0
0

Naši cestu za krásami Thajska jsme plánovali cca půl roku dopředu. S výběrem hotelu a ostrova jsme to zcela nechali na našem kamarádovi, od kterého vlastně celá „mise Thajsko“ vzešla. Dle referencí známých to vyhrál ostrov Koh Tao v Thajském zálivu (Jihočínské moře), pláž Sai Deang Beach a na ni hotel, no spíše chatičkový resort Coral View. V Bangkoku jsme dali také na doporučení a objednali si tři noci v hotelu Trang. V obou případech je rezervace přes internet bez problémů (Coral View vyžaduje 10% zálohu předem, u hotelu Trang se záloha platit nemusela). Z tepla domova jsme také přes internet zařídili transfer z Bangkoku na ostrov Koh Tao. Přepravu nejdříve autobusem a pak následně katamaránem zajišťuje agentura LOMPRYAH. Zde jsme lístky platili předem platební kartou. Zpáteční lístek stál na osobu 1650 THB, což je jednoduchým přepočtem x 0,6 na koruny 990 Kč. V plánu máme sedm nocí na ostrově a pak tři noci v Bangkoku. Není to moc, ale bohužel díky pracovnímu vytížení se musíme spokojit i s tak celkem krátkou dovolenou. O to více si ji budeme chtít užít. Odlétáme 18. ledna v 14:45 z Prahy do Amsterodamu a pak dále do Bangkoku. Opět na české půdě naše nožky spočinou 31. ledna v poledne.

Na cestu do dalekých krajů nás vyráží celkem pět. Já (Iva), můj manžel (Stáňa), moje sestra Marťa a naši dobří známí z Kladna – Radek a Vierka. Málem jsme odletěli jen čtyři, protože Marťa v pátek dostala angínu. Ale díky silným antibiotikům a hlavně s vírou, že to všechno dobře dopadne s námi v pondělí po 12 hodině nasedá do auta a z Ostravy vyrážíme směrem na Kladno. Raději v Kladně u známých přespíme, než se dát všanc nevyzpytatelné dálnici D1, kde v poslední době není dne, aby se na ni nestala nějaká nehoda anebo aspoň nebylo náledí, déšť či mlha.

A je to, jak jsme předpovídali. Skoro 2/3 cesty jdeme hustou mlhou. Naštěstí nikde žádná havárka. Jen kousek před Kladnem nám začíná přibrzďovat pravé přední kolo, ale naštěstí to byl jen zapadlý kamínek. Okolo šesté večer konečně parkujeme v Kladně. Šampíčkem si připíjíme na vydařenou dovolenou, večeře, poslední doplánování detailů cesty a pak hajdy na kutě, protože máme před sebou náročný let a přesun na ostrov, takže postel uvidíme nejdříve za dva dny a dvě noci.

18. února 2011

1.DEN – Odlet přes Amsterodam to Bangkoku

Ráno vyspaní do růžova. Tedy aspoň v rámci možností, protože před tak dalekou cestou je člověk plný očekávání a myšlenky neustále létají hlavou, takže o klidném a nerušeném spánku se moc mluvit nedá. V 11 hodin nasedáme do auta a míříme k letišti Ruzyně. Auto parkujeme na hlídaném parkovišti firmy Go Parking, které je vzdáleno 3 minuty jízdy od letiště. Parkování na den stojí 100 Kč. Firma Go Parking rovněž zajišťuje odvoz na letiště, který je v ceně parkovného. Takže asi za 5 minut po tom co jsme auto zamkli na parkovišti se procházíme po letištní hale. Nepotřebné zimní oblečení jsme zamkli v kufru auta. Na sobě máme jen mikiny, dlouhé kalhoty a botasky. Radek s Vierkou dojíždějí asi půl hodiny po nás. Jeli autobusem, do auta bychom se, se všemi zavazadly bohužel nevlezli.

Máme dostatek času. Letadlo nám do Amsterodamu odlétá až v 14:45. Na let jsme se už odbavili včera večer. Palubní lístky máme nejen do letadla do Amsterodamu, ale také do Bangkoku. Už nám jen zbývá nechat obalit batohy fólií – vznikly z nich nevzhledné kokony. Mám podezření, že po tak dlouhém letu se z nich může v Bangkoku vylíhnout motýl Smile Teď je ještě odbavíme také až na konec naší cesty a budeme pevně doufat, že se s nimi na letišti v Asii opět shledáme.

Odlétáme na čas. Předpokládaná doba letu je cca něco málo přes hodinu. Na svačinku dostáváme malý pytlík preclíčků a nealko na zapití. V Praze svítí sluníčko, ale v Amsterodamu přistáváme do šedého sychravého hnusu. Teplota je mírně nad nulou. Ale to nás nemusí trápit, protože celých pět hodin čekání na další let strávíme v útrobách letiště. Letadlo nám startuje dle letištního řádu ve 20:45. Do té doby brouzdáme Free Shopy. Parfémy a čokolády to my holky rády :-) Kluci dávají raději přednost ochutnávkám holandského sýra. Když nás obchody omrzely, tak jsme se vydali na obhlídku jednotlivých částí letiště. I v pětatřiceti a výše můžete podlehnout kouzlu jezdících pásů. Zvláště, když se nudíte. Hlavní je, že nikoho z nás nezavřeli za narušování pořádku na letišti. Radek už měl jednou na mále, když v Londýně náruživě fotografoval letadla. Všímaví cestující na něj upozornili ochranku, že se letadlům až moc věnuje. Jestli to náhodou není nějaký špion či terorista. Naštěstí to s ním dobře dopadlo. Ale je ponaučen, už od té doby na letištích letadla moc nefotí.

Po takové jízdě na pásech Vám vyhládne. A tak jsme objevili samoobslužnou jídelnu, kde se dá najíst na letištní poměry za celkem slušné peníze. Dali jsme si stylově thajskou specialitu. Chutnala všem. Ale to jsme ještě neměli pořádně s čím srovnávat. Teď už víme, že thajská specialita je specialitou a zároveň dobrůtkou přímo v Thajsku. Všude jinde jsou to jen více čí méně povedené napodobeniny.

Hodinu a půl před odletem se pomalu vydáváme k terminálu, odkud budeme odlétat. Osobní prohlídka u všech probíhá bez problémů. Dokonce po dlouhé době nezvoním a připadá mi, že je podstatně méně precizně provedena, než když jsem loni odlétala z Ostravy charterovým letadlem na Krétu. Tam mě i omacávala bílými rukavicemi nepříjemná celníčka.

Mírně nervózní sedíme v odletové hale, která se pomalu zaplňuje lidmi, kteří se na nadcházejících 10 hodin stanou našimi spolucestujícími. Začíná nástup do letadla. Nejdříve nastupuje bussines třída a handicapovaní cestující. Naší pozornosti neunikl pán na vozíčku s kyslíkovým přístrojem a umělou výživou napojenou do žíly. Člověka to vede k zamyšlení – Proč? Co ho žene, aby podniknul ve svém zdravotním stavu, tak dlouhý a náročný let? Možná se vrací domu? Možná chce ještě jednou vidět Thajsko? Čert ví …

Konečně přišla řada i na nás. Přece jen máme 42 a 43 řadu a ta je až za křídly letadla. „Chobotem“ si to hezky mašírujeme do útrob obra. Smutně míjíme schody, které vedou do první třídy, a usazujeme se do titěrných sedaček. S pocitem sardinky v konzervě se snažím, s tím nějak srovnat. A budu se snažit pevně věřit, že těch 10 hodin jako sardinka ve zdraví přežiju. Jedna z mála potěšujících věcí na palubě letadla, jsou obrazovky zabudované ve všech zádech sedaček. Tyto malé čtverečky skýtají zábavu na dlouhé cestě. Ovladačem, který je za zabudovaný v opěradle pro pravou ruku, lze vybírat z nabídky filmů, seriálů, dokumentů, všech možných žánrů hudby od rocku až po operu. Ale také můžete hrát hry, vzdělávat se v kvízech anebo dokonce zvládnou pár lekcí cizího jazyka.

Letadlo je již plné. Podle informací, které jsme si zjišťovali před odletem, by mělo být vyprodáno do posledního místečka. Ke startu se, ale pořád nemá. Letušky poletují tam a zpátky v uličkách. Cestující začínají být nervózní a někteří z nich korzují v uličkách či postávají. Šušká se, že má letadlo problém s kyslíkem. Nepříjemná zpráva. Doufám, že nás následně nevyzvou k opuštění letadlo, protože oprava bude náročnějšího rázu. A my tak strávíme noc na letišti anebo v přilehlém hotelu, než letadlo opraví. Po více jak hodině, kdy jsme měli mít již část letu za sebou, se konečně něco děje. Rozsvěcuji se obrázky s příkazem „Připoutejte se“ a letuška rozhlasem oznamuje, že se jménem letecké společnosti KLM velice omlouvá za zpoždění, které bylo způsobeno jedním z cestujících. Cestující je těžce nemocný a neměli pro něj dostatek kyslíku na celou cestu. Byl to právě ten pán na vozíčku, kterého jsme si všichni všimli při nastupování. A tak se dozvídáme, že pána nekompromisně vysadili z letadla. A co se s ním dělo dál, se už nikdy nedovíme. Tady je přesně vidět jak se rodí fámy. První řekne, že pro pána není kyslík. Druhý už vypustí toho pána. Třetí přidá letadlo a čtvrtý už v tom vidí leteckou katastrofu.

Konečně se odlepujeme od země. Přece jenom to jde takovému velkému kolosu trochu ztuha. Nechce se ani věřit, že se takový obřík vznese do oblak. Motory burácí, klimatizace jede na plné obrátky. Při té příležitosti mi vybíhá na mysli jeden článek o nejmenované letecké společnosti, který byl o nejkuriozitnějších dotazech a požadavcích cestujících na letecký personál během letu. Mimo jiné se dožadovali otevření okýnka, ztišení motorů, zastavení turbulencí či ukázání, v které části letadla se nachází McDonald´s.

Asi tady v letadle McDonalda nemáme, protože nás letuška oslovuje s otázkou, zda si dáme vegetariánskou stravu anebo kuře. Žádný hambáč v nabídce nemají wink Jelikož jsme všichni masožravci, tak vyhrává kuře. Po rozbalení krabičky zjišťujeme, že se její obsah hodně podobá thajské specialitě z letiště. Musím ale podotknout, že ta na letišti byla lepší. Kromě teplého jídla jsme dostali také misku se salátem, šlehanou citronovou pěnu, houstičku a máslo. V dalším kole po jídle dostáváme na vybrání ze studených nápojů a pak ještě z teplých. Po půlnoci středoevropského času se už můžeme uložit k nerušenému spánku. Tedy je to aspoň mé vroucné přání. Těžko říci zda bylo vyslyšeno. Stáňa tvrdí, že jsem spala, já jsem ale jiného názoru. Viděla bych to spíše takto: střídavě upadám do mikrospánku, koukám na filmy, sleduji naši trasu na mapě, mastím karty a sem tam se zvednu a uvolním Martě cestu na záchod. Sedí u okýnka, které je ve dne super, ale letíme v noci, tak si jej moc neužije. V půli cesty nás budí letuška s dotazem, zda si dáme zmrzlinu. A proč ne? Příjemné zpestření cesty ve výšce několik tisíc metrů nad mořem Smile Po studeném pohlazení se vracíme do stejného koloběhu – spánek, telka, hry, hudba, záchod.

Do cíle nám už zbývají jen slabé dvě hodinky. To je ten pravý čas pro snídaní. Vaječina ve vakuovém balení není sice nic moc, ale co by za ni děti v Africe daly, že? Takže statečně sníme „chemická“ vajíčka s houskou a máslem. Ještě, že nám dali čaj, kterým to můžeme zapít Smile Sotva letuška odnesla tácky se zbytky jídla, ozval se rozhlas, že jsme právě zahájili přibližovací a přistávací manévry k letišti v Bangkoku. V cca 14:30 místního času (abychom zjistili kolik je právě u nás, musíme odečíst 6 hodin) rolujeme k letištní hale.

19. února 2011

2.DEN – Přílet do Bangkoku. Přesun autobusem do přístavu Chumphon

Jsme konečně tady! Sice máme ještě dlouhou cestu před sebou, než si začneme pořádně užívat, ale i tak už to máme skoro na dosah. Jelikož vystupujeme chobotem, tak si zatím nemůžeme vychutnat teplé počasí. Noříme se opět do útrob letiště a naše první kroky vedou na toaletu. Tady si měníme mikiny za trička a pak rychle na imigrační. Stojí zde v několika řadách houfy čerstvě přiletěvších turistů z celého světa. I když máme vízum vyřízené už z domova (a takových je tu většina), tak v řadě nakonec strávíme více jak hodinu. Batohy už nám právě sundávali z pásu, když jsme k nim konečně dorazili. Hurá! Jsou všechny. Zbavujeme je igelitových kokonů, měníme první dolar za místní měnu – bathy a míříme k východu z letiště. Musíme si sehnat buď dva taxíky a nebo SUVčko, kterým se necháme dovézt ke kanceláři agentury LOMPRAYAH. A máme štěstí, ale spíše už jsou tady na početnější skupinky turistů připraveni. Během krátké chvíle už nás pět sedí v krásném novém SUV. Cena je 1500 THB (což je cca 180 Kč na osobu). Je možné, že bychom něco usmlouvali, ale ani jeden na to nemáme chuť a navíc díky zpoždění letadla a dlouhému čekání na imigračním už nemáme tolik času a tak raději bereme první taxi, které se nám naskytlo. Venku svítí sluníčko. Rozkoukáváme se a vstřebáváme první dojmy z nového místa. První co je pro nás nezvyklé je jízda vlevo. Vymotáváme se z bludiště nadjezdů a podjezdů v těsné blízkosti letiště a míříme do centra Bangkoku. Jízda trvá okolo ¾ hodiny. Hodně záleží, jak je v danou dobu hustý provoz. Kolony aut jsou v Bangkoku na denním pořádku. Auta, která míjíme, nejsou starší než pět let a vesměs všechny asijské výroby. Taxíky mají nezvyklé barvy – většinou jsou růžové, červené a žluté. Na Tuk-tuk, což je malé třístopé vozítko sloužící na rychlou přepravu na krátké vzdálenosti, tady na dálnici těžko narazíme. To je králem v centru města. Koukáme z okna – zástavba se začíná měnit a hlavně zvedat. Vjíždíme do moderní části Bangkoku. Výstavba je tady v plném proudu. Mezi vysokými budovami můžeme zahlédnout i hada – je to vlastně nadzemka, která se klikatí mezi nimi. Po chvíli vysoké budovy mizí, zástavba se snižuje. Přibývá obchůdků a ulice se zaplňují lidmi. Vidíme první tržnice, pouliční prodejce dobrot, červeno-zlaté chrámy, dílny, krejčovství. Doprava se zahustila. Posouváme se jen krokem. Lidé zmateně kmitají mezi auty, řidiči tuk-tuků mezi nimi zručně kličkují. Taxíky troubí na pouličního prodejce ovoce, který táhne svůj stánek napříč ulicí. Mám pocit, že houstnoucí dav už rozrážíme i stěrači. Najednou naše auto zastavilo. Jsme na místě. Tahle krátká cesta stačila k tomu, abychom zjistili, že řídit auto v Bangkoku je opravu jen pro otrlé povahy. Takže pokud chcete někoho opravdu vytrestat, tak mu tady pučte auto a donuťte ho řídit. Pokud ve zdraví a bez nehody vydrží v tom blázinci půl hodiny, tak si zaslouží metál Smile

Vystupujeme před nenápadnou kanceláří LOMPRAYAH. Radek je náš mluvčí, takže rozráží dveře a vstupuje dovnitř. Sledujeme jej přes prosklenou výlohu. Uvnitř mu dvě usměvavé Thajky sdělují všechny potřebné informace k odjezdu. O půl osmé večer máme přijít zpět ke kanceláři. Zde dostaneme lístky na autobus s již přesnými čísly sedadel a odvedou nás k místu odjezdu. Je prý nedaleko – necelých 200 metrů. Trochu nevěřícně kroutíme hlavami. Kudy tady do toho mumraje vjede autobus? Bude schopen zastavit a pak i odjet? Možná se snese z nebe Smile. No, necháme se překvapit. Máme volno slabé dvě hodinky. Chceme je využít k obhlídce blízkého okolí, ale hlavně k najití dobré restaurace, kde si dáme tu první pravou thajskou ňamku. Velké batohy ukládáme ke dveřím kanceláře – prý nám je pohlídají. Scházíme z chodníku na ulici a splýváme s davem.

Vidíte ty dobroty!!! Úplně mi z toho tečou sliny. Mlsně zírám na vyloženou tabuli pouliční restaurace. Nabízí všechno možné. Od smažené či pečené rýže s masem či bez, nudle skleněné, rýžové – chudé či tenké. Zelenina na všechny možné způsoby. Dobroty z masa a ryb. Polévky a omáčky. Dochucovadla a koření. Na ploše 2 x 1 metr tu mají, vše po čem naše bříško touží. Ale jsme k sobě tvrdí. Nenecháme se zlákat prvním stánkem a jdeme dál. Další co naše oči zaujalo, byly kokosové ořechy. A to jsme již neodolali. Vybavila se mi ta dobře známá osvěžující chuť kokosového mléka, kterou jsem mohla poprvé okusit v Malajsii před deseti roky. A taky trochu „kýčovitá“ vidina tropických dálek, kdy sedíte při západu slunce na sněhobílé pláži pod vzrostlou palmou, s Vašimi vlasy si pohrává lehký větřík, zíráte nepřítomně na širé moře a po troškách upíjíte z kokosáku s brčkem…

Kokosy už zde mají předpřipravené. Pečlivě ořezané a čekající v plastových nádobách s ledem na své nové žíznivé majitele. Thajka zručně do každého kokosu vyseká sekáčkem na maso otvor, kterým vsune brčko. Po vypití doporučuji dužninu vydlabat lžičkou a zbaštit, protože je to skvělá delikatesa. Myslím si,že přípitek kokosáky je stylové zahájení naší dovolené na půdě Thajského království. Je to balada a pohlazení, když Vám to bříška klouže chladivé kokosové mléko. Ňam, ňam. Málem bych zapomněla – jeden kokos stál 25 THB, což je našich 15 Kč. Tak přípitek máme za sebou. Teď to musíme pořádně zajíst. Vybrali jsme si restauraci, která nás zaujala na první pohled. Z rušné ulice vcházíme přes otevřenou místnost do zahrádky s posezením. Uprostřed je vybudované umělé jezírko se skálou, po které stéká voda zpět do jezírka. Jezírko je plné červených rybek. Všude kolem je plno různých soch, figurek, lampionů a žároviček. Na evropský vkus trochu přeplácané, ale jsem v jiné zemi, na jiném kontinentu, takže se sluší respektovat vkus místních obyvatel. Nabídka v jídelním lístku je obrovská. S výběrem jídla budeme mít problém. Tolik dobrotek na jednom místě a ještě k nim dali obrázky! Tak si raději nejdříve objednáváme pití – místní ovocné džusy jsou vynikající – nabízí je skoro všechny restaurace a i mnoho pouličních prodejců. V nabídce je většinou džus s červeného melounu, ananasu, z kokosového mléka či limetek a můj největší favorit je z manga. Džus se připravuje z čerstvého rozmixovaného ovoce, které se zalije sirupem a pak znova promixuje s ledem. Vzniká tak lahodná ledová tříšť s kousky ovoce. Jako hlavní chod si já a Marťa vybíráme nudle – nemůžeme to s tím rozmazlováním chuťových buněk moc přehánět. Vierka si objednává rybu – red snapper v česnekové krustě, Radek mušle v pikantní omáčce s rýží a Stáňa podléhá své zálibě v mořských živočiších a dává si chobotnici. Než nám jídlo donesli, úplně se setmělo. Stmívá se zde strašně rychle. Najednou je šero a za pár chvil úplná tma. Přece jen jsem teď mnohem blíže rovníku.

Nudle jsou výborné, překvapivě vůbec nepálí. Rybička je gurmánský zážitek. Začínám litovat, že jsem si ji nedala taky. Radkovy mušle mírně pálí, ale je to v normě a bílá rýže pálení částečně neutralizuje. Už jsme skoro všichni po jídle a Stáňův chobotnatec pořád nikde. Na hvězdu večera se zkrátka musí vždycky chvíli čekat. Přidává ji to na tajemnosti. A tahle chobotnice své tajemství opravdu měla. Už ji nesou. Mezi nás přichází star! Chobotnice je vkusně naskládaná na velkém bílém talíři. Obložená limetkami a přelitá hezky barevným sosem. Zaujala, očka se opravdu najedla. Teď přichází druhá fáze. Dychtivě koukáme na Stáňu, až vsune do úst první sousto a podělí se s námi o první dojmy. Během chvíle víme, že nepodělí. Z očí se mu začínají nekontrolovatelně hrnout slzy jako hrachy. Jeho hlava začíná nebezpečně měnit barvu. Ustaluje se u nachově rudé. Pláče a není to štěstím. Pusu má v jednom ohni. Po vypití celého džusu a vody, kterou jsme měli v batohu, se pokouší o první slůvka. „Tak to je fakt síla. Něco tak pálivého jsem ve svém životě ještě nikdy nejedl a to snesu fakt hodně“. Nevěřícně koukáme a nedá nám to. Musíme ji taky zkusit. A ouha. Už brečíme všichni. Pálení se snažíme zapít vodou. Ta v nás mizí, jako bychom byli rozpálená saharská poušť. Na náš stůl musí být úžasný pohled. Vypadáme jako pět pohřebních plaček při nácviku na pohřeb. Ten krásně barevný sos, kterým je chobotnice přelita, je to její tajemství. Směs neskutečně pálivých papriček a česneku. Od té doby říkáme všem těmto thajským dochucovadlům s papričkami „jedy“. Čím více papriček, tím větší „jed“ to je. Ale to jen tak na okraj. Chobotnice se stává poživatelnou po pečlivém obrání a oškrabání všech „jedů“. I tak Stáňa stačil proplakat a posmrkat hodně papírových ubrousků. Pokud měl v sobě nějakého bacila a ten ho chtěla zákeřně napadnout, tak už nemá šanci. Tohle ho muselo 100% odrovnat.

Platíme a pomalu se vydáváme zpět ke kanceláři. Před ní se již tísní spousta dalších cestovatelů s batohy. Zaměstnankyně LOMPRAYAH nás oblepují barevnými trojúhelníčky s čísly. Dostali jsme modrý a číslo, které je na něm uvedené, je číslo sedačky v autobuse. Ve stejný čas je z jednoho místa vypraveno vícero autobusů do různých míst v Thajsku. Barvy usnadňují orientaci nejen nám, ale také řidičům jednotlivých autobusů. Batohy dostávají také své visačky s označením Chumphon. Malá Thajka zavelela a dav baťužkářů se přesouvá pod jejím vedením na místo odjezdu. Po dvoustech metrech boje mezi auty a lidmi přicházíme na malé náměstí. Je to spíše takový netradiční kruhový objezd ve tvaru obdélníku. Na ostrůvku uprostřed skládáme naše batožiny. Máme tady počkat, než dorazí autobusy. Posedáváme mezi květináči. Sledujeme čilý ruch, který vládne všude kolem nás. Lidé nakupují u stánků, pojídají dobroty, mniši se vracejí zpět do chrámu. Kousek od nás parkuje cisterna s pitnou vodou. Každou chvíli přijede pikolík na kole s kanistry a za patřičný peněžní obnos je mu načepována čistá pramenitá voda. Když zrovna nikdo nepřijíždí, tak si prodejci krátí dlouhou chvíli vystřelováním do vzduchu malé svítící vrtulky. Ta střídavě přistává mezi auty. Vystřelovači mezi nimi bravurně kličkují a vracejí se zpět na odpaliště. A tak pořád dokola. Naše večerní siesta se očividně zalíbila místnímu bezdomovci. Proráží si cestu přímo přes nás. Z pytle co má přes záda vytahuje deku a ukládá se ke spánku u blízkého květináče. Naši skupinku zmerčil i pouliční prodejce ovoce. V proskleném vozíku s ledem má podle druhu uložené čerstvé ovoce. Půlka očištěného ananasu stojí 15 THB. Dává ji do celofánového pytlíku, naporcuje velkým nožem, přidá párátko a skvělá svačinka je na světě. Mimo ananasu nabízí spoustu jiného ovoce – melouny – červený ,zelený a žlutý, papaya, mango a ještě spoustu dalších. Jedno třeba vypadá jako kapie a chutná po nevýrazném jablku.

Před devátou hodinou přijíždějí patrové zájezdové autobusy. Zvenčí vypadají dost dobře. Jen trochu matou volánkové záclonky, ale jak jsem už psala – jiný kraj, jiný mrav. Batohy ukládáme do zavazadlového prostoru a usazujeme se v prvním patře, tak jak máme napsáno na modrých trojúhelníčcích. Jelikož pojedeme přes noc, tak každý dostáváme od řidiče deku. Máme před sebou 7 hodin jízdy do přístavu Chumphon. Autobus se rychle plní. Asi dvacet minut po nástupu autobus odjíždí z náměstí a míří pryč z města. Rušné ulice po chvíli mizí, hustota zástavby také a my vjíždíme na dálnici, která vede na jih Thajska. Sama dálnice je pro nás Evropany nezvyklá. Protilehlé cesty od sebe neoddělují středová svodidla, ale široký pás zeleně z velké části osázený keři či stromy. Nastává podobný rituál, na jaký jsem zvyklá z letadla. Bohužel je trochu chudší – jen mikrospánky a koukání z okna. Vynechávám návštěvu toalety. Stáňa na ni musel a po návratu říkal, že tam podruhé už opravdu nechce. Po čtyřech hodinách jízdy zastavujeme na benzinové stanici s odpočívadlem. Je jiná, než jsme zvyklí. Je to velký hangár, který je z přední části zcela odkrytý. Na dlouhých pultech je veliká nabídka potravinového zboží. Různé sušené a kandované ovoce, koření, oplatky, keksy, sušená masa a nealkoholické nápoje. Další část hangáru tvoří restaurace s rychlým občerstvením a toalety. Toalety jsou turecké. V každé kabince je sprška místo toaletního papíru a nádobka na vodu s vědrem na zalití. Když tam vstoupíte zcela nepřipraveni a na poslední chvíli, tak můžete skončit jako já. S kabelkou na doklady omotanou kolem krku a mikinou v zubech. Rukama se snažím udržovat rovnováhu, jak se dá. Ale zvládnou se dá vše a navíc turecké záchody jsou leckdy mnohem čistější než ty evropské.

Kupujeme si nějaké sušené ovoce, tyčinky a nealko. Radek neodolal a koupil si škorpiony. Moc vábně to nevypadá. V puse mám pocit jako bych cumlala kámen, který chutná po rybách. A kameny se přece nejí, takže milý škorpione, půjdeš z pusy ven. Klukům, ale očividně chutná. Klepítko po klepítku ožužlávají a obírají, až zbudou jen nepoživatelné části. Dle mého názoru je škorpion nepoživatelný celý, ale oni dokázali opak. Po půlhodinové přestávce opouštíme areál benzínky a jedeme dál. Už nikde jinde nezastavujeme a okolo půl páté přijíždíme do přístavu Chumphon.

20. února 2011

3.DEN – Připlutí na ostrov. Náš hotel na pláži.

V půl páté ráno za úplné tmy vystupujeme v přístavu Chumphon. Ono to vlastně ani žádný přístav není. Je zde jen několik nízkých budov, malý obchůdek, mini restaurace, kancelář agentury Lomprayah , rozlehlá písečná pláž s vysokými plamami a dlouhatánské dřevěné molo, na jehož konci lze ve tmě tušit, že zde kotví loď – katamarán. Délka mola je opravdu úctyhodná – aspoň půl kilometru. Usazujeme se na lavičkách, někteří z nás už i polehávají na batozích. Do odplutí trajektu máme ještě dvě hodiny. Postupem času přijíždějí další a další autobusy s turisty. Po páté hodině otevřeli obchůdek. Kupujeme si Colu, abychom doplnili trochu kofeinu a zahnali únavu a spánek. V šest hodin otevírají kancelář. Jsme opět označení, pro změnu kolečkem s názvem ostrova, kam poplujeme. Stejně tak batohy polepujeme novými visačkami. Náš trajekt má první zastávku na Koh Tao, ale dál pak ještě pluje na Koh Phangan a Koh Samui. Pomalu se začíná rozednívat. Před námi vystupuje ze tmy nekonečné moře. Vzduch je teplý a vlhký. Konečně tady si začínám uvědomovat, že začíná dovolená. Za prvních slunečních paprsků nasazujeme batohy na záda a po dlouhém molu kráčíme k lodi. Molo toho už asi hodně zažilo. Sem tam chybí kus desky či zábradlí. Upřímně lituji ty, co mají místo batohů obří kufry na kolečkách. Funí, supí a každou chvíli vytahují zapadlý kufr z díry.

Já se Stáňou se usazujeme na horní otevřené palubě, ostatní zůstávají v kryté kajutě. Naloďování trvá poměrně dlouho, asi čekáme na poslední autobusy, co se zdržely cestou. Vyplouváme po sedmé hodině asi s 20 minutovým zpožděním. Pomalu odrážíme od mola a naskýtá se nám nádherný pohled na vycházející sluníčko, přilehlé ostrovy a pozvolna se vzdalující pobřeží porostlé vysokými kokosovými palmami. Moře je klidné, lodí jen nepatrně pohupuje. Pevnina se začíná ztrácet v oparu, ale obrysy našeho ostrova stále nevidíme. Jindy bych si cestu asi vychutnala více, ale po tak dlouhém sedění v letadle a pak autobuse už cestu lodí nejsem schopna usedět a připadá nekonečná. Nejsem asi sama, pár lidí má také problémy, ale spíše se snídaní a tím jak ji udržet ve svém žaludku. Naštěstí na mořskou nemoc netrpím a otlačený zadek se proti těm zeleným chudinkám zdá jako banální záležitost.

Ale i tak nedočkavě vyhlížím, kdy se na obzoru objeví první náznaky toho, že se blížíme k ostrovu. V dáli jde vidět první obrysy. Chvílemi mám pocit, že mne klame zrak a jsou to jen důvtipně uskládané mraky, ale naštěstí to tak není. Opravdu už připlouváme.

Po necelých dvou hodinách plavby přistáváme na Želvím ostrově, což je doslovný překlad thajského názvu Koh Tao do češtiny. V minulosti byl tento ostrov želví populací hojně navštěvován. V současné době už to tak bohužel není, za to jej mají v oblibě potápěči, protože je obklopen překrásnou podmořskou faunou i florou.

Pohledem přes levobok vidíme dlouhou Sairee Beach, která je nejdelší a zároveň největší pláží celého ostrova. Loď přistává v Mae Haad. Je to hlavní a zároveň jediný přístav na ostrově, kde mohou přistávat i větší lodě. Tvoří jej dvě přistávací mola. Jedna hlavní silnice a několik menších, které na ni kolmo navazují. V přístavu je spousta malých lodiček – rybářské, potápěčské, šnorchlovací a ty nejmenší slouží jako pobřežní taxíky, které rozvážejí turisty ubytované na Sairee Beach a nebo na přilehlém ostrůvku Nangyuan.

Nasazujeme batohy opět na záda a již po podstatně kratším molu vstupujeme na ostrov. Jen co jsme vkročili na pevnou zem, jsme obklopeni taxikáři a delegáty jednotlivých hotelů, kteří zde s cedulí nad hlavou hledají své nocležníky. Je to tady dobrý blázinec. Místa je málo. Všichni křičí a vzájemně se pošťuchují. Připadáme si jako na malém arabském trhu s otroky. Jen je to tu trochu obráceně, otrok (turista) si vybírá sám svého pána Smile. Máme štěstí, že v tomhle mumraji nemusíme být dlouho. Zahlédla jsem v davu ceduli s Radkovým jménem.

Nejdříve s jejich majitelem na sebe máváme a domlouváme se posunky, po krátkém boji mezi taxikáři spolu můžeme i mluvit Smile. Odvádí nás dál od davu před obchod, kde máme počkat, než dojede auto. Jsme z toho všeho nějací zmatení – poslušně stojíme na chodníku a pomalu se rozkoukáváme. Na sluníčku začínáme podléhat únavě, ale ta nás během krátké chvilky přechází. Únavu střídá nadšení z adrenalinové jízdy. U krajnice před námi parkuje malý náklaďáček s náhonem na všechny čtyři kola. Za malou chvíli je nám všem jasné, že jen taková auta mají na ostrově smysl a vše méně výkonné je na ostrově k ničemu. Naše batohy rovnají na střechu auta. Stáňa nasedá do bezpečí kryté kabiny. My čtyři a zbytek zavazadel se ukládáme na korbu. Auto se pomalu dává do pohybu. Na korbě vládne veselá nálada. Fakt super. Klátíme se ze strany na stranu. Rovnováhu udržovat! Naklonit doprava a zase doleva. Srandičky, na to nás užije. Chechtáme se každému výmolu na cestě. Ovšem to ještě netušíme, že asfaltová silnice má svůj konec a ten není až na parkovišti u našeho hotelu. Pozvolna projíždíme dlouhou ulicí. Míjíme stánky s rychlým občerstvením, ovocem či zeleninou. Krámky s oblečením a suvenýry. Restaurace, které jistě mají na svých jídelníčcích samé dobroty. Pomalu začíná hustá zástavba řídnout. Z turistického centra se dostáváme k obydlím místních obyvatel a jejich dílničkám. Najednou prudce zabočujeme z hlavní silnice doleva. Cesta se mírně zvedá a klikatí. Ze stran je zarostlá stromy a hustými křovinami. Asfalt mizí a před námi je potůčky z lijáků vyhlodaná hliněná cesta příkře stoupající do vysokého kopce. Jedeme krokem, ale i přesto to s námi kymácí ze strany na stranu. Držíme se zuby, nehty. Nohama přidržujeme kufry a batohy. První kopec jsme přežili :o). A stálo to za to. Vjíždíme do palmového háje. Z velké výšky palmy koukají na auto, které se proplétá mezi jejich kmeny. Celou scenérii ještě dokreslují skalní útvary. Jsou to vlastně obrovské oblé balvany, hodně podobné těm, které známe z propagačních fotografií Seychelských ostrovů. Jen to moře, které je omývá tady chybí. A znova se drápeme do ještě prudšího kopce. Následuje krátká rovinka, na jejímž konci je tabule – Coral View Resort. Hurá, už jsem tady!!! Velký omyl. Jak bychom už mohli být na místě, když máme hotel u pláže a ne na kopci. Takže hurá z kopce dolů. Najednou jsem s celým autem v náklonu dobrých 70 stupňů. Prudce klesáme. Ramenem jsem úplně zapasovaná do kabiny auta. Jen čekám, kdy batohy volně sklouznou přes přední sklo a rozmašírujeme je předními koly. Myslím si, že ale všechno vidím až příliš černě, na druhou stranu je to dobré vzrůšo. U nás by to vyřešili táhlým klesáním se serpentinami. Tady to řeší šusem :o). V kabině musí být rádi za bezpečnostní pásy, protože bez nich by už olizovali přední sklo. Až tohle budeme šlapat po svých nahoru, tak budeme silnou konkurencí parní lokomotivě :o). Ale nebudu předbíhat. Klesání bylo sice šílené, ale ne moc dlouhé. Po chvíli se již mohu odlepit od kapoty a se všemi zakřičet – přežili jsme a už jsem tu!!!!!! Trošku se mi do mysli vkrádá myšlenka – já chci znova. Přece jenom adrenalin dělá své a s jídlem roste chuť wink. Ale zpátky na zem. Třeba si to zapakujeme zítra. Sesedáme z kapoty a za námi i naše batohy. Cestou jsme neztratili ani jeden. Zavírám oči a zhluboka se nadechuji. Jsem doslova opojení kouzelnou tropickou vůní tohoto místa. Otevírám oči a zjišťuji, že jsem v ráji Smile. Já vím, maličko přeháním, ale je tady opravdu krásně. To se nedá popsat. To se musí vidět a zažít.

Coral View Resort je postaven ve svahu u pláže Sai Deang. Skládá se ze dvou typů chatiček, které jsou nenásilně zasazené v tropické zahradě a apartmánové budovy postavené přímo u pláže. K zázemí resortu patří ještě restaurace s recepcí a terasou. Na pláži pak bar rovněž s malou teráskou. Prim v čarovnosti tohoto místa hraje hlavně pečlivě udržovaná zahrada. Vysoké palmy s kokosy, všelijaké kvetoucí keře, plno květin a také orchidejí. Cestičky vyložené kameny anebo posypané malými úlomky korálů a mušliček. Ve velkých keramických květináčích nejsou zasazeny květiny, ale slouží jako malá jezírka, ve kterých kvetou lekníny a v některých dokonce žijí malé sladkovodní rybičky.

Cestu k recepci lemují zavěšené kokosové skořápky a dřevěné bedničky, ze kterých jsou zasazeny orchideje. Jsou různých tvarů a bohatě kvetou všemi barvami. Recepce je součástí restaurace. Je to vlastně velká zastřešená terasa s úžasným výhledem nejen na celý resort se zahradou, ale i celý záliv s pláží. Zároveň je také nejvýše posazenou stavbou v zátoce. Do samotné recepce stoupáme po prudkých vydlážděných schodech. Jak je v celém Thajsku zvykem, boty zůstávají na schodech a do místnosti vstupujeme bosky. Potkáváme se zde i se samotným majitelem Kaem. Radek jej zná z fotek od známých a také z mailů, kdy jsme si u něj objednávali ubytování. Uvítání je opravdu srdečné. Vše co jsme si objednali, máme i připraveno – Radek s Vierkou pokoj v chatce Medite Rranean Villas. Jedna noc zde stojí 900 THB což je asi našich 540 Kč. Cena je za dvě osoby. Od Kaa jsme dostali ještě dodatečně 10% slevu, která opravdu neurazí :o) Jelikož jsme tři, tak jsme si k ubytování vybrali apartmán v budově přímo na pláži. Pokoje jsou zde největší. Cena za apartmán a noc je 1200 THB, našich 740 Kč. Na osobu tudíž po odečtení slevy 222 Kč. Ubytování je sice jednoduché, ale účelné. Jediným mínusem by se mohlo zdá to, že v celém resortu teče jen studená voda. Ale studená je jen relativně. Má skoro stejnou teplotu jako vzduch, takže sprchování v ní není žádný problém Smile. Někdo by mohl ještě namítat, že na pokojích není klimatizace, ale jen větráky. Nám to, ale úplně stačilo. A také jsme předešli zbytečnému nachlazení. Ona kombinace vlhka, které zde panuje a studeného vzduchu není moc dobrá a hrozí přinejmenším nepěknou bolestí v krku.

Apartmán není moc velký, ale čistý s vlastní toaletou, sprchou a záchodem. Velké posuvné prosklené dveře vedou na prostorný balkon s výhledem do zahrady, na moře a pláž. Na tomto krásném místě strávíme 7 nocí. Platí se zde předem, protože se zákazníci hodně mění a v hotelu tráví třeba jen dvě či tři noci, tak v tom chce mít majitel pořádek, ať mu nikde neodjede bez placení. Dostali jsme pokoj číslo 25. Radek s Vierkou chatku hned blízko recepce – aspoň to nemají daleko na snídani. Snídaně není v ceně ubytování, ale určitě na ni chodit budeme. Protože zde není jiná možnost, jak se po ránu najíst. A taky po ránu ten nádherný pohled z restaurace na moře udělá celý den příjemný hned od rána. Vybavení apartmánu je jednoduché – manželská postel, jedno samostatné lůžko, kosmetický stolík, atypický kus nábytku, který by se při troše dobré vůle a fantazie dal nazvat skříní a malá lednička.

Sláva, hurá, jupí!!!! Jsme v cíli naší cesty a před sebou máme sedm bezstarostných dnů plných zábavy, objevování, koupání, šnorchlování, nicnedělání. Zkrátka, jak je komu libo wink . Na to bychom si měli určitě připít. Z útrob batohu vytahujeme naše zásoby slivovice, kterou jsem z bezpečnostních důvodů přelili před odjezdem do plastových lahví od Mattoni, aby během cesty nedošlo k nějaké nehodě. Ťukáme si na vydařenou dovolenou. V souvislosti s alkoholem musím zmínit, že na ostrově je vlhko a teplo. Svítí sluníčko přes mírný opar, tudíž teplota nepřesahuje 30 stupňů ve stínu. Přirovnala bych to k takové velké prádelně. Jednotlivé dny se od sebe liší jen větší či menší koncentrací vody ve vzduchu. Jako když perete malé či velké prádlo. Při našem příjezdu se pralo malé Smile A proč o tom vlastně píši. Ona kombinace tepla a vlhka, v našem případě i únavy s alkoholem udělá svoje. Jeden panák a svět se nám začíná motat. To je zajímavé. Jsem netušila , že palmy mají nožičky a utíkají wink

Abychom ty běžící palmy vyhnali z hlavy a hlavně taky proto, že po těch dvou dnech pěkně smrdíme, svádíme boj o koupelnu. Naštěstí se to obešlo bez modřin a škrábanců. Už dlouho jsem si tak sprchu nevychutnala. Byl to hotový balzám. Aby to všechno bylo dokonalé, tak se vypravujeme na obhlídku plážového baru, kde určitě také budou podávat ovocné džusíky. Cestou se zastavujeme u Radka s Vierkou . Jejich pokojík je zařízen podobně jako náš, jen je menší a nemá ledničku. Ovšem výhled mají exkluzivní.

Po kamenných schodech sestupujeme na pláž. Písek je světle žlutý až bílý, ve kterém je spousta úlomků korálů a mušliček. Stojí zde několik slunečníků s lehátky. Žádné masy lidí tady nejsou. Jen pár človíčků se koupe v moři nebo prochází po písku. Na celé pláži jsou jen dva hotely. Na jednom konci náš a na druhém konci stejně velký hotel jako ten náš, také zasazený v zahradě. Jeho chatky není přes zeleň skoro vidět. Vládne zde pohodová, klidná atmosféra. Brouzdáme pískem a sbíráme první mušličky.

Na kraji pláže stojí beach bar s terasou. Džusíky zde stojí 40 THB a jídlo v průměru okolo 80 THB. Doplnění tekutin jsme rovnou spojili s obědem. Je fajn, že v baru si je možno objednat i jídlo a nemusíme nahoru k recepci. Objednáváme si každý něco jiného, ať můžeme otestovat co nejvíce jídel a zjistit co je tady nejlepší. A to se nakonec jeví jako největší problém. Ono je dobré úplně všechno a každý má svého favorita. Jsem nadšená hlavně ze spousty zeleniny. Ta jej jen krátce spařená v horké vodě a přidána k masu a omáčce jen na chvíli před podáváním. Tím si zanechává svou barvu, chuť a křupavost. Mými favority jsou křupavé mini kukuřičky a malinkaté hříbky – vypadají jako malá vajíčka. Asi bychom měli nasávat atmosféru tohoto kouzelného místa a důkladně jej prozkoumat, ale zmáhá nás únava. Jdeme se na chvíli natáhnout na pokoj. Jen Radek překypuje energií a jde se převlíknout do plavek. Už se nemůže dočkat, až uvidí v moři na vlastní oči žraloky. Kousek od naší zátoky je Shark Island a tam by měli žraloci kroužit v hejnech, když se tak hezky jmenuje.

Z krátkého odpočinku se nakonec vyklubaly celé dvě hodiny a možná, že by byly ještě delší, kdyby nás neprobudilo klepání na dveře. Radek s Vierkou už zatoužili po naší společnosti. Dozvídáme se, že výprava za žraloky nebyla úspěšná. Rybek spousta, ale žádný žralok. Neváháme ani chvíli. Oblékáme se do plavek, bereme šnorchly, brýle a vyrážíme za žraloky. Moře je teploučké, skoro žádné vlny. Je to žůžo. U nás doma je zima, mráz, sněží a my si tady hezky řádíme v moři. Nemůžeme se vody nabažit. Ale i přesto jsou naše první šnorchlovací pokusy co se týče žraloků neúspěšné. Je tady hodně rybiček různých barev i tvarů, ale žádná pořádná potvora. Už se těšíme, až si jeden den zaplatíme šnorchlovací výlet okolo ostrova.

Když jsme si moře pořádně užili, tak vyrážíme zpět na pokoj opláchnout z těla slanou vodu. Sraz jsme si dali na terase u baru na pláži. Hezky se odsud kouká na moře. Na spravení chutě po mořské vodě si dáváme každý džus z čerstvého ovoce. Ještě jsem zapomněla napsat, že útrata se neplatí hned, ale připisuje se na číslo pokoje či chatky. Na jednu stranu je to fajn, že nemusíme pořád u sebe nosit peníze. Na stranu druhou člověk po čase začne ztrácet přehled kolik toho utratí. V šest hodin barman rozezvoní zvoneček – začíná Happy hour! Míchané alkoholické drinky jsou během této hodiny zlevněny ze 160 THB na 100 THB. Tato hodinka se rázem stává naší oblíbenou. Hned u prvního drinku jsme zjistili, že alkoholem zde opravdu nešetří. U Mojita je podezříváme, že jej míchají 1:1. Je to opravdu cloumák. Moje srdce si, ale získává Mangocolada – čerstvé mango s bílým rumem a smetanou. Každá sklenička je ozdobena kvítkem orchideje. Po skončení šťastné hodinky jich máme na stole hezkou sbírku.

Na zítřejší den plánujeme pěší výlet do přístavu a na Sairee Beach. Sice bychom mohli využít hotelové taxi, které jede v 8:30 za 100 THB na osobu, ale to bychom nemohli prozkoumat krajinu ostrova a hezky si ji „osahat“ vlastníma nohama a rukama. Do hajan jdeme celkem brzy. Ikdyž jsme si po obědě zdřímli, tak deficit dvou nocí jsme nedohnali. Tak ho snad doženeme teď. Všichni usínáme jako malá mimina. Dobrou noc.

http://www.turistika.cz/cestopisy/thajsko-2011-ostrov-koh-tao-bangkok-3-den

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .