0
0

Den jedenáctý (čtvrtek 19.4.2007) – Abel Tasman Coast Track

Informace o treku jsou na stránkách DOC (anglicky). O kempu v Marahau, vodních taxi a spoustu dalších věcí se dozvíte na webu turistického centra (anglicky).

Abel Tasman Coast Track prochází přes Abel Tasman National Park. Jde o tří až pětidenní túru (záleží jak jste rychlí chodci a jak dlouho se zdržíte kempováním). V parku jsou tábořiště, kde se dá přenocovat (nutné objednat dopředu – v sezóně jsou dost plná). Na celou trasu bohužel nemáme čas a proto volíme jen její jednodenní díl. Plán je tedy na světě. Podle průvodce jsme vytipovali jeden úsek treku – prý nejhezčí – a chceme ho projít. Ráno jdeme koupit lístky na loď (watertaxi, zpáteční jízdenka za 30 NZD za osobu). Ta nás odveze na začátek naší tůry a potom nás z jejího konce odveze zpět do kempu v Marahau. Tato malá vodní taxi tu jezdí jako autobus s jízdním řádem a pevnými zastávkami – není problém je využít.

Loď nás veze podél úžasného pobřeží, písečného i skalnatého. Zážitek navíc umocňuje nádherné slunečné počasí. Mimo zastávek podle jízdního řádu má člun i dvě „tématické“ – jedna je v místě rozeklané skály vystupující z vody (Split Apple Rock) a druhá je u kolonie tuleňů. Spolu s ještě pár lidmi vystupujeme na písečnou pláž v zálivu Onetahuti a vyrážíme na túru.

Jde se pěšinou, místy krásně vonícím lesem, místy po nádherných plážích. V téhle oblasti je dobré sledovat příliv (high tide) a odliv (low tide) protože v době odlivu se dá cesta zkrátit pěšky přes zátoky, kde je v době přílivu voda. Rozpis přílivů a odlivů na každý den mají např. v obchodě v Marahau. Nám se daří suchý přechod až přes poslední ze tří zátok. Ale těch dvou „obchvatů“ nelitujeme – viděli jsme krásná zákoutí a prošli po lanových mostech, které u nás zas tak často nepotkáváme. Cestou míjíme ostatní chodce i lidi v tábořištích a také ty, kteří si pronajali mořské kajaky a jedou v nich podél pobřeží. Po několika hodinách od startu docházíme k pláži, která je vedle té, ze které budeme odjíždět. Děláme pohodu a prolézáme jí. Je to stejná pláž, kde jsme ráno vysazovali dva lidi z lodi – jen teď je hladina o pět metrů níž a k vodě daleko. Na pláži sbíráme mušle, já fotím, prostě si to nádherné místo užíváme.

Když se doba našeho odjezdu nachýlí, tak pomalu vyrážíme tam, kde nás loď má nabrat. Jdeme bosi po pláži, ale já za chvíli obouvám boty – mušlí je tu tolik, že to je jako chůze sklem – křupou pod nohama a řežou mě do chodidel. K druhé pláži (Anchorage) je to dál než jsme si mysleli a k lodi dorážíme jen tak tak. Kdybychom přišli o minutu dvě později, asi by už na našem místě seděl někdo jiný. Loď přijíždí do Marahau, z vody jí, s námi na palubě, vytahuje traktor a veze nás na lodi na podvozku, do osady – je odliv a moře je docela daleko.

Dnešek byl úžasný. Kýčovitě krásná příroda ve spojení s nádherným slunečným počasím a průzračným mořem – co dodat?

Den dvanáctý (pátek 20.4.2007) – Marahau -> Pancake Rocks

Z Marahau odjíždíme na jih. Chceme objet jižní ostov po západní straně, pak jižní a nakonec po východní – zhruba. Cesta krásně ubíhá a ve spojení se zdejší krajinou je to pohoda. Zastavujeme v Buller Gorge u Swing Bridge – prý je to nejdelší provazový most na Novém Zélandě. Je to atrakce pro turisty – vstupné, krátká prohlídka a malý skanzen zlatokopectví. V okolí a na západním pobřeží celém je rozeseto spoustu bývalých zlatokopeckých osad. Před sto a více lety to tu muselo být plné lidí a některá místa podle dobových fotek asi hodně zdevastovaná těžbou. Více na jih zastavujeme u Pancake Rocks (pancake = palačinkové, rocks = skály). Je to hned u cesty. Pancake Rocks je malá oblast s rozeklanými pobřežními skalami, které vymodelovalo moře. Hornina se tu ukládala ve vrstvách, ty zvětrávaly každá jinak (napřeskáčku) a tak eroze vytvořila skalní věže a útesy, které vypadají opravdu tak, jako kdybyste naskládali palačinky na sebe a vyřezali z nich skaliska. Je navečer, pozorujeme tu chvíli západ slunce a pak popojíždíme a někde na odpočívadle přespáváme.

Den třináctý (sobota 21.4.2007) – Hokitika -> Franz Josef Glacier

Dnešní hlavní zastávkou je Hokitika – město pounamu (zeleného kamene – nefritu). Je tu asi deset (dvacet, třicet?) dílen na zpracování ozdob a sošek ze zeleného kamene. Vcházíme do několika dílen propojených s obchody a v jedné nakupujeme pár drobností. Vypadá, že tu v městečku mají dobré zboží. Když se nad tím zamyslím zpětně, tak jinde měli výrobky ze zeleného kamene také, ale už to nebylo ono (dražší ceny, menší výběr). Nejlevnější nefrit jsme ale viděli na letišti v Aucklandu (menší výběr než v Hokitice).

Na konec návštěvy si dáváme kafíčko a muffina v místní kavárně. Svítí sluníčko, tak tu děláme chvíli opravdovou pohodu. Z města jsou krásně vidět Jižní Alpy a pohled přes řeku určitě stojí za to.

Pokračujeme na jih. Po cestě obdivujeme zdejší husté lesy vypínající se až na úbočí Alp. Západní pobřeží prý kdysi bylo mekkou hipíků a zbytku jich tu prý žijí dodnes. My jsme žádného nepotkali, ale je fakt, že jsme je nehledali. Co jsme ale hledali byly termální prameny. Měli jsme na ně tip od našich kamarádů. Místo jsme našli a šli jsme ho prohledat. Došli jsme k relativně velké řece vytékající z hor krásným údolím. Místo samo o sobě bylo okouzlující. Prameny jsme ale nenašli. Tak zase jednu věc necháváme na příště :-)

Svištíme ještě dál na jih. Cestou tu a tam zastavujeme na focení a koukání. Přijíždíme do osady Franz Josef Glacier poblíž ledovce Franz Josef Glacier (ledovec Franze Josefa). Procházíme infocentrum, zítra chceme udělat výlet k jednomu ze zdejších ledovců. Nakonec vybíráme bližší Franz Josef. Nabízí tu, jako všude, mnoho aktivit vč. výstupu na ledovec s průvodcem nebo letu helikoptérou. Na spaní se přesunujeme mimo osadu na odpočívadlo u cesty.

Den čtrnáctý (neděle 22.4.2007) – Franz Josef Glacier -> jezero Hawea

Ráno vstáváme a snídáme. Já ještě poletuji po pobřeží, kde jsme parkovali, a dělám pár fotek. Přejíždíme na parkoviště k ledovci Franz Josef Glacier. Bereme batohy a vyrážíme. Je pod mrakem, ale neprší. Není to daleko a cesta je zajímavá. Kromě davů lidí tu potkáváme i výstražné značky typu „dál už nechoďte, nebezpečí záplavy“, „nebezpečí padajícího ledu“, „nebezpečí padajícího kamení“, „nebezpečí nevím už čeho“. Takovéto zákazové tabule míjíme s těmi skupinami lidí asi třikrát – nikdo si tím hlavu neláme, jednou přelézáme i zábradlí. Jdeme širokým kamenitým korytem, které vyhloubil ledovec, až k jeho čelu. Je to pro nás středoevropany zajímavá podívaná. Děláme pár fotek, okukujeme okolí a asi po půl hodině vyrážíme zpět. Na ledovec si sami netroufáme – nechceme riskovat úraz.

Z fotek na infocedulích cestou je vidět, jak se ledovec v čase měnil. Vidíme jak hodně ustupuje – kde byl před sto dvěstě lety a jak byl velký a kde je dnes a jak je proti původní velikosti malý (i když pro nás je to pořád obrovský kus sněhu a ledu).

Oběd vaříme u známého jezera Matheson. Známé je tedy spíše pro fotografy. Dělají se přes něho kýčovitě krásné fotky hory Mount Cook. Kompozice je taková, že vpředu je jezero v zeleni stromů, v němž se zrcadlí masa hor a za ní vykukuje zasněžená nejvyšší hora Zélandu – Mount Cook (maorsky „Aoraki“, 3.754 m. n. m.). Dnes je bohužel zataženo takže náš pohled končí na úpatí hor, výš už jsou mraky :-(

Po shlédnutí ledovce Franze Josefa a obědě se ještě jedeme juknout na sousední Fox Glacier. Vyjíždíme až kam to jde a potom jdeme pár desítek metrů k vyhlídkové plošině. Hmmm, dobrý. Ledovec je to podobný, jen jinak zatočený podle údolí, kterým se sune. Otáčíme to a odjíždíme dál.

Naší poslední zastávkou na západním pobřeží je odpočívadlo u silnice poblíž Haastu. Je večer okolo páté, za hodinu se začne stmívat. Přímo u odpočívadla jsou lavičky, rozhledna ze dřeva (zavřená) a písečná a kamínková pláž. Ta mě naprosto pohlcuje a asi hodinu tu fotím. Pláž je dlouhá několik kilometrů a celá je pokrytá naplavenými kmeny. Krásné, fantaskní místo. A je to taky jediné místo, kde nás na Zélandě žraly komáři.

Chci ještě najet pár kilometrů a proto pokračujeme v jízdě do vnitrozemí i po tmě. Dojedeme až k jezeru Hawea. Tam zastavujeme na odpočívadle a přespáváme. Jezdit po Zélandě v noci je ale škoda – přijdete o spoustu úžasných výhledů a případně i zastávek. Už jsme to potom nedělali.

Den patnáctý (pondělí 23.4.2007) – jezero Hawea -> Queenstown -> jezero Te Anau

Ráno se u velkého podlouhlého jezera Hawea probouzíme do nádherného podzimního dne. Svítí slunce, okolo zlatá tráva, zralé rudé šípky a na jezeře opar…

Po krátkém focení u jezera vyrážíme opět na jih. Cestou míjíme říčky, pastviny s kravami a ovcemi, kopce porostlé travou, farmy a pole. Je tu i hodně vinic. Před Queenstownem se zastavujeme v bungge centru u Kawarau Bridge. Skáče se ze starého už nepoužívaného silničního mostu nad říčkou, která teče několik desítek metrů pod ním skalním kaňonem. Jde o kolébku bungee-jumpingu a první místo na světe, kde se provozoval komerčně (od roku 1986 ho provozuje A. J. Hacket, zakladatel a průkopník bungee-jumpingu). Samozřejmě, že si skočím (kde jinde bych to měl poprvé zkusit než tady :-) Skvělý zážitek, trochu rychlý a krátký, ale skvělý. V okolí jsou i vyšší bungee-jumpy (až 134 metrů), ale mě bohatě stačil tenhle čtyřicetitřímetrový.

Ještě chvíli tu okukujeme ostatní skokany a místo samotné a pokračujeme dál. Projíždíme okrajem Queenstownu a míříme k jezeru Te Anau – našemu dnešnímu cíli. Krásná krajina pokračuje. Míjíme historický vláček jedoucí pastvinami plnými ovcí, troubíme na sebe.

Zkoušíme zajet ještě k jezeru Manapouri – jestli bychom ještě nestihli vyjížďku lodí – je už ale pozdě. Pokračujeme k jezeru Te Anau, kde jedeme do kempu a po jídle a hygieně se ukládáme ke spánku. Je to asi nejluxusnější kemp, co jsem zatím viděl.

Den šestnáctý (úterý 24.4.2007) – Milford Sound

Programem dnešního dne je výlet k Milford Sound. Milford Sound je jeden z mnoha fjordů nacházejících se na jihozápadě Jižního ostrova Nového Zélandu. Podle všeho by měl patřit k nejkrásnějším. Vede k němu jediná cesta v délce 120 km a to právě z Te Anau. Cesta je ještě úchvatnější než běžné cesty na Zélandu. Jedeme nedotčenou krajinou národního parku Fiordland, který se rozprostírá po celém jihozápadě ostrova a je zapsán na seznamu UNESCO. Cestou tu a tam zastavíme u jezera, říčky, výhledu do krajiny.

Milford Sound je také cílem jednoho z nejznámějších vícedenních treků Nového Zélandu – Milford Track. Takových treků je po celém Zélandě desítky (jedním z nich je i dříve zmíněný Abel Tasman Coast Track), ale ty vyhlášené a známé jsou v sezóně hodně plné. Kvůli ochraně přírody na ně pouštějí denně jen několik desítek lidí a je proto nutné se objednat dopředu. Cestou jsou chaty DOC (Department of Conservation – něco jako ministerstvo ochrany přírody), do nichž se právě objednává ubytování (jinde se přespávat nesmí).

Nejvyšší bod cesty je v horách a nazývá se Homer Tunnel. Je to úzký tunel (na jedno vozidlo) vyražený ve skále, kterým se jezdí podle semaforu. Byl vyražen asi před šedesáti lety. Do té doby nebyl do Milford Sound přístup auty. Čekání na zelenou nám zpříjemňuje skupinka papoušků Kea, kteří tu různě poskakují a žebrají jídlo od projíždějících. Za tunelem sjíždíme serpentinami a do Milford Sound to už není daleko. Zastavujeme u infocentra abychom načerpali informace a měli představu o místě. Kupujeme výlet lodí po fjordu. Přejíždíme na parkoviště a před odjezdem lodi ještě procházíme okolí, fotíme a kocháme se zálivem, horama, vodopádem i majestátnou horou Mitre Peak (to je ta nejvyšší špičatá). Dnes je bohužel pod mrakem a občas mrholí.

Loď je menší, je nás na ní asi dvacet pasažérů. K dispozici je káva a čaj, takže se trochu zahříváme. Loď jede zálivem a tu a tam zamíří ke skále a průvodce nám vysvětluje co je tam zrovna k vidění (rostliny, geologie, vodopády, …). Zajíždíme pod menší vodopád, dobrodružnější povahy si berou erární pršipláště a jsou se smočit. Mezitím posádka nechává napadat vodu do sklenic a roznáší je k přípitku na důkaz čistoty zdejšího prostředí (voda ve skleničkách vypadá jako šampaňské). Doufám, že nahoře do vody nečůrají veverky :-)

Vybrali jsme delší trasu lodí a ta nás vyváží z fjordu až ven na moře. Ústí zálivu z něho není téměř vidět, protože je zatočené a proto prý byl Milford Sound objeven až relativně pozdě. Loď se otáčí a míří zpět.

Protože chceme vidět i podmořský svět, necháváme se vysadit na podmořské observatoři. Tady je klasická hala s fotkami a prosklenou stěnou, kterou je vidět na záliv. Uprostřed haly je zhruba deset metrů hluboká šachta, kterou sestupujeme dolů k průhledům pod hladinu. Dole vidíme zdejší pomořský svět včetně vzácných černých korálů (jsou bílé :-). Po příjezdu další lodi na ní nastupujeme a plujeme s ní zpět do hlavního přístavu. Výlet to byl hezký. Škoda jen trochu počasí, ale na druhou stranu tam prý díky dešti bylo vidět mnohem víc vodopádů, než je běžné za slunečného počasí.

Rada: Stačí si koupit kratší výlet lodí – uvidíte vše podstatné, bude to levnější a ušetříte čas například na procházku po okolí.

Osobně se mi Milford Sound líbil. Příště kdybych tu byl, a protože „povinný“ Milford Sound už jsem viděl, zvolím plavbu po jezeře Manapouri, prohlídku zdejší vodní elektrárny a projížďku po Doubtful Sound – asi by tam nebylo tolik lidí a příroda by byla také zajímavá.

Už je celkem pozdě a máme před sebou cestu zpět, proto vyrážíme k Te Anau. Ještě tu a tam zastavíme a okukujeme místní krásy. Dnes končíme před Te Anau a parkujeme na zapadlé cestě u jezera.

Den sedmnáctý (středa 25.4.2007) – jezero Te Anau -> Curio Bay

Ráno se vydáváme na cestu opět dál na jih. Chceme dojet až k jižnímu cípu ostrova. Počasí není nic moc, je pod mrakem a fouká. Projíždíme krajinou, je to z větší části zemědělská rovina (pole a pastviny lemované stromy). Když dojedem k moři, čeká nás tu dlouhá písečná pláž v zálivu Te Waewae. Chvíli na ní koukáme z vyhlídky a pokračujeme na východ přes Invercargil a dál.

Zastavujeme se až v Curio Bay. V tomto místě jsou dvě zajímavé věci – zkamenělý les a záliv, kde jsou k vidění delfíni (bohužel jen v létě). Prohlížíme zkamenělý les, který je skálou odrytou činností moře. Vidíme zkameněliny stromů s jasně čitelnou strukturou dřeva. Po té přejíždíme na vyvýšený útes nad zátokou a vyhlížíme další součást zdejšího pobřeží – tučňáky. Nevidíme bohužel žádné. Společnost nám dělají jen rackové a tu a tam nějaké auto, které sem zabloudí. Jdeme se ještě projít po pláži.

Po procházce vyrážíme dál. Projíždíme pohoříčkem Catlins. Krajina je to asi hezká, ale nemáme na její průzkum čas. Kopírujeme pobřeží na severovýchod a potom na sever. Počasí stále větrné a měnící se mezi zataženo a deštěm. Přespáváme v příšerném kempu někde cestou.

Rada: Jestli pojedete jih Jižního ostrova jen okouknout (= nemáte tam něco, co chcete vyloženě vidět) a jste omezeni časem jako my, tak zvažte, jestli to má smysl. Po tom co jsem viděl si myslím, že to smysl nemá a radši bych ty zhruba dva dny věnoval oblastem nad Christchurchem (Kaikoura, Arthur´s Pass atp.) popřípadě i jiným částem Zélandu.

Den osmnáctý (čtvrtek 26.4.2007) – Moeraki Boulders -> Oamaru -> jezero Pukaki

Ráno zastavujeme na pobřeží u známé atrakce – Moeraki Boulders. Jsou to kamenné koule všech velikostí, které jsou roztroušené po písčitém pobřeží. Malé koule už si rozebrali místní a turisté, takže tu zbyly jen ty, co se nedají odvézt bez jeřábu. Jsou zajímavé, nezvyklé. Trochu je okukujeme a fotíme. Potom jdeme mrknout do obchodu na útesu poblíž a v kavárničce si dáváme ranní kávu.

Pokračujeme na sever přes Dunedin a Oamaru. Zastavujeme v Oamaru kde náš průvodce hlásí další kolonii tučňáků. Chceme je konečně vidět. Je tu zastavená doprava a po chvíli vidíme proč – městem prochází průvod s muzikou a spoustou lidí. Asi nějaký svátek. Pokračujeme do přístavu. Tady nás nadchnou značky ukazující na přítomnost tučňáků.

Na mola vybíhající do moře, z nichž by byl pěkný výhled, se nemůže (jedno je rozpadlé = nebezpečné a druhé asi kvůli ochraně ptactva). Je tu ale infocentrum, tak se tam jdeme mrknout. Nic extra, pár tučňáčích suvenýrů. Za infocentrem nás překvapí kus amfiteátru. Nejde o antickou památku, ale o zastřešená sedadla sloužící k pozorování tučňáků. Nakonec se dovídáme, že tučňáci mají hnízda ve stráni a v nich tráví noci. Ráno se potom vydávají na lov do moře a vrací se z něho zase navečer. Už je nám jasné proč je přes den nevidíme – jsou na moři a loví. Nechce se nám tu čekat dalších několik hodin do večera s nejistým výsledkem a vyrážíme dál na sever.

Za Oamaru odbočujeme doleva směrem k horám v dálce. Naším cílem je odjet z pošmourného počasí na sever, kde snad bude líp, a ještě něco před odletem vidět. Směřujeme k jezerům Pukaki a Tekapo, která by měla být vrcholem našeho putování. Cestou zastavujeme u skalních maleb Maorů v Takiora. Je to u cesty v ohradě s ovcemi – musíme dávat pozor kam šlapeme :-) Popojedeme zase pár desítek kilometrů dál. Oběd si vaříme na vyhlídce na hráz a přehradu jezera Aviemore. Úžasná krajina je umocněná podzimními barvami. Rozhodujeme se nejet po hlavní cestě vlevo, ale objíždíme přehradu po úzké a prázdné cestě zprava. Stálo to za to – opuštěné, divoké, barevné. Je tu spoustu prostoru na kempování, dalo by se tu v pohodě stanovat nebo parkovat s campervanem. Parkujeme a chvíli tu trávíme. Trháme šípky na čaj, večer nám tahle dobrota přijde vhod.

Zajíždíme obhlídnout i blízké a větší jezero Benmore. Hráz je zasazena za říčním ohybem a přehrazuje skalní údolí. Určitě by se okolo daly podnikout pěkné pěší výlety. My ale pokračujeme dál k městečku Twizel. Tady už je fidět fantaskní krajina podhůří a hor – opět Jižních Alp. Točily se tady záběry rohanských plání do Pána Prstenů (koupili jsme si totiž už na začátku mapu, kde jsou shodou okolností všechny ty informace o Pánu prstenů uvedeny :-)

Dojíždíme k jezeru Pukaki. Je skutečně tak modré, jak jsem o něm slyšel. Je už podvečer a voda skoro září modře. Zastavujeme na parkovišti a kocháme se. Pak jedeme ještě směrem k horám k vesničce Mount Cook a zastavujeme u začátku jezera Pukaki v kempu, kde přespíme.

Den devatenáctý (pátek 27.4.2007) – jezero Pukaki -> Jezero Tekapo -> Akaroa

Ráno jdu na procházku k jezeru. Prima věc taková ranní procházka, sice je to v ohradě s kravami a trochu se bojím aby si mě nevšimly, ale výhledy stály za to. Po snídani pokračujeme k osadě Mount Cook nacházející se v údolí pod stejnojmenou horou. Z druhé strany masivu Jižních Alp, vzdušnou čarou pár kilometrů, se nachází ledovce Franz Jozef a Fox, které jsme viděli před pár dny.

V osadě Mount Cook je pár domků a velký hotel. Zajímavější je okolí, které je úchvatné. Travnaté údolí s nažloutlou trávou v pozadí s jezerem Pukaki, které obklopují skalnaté hory. Sjíždíme nachvíli na prašnou cestu k Tasmanovu jezeru a fotím si (dál nemůžeme, auta z půjčovny mají tu cestu zakázanou). V zimě prý nahoře po ledovcích lyžují (heliskiing). V letácích tu nabízí i letní variantu – výlet helikoptérou nebo letadlem nahoru a tam procházka po ledovci – jeden let asi šest tisíc korun. My pokračujeme zpět okolo Pukaki k sousednímu jezeru Tekapo. Z jižního konce Pukaki ještě zkoušíme dohlédnout Mount Cook, který je celou dobu v mracích. Nakonec se to na chvíli daří a já jsem za to moc rád.

Jezero Tekapo je zhruba poloviční proti Pukaki. Rozprostírá se také v údolí mezi dvěma skalními hřbety. Pozorujeme jej od kapličky na jeho jižním konci. Je to drobná kamenná stavba zasazená na skutečně kouzelném místě. Vnitřek je strohý. Zaujal nás tam hlavně oltář. Není to takové místo, které známe z našich kostelů. Je tam pouze dřevěný stůl, za ním je prosté okno na jehož parapetu stojí kříž. Oknem je nádherný výhled na jezero a hory za ním. Totální krása. Umím si představit, že do tohohle kostelíka chodím častěji :-)

Ještě dobu posedáváme na břehu jezera na kamenech a užíváme si slunce a výhledu. Je to jedno z posledních míst, které navštěvujeme a tak si ho vychutnáváme… ..a žádám Íru o ruku. Je trochu překvapená a říká ANO. O ruku jsem jí chtěl na Zélandě požádat, to jsem věděl, už když jsme sem letěli. Prsten jsem koupil dřevěný v obchodě u Moeraki Boulders, měli hezky malovaný. Jsem rád, že to nakonec klaplo takhle a tady.

Zítra, dle dohody, musíme vrátit auto v Christchurchi. Jedeme tedy přespat do posledního bodu, který hodláme navštívit – městečka Akaroa na poloostrově Banks u Christchurche. Do kempu nad městečkem dojíždíme v noci.

Den dvacátý (sobota 28.4.2007) – Akaroa -> Christchurch -> Auckland

Ráno vstáváme do podmračeného dne. Od kamarádů víme, že poloostrov Banks je nádherný. Je to v podstatě téměř kruhový pozůstatek dávné sopky s jezerem uprostřed, které je spojeno s mořem. Bohužel se výhledy do okolí nekonají – kopce jsou v mracích – vidíme jen zlomek krajiny. Balíme vše z auta zpátky do batohů, zbytky jídla dáváme do kuchyňky do kempu – snad někomu pomohou. Zajedeme ještě obhlédnout malé a malebné městečko Akaroa, kupujeme poslední suvenýry a potom už jedeme do Christchurche.

Půjčovna campervanů je poblíž letiště, což oceňujeme. Vracíme našeho campera, který nás tu spolehlivě a prakticky bez problémů vozil. Z půjčovny nás hodí zdarma na letiště. Odbavíme se a čekáme na odlet. Letíme s domácími Air New Zealand.

Vrátit campervan v Christchutchi a přeletět do Aucklandu, ze kterého odlétáme další den domů, jsme se rozhodli už doma. Vyhodnotili jsme to jako výhodnější – finančně to vyjde zhruba nastejno (letenka a příplatek za vrácení campervana jinde proti nákladům na cestu autem z Christchurche do Aucklandu vč. půjčovného a jízdenky na trajekt), ale časově ušetříme zhruba dva a půl dne, kde bychom toho za jízdy už příliš nového neviděli. Letenky jsme koupili po příletu hned první den na letišti v Aucklandu.

Přelet je bezproblémový. Vidíme západ slunce nad mraky, v dálce vrcholky Alp. V Aucklandu přespáváme v levném hotelu ve městě, protože se ještě chci projít městem. Nakonec procházka není nic moc, protože už je tma a prší. Kousek města okolo věže a přístavu jsme ale viděli. Hotel by příšerný – budil nás hukot z ulice a pokoj byl doslova maličký.

Den dvacátý první (neděle 29.4.2007) – Auckland -> Soul

Ráno odjíždíme na letiště v Aucklandu a odlétáme na sever do Soulu.

Všechny čtyři lety (Vídeň-Soul, Soul-Auckland a to celé zpět) jsme letěli s Korean Airlines. Obsluha byla příjemná. Jídlo pro nás bylo občas exotické a brali jsme ho jako zpestření (polévka s mořskými řasami a podobně). Nejlepší zážitek s Korejskými aerolinkami ale máme ze země. Na cestě zpět byl dlouhý čas na přestup v Soulu (přílet v noci, odlet v poledne druhého dne). Měli jsme proto od aerolinek zdarma hotel. Byl to pětihvězdičkový Hyatt. Po dvou a půl týdnech v campervanu to bylo hodně příjemné zpestření. V našich bagančatech, džínách a s krosnama na zádech jsme tam vypadali jako mimozemšťani :-)

Den dvacátý druhý (pondělí 30.4.2007) – Soul -> Vídeň

Snídaně v hotelu byla velká, luxusní a náležitě jsme si jí užili. Let byl v pohodě. Po příletu do Vídně jsme jeli autobusem do Brna k našemu autu, které jsme měli zaparkované u známého. Potom tradá domů, kam jsme dorazili nad ránem.

Tipy co na Novém Zélandu vidět a zažít

Nový Zéland je nádherná země. Všechno co si o ní představujete a znáte z fotek je prostě pravda – nikdo si to nevymyslel, nikdo si to nepřibarvil. Úžasnou přírodu tam potkáte téměř všude. Místní lidé jsou úplně v pohodě, žádný stres, žádné strkání. Ideální místo k cestování.

Z toho, co jsme na Novém Zélandu viděli, doporučujeme následující místa a zážitky:

1. trek po trase Abel Tasman Coastal Track v národním parku Abela Tasmana (jižní ostrov)

2. výlet v národním parku Fiordland např. do zátoky Milford Sound (jižní ostrov)

3. výhledy okolo jezer Pukaki a Tekapo (jižní ostrov)

4. teplá vyvěrající voda na Hot Water Beach a procházka ke Cathedral Cove na poloostově Coromandel (severní ostrov)

5. trek Tongariro Crossing (za hezkého počasí 😉 (severní ostrov)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .