0
0

Do Norska jsme vyrazili s cyklistickým zájezdem, abychom z jeho krás stihli poznat co nejvíce. Naše poznávání trvalo 14 dní na začátku srpna 2000. Na kolech jsme projeli oblasti jako Rallarvegen se sněžnou pokrývkou, Sognefjord, Nigardsbreen či Sognefjellvegen. Na pár dní jsme zakotvili u ledovcové řeky Sjoa, odkud jsme podnikli pár výletů jako např. údolím Muru, k jezeru Gjende a po okolí. Pěšky jsme si vyšlápli na Galdhopiggen a v kombinaci kolo-turistika i na Glittertind, dva nejvyšší vrcholy Norska. Závěrem naší dovolené jsme si projeli NP Rondane a Peer Gynt Vegen a skončili jsme na zmrzlině v Lilehammeru 🙂

5.8.2000 Den odjezdu

Z ČR odjíždíme po skupinkách. Zuzka a Slady nastupují jako první, a to v Praze-Holešovicích ve 21:30 a zbytek, Pavel, Lenka, Péťa a Vlastík, přistupují v Jablonci nad Nisou v 0:10. Takže z Jablonce už odjíždíme komplet. Pro začátek vyprávíme předchozí zážitky, protože pražská dvojka to málem nestihla, jelikož stáli na druhém ze 2 stejnojmenných nádraží. Nakonec to ale dobře dopadlo, a tak vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím.

6.8.2000 Napříč Polskem a cesta trajektem

Nudnou a zdlouhavou cestu napříč Polskem si pokoušíme zkrátit spánkem, někteří bohužel marně – Zuzka. Naštěstí před polednem přistáváme v polském Swinoujscie, kde čekáme nalodění na trajekt. Těšíme se, že si naše rozlámaná těla konečně odpočinou. Autobus se naloďuje zhruba ve 12:00. Z přístavu odrážíme v 13:30. Cesta trajektem trvá asi 6 hodin, které přečkáváme procházkami po palubě, hledáme místa na spaní, hrajeme kostky, pexesa a šachy. Připlouváme do švédského Ystad a čeká nás další noc strávená v autobuse. Díky předchozí únavě je tentokrát alespoň malým odpočinkem pro všechny.

7.8.2000 Hlavní město Norska – Oslo

Autobus se zastavuje ráno nad Oslem u skokanského můstku Holmenkollen, kde nastává první vykládání kol. Odtud v časných ranních a trochu chladných hodinách sjíždíme na kolech 7 km do centra Osla. Hnedle první sjezd vypadá tak trochu děsivě, protože z kopce se řítí 30 cyklistiky chtivých nadšenců po úzkých uličkách a cyklostezkách. Naštěstí to dopadá dobře a všichni v pořádku dojíždíme do krásného parku Frogneseteren, který je plný nádherných, i když poněkud zvláštních soch Gustava Vigelanta. Největší monumentem je sloup znázorňující touhu lidí po slunci (je tvořen lidičkami naskládanými na sobě od nejstarší po nejmladší, vztahujících své ruce k obloze) a řada soch kolem sloupu představující běh života. V parku je kromě soch i mnoho nádherných fontán, jezírek a květů. Po prohlídce parku ujíždíme směrem ke královskému paláci a dál k náměstí s radnicí a zvonkohrou místo zvonů, kde také hromadně přepadáváme první infocentrum a nabíráme prospekty a mapy nejen o Oslu. Dále vyrážíme k muzeu Vikingů na ostrov Bigdoy. Odtud pokračujeme do dalšího muzea Fram s historií Amundsenových výprav a lodí Fram, které narozdíl od muzea Vikingů navštěvujeme. Dostaly jsme doporučení jet se podívat do muzea zoologie a botaniky. Nejprve však navštěvujeme pevnost a pak se jedeme podívat do již zmíněných muzeí. Ale ouha, je pondělí, a to je očividně mezinárodní den volna pro všechna muzea, hrady, zámky apod. Na naše první tábořiště musíme ještě autobusem kousek za Oslo. Je malé a vedle úhledného hřbitova uprostřed lesní samoty. Tady jsme také poprvé poznáváme, jak se houbaří v Norsku.

40 km

8.8.2000 Rallarvegen

Ráno nás probouzí Kuba svým něžným – kuku. Balíme stany a jedeme ještě kousek autobusem. Kolem půl deváté vyjíždíme z nadmořské výšky asi 1000 m n.m. na druhou etapu – cestu Rallarvegen, přes náhorní plošinu Hardangervidda, kolem ledovcové čapky Hardangerjokulen. Jinak je tato cesta souběžná s železnicí, která spojuje Oslo a Bergen. Je ukrutná zima, silný protivítr a cesta je místy pod sněhem. Navíc nás prvních asi 30 kilometrů čeká stoupáníčko. Sice mírné, ale za těchto podmínek velmi nepříjemné. Po 25-ti kilometrech vítáme železniční zastávku v Einse, kde v teplíčku čekárny svačíme. Na venkovním teploměru zjišťujeme, že teplota se pohybuje pod bodem mrazu. Po sváče jedeme dál k vrcholku Store (asi 1300 m n.m.). Odtud sjíždíme kolem údolí Myrdal až na úroveň fjordu Sognefjord do městečka Flam. Skrze údolí teče mnoho říček s jasně modrou vodou a velkým množstvím vodopádů – super! Co se týče kvality cest, tak asfaltu se dočkáváme až v posledních kilometrech, zato jsme si pořádně užili šotoliny, kamení a sněhu.

Po dojetí všech účastníků zájezdu nakládáme kola a přesouváme se na naše další tábořiště, které rozhodně není tak ponuré jako to první, ba naopak. Leží sice těsně pod silničkou, ale naštěstí málo frekventovanou. Je to rozlehlé údolí mezi skalnatými vrcholky s protékající říčkou, no prostě nádhera!

85 km

9.8.2000 Sognefjord a Nigardsbreen

Ráno obvyklé balení stanů a cesta k největšímu evropskému fjordu – Sognefjord. Nejprve sjíždíme z kopců do Laerdalu, odkud jedeme podél fjordu až do Fodnes, kde za pomoci trajektu překonáváme již zmíněný Sognefjord a dostáváme se do Mannhelleru. Odtud pokračujeme do městečka Sogndal. Po obědě přejíždíme opět autobusem na parkoviště cca 15 km před jedním ze splazů největšího evropského ledovce – Jostedalsbreen, který nese název Nigardsbreen. K němu jsme se vydali na kolech. Dojíždíme však pouze na parkoviště před ledovcem,kde zamykáme kola a dál pokračujeme pěšky podél jezera vytvořeného odtáváním ledovce. Ledovec je krásně modrý a studený. Při zpáteční cestě se zastavujeme ještě v ledovcovém muzeu a potom už jedeme pouze po pohodlné cestě podél řeky po asfaltu s mnoha tunely až do dalšího tábořiště. Tam nejprve provedíme nejdůležitější očistu v ledovcové řece a pak stavíme stany.

37 km

10.8.2000 Sognefjellvegen

Ráno po snídaní jedeme na prohlídku vodní elektrárny Jostedal. Toto dílo norských stavitelů se skládá z mnohakilometrových tunelů skrz skálu. K samotné elektrárně přijíždíme s autobusem a vlek s koly kilometrovým tunelem ve skále. Na konci tunelu se autobus musí otočit na miniaturním místě v přítmí tunelu. Uvnitř prostoru vodní elektrárny máme přednášku o vzniku, parametrech a současnosti tohoto díla a shlížíme 20-ti minutový film o budování soustavy přehrad, kanálů a samotné elektrárny vůbec.

Po prohlídce jedeme dál podél Sognefjordu a následně do výšky cca 1000 m n.m. k začátku dnešní etapy – Sognefjellvegen s nejvyšším bodem 1434 m n.m.. Pouze tzv. Pantányho skupina se nechává vysadit o 15 km dříve v městečku Skjondalen, které leží na úrovni fjordu. Onu skupinu tvoří Pavel, Slady a jako jediný zástupce něžného pohlaví Lenka. Ano, jde právě o těch 1000 metrů výškových na 15-ti kilometrech. Jenže co netušíme, že prvních 6 km vede takřka po rovině. Ale pak to začíná…Hned na začátku se skupina roztrhává a každý si jede podle svého tempa. Nakonec stíháme ostatní ještě u autobusu, takže dál už pokračujeme pohromadě. I ostatní si užívají stoupání, a to z 1000 na 1434 m n.m. na 13-ti km. Náhorní plošina a cesta po ní je fantastická. Suprové houpačky nádhernou krajinou s výhledem na NP Jotunheimen. Nádherný den završuje božský sjezd po již zmiňovaných houpačkách (u nejodvážnějších dosahuje rychlost okolo 85 km/h). Ačkoliv klesání je velmi rychlé, stiháme si všimnout Kubovy cedule „TUDY 1,5 km“ a vidíme další krásný norský vodopád.

