0
0

sobota 22.5.2010 – Motorkářský deník 1. den: Pakse – Laongam (74km, 2h)

Ráno jsme strávili balením do malého batůžku na náš motovýlet na 6 dní a nebyla to sranda. Já při tom narychlo napsal 3 dny do deníku na blog – kvalita nic moc, ale zrovna jsem psal o našich pro…… dnech v Ban Lung, kde se nic zvláštního stejně nedělo. Budeme teď 6 dní bez internetu, tak hlavně ať máte co číst. Dorazili jsme do půjčovny, kde nás čekalo nemilé překvapení. Místo paní „OK“ tu byla jen holka s klukem, kteří neuměli ani slovo anglicky. Podávali nám vzkaz od sestry, ať si půjčíme její motorku. Dali nám ale tu samou co včera, chtěli za ní 45.000 a navíc vůbec ničemu nerozumněli. Když jsme si konečně uhádali včera domluvenou cenu, zjistili jsme, že motorka opět nesvítí a nebliká, tak jsme vyrazili do jiné půjčovny. Tam nejen že jsme cenu neukecali ani pod 50.000 tisíc, dokonce jsme si půjčili jinou, lepší za 60.000. Vzali jsme si Suzuki 110ccm s kotoučovkou a novými pneumatikami. Bacha, pneu jsou často dost sjeté a jak se časem dočtete, nové se můžou hodit. Zdarma nám tu uschovali naše dva velké batohy. To jsme byli rádi, v guesthouse Sabaidy si za to řekli 6.000 na den.

Dvěma gumicuky jsme si přivázali malý batoh na sedačku za Šárku a vyrazili… nejdřív ještě do restauračky na oběd (pro pití doběhla Šárka do stánku pro výbornou bambusovou šťávku), na internet (vložit 3 dny deníku) a na poštu, kde jsme s údivem zjistili, že dnes nemají známky (na poště !!!), prý ať se stavíme pozítří. Zbývala už jen zastávka na benzínce. Řekl jsem „plnou“, holka jukla do nádrže, na stojanu naklapala 30.000 a doplnila 3,22l. Zbýval už jen nákup vody, ovoce a pečiva na trhu a hurá brzzzz. Zpočátku jsme jeli jako připosraní, protože motorka má automatickou spojku ale manuální převodovku a to vyžaduje trochu vychytat plyn při řazení. Šárka si trochu vytrpěla mé začátečnické cukání, ale pak už jsem frčel jako rodilý laosan – hezky s nákupem ovoce v košíku nad předním kolem. Bylo už docela pozdě, takže jsme stihli jen jedny vodopády Tad Paxuam. Zaplatili jsme vstup, ale žádné vodopády stejně nenašli.

Užili jsme si alespoň pěknou etnickou vesničku s ženskými s vytahanými lalůčky na uších z ohromný náušnic. Škoda, že jsme tu neměli víc času. Spěchali jsme dál do turistického Tad Lo, ale stejně raději zůstali v guesthouse asi o 10km dřív ve vesnici Laongam. Ubytovali se, sedli na motorku a dojeli do „centra“ na nějakou tu hrncovku k večeři. Hrozně se nám líbilo jak každý, kdo přišel, okukoval jídlo v hrncích a já jako bych slyšel Máchala z pohádky S čerty nejsou žerty: „Bramboračka! A knedlíček, ten se zelím…“ Jak jsme si fotili a točili lidi koukající pod pokličky, najednou se tu objevili i tři běloši. Dali jsme se do řeči. Prý tu pracují na farmě, pomáhají rozjízdět nejaký byznys a hrozně se smáli, když jsme je původně otipnuly na průvodce, který ukazuje dvěma klientkám místní kuchyni. On byl ale tak suverénní a ony tak nerozhodně koukaly, co si dají, jestli se vůbec pro něco odváží. Byl to Španěloholanďan, Angličanka a Finka. Super jsme pokecali a dokonce vyrazili na místní diskotéku. Tu jsme ale nenašli, a tak jsme se u našeho hostelu, od kterého se ještě večer linulo bujaré karaoké, rozloučili a šli na lože, které bylo podle Šárky „tvrdší než v Campaneto Italiáno v Tores del Paine“. Jsme 500mnm a je to znát. Na motorce už nám večer byla trochu zima a na noc jsme si vypnuli větrák v pokoji.

neděle 23.5.2010 – Motorkářský deník 2. den: Laongam – Tad Lo (17,4km, 43min + 26km)

Ráno bylo 27°C, moc příjemné – to tu už dlouho nebylo. Snídani jsme dali na terase u říčky, která protéká hned za guesthousem. Při placení jsme se trochu pohádali, protože chtěli 40.000 namísto včera domluvených 4USD.

