0
0

„Před námi ležela čokoládově hnědá šmouha země, zachumlaná do mlhy. Bylo to Korfu…“ Tak zaznamenal Gerald Durrell své první dojmy ze začátku třicátých let, když loď s celou jeho potrhlou rodinou přistávala na Korfu. Tehdy mu bylo osm. Soudě podle jeho nejznámější knížky O mé rodině a jiné zvířeně stálo těch následujících pět let, které tady prožil, opravdu za to.

První kontakt s ostrovem dnes stejně jako tehdy poskytuje město Korfu. Tedy Korfu je to česky, Corfu italsky a správně řecky by mělo být Kérkyra (jako celý ostrov). Novější část města se ale daleko víc než řecky nebo italsky tváří spíš francouzsky či anglicky. Platí to zejména o vzdušné Esplanádě, což je něco mezi obrovským živým náměstím a parkem. S novým Korfu, postaveným za Napoleona a vylepšeným za dlouhého britského protektorátu, ostře kontrastují pitoreskní uličky starého města. Jsou tak úzké, že by jimi, jak poznamenal Durrell, neprošli vedle sebe ani dva osli. Teď tu místo oslů chodí už více méně jenom turisté.

V hlavním městě Korfu se rodina Durrellových seznámila se svérázným taxikářem Spirem. Ten se stal jejich nepostradatelným pomocníkem a ochráncem a mimo jiné jim zprostředkoval i pověstnou jahodově růžovou vilu v Péramě, malém městečku jen pár kilometrů od Korfu.

Přítel ze staré fotografie

Když jsem přijel do Péramy, čekalo mě malé překvapení. Podle knížky to měl být v podstatě zapadákov. Teď všude stály hotely a restaurace. Několika lidí jsem se ptal na Geralda Durrella, ale marně. Nikdo ho neznal a neměl ani nejmenší tušení, kdo by to asi přibližně mohl být. Pomalu jsem to vzdával, když z jednoho hotelu vyšel postarší obtloustlý muž a začal něco kutit na dvoře. Vyrukoval jsem na něho s dotazem na Durrellovy a výsledek byl naprosto omračující. Představil se mi jako Menelaos Contós, hoteliér, který vlastní velký hotel, před nímž jsme právě rozmlouvali, i růžovou vilu, na niž jsem byl tak zvědavý. Když jsem mu řekl, že jsem četl všechny Durrellovy knihy, se zájmem se rozpovídal. „V tom případě jste četl i o mně, protože Durrell zmiňuje moji maličkost ve druhé knize o Korfu.“ Odpověděl jsem vyhýbavě, že si zmíněnou část znovu pečlivě prostuduji, a ptal jsem se na jeho další kontakty s rodinou.

„Jak sám vidíte,“ poznamenal filozoficky, „všechno je jinak. Stará Pérama už není. Ona už vlastně neexistovala ani před deseti lety, kdy Gerald Durrell zemřel.“ Pan Contós se krátce odmlčel a začal se nervózně přehrabovat v malé knihovničce. Po značném úsilí odtud vylovil rozměrnou fotografii a pyšně mi ji podával.

„To jsem já a Gerald.“ Jeho vysvětlení bylo docela na místě, protože snímek byl tak vybledlý od sluníčka, že na něm nebylo téměř nic vidět. Chvilku si s fotografií láskyplně pohrával a pak dodal: „Po válce sem Gerald Durrell jezdil skoro každý rok a vždycky mě navštívil. Někdy přijel společně s matkou, jindy s dcerou. Ta tu byla naposledy před dvěma roky.“ Rozloučili jsme se a já se vydal dolů k moři. Rozhlédl jsem se kolem a pochopil jsem, že si tenkrát Durrellové nemohli vybrat lépe. Z okna jejich domu viděli na korfskou lagunu ozdobenou dvěma nádhernými ostrůvky. První spojuje s pevninou kamenná hráz a stojí na něm malý kostelík. Je to stále ještě jedno z nejoblíbenějších míst rodinných víkendových výletů a oslav. Když jsem se tam byl podívat, probíhaly tam zrovna křtiny. Naskytl se mi typický řecký obrázek: rozvětvené příbuzenstvo, jehož členové mluví všichni najednou, a dítě v kočárku řvoucí z plných plic.

Ráj v zátoce

Hned za Péramou stojí asi nejnavštěvovanější pamětihodnost Korfu – Achileon. Nechala si jej postavit rakouská císařovna Sissi, která byla přímo posedlá vším, co mělo cokoliv společného s antikou. Mnohem zajímavější než tuctové interiéry jsou zámecké zahrady s bohatou sochařskou výzdobou. Nechybí umírající Achiles, a jak poznamenal Lawrence Durrell, nestoudně obludný Achiles vítězný. Výhled má tento bronzový obr ovšem záviděníhodný. Celá laguna před ním leží jako na stříbrném podnosu.

Zátoky pod kopcem byly pro malého Geralda, budoucího známého přírodovědce, malým rájem. Moře se tu podobá spíš obřímu jezeru. Korfu totiž tvoří jakoby prohnutý luk, jehož tětivou je Albánie na protější straně. Větší vlny jsou tu málokdy. Podle Durrella tu voda bývala teplá jako čerstvě nadojené mléko. V parném létě se prý chodili koupat až pozdě večer, když horka polevila.

Ostrov je tu široký jen pár kilometrů a dá se přejít i pěšky. Západní pobřeží je více skalnaté a voda je zde chladnější. Ještě stále tu najdete místa, kde se toho od Durrellových časů moc nezměnilo. Neplatí to ovšem o Paleokastritse. V sezoně tady není k hnutí, takže si zámožnější turisté najmou člun a najdou si opuštěnou pláž jen pro sebe.

Když už někdo tráví dovolenou v Paleokastritse, obvykle nevynechá místní klášter. Zpěvy mnichů už ale uslyšíte nejspíš jenom z reprodukovaných nahrávek. Po původních obyvatelích kláštera zůstalo jen jakési podivné muzeum s mnoha nesourodými exponáty včetně obřího lisu na olivy.

Bílý dům na Korfu

Znovu jsem přejel ostrov a podél jeho východního pobřeží jsem se dostal do Kalámí, které je spojeno s Geraldovým starším bratrem Lawrencem. Z většiny domů jsou dnes hotely a penziony a samozřejmě není kde zaparkovat. Projel jsem celé město se zoufalými obavami, jak vypátrám Lawrencův dům, když nenajdu ani kousek místa pro auto. Jediná možnost byla až na konci Kalámí. Když jsem vystoupil z auta, stál dům Larryho Durrella – White House – náhle přímo přede mnou. I tady jsem našel člověka, jemuž dům patřil. Zřídil v něm hospůdku, kde na zdech visela spousta Durrellových fotografií. Seděli jsme venku na terase, dole šplouchalo moře a malý člun právě přivážel z výletu skupinku turistů. Majitel domu se jmenoval Athénos Tassos. Párkrát se s Lawrencem setkal v osmdesátých letech. Bylo to už jen pár let předtím, než slavný spisovatel zemřel. Vyprávěl mi, že jeho otec si jako kluk s Lawrencem občas hrával. Rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, jak to tady asi tenkrát vypadalo. Upřímně řečeno se mi to příliš nedařilo. Z Kalámí se stalo vyhledávané turistické středisko a meziválečná prostota, kterou tolik obdivovala řada Lawrencových hostů včetně spisovatele Henryho Millera, je dávno pryč. Staré Korfu je teď asi třeba hledat jinde. Snad ve vnitrozemí a dost možná už není ani tam.

Malý Vládce světa

Kousek od Kalámí se zvedá nejvyšší hora Korfu nazvaná s příslovečnou řeckou skromností Pantokrator, tedy Vládce světa. Nic na tom nemění fakt, že je jen o málo vyšší než 900 metrů, takové už je Řecko. Z malého sedla pod vrcholem bylo vidět všechno, co jsem potřeboval. Zelené stráně dole pode mnou se vlnily jako nepravidelná sinusoida a v dálce se modralo jezero Antiniotissa. Sem, zvlášť na jaře, jezdila rodina Durrellových na pikniky. Matce se tu líbilo dokonce natolik, že prohlásila, že pokud zemře na Korfu, chce být pochována právě tady.

Osud ale zamíchal karty jinak. Přišla válka a idylickým časům odzvonilo. Durrellovi odjeli do Anglie a i když se na Korfu několikrát vrátili, už to nebylo ono. Člověk se prý nemá vracet tam, kde se kdysi cítil šťastný.

Gerald Durrell

Už půl století se čtenáři na celém světě pochechtávají nad knihou Geralda Durrella (1925–1995) O mé rodině a jiné zvířeně. Autor se v ní ve vzpomínkách vrací do šťastného dětství, které strávil se svou svéráznou rodinou na řeckém ostrově Korfu. V těchto nádherných časech mezi dvěma světovými válkami ještě neexistoval turistický průmysl a na Korfu jste tehdy mohli potkat sotva stovku cizinců. Rodina Durrellových tu prožila pět let, které později Geralda inspirovaly k napsání tří knížek (kromě jmenované u nás vyšly Ptáci, zvířata a moji příbuzní a Zahrada bohů). Ačkoli jeho knížky zaplavily svět, pro Durrella bylo psaní jen vedlejší pracovní poměr. Byl totiž hlavně uznávaným přírodovědcem a zvířatům, zvláště těm, kterým hrozilo vyhynutí, zasvětil celý svůj život. Na ostrově Jersey, poblíž anglických břehů, založil pro ohrožené živočišné druhy dokonce pozoruhodnou zoologickou zahradu.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .