1.7.2011
Rozhodli jsme se jet busem. V 17:30 se Voda a Tombár srážejí na Florenci. Podpůrný tým funguje skvěle – Zuzka dodává tunu Margotek, Mirka ananas z marcipánového těsta a Mykoš starterbeer. Loučíme se a v 18:15 vyrážíme. V Německu pozorujeme nádherný západ slunce, lesy větrných elektráren a po setmění se dozvídáme nepříjemnou zprávu, že na lince do Norska se neprodává pivo. Zachraňuje nás zastávka u německé pumpy. [v] Celá potenciální tragédie byla způsobena mj. tím, že nám předtím sl. stevardka při nabídce sortimentu pivo uvedla, až pak se přiznala, že se spletla a že nevezeme ani plechovčičku, poněvadž to Radim na linkách na sever zakázal. To už jsme ale byli za poslední českou pumpou … ještě že Tombár má vždy nějaké to éčko po kapsách.
2.7.2011
Kolem 3:45 najíždíme na trajekt Puttgarden → Rødbyhavn, pětačtyřicetiminutová příležitost se protáhnout. Voda ji využívá k zablokování zad a k jejich postupnému odblokovávání. V rámci aklimatizace si chvíli užíváme zimu a příšerný vítr na vnější palubě nazvané z nějakého důvodu Sommerdeck. Zastávka v Kodani a další trajekt, tentokrát Helsingør → Helsingborg. K větru a zimě se přidal déšť, takže Tombár Sommerdeck ani nezkouší. Helsinborg. Bus už je poloprázdný, konečně máme dost prostoru. Dlouhá cesta krásnou švédskou krajinou s možností sledovat Kung fu pandu. Před čtrnáctou hodinou dorážíme do Osla.
Zjišťujeme informace nejdříve na busovém, pak na sousedním vlakovém nádraží, pak v íčku a pak v DNT (něco jako Den Norske Turistikbande). Tam se tváříme, že chceme mapu Finse a okolí, ale když se dozvídáme, že zamýšlená cesta přes cíp ledovce se dá podniknout bez vybavení a že to vlastně skoro ani není ledovec, mapu si nebereme a vyrážíme na procházku městem. Za občasného mrholení důkladně projdeme pevnost Akershus plnou děl, nevěst a výhledů na fjord (+ WC s výhledem ven skrz cedulku, pozn. vody), pak trochu přístav a kolem radnice se vracíme k nádraží, kde už nás čeká Lucka. Navštívíme sámošku, íčko, nakoupíme repelent a pylsury ([v] Norci jim tedy říkají trochu jinak, ale nám se to líp říká takhle po islandsku; pro ty, co neumějí dobře islandsky: jde o párek v rohlíku, na který si můžete nakydat cibulky a kečupu, kolik libo, norská verze byla ovšem vylepšená a místo rohlíku byly bramborová placička) a hurá busem (MHD, 27NOK) do kempu Ekeberg (185NOK za všechny). Plánovanou večerní procházku do města rušíme a po večeři a lahvince vína z trajektu Puttgarden → Rødbyhavn před jedenáctou uléháme.
3.7.2011
Vstáváme ve 4:55. Neprší, ale je zataženo. Balíme suchý stan a stíháme bus v 6:02 na vlakové nádraží (denní busy tak brzy nejezdí, na noční je moc pozdě, naštěstí existuje speciální kategorie ranních busů, o jejíž existenci ví každý třetí zaměstnanec íčka a my jsme měli to štěstí). Na vlakovém nádraží nasedáme do busu do Honnefossu (náhradní autobusová doprava), nádherná hodinová cesta s výhledy na jezero či fjord. Po půlhodině na honnefosském nádraží nasedáme do luxusního vlaku směr Finse. [v] Vagóny mají dvojí číslování, ale to nás nezmate. Poté, co se vlak rozjede, rozdává štědrý průvodčí všem lístky [tb] (patrně předem objednané a zaplacené přes internet, jako ten náš). Pak jsme zahlédli náznak sluníčka, asi na půl minuty.
Při vystupování ve Finse (1223m.n.m.) vydatně prší. Zalezeme do nejbližší chaty a zeptáme se, jestli jsou restaurace. Prý nejsou, jsou hotel, ale klidně nám něco k jídlu připraví, třeba sendvič. Tak si Voda dal sendvič (a čaj a Lucka taky čaj). A co že prý do něj chce, třeba šunku a sýr? Tak byl sendvič se šunkou a se sýrem a paprikou a náznakem rajčete a spoustou dalších věcí za 50 NOKů. Pak jsme vybalili pláštěnky, sněhové návleky a přesunuli se na poštonádraží. Voda si zjistil vlak, Tombár nakoupil známky a vyrazili jsme do deště (12:40).
Cesta se do kopce nijak nehnala, takže výstup šel navzdory dešti označit jako příjemný. Po sto padesáti výškových metrech jsme začali překonávat první sněhová pole a první potoky, zatím šlo spíš o vzájemné oťukávání. Stoupali jsme dál, místy jsme využívali tyčinkového značení (odvozeno od tyčového značení, tady šlo ovšem o zmenšeniny). Po chvíli jsme potkali potok, který byl vypasenější než jeho bráškové, zato měl přes sebe prima lávku z palet. Potom jsme potkali první sněhové pole s trhlinami, ale nějak jsme je oběhli. V asi 1500 metrech, po dvou hodinách chůze na nás z mraku najednou vykoukla chata Klemsbu a vedle ní pět Indů, kteří se jeden přes druhého ptali, jestli už jsou na Geiterygghyttě. Řekli jsme jim, že ne a poslali je na další cestu mrakem. Sami jsme si zalezli po schůdkách jako do kurníku do prostoru, kde se větvily schody k různým dveřím do různých částí chaty. Sedli jsme si na schody a dali si sváču.
Pak jsme vyběhli stíhat Indy. Doběhli jsme je chvíli poté, co se cesta přehoupla přes hrbolek a konečně si lépe prohlédli jejich velehorské vybavení. Jeden nebo dva měli na nohou botasky, totálně promáčené od sněhu, potoků i deště, což ve zmíněných podmínkách nemuselo být úplně super. Řekli jsme jim, že už jsou skoro v půlce a pokračovali dál. Během další cesty došlo i na brod. Tombár si při té příležitosti neopomněl zvlhčit vnitřek boty litrem křišťálově čisté norské vody [tb] (když mu při brodění spadla bota z ramene). Jako zázrakem hned za brodem vysvitlo sluníčko, tak jsme mohli trochu sušit a pozorovat vodopád a taky brodění po indicku (liší se tím, že před broděním nesundaváte boty a nevyhrnujete nohavice).
O chvíli později, konkrétně asi za 7:45 hodin od startu z Finse, jsme stavěli stan asi půl km před Geiterygghyttou. Protože jsme měli leccos k sušení (např. v Lucčiných objektivech plavaly rybičky), vydali jsme se tam na čaj, ale chižár byl lotr, který nám dovolil být jen ve vlhké předsíňce. Tak jsme dopili čaj za 20 NOK a naše věci si mezitím vyměnily vlhkost s jinými věcmi. Nabrali jsme vodu a šli vařit. K večeři byl hlavní chod (Tombár) a moučník (Lucka) opět, jak se stává zvykem, z kvalitních čerstvých surovin. Tak jsme to slupli a šli jsme chrnět.
4.7.2011
Vstali jsme kousek před devátou do relativně slunečného dne (sem tam sluníčko) a pokračovali v sušení věcí. Přitom jsme si dali první snídani, druhou snídani, fotili vše okolo objektivy, které se zrovna nesušily a tak jsme vytrvali asi do tři čtvrtě na dvanáct. Pak jsme vyrazili. Naplánovali jsme si dva tříhodinové úseky, které nám nakonec trvaly dohromady 10 hodin. U hytty jsme nechali odpadky nalezené v horách, vzdali se zvážení zavazadel na váze, kterou jsme včera viděli ve vstupní místnosti chaty, protože uvnitř se zrovna smejčilo a my jsme nechtěli být hozeni do jednoho pytle s norským smetím. Potom jsme si ještě vyfotili fotku „ovce sobě“ a ještě jednu, „králík sobě“ a vžum dál.Po několika metrech jsme odbočili po mužících doprava do svahu. Následovalo celkem příjemné stoupání úbočím až asi do 1300 a pak pochod zvlněnou náhorní plošinou se spoustou jezer. Sníh tu nebyl skoro žádný. Kochali jsme se nádhernými výhledy do údolí tvořeného sérií přehrad a dráty vysokého napětí. Kochání přestalo, když se k nám zprava připojila skupina asi třiceti dospělých s dětmi. Situaci jsme vyhodnotili (mylně) jako že jsme rychlejší a pokusili se jim utéct. Sestup k Steinbergdalenhyttě byl tedy pěkným úprkem, kde na jakékoli zastávky nebylo ani pomyšlení.
U hytty jsme se pak asi hoďku váleli napůl ve stínu chaty (slunce dost peklo), něco jsme pojedli a v 17:00 jsme vyrazili na další tříhodinovou etapu, která měla jít asi 200 metrů nahoru, pak oscilovat a pak 400 metrů dolů. Opět jsme stoupali úbočím, ale ne tak příjemným jako ráno ve dvanáct. Bylo totiž tvořeno půl metru vysokými rostlinami a mezi nimi šla jen úzká stezička tvořená kameny a potokem. Navíc bylo šílené vedro a bezvětří. Tímto terénem jsme šli celkem dlouho až k mostu přes dravou řeku, která se hned za ním vlévala do jakési nádrže. Nicméně cesta obsahovala několik pěkných míst a úseků, kde vítr foukal a ze skal nad námi kapala voda, která se dala jímat do lahví a strávit tak spoustu času. Také přechod několika říček s vodopády stál za to. Za pozornost stojí ještě to, že jsme si v průvodci Norské hory přečetli, že nás při sestupu čeká přechod po lanovém mostě přes zpěněnou Gronu, na což se těšila zejména Lucka, k její velké lítosti se ale konal jen obyčejný most z klád a Grona pod ním vůbec nepěnila.
Za mostem vedla cesta opět potokem a kameny a bahnem, ale tentokrát lesem. Začali jsme sestupovat do údolí. Trvalo to dlouho a dost nás to vyřídilo. Byli jsme neuvěřitelně šťastní, když jsme ve 22:00 dorazili do kempu Osterbo a ještě šťastnější, když se ukázalo, že tam mají pivo a teplou sprchu (3 minuty za 5 NOK). Oboje jsme si užili, něco pojedli a kolem půlnoci za šera ulehli.
5.7.2011
Ráno zase skoro vedro. Vstali jsme, zase trochu posušili ponožky, stan apod., zabalili, zbavili se odpadků a v 11:40 vyrazili směr Vassbygdi. Úspěšně jsme odbočili na pěšinku, bez nesnází jsme přešli lávku přes potok, bez problémů jsme přešli loučku s chatou a ovcemi a pak se nám, rovněž velmi hladce, ztratila Lucka. Ztratila se nám důkladně, hledali jsme ji skoro hodinu, což je fenomenální výkon, vezmeme-li v úvahu, že celou dobu seděla u chatky asi 100 metrů od nás. Po šťastném shledání jsme pokračovali dál stále údolím potoka, což se ukázalo jako mnohem příjemnější a pohodlnější varianta než zkratka horem přes kopec, kterou jsme už během plánování dnešní etapy zavrhli. ([tb] Údolí bylo parádní kaňon a potok byl solidní divoká řeka s peřejemi prokládanými tůněmi.) Chvilku poté, co jsme se se zkratkou zase potkali, jsme udělali malou odbočku k malé pekelné jeskyni Vetlahelvetet. Moc se nám líbila, takže jsme ji opět vyfotili všemi objektivy, co se zrovna nesušily a mohl začít velký pekelný sestup 800 m do údolí. Během něj jsme se kochali, kde se dalo, ale stejně jsme do Vassbygdi dorazili úplně hotoví. Před místním Servicebyggem, který slouží jako infocentrum a obsahuje WC i sprchy, jsme si uvařili véču (čočka se slaninou). Potom jsme umístili domeček na kraji místní skládky, opatřené značkou stanu a zalezli do něj.
6.7.2011
Ráno jsme se probudili už před osmou. Ještě než jsme sbalili stan postavený ve vysoké trávě vedle parkoviště, začalo být kolem živo, samozřejmě na norské poměry. Konkrétně přijela postupně asi 4 auta, v jednom z nich správce infocentra. Odemknul, prohlédl, obešel sprchy a záchody, zamkl a odjel. Dále jsme trávili čas do odjezdu busu v 10:20 například snídaní, sběrem jahod a jejich konzumací s piškoty, Voda praním prádla a podobně.
Když přijel bus, řidič nejdřív vyskládal skoro všechna zavazadla, co měl v kufru, k Servicebyggu a nechal je tam svému osudu. U autobusů a ostatně i u lodi přes jezero Gjende, jak jsme později viděli, to takhle funguje. Batoh si můžete poslat autobusem a pak si k němu dojít pěšky. Při nakládání i vykládání můžete, ale nemusíte být přítomni ( v tom případě si asi batoh opatříte cedulkou, kam má dojet), cena je vcelku rozumná, jen úplně přesně netuším, jak probíhá platba za ten převoz.
Bus nás za 21NOK na osobu odvezl do Aurlandu, městečka u fjordu. Lucka si fjord chtěla vyfotit, ale ukecali jsme ji, ať jde radši s námi nakupovat, že si vyfotí ten další a tenhle že stejně ani nevypadá jako fjord (Voda pak našel v íčku bus, který se druhému fjordu vyhýbá…) Nakoupili jsme věci na šopák, rybí placičky, kaviár a další nezbytnosti (třeba pohledy). Posnídali jsme podruhé, Voda si prohlédl hřbitov (a íčko, kde mj. zjistil JŘ busu z Tyinkrysset směr Fondsbu, resp. Tyinholmen), naskákali jsme do busu, zamávali Indům ([v] těm, co jsme je potkali o dva dny dřív v horách; všimli jsme si jich, jak jsou rozložení na lavičkách u íčka, chvíli před odjezdem našeho busu, takže jsme je ani nestihli vyzpovídat) a odjeli.
Tři lístky do Tyinkrysset stály 384 NOK, museli jsme ale přesedat v Haabakkenu. Cesta Aurland – Haabakken trvá asi 20 minut a vede celá tunelem. V Haabakkenu jsme vyházeli batohy z busu dřív, než jsme se stihli dozvědět, že přestupujeme na ten samý bus, kterým jsme přijeli (ve skutečnosti přesedal jen řidič). Po 45 minutách jsme pokračovali do Tyinkryssetu a po další půlhodince dalším busem do Eidsbugardenu (nejdřív teda jen do Tyinholmen, až v busu jsme zjistili, že se dá jet ještě dál, naštěstí za stejné peníze, takže nebyl problém). Tam jsme se posadili před DNT chatu, získali v ní pivo po 65 NOKách a úplně zadarmo nulové informace o busech z ostatních chat DNT i neDNT do civilizace. Pivo jsme si užili každý po svém, zabalili igelitky s nákupem do batohů a vyrazili směr Olavsbu.
Mírné stoupání údolím mezi domky „vesnice“ podél zpěněné řeky se postupně stávalo stále méně a méně mírným, až jsme přes sněhová políčka vylezli do sedla ve výšce 1380 m.n.m. s nádherným rozhledem zpět do údolí a vpřed na ledovec za jezerem. Voda vyzpovídal belgický párek přišedší z druhé strany, vyfotili jsme se a slezli (menší) půlku cesty k jezeru, kde jsme postavili stan (dále to prý moc nejde, říkal párek). Povečeřeli jsme polévku a šopák a komáři povečeřeli nás a pak začalo pršet, takže jsme zalezli do stanu už kolem osmé.
7.7.2011
Ráno vydatně pršelo, takže jsme to se vstáváním nepřeháněli a první pokus proběhl chvilku po desáté. Pak nás přeháňky střídavě zaháněly do stanu a střídavě polevovaly a umožňovaly balení, až jsme ve 12:45 opravdu vyrazili. Pak už nepršelo, jen se přes nás honily mraky a občas vykouklo slunko.
Potkali jsme pár skupinek v protisměru, první sušila věci, ve druhé byla povídavá paní, která nám řekla, že tam, kam jdeme, jsou „very nice places with lots of snow“. Takže jsme nedočkavě vyrazili vzhůru, překonávali potoky, skákali po kamenech, atd., až jsme narazili na první rozcestník, kde jsme se stočili doprava (na východ), vylezli do sedla 1597 m.n.m., pak zas o něco spadli a nad jezerem dali oběd. Následovalo skákání po balvanech podél jezera, pak výstup do o něco nižšího sedla, pohled na norské Trosky a pak už jen celkem pohodový sestup k hyttě Olavsbu.
Olavsbu je sice oficiálně samoobslužná, ale hned po příchodu nás oslovil správce, tak jsme ho rovnou pumpnuli o informace o počasí (nic nevěděl) a o tom, jestli se dá v údolí postavit stan (to taky nevěděl, ale dělal, že ví). Pak se ještě šla do jezera vykoupat děvčata, ale, jak se vyjádřil Tombár, moc tomu nedala, protože si umyla jen horní půlky, zatímco oboje dolní půlky zůstaly netknuté. Pak už nám nikdo nic neříkal ani neukazoval, takže jsme mohli pokračovat údolím směr Gjendebu.
Asi po hodině jsme došli k hornímu okraji výše položeného z dvojice jezer nad Olavsbu a našli si plácek kousek od břehu. Postavili jsme stan, uvařili kuskus s mexickou směsí, sušenou houbou, slaninou, cibulí a česnekem. Pak ještě yumku na doražení Tombára, čaj pro všechny a kolem desáté jsme zalezli.
8.7.2011
V noci trochu sprchlo, ale ráno bylo slunečné, tak jsme se chvíli po deváté vykulili ze stanu, Tombár vypral velké prádlo a bez vaření čaje jsme bleskově už v 11:15 vyrazili. Cesta do Gjendebu měla vést stále mírně skopce, což se taky potvrdilo. Šli jsme příjemným údolím, předbíhali jsme se s matkou a dvěma syny, bylo sluníčko, pak zataženo, kochali jsme se nádhernými výhledy. V místě, kde jsme poprvé zahlédli jezero Gjende, jsme se naobědvali a pak pokračovali dál podél řeky po cestičce až k chatě Gjendebu, kam jsme dorazili kolem páté hodiny.
Dali jsme pivo za obvyklých 60 NOK, Voda kýbl ([v] moc dobré) houbové polévky, Lucka vafli a horkou čokoládu. V dobré náladě u jídla jsme se dohodli, že vyrazíme dál směrem na Memurubu. Znamenalo to jít asi půl hodiny podél jezera, kde nejsou místa na stan, pak vylézt 400 metrů nahoru a tam by se mělo dát stanovat. Cestou podél jezera jsme potkali místa na stan s čísly 1 – 32 za 70 NOK na osobu a pak ještě dvě další zdarma. Pokračovali jsme lesíkem podél jezera a skoro přesně po půlhodině se cesta stočila kolmo do prudkého svahu. Vůbec se s tím nepárala a tak jsme měli brzy za sebou prvnícho 150 metrů (zpestřených několika úseky obsahující řetězy). Pak začalo pršet. Naštěstí kameny byly milosrdné a moc neklouzaly a protože na přestávky nebylo počasí, byli jsme ve 20:00 na hřebínku u velkého mužíka.
Kochli jsme se posledním pohledem na jezero Gjende a přehoupli se přes hřebínek. Rozhodli jsme se postavit stan co nejdříve, na prvním vhodném místě (v nejbižším okolí jsme lepší nenašli). To, jak moc bylo vhodné, se ukáže ráno. Pak jsme v dešti uvařili polévku z Vodových surovin, které ne a ne změknout. Když se z polévky vyvařila všechna voda, prohlásili jsme ji za hotovou a ve stanu snědli. Ve 23:00 stále prší, ukládáme se ke spánku.
9.7.2011
V 8:00 stále prší. Většina osazenstva stanu předstírá spánek přerušovaný pokusy vyšplhat se po karimatce zpět k horní stěně stanu. Před 9:00 odvážně vstává Tombár a vyráží ven, kde přestalo pršet, uvařit čaj a sobě kaši. Při nabírání vody vyplaší 5 ptáků a žene je směrem ke stanu. Opeřenci odmítají v silném větru vzlétnout. Do ešusu se mu je ale zahnat nepodaří, takže k snídani zůstává dle původního plánu čaj, namísto drůbežího vývaru. (k tomu nelze než podotknout, že norští ptáci jsou, podobně jako norské mouchy, poměrně líní, ale ne blbí) Když se ze stanu vyhrabe Lucka, je původní pětice už dávno pryč. Místo toho na ni za skálou, kam se vydala za ranní toaletou, čeká vyděšené ptáče snažící se ze všech sil schovat a jeho odhodlaná matka, patrně samice … sněžného (či jak se správně ty severské slepice jmenují) provokující ve vzdálenosti 1m ve snaze odvést pozornost. Na Lucčin návrat s fotoaparátem v ruce ovšem nečeká a mizí v nepřehledném terénu. Ornitologické záběry tedy z letošní dovolené opravdu nebudou. Počasí mezitím střídá varianty slunečno, deštivo, suché zataženo.
Nedaleká turistická cesta se hemží turisty (např. pán se psem ověšeným brašnami) a i my se již v 11:20 odhodláváme k dalšímu pochodu. Cestou se nabízí spousta příležitostí ke skupinovým fotografiím (voda půjčí na chvíli foťák šikovné slečně, ať nás všechny pěkně blejskne, a hned je kus filmu pryč) a panoramatickým záběrům. Procházíme zvlněnou náhorní krajinou plnou louží (rozuměj jezírek), zatímco kdesi hluboko dole se zelená Gjende. Na místě, kde na něj byl zvlášť pěkný výhled, jsme snědli 2/3 Lucčiných drcených oříškových věnečků, ještě jednou se skupinově zvěčnili a jali se setupovat po trase, která slibovala postupnou řadu schodů, lavic s krásnými pohledy na jezero, každý o něco hnusnější, než ten předchozí, jak nám včera přečetl tombár z průvodce – bylo přitom třeba trošku převrátit pořadí, neb popis této etapy byl v opačném gardu [lb] (alternativou byl dřívější sestup do údolí Memurudal a zcela obyčejný pochod podél řeky až k usedlosti Memurubu na břehu jezera Gjende). Začali jsme tedy neobyčejný sestup se slibnými výhledy. Jak ale brzy poznamenala Lucka, místo slibované terasovité cesty jsme kráčeli po prachsprosté hřebenovce až na strmý konec hřbetu Memurutunga, kde dle Lucky čekal přímý sráz dolů k jezeru, dle Tombára vánoční stromeček a ve skutečnosti parta česko-polských výletníků, kteří se sem vyškrábali po svahu zvládajícím převýšení cca 400 metrů na zbývajícím kilometru trasy. Mlaďoši vypadali po výstupu vyřízeně. Voda s Tombárem vyhodnotili sestup jako pohodový a s nadšením zamířili k dalšímu pivu a s odstupem se za nimi plížila o holi Lucka, vděčná i přes veškeré nepříjemnosti, že nemusí dolů slaňovat po řetězech.
V Memurubu nás přivítaly krávy a soukromá chata s pivem za tradičních 65, studenou vaflí za 25 a neuspokojivou porcí květákové polévky za 60. Přečetli jsme si aktuální předpověď počasí slibující na večer a noc srážky s maximem kolem půlnoci, napsali pár pohledů, zatímco venku spadlo prvních pár kapek, a vydali se vzhůru po trase směr Gjendesheim.
Výstup byl tentokrát luxusní – příjemná stezka začínající kamennými schody ([v] a jezevčíkem, zcela vybitým, neseným s kopce za krkem hozeným) a k tomu zataženo, leč tradičně sucho. A tak jsme již o 1,15 hodiny stavěli stan o 420 metrů výš, kochali se výhledy na okolní ledovce, zelené jezero a hřbety zahalené v šedivých mracích a v dáli na obzoru sledovali poslední stopy slunce. Příprava večeře o dvou chodech (rajská polévka, kuskus se zeleninovou směsí z pytlíku, ze které bylo ovšem na chuť znát jen Vodovo sušené rajče a Tombárův táborák) proběhla nečekaně rychle, a tak jsme už hluboko před devátou hodinou seděli ve stanu, popíjeli čaj a s nadšením zalezli do spacáků (až na Lucku, která další 2 hodiny trávila psaním zápisu do deníku), zatímco se venku spustil intenzívní déšť.
10.7.2011
Ráno už nelilo, jen se kolem našeho stanu díky jeho poloze poblíž rozcestí valily ze všech stran hordy turistů. Takže jsme z něj kolem desáté vylezli a v 11:15 se zařadili do jízdního pruhu směr Gjendesheim. Asi tak po hodině chůze jsme došli k největší atrakci dnešní etapy, šíji Besseggen mezi jezery Bessvatn a Gjende po pravici, ale Gjende je tu o 400 metrů níž. Zblízka to zdaleka není tak působivé jako z nadhledu o něco dřív. Marně jsme v okolí pátrali po půjčovně Rent a Sob, abychom si zrekonstruovali divokou jízdu Peera Gynta, kterou podle Ibsena právě po této šíji absolvoval. Po povinném skupinovém fotu jsme zahájili výstup na doposud nejvyšší bod naší cesty, Veslfjellet 1743 m.nm., který byl překvapivě pohodový a až asi na třicetimetrovou střední partii se dal zvládnout po dvou, ponejvíce zadních, končetinách. Když jsme vylezli až nahoru, klesnul na nás mrak a pouštěl na nás vodu smíšenou s ledovými krystalky, tak jsme se bez většího otálení pustili do sedmisetmetrového klesání na Gjendesheim. To bylo, stejně jako předchozí výstup, až na lehce prudší střední část, bez výraznějších komplikací.
U Gjendesheimu jsme nejdříve vyzpovídali autobusáka, jestli busy do Osla staví u Kempu v Maurvangen. Řekl, že myslí, že jo. Pak jsme vtrhli do chaty, koupili tu za 79 malou bombu se šroubovacím uzávěrem, což byla celkem klika (na pár chatách předtím ani potom v kempu jsme takovou neviděli). Ze slečny za kasou jsme zkusili vytáhnout pár informací, ale bylo to spíš kontraproduktivní, jediné, co přiznala, byla existence kempu, naopak celkem rezolutně popřela, že by v něm šlo něco nakoupit, stejně jako domněnku, že tam staví busy do Osla. Naštěstí byl nablízku Polák s rodinou, který říkal, že jdou právě odtamtud a že pečivo a základní potraviny tam bez problémů koupíme.
Těžší o bombu a bohatší o informace jsme vyrazili po silnici dolů a asi o půl hodiny později už jsme zabírali místo v kempu. Na recepci jsme koupili špagety a červenou omáčku k večeři, něco sprchových žetonů a vrhli se na vaření. Během vaření jsme absolvovali několik spršek, z nichž poslední nás (Tombára) vyhnala na obhlídku okolí, takže jsme našli kuchyňku, kde by bylo bývalo možno v suchu (a na erární elektrice místo našeho plynu) uvařit. Tak jsme tam aspoň vše zdlábli a umyli ešusy. Protože venku stále pršelo, přesunuli jsme se do kempové hospody, kde jsme si pořídili piva, kafe a mrkvový muffin a vrhnuli se na psaní sms, pohledů a deníku.
Z hospody jsme se přesunuli zpět do kuchyňky, kde jsme na erární elektrice uvařili dva litry čaje. K tomu jsme psali pohledy a pojídali nějaké pochutiny. Pak už byla půlnoc, tak jsme ještě utratili každý po jedné sprchové minci (kvalifikovaný odhad: 5 minut) a šli chrnět.
11.7.2011
Budík nás vzbudil v nepříjemných 7:30. Lucka se začala chystat k odjezdu. My jsme zatím nakoupili potraviny k snídani a taky něco na následující dny. Po snídani se Lucka vydala stopovat bus, což se jí zdárně povedlo. Tombár a Voda pak vyrazili v 10:10 na dlouhou a nudnou etapu, která však měla pár světlých momentů, jako například hned 3 lanové mosty přes zpěněné Grony.
Začalo to čtyřmi km po silnici do Bessheimu a pak 400m stoupáním do sedla, kde jsme se spojili s trasou z Gjendesheimu. Během následného klesání k jezeru Russvatnet jsme potkali zájezd nasupených Čechů nalehko. U jezera nás pak čekal první lanový most a pár domků s travnatými střechami (Russvassbue) a s teploměrem ukazujícím 14 stupňů. Tam si Tombár dal předoběd a vyrazili jsme dál podél jezera vstříc obědu. Narazili jsme však na nádhernou plážičku a po chvilce váhání (slunce zrovna dvakrát nepeklo) jsme se rozhodli vykoupat. Bylo to nakonec příjemnější, než jsme očekávali – hlavně osychání na rozehřátých oblázcích pláže. Pak jsme potkali ještě dvě podobné plážičky a začali stoupat úbočím– velice mírně. během stoupání nás zdálky očumovali tři sobi. Došli jsme k druhému lanovému mostu a dali si konečně vysněný oběd.
Cesta pak pokračovala nekonečným úbočím nejdříve po cestičce, pak po kamenech (kde se cesta zdála být vždy o krok vedle než člověk aktuálně šel). Před sedýlkem v 1685 konečně trochu prudší kopec, sněhové pole a jsme nahoře – nádherný výhled na Glittertind, druhou nejvyšší horu Jotunheimen. A pod ní vyčuhuje chata Glitterheim, náš dnešní cíl. Začínáme sestupovat kamenitou cestou a máme toho už plné zuby. Ještě lanový most a jsme u chaty. Na tabuli, kde většinou píší o zákazu kempování, čte Voda o přemnožených leminzích a nutnosti převařovat vodu z potoků. Dáváme pivo a pozorujeme skotačící děti, na chatě je právě dětský tábor. Vyhříváme se v závětří na sluníčku a povídáme si o záporných teplotách, které nás čekají přespříští noc. Pak se neradi obouváme, bereme vodu a vyrážíme dál, abychom cca 370 metrů od chaty postavili stan, uvařili párky s brkaší a čaj a zalehli.
12.7.2011
Ráno jsme ze všech sil kompenzovali brzké vstávání z předchozího dne a probudili se, až když nebylo zbytí, kolem desáté. Pozvolna jsme zabalili, kolem jedenácté se kolem nás přehnala skupina trpaslíčků z Glitterheimu a jako atrakci nám vyplašili čtyřčlennou sobí rodinku. Nedlouho poté jsme měli zabaleno i nasnídáno a v 11:10 vyrazili údolím proti proudu řeky.
Cesta byla zpočátku celkem přijatelná, až do okamžiku, kdy se začla zvedat svahem od řeky nahoru. Stejně jako včera začala mizet mezi šutry a směr bylo nutno hlídat podle mužíků. Poslední úsek před jezerem … a naším nejvyšším dnešním bodem 1660 m.n.m. bylo nutno zdolat přes kamenné pole, ale tato část byla překvapivě pohodová. Před jezerem jsme dali krátkou sváču a pokračovali dál. Další cesta kolem … a dalších tří jezer, stejně jako sestup přes planinu Skautflye byla dost nudná a zdlouhavá, protože po kamenech. Dohopsali jsme až k rozcestí, kde se připojovala stezka z Glittertindu a rovněž kamenitým úbočím jsme začali sestupovat do údolí, na jehož dně nás očekávala Spiterstulen, kterou Tombár překřtil na Spiritushytta, což se líp vyslovuje i pamatuje.
Na chatě jsme si zaplatili noc se stanem, dosud nejlevnější (po 50 NOKách), navíc se sprchou included. Pak jsme si dali pivečko na terase, kde jsme napsali pohled Lucce a odkud jsme vyhlídli nejlepší místo na protilehlém tábořišti a potom jsme tam vyrazili umístit stan. Zblízka už to místo tak super nebylo, tak jsme ho dali jinam, mezi bobky, a vydali se do blízké kuchyňky uvařit véču. Využili jsme k tomu erární elektřinu. Jako hlavní a jediný chod byly rýžové nudle s cibulí a kukuřicí a volitelným tuňákem. Nudlí bylo dost a asi poprvé za celé Norsko jsme se skoro až přežrali. V těsném závěsu za nudlemi následoval čaj s mandelstykkem.
13.7.2011
Noční mrazíky (-2 stupně) jsme přežili zdvojnásobením až ztrojnásobením počtu vrstev oblečení a v 8:00 nás probudil budík do chladného rána. Když se nám však podařilo opustit spacáky a stan, zjistili jsme, že zima byla jen uvnitř a venku slunce peče jako blázen. Uvařili jsme kaši a čaj k snídani, zabalili malý batůžek a vyrazili na Galdhøpiggen, kam už mezitím odešla většina kempu a majitelé asi třiceti aut, které přibyly na parkovišti od včerejšího večera. Kromě batůžku jsme se ještě opásali dalším oblečením připravení na nečas na vrcholu. Ten se však nekonal a my celou cestu nahoru naopak bojovali s nutkáním nějaké vrstvy odložit. Po serpentýnách mezi zakrslými stromky následovaly kameny občas proložené sněhovými poli. Brzy se nám naskytl nádherný výhled na okolní ledovce, tentokrát však shora, a po jednom z nich šlapal dlouhatánský zástup lidí od Juvvashytty. Přehoupli jsme se přes dva předvrcholy a byli jsme nahoře. Společně s dalšími 150 lidmi, polovinu z nich jsme potkali už cestou, druhá polovina přišla od Juvvashytty.
Po nezbytném focení jsme navštívili chatu, abychom zjistili, že pivo zde nevedou. Tak jsme aspoň získali razítko a šli ven sníst Vodovu výbornou španělskou šunku s Tombárovým Knaeckebrotem. Když jsme se dostatečně pokochali nádhernými výhledy na všechny okolní hory a ledovce a celou severní Evropu, opustili jsme vrchol Galdhopíka a nastoupili dlouhou a úmornou cestu dolů. Do kempu jsme dorazili asi v 5 hodin. Rozhodli jsme se uvařit večeři, sbalit stan a vyrazit dál, protože batohy se dnes ještě neprošly. Mezitím jsme ještě stihli vyprat a Voda učinil další pokus koupit si přes internet lístek na vlak Berlín-Praha (narazil však na obvyklou neochotu personálu chaty). K večeři jsme měli luštěninovou kašopolévku a pivo. Před ukončením večeře však zapadlo sluníčko za kopec a dost se ochladilo, takže jsme si zbytek piva ani pořádně nevychutnali. Nabrali jsme tedy vodu a vyrazili na jih údolím Visdalen. Asi po hodině cesty po příjemné pěšince jsme kolem 21:00 zakempovali, uvařili čaj a zalehli.
14.7.2011
Ráno nás, protože si přečetlo předpověď, probudilo sluníčko. Vyběhli jsme ze stanu a dali se do snídání, balení apod. Tombár slavnostně otevřel a dokonce i snědl poslední Májku. Voda otevřel čtvrtý balíček norské uzeniny, tentokrát šlo o nějaké syrové maso, tradičně dost slané. K tomu několik bramborových placek, no mňam. Tombár na sucharech (českých) přečetl, že se bez nich neobejde žádná skandinávská snídaně (taky že ne) a že úplně nejlepší uplatnění mají coby pohoštění pro nečekanou návštěvu.
Dobalili jsme a lehce po desáté vyrazili údolím Visdalen hore. Cesta se asi po kilometru stočila doleva a začala stoupat, zprvu celkem prudce do údolí Urdadalen. Během tohoto stoupání jsme pozorovali stádo asi 14 sobů a vypozorovali jsme, že s kopýtky a parožím, ale hlavně bez batohů, by nám výstup šel o moc líp. Po prvních asi 40 výškových metrech se Urdadalen uklidnilo a my mohli proti proudu Urdadalsbekken kráčet příjemnou pěšinkou kolem jezera Urdadalstjonne do sedla Urdadalsbandet. Předběhla nás postarší lady s hůlkami a prohodila s námi pár slov, mj. z ní vypadlo, že včera vylezla na kopec, co se tyčil nad údolím (asi Semmeltind, 2236) a že dnes by ráda zkusila ten protější (na mapě bez jména, 2189). Po chvíli nás ještě předběhl chlapík se psem, že prý taky na 2189. Z legrace jsme se zeptali, jestli pes taky horolezí, a že prej jo, když ty šutry nejsou moc vysoký. Pak už nás naštěstí nikdo nepředběhl a my mohli v klidu pokračovat ve své údolní procházce.
Za sedlem asi na dva kilometry vystrčilo zoubky kamenné pole, ale pak se zase objevila pěšina a byl klid. Sestup ke Gjendebu jsme prokládali obědvacími a jinými pauzami, peklo slunce (nebe bez mráčku!) a do toho pofoukával chladicí vítr.
U chaty jsme byli chvíli po šesté, dali jsme si dvě točené a získali pár informací, jako že lístky na loď se kupují na lodi a že sprcha se platí zadem. Když jsme dopili, vydal se Voda zjišťovat, zda je stanový plácek ležící mimo rajón chaty, který jsme si prohlédli už minule, když jsme šli směrem na Memurubu, volný a Tombár šel okoštovat zadem placenou sprchu. Plácek volný byl a když jsme se na něm sešli, postavili jsme stan a uvařili brkaši. Pak se šel sprchovat pro změnu Voda. Chvíli jsme poseděli s mouchami u mola (můstek k lodi, ne zvíře) a šli spát.
15.7.2011
Ráno nás vzbudil budík v 7:15, sbalili jsme se, Voda uvařil čaj a když se k molu začaly trousit desítky natěšených budoucích cestujících také my jsme se s ešusem čaje v ruce přitrousili. Kolem 8:30 přijela loď. Nastoupili jsme na horní větrnou palubu, zaplatili v hotovosti (patrně by šlo i kartou u kapitána) a začali se kochat pohledy na místa, kudy jsme před necelým týdnem šli. Po zastávce v Memurubu jsme se stáhli do podpalubí. V Gjendesheimu jsme se pak přesunuli 100m k přistavenému busu, Tombár přendal pár věcí z velkého batohu do malého, přičemž se mu povedlo ztratit jízdenku na bus do Prahy a ocitl se tak v podobné situaci jako Voda (který svůj lístek na vlak ztratil už v Praze).
Bus se po delší pauze ve Fagernesu (kde se vyměnil řidič) dokodrcal do Osla (v busu jsme zjistili, že tvoříme s Vodou minigruppe, a tudíž nám dali nějakou slevu). V Oslu jsme oběhli íčka, internetové kavárny a podobně a vydali se do města (batohy ve skříňce na busovém nádraží za 40NOK). Navštívili jsme katedrálu a došli k Aker Brygge, moderní čtvrti na pobřeží s mnoha restauracemi, kde jsme si jednu vybrali a zašli na lososa. Voda se však nechal číšníkem ukecat, že si dá jen polévku – rybí s lososem a krevetami. Tombár si dal podle plánu grilovaného lososa, brambory s koprem, lusky a hořčicovou omáčku. Výborně jsme se nacpali. Odvalili jsme se k nádraží pro batohy a cestou jsme plenili jeden obchod se suvenýry za druhým. Jen nádherné svetry za 1500-3000NOK nám odolaly. Na nádraží jsme ještě provedli velký nákup potravin na cestu domů (resp. Tombár na sobotu a nedělní cestu domů) a už zbývalo jen vyzvednout batohy a dojet busem do kempu. Při stavění stanu jsme se ještě pokochali zajímavě nasvětleným Oslem a posléze se začali věnovat poslednímu důležitému úkolu, kterým bylo dopít whiskey, která nám dělala celou cestu společnost. To se nám po třiadvacáté hodině podařilo (při konzumaci čerstvých rajčátek a sušených ryb) a mohli jsme jít spát.
16.7.2011
Když jsem vstával, Voda už byl pryč. Vytištěného průvodce Oslem jsem elegantně ztratil spolu s jízdenkou na bus do Prahy, ale něco jsem si zapamatoval. Po snídani jsem se vydal užít svoji 24hodinovou jízdenku na MHD za 70NOKů – bus, tramvaj, loď na poloostrov Bygdoy plný muzeí. Asi 3-4 hodiny jsem strávil v muzeu FRAM (60NOK, doporučuju), pak necelou hodinu v muzeu vikingských lodí (60NOK, nedoporučuju), skanzen jsem vynechal (před měsícem jsem strávil celý den ve stockholmském). Přesun do Vigeland parku, ten také stojí za to vidět (člověk odchází s pocitem, že autor soch byl šílenec, ale je to moc příjemné místo k odpočinku). Ještě trochu shoppingu, pokus projet se metrem (náhradní busová doprava 🙁 ) a pak už jen šíleně teplá sprcha (studená voda zřejmě tekla včera, když se sprchoval Voda), 2 porce brkaše a spát.
Když jsem se ráno v polospánku vykulil ze stanu, namačkal spacák a karimatku do batohu a odpotácel se na (náš oblíbený) ranní autobus do centra, Tomáš ještě spal. U nádraží jsem byl vcelku brzo, měl jsem tři čtvrtě hodiny do odjezdu busu, takže jsem po lávce od nádraží došel k opeře a po její šikmé střeše vylezl až nahoru. Bylo odtud vcelku pěkně vidět celé centrum Osla a dalo se dobře poznat, jak nehezké je. Pak jsem shopkal dolů a zvolna se odebral na autobus, který mě měl odvést do Lillestrømu. Lísteček, na kterém bylo napsáno, že tím busem můžu jet zadarmo, který mi včera z dobrého rozmaru vypsal chlapík na informacích na nádraží, nikdo vidět nechtěl (Norci jsou tak smutní z toho, že cpou cestující do busu místo vlaku, že je ani nenapadne se v těchto autobusech dožadovat jízdních dokladů).
Autobusák, který nakládal a vykládal zavazadla, se s tímto nemazal a batohy, kufry apod. házel v Oslu do kufru a v Lillestrømu naopak z kufru ven s nebývalým elánem, takže přistávaly tu na víku, tu na jiném zavazadle, jak se zrovna trefil. Při tom všem se neopomněl neustále přívětivě usmívat, plně v souladu s pracovními předpisy.
Vlak v Lillestrømu byl Švéd, s plným pohodlím a se snídaní (tu jsem si předem zaplatil při koupi jízdenky), kterou jsem si samoobslužně vyzvednul od paní v bistrovagónu. Nějaká houska, jabko, džus a kafíčko či čajíček. Průvodčí, kterému jsem ukázal místo platného jízdního dokladu patřičně předžvýkaný a pomačkaný email, ve kterém bylo na třech řádcích švédsky napsáno, že jsem jízdenku ztratil, mě politoval a popřál šťastnou cestu. Rozhodně ho nezajímala občanka apod., na kterou se onen email odvolával.
Protože jsem nechtěl čekat přes tři hodiny v Södertälje Syd na druhý vlak, dojel jsem tím prvním až do Stocholmu (odkud měl ten druhý startovat), trošku bez platné jízdenky pro tento úsek, ale nikomu to moc nevadilo (taky jsem to nikomu necpal). Když jsem si na ten druhý vlak chtěl pro úsek Stockholm → Södertälje Syd koupit lístek v pokladně, pokladní mi šeptem sdělila, ať přece jedu načerno. No proč ně. Stockholm, resp. ta pidičást, co jsem z něj během zhruba hodinové procházky stihnul zahlídnout, se mi moc líbil. Spousta vody všude možně, staré baráčky, útulné ulice. Prima.
Druhý vlak mě dovezl do Malmö, kde jsem měl zase zhruba hodinku na prohlídku, taky pěkný. Pak jsem sednul (lehnul) do přímého nočního vlaku směr Berlin, který nás nejdřív dovezl na samý jih Švédska a tam nás komplet i s vlakem šoupli do trajektu. V podpalubí bylo super vedro, takže jsem se krásně nevyspal. V Berlíně jsem skočil do EC na Prahu a před polednem jsem byl v Dejvicích.
17.7.2011
Vstávání v 6:40 (zbytečně brzy), odjezd na nádraží a bezproblémový nástup do žlutého autobusu bez jízdenky a pak už jen dlouhá úmorná cesta do Prahy, naštěstí zpříjemněná knihou Fridtjofa Nansena „In Nacht und Eis“ o první expedici Framu.
- Guest napsal(a) před 11 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.