Ukazovali jsme na částu na papíře, kterou jsme včera napsali a ukazovali jako dohodnutou cenu, takže nakonec museli uznat porážku. Myslíme, že to ženské, která zrovna přepočítávala peníze a gumičkovala dohromady balíčky tlusté přes 10cm, nemohlo nijak vadit. Čuměli jsme, kde k tomu mohla přijít. Bohužel jsem nenašel odvahu si jí při tom vyfotit. Dojeli jsme do Tad Lo a sehnali ubytování za 15.000kip a tím udělali nový rekord v nejlevnějším ubytování: 35kč za oba! Podmínkou bylo, že si u Madam Pap dáme i snídani. Dostali jsme palačinku, která vypadala spíš jako langoš a bagetu s vajíčkem a zelím a oboje zlomily další rekord, tentokrát ve velikosti jídla. Tak velké porce jsme opravdu nikdy nedostali – tady se nám bude líbit! Odpoledne jsme se zajeli podávat na vodopád Tad Soong, který bohužel neměl skoro žádnou vodu, zato se dalo krásně chodit po jeho hraně a koukat z té neskutečné výšky dolů do kraje. To se nám snad líbilo víc, než kdyby to byl „jen“ vodopád.

Sedli jsme si na hranu a házli dolů vlašťovky, které ale vždycky chytly nějaký špatný směr, a jeden padáček z igelitového pytlíku – trochu méně ekologický, ale ten jako jediný krásně letěl. Když jsme se vrátili do vesnice, koukli jsme i na vodopád, které máme přímo u nosu. Mělo by se v něm dát koupat, viděli jsme i žebříky do vyšších pater vodopádu, ale už bylo pozdě a i vody bylo nějak moc. Na večeři jsme opět zašli k nám a zakecali se s Polákem Lukászem, který neustále básnil o Indii, a Francouzem ulítlém na cestování na kole. Oba neskuteční týpci, oba neskutečně zajímaví. Lukász byl štastný, že docela rozumíme, když mluví polsky, ale češtiny se kupodivu moc nechytal. Je to profesionální fotograf (na stole pod kloboukem schovanou Leiku), nejraději by pořád cestoval (po Indii), musí ale za měsíc do Polska a vůbec se mu do té smutné země nechce. Francouz byl na první pohled gey, když ale vyprávěl, co už vše na kole objel a v jakých podmínkách, nepřestávali jsme kroutit hlavou.

Třeba jsem nevěděl, že existují „world bike“ – třída kol, které jsou optimalizované na výdrž a nějaké to kilo navíc se u nich neřeší. Rozumné se dají sehnat už okolo 1000euro, ale příště si prý koupí kolo se zapouzdřenými převody, které jsou nesmrtelné, stačí každých 5000km vyměnit olej. Tácy a pastorky se totiž při cestě mění (asi po brzdách, řetězu a pláštích) nejčastějí a bývá problém je v divočině sehnat. Taky to byl první Francouz, který uměl říct H. Prý to ale ti, co žijí okolo Štrasburku zvládají normálně. Když Madame Pap došlo pivo, vyrazili jsme do jiné hospody. Lukász se na chvilku ztratil a když pak přišel, byl trochu mimo – bůhví, co si kde prásknul. My jsme si tu zase „práskli“ něco jako milované Pisco Sour! Byla to levná Laolao pálenka s medem a citrónem – chvilku jsme se cítili jako u ohně v hospodě s otevřenou střechou v San Pedru de Atacama. Spát jsme ale šli rozumně, zítra vyrážíme dál.

pondělí 24.5.2010 – Motorkářský deník 3. den: Tad Lo (0km, 24h)

Ráno jsme strávili na zápraží našeho bungalovu a psali deníky. Z dálky byla slyšet bouřka, která se neustále přibližovala. Sbalili jsme si věci a než jsme se konečně dokopali na snídani, začalo mohutně pršet. Bylo už půl dvanáctý, tak jsme rovnou dali nudlovou polévku a jak je u Madame Pap zvykem, trochu jsme si počkali, ale dostali porci, jakou jihovýchodní Asie ještě neviděla. Kecali jsme s Lukaszem, který se taky stavil na jídlo a (sbalení a připravení) čekali, až přestane pršet. Tmavá obloha ale přešla v jednolitou šedivou deku a my hned věděli, že to jen tak nepřejde. Lukasz šel na předražený internet (75kč za hodinu – je ale s podivem, že tu vůbec nějaký je), a my se uvelebili u stolu pod střechou a za neustálého bubnování kapek do vlnitého plechu pokračovali v psaní deníků a čtení průvodce. Madame Pap umí trochu anglicky, občas jsme s ní prohodili pár slov. Číst ale, jak se záhy ukázalo, neumí. Dali jsme jí totiž jeden z pohledů Prahy, které s sebou vozíme jako dárky, a napsali věnování. Část dokonce laosským písmem, které Šárka obkreslila z konverzační kapitoly v průvodci. Ani ryzí laosštinu však Madame Pap nerozluštila. Radost ale měla, přinesla si trochu rýže a přilepila pohled na stěnu hned pod mapu Laosu.

Pršet přestalo až pozdě odpoledne, kdy už jsme stějně byli rozhodnutí zůstat v Tad Lo další noc. Zašli jsme se podívat na trh, že koupíme ananas. Včera si ho totiž koupil Lukasz a ani nevěděl, jak se do něj dostat. Naučili jsme ho, jak se loupe ananas na Tahiti (opatrně ořezat a pak spirálovitě vyříznout bubáky) a Madame Pap, když nás viděla, tak ukázala, jak se loupe v Laosu (hodně ořezat i s bubáky). My jsme si zatím žádný nekoupili, protože mají všechny úplně zelené. K našemu údivu jsou i tak zralé a krásně sladké. Dneska ale na trhu ananasy vůbec neměli, tak jsme koupili alespoň nějaké liči, banány a Laolao – pálenku, která nám včera v baru tak zachutnala. Má 45% vol. a půllitrovka stojí jen 10.000kip (25kč). Vrátili jsme se pro citrónky potřebné na namíchání Laolao sour a krásným slunečným podvečerem jsme se vraceli přes ves, kde pobíhají prasata, slepice a děti, které vedou krávy z pastvy. Viděli jsme i ne víc než čtyřletého kluka, jak táhne do ohrady ohromnou rohatou krávu. Dnes napsané dny deníku jsem ještě hodil na blog (bůhví, kdy zase bude internet) a vrátili jsme se k Madame, kde seděl Lukasz a už skoro hodinu čekal na svojí smaženou rýži. Divil se, že jsme dnes neodjeli (cyklista Francouz prý ano, kde ho asi zastihla buřina), ale měl radost – zvášť když jsme mu prozradili, co jsme na trhu nakoupili.

Trochu jsme z pálenky měli strach, ale elektrikář, který u nás vyměňoval žárovku, se na láhev usmál od ucha k uchu a jeho zdvižený palec nám dodal odvahy, že to snad nebude nic nebezpečného. Zašli jsme do restaurace Lukaszova guesthousu, koupili si colu a namíchali skvělý drink, za který by se ani v Chile nemuseli stydět. Poslouchali jsme muziku z jeho notebooku značky Apple (jak jinak – fotograf, umělec), pouštěl nám úryvky z jeho oblíbených nám neznámých filmů a hlavně nám ukazoval svoje fotky. A to bylo opravdu něco! Holy Festival v Indii nás úplně uhranul. Je to taková bitva, kdy po sobě lidi navzájem házejí nejrůznější barvy (někdy i z kýblů), žije tím jeden den celá Indie, a fotky často opravdu vypadali jako z nějaké barevné války. Musím uznat, že Lukasz je opravdu Pan fotograf. Fotky z Angkoru nám ukázat nechtěl, prý se skoro nedá fotit, že je tam špatné světlo. Působivé byly i fotky z hotelů Bangkoku a z párty probíhajících přímo na ulici nebo fotky zmrzačených lidí z Kambodži, kteří měli smůlu a natrefili na minu. Lukasz začal své drinky dělat neustále silnější a silnější, a když zase začal být trošku mimo, rozloučili jsme se raději a vyrazili na kutě. Zítra (snad konečně) vyrážíme dál.

úterý 25.5.2010 – Motorkářský deník 4. den: Tad Lo – Tad Hua Khon (105km)

Probudili jsme se do úplného azůra, ale brzy se obloha zase zatáhla a začalo pršet. Vypadalo to ale líp než včera, budou to snad jen přeháňky, tak jsme po snídani odvážně vyrazili dál.

U benzínky jsme dotankovali plnou (ženská znaleckým okem jukla do nádrže a nastavila na stojanu cenu 20.000kip) a vyrazili vzhůru k vesničce Ban Kok Phung Tai, kde žijí lidé z kmene Katu. Při příjezdu se zase rozpršelo, tak jsme se po rozbahněné cestě jeli rychle schovat do nové knihovny, kde jsme listujíc francouzským Tintinem přečkali přeháňku. Správce knihovny nám nabídl, že nás provede vesnicí. Na to, že studoval angličtinu jen 3 měsíce, mluvil krásně. Pak mu prý zemřel otec a na další studium už nebyly peníze. Vesnička tu žije svým běžným životem. Po zablácených cestách pobíhají nahé bosé děti, mezi nimi se válí prasata, chlapi i ženský pokuřují z babusových dýmek tabák s cukrovou třtinou. Domečky jsou ale jinak pěkné, žádné rozbořené barabizny. V 3;tšinu informací, které jsme od našeho průvodce dostaly, bylo kolik rodin bydlí v kterém domě nebo kolik má který muž manželek. Pěstují tu rýži a kávu. Většinou vysokou robustu, která je dva a půlkrát levnější než lepší ale nižší arabica. Koukají na thajskou televizi, a prý ani neumí laossky. Rakve tesají do kmene stromu a popisují je ještě před tím, než chudák neboštík skutečně umře. Chudí jedí pouze rýži se solí a chili papričkami, které rostou okolo políček. Ukázal nám i svůj dům a my se drze vnutili na návštěvu. Probudili jsme jeho sestru, která spala v „místnosti“ hned u vchodu. Zpozarohu na nás vykukoval asi dědeček a sledoval, jak si prohlížíme jejich bambusovou dýmku. Prohlídka vesnice se nám moc líbila (viděli jsme i jak vypadají stromy ovoce, které tu už známe a rádi si ho na trhu kupujeme), tak jsme našemu průvodci nechali i menší dýško, přestože si sám o žádné peníze neřekl. Už; tu na něj čekala dodávka s dalšími turisty, se kterými se hned vydal na další kolečko, tak nevíme, jestli to opravdu dělá zdarma. Cestou dál jsme se stavili v Sekongu na poště a na trhu, kde nám z našich vlastních banánů za pár peněz umixovali shake. Jinak totiž míchali jen nápoje z prášku. To se nám docela hodilo. Vezli jsme si totiž v našem košíku rovnou dva trsy banánů, které Šárka nechtěně usmlouvala, jak si s prodavačkou u silnice nerozumněla. Cenu tři tisíce za trs chtěla ukecat na dva tisíce, což ale prodavačka pochopila tak, že chce Šárka za tři tisíce trsy dva. S bolavými zády z dlouhé cesty jsme přijeli k vodopádům Tat Hua Khon a ubytovali se v bungalovu za 50.000kipů, tedy víc než 3x dráž než v Tad Lo. Nebyl ale prostor ke smlouvání, protože široko daleko žádné jiné ubytování není a těch 125kč za větší a mnohem čistější bungalov zase není tak moc. Byli jsme tu úplně sami, ale asi za hodinku dorazila i skupina šesti dalších motorkářů. Zašli jsme do jediné místní mírně předražené restaurace. Udělali nám ale tak dobré nudle, které zastínili i naše druhé jídlo: pečené kuře s rýži. Nejvtipnější jídlo na jídelním lístku byl Friend fried. Popíjeli jsme pivko a pak jsem skočil pro zbytek Laolao, které jsme si potají lili do pepsi z baru.

PS: malý kvíz na závěr: tipněte si, co v laosštině znamená slovo „tad“ 🙂

středa 26.5.2010 – Motorkářský deník 5. den: Tad Hua Khon – Paksong (85km, 4h)

Dneska nás čekala ta správná motorkářská divočina na nejodlehejší silnici našeho okruhu. Začalo to už ráno, když jsme se snažili najít nedaleký vodopád Tad Feak. Po silnici směrem zpět na Sekong jsme jeli asi 3km a pak zahnuli na prašnou cestu, která si nás hezky povodila a vyplivla zpět na hlavní silnici asi 150m od odbočky na Tat Hua Khon. Tad Faek asi nebude nijak výjimečný, tak jsme se rozhodli tu zmateně netápat a vyrazit rovnou dál. Dotankovali jsme za 10.000kip (něco málo přes litr) užili si posledních asi 7km asfaltové silnice a v Ban Bengkhua Kham sjeli na prašnou blátivou cestu divokou džunglí. Projížděli jsme chudými vesničkami, ve kterých neměli ani satelity 🙂 Oni tu totiž neměli ani elektriku a asi ani žádné generátory. Potkávali jsme děti na kolech a když jsme zastavili u dvou holek, abysme jim dali dárek (dvě malá mýdla z hotelu), s jekotem od nás utíkaly.

Zvědavost ale zvítězila nad jejich strachem a pro dárečky se vrátily. Dokonce se zdálo, že pochopilly, že jsou to mýdla a věděly k čemu slouží. Po 16km blátivé cesty, po třech mostech a prudkém kluzkém stoupání (dobrý orientační bod) jsme objevili vyhlídku na první vodopád. Chtěli jsme si u něj dát svačinku, ale z cesty nebyl moc dobře vidět a hlavně nebylo si kde sednout. Objevili jsme odbočku, která vedla blíž, chvilku jsme se na ní motali s motorkou, pak i pěšky a nakonec raději popojeli další 2km k vodopádu Katamtok. Nebyl vůbec značený, ale dva domorodci pracující u cesty na nás zavolali, abysme odbočku nepřejeli. A to by byla škoda, protože vodopád je to opravdu nádherný – minimálně 100m vysoký padající do údolí na kameny o které se tříští a hlasitě burácí. Laos je prý země vodopádů a tenhle kousek se jim opravdu povedl. Dva domorodci (asi otec se synem), jak jsme z posunků pochopili, si tu na vyhlídce na vodopád staví dům. Jestli jen pro sebe nebo guesthouse pro turisty nevíme, ale místo je to opravdu exkluzivní. My jsme si tu dali banánovou svačinku a dojedli poslední mastné pečivo koupené v Sekongu, které chutnalo úplně jako bavorské vdolečky. Snad je ještě někde objevíme, protože byly opravdu výborné. A vyrazili jsme dál. Jeli jsme jako připosraní, protože to občas dost klouzalo. Ještě že už neprší. Cesta ubíhala pomalu a benzín v nádrži naopak docela rychle. Díky bohu za ranní dotankovaný litřík. I tak jsme měli obavy, jestli do Paksongu s takovou spotřebou dojedeme. S úlevou jsme v jedné zatáčce před malou vesnicí zahlédli babku sedící před barákem s velkým kanistrem benzínu, ze kterého nám za 10.000kip trochu ucmrndla do nádrže. Dojela nás známá banda šesti kluků, kteří na tom byli s benzínem ještě hůř, tak babce udělali pořádný kšeft. S nimi jsme pak i zastavili na nudlovou polévku v restauraci u cesty. Bylo už docela pozdě, do Paksongu daleko, tak jsme se ve vesnici poptali na „homestay“ – prý výraz, kterému by měli rozumnět. Znamená noc a strava ve vesnici u domorodců v jejich domku. Tady se ale jen smáli a tupě čuměli, tak jsme raději kopli do vrtule a letěli dál. Začala být docela zima, takže jsme si oblékli mikini a došlo i na dlouhé nohavice a dokonce i na goretexky. Tahle nabalení jsme byli naposledy v Austrálii na vrcholu Mt Warning. Opravdu vymrzlí jsme zastavili u prvního guesthousu v Paksongu a ukecali slevu na 50.000kip. Nedalo nám to ale, a vyrazili jsme se poohlídnout po dvou dalších zapadlých guesthousech, na které tu nebyly žádné šipky a museli jsme cestu k nim vyzjistit od místních. První vypadal hezky, jen v pokoji a hlavně v koupelně po podlaze lezly stovky malých černých broučků. Když je Šárka ukazovala pikolíkovi se slovy: „Pojď sem, podívej se, v tomhle mám spát?“, on se jen smál a pár broučků zašlápl, jako že to snad není problém. Zůstali jsme v pokoji v posledním guesthouse, který byl nejhezčí (měl okna a neměl broučky), za který jsme byli ochotní zaplatit 70 tisíc. Dali jsme si horkou sprchu (za poslední měsíc jsme zapomněli, k čemu je horká voda dobrá) a zašli na večeři do hospody naproti. Seděli jsme v mikinách a v bundách – jsme totiž v nadmořské výšce 1270m, je tu pohých 22°C a my jsme z motoky pořád pěkn 83; vymrlzí. Večer jsem si do excelu doťukal finance a udělal nějaké statistiky, ze kterých jsou asi nejzajímavější následující výsledky:

– V Austrálii byla víc než půlka výdajů doprava (prodělek na autu + benzín)

– Denní výdaje na jídlo byly nakonec v Austrálii díky Šárčinným akčním cenám nižší než na Novém Zélandu a podobné jako za jídlo z trhu a v restauracích v Kambodži. Laos je zatím trochu levnější.

– Denními výdaji za vstupné zatím vede (s trojnásobkem oproti Austrálii nebo Novému Zélandu) Kambodža. V Laosu jsme zatím nezaplatili skoro nic.

– Přestože jsme na Novém Zélandu spali skoro pořád v autě, občas v hutech na trekách a jen zcela výjimečně v hostelech, tak náklady na ubytování dosáhly 25% celkových nákladů

– Celkové denní náklady na Novém Zélandu jsou podobné jako v Kambodži nebo v Laosu. Tam jsme ale žili jako cikáni, tady si žijeme jako páni. Velké zásluhy na tom má naše zlatá zelená Barunka, díky které jsme za dopravu utratili podobně jako za autobusy v Asii.

– Austrálie vyšla o dost dráž. Denní náklady tu byly o 60% vyšší. Za to ovšem může drahá doprava (velké vzdálenosti, „smůla“ při prodeji Plechovky)

Do nákladů zatím nemáme započítané platby kartou, kterých ale tolik nebylo. Taky zatím nemám statistiky z Jižní Ameriky, Velikonočního ostrova a Tahiti.

čtvrtek 27.5.2010 – Motorkářský deník 6. den: Paksong – Tad Yuang, Tad Fane (11km)

Ráno si Šárka zkusila na dvorku našeho guesthouse trochu zajezdit na motorce, docela jí to šlo, ale na trh jsem jí stejně raději odvezl já. Koupila mimo jiné ovoce, které jsme zatím neznali a ani nevíme, jak se jmenuje – takové kuličky s tenkou slupkou a dužninou chuti rybízu a grepu.

Po snídani jsme se sbalili a popojeli 10km k Tad Yuang, kde jsme se ubytovali v guesthouse Sabaidy kousek za odbočkou k vodopádům. Měli krásný pokoj i s balkónem, ale neměli od něj klíče. Nevěřili jsme jejich „OK, no lock, no problem“ a raději vzali jiný pokoj, který jsme si dokázali zamknout. Jestli ten lepší bude večer volný, tak si do něj možná přelezeme. Tad Yuang není moc vysoký, ale je moc krásný a padá do údolí s hustou džunglí bující ve vodním oparu z vodopádu. Na cestičce, která vede pod něj je několik vyhlídek – nejkrásnější je z kopečku stojícím uprostřed údolí přímo proti vodopádu. Je tu i altánek, kde jsme si dali čerstvé „bavorské vdolečky“ z trhu. Byli jsme tu skoro sami, jen Thip, Zee, Cat, Bee, Noy a Vilaysone – partička Laosanek se s námi chtěla vyfotit. Pak tu ale začalo být poměrně husto, prý sem rádi jezdí bohatí Thajci, tak jsme vyrazili hledat pěší cestičku k druhému vodopádu Tad Fane popsanou velice vágně v průvodci Lonely Planet. Začínat měla za záchody, tam ale žádná stezka nebyla. Spíš už tam nebyly záchody, protože nás posílali na druhou stranu někam mezi kávové plantáže s tím, že tam stějně turisti bez průvodce snadno zabloudí. I my jsme se ztratili. Byla to ale hezká procházka, došli jsme až na nějakou silnici, pak k nějakému potůčku, a až když jsme se vkradli k někomu na zahradu, kde cesta končila, vrátili jsme se zpátky a raději k vodopádu přejeli po silnici na motorce. Cestou se nás snažili odchytit na dvě placená parkoviště, my ale tvrdili, že jedeme k resortu Tad Fane, tak nás nechali dojet až na vyhlídku, kde jsme motorku zaparkovali u stromu a šli hledat údajné další dvě vyhlídky. Doprava prudce a kluzce dolů jsme po pěti minutách došli pod průsek lesa, odkud bylo možné dohlédnout až dolů do hluboké půlkruhové propasti, do které z výšky přes 120m padají dva oddělené vodopády. Nebyla to bůhví jaká vyhlídka – spíš jen taková vyšlapaná cestička mezi keříky, ale o to působivější byla neskutečná hloubka propasti, která se odsud zdála být takřka nekonečná až se z toho točila hlava. Vylezli jsme zpět k vyhlídce u resortu (pro většinu turistů jedinou, kterou navštíví) a vydali se doleva hledat druhou, která by měla být u hrany vodopádu. Po 5 minutách to Šárka vzdala, ale já za dalších snad 10 minut došel až k hraně, odkud byl vidět jen začátek jednoho vodopádu. Čekal jsem víc. Pohled do propasti byl pěkný, ale předchozí vyhlídka byla mnohem působivější. Bohužel jsem už vyplácal všechny akumulátory, které jsem si na 6 dní vzal, takže ani na jedny se mi nepodařilo vyhlídku vyfotit. Jediný úlovek z toho místa mám uložený bod v GPSce 🙂 Starší akumulátory už ve foťáku vůbec nevydrží, asi dostaly po cestě dost zabrat. Mezitím přijeli dva ohromné autobusy Thajců, kteří ale vyběhli jen na vyhlídku k resortu, zpátky ke stánkům se suvenýry a brzy odfčely pryč. My jsme si tu ještě dali večeři u stolku z pokrouceného kmene stromu, svítilo na nás podvečerní sluníčko, byl tu klid a moc příjemně. Dali jsme si mleté maso „lao style“ a zapomněli, že to mimo jiné znamená, že bude pěkně pálivé. Chladili jsme si jazyky v nudlových polévkách, které jsme k tomu dostali. Vzpomínal jsem na polívky, na kterých jsme ujížděli s Pínem v Číně. S těmi, co mají tady se to nedá srovnat. Nevím proč, ale málokdy mi tu polévka vyloženě chutná. Mívají pro mě takovou divnou pachuť nebo jsou nakyslé.

Nejlepší zatím byla v Ban Lung a druhá nejlepší asi tady u Tad Fane. Vrátili jsme se do guesthouse a na večer zašli do restaurace na pivko a hlavně psát deníky. Jsou tu moc hodní, motorku nám na noc schovají dovnitř. Dali nám ochutnat Laolao pálenku s naloženým kořenem a asi vylouhovanými včelami – byla hezky sladká a moc dobrá. Ptali jsme se, jestli taky koukají na thajskou televizi a oni to pochopili tak, že to chceme přepnout a pustili nějaké cartoon kanál, kde zrovna běžela Doba ledová 3. Pořád jsem pokukoval po televizi a ani po třech Laolao a dvou Beerlao mi nějak nešelo psát deník. Kecali jsme s klukem, který se prý taky učí anglicky teprve 3 měsíce a přitom mluví opravdu krásně. Tak nevím, jestli tu 3 měsíce neříkají všichni. Chodí do školy do Lak 35 a z Lak 40, kde bydlí, ho vozí sestra na motorce. Zajímavé, že tu mají vesnice pojmenované podle počtu kilometrů z Pakse. Zítra do dvanácti hodin se musíme vrátit do Pakse, tak jsme vyrazili rozumně na kutě, ať ráno dokážeme brzy vstát.

PS: U stánků u Tat Juang si Šárka koupila lehkou košilku se slonem, do které se hned na první pohled zamilovala, ale zaboha se nám nepodařilo usmlouvat rozumnou cenu. Tak jsme si za to alespoň vyžebrali ochutnávku smradlavého masa sušeného na sluníčku, které ve stánku také prodávali. Na pohled působilo dost odpudivě. Paní nám ale dva kousky ohřála na ohni a byly opravdu výborné!

pátek 28.5.2010 – Motorkářský deník 7. den: Tad Yuang – Pakse, noční bus do Vientiane (40km, 1h + 663km, 10h)

Dopoledne jsme se vrátili do Pakse a omrkli autobusák na naší další cestu na sever. Cena jízdenky lehátkového autobusu do Vientiane koupená přímo tady bohužel není nižší, než za kolik jí nabízejí v guesthousech nebo v hotelech. Váhali jsme, jestli si jí tu tedy koupit, když k ní nebude zdarma transport od hotelu. Navíc pořád váháme jestli nejetet do Sawannakhet na treehouse a gibony. Mají tam totiž atrakci v džungli, kdy žijete v domě v koruně stromů, pohybujete se po visutých chodníčkách nebo sjíždíte po laně. Navíc kolem žijí giboni, kteří se dají s trochou štěstí pozorovat. Tři roky starý článek z internetu, který nás na tuhle atrakci nalákal, zmiňoval cenu 100EUR/os za dvě noci, což bysme ještě byli (se skřípajícími zuby)ochotní zaplatit, ale nemáme nic zarezervované a nevíme, jestli to třeba od té doby (jako všechno ostatní) dvakrát nepodražilo.

Jak jsme tak prohlíželi autobus, zalíbila se nám nejprostornější místa vlevo vpředu a rozhodli jsme se raději hned místenky koupit. Na gibony se pojedem podívat někdy příště. Ráno jsem sice měl lehký průjem, ale snad to bylo jen z včerejšího večerního popíjení. Zazdil jsem to dvěmi černými tabletkami a doufal, že noční přejezd přežiju. Vrátili jsme motorku (ani jí nepřišli zkontrolovat, stačilo vrátit klíčky), batohy jsme zatím nechali v úschovně a vyrazili na oběd a na levný internet (5.000kip/h – zatím nejlevnějí v Laosu). Z emailu od Zuzky jsme se dozvěděli, že máme zlato v MS v hokeji. Úplně nás to tu minulo. Taková škoda, že jsme pryč a že jsme zrovna byli úplně mimo internet. V Austrálii jsme olympiádu docela sledovali a zrovna hokej nedopadl nic moc. Taky jsme konečně koupili letenky na návrat do Singapuru. Šárka hledáním všech možných variant posledně strávila tři hodiny. Rozhodovali jsme se mezi nejlevnější letenkou z Chiang Mai (severní Thajsko) na Puket (to by ale znamenalo zapatit 500kč víza do Thajska a delší přejezdy autobusama do Singapuru) a trochu dražším letem z Vientiane do Kuala Lumpur. Rozhodli jsme se pro druhou variantu, dva týdny si ještě užít sever Laosu a pak zbylé dva týdny jih Malaisie a Singapuru. Letenky jsem zaplatil kartou na internetu přímo v internetcafé a mám trochu strach, aby mi teď nezačaly z účtu utíkat peníze. Doteď se mi vždy dařilo platit kartou v prohlížeči v mobilu připojeném na internet přes WiFi – což mi příjde jako mnohem bezpečnější způsob než ťukat číslo karty do bůhvíjakmoc zavirovaného veřejného počítače. Zase jsme na internetu vytuhli tak dlouho, že jsme pak tak tak stihli večeři a Šárka i sprchu.

V hotelu, odkud jsme měli půjčenou motorku totiž nabízejí sprchu za 10.000kip. Je to docela dost, tak jsme přemýšleli, jak na ně vyzrát. Odpoledne si Šárka všimla prázdných otevřených pokojů se sprchou. Ty už teď ale byly zavřené. Plán B: dostat se oba na jednu sprchu taky nevyšel. Šárka vyrazila s vysílačkou, že si sprchu zaplatí a mě pak navede, kam mám za ní přijít. Sprcha ale byla hned za recepcí, kde se (jako by něco tušili) ujišťovali, jestli chce Šárka jen jednu sprchu. Když mi vysílačkou zavolala: „je to v pr…, prokoukli nás“, tak jsem ani nezkoušel se tam nějak propašovat a budu holt do zítřka smrdět. Šárce zapomněli zapnout přímotop, takže měla sprchu studenou. Vůbec jí to nevadilo, ale ukecala na to slevu. Potkali jsme tu naše známé (Kanaďana s Francoukou) z Kratie, kteří teprve dnes dorazili do Pakse, protože se 10 dní „zadrhli“ na Don Detu, jak se jim tam líbilo. Pokecali bysme víc, ale už na nás čekal tuktuk (typu sidekára), který nás za 10.000kipů odvezl na autobusák. V autobusu zatím nikdo nebyl, tak jsem si taky počkali venku pozorujíc frmol na nočním trhu. Šárce se ten mumraj hrozně líbí a párkrát do něj zaplula okouknout jídlo, ceny a koupit vodu na cestu. Povlečení na lehátkách v autobusu jsou docela humusová (ustlali jsme si vlastním prostěradlem), jinak je ale ležení docela komfortní, jen na mě trochu krátké. Navíc jsme si v jednom rohu přivázali malý batoh, takže jsme museli oba ležet trochu šikmo a trochu jsme se mačkali. Neumím si představit cestovat s úplně cizím člověkem.

PS: V bance jsme si dnes vyměnili alespoň 50 dolarů na kipy, protože podle výpisu z banky to vyjde výhodněji, než výběrem z bankomatu. Další vyměníme zítra ve Vientiane, kde snad budou mít ještě lepší kurz.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .