0
0

Podívat se na Nový Zéland byl náš sen. Považovali jsme ho za téměř nesplnitelný. Že jsme si ho nakonec splnili může hlavně impuls v podobě levných letenek do Aucklandu. Ten odstartoval krátké přípravy, počítání nákladů a rozhodnutí bylo na světě. Poletíme!

Plán cesty byl prostý – přiletíme do Aucklandu, půjčíme si obytňák a projedeme oba ostrovy. Tak jsme to udělali. Místa, která jsme chtěli vidět jsme si vytipovali z průvodců, Internetu a za pomoci našich kamarádů, kteří tam už byli. Celá naše cesta trvala 3 týdny i s letem.

Na Zélandu jsme byli v rámci našeho jara (duben), ale na jižní polokouli byl začátek podzimu. Výhodu to mělo hlavně v tom, že už bylo po sezóně a většina služeb byla za mimosezónní ceny a přitom počasí bylo stále ještě dobré (noci trochu chladnější, ale to nám nevadilo). Nevýhoda byla, že se stmívalo už po šesté hodině večer.

Nový Zéland je země rozprostírající se na dvou ostrovech, které se nachází zhruba 2000 km jihovýchodně od Austrálie. Rozloha Nového Zélandu je srovnatelná např. s Itálií nebo Polskem. Oba ostrovy leží nad sebou a jmenují se prostě – Severní ostrov a Jižní ostrov. Severní ostrov je lidnatější, průmyslovější (pokud se to tak dá říct) a kultivovanější. Jižní ostrov je méně zalidněný, je divočejší a přírodnější.

Na Zélandu žije něco přes 4 miliony lidí. Ze tří čtvrtin jsou to potomci přistěhovalců z Evropy, zbytek jsou Maorové, asijci a ostatní národy. Maorové na Zéland přišli z ostrovů Polynésie během 9.-14. století. Prvním Evropanem, který roku 1642 objevil Nový Zéland, byl holandský mořeplavec Abel Tasman. Další návštěvník z Evropy sem dorazil až roku 1769 a byl to kapitán James Cook. V zemi se platí novozélandským dolarem. Na Zélandu panuje mírné klima a mají zde čtyři roční období jako u nás (jen obráceně, protože se nachází na jižní polokouli).

A ještě dvě základní slova. Maorsky se Nový Zéland řekne Aotearoa, což znamená země dlouhého bílého oblaku (ao = oblak, tea = bílý, roa = dlouhý). To proto, že na obloze se vždy nějaký mráček najde a vrcholky hor jsou často zahaleny oblacích. Druhým souslovím je kia ora. Je to maorský pozdrav „vítej“, „hodně štěstí“, „hodně zdraví“ atp. (obdoba havajského aloha), se kterým se na Zélandu setkáte hodně často a po pár dnech ho začnete bezděky používat také.

Den první (pondělí 9.4.2007) – Vídeň -> Soul

Odjíždíme autem přes Prahu do Brna. Dál autobusem do Vídně (letenky byly bohužel už jen z Vídně). Let z Vídně do Soulu (letiště Incheon) trval zhruba 12 hodin a byl celkem v pohodě, poloprázdné letadlo. Letělo se napříč Ruskem a potom přes Čínu dolů do Koreje.

Den druhý (úterý 10.4.2007) – Soul

Na letišti Incheon (Soul) máme trochu čas a tak vyrážíme na výlet mimo komplex letiště. Vybíráme nejkratší okruh z nabídky místní cestovky – do Buddhova chrámu nedaleko. Samotný chrám (pokud se tak několik skromných domků dá nazvat) byl pěkný, oáza klidu. Cestou byl vidět rozvoj okolo letiště i celé oblasti – všude se stavělo ve velkém.

Další let ze Soulu do Aucklandu trval také zhruba 12 hodin. Letělo se přímo na jih – kousek nad Japonskem a potom už byl jen Pacifik široko daleko. Let byl trochu horší – letadlo bylo plné lidí a už nešlo zabrat tři sedačky pro jednoho, takže jsme tolik neodpočívali a byli mnohem unavenější :-(

Den třetí (středa 11.4.2007) – Nový Zéland, Auckland

Ještě když jsme v letadle, tak nás při pohledu z okénka vítají první zélandské ostrovy a poloostrovy. Jsme plni očekávání…

Po příletu do Aucklandu vyzvedáváme batohy a procházíme letištní kontrolou. Už v letadle jsme dostali k vyplnění řadu formulářů. Vyptávají se v nich na všechno (zbraně, navštívené země, …). Kontrolují nám i podrážky trekových bot, jestli mezi vzorkem nejsou zbytky něčeho, čím bychom na Zéland zavlekli nějakou chorobu nebo prostě něco (máme na sobě turistické boty do hor – šetříme místo v batohu a tyhle největší boty máme na nohou). Pouští nás přes všechny kontroly. Konečně jsme tady i úředně!

Na letišti začínám shánět auto. Chceme si půjčit malou obytnou dodávku – na Zélandě jí říkají campervan (camper = kempovací, van = dodávka). Mám z domu vytisknutých pár kontaktů – obcházím je na letišti a v blízkém okolí (mají tu buď sídlo nebo stánek). Nejlevnější mají bohužel vyprodáno a musíme vzít zavděk dražším vozítkem. Mají ho ale volné až od druhého dne. Po vyřízení formalit s autem jedeme do levného hotelu, který nám doporučili na informacích, a spíme až do rána.

Campervany půjčují například Maui, Britz, Escaperentals, Tuicampers, Backpacker Campervans. Můžete zkusit i porovnání na stránce Kiwitravel.

Pro příště: Je levnější si vše naplánovat v předstihu a zaplatit přes Internet z ČR. Na poslední chvíli služby nemusí být dostupné nebo jsou dostupné a jsou dražší.

Ještě přidám jeden tip ke campervanům, který jsme objevili až na místě: Některé půjčovny (viděl jsem to například u Escaperentals) občas potřebují přepravit své vozy z nějakého místa na jiné (zpravidla z Jižního na Severní ostrov) a nabízí na tyto trasy levnější ceny. Máte tedy pevné místo výjezdu a návratu a čas, do kdy auto musíte vrátit. Jak mezitím Zéland projedete, je už na vás.

Den čtvrtý (čtvrtek 12.4.2007) – Auckland -> Coromandel

Z hotelu se necháváme odvézt do půjčovny (odvoz z/na letiště je zdarma, tak jen řidiče ukecáme, aby nás místo na letiště hodil do půjčovny), chvíli čekáme a pak už jsme na řadě. Podepisuju pár papírů, dostáváme klíčky a předají nám campera. Jsme teď volní a vyrážíme. První kilometry (a navíc po městě) jsou hodně nezvyklé a divím se, že jsme je zvládli bez škrábanců. Na Zélandě se totiž jezdí vlevo. Ještě celý první týden si pletu strany a když chci řadit tak sahám pravačkou na dveře nebo třeba místo blinkrů zapínám stěrače :-)

Naše vozítko je vybavené postelí pro dva + jedním místem nahoře (pro jedno dvě děti popř. menší dospělou postavu). Postel je skládací, z ní jsou ve dne sedačky a stolek. Dále tam je čtyřplotýnkový vařič (plynový), lednička, dvě skříňky a dřez. Zásobník vody je dole (ten průběžně, zhruba jednou za dva dny, doplňujeme na benzinkách, v kempech atp.). Máme tady taky elektrické topítko (to jsme využili snad jen jednou v kempu, když jsme byli připojení na elektrickou síť). V kabině, kde jsou tři místa k sezení, je běžné vybavení plus klimatizace a CD přehrávač. Naše první cesta vede k obrovskému supermarketu na předměstí Aucklandu. Mimo jídla a potřeb na zhruba dva týdny cesty kupujeme i dvě cédéčka, abychom měli cestou co poslouchat.

Po nákupu už konečně vyrážíme na cestu. Jedeme na poloostrov Coromandel. Je to středně velký kopcovitý a lesnatý výběžek Severního ostrova východně od Aucklandu. Jedeme nejprve podél pobřeží a potom takovou zapadlou cestou napříč poloostrovem. Cesta je štěrkovitá, občas mám pocit, že jedu korytem potoka. Výhledy jsou skvělé, okolo to vypadá jako džungle. Pobavila nás značka na začátku – „serpentiny příštích 25 kilometrů“. Cestu jsme projeli, auto je v pořádku.

Naším cílem je Hot Water Beach. Přijíždíme sem navečer a místo je plné lidí. Pláž dostála svému názvu (Hot = teplý, Water = voda, Beach = pláž) a nalézáme přesně to co čekáme – pískem vyvěrá horký pramen a stéká do moře. Okoukneme ho a odcházíme přespat do auta, zaparkovaného na asi 500 metrů vzdáleném parkovišti.

Den pátý (pátek 13.4.2007) – Poloostrov Coromandel

Ráno je deštivo, ale vylézáme na pláž a jdeme k místu s teplou vodou. Jsme tu třetí. Nalézám dobré místo a hloubím rukama jámu. Občas vytáhnu ruce z písku s nadávkami – voda z pramene je tak horká, že si musím dávat pozor a nestrkat ruce přímo do něho. Kdybyste sem jeli, klidně si sežeňte lopatičku, půjde vám hrabání lépe. Z jámy nakonec sešlo protože se díra stále zaplavuje pískem z moře i z pramene, ale máme alespoň takovou louži na smočení. Přestalo pršet, ale příliš teplo není. Jednou jsem zaběhl zkusit moře a bylo dost studené. Naštěstí je kde se ohřát :-)

Okolí je úžasné, plácáme se ve vodě a zevlujeme. Bohužel se tu množí lidi a tak to po pár hodinách vzdáváme. Bylo to tu fajn. Moc fajn. Kousek přejedeme a další zastávkou je Cathedral Cove. Jde o krátký trek podél pobřeží s cílem na plážích v okolí velkého skalního okna. Procházíme se tu, ležíme, kocháme se. Opravdu úžasný kout Země.

To bylo pro dnešek vše a rozhodujeme se co dál. Další den máme v plánu navštívit známou oblast Rotorua a to je z Coromandelu kus cesty. Vyrážíme na cestu ještě večer. Dorážíme k Rotorua už za tmy, parkujeme a spíme kdesi poblíž města na vedlejší cestě.

Den šestý (sobotu 14.4.2007) – Whakarewarewa (oblast Rotorua) -> Wai-o-tapu

Ráno jsme přijeli k branám maorské vesnice Whakarewarewa (celým maorským názvem „Whakarewarewatanga o te ope taua a Wahiao“). Téměř odevšad kam se podíváme stoupá pára (ze země, z jezírka u parkoviště, z vesnice).

Pro vstup je nutné koupit lístek. Ten kupujeme a čekáme na průvodce. Přichází žena v klobouku – maorka neurčitého věku. Provází nás celou vesnicí, je báječná a milá. Cestou vidíme jezírka a průduchy páry, kde se vaří jídla. O kousek dál jsou „lázně“ – řada zděných bazénků v zemi s různě teplou vodou – a dokonce i jedním ležícím domorodcem (nevím jestli se tam opravdu koupe nebo tam leží, aby měli turisté co fotit).

Dál míjíme kostelík se hřbitůvkem. Zem je tu horká takže své mrtvé pochovávají do zděných odvětrávaných hrobů nad zem. Všude okolo kostelíka i hrobů stoupá pára.

Dalším a posledním bodem na cestě s průvodkyní je Pohutu gejzír. Je docela pěkný, škoda že se k němu nemůže blíž. Oblast je prý předmětem sporu s druhou vesnicí a je uzavřena. Dál už se procházíme sami podle mapky. Míjíme barevná jezírka i bublající bahno. Na skok také navštěvujeme představení domorodých tanců. Potom při procházce mezi těmi stromy, výpary a jezírky zabloudíme a vylézáme až za čas, u cesty venku u parkoviště, kde máme auto. Jdeme opět dovnitř hlavním vchodem a prohlížíme si ještě místní náměstíčko – plácek a typický „sněmovní“ maorský dům. Nakonec ještě neodoláme a dáváme si kukuřici vařenou v jednom z termálních jezírek (drahá, ale dobrá…). Pokračujeme autem na jih. Cestou ještě navštívíme další geotermální oblast a to Wai-o-tapu. Jde o území plné barevných a bublajících jezírek. Největší termální jezero je žluto-oranžovo-modré Champagne Pool s bublinkami, které skutečně vypadá tak, jak název napovídá (Champagne = šampaňské, Pool = bazén).

Po procházce odjíždíme a cestou ještě zajíždíme k Huka Falls. Je to nízký, ale silný vodopád na říčce Waikato, která vytéká z velkého jezera Taupo. Je už pozdě a přístup k vodopádu je zavřený. Koukáme na něj chvíli z dálky a odjíždíme dál.

Dál pokračujeme na jihozápad k místu, kde budeme kempovat dvě noci. Druhý den máme v plánu zdolání přechodu zvaného Tongariro Crossing.

Parkujeme v kempu poblíž. Je to náš první kemp na Zélandě. Je docela spartánsky zařízený, ale vše potřebné tu je. Správce je příjemný chlapík, vysvětluje nám co a jak a hlavně nám zařizuje autobus na ráno. Spíme samozřejmě v campervanu, ale kuchyně a sprcha s teplou vodou v kempu se hodí :-)

Den sedmý (neděle 15.4.2007) – Tongariro Crossing

Informace o treku Tongariro Crossing jsou na stránkách DOC (anglicky). Jde o jednodenní trek, zhruba sedmnáctikilometrový, který v letácích a průvodcích nazývají „pravděpodobně nejkrásnější jednodenní túra Nového Zélandu“. Podle fotek to vypadá úžasně, těšíme se. Jinak Tongariro (1.986 m. n. m.) je jedna ze tří sopek shluklých u sebe, další dvě jsou Ngauruhoe (2.291 m. n. m.) a Ruapehu (2.797 m. n. m.). Nejaktivnější z nich je Ruapehu, která vybuchla velkým výbuchem naposledy v roce 1996 a zničila při tom jezero o průměru 500 metrů, které se do té doby nacházelo v jejím kráteru.

Ráno čekáme na autobus, který nás doveze do výchozího bodu treku. Nechceme jet autem jednak proto, že se tam asi krade (upozornění v průvodci) a také proto, že začátek treku je jinde než konec a pro auto bychom se museli – asi zase autobusem – vracet. Jedeme dřívějším spojem, abychom se vyhnuli davům. Začátek je pozvolný krásnou krajinou, slunce svítá, tak doufám, že i ten opar na vrcholku sopek, který vidíme, se rozplyne. Asi po hodině chůze začíná stoupání. Trochu fouká vítr a občas mrholí, ale na to jsme připraveni – natahujeme bundy, zakrýváme pláštěnkami batohy. To se ale nedá říct o některých z našich spoluputovníků, kteří jdou v mikině, kraťasech a doslova bílých teniskách. Stoupání je prudší a prudší, je to docela vysilující a navíc vcházíme do mlhy. Asi po další hodině se dostáváme na jedno z plató ve vrcholových partiích hory. Jsme rádi, že už nelezeme do kopce, ale počasí nám to vynahrazuje jinak – je mlha, fičí a leje. Foťák ani nevytahuju, nechci ho zničit vodou a také není co fotit – vidíme na 5 metrů před sebe, pak je šedivá hradba.

Tu a tam pohledem do mapy zjišťuju co jsme minuli (výhledy na vulkán, jezírka, výhledy do krajiny, …). Všude okolo je dost lidí a nemáme proto problém s orientací, sám bych tu ale jít v tomhle počasí nechtěl. Teniskáři musí být promoklí a promrzlí, vůbec jim nezávidíme. Teď oceňujeme, že jsme si nabalili i zimní bundy a boty do hor a už nelitujeme těch narvaných batohů co jsme vláčeli po letištích.

Občas stoupáme a klesáme, jak jdeme krajinou mezi dvěma sopkami. Tady poblíž Tongariro se točily scény z Pána Prstenů a mám asi podobné pocity jako když Frodo a Sam kráčeli těmahle (zrovna dnes) šedivýma horama plnýma mlhy a kamení k Mordoru 😉

Klesáme. Dole pod náma jsou vidět dvě jezírka. Je tu už trochu líp vidět a tolik neprší. Odpočíváme a poprvé vytahuju foťák. Za čas sestupujeme z kamenitých polí a začíná vegetace. Jdeme pěšinou po trávou porostlých kopcích. Asi za 20 minut dojdeme k chatě (Ketetahi Hut), kde odpočívá množství lidí, kteří dorazili před námi. Také odpočíváme. Jsme už pod mraky takže se nám nabízejí úžasné výhledy na vzdálenější kopce a jezera. Sedíme, svačíme a kocháme se.

Po svačince a odpočinku uvolňujeme místo dalším putovníkům a vyrážíme dál. Teď už jen sestupujeme ke konci treku – k autobusu, který nás odveze zpět do kempu. Jdeme dobře udržovanými pěšinami s úžasnými výhledy. Tu a tam, v místech geotermální aktivity, ze země stoupají oblaka páry. Potom končí travnatý porost a začíná hustý les. Do něho vcházíme a asi po půl hodině docházíme na konec treku. Stihli jsme to docela dobře, po nedlouhém odpočinku náš autobus odjíždí.

Jsme rádi, že jsme zase v campervanu a jsme samozřejmě smutní, že jsme toho nahoře moc neviděli. Správce kempu říká, že jsme měli smůlu, že je obvykle vidět alespoň něco. Říkáme si „tak příště“ a jdeme spát.

Den osmý (pondělí 16.4.2007) – Waitomo Caves

Program dalšího dne mám na svědomí já. Neodolal jsem nabídce z letáků, které jsme nabrali na letišti v infocentru, a zatoužil jsem po poznání zdejšího podzemí. Míříme zpátky na sever k Waitomo Caves (jeskyně Waitomo). Nabídka provozovatele byla pestrá, zvolil jsem prohlídku podzemního jeskynního systému po vodě – tzv. blackwater rafting nebo cave tubing (jízda po řece na povrchu byla na Zélandě nabízena jako whitewater rafting). Šel jsem na to sám, protože Íře se do té studené vody vůbec nechtělo.

Akce proběhla tak, že v danou hodinu jsme měli sraz v infocentru poblíž jeskyní. Tam nás navlékli do neoprenů, dali přilby, čelovky a duše z pneumatik (to byl jako ten raft :-) Potom nás naložili do dodávky a odvezli k říčce. V ní jsme natrénovali skok do vody (skákali jsme pozpátku s duší naraženou na zadku – museli jsme vypadat úchvatně 😉 Následoval odchod ke vstupu do jeskyní a krátká instruktáž. Jdou s námi dva průvodci. Potom už prolézáme jeskyně, zatím suchou nohou. Po čase docházíme k podzemní říčce a způsobem „po zadku“ do ní skáčeme. Plujeme po hladině sedíce v duších, pádlujeme rukama a prohlížíme si říční tunely a jeskyně. Občas musíme přejít mělčiny po nohou. V jednom místě je jeskyně hodně vysoká a asi deset metrů nad námi vidíme vysutou plošinu, po které procházejí návštěvníci, kteří jeskyně procházejí při suché prohlídce.

Po chvíli vlezeme do tunelu velikého akorát tak na postavu člověka, usedáme na zem a zhasínáme baterky. Tady můžeme naplno obdivovat to, co už jsme viděli cestou – světlušky („glow worms“). Sedí na stropě a světélkují. Je to jako pohled na hvězdné nebe. Úžasné. Pokračujeme a přes malý vodopád (1 metr) skáčeme do podzemní říčky. Potom už pádlujeme k východu. Voda je studená a na konci jsem rád, že už z ní vylézám. Následuje odchod k dodávce, přejezd do centra, teplá sprcha a převléknutí do suchého. Dostáváme teplou polévku s houskou, na obrazovkách vidíme naše fotky, které udělali průvodci. Tím celá zhruba tříhodinová akce končí. Ten den potom ještě jedeme kousek na jih a spíme na odpočívadle.

Den devátý (úterý 17.4.2007) – Taranaki

Dál pokračujeme camperem na jih k Taranaki (2.308 m. n. m.). Jde o nádhernou a relativně symetrickou sopku. Prý hrála japonskou sopku Fudži v Posledním samurajovi s Tomem Cruisem. Na vrcholku, který vidíme skrz mraky jen občas, je pokryta sněhem. Vyjíždíme až kam to jde a tam obcházíme, fotíme a kocháme se. Je hodně velký vítr. Na túru nemáme čas a po Tongariru ani pomyšlení – vrcholek je opět v mracích. Výhled je ale skvělý a to jak občas na Taranaki, tak hlavně do krajiny.

Dnešek je v podstatě přejezdový. Míříme do Welingtonu. To je hlavní město Nového Zélandu, přestože má asi o milion obyvatel méně než Auckland. Dorážíme tam večer a kupujeme lístky na trajekt na Jižní ostrov na další den (lístky stojí 98 NZD za nás dva a 155 NZD za campera, to je 253 NZD celkem). Trajekty mezi ostrovy provozují dvě společnosti – Bluebridge a Interislander – jedna je levnější, druhá rychlejší a komfortnější. Parkujeme a spíme za městem na odpočívadle.

Den desátý (středa 18.4.2007) – Wellington -> Cookův průliv -> Marahau

Naloďujeme se na trajekt, který nás převeze přes 26 km široký Cookův průliv mezi ostrovy. Po rampě najíždím camperem do lodi. Tam nám ukáží kde parkovat, je tu natěsno jedno auto vedle druhého. Procházíme loď a vylézáme nahoru na palubu. Čekáme na vyplutí a prohlížíme Wellington svrchu. Počasí není příliš přátelské – fouká a občas do toho mrholí. Wellington se vzdaluje, ale vidíme ho dlouho protože plujeme rovně zátokou, než vyjedeme na moře.

Vyplutí na otevřené moře poznáváme prakticky okamžitě – loď se mnohem více houpe a s ní některým pasažérům i žaludek. Plavbu trávíme střídavě v prostorách lodi a na palubě. Na palubě si nacházíme místečko za větrem, které je vyhřívané komínem, takže nám je fajn. Když nám to stačí jdeme zase do podpalubí, kde si čtu v průvodci.

Plavba do přístavu Picton na Jižím ostrově vede dlouhou zátokou, která se vine mezi zdejšími ostrovy a poloostrovy. Míjíme i v protisměru jedoucí trajekt konkurenční firmy (hezčí, rychlejší, dražší).

Z lodi vyjíždíme na vedlejší silničku do Nelsonu. Cestou jsou nádherné výhledy – severní pobřeží jižního ostrova je plné zátok. Jedeme přes město Nelson, kde máme trochu problém s autem. Zjišťuji, že nám nefungují některá světla a zapalovač cigaret (= nabíječky na foťák, databanku a mobily – nabíjeli jsme něco prakticky pořád). Odhaduju to na spálenou pojistku, tak sháníme opravnu. Už ve druhé nalezené opravně nám to opraví. Byla docela sranda s mojí angličtinou vysvětlovat opravářovi, že nám prdla pojistka. Byl ale v pohodě a opravil nám to za rozumnou cenu.

Cestou ještě zastavuje nakoupit v Motuece. V místním supermarketu potkáváme několik Čechů – je sklizeň a oni tady poblíž pracují. Jinak Čechů je na Zélandě hodně. Najdete je všude tam, kde něco roste a dá se tam pracovat – sklízet víno, jablka, atd. prostě všechno. Naším dnešním cílem je osada Marahau u Abel Tasman National Park na severu Jižního ostrova. Odtud chceme zítra vyrazit na výlet do národního parku. Parkujeme v kempu a seznamujeme se v místním obchodě s mapkami parku. Vymýšlíme plán na zítřek.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .