O nebezpečí na cestách

Přepadení uprostřed tuniské pouště i tetanus v džungli Mexika. Cestování s sebou přináší řadu skutečných i zdánlivých nebezpečí. Z mnohých nepříjemných situací se však časem stanou báječné historky.

Putování po světě našem vezdejším nemusí být vždy a pouze jenom legrace. Občas přichází okamžiky, kdy je člověku všechno jenom ne veselo. Jeden z nich nás potkal před časem v červnu. Na severu Afriky, přesně řečeno v Tunisu.

Náš průvodce Samir byl Berber, který vystudoval v bývalém Československu tělovýchovu, mluvil česky s nenapodobitelným přízvukem a se smíchem se prohlašoval za černého – ač k této barvě měla jeho pokožka hodně daleko – Čecha. Byl to zajímavý člověk, tedy onen průvodce. Mladý sympatický mladík a velký vlastenec. Se zápalem nám líčil všechny krásy své země, a že jich bylo požehnaně. A když zjistil, že se domluvíme francouzsky nebyl k zastavení.

A tehdy mu moje žena položila zásadní otázku, která jak se ukázalo později, měla velký vliv na vývoj dalších událostí. Zeptala se ho totiž, zda je v poušti bezpečno. Následoval vodopád slov o tom, jak je poušť nejen krásná, ale i bezpečná, její obyvatelé milí a k cizincům přívětiví. Moc jsem tomu po svých zkušenostech z různých koutů světa nevěřil, ale má žena se nadchla a její nadšení – nerad to prozrazuji – bývají občas nebezpečná.

Náš hotýlek stál na samém okraji pouště a tak v podvečer, když jsme se trochu vzchopili z náročné odpolední vyjížďky, nutně přišlo to, co muselo přijít a čeho jsem se obával už od odpoledne. Má zvídavá a krásně romanticky založená manželka navrhla, abychom se šli projít kousek do pouště. Ano, bylo to nesporně lákavé. Slunce se chýlilo k západu a jeho paprsky prosvítající korunami palem na hřbetu jedné z nejbližších dun kreslily tak fantastické obrazce, že by si je nedokázal vymyslet ani ten nejšílenější impresionista. Snažil jsem se vzdorovat s poukazem na všechna možná nebezpečí, jež na nás v poušti číhají. Nerad to přiznávám, ale vymýšlel jsem si všechno možné a lhal jsem jako o závod. O hadech a štírech, lupičích a zlodějích žen, jenom s olgoj chorchojem jsem narazil. Záhady světa má moje žena v malíčku a o dotyčné nestvůře zcela přesně ví, že se (pokud existuje) vyskytuje pouze v poušti Gobi.

Ovšem jak už to bývá obvyklé, když si žena něco usmyslí, muž je obvykle zcela bezmocný. A tak jsme za chvíli vyrazili. Moje žena v lehkých pantoflíčcích (jdeme přece jen kousek) se poněkud znechuceně vyhýbala nesčetným hromádkám velbloudího trusu, které byly snad všude, ale ani to ji neodradilo. Já s nespokojeným mručením jsem se loudal za ní. A za chvíli už jsme kráčeli ruku v ruce dál. Ona uchvacující krása podvečerní pouště zaujala i mne natolik, že jsem docela zjihl a lyrická nálada bohužel otupila všechny mé, jinak obvykle dobře fungující, instinkty.

Setmělo se, jak už to v těchto krajích bývá, náhle a bez varování. A to už jsem přece jen začal naléhat na návrat.

„Ještě tam na tu dunu a pak půjdeme.“

Nerad, ale souhlasil jsem. A náhle jsem uslyšel kolem ve tmě hlasy. Chytil jsem manželku pevně za ruku a teď už nekompromisně ji táhl zpátky. Bohužel pozdě! Najednou se vynořili ze tmy a bylo to, jako by nás obkopila smečka vlků. Pomalu se přibližovali. Bylo jich asi šest. Kruh se zužoval.

„Vy máte krásnou ženu, monsieur“, ozvalo se a po mé ženě už se dychtivě sápala umouněná ruka. Zareagovala bleskurychle. Jen to plesklo a ruka byla dole. A to byl signál. Začala mela. Hlavou mi proběhly všechny možné – hlavně ty nejšílenější scénáře. Odrazil jsem první dva a zařval:

„Proboha zdrhej!“

Moje žena si bleskově sundala své pantoflíčky a já se bláhově domníval, že pochopila a nastane zběsilý úprk, ke kterému se za chvíli připojím i já. Omyl! Stála vedle mne, oči vytřeštěné hrůzou a ani se nehnula. Nevěděl jsem, jestli se mám vztekat, nebo být dojat tím, že mne neopouští. Na prožití těchto pocitů však nebyl čas. Všechno běželo jako ve zrychleném filmu. Jednoho z těch dvou, kteří se sápali po mně, jsem prudce kopl tam, kde my muži to cítíme opravdu nepříjemně. Zavyl, sesunul se na písčitou zem a zkroutil se do klubíčka. Druhému jsem se vysmekl a koutkem oka jsem zahlédl, jak se další dva sápou po světle mého života. Vrhl jsem se k nim, ale připadal jsem si poněkud beznadějně. Pak ale přišel spásný nápad. V kapse jsem měl něco peněz, bankovek i mincí. Bleskurychle jsem je vytáhl a hodil je tomu nejbližšímu do obličeje. S úlevou téměř nepopsatelnou jsem viděl, že zareagovali všichni stejně. Přesně, jak jsem předpokládal, nechali nás stát a vrhli se na zem a ve tmě hrabali po cenné kořisti. Chytil jsem Hanku za ruku a utíkali jsme tak rychle, jak snad nikdy předtím. A při vší vážnosti celé situace jsem se musel v duchu smát. Moje žena bosá, s pantoflíčky v ruce, uháněla a bosými chodidly šlapala do velbloudinců, které si ještě před chvíli tak ošklivila. Jen to mlaskalo. Doběhli jsme ke spásným světlům a celí uhnaní a rozklepaní se vrátili do hotýlku.

Když jsem si druhý den rozpačitě a s omluvou půjčoval od Samira trochu peněz, a jen tak mimochodem a ve zkratce mu vylíčil, jak jsme o ně přišli, jeho snědá a stále usměvavá tvář úplně zešedla. Chvíli nebyl mocen slova a pak nám velmi, velmi opatrně, nicméně důrazně vyhuboval.

A já mám dodnes Saharu spojenou nejen s nádherným západem slunce v korunách palem na dunách, ale taky s větou:

„Vy máte krásnou ženu, monsieur.“

A je to pravda!

Někdy se ovšem také stane, že se vlastně nic neděje, ale když se naplní přísloví – „Strach má velké oči“, může to s člověkem opravdu pěkně zamávat. I následující historka se odehrála v červnu o několik let později a na místě o mnoho tisíc kilometrů vzdáleném od africké pouště a sice v selvě, neboli pralese mexického poloostrova Yucatán.

Bylo vedro k nevydržení a tak vlhké, že jsem nebyl schopen říci, zda jsem tak mokrý od vlastního potu nebo od devadesátiprocentní vlhkosti vzduchu. Asi to bylo od obojího. A tak jsem se rozhodl, že si připravím něco k osvěžení. Kokosové mléko s rumem. Dělá se to tak, že mačetou se odsekne špička kokosového ořechu a dovnitř se vlije trochu rumu, nejlépe bacardi. Nápoj je to vskutku lahodný a nesmírně osvěžující. A tak jsem levou rukou uchopil ořech, pravá napřáhla mačetu – sek! A bylo to. Bohužel však ne, to co být mělo. Ořech byl tvrdý, mačeta se svezla a rozsekl jsem si dosti slušně levou dlaň. A aby toho nebylo dost, jak jsem byl v nápřahu, ztratil jsem rovnováhu a padl na zem. Obě ruce se zabořily do měkké pralesní půdy a otevřená rána byla hned plná hlíny. A přesně v tom okamžiku jsem si uvědomil, že už mám dva roky propadlé očkování proti tetanu a všude kolem mne se to mikroorganismy, jež způsobují tuto zákeřnou nemoc jen hemží. A propadl jsem panice. Najednou jsem cítil jak mi trne šíje (ne nadarmo se tetanu jiným výrazem říká „strnutí šíje“). V té době jsem ovšem netušil, že první příznaky se projevují až po osmi hodinách.

A tak jsem se hned začal litovat, asi tak, jak to v krizových okamžicích dělá každý z nás. Žehral jsem na svůj osud, měl jsem chuť křičet: „Proč zrovna já a ne Kim Ir Sen?“

Protože už se pomalu stmívalo, ustlal jsem si pod jedním stromem a ulehl v přesvědčení, že ráno už se neprobudím. V jednu chvíli jsem byl dokonce v pokušení začít psát dopis na rozloučenou, ale tuto myšlenku jsem z čiré pověrčivosti zavrhl. Co kdyby přece jen ne, tak abych to zbytečně nepřivolával.

Pak jsem si vzpomněl na neuvěřitelnou statečnost jednoho ze svých nejoblíbenějších cestovatelů a badatelů Alberta Vojtěcha Friče. Dodnes chovám ve své knihovně jako vzácnou relikvii první vydání jeho knihy Indiáni Jižní Ameriky. Ten na tetanus opravdu zemřel koncem II. světové války. A do poslední chvíle, kdy byl schopen mluvit, diktoval popis příznaků této smrtelné choroby svému synovi, aby později mohl být využit vědou. I já jsem začal popisovat svoje pocity, ale nakonec mne sebelítost přemohla natolik, že jsem usnul. Probudil jsem se nad ránem a s hrůzou zjistil, že nemohu otočit hlavou a krk mám celý strnulý. To už jsem se opravdu loučil se světem a ze samého loučení znovu usnul. Ke svému velkému údivu jsem se opět probral k životu, a to když už slunce vesele zářilo a jeho paprsky se snažily poněkud marně proniknout hustou spletí pralesní vegetace.

Přežil jsem. A ten bolavý krk? Přeležel jsem si ho na jednom zcela nevhodně položeném kořeni. Inu, opravdu někdy platí, že „strach má velké oči!“ Jediné, co mne dodnes mrzí, že těch několik zápisků o domnělém tetanu jsem samou radostí ihned hodil do ohně. Škoda, dnes by to bylo docela zajímavé svědectví o psychickém stavu člověka zdánlivě ohroženého smrtí.

Text je úryvkem z připravovaného cestopisu „Záhada ďáblových očí“.