Poslední kilometry jedeme opět po šotolině podél řeky, kde se různým způsobem pasou krávy a ovce na louce a na cestě, komáři a kousavé mušky na nás.

Na pěkném místě hnedle vedle ledové řeky si naše parta nachází místečko stranou od ostatních. Děláme malý ohýnek a kolem 22:00 jdeme spát. Tato hodina v Norsku znamená usínat za plného denního světla.

75 km ,60 km

11.8.2000 Galdhopiggen

Poprvé můžeme vstávat ne v 7:00, ale až v 7:45. Tento den máme v plánu pokořit nejvyšší horu Skandinávie – Galdhopiggen (2469 m n.m.). Autobus nás odváží až na chatu Juvashytta a odtud se pěšky vydáváme k vrcholu. Počasí nám příliš nepřeje, ale i přesto se vydáváme k vrcholu. Na začátku cesty míjíme jezero a sjezdovku nacpanou nadšenými lyžaři, kteří na rozdíl od nás mohou lyžovat i v létě. Dále přes jedno velké kamenité pole k ledovci Styggesbreen. Před ledovcem je varovná tabule dokonce i v češtině, že ledovec se smí přecházet pouze ve skupinách uvázaných na laně. Navíc cedule obsahuje i krásný obrázek človíčka spadlého po hlavě do ledovcové praskliny. My to nakonec riskujeme beze všeho a ony hrozivé průrvy potkáváme výjimečně. Na konci ledovce nás čeká asi nejhorší a největší stoupání. To vede víceméně po kamenech a díky husté mlze si stále mysleli, že už jsme na vrcholu. Kýžený vrchol dobýváme zhruba po 2 hodinách a oslavujeme to „vaječňákem“, který s sebou nese Zuzanka na zádech za účelem oslavy jejího svátku. Jelikož nahoře není vidět o nic víc než dole a začíná nám při tom stání být poněkud frišno, sbíháme dolů, naběhli do autobusu a ujíždíme do městečka Lom. Zde dokupujeme zásoby a dvoulitrovou zmrzlinu Krokan. Pak už pokračujeme ještě o kousek dál na tábořiště s názvem Nybrau. To se nachází na vyvýšeném břehu řeky Sjoa. Jelikož na tomto tábořišti máme strávit 3 noci, dáváme si trochu víc záležet na výběru míst pro stany.

12.8.2000 Glitterlind

Doba vstávání tentokrát záleží jen a pouze na nás. Na vleku pro kola je vyvěšena mapa s trasami doporučených výletů. Kuba pouze oznámil, kam ten den jede on, ale jinak si můžeme dělat, co se nám zachce.

Jsou tam dvě trasy dlouhé cca 80 km. Jedna je pokoření nejvyššího bodu Skandinávie a druhá prohlídka dvou jezer. A protože Zuzka má od prvního dne problémy s kolenem a obě dvě tudíž nezvládá, rozhodujeme se jet na hory, protože nás přitahuje dobýt Glittertind.

Glittertind je nikoli nejvyšší horou, ale nejvyšším místem Skandinávie. Hora samotná je asi o 4 metry nižší než Galdhopiggen, měří 2465 m n.m., avšak vrchol je trvale pokryt ledovcem, takže s ním se její výška pohybuje od 2470 m n.m. výše, a jak je stále vyšší než Galdhopiggen.

Trasa pod vrchol je dlouhá 42 km a vede po šotolině nejprve mírně do kopce, pak asi 7 km docela strmě a navíc po dosti vyjetých a vymlácených varhanech a zbytek opět mírně až k horské chatě Glitterheim. Tam zamykáme kola, převlékáme se z cyklistického oblečení do vysokohorského, které si vezeme s sebou a hurá vzhůru. Po 42 km nás čeká převýšení cca 1300 metrů. Výstup je poměrně náročný a trvá nám 2,5 hodiny. Naštěstí nikdo nelituje, že nedal na Kubova slova, protože počasí je prostě suprové. Nahoru vycházíme pouze v krátkých kalhotách a tričku a rozhled…to se musí prostě vidět! Pohled na „Domov obrů“ (NP Jotunheimen) ze „střechy Skandinávie“ je nepřekonatelný, viditelnost cca 300 km ve všech směrech. Dobytí řádně zapíjíme českým pivem, provádíme fotodokumentaci a zkratkou po ledovci během hodiny sbíháme, sklouzáváme a padáme dolů zpět ke kolům. Do tábořiště jedeme stejnou cestou – tzn. 42 km po mírném, strmém a znovu mírném klesání. Dojíždíme děsně utahaní, ale spokojení z předchozích zážitků.

84 km

13.8.2000 Údolím Muru

Dnes si chceme dát den odpočinku. Hlavně kvůli kolenu Zuzky, ale už i Vlastikovo. Proto si z Kubovy nabídky tras vybíráme údajně pohodovou cestu údolím Murudalen měřící asi 55 km. Začíná to nevinně. Nejprve bloudíme jiným směrem. To zjišťujeme až ve chvíli, kdy cesta najednou končí pod skalami. Slady zjišťuje od místních domorodců, že jsme se dostali mimo mapu. Vracíme se tedy na nejpravděpodobnější rozcestí, kde jsme nejspíš špatně uhnuli a vydáváme se dál „správnou“ cestou. Tam narážíme na množství obřích hub, se kterými se nadšeně fotíme. Naše „pohodová“ cesta začíná být stále více terénní. Po úmorném a dlouhém průjezdu skrz vyježděné a rozblácené koleje na lesní cestě zjišťujeme, že snad jedeme správně. Naše rozhořčení vrcholí v okamžiku, když chceme přejet řeku přes most a pokračovat po její druhé straně zpět. Most prostě není. Je stržený asi velkou vodou, a tak jedeme dál s nadějí, že bude další. Je, ale k naší smůle ve stejném stavu. Naštěstí už je méně vody, takže řeku brodíme a uháníme dál, aby nás komáři nesežrali úplně. Po pár kilometrech jízdy nám však cesta mizí v lese a dál nic. Jen stromy, pařezy, kameny, močály a moře komárů. Tak bereme kola na ramena a začínáme se brodit lesem. Takhle bloudíme něco přes hodinu, nežli jsme našli cestu k tábořišti.

Na závěr dne Kubovu odpočinkovou etapu označujeme lebkou a zkříženými pařáty a uvádíme za smrtelně nebezpečnou a neprůjezdnou. Takže ji Kuba hnedle ruší a nám jako poděkování na konci zájezdu koupil pověstnou norskou dvoulitrovou zmrzlinu.

75 km

14.8.2000 Jezero Gjende

Ráno se probouzíme a opět svítilo sluníčko. Je ideální počasí na jezera Gjende a Bessvatnet (jsou od sebe vzdálena 100 m, ale výškově je dělí 400 m: jedno je tyrkysové, druhé tmavě modré). Jedeme proti proudu řeky Sjoy. Cestou se zastavujeme na nádherném vodopádu se skalními soutěskami nazvaném Ridderspranget.

K jezerům jedeme příjemných 40 km střídavě nahoru a dolů po krásné silnici. V Gjendesheim se naše skupinka rozděluje. My dva, kvůli bolestem kolena vydáváme zpět přes malé vodopády v Bessheim a zbylá čtyřka se vydává pěšky na pětihodinovou túru k hornímu jezeru. Bohužel se nám počasí v polovině pohoršilo. Naštěstí se oba stiháme vrátit ještě před deštěm, což se rozhodně nedá říci o ostatních. Když došli nahoru, přišla mlha, zatáhlo se a začalo pršet. Tak si akorát vyfotili jezera a utíkali zpět ke kolům, odkud je čekalo zpátečních 40 km do tábora v dešti. Tam jsme na ně čekali my dva s teplou večeří, která jim přišla náramně vhod. Díky počasí už toho večera nikdo nevystrčil ze stanu ani nos.

90 km

15.8.2000 Relaxační den

Konečně náš odpočinkový den. Ráno prší až do devíti hodin, takže ze stanů se vyhrabáváme až v půl desáté. Dopoledne odpočíváme a po poledni se vydáváme do nedalekého obchodu dokoupit zásoby a nejlepší zmrzlinu – čokoládovou s kousky čokolády. Cestou zpět vlézáme do lesa a sbíráme něco hub na oběd a večeři. Během chvíle jich máme hromadu. Odpoledne už svítí sluníčko na plné pecky a tak se vrháme na válení u Sjoy, hrajeme „člověče nezlob se“ (eventuelně šachy) a zpracováváme houby na všechny způsoby. K svačině, večeři a druhé večeři byla houbová polévka, houbové rizoto a houbové řízky, které nám většina závidí (díky tomu, že jsme s sebou prozřetelně vzali potřebné ingredience – strouhanku, vejce atd.). Samozřejmě nechybí ani smaženice. Prostě houbový den.

12 km

16.8.2000 NP Rondane

Ráno opět vstáváme v 7:00, balíme stany a nasedáme do autobusu. Ten nás nejprve vysazuje ve městě Otta, kde doplňujeme zásoby a pak jedeme do Mysuseter, místa startu dnešní etapy. Ačkoli máme všichni mapy, suverénně vyjíždíme opačným směrem. Naštěstí nás Kuba všechny včas dohání a směruje správným směrem. Větší stoupání si máme hned na začátku a pak už to jde. Jedeme střídavě kopcovitým terénem až na chatu Rondvasbu. Zde je možnost výstupu na Storronden (2138 m n.m.). K už tak poměrně chladnému počasí začíná ještě pršet a někteří z nás (Petra s Vlastou) moknou. Deštivý nečas přečkáváme ve vstupní hale chaty, ale cestou zpět nás opět dohání. Avšak ani to nás neodrazuje od toho shlédnout soutěsku na řece Ula, přezdívanou „Malé Colorado“, vodopád „Nevěstin závoj“ a přírodní úkaz nazývaný zemní pyramidy Kvitskriuprestein. K autobusu dojíždíme všichni totálně promočení na kost a nádherně špinaví.

Stany stavíme mezi přeháňkami u silnice a jezera Losna. A protože se na nebi stále honí těžké mraky, brzy zaleháme a z posledního táboráku neni nic.

42 km

17.8.2000 Peer Gynt Vegen, Lilehammer

Náš poslední den v Norsku. V plánu máme poslední cyklotúru, a to cestu Peera Gynta (Peer Gynt Vegen). Ráno sice prší, ale nakonec se dělá docela hezky, i když ne příliš teplo. Jízda je zpočátku docela do kopce, ale pak poměrně odpočinková a končí 8 km dlouhým sjezdem ze Skeikampen do Musdalen. Tam si kupujeme opět zmrzlinu, balíme věci, nakládáme kola, vaříme jídlo (to jíme pod děravou plachtou za palby centimetrových krup) a odjíždíme autobusem do Lilehammeru.

V Lilehammeru nám procházku městem znepříjemňuje lehký deštík, ale i tak si nenecháváme ujít olympijské skokanské můstky a olympijský areál. V tomto malebném městečku také utrácíme poslední zbytky norských korun. Kuba naší šestici ještě kupuje za odměnu dvoulitrovou zmrzlinu (za to, že jsme jako průkopníci vyzkoušeli a poté zrušili rádoby odpočinkovou trasu údolím Murudalen). Poté pokračujeme opět autobusem, tentokrát už pryč z Norska, do Švédska. Nudnou cestu zpestřuje oslava svátku Péti a Kubův soutěžní test, jehož první tři místa obsazují jednotlivci naší skupiny.

40 km

18.8.2000 Švédské moře

Do jižního Švédska dorážíme v půl páté ráno a tam jsme tvrdě a nekompromisně probuzeni a nemilosrdně vyhnáni řidiči z vyhřátého autobusu dospat pod širák. Ze začátku všichni remcáme, ale koneckonců nocleh na pobřeží je vlastně docela romantický. V sedm hodin nás probírá deštík. My dva a Petra s Vlastou si stavíme stany a spíme dál. Slady zůstává vůči Lence bezcitně spát venku v dešti, a tak se Lenka vydává spolu s pár dalšími účastníky zájezdu do nedalekého městečka a cestou zpět se stavují vykoupat v moři. My ostatní hrajeme kostky, pak se jdeme projít po pláži a jelikož fouká silný vítr a moře není příliš čisté, koupání zavrhujeme. Na pláži zůstáváme až do odpoledne. Ve čtyři hodiny unaveni sluníčkem nasedáme do autobusu a vydáváme se na noční trajekt. Noc na trajektu tentokrát trávíme spaním v uličkách mezi kajutami.

19.8.2000 Napříč Polskem

Ráno se vyloďujeme v Polsku. Tam trávíme tři hodiny na hraničním přechodu při vjezdu do naší sousední země. Celý den trávíme v autobuse. A jelikož už jsme za mořem, vjíždíme přímo a bez varování do nezvykle horkého počasí. Sluníčko a hlavně teplo nám značně znepříjemňuje celou cestu. Nepomáhá ani shlédnutí videa od našeho kameramana a ani české filmy. Kolem sedmé večerní dorážíme do Jablonce.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .