VELKÝ sen – Navštívit alespoň jednou Říši středu – Čínu, se prý zrodil v Ivanově hlavě již kdysi dávno, v klukovských letech. K jeho naplnění však došlo až mnohem později.
Původní představa absolvovat cestu po vlastní trase vzala (prozatím) za své, a tak přišly na řadu cestovní kanceláře.
Zřejmě nejlepší nabídku (pro „hotelové“ turisty a pokud jde o zaměření i délku zájezdů) zajišťuje od začátku devadesátých let, pod názvem Velký okruh Čínou, pražská cestovní kancelář Planet Tours & Travel, specializovaná na asijský kontinent.
Na začátku roku bylo ještě několik volných míst v květnovém zájezdu, kdy teploty v asii ještě nedosahují rekordních výšek.
Ivan, můj zaměstnavatel, se proto dlouho nerozmýšlel… a navíc mi nabídl místo společníka (na jaře příštího roku budu v jeho firmě pracovat jubilejních deset let).
Podnikání v soukromé, ryze české firmě, zabývající se navíc výrobou přináší každodenně spoustu nečekaných, různorodých změn… přiznám, že jsem proto realizaci Čínského zájezdu, několik měsíců před odjezdem, příliš nevěřil…
K žádnému firemnímu zemětřesení ale nedošlo, a tak jsme se od konce dubna začali vážně připravovat na velké Čínské Putování. (Součástí bylo i několik obchodních schůzek. ty však nejsou zahrnuty do těchto mých osobních vzpomínek).
Náš Velký okruh Čínou se uskutečnil od 21. května do 2. červa 2001, dle číňanů v roce hada. Navštívili jsme hlavní turistické atrakce ve čtyřech provinciíh Beijing, Shanxi, Guangxi a Shanghai – konkrétněji ve městech (a okolí) Pekingu – Sianu – Kuejlinu a Šanghaje. aby nevšední pocity, ze všeho toho krásného navštíveného přetrvaly svěží co nejdéle, rozhodl jsem se pro psané vzpomínání v přítomném čase.…
Vše začíná ráno v pondělí 21. května.
V Praze se nás ujímá, a po celou dobu pobytu perfektně zahrnuje spoustou zajímavých i cenných informací, průvodkyně Planet Tours & Travel sympatická slečna Lenka. Ještě před nástupem do letadla dostáváme vedle nezbytných informací a letenek také osobní čísla (já mám šťastnou „7“… – očíslováni jsme pro lepší identifikaci čínskými úředníky, neboť cestujeme na „hromadné vízum“). je nám předáno také předepsané čínské celní prohlášení s doporučením nic víc nevyplňovat (v tiskopisu jsou k zakřížkování otázky – například: aktuální zdravotní stav – horečka, kašel, AIDS, mentální psychóza apod., účel cesty, adresa pobytu v Číně, vyvážené předměty, rostliny, zvířata). Každá zbytečně zaškrtnutí informace by se mohla (eventuálně) stát záminkou pro složité vysvětlování čínským hraničním úředníkům.
V místě mezizastávky – Amsterdamu přistáváme po necelých 90 minutách klidného letu. Jedno z největších evropských letišť Shiphol je opravdu rozlehlé. Čekání během čtyřhodinového holandského pobytu vyplňujeme setkáním s holandskými známými Tineke a Jannou.
Nejdřív se ale „musíme najít“. Z důvodu zákazu používání mobilů v letadlech si Ivan nevzal telefon do příručního zavazadla. Dohodnuté zatelefonování si je tím pádem dost komplikované. Myslíme si (naivně), že známé objevíme u hlavního východu a tak jdeme hledat naslepo. opouštíme uzemí nikoho a dostáváme se na oficiální holandské území. Úředník u jedné Passkontrole nám razítkuje pas, a ukazuje kudy do příletové haly. Doprava, doleva nahoru, dolů – jsme někde hodně daleko. Po několika dalších dotazech se konečně ocitáme, kde potřebujeme být. rozhlížíme se dokola. beznadějně. Kolem nás je spousta lidí, samozřejmě východů je hodně…
Nechávám Ivana u příručních zavazadel a vydávám se naslepo „pročesávat terén“. I tento způsob je bez efektu. Navíc nemáme vyměněny holandské guldeny a tak se pokouším u zmrzlinového stánku zmrzlinou o směnu dolarů. Jsem ale směrován na druhý konec haly do směnárny, což se mi nechce. A tak si dodávám odvahy a prosím jednoho „mobilujícího“ mladého Holanďana o pomoc. Ochotně mi půjčuje telefon, úspěšně vytáčím číslo Tineke, z radosti „platím dvěma dolary“, a za chvíli se již s přítelkyněmi srdečně Objímáme. – Přijely za námi ze středu a severu holandska, a bylo by opravdu škoda, kdyby z připraveného setkání sešlo.
Usedáme do letištního bistra, jsme pozváni k malému občerstvení. Máme si co povídat o našich radostech i starostech, ale náš společný hovor se stejně stáčí hlavně k naší čínské cestě. I pro světoběžné Holanďany je návštěva Čína nevšední záležitostí.
Čas rychle ubíhá, předáváme si ještě malé dárky a loučíme se. Janně a Tineke se ještě podaří částečně proniknout i za hraniční pásmo… Hodně srdečné setkání s dobrými přáteli.
Po šestnácté hodině jsme již odbavováni u východu „H“ a ve čvrt na šest opouštíme Boeingem 747 společnosti KLM – china NorthWest Airlines amsterdamský Shiphol – přímý směr Peking.
Po devítihodinové pohodlné, ale s ohledem na délku cestování i únavné cestě, časově posunuté o sedm hodin dopředu a k tomu ještě o hodinu navíc, neboť v Číně není zaveden letní čas, dosedáme na pekingské letiště… Už jenom pár desítek metrů chůze jedním z přistavených tubusů a jsme v letištních odbavovacích prostorách.
Asi vůbec první dojmy: obrovská prosklená hala, u přepážek skoro v pozoru stojící hraniční úředníci – policisté. Všude absolutní čistota. Blýskající se mramorové podlahy, naleštěné chromované odpadkové koše, svěže čisté listy velkých dekoračních rostlin, vzorně vyrovnané prospekty a mapy (zde navíc i zdarma)…
Trochu se obávám odbavení, vše ale probíhá svižně a v poklidu. Žádná (v některých článcích českých novin) avizovaná byrokracie či podezíravost. Čínského úředníka na chvíli jenom zaujala zčásti odlepující se fotografie v mém cestovním pasu.
Asi po dvaceti minutách opouští celá naše čyřiadvacetičlenná skupina letištní prostory.
Je nádherný slunečný květnový den. Ocitáme se před obrovskou centrální halou jednoho z největších a nejmodernějších asijských letišť. Náklady na výstavbu si vyžádaly více než 9 bilionů yuanů (1 Y = cca 5,1 Kč). Velkoletiště bylo otevřeno v loňském roce, v rámci oslavy vzniku ČLR. Dnes je využíváno 38 zahraničními a 23 domácími leteckými společnostmi na 168 mezi- a národních linkách, letadla startují a přistávají v 70 čínských a 73 zahraničních městech, v 38 zemích. Od roku 2005 by letiště mělo podle odhadů odbavovat na 35 milionů pasažérů ročně.
Vzduch je nezvykle teplý, prosycen výfukovými plyny – řidiči autobusů a taxíků očekávají pasažéry.
Víme, že do samotného města musíme ujet ještě 25 kilometrů, ale i tak jsme již nyní nadšeni. N á š s e n s e s p l n i l !
Zdravíme se s čínskou průvodkyní Li Li Pa. Její jméno znamená prý v překladu – Podzimní deštík. Slečna Li Li Pa je nám nápomocna, zajišťuje organizaci pobytu a překládá z čínštiny do angličtiny, až do našeho odletu domů…
Zkouším si poprvé čínské Dobrý den – Ni hao. Li Li Pa s úsměvem a po ní i náš řidič srdečně opětují.
V Severním městě, jak lze přeložit název Pekingu, je již několik dní abnormální teplo. Očekávali jsme „statistických cca 20°C“ je však údajně kolem 32°!
Po necelé hodinové cestě moderním, klimatizovaným mikrobusem (později zjišťujeme že asi všichni čínští řidiči považují za povinnost zapínat klimatizaci v autobusech naplno) se ocitáme v místě našeho pětidenního pekingskéh pobytu. Očekával jsem, že budeme bydlet někde ve městě, ale (bohužel) spíše na jeho kraji. Při cestě autobusem, za stále houstnoucího dopravního ruchu, ale zjišťujeme že budeme ubytování někde ve středu velkoměsta.
A opravdu – tříhvězdičkový moderní hotel Songe He (Volavka) je situovaný v samém centru Pekingu, snad pouhých 300 metrů od hlavní pěší zóny. je obložený mramorovými a opláštěn kovovými, chromovaný prvky. před vstupem, řešeným i pro příjezdy automobilů, je vysoká plastika z mramoru, které vévodí znak hotelu.
Je přibližně čtvrt na jedenáct, vystupujeme z autobusu, stojíme na rušné hlavní ulici. nevím zda se mám dívat doleva, dopředu… Veliká radost z příjezdu do Pekingu mě opravdu hodně bere.
Jsme zde teprve pár vteřin a už nás pozdravilo několik mladých lidí, ptají se odkud přijíždíme.
Mezitím naše zavazadla jsou bleskově přestěhována do hotelové haly. Před hotelem i uvnitř se setkáváme s hotelovým personálem. Výhradně mladí lidé v moderních slušivých, nažehlených uniformách s čapkami na hlavách nešetří úsměvy. zdraví nás anglicky (já je trochu překvapuji čínským pozdravením), při otevírání dveří i poskytování pozdějších dalších hotelových služeb se všichni mírně uklánějí. pravidla předepsaného chování personálu, ale myslím, že všichni tito zaměstnanci si také velice váží pracovního místa. nezaměstnost není v Číně malá.
Dostáváme čipové karty pro přístup do pokojů… ten náš – číslo 301 je ve třetím patře. Máme zhruba tři hodiny na aklimatizaci, ubytování a osvěžení, ale nějak se nám ani nechce vybalovat, nejraději bychom hned šli poznávat Peking, Čínu, Asii.
Společně s námi jsou ve Volavce hotelovými hosty především Japonci a Američané, něco málo Francouzů, Španělů, Portugalců, Holanďanů… Tato skladba turistů je obdobná i pro další hotelové pobyty a místa turistických návštěv.
Po odpočinku, nezbytném „českém kafi“ připraveném na pokoji (ponorný vařič se nám hodil – korekci zásuvky jsme zatím nepotřebovali), opouštíme kolem 14 hodiny klimatizovaný pokoj. Vedro nás skoro omračuje, je snad ještě větší než v době příletu!
Vydáváme se na první prohlídku města, rozprostírajícího se na ploše větší než jedna pětina naší republiky. doklady o existenci prvního člověka v těchto končinách hovoří o době pětset až šestset let zpátky. Dnes žije v Pekingu údajně 11 milionů obyvatel, další 3 miliony přijíždějí do metropole denně za prací.
Lenka nám předává další informace, mimojiné o čínštině – oficiálním jazykem je „mandarínština“ užívaná hlavně na severovýchodě a jihozápadě země. má osm hlavních nářečí rozdělených do mnoha podnářečí. Na venkově lidé hovoří převážně „místní čínštinou“.
Ze za oken autobusu se mezitím snažíme co nejvíc vstřebávat atmosféru světového vělkoměsta. Pátráme po „pověstných houfech“ cyklistů (v ulicích Pekingu údajně jezdí kolem 7 milionů bicyklů) v tuto hodinu se však příliš nejezdíí. Jsme zhruba uprostřed pracovní doby (většinou od 9 do 17 hodin, s hodinovou přestávkou na oběd.
Zato kolem nás neočekávaná spousta osobních aut. Zejména „japončíci“, ale také VW Santana (snad každé třetí auto). K vidění jsou také Citroëny. V ulicích pojíždí spousta taxíků, údajně jich prý je v hlavním městě evidováno 40 000. V dalších dnech si osobně ověřujeme, že nástupní taxa činí 10 Y; s novějším VW přijde ujetý kilometr na 2, se starším vozidlem na 1,6 Y. Cena benzinu se v době našeho pobytu pohybovala kolem 15 – 16 korun za litr. Jedeme po dvou, čtyř i víceproudých vozovkách, po jejichž obou stranách je jeden proud pro cyklisty…
Při přibrzdění jsme občas pozdravováni máváním a úsměvem Číňany čekajícími u auto- a trolejbusových zastávek. milé, v Čechách těžko představitelné.
Dozvídáme se, že podle ujeté vzdálenosti činí jízdné 1 až 5 Y. Kola si lze vypůjčit ve větších opravnách, nebo nechat přistavit za asistence hotelových recepčních. Půjčovné? Nezjistili jsme. A rikša? Nenajímat! Je prý totiž podstatně dražší než taxík.
Míjíme zastávky metra, které nám mohou pomoci lépe se orientovat v případě zbloudění . metro disponuje zatím pouze dvěma linkami., Do olympiády budou trasy několikanásobně rozšířeny. Jízdné činí 2 Y, ze stanic jedobrý přístup k rozhodujícím historickým památkám. informační systém zvukový i psaný je nejenom v čínštině, ale i angličtině. Metro jezdí od půl šesté ráno do jedenácti večer, vlakové soupravy přijíždějí ve čtyřminutových intervalech.
Peking se před očima přeměňuje ze starého v moderní výstavné město. Velké moderní budovy, nejenom bankovní a obchodní objekty, ale i sídliště. Na první pohled je patrné, že tyto stavby vznikly v nedávné době.
Zahlédneme ale i několik z rychle mizejících „hutongů“ – starobilých uliček s prostými nízkými domy a dvorky. Stísněné, uhlím vytápěné domky se dvěma obývacími místnostmi ústí do ulic jakousi „nezastřešenou chodbou“. pootevřenými vrátky vidíme, že hned za nimi jsou často skladiště, hromady různého harampádí.
Lenka nás informuje že z chodby se do obytné místnosti vstupuje vždy „za roh“. Tak je znemožněn vstup do příbytků zlým duchům, kteří se pohybují jenom přímým směrem.
Většina těchto nevyhovujících domků ale již ustoupila malým bytům ve výškových (kolem dvaceti pater) sídlištních novostavbách. Jeden obyvatel Pekingu má prý dnes k dispozici téměř 10 m2 obytné plochy a to je již veliké soukromí. Výše Odstupného za zbouraný starý domek rovná se přibližně ceně nového, malého bytu.
Míjíme další rozlehlá staveništ, Dozvídáme se, že ještě někdy kolem roku 1980 nemohly být stavěny budovy vyšší pěti poschodí – aby nepřevyšovaly paláce v Zakázaném městě.
Během krátké projížďky městem registrujeme dvě internetové kavárny – propagandistické mlžení, rozšiřované (asi nejenom) u nás v Čechách, je rozptýleno. Je ale pravda, že domácí užívání internetových služeb A vlastnění lepšího PC není levnou záležitostí. Později zjišťujeme, že zřízení linky přijde na 300 a měsíční poplatek (? paušál ?) činí 100 Y.
Asi po půlhodinové autobusové mini-exkurzi, převážně v centru Pekingu, přijíždíme k chrámu nebes – skvostu tradiční staré čínské architektury, místu konání nejvýznamějších náboženských slavností a rituálů v dobách čínských císařů dynastií Ming a Qing.
Leží v parku o rozloze dvěstěsedmdesát hektarů a sloužil k uctívání Nebesa. Věřilo se, že rituál je nezbytný k zachování císařské moci, ale také pro zajištění dostatečné úrody a odvrácení katastrof od pozemského Podnebesí.
K chrámu se dostáváme po mírně se zvyšující, velkými mramorovými dlaždicemi vykládané snad 25 metrů široké honosné přístupové cestě, v jejímž středu je odlišený dlážděný pruh. musím kráčet po těchto kamenech, které kdysi, a jenom párkrát do roka, sloužily coby slavnostní cesta pouze císařům.
Jdeme mlčky, odněkud k nám doléhá tichá, slavnostní stará čínská hudba. K vyřezávaným lampám, lemujícím celou dlouhou, přímou cestu jsou skrytě připevněny malé reproduktory. Hudba silně umocňuje majestátnost v dálce již viditelného památného místa a cesty k němu…
Konečně je před námi vnější zeď chrámu, v průčelí s hlavní sloupovou bránou zdobenou symbolickými kamennými oblaky. Procházíme dalšími branami a ocitáme se před hlavním – do šesti metrů vyvýšeným rituálním oltářem. Obdivujeme výzdobu – terasy s balustrádami z masivních bílých, mramorových sloupů pravidelně umístěnými po celém obvodu velkého kuželovitého oltáře s kruhovým půdorysem. Na třetí, nejvyšší terase je do středu hluboko zasazena obrovská koule – ústřední místo oltáře (koule je zasazena tak hluboko, že vlastně připomíná jenom zaoblenější místo, o průměru asi jeden metr.
Okouzleni architektonickou krásou a dokonalostí si dále prohlížíme nádhernou síň nebeské klenby.
Na severní straně areálu, který se nachází v dolní části Pekingu, je další skvost staré čínské architektury – Chrám motliteb za dobrou úrodu. Stavební uspořádání chrámu v ose sever-jih, počty sloupů, stupňů, schodišť a schodů znázorňující roční období, odpovídají kosmologickým představám staré Číny. Kruh znamenal Nebesa, čtverec Zemi.
Císařské obřady, konané dvakrát do roka, trvaly několik dní a byly složitým rituálem, vyžadujícím půst, obětiny, zvláštní slavnostní oděv, recitace císaře k Nebesům… za doprovodu tanečníků a hudebníků. Nikdo, ani sám císař se nesměl dopustit jediné chyby rozhněval by tím Nebesa.
Při zpáteční cestě k autobusu se stáváme poprvé majiteli hliněných kopií terakotových válečníků – kupujeme je za smluvní, dost nízké ceny. Později v Sianu, odkud jsou terakotoví bojovníci domovem, zjišťujeme, že jsme mohli možná ještě polovinu usmlouvat. Ale i tyto „prohry“ patří k neopakovatelnému kouzlu pouličních nákupů… Stavební uspořádání chrámu v ose sever-jih, počty sloupů, stupňů, schodišť a schodů znázorňující roční období, odpovídají kosmologickým představám staré Číny. Kruh znamenal Nebesa, čtverec Zemi.
Císařské obřady, konané dvakrát do roka, trvaly několik dní a byly složitým rituálem, vyžadujícím půst, obětiny, zvláštní slavnostní oděv, recitace císaře k Nebesům… za doprovodu tanečníků a hudebníků. Nikdo, ani sám císař se nesměl dopustit jediné chyby rozhněval by tím Nebesa.
Při zpáteční cestě k autobusu se stáváme poprvé majiteli hliněných kopií terakotových válečníků – kupujeme je za smluvní, dost nízké ceny. Později v Sianu, odkud jsou terakotoví bojovníci domovem, zjišťujeme, že jsme mohli možná ještě polovinu usmlouvat. Ale i tyto „prohry“ patří k neopakovatelnému kouzlu pouličních nákupů…
Ve druhé části odpoledne (kolem sedmnácté hodiny) se vracíme z historie do současnosti – navštěvujeme Náměstí nebeského klidu, slavné i neslavné Ťian´anmen. Je srdcem Pekingu a stejně jako v minulosti je i dnes dějištěm významných událostí. Plochu o rozloze 44 ha může zaplnit až milion lidí, naposledy tak tomu bylo při demonstracích v roce 1989.
Velký obraz Mao Ce Tunga v čele náměstí, na mohutné vstupní zdi do zakázaného města, tvoří stále ještě nepřehlédnutelnou a stěžejní součást výzdoby náměstí. Fronty před mauzoleem se již prý netvoří – nemůžeme potvrdit, v době naší návštěvy je pozdní odpoledne, a náměstí je především velkou pěší zónou pro odpočinek mladých i starých Číňanů.
Před nastoupením do autobusu jsme v zajetí pouličních prodavačů pohlednic, historických rudých knížek gard, odznaků s portrétem Maa… Poprvé zkoušíme jak funguje čínské slovo „MEJO“, což slušně vyjadřuje něco jako „ne, nechci“, „nemám zájem“ apod. Nepodléháme, nekupujeme. je nám mladých prodejců líto – rozdáváme první sady českých mincí a odznaků Litoměřic.
A hle. Před chvílí nabízené pohledy za 2 později již pouze jeden americký dolar jsou pro nás najednou zdarma… Čínští kluci si ještě notnou chvíli prohlížejí exotické malé dárky.
Krásný i když horký den končí – pokud jde o připravený program chutnou – první pravou čínskou večeří v bohatě vyzdobené restauraci. Někteří členové skupiny (včetně nás dvou), a i u okolních stolů sedící někteří další zahraniční turisté používáme čínské hůlky. personál (všech navštívených restaurací) však pro ne Asiaty automaticky předem připravuje na kulaté stoly vidličky a nože (stoly mají uprostřed otočnou velkou kulatou skleněnou desku, na kterou se servíruje). Sedíme (vždy a všude) po osmi. Jeden strávník z naší osmy je vegetarián, restaurace bez problémů této skutečnosti vyhoví – na stůl putují hory zeleniny – dušené a nakládané.
Informace z českého tisku o problémech s anglickou domluvou (setkal jsem se s ní několikrát) je i v této restauraci, asi střední kategorie, naprosto nesmyslná. Mladý (výhradně) perzonál obstojně anglicky hovoří a všemu rozumí. Navíc cítíme, že host je zde (a všude jinde, kde jsme se stravovali) pánem. – máme co dohánět!
Poprvé jsme účastni velkému kulinářskému svátku, kdy jeden chod střídá druhý – celkem snad 5 – 6 druhů jídel podávaných k rýži (jinde dostáváme i těstoviny, jakési noky a placky – ty hlavně s kachnou). Pár nešťastníků, netuše, že chodů bude tolik, a hlavně pro to, aby na ně „nevyzbylo“ nejméně (Čech zůstane Čechem) se „udělá“ již zpočátku, potom pouze přihlížejí, nebo jen lehce testují… a „trpí“…
Nápoje (1 láhev piva – víc než 0,5 lt, nebo půllitrová láhev Coly – v obou případech láhev vždy pro dvě osoby) se ve většině restaurací, které jsme navštívili podávaly zdarma. Vzhledem k horku si s Ivanem objednáváme ještě jednu láhev piva (čínské a později i japonské – vždy dost dobré, vhodně chlazené, nízkostupňové něco mezi sedmičkoua desítkou) a platíme 10, někde 15 Y. (V obchodě se později setkáváme s lahvovým pivem již od 3 Y… alkohol /snad 50%/ dost aromatizovaný, dražší).
Jako na náměstí Ťian´anmen tak před nastoupením do autobusu, který nás odváží od restaurace zpět do hotelu v zajetí pouličních prodavačů všelikých suvenýrů.
Večery, vlastně již podvečery, od přibližně 17 hodiny, během celého čínského pobytu máme volné. (Samozřejmě když budeme chtít ani „účast“ na zájezdovém programu není povinná).
První večer si párkrát dáváme sprchu (hic nepolevuje) a po dalším pořádném českém kafi spěcháme do víru velkoměsta.
Je už tma, snad 21 hodin. Jdeme naší ulicí od hotelu, je hodně osvětlená, ale když zahneme za roh doleva jsme v šoku. Pěší zóna je zaplavena neony, na budovách pestře svítí obrovské reklamní bilboardy, registrujeme i množství zvukových reklam – výrobky domácí provenience, ale hlavně také SONY, FUJI, PHILIPS, VW, Algida, McDonald, KFC, Coca i Pepsi Cola, Channel…
Vyšli jsme si „jen tak na chvíli se projít před spánkem“ po dlouhém, a časově ještě zpřeházeném dni, seznámit se trochu s nejbližším okolím a teď tahle nečekaná podívaná!
Rázem zapomínáme na únavu i nemizící pot na čele, měníme plán a okamžitě se rozhodujeme, že je zapotřebí videodokumentovat. Nechávám Ivana na kraji pěší zóny a běžím do hotelu pro kameru. Jsem mimo z toho co jsem před chvílí viděl, a hlavně nepředpokládal v takovém rozsahu.
Když se vracím čeká mě další překvapení – z dálky vidím IVana v přítomnosti pohledného děvčete v minisukni! spontánně mě informuje, že ho mladá, sympatická Číňanka „jen tak“ zastavila, a snaží se mu cosi anglicky sdělit.
Dozvídáme se, že Marrisa, tak se naše čínská kamarádka jmenuje (… a čte „malisa“), je studentkou malířství a kaligrafie. Hovoří opravdu velice dobře anglicky (precizní výslovnost by mohla vyučovat!). Výtvarná škola, kde studuje, má v prvním patře hotelu sousedícím s naší Volavkou pronajatou větší místnost, nazývanou výtvarné studio. Zde vystavují studenti a učitelé svoje práce. Jsme srdečně zváni k návštěvě.
Nedáme si ujít žádné a navíc neplánované dobrodružství, a tak již po chvíli odkládáme procházku po rozzářené pěší zóně a přijímáme Marrisino pozvání. Vystavené věci se nám líbí a tak přichází na řadu další, nevystavená díla skrytá ve velkých látkou potažených krabicích. Několika z nich se obdivujeme ještě víc než pracem vystaveným na stěnách. Využíváme jazykové bariéry a česky si povídáme. bylo by príma, kdybychom si z této výstavky mohli něco odnést – Nepovažujeme za vhodné ptát se na tuto možnost, Studenti se určitě chtějí hezkou výstavkou (po)chlubit i dalším návštěvníkům.
V duchu nás vůbec nenapadá, že by Marrisino pozvání mohlo být rafinovaným úvodem k prodejí obrázků a kaligrafií., chvíli si ještě srdečně vyprávíme o České republice a Československu, které Marrisa, i její učitelka a učitel, poslouchají se zájmem.
Domníváme se, že asi proto učitelka zdarma vyrobí, pro každého zvlášť, v několika málo minutách nádherné kaligrafii včetně osobního věnování. Později se shodujeme, že jsme asi hezčí kaligrafické práce neviděli. Jsme nadšeni, loučíme se, Marrisja nás vyprovází až před východ hotelu. Domlouváme se, že po prohlídce pěší zóny ještě do studia zaskočíme a přineseme nějaké české suvenýry.
Příští minuty si máme o čem nadšeně povídat. Setkání bylo opravdu velice srdečné.
Procházka po pěší zóně je jak z jiného světa. Každé velkoměsto je večer krásně osvětlené, okouzlující. mohu srovnávat Prahu, Paříž, Brusel, Frankfurt. ale velké noční světelné divadlo nabízené v centru Pekingu se mi zdá zatím nejohromující z dosud poznaného. Je kolem 22. hodiny, pěší zóna i přilehlé ulice jsou přeplněné chodci, sem tam se kolemnásprotáhne i cyklista..
Jsme úplně vtaženi do záplavy čínštiny kolem nás, do zvuků neznámých hudebních nástrojů, exotických vůní jídel připravovaných v úhledných červenobílých stáncích přímo na ulicích. jedno rychlo-jídlo – něčím okořeněné maso na špejli“ si později dopřáváme (á 2 y).
Naše údivné pokukování po různých dobrotách (připravovaných vesměs na rozpáleném oleji) je vystřídáno pohledem vysoko vzhůru. To se mladí Číňané oddávají nám neznámé zábavě – něčemu na principu bungee-jumpingu.
Společná sedačka pro 3 osoby (spíš se jedná pouze o kostru z trubek), je připevněna na pružných lanech mezi dvěma snad 30ti metrovými ocelovými sloupy. Sedačka je katapultována za všeobecného nadšení diváků k obloze a potom se propadá, jištěna gumovými lany, těsně nad úroveň chodníku.
Jsme často anglicky zdraveni a krátce oslovováni – především dotazováni odkud pocházíme. Nejsme Asiaté a tak se Číňané – hlavně ti mladí domnívají, že naší řečí musí být angličtina. Česká republika v těchto končinách světa není moc známá… o něco lépe se dá pochodit s Československem… Číňané jsou srdeční, přátelští, usmívají se a po pár větách nám na rozloučenou zamávají.
Je skoro jedenáct hodin, otáčíme a vracíme se do hotelu. Chvílemi ještě zpomalujeme a prohlížíme si exponáty velké pouliční výstavy moderních plastik, které zachycují snad všechna sportovní odvětví. V době naší návštěvy vrcholí kampaň za kandidaturu Pekingu na pořadatelství letních olympijských her 2008. Také my číně hodně fandíme, dáváme to najevo, a číňané nás poplácávají po ramenou.
V době sepisování těchto vzpomínek, je již rozhodnuto. I My s Ivanem jsme přesvědčeni, že se Peking v roce 2008 stane důstojným hlavním městem největšího svátku sportovců a přátel sportu z celého světa…
Tak takové jsou naše první hodiny prožité v Číně, a „díky“ české informační izolaci (proč?) jsme hned několikrát v šoku ze současné čínské reality…
Naplno si uvědomujeme jak svět hodně potřebuje Čínu a naopak.
V obrovské zemi zdaleka ještě není vše jak by mělo být. ale i z toho krátkého poznání (v průběhu celého zájezdu), neformálních rozhovorů s obyčejnými číňany, cítíme, že čína se podstatně a rychle přeměňuje, její obyvatelé šanci lepšího života nechtějí propásnout. Jsme přesvědčeni, že i ožehavé problémy například kolem Tibetu budou dořešeny. je to určitě jenom otázkou času.
Zatímco obchodní západní svět se pere o Čínu a její trhy za každou cenu, my češi (chválabohu většina ne!) jsme aktivní hlavně jinak. Dva čeští senátoři přicházejí s „obdivuhodnou“ iniciativou a hodlají založit zvláštní výbor za celosvětový bojkot LOH v Pekingu. Ach, jo…
Po návratu do hotelu se znovu vracíme k našemu „tajnému“ přání – moci si tak zakoupit pár obrázků, z těch, které nám Marrisa ukázala..
Ivan je již lehce unaven, dává přednost odpočinku a hlavně další ledové sprše, proto jdu pouze sám předat slíbené suvenýry.
V hlavě si srovnávám jak anglicky nejméně dotěrně vyslovit naši obrázkovou prosbu… Za chvíli, ve studiu, ale zjišťuji, že naprosto podobné přání – s cílem prodat nám některé z předvedených prací – má i Marrisa.
Chvíli smlouváme o ceně, která je jenom nepatrně odlišná od našich představ. Po předání suvenýrů a skoro již půlnočním ochutnávání čínského čaje, připraveného bleskurychle učitelkou, si (jakoby) vybírám v duchu předem již dávno vybrané, dohromady platím (300 Y) za oba velké, krásné originály a nadšeně, téměř běžím do hotelu.
Ivan je ještě vzhůru. má velikou radost, přece jenom se dočkává obrazu s Konfutsiem! Já se těším z mnichovy motlitby.
První den našeho čínského pobytu končí. Ještě do noci si připomínáme vše co jsme od rána v horoucím Pekingu prožili…
Druhý a znovu velice teplý den vstáváme trochu dříve (v 6:45 hodin). hned po snídani (švédské stoly – výběr dle přání v čínském nebo evropském stylu – jarní závitky, těstové taštičky, sezamové koláče, rýže se sušenými plody, jogurt, sojové mléko… a také neskutečně dobrý, pražený, na slabé plátky krájený uzený bok – nevynechávám ani jednou! … jinak si dopřáváme jakýsi „náš mix“) odjíždíme k jednomu z hlavních cílů naší cesty. Je jím návštěva Velké čínské zdi v místě zvaném Badaling – Osm velkých pahorků, které je vzdálené asi 80 km na sever od Pekingu.
Cestou autobusem vidíme další rozestavěná rozsáhlé sídliště, na okraji pekingu potom jakýsi zábavní velkopark se Skanzenem, který po dokončení, bude připomínat stavební slohy charakteristické pro předlouhou čínskou historii. ze staveniště již vykukují, Z betonu vyrobené, jakési vysoké chrámy a pagody.
Cestu autobusem využívají Lenka a Li Li Pa nejenom k předávání informací, ale funguje i jakási neformální odpovědna našich pel-mel dotazů. Dozvídáme se například, že Číňané hovoří ve 4 tóninách. Slovo „ma“ tak může znamenat len, matka, kůň, hádat se. Upřesňujeme si, kolik vlastně Číňan potřebuje znát slovíček. 1500 – být gramotný, 5000 zná středoškolák, 7-9 000 slov disponuje vysokoškolák.
Znovu se vracíme k používaným nářečím. Ještě že psaná čínština je jediná, společná. a také prý hlavní skutečností držící obrovskou zemi pohromadě. Nyní již chápeme proč na některých čínských televizních programech vidíme čínské titulky pod filmy v čínštině, při zprávách či v čínské řeči zpívanými písničkami apod..
Asi v polovině cesty zastavujeme na krátkou exkurzi v továrně Jižní Perla, kde zpracovávají sladkovodní perly. Jsme svědky celého postupu od získání perel přes výhradně ruční výrobu korunovanou nádherným zbožím (mimoojiné také kosmetickými výrobky, které obsahují velejemný prášek získaný rozemletím perel). Výklad je podáván v angličtině, Bezchybné.
V kapse si odnášíme darované – jeden, dva kusy pravých perel, jejichž vybírání ze škeblí jsme byli očitými svědky.
Prohlídku završuje návštěva prostorné podnikové prodejny o několika velkých místnostech. Poprvé se setkáváme (a podobně je tomu i v dalších prodejnách navštívených manufaktur) se speciální slevou… V prodejnách je krásné zboží zaručeně nejvyšší kvality, tomu odpovídají i ceny. A tak se slevou by v našem případě byl možný asi jenom nákup drobného suvenýru. Z návštěvy naší skupiny toho rána asi manufaktura nezbohatne (za námi se již ale tísní další skupina – Američané) a tak si jdu na chvíli anglicky popovídat s jednou usmívající se prodavačkou. Nezdá se, že by znala Českou republiku, název Československo je ale zřejmě povědomý její, rovněž mladé kolegyni. Rád rozdávám další české odznaky. Volnou chvíli před odjezdem ještě využiji k vypití volně nabízeného osvěžujícího čaje (ve středu prodejny jsou sestavy malých křesel a stolky s čajovými konvicemi).
A potom již pokračujeme v naší cestě. Dostáváme se na dálnici (placený vjezd – autobus 35, osobní auto 20 Y), míjíme svahy hor Yan Shan a Yin Shan při jejichž vrcholcích již sem tam zahlédneme části Velké čínské zdi.
Zanedlouho i náš autobus zastavuje na rozlehlém parkovišti v dolní části širokého náměstí obloženého stovkami stánků s různými suvenýry. Naše pohledy na vzdálenou zeď z oken autobusu jsou konečně vystřídány prožitkem opravdovým.
Hemžení v tomto místě je značné, zabloudit by nebylo problémem. Proto si raději zapisuji SPZ našeho autobusu (za znakem – Pekingu je uvedeno číslo 25 53).
Jsme na jednom z nejvíce turisticky atraktivním místě světa! – samozřejmě také v zajetí nabízejících prodejců. „Hallo Sir“ pokřikují na nás hlasitě jeden přes druhého, nabízejí zboží startující s cenou již od „One dollar, please“. Slyšet je i rafinované jako jenom zvaní k prohlídce „Look only“, stačí trošku zpomalit, přijít blíže ke stánku a jsme obětí prodávajících.
Používáme již ověřené „majo“ – nechci… ale rychle poznáváme, že nejlepší je raději vůbec nereagovat.
Nástup na zeď v Badalingu je trochu nečekaný. Vstupujeme do kamenné stavby, na vrcholu s jakýmsi prostranstvím o ploše snad 150 – 200 čtverečných metrů. máme na vybranou – vydat se na prohlídku delší či kratší strany zdi.
Slunce svítí jako o život, vybíráme si raději levou, kratší (snad kilometr dlouhou) a hlavně turisty ne tolik obleženou trasu. Na té návštěvníci stoupají jenom pomalu – chvílemi tvoří fronty.
Rozhlížíme se doprava, doleva, nemůžeme se vynadívat té velkoleposti. postáváme, abychom si navždy vryli do mysli nezapomenutelné dojmy… Veledílo v místě naší historické návštěvy dosahuje výšky až 8,5 a šíře kolem 6 metrů. Každých sto metrů jsou vystavěny jedno či dvoupodlažní věže, které sloužili víceúčelově obráncům Říše středu.
Kráčíme dál, místy musíme opatrně slézat, neboť spády jsou hodně prudké a Slunce pálí víc a víc…
Snad jenom lovci turistů – prodavači, kteří jsou na ochozech, s po kapsách uloženým různorodým zbožím, jsou svěží. usuzujeme tak od jejich vytrvalého pobíhání – také za námi. A tak se podáváme. Smlouváme o ceně a potom si kupujeme hlavně staré mince různých tvarů (nebo jejich parádní napodobeniny). Ivan je numismatikem již od mnohem dříve, má i značné zkušenosti ze smlouvání v Arábii… já se sběratelem mincí stávám poprvé v životě až na čínské zdi… prodejci se mnou slušně cvičí… já jim to ale rád dopřávám. Platíme 5, 10 i 20 Y, kapsy se nám nakoupeným artiklem již slušně prověšují…
Pohledy na zeď hornatou krajinu rozprostřenou kolem, nás stále berou a vůbec nám nevadí, že vidíme jenom zlomek z celkové délky těch 6 a půl tisíce kilometrů. Jiný údaj ale uvádí 10 000… a občas se prý hovoří i o 50 000 km přičteme-li k hlavní páteři i obranné valy a další připojené zdi.
Letět tak zde vyhlídkovým balonem, moci z výšky vidět dračí smyčky táhnoucí se údolími, šplhající po zalesňovaných hřebenech, přetínající propastné soutězky… Tak to je Dlouhá zeď, Číňany někdy nazývaná Zeď deseti tisíc li.
Památného 23. května roku 2001, v čase kolem 11 hodiny jsme tedy zdolali velkou čínskou zeď… Navíc jsme si úplně nevědomky pořídili fotografii místa ve stejné části zdi, kterou – jak po návratu zjišťujeme – máme dávno ve firmě coby tapetu na pracovní ploše počítače.
V jedné z nejvýše situovaných strážních věží na naší straně výstupu si kupujeme ( á 30 Y) oprávnění opatřené velikým razítkem, od té chvíle jsme certifikovanými dobyvateli Velké čínské zdi. Na diplomu je uvedeno něco ve smyslu: „Není šťastný hrdina, kdo (alespoň jednou) nezdolá velkou zeď“.
Počasí nám moc přeje… lepší jsme si pro tento sváteční den ani nemohli přát…
Opouštíme Badaling, kraj, který se již roky uměle zalesňuje. V těchto končinách se výrazně projevila celočínská budovatelská kampaň z poloviny minulého století, kdy se stranické vedení rozhodlo dosáhnout světového primátu v těžbě oceli. ta se musela vyrábět všude, kde to šlo, a také dřevo z lesů bylo používáno coby palivo v pecích, i malých vesnických těžebních píckách. Čína se stala na krátký čas světovou ocelářskou velmocí číslo 1, a lesy, jichž je v zemi pomálu utrpěly nedozírnou škodu. Odpolední program pokračuje prohlídkou hrobek mingských císařů. Velkolepá mauzolea, situovaná v idylické, kopcovité krajině, jsou místem odpočinku 13 ze 16 císařů dynastie Ming. Navštěvujeme nejznámější hrobku Dingling, kde byl pochován císař Wangli. Zadním neoficiálním vchodem, kterým by se dalo do hrobky případně vstoupit (hlavní vstup byl po pohřbu zazděn), sestupujeme po schodišti, zastavujeme se u tří sarkofágů – vedle císařského byly uloženy ostatky první a druhé císařovny. V šeru jsou patrné velké procelánové a některé další nejcennější a oblíbené předměty císaře. Vystaveny jsou původní pohřební truhlice na poklady. Točit ani fotit se zde moc dobře nedá – vše je ponořeno do ponuré, posmrtné tmy…
Jako všechny, i tato hrobka přísně udržuje osové rozložení podle geomantických pravidel.
Procházíme nejznámějším, dlouhým rovným úsekem poslední cesty císařů. Je lemován krásnými kamennými plastikami. Po páru zde stojí a střídavě klečí lvi, sloni, velbloudi, koně a bájná jednorohá zvířata qilin. postavy císařských úředníků a vojáků završují tento úchvatný pohřební zástup. za nimi je brána draka a Fénixe… jsme v místech kde se s pozemským světem loučila většina mingských císařů…
Na závěr prohlídky, spíše příjemné procházky jemně šumějící stinnou alejí vzrostlých stromů, se obdivujeme údajně největší želvě v celé Číně. Je vytvořena z obrovského kamene (snad i bájného jadeitu?)… a doplněna osm metrů vysokou stélou připomínající 3500 znaky založení nekropole… Další nezapomenutelné dojmy…
Den nabitý zážitky končí zajímavou návštěvou továrny na opracování jadeitu… I zde se obdivujeme manufakturní umělecké výrobě… Jako turisté máme opět nárok na slevu. Prý se ale dá i dále smlouvat o ceně, a navíc s příjemnými mladými prodavačkami, které také slušně zvládají angličtinu.
„Někdy příště“ si zde možná koupíme i suvenýry, které nejsou nejlevnější – jsou totiž vyrobeny i z vysoce kvalitního zelenavě zbarveného jadeitu. Protentokrát se tedy potěšíme alespoň pohledem na velkorozměrné umělecké výrobky, ceny nejdražších dosahují až 9 milionů českých korun.
Po návratu do hotelu se bleskově osvěžíme a hurá na pěší zónu. Tentokrát chceme poznat i její opačnou stranu. Asi po 20 minutách se však ocitáme na rušné křižovatce (mimojiné ještě kolem 22 hodiny upravované kombinací desítek holých rukou s hlučnou, těžkou mechanizací… práce je hodně – pracovních sil ještě víc).
Jdeme dál. Mizí zajímavé obchody, máme možnost nahlédnout i do pekingského zákulisí. Chvíli procházíme již méně osvětlenými ulicemi, zvědavě nahlížíme do malých obchodů a potom raději otáčíme, vracíme se po druhé straně ulice do centra. V neveliké prodejně s hudbou si plním jedno z přání a kupuji cédéčko se starou lidovou hudbou a pro syny údajně čínskou současnou elektronickou taneční muziku.
V obchodě je anglická domluva trochu horší. prodavači se ale stále usmívají a tak nakupuji na jejich doporučení. Platím 15 Y za každé cd. Hodně dobrá cena.
Po návratu domů zjišťuji, že klasická hudba je to co jsem chtěl. pokud jde o druhé zakoupené CD – se skupinou Flowers – styl české Tři sestry „v mladších letech“… Prodavač ani paní vedoucí mi tedy nerozuměli asi vůbec…
Jinak, zpívaná čínština je pro moje uši podstatně snesitelnější než třeba polština či maďarština. Za ne příliš vyšší cenu prý lze v ČLR koupit i CD „světových“ pop-rock interpretů, neověřoval jsem příliš. v jednom regálu jsem ale zahlédl, v obalech s čínskými nápisy, album U2, dvakrát – třikrát Beatles, jakési výběry od Vangelise a Manic Street Preachers. Obchod však není příliš velký a navíc zde prodávají i knihy. věřím, že ve specializovaných prodejnách (ve zlatých stránkách jich bylo uvedeno snad 20) je situace podstatně odlišná. jak se zdá o totální hudební izolaci popu-rocku holdujících fanoušků se v současné Číně asi mluvit nemusí.
Při návratu, poblíž pěší zóny, si kupujeme – ochutnáváme dříve zmíněné neznámé maso na špejli. Není „to“ špatné, na nás jenom už trošku tužší…
Cestou dál jsme zastaveni dvěma malými dětmi., nerozumíme sice co říkají, ale podle natažených ručiček žebrají. Je to zakázané a tady navíc hodně riskantní. Jejich otec (zřejmě) stojí až opodál opřený o kolo.
Později se dozvídáme, že dříve, a možná ještě i dnes, si prý sem tam některý Číňan, který nemá nebo nemiluje práci, nechal/nechá useknout například ruku, to aby jeho žebrácká image byla co nejvíc věrohodná.
Nechce se nám ještě do hotelu a tak se vydáváme do jedné z blízkých bočních ulic. Proudí do ní spousta lidí. Míjíme budovu kina a po několika desítkách kroků jsme na kraji další ulice, kterou by bylo možno označit jako „občerstvovací čtvrť“. Zde jsou doma především domorodci – obyvatelé Pekingu. Ulice je osvětlena jenom spoře – vlastně pouze světlem, vycházejícím z velikého počtu krámků (jedna prostora tak 5×5 metrů, vzadu kuchyně – vpředu se prodává) nacpaných na sebe po obou stranách.
Prodavači a často i kuchaři v jedné osobě, na kolemjdoucí sice také hlasitě oslovují, ale přesto je zde větší možnost prohlédnout si klidněji nabízená jídla, respektive polotovary sloužící k jejich přípravě. Všímáme si hlavně chobotnic, krevet, sépií, krabů, nějakých malých z kůže stažených tvorů, ploutví (snad), mas různých odstínů. Vše je jen tak volně vystavené na tácech, nebo naskládané v prosklených pultech s kusy ledu. Přehlédnout nelze kopce najemno nakrájené, nasekané zeleniny… A další a další maso… Bůhví, kdo všechno z živočišné říše je zde zastoupen – lepší ale možná nevědět.
Poloosvětlená, hlučící ulice je doslova narvaná lidmi. Pohybujeme se jenom krok za krokem, kamerovat není jednoduché, marně se snažím udělat Ivanovi nějaký prostor.
Je pozdě večer, ale stále velké teplo, pot už si ani neutíráme. normální by bylo vypadnout zpět na širokou pěší zónu. ale milujeme toto probíjení se nekonečným chumlem lidí. Kolem nás tolik rozmanitých vůní, hlasité rozhovory, výkřiky kuchařů, a navíc ve středu této uličky (snad 6-7 metrů široké) jsou v dlouhé řadě, skoro jeden na druhém, nízké jídelní stoly s lavicemi. Viditelně jedno z míst, kde Číňané rádi večeří. Zvuky, vůně… nemůžeme se nabažit exotické atmosféry tolik odlišná od té „oficiální“ pouhých pár desítek metrů od nás.
Dav nás unáší dál a dál, občas si kontroluji peněženku (za celou dobu pobytu mi nic nebylo odcizeno).
Jsme již dostrkáni téměř na konec této pouliční jídelny, když stále víc a víc registrujeme mužský a ženský zpěv, spíš mňoukání, doplněné zvuky strunných nástrojů, bubínků a dřevěných klapaček. Hledáme z kterého stánku, či reproduktoru k nám zvuky doléhají, ale zakrátko zjišťujeme, že k průčelí domu který ulici uzavírá, je přistaveno ve výšce asi 6 až 7 metrů nevelké jeviště. uprostřed, u mikrofonu, zpívají muž se ženou (nebo dva muži?), oblečení v pestrých divadelních kostýmech. Doprovází je z levé strany5-6 civilně oblečených hudebníků. Nečekaně jsme přítomni představení (pouličnímu) čínské opery, či divadla!
Po provizorních schodech by se možná dalo vylézt nahoru k pódiu. Uchvacují mě totiž muzikanti, kteří vyluzující z mně dosud neznámých nástrojů za pomoci smyčce nádherné plačtivé tóny. Od té chvíle mě drží přání – pořídit si onen originální instrument (později se s pomocí Li Li Pa dozvídám, že se jedná o „arhu“, název si v čínštině nechávám zapsat do zápisníku – a doplňuji: určitě sehnat!!!).
Škoda, že s sebou nemáme videokameru – to by byla podívaná!
To ale netušíme, že ještě větší zážitek nás teprve čeká. Jídelní ulice ještě zahýbá doleva, kde je již podstatně méně stánků. U jednoho si v krátké době kupujeme snad již třetí čtvrtlitrovku chlazené minerálky (zde a v turisticky atraktivních místech 4 až 5 Y… v obchodech za tutéž cenu litrovka). Rozhlížíme se kam dál a v tom slyšíme zvláštní mužský, ale již ne mňoukavý zpěv. Nejvýstižnější pro tento způsob interpretace by byl asi termín křičené (černošské) blues.
Hodně starý zpěvák, zvláštního vzezření (Ve světle šedivém mundůru s dlouhou širokou košilí a ještě širšími kalhotami, s jakoby natupírovanými kudrnatými vlasy (v číně nezvykle šedé barvy) zpívá na dokola se opakující jednoduchý motiv dlouhou píseň. Při zpěvu jednou nohou ukročuje chvílemi nazad, a jednotlivé zpívané části předěluje rytmickou mini vložkou, prováděnou za pomoci šlapacího a ručně obládaného bouchacího zařízení z činelů a bubínku. Zvukem trochu náš vozembouch.
Teď teprve litujeme, že jsme kameru zanechali v hotelu a je jasné, že příští večer musíme znovu zajít nejprve do těchto končin.
Toto „one-man“ hudební představení se odehrává na vyvýšeném stupínku u objemné dřevěné bedny, před kterou po zaplacení sedí vždy 3-4 diváci zírající na něco dovnitř. zítra se o této zábavě pokusíme dozvědět co nejvíc.
Ještě chvíli nadšeně posloucháme pouličního baviče, vydatně kouřícího a popíjejícího (nejspíš čaj) z velkého porcelánového hrnku, a pak se již unaveni, ale jenom neustávajícím horkem, vracíme kolem půlnoci do Volavky.
Třetí den čínského pobytu čtvrtek 24. května (je konečně trochu oblačno) nás čeká prohlídka největší památky tradiční čínské architektury, proslulého Zakázaného města, neboli Císařského paláce – Gugong. Sloužil jako sídlo 24 císařům dynastií Ming A Qing (Čing) .
Autobus nás přiváží na parkoviště poblíž obvodové zdi. Je celkem 3,5 kilometru dlouhá a deset metrů široká, k ochraně císařského sídla sloužil i podél celé zdi protékající umělý vodní příkop o šířce 52 metry, který míjíme. Vyvýšené věže s prohnutými, charakteristickými sedlovými střechami, vystavěné v rozích ochranné zdi pokrývají žluté, smaltované střešní tašky.
Po několika minutách chůze se nacházíme na trochu podivném vstupním prostranství. Osobně jsem čekal (před odjezdem dostatečně nepřipraven studiem detailů toho, co mě v místech návštěv čeká) spíše nějakou monumentální bohatě vyzdobenou bránu…
Namísto toho vstupujeme do města hlavním jednoduchým hranatým vchodem (brány Wu-men), procházíme dřevěným objektem a náhle moje „zklamání“ mizí. Před námi, na vyvýšeném místě, se rozprostírá první z obrovských průchozích paláců, který vévodí rozlehlému bohatě vyzdobenému nádvoří. Žlutá, císařská barva na palácové střeše sice není rozzářena paprsky, začíná trochu pršet, ale přesto je celkový dojem nezapomenutelný. Spouště fotoaparátů překotně cvakají, také videokamery bzučí „ostošest“.
Síně chrámu sloužily k pořádání různých obřadů, ceremonií, zkoušek. Před tímto, i všemi dalšími objekty, jsou oltáře tvořené sloupy z bílého mramoru, vyzdobené císařskými symboly.
Císařský drak je zvláštní zvíře – podle některých tvrzení by měl mít mimojiné tyto znaky: hlavu velblouda, oči králíka, uši krávy, krk hada, břicho žáby, drápy hrdlořeza, tlapy jako tygr…
Poprvé se setkáváme s psaným upozorněním „Zákaz fotografování a filmování“. Jediným důvodem je utržit co nejvíce na oficiálně prodávaných pohlednicích, videokazetách apod.
(Fotografujeme a natáčíme jako diví po celou dobu čínského pobytu, ani jednou se nesetkáváme, s vyjímkou gesta rukou, se zákazem. Nedlouho po návratu domů vidím na ČT2 jakýsi cestopisný dokument, v jehož závěru se objeví i několik záběru ze současné Číny. Jsem ještě plný velkých zážitků z nezapomenutelné cesty, s Ivanem v té době rovněž stříháme 7-8 hodin natočených video záběrů a tak jsem dost bez sebe, když komentátor přesvědčivě informuje ćeského diváka o tom, že v Číně lze fotografovat a filmovat ještě tak na Náměstí nebeského klidu či Velké zdi. Píši pár nesouhlasných, slušných řádek do čtenářské rubriky týdeníku Televize. samozřejmě, jak jsem očekával, nejsou otištěny. Co dodat?)
Stánky se suvenýry a drobným občerstvením neruší dojem z úchvatné prohlídky Zakázaného města. jsou citlivě umístěny uvnitř chrámů v místech, která slouží jen k průchodům z jednoho na další nádvoří. V celém městě je aboslutní čistota, mezi námi se stále pohybují uklizeči i těch nejmenších papírků, všímáme si rovněž nesnadného ručního odstraňování „odložených“ žvýkaček za pomoci malých škrabek (se stejnou činností se později setkáváme také v Šanghaji).
Konečně máme možnost postupně vidět na vlastní oči síně Nejvyšší harmonie, Centrální harmonie a Uchování harmonie.
Zkoušíme si představit slavnostní atmosféru, ve které se konaly důležité ceremonie, byly vyhlašovány císařské edikty apod.
Z obřadních vykuřovadel v podobě zvířat stoupaly opojné vůně. Na hlavní prostranství se vešlo až 90 000 vojenských a ostatních hodnostářů, kteří Syna nebes zdravili bitím čela o zem.
Výzdoba objektů (udržovaných v bezvadném stavu) vyniká ještě víc, když mžení ustává a budovy i prostranství jsou znovu zality sluncem.
Dozvídáme se, že důvodem naprosté absence zeleně v hlavní části císařského města byla obava o život panovníka. Na stromě, za keřem by se mohl skrývat atentátník.
V prostorách celého paláce se obdivujeme uměleckým předmětům z bronzu, porcelánu, polodrahokamů, klenotům, lakovaným předmětům apod. Je zvláštní postávat poblíž císařských trůnů.
Slovy je těžké vylíčit všechnu nádheru a majestátnost sídla Synů nebes…
Po asi tříhodinové nezapomenutelné podívané, která by však mohla určitě trvat několik dní, opouštíme Císařský palác.
Po výborném obědě, sestávajícím opět nejprve z osvěžujícího čaje, vícero chodůjídel, závěrečné polévky a v době naší návštěvy asi nejklasičtějšího dezertu – cukrového melounu, navštěvujeme další manufakturu. seznamujeme se s výrobou kuazone – pověstných smaltovaných výrobků – váz, drobných keramických ozdobných předmětů, modních doplňků apod.
Znovu je nám nabídnuta možnost zvýhodněného nákupu ve firemní prodejně. Ivan si kupuje krásné smaltované, ozdobné jídelní hůlky. Na nezapomenutelné dojmy z dopolední návštěvy Zakázaného města navazuje ve druhé polovině dne návštěva lámaistického kláštera Jonghe Gong – největší lamaserie v Pekingu. V klášteře se ocitáme téměř z ničeho nic. autobus zastavuje v normální ulici, ujdeme jenom pár kroků a najednou je před námi bohatě vyzdobená vstupní brána.
Ještě před prohlídkou se nám dostává výkladu k alespoň rámcovému pochopení náboženství v Číně.
Oficiálně je země ateistická, ale náboženství je tolerováno. do momentu, kdy začne být „napadán“ stát. Hlavním náboženstvím je buddhismus, následuje taoismus a konfucionismus. V Číně se dnes v souvislosti s buddhismem hovoří o sto milionech věřících, muslimů je na 20 milionů, protestantu 5 milionů a nejméně 4 miliony římských katolíků.
Počátky buddhismu v Číně spadají do prvního století. Do říše se učení dostalo prostřednictvím obchodníků a mnichů, kteří putovali Hedvábnou stezkou. Nejvyšší oficiálně podpoře se buddhismus těšil za dynastie Tang (618-907), kdy několik císařů podporovalo buddhistické učení.
Od 7. století se objevuje nejprve v Tibetu a později ve vnitrozemí odnož buddhismu – tantrický buddhismus nebo lamaismus. Převážně prý nahradil původní domorodé náboženství.
Dojmy z návštěvy velice dobře udržovaného kláštera jsou nezapomenutelné. Obdivujeme se nádherné výzdobě objektů, plastikám, obrazům vzácným, náboženským relikviím. Vrcholem je přes dvacet metrů vysoká – z jednoho kusu santalového dřeva – vyřezaná socha Buddhy, umístěná v pavilonu Věčného štěstí.
Fotografovat ani filmovat se nesmí, ale nikdo toho znovu nedbá… S vyjímkou tabulek nás ani nikdo neupozorňuje.
Při prohlídce jsme svědky probíhajících obřadů i motliteb jednotlivců, starších ale i mladých lidí. Vůně hořících tyčinek, někdy celých svazků najednou ( 3 tyčinky jsou prý minimum), zpěvy a hlasité modlitby mnichů doprovázené zvuky bubnů a gongů…
Nakupujeme si cédéčka se sugestivní hudbou, která nám snad bude připomínat tuto atmosféru…
Lámaistický chrám je dalším velkým zažitkem našeho objevování staré ale i současné Číny.
Po osvěžení v hotelu se vydáváme s kamerou především za naším včerejším večerním zpěvákem, který nás tolik okouzlil.
Znovu jsme zdraveni mladými Číňany, kteří se snaží otestovat si s „pravými Američany“ svoji školní angličtinu. Oslovujeme nás v tomto směru i skupinka školáků, snad ve věku kolem deseti let. Krátce si povídáme a dozvídáme se, že žijí asi 100 km od Pekingu, a jejich učitel angličtiny má zvláštní způsob doplňování výuky. Vždy na víkend organizuje „zájezd za vědomostmi“ pro několik dětí, pronajme pro ně levnější bydlení na okraji Pekingu, a přes den se děti pohybují na frekventovaných místech, kde se lze setkat s cizinci. hovorem se děti efektivně a prakticky učí, zdokonalují.
Děti jsou velice srdečné, usmívají se, Česká republika ani Československo jim moc neříkají, s Evropou je to lepší. A tak jako propagaci rádi darujeme další dárkovou kolekci českých mincí a další odznaky.
A jsme v naší včerejší ulici. Znovu míjíme večeřící stísněné u stolků, proudem lidí jsme postrkováni hlouběji do ulice, na chvíli si dopřáváme pouliční operní vystoupení a už jsme na místě. K našemu překvapení však starý zpěvák dnes večer odpočívá a namísto něho zaskakuje, zřejmě jeho syn. Má už také pár křížků na krku, přesněji „na pódiu“, ale otcova projevu, zatím nedosahuje.
Co se dá dělat. Atmosféra je ale i tak dost zajímavá, a tak se kromě točení snažíme zjistit „o co tady vlastně jde“. Před dřevěnou bednou (3-4 m dlouhou, asi dva metry vysokou a stejně širokou) se na jednoduché lavici střídají vždy 3-4 diváci a nahlížejí vyříznutým otvorem dovnitř (dost to připomíná peep-show). Po pár minutách se diváctvo mění a tak to jde dokola. Kupuji si lístek (1 Y) a snažím se pantomimicky vyjádřit naše přání – pořídit si na kameru záběr „toho“ co je uvnitř bedny. Bezúspěšně – jsme odmítnuti. Usedám na lavici a najednou vidím malou cedulku v čínštině, ale také v angličtině. Z informace se dozvídáme, že koukání do bedny doprovázené originálním zpěvem je vlastně předchůzem činského kina, tak jak fungovalo před 1000 roky!
V bedně se mi před očima míhají zavěšené papírové plachty s ručně malovanými (pěkné, naivní umění) příběhy. Plachty zpěvák jakousi šaltpákou vždy po sloce (asi) mění. Dívám se asi na 5 obrazů – škoda že skoro ničemu nerozumím, ale i tak tato neobvyklá podívaná stála za to.
Při cestě zpět dokumentujeme olympijskou výstavu, a pomalu se již začínáme s Pekingem loučit. Na zítřejší večer je totiž pro celou skupinu připraven zajímavý program až do nočních hodin a v sobotu dopoledne hlavní město budeme opouštět.
Na pěší zóně potkáváme Marrisu, zve další zájemce na návštěvu malířského studia. Zdravíme se s ní, ale odpovídá nám spíš už jenom ze zdvořilosti.
Náhle potkáváme také „naši“ skupinku dětí – studentů anglického jazyka. Zřejmě nestarší z nich k nám rychle běží, a vrací kolekci českých mincí. Jsme udiveni – proč? A dostáváme vysvětlení. Děti se pochlubily učiteli s malými dárky, které od nás dostaly a pedagog jim vysvětlil, že do Pekingu nejezdí proto, aby si brali peníze od kolemjdoucích. To prý nepotřebují. Jsme z toho zaraženi, mince jsou vráceny, to jsme opravdu nečekali.
25. května je pátek a máme volný den až do pozdně odpolední večeře. Po další výborné snídani, na kterou nás netřeba budit, se chystáme k individuální návštěvě ulice starožitníků – Liulichan.
Máme ještě chvíli času, absolvujeme každodenní rituál – popíjíme české kafe, a sledujeme programy na čínských a zahraničních TV kanálech.
Michodem dva čínské programy, hodně věrné obdoby MTV, nám přináší překvapivé zjištění, že čínština zpívaná za moderního doprovodu je dobře stravitelná, není vůbec tolik „napadná“ jako mluvená.
Ranní, skoro pravidelné Sledování čínské televize je pro nás zajímavé a to i bez zvyklosti jazyka. Z nabízených programů si lze vybrat n
- Guest napsal(a) před 11 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.