Octavií Norskem - 2008 (2. část)

Na večerním trajektu z Bodo do Moskenes vládne pohoda. Kdekdo podřimuje, v koutku se baví skupinka řidičů kamiónů, pár lidí srká kafe u baru. Sedíme sami na palubě a přes ukrutný vítr popíjíme pivo a sledujeme, jak v dálce mizí silueta pobřeží osvícená pohasínajícím sluncem. Žhnoucí obzor temní a pod hradbou mraků se z oparu rýsuje rozeklaná křivka skalnatých Lofotských hor, na jejichž úpatí se téměř neznatelně mihotá několik světýlek.

VI. Lofoty

Je už tma, když opuštíme trajekt a vyrážíme z přístavu. Špatně se hledá nocleh, pobřeží je lemováno domy, za kterými se hned zvedají hory. Nakonec však nacházíme flíček trávy kosek od cesty, u vyhořelého stavení. Přidáváme se tak k německému cyklistovi a australské holce, kteří zde již mají postavený stan. Ráno kupujeme mapu hor, auto necháváme na plácku u místní školy a vyrážíme vzhůru směr Munkebu. Stezka stoupá kolem mnoha jezer a jezírek, dole je stále vidět moře, které jakoby se propadalo níž a níž. Podnikáme krátký výšlap polehku na kamenitý vrchol nad Dupfjorden. Je nádherné počasí, fjord hraje barvami od tmavě modré až po světle zelenou, na jeho konci kotví bílá loďka u červené chatičky. V dálce se moře ztrácí v mlžném oparu, kolem dokola pak jen hory a zase hory – první okouzlení nad Lofotskými sceneriemi. K večeru přicházíme k opuštěné Munkebu. Je zamčená a tak jen nakukujeme okny a tiše závidíme … kamínka, kuchyňka, postele s peřinami, vše ve dřevě. Na to, že odříznutá v horách a dá se k ní jen pěšky, je skvěle vybavená, uklizená a celkově vypadá, jako by ji včera postavili. Krajina kolem je tak členitá a posetá kameny, že nám trvá dobrou půlhodinu, než nalézáme malé místečko pro stan. Vaříme večeři, zatímco slunce zapadá za mohutný hřeben, na jehož konci se jako zub tyčí Hermannsdalstinden – náš zítřejší cíl.

Ráno nás slunce vítá do pravého vrcholového dne ! Obloha modrá kam až oko dohlédne, nefouká. Sbalení nalehko opouštíme stan a klesáme k plesu pod chatou. Pak opět kamenitou stezkou nahoru, přes vlhké sedýlko se zbytky sněhu k dalšímu plesu, na jehož břehu stojí maličký srub. Za ním se stezka vine docela nepříjemným traverzem po úbočí skály, po strmém hřebínku s provazy vylézáme na planinu, jejíž jedna strana je doslova ukousnutá strmým srázem, pod nímž se v hloubce černá hladina jezera. Jsme již celkem blízko k vrcholu a počasí vypadá stálé, necháváme tedy za kamenem část výstroje a dál stoupáme úzkým hřebínkem. Jeho pravá strana padá téměř kolmo ke hladině fjordu nějakých 500m níž, je odsuď nádherný výhled na panorama špičatých skalnatých hor okolo, z tmavé hlubiny děsně fouká. Poslední úsek cesty lezeme kamenným mořem a následně již jen po sklále, samotný vrchol je jakoby tvořen hromadou balvanů nasypaných na sebe. Úplně na špici se pak tyčí ten největší, na němž je postaven mužík.

Balancování na ploše půl metru čtverečního je zpočátku nepříjemné, výhled okolo však stojí zato. Na západ padá sráz 1029m dolů přímo do moře, na sever se až na obzor táhnou skalnaté vršky hor, mezi nimiž místy svítí hladiny fjordů a jezer a po nichž se plazí stíny mraků. Na východ je široký výhled nejbližším fjordem, na jehož konci se otevírá volné moře. Na jih se hory zužují do jakési špice, která končí opět volným mořem – jsme na jižním cípu nejjižnějšího obydleného Lofotského ostrova (Moskenesoy). V dáli pak z moře čouhají tmavé skály menších neobydlených ostrůvků. Ležím na hraně nad srázem, nad kameny se vzduch tetelí, hluboko dole v dálce se třpytí zpěněná hladina moře, velmi tichounce sem doléhá šum bříboje. Zcela opuštěný vrchol Hermannsdalstinden není ani zdaleka nejvyšší, na který jsem kdy vylezl, rozhodně je však jeden z nejhezčích (jestli ne přímo nejhezčí). Povahou hor okolo a mořem v dáli, které ještě umocňuje dojem prostoru, je to v rámci našich suchozemských středoevropských měřítek zcela nevšední zážitek.

Další den se po cestě zpět dolů ještě bez batohů vydáváme na menší vršek přímo nad Moskenes a poté již za nádherného počasí a chvílemi téměř vedra slézáme k Oktávce. Jedeme ještě kousek na jih do rybářské vesničky A, je však již podvečer a tak oba svorně unaveni předchozím výletem táboříme na plácku u moře nad malým útesem. Zatímco se smráká, sedíme opřeni v závětří o vyhřátou skálu a sledujeme hejna racků a bílou tečku trajektu, ztrácející se více a více na jih. Teprve druhý den pak pořádně procházíme vesničku, navštevujeme muzeum lovu tresek a jako praví drsňáci ochutnáváme sušenou tresku (brrr) a olej z tresčích jater (brrrrrrrr). Teprve pak se vydáváme na cestu a pomalu projíždíme Lofotami po E10 na sever. Na pláži u Flakstadu nachází Hláďa mrtvého tuleně, někde za Vatvollem spíme u cesty. Prší, je zima, komáři jsou zpět.

Prší, je zima. Obyčejný most u křižovatky Narvik – Harstadt ale i tak stojí za zastávku, teprve poté slavnostním vyhlídkovým tempem přejíždíme tento nejsevernější bod naší cesty. Je mi, jako bych se vracel v neděli z vandru, a tak se radši kocháme čerstvě zasněženými vrcholky hor a v živé debatě na téma „tornáda versus mosty“ dočista přejíždíme odbočku do Švédska a najednou se ocitáme na předměstí Narviku.

VII. Na jih !

U odbočky stojí dva stopaři. První stopaři za celou cestu ! Nejprve jen projíždíme kolem, museli bychom přeházet celý zadek – máme sklopené sedadla. Nakonec ale nadšení vítězí a vracíme se. „Nazdar kluci, kde se tu berete ?“. Kluk a holka z Prahy zírají na auto. Během dvaceti kilometrů na hranice se projevuje, že jsme už dva měsíce s Hláďou stále jen sami a nemáme si s kým pořádně pokecat. Jeden přes druhého na Pražáky chrlíme historku za historkou, s patřičnou ležérností vyprávíme o nástrahách silnic, o divočině hor, s nadhledem větrem ošlehaných cestovatelů líčíme krásy drsného severního kraje. Na hranicích je pak z vyhřátého auta vysazujeme do studené pustiny čerstvě zasněžených pohraničních hor, dáváme po kalíšku slivovice a loučíme se. Skoro je nám jich líto, je začátek září a na pohodové vandrování to už v těchhle zeměpisných šířkách moc není.

Míjíme pár domů za hranicí a noříme se do nekonečné severošvédské placky. Mimoděk si vzpomínám na slova Bjorna v Dánsku „jeďte do Švédska, to je pustina!“. Krajina je rovinatější a rovinatější, kolem nic než nízké oškubané stromky a mokřady. Bába a děda s kvérama, mrtvý sob na kraji silnice. Hodina jízdy planinou, pak benzínka, další hodina opět nic. Na 10km se silnice E10 mění v polňačku sypanou štěrkem. Po zážitku s předním sklem jen zoufale hledím vstříc každému autu, řítícímu se kolem nás jako by se nechumelilo. K večeru přijíždíme k podivné pahorkatině … ukazuje se, že jsou to haldy před hornickým městečkem Kiruna. Mám pocit, že ráno auto rozjedu, zařadím čtyřku, nastavím ruční plyn a celý den pohybuju volantem centimetr sem tam. Večer zastavím a jdem stavět stan.

A tak sedíme u ohně někde uprostřed Švédského borového lesa, pečeme maso a popíjíme ještě Norské pivo – slavíme dva měsíce na cestě – a na jasném nebi se světlý pruh nad obzorem náhle začně měnit, pohybuje se, až konečně se přes půl obzoru spustí zelený světélkující závoj, mění se, sype se dolů, mizí a zase se objevuje, nejprve nesměle, pak ale v plné kráse … až po pěti minutách mizí. Na autě je jinovatka, my stojíme zmrzlí uprostřed lesa a s očima vlhkýma (snad tou zimou) pozorujeme polární záři.

Ráno s hrůzou zjišťuji, že v nádržce na brzdovou kapalinu je slabá půlka. Protože jsme z lesa jeli kalužemi, není navíc vidět, která brzda teče. Ještě půl dne tak jedeme, než konečně zastavujeme na odpočívadle a nastává dělba práce – Hláďa vaří oběd, já repasuju levé zadní prasátko. Za hodinku a půl je vše hotovo, Oktávka brzdí jak divá a smaženice z všudypřítomných hub voní na stole. A zase nekonečné roviny, stále stejný obzor les, cesta, les. Monotónní hučení motoru, 3250 ot./min., 85°C, 14.3V. Jen kilometry ubíhají … 50 .. 100 .. 200. U Haparandy překračujeme hranice do Finska a jedeme dál na Kemi, Oulu a Kaiaani. Od té doby, co jsem natankoval ve Švédsku, cuká motor. Když beru už několikátou plnou nádrž ve Finsku a stále cuká, nastává jednoho rána v lese hledání závady. Rozborka a vyčištění karburátoru však nepomáhá a tak už 500km jedeme s povytaženým sytičem. To jediné pomáhá a ačkoli nám tím spotřeba stoupá o půl litru, v autě se dá alespoň vydržet.

Další noc spíme u kamaráda v Joensuu, a dále pokračujeme na jih. Navštěvujeme středověký hrad Olavlinna a šílené panoptikum soch Patsaspuisto na zahradě starého mládence u ruských hranic. Míjíme desetikilometrovou kolonu ruských kamionů u odbočky na Světogorsk a konečně přijíždíme do Lappeenranty. Následující týden tak trávíme u kamarádky s přítelem, kteří nás systematicky zasvěcují do finské kultury. Finský hokej, finská sauna, tradiční finské jídlo a finské rybí speciality. A samozřejmě finské pití, pité pofinsku. Po dvou měsících jsme tak opět drželi v ruce příbor a spali v posteli.

Další zastávkou jsou Helsinky, kromě několika místních pamětihodností a pevnosti Suomenlinna nešlo nenavštívit také proslulé restaurace Zetor a Vltava. Rozpačité pocity mě provázely, když jsme se pak s večerem nalodili na trajekt, po měsíci a půl dali sbohem skandinávii a vypluli vstříc domovu. Chvíli mi trvalo si uvědomit, že nejsme v Brně na Zvonařce ale v Tallinu, když jsme se pár minut po půlnoci celí ospalí vylodili. Hned na kraji města nás však probral nečekaný šok – zastavili jsme dvěma stopařkám a ty nás odmítly. Zřejmě sehrála roli pokročilá noční hodina, podivný vzhled vozu, divoký vous spolujezdce a nevalné vzezření ospalého řidiče. Nicméně Hláďu to opravdu vzalo a celou další hodinu, kdy jsme ujížděli tichou estonskou nocí, s ním nebylo kloudné řeči. A tak jsme se nad ránem zašili na malinký plácek hluboko do lesa a myslíce na to, že za pár dní budeme možná doma, konečně znaveně usnuli.

„Jseš zhýčkaný Norskem ty vole, to není Rusko ani balkán, prostě to tu vypadá jak u nás …“, odvětil Hláďa na můj udivený pohled z okýnka a poznámky doprovázené kroucením hlavou. Přejeli jsme hranice do Lotyšska a já si nemohl pomoct – cítil jsem se jak tenkrát na Ukrajině. Asi má pravdu, jedem prostě jen domů …

VIII. Z podzimu do babího léta

Cesty se zhoršují, co chvíli je v širých zarostlých lánech vidět opuštěná budova, stodola, kravín. Po měsících skandinávské umírněnosti a ohleduplnosti si nemohu zvyknout na lotyšský styl řízení. Naprosto hazardní a agresivní předjíždění, objíždění kudy to jde, vytlačování do odstavného pruhu, pokud člověk včas sám neuhne. Předjíždí nás bílý Opel s SPZtkou „666 ADT“. Po patnácti kilometrech zastavujeme u benzínky … v příkopě leží cyklista, z kola je vrtule, onen Opel stojí se zkrvaveným rozbitým předkem na krajnici.

Silnice E67 chvílemi vede těsně po pobřeží Baltu a na mnoha místech svádí k procházce po nádherné písečné pláži lemované borovým lesem, teprve před Rigou uhýbá dál od moře. Podle mapy to vypadá, že se hlavní město dá objet, rozhodujeme se ale, že by byla škoda jej nepoznat alespoň z auta. Jen co vjíždíme na předměstí, nevím, jestli tohoto rozhodnutí litovat a nadávat nebo jestli se radši smát, plně se ponořit do víru neskutečného provozu a užívat si tuto šílenou rallye. Kdo nezažil, nepochopí. Absolutní chaos, prakticky bezvýznamné značení na silnici. Typický přístup Lotyškého řidiče – „silnice je široká na 4 auta, takže se musí prostě vlézt 4 auta. Že někdo namaloval na silnici nějaké čáry, odbočovací pruhy, zebry nebo nějakou plnou čáru mě nezajímá“. Divoké před-ob-v-jíždění kohokoli kamkoli, způsobené zejména náhodně se objevujícími a zase bez varování mizícími pruhy. Do toho trolejbusy, tramvaje, taxíky s pomačkanými nárazníky … potácející se pán s poloprázdnou lahví, stojící na zastávce. Naštěstí není tak těžké si na tuhle prasečinu zvyknout, takže za chvíli už mám styl k nerozeznání od domacích a kupodivu celkem plynule a bez nehody projíždíme centrem a cedule nás navádějí na výpadovku, kde nás tento obrovský chaos vyplivuje vstříc volné silnici. Ujíždíme po A8 směr Jeglava, asi na půl cesty táboříme v lese na krásném plácku pod košatými borovicemi. Sedíme potmě na střeše, popíjíme víno … ve vzduchu je cítit začínající podzim a nejistotu návratu.

Poprvé od Švédska, po téměř tisíci kilometrech, přestává sám od sebe cukat motor. Oktávka si jen vrní po Litevských dálnicích širokých jak letiště a já si tak vduchu říkám, jestli se závada „sama opravila“ (úsada na ventilu nebo v karburátoru ?) nebo je to ticho před definitivní smrtí nějaké součástky v motoru. Oktávka ale naštěstí vrní dál a dál, zastavujeme se u Križiu kalnas (Hora křížů) a ve Vilniusu. Před Kalvarií nás zastavuje policista. Tušíce problémy, beru mu první slovo a radostně volám „Zdrástvujtě!“ (nevím proč, ale automaticky začínám rusky). „Zdrastvujtě. Katoryj god eta mašina ?“ – „1965. Jechajem iz Norwegie. 8000km !“. Podařilo se mi odepnout pás a začínám hledat doklady, zatímco policista kulí oči. „Z Norwegie ? Što tam ?“ – „Gory.“ – „Gory ???“. Právě jsem nahmatal tašku s dokladama. „No charašo, jeď.“, salutuje kroutíc hlavou.

Přejíždíme hranici a vítá nás nekonečná rovina rzecipospolitej polskiej. První český kamión – chlapík veze dřevo z Ruska a říznou severomoravštinou nám říká, že jsme blázni. Hurá, jsme skoro doma ! Dál a dál na jih, nocleh u jezera, bloudění chaoticky značenými výpadovkami Warszavy. Navštěvujeme solné doly Wieliczka u Krakowa a fičíme směr Bialsko-Biala. V ponurém deštivém podvečeru překračujeme 21.9. v 18:30 hranici v Českém Těšíně. V Ostravě-Porubě, 33km od domova, po téměř 9000km, chytáme defekt levého zadního kola. V nevlídné lijavé tmě měním rezervu a teprve ve 20:45 projíždíme kolem cedule OPAVA. Odjezd do Brna necháváme až na další den, vrháme se do kruhu kamarádů a oslavujeme příjezd … jsme doma !