděla plné auto přijízdějících turistů a řekla: „Tourist, money tourist! Madam Pap happy“.

středa 9.6.2010 – Muang Ngoi – Nam Noem (216km, 7h, nastoupáno 4793m, naklesáno 4271m)

Ráno jsme si vyzvedli prádlo, které jsme si tu nechali vyprat, a které ani po dvou dnech na šňůře úplně neuschlo. Navíc u něj včera udili nějaké klobásy, takže teď jsou i naše trička a spoďáry pěkně uzené. Na zpáteční jízdu lodí jsme si sedli hezky dopředu, abysme měli výhled a pěkně nás to v peřejích vykoupalo. Navíc do děravé lodi docela teklo. V Nong Khiaw se mi konečně podařilo v „bankomatu“ vybrat peníze, vzal jsem jen půl milionu, protože si účtovali zbytečně velký poplatky. Teď bych asi měl vysvětlit naše plány s další cestou severním Laosem. Bylo to totiž nakonec trochu komplikovanější. Většina lidí, kteří dojedou z Luang Prabang až sem do Nong Khiaw (popřípadě lodí až do Muang Ngoi) se zase vrátí zpět do Luang Prabang odkud jedou buď do Vientiane nebo do Ponsavan na planinu džbánů. My jsme se rozhodli do Ponsavanu dojet „horem“ přes zapadlé cesty a vesničky. Vede tu silnice do Sam Nueva (pokračuje dál do Vietnamu), po které jsme dnes chtěli dojet do Muang Vieng Thong (vesnička s horkými prameny), zítra pokračovat na křižovatku do Nam Noem (Asi 3 hodiny před Sam Nueva) a tam ještě týž den chytit bus ze Sam Nueava do Ponsavanu.

Další komplikací je, že křižovatka u Nam Noem je asi 7km od města a je potřeba si na dojezd domluvit tuktuk nebo motorku. Zasloužilo by si to asi nákres, protože na Google Maps často nesedí názvy. To byly plány. Nejdřív nám ale v okénku na autobusáku řekli, že autobus stojí 110.000kip, a to se nám zdálo nějak moc. Rozhodli jsme se od toho vydřiducha nic nekupovat, sedli jsme si do restaurace s výhledem na most, dali si jídlo a čekali, až tudy bude projíždět bus. Vůbec jsme si ale jídlo nevychutnali, protože jsme čekali, že každou chvilku se za mostem vynoří autobus a my budeme utíkat z restaurace, aby nám neujel. Nikdo nám totiž nedokázal říct, kdy jede, resp. každý tvrdil jiný čas. Nakonec to samozřejmě bylo v pohodě, dokonce jsme stihli i pivo značky Namkhong, které tu měli jen za 8.000kip. Autobus stál do Muang Vieng Thong stejně jako až na křižovatku k Nam Noem, přestože to je v nececelých dvou třetinách cesty. To mě dost vytočilo, jakou to má logiku? Zaplatili jsme tedy každý 80.000kip a rozhodli se dojet až do Nam Noem. I to bylo na zdejší poměry dost peněz, kde na to místní berou? Ze začátku autobus hrozně skákal, časem to ale bylo lepší, možná jsme si zvykli. Taky jsme si později přelezli víc dopředu, kde to bylo ještě lepší. Cesta byla dlouhá, únavná, ale opravdu nádherná. Silnice byla úzká asfaltka asi taková, jako je okolo Orlického jezera.

Kdo jí znáte, tak si na ní představte sedm hodin jízdy ve starém autobusu. Okolí krásné údolí a kopečky, které postupně přestávaly být tak špičaté a skalnaté. Na nich stály krásné vesničky. Jedna, kolem které jsme projížděli, mně přišla jako stále žijící Macchu Pichu. S trochou představivosti samozřejmě, které přidala padající mlha a šero, ve kterém svítilo jen pár ohňů před chalupama. Škoda, že se takovéhle věci nedají stihnout vyfotit. Už za úplné tmy nás autobus vyhodil na křižovatce u Nam Noem asi ve vesničce Phu Lao. Babka nás hned naháněla do svého guesthouse – takového kurníku, že dál se prý takhle pozdě už nedostaneme. Šárka nevzdávala naději, že ještě stopnem někoho, kdo by nás odvezl alespoň do Nam Noem, ale já už bys smířený, že budeme spát v místnůstce široké tak na dvě postele s děravými mostytiérami, zablešenou rohoží místo matrace a stěnami, přes které se dalo nahlédnout k sousedům. Ještě teď se oklepeme, když si na to vzpomeneme. Šárka spala raději ve spacáku, já pod sebe hodil naše prostěradlo. Silný kulturní zážitek, který se někomu asi jen tak nepřihodí.

PS: Mapa v GPS (Garmin World Map v.4) byla úplně mimo. Vedla přes jiné vesnice, často jsme byli od GPS trasy o víc než padesát kilometrů. Vesnice v mapě vůbec nebyly, nebo byly ale jmenovaly se jinak.

čtvrtek 10.6.2010 – Termální prameny u Muang Kham

Ráno nás probudilo kokrhání kohoutů, řvaní dětí, hlasité mluvení lidí a práskání dveřmi. Prostě vesnička se normálně probudila a fungovala, to všechno už v 5h! Sbalili jsme si saky paky a šli na křižovatku vyhlížet nějakou dopravu do Nam Noem.

Teď jsme poprvé viděli cedulku Questhouse Suy Pone. To si asi někdo udělal srandu, když jí pro angličtinou netknutou paní domu vyráběl. Tvrdli jsme před Questhousem necelou hodinu. Dvakrát se nám nabídl ten samý motorkář, že nás za 30 tisíc odveze do Nam Noem. Za třicet jsme nechtěli, za dvacet zase nechtěl on. Seděli jsme dál a pozorovali jak lidi postupně odjíždějí na práci na políčka. Na motorkách si odváželi nůše, pytle, mačety a děti. V tom jsme zahlédli Toyotu Hilux, mávli na ní a ona zastavila. Seděl v ní Laosan s manželkou, bordel na zadních sedačkách ochotně naházeli na korbu a řekli, že nás rovnou svezou až do Ponsavanu. To bylo štěstí! Sice jel jako blázen, ale i tak to asi bylo bezpečnější než v autobusu. Tedy alespoň pro nás. Už ne pro lidi ve vesnici, přes které se klidně hnal devadesát. V osm hodin jsme byli v Muang Kham (55km před Ponsavanem), tak jsme si řekli, že když nám nevyšly horké prameny ve Vieng Thong, tak se na ně pojedeme podívat tady – jsou asi 18km na východ.

Nechali jsme se vyhodit u autobusáku a hledali dopravu do „Nam Horn“. Tuktuk nás zkoušel natáhnout, ale naštěstí se objevil kluk s motorkou, který nám poradil, ať tuktukem dojedeme do Na Pa, kde on na nás ještě s jedním kamarádem na motorce počká a odvezou nás k pramenům. Poradil, ať za tukutuk neplatíme víc než 5.000 na osobu. Za dopravu k pramenům jsme se domluvili na 10.000kip za oba. Vypadal hrozně věrohodně, v Na Pa opravdu čekal s kamarádem, když nám chtěla prodavačka prodat drahou vodou, poradil skutečnou cenu a ani mu nevadilo počkat, než si před jízdou dáme nudlovou polívku. Všimli jsme i už několikrát, že do polívky házejí syrové maso. Nachvilku ho vaří v sítku v hrnci s vývarem a pak ho hodí do misky, kterou vám hned odnesou na stůl. Jsou to většinou tenounké plátky masa, tak snad se stihnou pořádné uvařit. Jízda na motorce s batohem byla trochu zběsilá, ale za 10 minut jsme byli na místě. Představovali jsme si nějaký horký potůček v kopcích tekoucí mezi rýžovými políčky, ale čekaly nás tu dva zašlé a liduprázdné resorty.

Horký pramen byl malý oplocený bublající rybníček. Zklamaně vypadal i jeden Fancouz pracující pro laosský cestovní ruch, který říkal, že by takový resort svému kamarádovi určitě nedoporučil. Ale co, už jsme byli tu (motorkáři mezitím odjeli), tak snad to tu nebude tak zlé. Konec konců, měli jsme apartmán s terasou, předsíní, ložnicí a zašlou koupelnou ale s vanou s termální vodou. Studená tu prostě nebyla. Horká, lehce smradlavá voda tekla ze sprchy, z kohoutků a dokonce se s ní splachoval i záchod. Užili jsme si termální koupel a opaření z vany jsme se pak rozvalili na terase a jedli banány. Ještě, že dnes nebylo takové nesnesitelné vedro, dokonce i trochu sprchlo, což bylo mezi koupelema příjemné osvěžení. Dnes jsme měl narozeniny, a tak jsme přemýšleli, kam bysme zašli na slavnostní večeři. V horním resortu s restaurací byla poměrně nepříjemná ženská, se kterou jsme se nedokázali domluvit a tak jsme zašli k našemu majiteli. Ani on ani ženská z předchozího resortu neuměl ani slovo anglicky. Koulel očima, pak nevěřícně nakouknul do své lednice a do mrazáku. Jeden kus masa identifikoval jako „čikn“, druhý jako „pig“. My jsme ale nevěřili ani jednomu a po té, co jsme se přesvědšili, že se do sedm kilometrů vzdálené vesnice asi sami nedostanem, vrátili jsme se potupně do restaurace horního resortu. Na to, jak situace vypadala beznadějně, jak jsme těžko domlouvali, co vlastně chceme, výsledek byl nad očekávání. Dostali jsme lahodné grilované kuřecí kousky a snad ještě lepší grilované vepřové nudličky, k tomu jsme přikusovali výbornou lepivou rýži a zapíjeli jí 7up, do které jsme si potají dolévali pálenku Laolao, kterou jsem spolu s plavkami Billabong dostal od Šárky k narozeninám.

Jednu ze dvou čtvrtlitrových lahví jsme skoro vypili, takže nakonec bylo i v jinak úplně prázdné restauraci veselo. Vystrašila nás (ale pak hned pobavila) asi 12cm dlouhá lítající kobylka, kterou po Šárčiném pískotu přišel vyhodit malý kluk z kuchyně.

PS: Náš apartmán jsme ukecali z 10USD na 50.000kip. V horním resortu by byla za 50.000kip hrozná kůča, nebo za 100.000kip docela pěkný, čistý a hlavně udržovaný pokojíček s terasou do dvora. Kdyby se baba nechala ukecat alespoň na 70.000kip, tak bysme to vzali. Byla ale neústupná, tak měla smůlu.

PS: A (jeden z) poslední(ch) kvíz(ů) našeho blogu: Kdo si první správně tipne nebo zjistí, co znamená laossky „Mer tao touk an dai“ (přepsáno foneticky), dostane pohled Petrona Towers z Kuala Lumpur! Ptal jsem se na tuhle větu našeho motorkáře. Už nám nezbývá moc času, takže uzávěrka bude už v úterý 22.června ve 23:59!

pátek 11.6.2010 – Nam Horn – Ponsavan (68km, 2h)

Ráno jsme začali horkou koupelí, až nám vana přetékala. Na to největší vedro, kdy už se všichni rolníci vraceli z pole, jsme vyrazili na malý výlet. Dokud jsme šli ve stínu, tak to šlo, ale jak jsme vylezli mezi políčka s kukuřicí, opřelo se do nás sluníčko jako do velebného pána (chybělo už jen seno a jahody). Na jednu hodinu jsme byli domluvený s našimi včerejšími mototaxikáři, že pro nás přijedou a hodí nás zpět do Na Pa, odkud by nám ve dvě hodiny měl jet autobus do Ponsavan. Jak jsem říkal, kluk vypadal spolehlivě, ale přijel o čtvrt hodiny později a sám. Naložil nejdřív mě, že se pak pro Šárku vrátí. Na motorce mi říkal, že pro nás objednal autobus – tedy náklaďák s lavicemi, který nám dokonce přijel i naproti. Potkali jsme se na silnici mezi poli, takže mě vyložil a uháněj zpět pro Šárku. Za jeho snahu jsme mu dali jeden dolar, ze kterého měl větší radost než včera z 10.000kipů, přestože je to míň.

V autobusu jsme domluvili cenu 30.000kip na jednoho, ale samozřemě po příjezdu do Ponsvanu na nás zkusili 80.000kip za oba. Jinak vše klaplo na jedničku, cesta byla hezká, do kopce jsme jeli pomalu, takže byl čas se kochat a trochu fotit. Po jednom delším stoupání jsme dokonce měli pauzu na dolití vody do chadiče, kterou řidič nabíral flaškou z rýžových políček, na kterých zrovna sázeli novou rýži. Sazeničky si vypěstují nahusto na malém políčku a pak je jednotlivě rozsází s rozestupy asi 15cm. Vždycky, když nějaký pasažér vystupoval, ostatní pak na řidiče zařvali „Páj“, jako že už můžeme jet. Přišlo nám to povědomé, až jsme si vzpomněli, že stejný pokyn byl i pro slony v Luang Prabang. Tady ale nikdo řidiče za uši nekopal. Když jsme po cestě dostali hlad, tak jsme si jako správní cestovatelé koupili (od prodavačky z vesnice nutící jídlo každému, kdo jen trochu přibrzdí) rýži v bambusu. Červenou, ale bohužel ne tak krásně sladkou, jakou jsme jedli cestou z Don Detu. V Ponsavanu jsme se ubytovali za 50.000kip. Takovou cenu tu měli skoro všichni, kromě jednoho hotelu, který sice stál jen 40.000kip, ale byl tak nechutný, že jsme z něj zase rychle vypadli. Na večeři jsme zašli do čínské restaurace. Knedlíčky bohužel dnes neměli, tak jsme si dali deep fried beef (=vepřový řízek) a smaženou zeleninu (eggplant) s rýží.

Řízek se rozpadal na jazyku a omáčka k zelenině byla lahodná. Holt číňani, ty to prostě umí. Okolí Ponsavanu bylo za války s Vietnamem jedno z nejvíce Američany bombardovaných území a doteď je to tu problém. Jejich clusterové bomby se totiž za letu rozlétly na stovky malých bombiček velikosti tenisového míčku, které při dopadu explodovali a rozmetaly po okolí spoustu malých „broků“ ze svého železného obalu. Problém je, že ty, co náhodou nevybuchly, se doteď válí po krajině, jsou zarostlé v trávě, zapadlé v rýžových polích, dokonce prý rostou i v korunách palem a jen čekají, kdy o ně někdo zavadí. Domorodci se bojí obdělávat neznámou půdu a ty co se odváží občas špatně dopadnou. Stavili jsme se v informačním centru agentury MAG, která shání finance a podporuje hledání a ničení UXO – jak se tyto nevybuchlé nálože nazývají. Shlédli jsme tu film s dost děsivými záběry zmrzačených nebo roztrhaných lidí. Nevím, jak moc dobře jsme tomu rozumněli, ale Američani tenkrát snad ani neznali, na koho přesně bomby shazují, a o civilních obětech nevěděli nebo raději vědět ani nechtěli. Hledání UXO se nyní provádí detektory, které ale v 99% objeví neškodný kus kovu. To ale „minér“ netuší a každý kousek musí opatrně vyhrabat, co kdyby to opravdu bylo nějaké UXO. Turisticky navštěvovaná místa jsou ale vyčištěná, takže my se snad bát tolik nemusíme.

sobota 12.6.2010 – Planina džbánů

Dnes jsme strávili celý den na planině džbánů. Tedy takový byl plán, který úplně nedopadl. Chtěli jsme si přivstat a být tam jako první, protože pak prý je tam moc lidí a není to ono. Budíček na půl sedmou sice zazvonil, ale když jsme viděli, že venku prší, zase jsme zalezli do postele, psali deníky a četli průvodce. Když po dvou a půl hodinách přestalo, řekli jsme si, že ještě není tak pozdě a vyrazili pro motorku. Ceny jsou tu docela vysoké a výběr žalostný, takže to nějako dobu zabralo. Když už jsme měli motorku, tak jsme se jeli podívat na autbusák, jestli lístky koupené přímo tam nejsou levnější než v agenturách v centru, a taky že jo. Jestli dnes všechno klapne, tak si večer přijedem koupit lístky na autobus na zítřek.

Po tom všem nám vyhládlo, takže jsme skočili na trh na oběd a ejhle, ono najednou bylo 11 hodin. V okolí Ponsavanu jsou 3 nejznámější místa s džbány, hezky očíslované Site 1, Site 2, Site 3. Možná bych měl trochu vysvětit, co to vlastně jsou ty džbány. Jak vidíte na fotkách, tak nic jiného než vydlabané balvany, kterých se tu válí ohromné množství. Nikdo neví, k čemu sloužily, ale jsou tak staré a místa, na kterých se nachází, tak mystická, že je UNESCO zařadilo do svého seznamu kulturního dědictví. Site 2 a site 3 jsou si prý dost podobné, tak jsme se rozhodli, že nám bude stačit vidět jedničku a trojku. Site 1 je nejblíž, vede až k němu asfaltka a má nejvíc džbánů. Čekali jsme tu návaly lidí, ale ve dvanáct už asi byli zase všichni pryč, tak jsme měli džbány skoro jen samy pro sebe. MAG, který se zasloužil o vyčištění UXO označil bezpečná místa červenobílými kameny. Ty někdy tvoří úzkou (1m šikorou) cestičku, někdy je to celá plocha okolo džbánů. Chodit dál za „patníky“ jsme raději nezkoušeli. Přes veškerou pečlivost MAGů Šárka objevila UXO přímo v jednom džbánu. Alespoň jsme tomu věřili, vypadalo to dost podobně. Udělali jsme fotku, že uděláme dobrý skutek a nahlásíme podezřelý nález, než nás kamarád, kterého jsme potkali u Site 3 vyvedl z omylu, že to vypadá spíš jako koule na petanque. Site 1 byl krásný (mají tu největší džbán, který je přes dva metru vysoký a stejně i široký), ale site 3 byl ještě lepší. Strávili jsme tu totiž zbytek odpoledne, a pozdní světlo dělalo krásné barvy a stíny. Byl tu takový svěží vzduch, krkonošský čmuch a okolo i podobné kopečky. My jsme byli rozvalení mezi džbány a svačili jsme exotické exotické ovoce. Bylo to totiž ještě exotičtější než co jsme zatím z exotických ovocí jedli. Jedno chutnalo jako kyselé špendlíky, jiné jako dřevnaté hrušky, nakonec nám nezachutnala ani hořká broskev, tak asi zůstaneme u normálních exotických plodů. Mimo to jsme v krámku u cesty objevili výbornou zmrzlinu (zmraženou šťávu v kelímku od jogurtu, zkusili jsme oranžovou a zelenou), která stojí jen 1.000kipů a je výborná. Škoda, že jsme na ní nekápli dřív. Večer jsme zase skočili k číňanovi, na „řízek“ a tentokrát i na čínské plněné knedlíčky. Večer jsme strávili u televize u sestřihu finále Wimbledonu 2009. Federer zase ukázal, jak to umí udělat napínavé, ale stejně nakonec políbil pohár on.

PS: Přestože jsme měli krásnoukreslenou mapu, popisující cestu k jednotlivým „sajtům“, často jsme si nebyli jistí. Intuice nás vždy dovedla k cíli, ale byla to spíš náhoda. Kdyby Šáčino bystré oko nezahlédlo na betonovém sloupu vysprejovanou kresbu džbánu (vypadající spíš jako ů) a římskou 3, tak bysme si určitě pobloudili víc. Ptát se lidí vyžaduje pevné nervy.

PS: Lístek na bus Ponsavan – Vientiane stojí u agentur 130.000kip, přímo na autobusáku 95.000kip. Není v tom ale pickup (doprava na autobusák), ale ten jde v Ponsavanu domluvit s tuktukem na ulici za 10.000kip za oba. Půjčení motorky na celý den jde sehnat za 80.000kip. V porovnání z 40.000kip ve Vang Vieng je to trochu předražené. Navíc jsou to většinou fakt starý herky.

neděle 13.6.2010 – Ponsavan – Vientiane (385km, 9h 20min, 3419m nahoru, 4302m dolů)

Dnes nás čekalo bezmála devět a půl hodiny v autobuse. A byla to jízda smrti. Vedle řidiče seděli 3 „stevardi“, kteří ho akorát hecovali k rychlejší jízdě a smáli se pokaždé, když málem někoho na silnici sestřelil. Jinak jsem nepochopil, proč jich s náma jede tolik. Naštěstí se řidič trochu uklidnil, když se mu pár lidí v serpentýnách pozvracelo a já málem pos…

Mám totiž od rána problém „mangového šejku“, tak jsem byl moc rád za každou zastávku, kdy jsem se mohl běžet schovat za palmu. Naštěstí jich bylo docela dost, takže se nikdy nemuselo stavět jen kvůli mě. Jinak ale cesta ubíhala rychle a bylo pořád na co koukat. Na křižovatce v Phou Khoun se spoustou stánků s levnými ananasy a vůbec vším možným jsme se připojili na známou silnici Vientiane – Luang Prabang. Prodávali tu i nějakou zeleninu se žlutými kvítky, o které nevíme, na co je, ale dost lidí si jí tu kupovalo. Cestou dál už jsme poznávali kopečky, které jsme si cestou na sever nadšeně fotili (mají tu Trosky :-). Před Vang Vieng jsme zahlédli tuktuk s turisty v plavkách a nafukovacími pneumatikami. Ke konci už se cesta zdála nekonečná. Nějaký týpek za námi neustále hlasitě telefonoval, řidič už zase jel jako prase, my už jsme byli unavení a naštvaní, že jsme začali štěkat i sami na sebe. Autobus zastavil na terminálu 4km od centra. Utekli jsme ze spárů předražených tuktuků, vyšli na ulici, kde se dala cena ukecat na polovic. V centru začalo zoufalé hledání dobrého, levného ubytování. To, zdá se, ve Vientiane neexistuje. I docela drahé pokoje (65-70 tisíc) jsou dost odporné, tak jsme si vyhodili z kopýtka a na ty dvě poslední noci v Laosu si zaplatili pěkný pokoj v RD Guesthouse s klimatizací za 120.000kip na noc. V horách v severním Laosu jsme totiž odvykli vedru a hlavně vlhku, ale tady nás to opět praštilo. Máme tu i zdarma WiFi. Náš guesthouse ho sice nenabízí, ale chytám signál z hotelu naproti a vedle nás, kam jsem se drze zašel zeptat na přihlašovací kód. Na večeři jsme zašli na trh, kde jsme potkali známé z Muang Ngoi: Ali a Karen. Zarostlého Aliho jsme si na dálku oba spletli s Lukaszem z Tad Lo a čuměli, co tu dělá. Probírali jsme s nimi ubytování v Kuala Lumpur. Ali prý bude mít narozeniny a jako dárek dostal 2 noci v pěkném hotelu. Nás čeká shánění noclehu po příletu v devět hodin večer. Nabídl nám, jestli budou mít taxíka z hotelu, že nás do centra svezou. Ono je to totiž z letiště kolem 80km!

pondělí 14.6.2010 – Buddha Park

Dnes jsme vpadli do toho pravého velkoměsta jménem Vientiane. Musím říct, že ze všech asijský měst je tohle zatím nejvíc evrpské. Široké ulice se stromy, pěkné budovy, čisto, prázdné chodníky, dokonce tu mají i semafory, na kterých ale, zdá se, chodci nedostanou nikdy zelenou.

Objevili jsme tu ale typické asijské nákupní centrum hned naproti autobusáku, která nápadně připomíná Lucky Plaza v Singapuru. Především tu mimo oblečení, zlata a stříbra mají i elektroniku, takže jsem si tentokrát užil trhu i já. Nepřeberné množství obchůdků s telefony, ve kterých nabízí například HTC Touch Diamond za 5.500kč nebo (prý) iPhone za neskutečných 1.700kč! Koupil jsem si tu 16GB flashku za 280kč a těšil se, jak si zazálohuju všechny fotky, o které mám teď při konci cestování větší a větší strach. Strávili jsme tu přes dvě hodiny a nakoupili jsme pár dalších suvenýrů. Aby jsme si odpočinuli od toho zmatku, vyrazili jsme do Buddha Parku. Je to asi 20km od Vientiane a jezdí tam každou půlhodinku levný místní autobus.

Park je to docela pěkný. Mají tu ohromného ležícího budhu a stovku dalších soch. Jsou tu dvě vyhlíky, jedna z pyramid na konci parku se schody, které jsou čím výš, tím prudší a pak z velké „dýně“, se strašidelným bludištěm uvnitř. Bylo vedro na padnutí. Asi na hodinu si k nám přisedl jeden student s kamarádem mnichem a procvičovali si s námi angličtinu. Bylo to trochu únavné, ale taky jsme se něco dozvěděli. Nap

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .