0
0

DEN 21 – úterý 22.7. U ARKTICKÉ KATEDRÁLY

Přání do postele / Celé odpoledne v Tromsø / Tuleni nepostojí, nepoleží / Špicberky aspoň na plátně / Prší

trasa: Ramfjorden – Tromsø – Nordkjosbotn – Birtavarre

ujeto: 231,0 km

spotřeba: 7,0/100 km

čas přesunu: 11:15 – 20:30

počasí: celodenní déšť, 11-12°C

nocleh: Birtavarre Camping, 400 NOK

Zatímco jiné dny jsme vstávali všichni čtyři plus minus ve stejnou dobu, dnes ne. Nevím, jak se jim podařilo vstát dříve a přitom mě neprobudit. Probudilo mě až přichystané procesí s blahopřejnými zdravicemi a dárky. Přání přímo do postele. Dnes se dožívám 40 let a nakonec – to, že jsme vůbec tady na měsíční expedici, to je můj dárek sobě sám. Dojali mě hned po ránu.

Poněkud mě překvapilo množství stanů na břehu fjordu, protože o půlnoci tady nestály. Naplňovala se předpověď počasí a pršelo. Ale zatím nám to dost vycházelo, nemůže pořád nepršet, že… Do Tromsø to sice byl kousek, ale poněkud jsme si ho prodloužili, neboť jsem po 20 km zjistil zapomnětlivost. Jeden z dárků, a to štamprličku s losem a norskou vlajkou, jsem zapomněl na chatce – přesně jsem si vybavil, že jsem ho odložil na schůdky od horní postele. Nebylo to velké zdržení, do města jsme dorazili krátce po poledni.

Tromsø leží na 69°40´ severní šířky, má přes 60 tisíc obyvatel a tím je osmé v Norsku. Ovšem je největší ze polárním kruhem. Sídlí tady nejseverněji položená univerzita na světě, údajně i nejsevernější pivovar na světě i nejsevernější botanická zahrada. Na severu Norska je prostě leccos nejsevernější, to není problém. Největší část města vč. centra leží na ostrově Tromsøya, s pevninou a ostatními ostrovy je centrum spojeno mosty a tunely. Hned na kraji města, ještě na pevnině, se před námi vytýčila Ishavskatedralen neboli „Katedrála severního ledového oceánu“. Je to jedna z největších – pro leckoho určitě největší – místní turistická atrakce. Kostel pochází z roku 1965 a jeho architektura má co do činění s ledovci. Prohlídku interiéru jsme uvítali i s ohledem na stálý lijavec, a že tu bylo co obdivovat a čím se duševně obohacovat.

Pak jsme přejeli pro Tromsø onen charakteristický most a octli se na ostrově. Svižně se nám podařilo najít muzeum Polaria. Další z nezbytných návštěvních míst, dá se tady vidět v podstatě vše, co se nějak dotýká arktických oblastí. Velmi zábavný je tulení bazén, pod kterým se dá procházet v proskleném tunelu. Velký oříšek pro fotografy. Nad hlavou plující tulení macci jsou sice atraktivními objekty, ale zachytit je nějak slušně vyžaduje opravdu dlouhou trpělivost a šikovnost. To první jsem sice měl, ale vyšly z toho snímky hodně úsměvné. Tuleni na mě byli na příliš rychlí… Co mě v Polariu doslova uchvátilo, bylo promítání panoramatického filmu o Svalbardu (česky méně přesně o Špicberkách). Toto souostroví daleko v Severním ledovém oceánu se rozkládá mezi 74° do 81° severní šířky a s myšlenkou zaletět si tam právě na této expedici jsem jeden čas taky koketoval. Tady jen na plátně, ale letecké panoramatické záběry s výborným zvukem mě dostaly do arktického varu.

Protože čerstvě čtyřicetiletý a protože se rodinka s dárky činila – a nakonec – protože čirý hlad, pozval jsem nás na pozdní oběd. Procházeli jsme deštivým centrem a vyhledávali nějakou vhodnou restauraci. To by člověk nevěřil, kolik je v norských městech fast foodů a nikde žádná stylová rybí jídelna. Nemohli jsme se shodnout – když dva chtěli někde zůstat, druzí dva ofrňovali, pak zase naopak, už to vypadalo, že se nahněvám, koupim rohliky a pryč. Čtyřicet nečtyřicet. Ovšem na nábřeží se zadařilo, nikdo nic nenamítal a také cenově to tam vypadalo slušně. Sice žádná stylovka, vedli to tam Asiaté, Thajci snad, ale co už s tím. Oslavenec si dal „entrecote“, což je nějaký flák hovězího. Celková útrata činila na norské poměry slušných 600 NOK vč. drobného spropitného.

Ač se to tak nezdálo, přijímali jsme pohostinství Tromsø více jak pět hodin, od 12:15 do 17:30. Nejvyšší čas ještě kus jet a pak bydlet, dnes si to můžeme dovolit malinko později. Území tady na severu je hodně členité, samý ostrov, poloostrov a fjord, a turista musí hodně přemýšlet, zda využívat spíš trajektů nebo silnic. Dalším významným místem před námi (výhledově, na zítřek) je Alta. Tam se dá buď severní cestou po silnici č.91 s několika trajekty, anebo jižní pouze po silnici. Znamenalo to vrátit se jižně asi 85 km do Nordkjosbotnu a tam naskočit na jistotu všech automobilistů – E6, která se záhy stáčí opět k severu.

Míjeli jsme Storfjorden, a když odbila půl devátá, zhodnotili jsme to jako tak akorát na ubytování. V tuhle dobu bychom v jiných částech země mohli mít problém, ale tady strach nebyl. Dnešek jsme zakončili u malého Kåfjordenu v obci Birtavarre ve stejnojmenném kempu. Chatička prťavá, ale je pozdě, ta nám na přespání stačí. Nad kempem se týčila více jak sto metrů vysoká skála a pod ní rozvodněná říčka. I nám prší celý den, tady už třeba o něco déle, bylo to tady opravdu na holínky. S večerem se vyrýsovala velmi dobrá kolektivní nálada. Opět se ukázalo, že stav nálady není přímo úměrný kvalitě počasí ani kvalitě bydlení.

DEN 22 – středa 23.7. RUM, RYDLO A ČERVENÉ BARVIČKY

Sámské kroje s teniskami / Skalní rytiny / Tirpitz a skákající bomba / Už nefalšovaná severská tundra

trasa: Birtavarre – Storeng – Alta – Skáidi – Repparfjorden

ujeto: 231,0 km

spotřeba: 6,7/100 km

čas přesunu: 11:00 – 19:45

počasí: ráno déšť 10°C, zvolna protrhávání a polojasno 13°C, k večeru opět zataženo

nocleh: Repparfjord Ungdomssenter, 450 NOK

Většina běžných občanů si vybírá 14-denní dovolenou. Ti odvážnější si dovolí i tři týdny. Ale my? Začínáme čtvrtý týden, jsme tisíce kilometrů od baráku a že bychom se nějak vraceli? Kdepák, to my dále k severnímu pólu nebo aspoň tam někam.

Dnešní cesta neměla nějaké průběžné cíle, vše směřovalo k Altě. Jeli jsme kolem mnoha flordů, jejichž názvy snad ani nejsou podstatné (před pár týdny bych tu poctivě vyjmenoval všechny). Potkávali jsme laponská tržiště, kde autentičtí Laponci – správněji Sámové – čekali na turisty a nějaký ten přivýdělek. Měli na sobě typické laponské kroje, ale nevypadali právě šťastně. Dělají to kvůli turistům a obživě, jinak by asi polehávali někde se sobama. Trošku legrační bylo, že nahoře sice poctivě laponské oblečky, ale k tomu moderní sportovní boty. Pociťoval jsem k nim takovou nějakou lítost a ani jsem je nechtěl fotit. Dětem jsme koupili plyšového sobíka.

U vesnice Storeng došlo k významnému zeměpisně-cestovatelskému počinu – překonali jsme 70° severní šířky. K severnímu pólu už jen 20°, do Prahy na jih taky 20°, jsme tedy na půli cesty mezi Prahou a severním pólem. Našinec by si myslel, že severní pól je ze severního Norska mnohem blíže, ale přece jen, ty vzdálenosti v těchto pustých končinách poněkud matou. Kvůli objíždění Altafjordenu jsme se stejně zase dostali na jih pod těch 70°, takže už mnohem blíže Praze než pólu. Zároveň jsme se ale přejeli z kraje Troms do kraje Finmark, což už je doopravdy ten jó definitivní norský sever – severnější a východnější kraj už tu nemají… Těsně před Altou jsem se nechal nalákat značkou „pamětihodnost“ – sice jsem netušil o co go, žádné velké infotabule jsem tam nenašel, ale ven jsem všechny vyhnal. Šli jsme, šli, až došli k vodě, tam jsem si vyfotil takový pěkný výběžek pevniny do fjordu s tím, že nic většího tady asi není. Až za pár hodin v muzeu jsem pochopil, jak významné místo jsem zachytil.

Alta. Město s 20 tisíci obyvateli, hodně se rozrůstá, staví se tu jako o život. Ale Alta je známá především kvůli historii – oblast dnešního města byla osídlená už kolem roku 4 200 př. n. l., o čemž svědčí nástěnné malby „Skalní rytiny“, které jsou na seznamu Světového dědictví UNESCO. Ty měly vzniknout mezi lety 4 200 – 500 př. n. l., ale kdo ví, kdo všechno se kdykoli později nechat inspirovat a přidal nějakou tu svou :-). Dokážu si představit třeba výpravu českých recesistů posilněných z auta nějakým tím rumíkem, s nožíkem a červenými temperami v batůžku. Samozřejmě, že ta červená barva tu není rozhodující ani autentická – je to jen současné zvýraznění starých „skálorytin“, aby turisti vůbec něco viděli. Kresby jsou v širé přírodě na plochých skalách, které jsou rozesety na ploše několik hektarů, takže jejich poctivé obejití čítá aspoň 1,5 hodiny.

Nad skalkami je budova Alta Muzea, které je muzeem všeho místního a pod něhož spadají i ty rytiny. Město, stejně jako celé Norsko, má hodně bohatou historii z II. světové války. Alta byla za války Němci vypálená a obyvatelé deportovaní na jih země, někteří tu ale zůstali a žili v dírách v zemi. V zimě asi nic moc. V té době poblíž Alty operovala německá válečná loď Tirpitz, která využívala Altafjordu jako bezpečného přístavu – a to právě tam, kde jsem před pár hodinami fotil ten výběžek, jaká báječná předvídavost! Tirpitz hodně vadil především Britům a tak na něj podnikly řadů útoků. Při jednom z nich použili i speciální skákající bomby, ale účinnější byly až další ataky miniponorkami X-5 a X-7 (ne BMW). Tirpitz byl poškozen tak silně, že jej Němci přemístili jižně k Tromsø, kde se později loď po zásahu superbomby Tallboy podařilo potopit úplně.

Kolem šesté jsme Altu opouštěli. Po mnoha stovkách kilometrů v blízkosti moře jsme se zapustili hluboko do pevniny a vystoupali nahoru. Tady začal úplně jiný svět. Roviny, planiny, stepi, bažiny. Keříky, břízky. Mezitím stáda sobů. Mraky a vykukující slunce tomu všemu dávaly hodně romantickou atmosféru. Po asi 70 kilometrech planiny přišla vesnička Skáidi, kde se nám podařilo nakoupit a kde jsme se přeptali na nejbližší kemp. Vpravo po E6 bychom se už nezadržitelně blížili Nordkappu, vlevo po č. 94 se dá dojet do města Hammerfest, ale nám stačilo jen několik kilometrů k Repparfjordenu do „Ungdomssenter“. Jak už sám název napovídá, nebyl to běžný kemp. V logu měli křesťanský kříž. Doufám, že ne sekta. Recepční se jako sektářka nezdála, ani naštěstí nikdo další se tak neprojevil.

Příroda adekvátní dalekému severu, ani těm břízkám už se tu moc nedaří. Nedaleko fešný vodopádek, v chatce načatý aquavit – tradiční norský destilát. Soutěžili jsme v kreslení. Byli jsme na 70°30´, nejsevernější nocování na celé expedici a samozřejmě i v celých našich životech. Asi už to tak navždy zůstane.

DEN 23 – čtvrtek 24.7. SEVERNĚJI TO UŽ NEDÁME

Pevnina či ostrov? / Dobytí Nordkappu / Skalní kaple / Nejsevernější kemp neprošel / Komáří slet

trasa: Repparfjorden – Nasbakken – Repvåg – Honningsvåg – Nordkapp – Stabbursnes

ujeto: 351,7 km (z toho 2x 116 km k Nordkappu a zpět)

spotřeba: 7,2/100 km

čas přesunu: 10:45 – 20:15

počasí: ráno zataženo 11°C, Nordkapp polojasno 8°C, cestou zpět oteplení až na 13°C

nocleh: Stabbursnes Feriersenter, 650 NOK

Tady v severské tundře to nevypadá kdovíjak vesele, zvlášť pro ty, kteří pořád vzpomínají na slunečné pláže a na Mallorcu. Takže se ani moc nedalo divit, že Marťa si opět po pár dnech vzpomněla s depresí a přidaly se i děti. Obě. Chtělo by to polární záři jako v „Dobytí severního pólu“ a bylo by. Ale teď v létě se jí tady fakt nedostává. Protože už však zbývá jen pár dní, neviděl jsem to špatně. Slíbil jsem, že už za pouhé 2-3 dny to obracíme k jihu, a to už je nějaká motivace trošku se vzpamatovat a ještě vydržet.

Vrátili jsme se na E6, která se po 20 kilometrech dostává k Porsangenfjordenu. A to je fjord, který na severu končí a začíná u Nordkappu. Na ten finální sever ovšem nesměřuje é šestka, ale é šedesátdevítka. Šestka má namířeno dále na východ směrem k Rusku. My se zatím vydáme po E 69, ale za pár hodin se na tohle místo vrátíme a dáme ruský kurs… Cesta kolem fjordu je plná břidličnatých skal a sobů. Odskočili jsme si kousek bokem do rybářské vesničky Repvåg, o které píší, že je velmi pěkná a stylová. Ale vypadala malinko divně – jako původní rybářská vesnička už moc nefunguje a pro turisty tady toho moc neudělali. Rozbité baráčky a nepořádek. Aspoň že stará zrezivělá loď byla hodna prolezení. Potkali jsme brigádnici při přestýlání pokojů a chvíli jsem zauvažoval o případném ubytování. Tu by bylo celkem svérázné.

Po pár desítkách kilometrů na sever končí pevnina a následuje podmořský tunel na ostrov Magerøya. A to je fórek – Nordkapp je prezentován jako nejsevernější bod pevninské Evropy a přitom leží na ostrově. Kdybychom počítali všechny ostrovy, tak tu máme třeba Špicberky, které také patří do Evropy. A kromě toho, pár kilometrů od Nordkappu je jedno ještě severnější místo než on sám, ale tam to není tak dobře přístupné a tudíž turisticky využitelné. OK, nechme to být… Tunel je dlouhý 6,9 km a dosahuje 212 metrů pod hladinu moře, čímž patří mezi nejhlubší tunely na světě. Mýto 240 NOK (za 2+2 osoby) vybírají při cestě tam i zpět, protože na ostrově je zastávka dříve již zmiňované linky Hurtigruten, která přes 34 přístavů spojuje jižní Bergen se severovýchodním Kirkenesem. Takže je teoreticky možné na ostrov přijet autem a odplout lodí či naopak.

Na ostrově leží poměrně velká vesnice Honningsvåg, kde žije cca 2,5 tisíce obyvatel. Norové tvrdí, že je to nejsevernější město v zemi. Podle norských zákonů může mít statut města jen sídlo s více jak 5 tisíci obyvateli, ale Honningsvåg dostal ze zákona výjimku. Úsměvné. Píše se dokonce, že jde o nejsevernější město na celém světě. To je opět levá vůči Špicberkům a jejímu hlavnímu městu Longyearbyenu, které má 2 tisíce obyvatel, ale od norské vlády žádnou výjimku nedostalo. Dost zeměpisných zpochybňování a rýpání, v každém případě tady staví ten Hurtigruten a my jsme v místním supermarketu bohatě nakoupili. Za městečkem silnice překročila 71° a po další chvíli se začala vinout nahoru, aby dosáhla náhorní plošiny, na které už je samotný Nordkapp. Výrazně se ochladilo.

Před Nordkappem nás opět zkasírovali, family ticket za 465 NOK. Hm, to už je dnes se dvěma mýtnými (přesněji „tunelnými“) 945 norských, tedy přes 2800 českých korun. Ale nezajeď si sem. Parkoviště přesto bylo celkem plné. Není to špatnej kšeft to tady vlastnit. Akorát trošku z ruky… Na planině foukalo neuvěřitelně. Měli jsme co dělat, aby nás to nesfouklo do oceánu. Dopotáceli jsme se na konec plošiny, k tomu ze všech publikací známému drátěnému globusu, a tím jsme dle všeho měli docílit severní šířky 71° 10′ 21″. Čelem k širému oceánu pohledem mírně vlevo jsme viděli ten úplně nejsevernější bod – Knivskjellodden. Ten má 71° 11′ 08″, což je severněji cca o 1,5 km. Tam se autem nedojede, ale za to tam nic nevybírají.

Nordkapp tvoří asi 300 metrů vysoký útes. Kousek od globusu je úžasné sousoší, které bylo vytvořeno při nějaké dětské soutěži a které má symbolizovat spojenectví mezi národy. V roce 1988 na tom makalo sedm dětí z Tanzanie, Brazílie, Japonska, Thajska, Itálie, SSSR a USA. Asi je zbytečné dodávat, že jde jistě o nejsevernější sousoší na světě, ale doloženo to nemám… Uprostřed plošiny stojí velký barák. Nahoře jsou různé obchůdky, restaurace, pošta, ale schody jdou i dolů, a vida – velká část je vnořena do hloubi skály. Kaple s mystickou atmosférou. Kinosál. Muzeum. Vše o historii Nordkappu. A na konci ohromný bar s vyhlídkou na sever. Vše ve skále. Netušil jsem, že tady jsou takovéto atrakce, to už jsem i pochopil to vstupné.

Od oceánu přišla velká mračna, počasí se změnilo. Odjížděli jsme v husté mlze, ale ta se dole rychle rozplynula. Už to vypadalo, že se ubytujeme v „Kirkeporten Campingu“, který je se svými 71° 06′ 50″ s přehledem nejsevernějším v Norsku, ale zdejších 8°C rozhodlo, že se 25% z nás postavilo na zadní. Škoda. Musel jsme ustoupit, zadní byly myšleny vážně. A tak jsme se vraceli po E 69 na jih a u Nasbakkenu se napojili na E6. Po dalších asi 40 kilometrech jsme to zapíchli v kempu u Národního parku Stabbursnes. Už půl deváté, ale volno. Mrzuté bylo, že v kempu probíhal sraz komárů z celého severního Norska, možná i pár proslulých finských sem zaletělo. Při procházce jsme s nimi bojovali, ale do spacáků se nedostanou.

DEN 24 – pátek 25.7. KDE JSOU SÁMSKÉ KROJE?

Ani medvěd, ani vlk, ale komáři / Dotýkáme se Barentsova moře / V laponské osadě / Laponci nikde

trasa: Stabbursnes – Lakselv – Ruostefielbmá – Tana Bru

ujeto: 281,2 km

spotřeba: 6,9/100 km

čas přesunu: 11:00 – 18:45

počasí: ráno zataženo 15°C, později polojasno, oblačno, kolísání 9-16°C

nocleh: Tana Familiecamping, 430 NOK

­Protože jsme byli těsně vedle národního parku, bylo jasné, že ho absolvujeme hned dopoledne. Napřed jsme ale zaskočili do centra parku, kde bylo muzeum s představením květeny i zvěřeny severního Norska. Včetně takových vychytávek jako je průřez dýchacím ústrojím soba s vysvětlením, proč mu ve velkých mrazech nezamrzají nozdry. V centru kromě nás nikdo nebyl a ochotné paní se nás ptaly, jestli dáme i kino. Nemohli jsem je zklamat. Film byl poučný a panoramatický.

Pak už jsme vyjeli do parku. Mylně jsem se domníval, že tam povede krásná navigace – nebylo tomu tak. Dokonce jsme se pro radu museli vrátit do centra. Správnou možností byla jedna ze dvou odbočovacích prašných cest, která vybízela z otestování tlumičů… Už kdysi předtím jsem ostatním o tomto parku četl, že by se v něm mohli potulovat medvědi a vlci, a proto za každým stromem byl tušen jak medvěd, tak i vlk. Cesta byla horší a horší, místy hraničila s tankodromem a nastaly tendence to obrátit a zdrhnout. Až se konečně objevila cedule oznamující začátek parku.

Stabbursnes je nejsevernějším národním parkem v Norsku a je to opravdu park, přesněji lesopark. Co je ale zásadnější dominance: místní borový porost je údajně nejvíce severním na celém širém světě, severněji na světě borovici nenajdeš. Park není nijak velký, má jen 98 km², ale bylo jasné, že i tak ho neprolezem, že to budeme počítat spíš na čtvereční metry. Za nevelký čas procházky tentokrát ovšem nemohla únava a lenost, ale komáři – přesunuli se sem z kempu anebo prostě tady všude jsou pořád. Speciální přípravek á la repelent, který jsme si předtím koupili v centru, nefungoval podle potřeby a komáři jej nechtěli akceptovat. U říčky jsme to tedy obrátili a řádně opíchaní naskočili do vozu. No vida. Žádní medvědi či vlci, žádné šelmy, ale obyčejný bodavý hmyz nás vyhnal.

V blízkém městečku Lakselv jsme doplnili auto i sebe. Opět jsme se na čas měli rozloučit s é šestkou, naší družkou, na kterou jsme naskočili před dvanácti dny a kterou tak často opouštíme, abychom se na ní zase vraceli. V tuto chvíli jsme upřednostnili silnici č. 98, stáčící se kolem Porsangerfjordenu na sever. Tenhleten fjord nás doprovází už taky pěkně dlouho, od Nordkappu. Není to typický fjord, spíš úzký nečlenitý záliv, ale mezi fjordy se počítá a se svými 123 kilometry je čtvrtým nejdelším v zemi. Jeho celý západní břeh jsme absolvovali včera a dnes, a od teďka dáme kus jeho východního břehu.

Po nějaké době jsme se od fjordu stočili na východ do vnitrozemí a vystoupali nahoru. Musel jsem se pokochat Silfar Canyonem, který bych tady nečekal. Kousek Ameriky v Norsku. Další východní cesta na úseku mnoha a mnoha desítek kilometrů byla podobná – planina, bažina, močálek, step, keříky. Jízdu jsme si zpříjemňovali „Mistrovstvím auta v ooo-ta-lalala“. Ooo-ta-lalala byl zvuk, který kdysi fistulí vydala Terka a který jsem nahrál na diktafon. Taďa si to pak často pouštěl a zkoušel napodobovat, až jsme to napodobovali všichni, kdože bude nejblíže k originálu anebo kdo ho dokonce překoná. Na výsledcích jsme se kupodivu nemohli shodnout… Dvakrát jsme se dotkli moře, u Laksefjordenu a Tanafjordenu. Tyto fjordy už patří Barentsovu moři a to značí, že už jsme opravdoví východňári. Byli jsme na 28° východní délky, což je stejně jako třeba turecký Istanbul.

Až jsme se dostali k lososové řece Tana, jež se tady vlévá do Barentsova moře. Vydali jsme se proti jejímu proudu do cíle dnešní etapy, do osady Tana Bru. Ten název se mi už v Česku tak líbil, že dávno bylo rozhodnuto, že sem nejen pojedeme, ale tady i přespíme. „Bru“ znamená most, takže celé to je „most přes řeku Tana“. Původně tu byla stará laponská osada, a tak jsme konečně už očekávali poctivý laponský folklór. Jenže jenže. Dávno všechno jinak. Laponci, správně „Sámové“, se celá staletí živili lovem zvěře, rybolovem, vyděláváním kožešin, ale nejdůležitější pro ně byli divocí sobi. Tzv. oficiální národy kolem se sámské území snažili kolonizovat a Sámům vnucovat svoji politiku i kulturu. Postupně se jim to dařilo a tradiční sámský život se měnil. Snad poslední těžkou ranou byl pro Sámy Černobyl ´86. Ten kontaminoval jak lišejníky, kterými se živí sobi, tak plodiny a zvěř, kterými se živili Sámové. Za kompenzace od státu Sámové získali baráky, koupili auta a civilní šaty, a sobi nechali sobama.

Přesně v tom duchu vypadá i Tana Bru. Tradiční přístřešky nikde, jen vilky se zahradama. Centrum Tana Bru? Velké parkoviště, klasický supermarket a pár firem. Stánek s kebabem, přece typickou laponskou specialitou. Ten jsme si i dali, namísto ryb a sušeného sobího masa. Byli jsme naivní, že tu potkáme laponskou kulturu, ta už se tady prostě nepěstuje. Aspoň ne na oficiálních cestách, něco určitě zůstává mimo ně. Viděli jsme nabídky cestovních kanceláří, že pořádají výpravy do autentických laponských osad včetně rozhovorů s místními obyvateli. To nápadně připomíná skanzen či snad dokonce zoo? Oni místní obyvatelé za svoje herecké výstupy asi berou honoráře, aby měli na nové tenisky.

Tak jsme si aspoň užili večera na břehu Tany, v blízkosti toho „bru“ a mezi altány pro turisty, které jsou samozřejmě provedeny jako laponská týpý.

DEN 25 – sobota 26.7. VDECHOVÁNÍ RUSKÉHO NIKLU

Města Nikel I, Nikel II / Pod dohledem soudruha Lenina / Drogy v koulích, či výbušnina? / Saunaaa!

trasa: Tana Bru – Varangerfjorden – hranice NOR/RUS – Nikel – Zapoljarnyj – Neiden

ujeto: 343,3 km

spotřeba: 6,8/100 km

čas přesunu: 10:45 – 21:00

počasí: ráno oblačno 13°C, pak i deštíky, později už jen oblačnost a až 10°C

nocleh: Neidenelven Camping, 850 NOK

Těšil jsem se na zcela zásadní den. Už kdysi v dětství jsem slýchal průpovídku: „Neraď. Není ti šedesát a v Rusku jsi taky nebyl“. Co se týče věku, dosáhl jsem k poskytování rad zatím jen potřebných dvou třetin, ale co se týče Ruska, to se dnes mělo změnit. Pro mě osobně nebyly největším cílem expedice Lofoty či Nordkapp, ale právě Rusko. Protože podívat se tam, a ještě k tomu na dobrodružném severu, to mě fakt lákalo. Byli jsme vybaveni vízy, které jsem celkem složitě vyřizoval v předchozích měsících. Disponovali jsme dokonce dvěma vízovými vstupy, variantou zpáteční cesty bylo jet přes Finsko, pak skočit do St. Peterburgu a Pobaltím dolů. Aktuálně se Petrohrad nerýsoval, ale severnímu Rusku jsme byli jen kousek.

Do Ruska nás měla zavést opět silnice E6, která do Tana Bru přichází z jihu (my jsme přijeli ze severu). Chvíli jsme jeli vnitrozemím, pak po břehu Varangerfjordenu, zase vnitrozemím a nakonec kolem malých fjordíků. É šestka se na svých posledních pár kilometrů odpojuje do Kirkenes, pak už definitivně končí, protože následuje jen moře. K Rusku nás přivedla E105. Napětí vzrůstalo. Protože co si budeme povídat – my Svobodovy a Husákovy děti si to všechno ještě pamatujeme a Rusko je pro nás pořád tak trošku bubák. Dětem to bylo fuk, Norsko nebo Rusko. Zatím jim to bylo fuk.

Na hranici jsme strávili dvě hodiny. Celou tu dobu probíhaly nějaké procedury. Spousta přepážek, spousta bumážek. U prvního formuláře jsem požádal o tužku – byť jich úředník měl několik, poslal mě do auta. Cestou tam mě sledovali. Děti postupně trošku nervózněly, protože atmosféra byla celkově taková napjatá. Zběžně jsem musel ukázat vnitřek auta. Ve směnárně jsem vyměnil cca 70 € za 2600 rublů, tzn. aktuálně nějakých 1700 Kč. To by na nějaký ruský obídek a pár pozorností mělo stačit. Ze všeho bylo cítit, jak je tam hrozně otravujeme a že ani nechtějí, aby jim tam lezli nějací turisté – navíc ti, co je vyhnali ze země. Jako by v nás stejně viděli záškodníky a špiony. I když je pravda, že dva malé superšpiony jsme s sebou měli… :-)

Na území Ruské federace se nám podařilo vjet až v 15 hodin. Tedy v 15 hodin českého a norského času, v Rusku bylo ne o jednu, ale rovnou o dvě hodiny jinak, tam odbilo už 17 hodin. Bylo evidentní, že jsem dnešní itinerář podcenil a že 200 km vzdálený Murmansk je v ohrožení… Uvidíme. Jeli jsme napřed na jih hraničním pásmem podél ostnatých drátů, kde nás kontrolovala nějaká pohraniční patrola. Bylo zataženo a to celkově dělalo takové těžké ovzduší. Ale to nebylo nic proti tomu, co se nám po chvíli naskytlo za pohled. Za jezerem stálo ocelové město. Ano, hned se mi vybavil film „Tajemství ocelového města“. Spousta komínů, továrních hal, stožárů elektrického vedení a k tomu jedno obří panelové sídliště. Nad tím vším se vznášela oblaka tmavých zplodin, takže ono přirozené zataženo dostávalo ještě větší sílu.

Bylo to město Nikel. Zdálky to vypadalo hodně hardcore, ale zblízka, když jsme vjížděli – darmo mluvit. Žasli jsme. Město, které tady postavili někdy v 50. letech a pak už to nechali tak, na pospas času. Všechno křivé, rozbité a špinavé. Projížděli jsme hlavní třídou nahoru a bylo jasné, že tady žádný obídek nebude. Tady nejsou ani restaurace a i kdyby byly, tam bych si netroufl vzít tak cenný náklad. Dojeli jsme do horní části města ke komínům a já vystoupil udělat pár fotek. Přitom jsem měl samozřejmě strach, že mě někdo uvidí, rozbije hubu, pak zabije a nakonec ukradne auto i s rodinou. Neuvěřitelně to tam smrdělo a mě se v mžiku zatočila hlava, měl jsem co dělat, abych to ustál. Až o něco později jsem si zjistil, co je tenhle Nikel zač. Kdesi tady našli ve 30. letech minulého století zásoby niklové rudy. V tu dobu se o území přeli Rusi s Finama, a tak až po válce to tady SSSR mohl rozjet ve velkém. Postavil ohromnou fabriku, kde se niklová ruda taví a k tomu město. Dnes tu živoří asi 15 tisíc lidí a jejich počet rychle klesá. Fabrika patří koncernu Norilsk Nikel, který je největším producentem niklu na světě.

Děti brečely, že tady nebudou už ani minutu a že chtějí do Norska. Naléhala i Martina. Ale přesvědčil jsem je, že další město už bude krásné, zelené a voňavé. Měsíční krajinou jsme vystoupali nad město a asi po dvaceti kilometrech se nám naskytl pohled s pracovním názvem „Nikel II“. Ale ne, tolik dýmu nad ním nebylo, ale jinak to vypadalo fakt hodně stejně. Zapoljarnyj. Taky z padesátých let a taky nikl. A taky to tu zhlížejí Leninové. Protože bylo zjevné, že toto město je poslední ruskou zastávkou, usmyslel jsem si za každou cenu utratit rubly. Začali jsme tedy dešifrovat obchody. Nejsou to takové ty samošky jako u nás, ale často suterénní krámky v panelákových domech. Vytvořili jsme za sebou frontu a kupovali koňaky (ruské jistěže), piva, cukrdlata. A pak ještě v jednom krámě a ještě ve třetím. Tak nás to začalo bavit a postupně jsme se i přestali bát. Nikdo nám ani nenaznačil nic nepěkného, vždyť jsme Slované.

Zpátky na hranicích jsme zase tratili 1,5 hodiny. Tentokrát prohlídka velmi důkladná, v dešti jsem musel vyskládat celičký obsah auta. Chlápek uvnitř prohlížel i odpadky. Nejvíce podezřelé mu byly petanquové koule, i posilu si zavolal. Jednu z nich potěžkávali a špitali si. Kromě mých koulí se jim jevily závadné i Taďovy mušle. Éto rasíjskije íli norvegejskije? … Jak rádi jsme byli zase v Norsku, v tom zeleném království. Ale Rusko – zážitek veliký a z hlediska poznávacího a zkušenostního velmi pozitivní. Kirkenes jsme nestíhali, jen jsme jím projeli a uháněli to všechno oslavit ruským pivem, zákusky a očistnou saunou.

DEN 26 – neděle 27.7. I SÁMOVÉ MAJÍ POSLANCE

Tak už se vracíme / Ovšem nejdelší cestou / Po norsko finské hranici / U sámského parlamentu

trasa: Neiden – Tana Bru – Roavvegiedi – Karasjok

ujeto: 289,6 km

spotřeba: 6,9/100 km

čas přesunu: 11:15 – 16:15

počasí: ráno zataženo 10°C, pak mírný déšť, později jen zataženo, 10-13°C

nocleh: Karasjok Camping, 800 NOK

V kempech po Norsku jsme střídali různé úrovně ubytování. Obecně to podle daných kritérií označují jednou až pěti hvězdičkami. Ty průměrné chatky nemají sprchu a záchod, ty o něco lepší mají, v ještě lepších se dá spát v samostatné ložnici (i ve dvou či dokonce ve třech). No a jakýmsi bonusem v těch skoro nejlepších chatách je sauna. A to byl právě náš včerejší případ. Jak krásně se po nadýchání zplodin z tavírny niklu saunovalo. A jak potom chutnalo ruské pivo „Jarpivo“. A jak se spalo! A vstávalo… Byli jsme u Neidenu a kemp měl tu zvláštnost, že byl prakticky prázdný. V těchto končinách prostě turisté zácpy opravdu nedělají. To více než lidí tady bylo psů, pěstovali tu nějakou severskou rasu.

Včerejší Zapoljarnyj byl nejzazší bod expedice. Od té doby už se jenom vracíme a vracet budeme. Ovšem nikoli nejkratší cestou. Vůbec nejrychlejší návrat by byl přes Finsko, kus Ruska v okolí St. Peterburgu anebo trajektem rovnou do Estonska, pak Lotyško, Litva, Polsko, Český Těšín a tak. Další hladká možnost by byla Finsko a pak Švédskem po západním pobřeží Baltského moře, Dánsko, Německo. Jenomže to bych nesměl být já, „noufský pfítel“. V Norsku ještě zbylo pár míst, které jsem chtěl dát, třeba takový Narvik. A vůbec to tam ještě projet, vracet se Norskem je stylové, srdcové, byť delší a náročnější. Delší trasu jsem z pochopitelných důvodů nijak neinzeroval, ale Taďa mě překvapil, když se pohledem do atlasu Evropy na tu švédskou variantu ptal. Měl jsem co dělat, abych si vymyslel nesmyslné argumenty.

Vrátili jsme se po E6 až do Tana Bru, tady to známe. Po přejetí „bru“ jsme však po é šestce pokračovali na jih (předevčírem jsme sem přijeli ze severu). Odsud pojedeme jihozápadně asi 180 kilometrů podél řeky Tana, která tvoří norsko finskou hranici. Cesta byla poměrně jednotvárná, ale pěkná. Občasné říční meandry vytvářely zajímavé objekty obdivu. Kolem rostly borové či březové hájky, v rámci procházky jsem se do jednoho březového vydal, ostatní se báli medvědů. Mě však opět nezaskočili medvědi, ale proslulí komáři. Ty mrchy si tě napřed nevšímají, protože na lidi tady nejsou zvyklí. Ale jakmile tě pár z nich zaregistruje, nevím čím to je, hrozně rychle se to rozkřikne a už jdou po tobě celá hejna. To se pak nedá ani bezpečně vyčurat.

Už více jak týden jsme se ubytovávali dost pozdě, takže dnes to napravíme. Navíc to bude naposledy, protože pak už budeme muset dát několik sáhodlouhých etap – tedy jestli mám splnit dávný slib, že v pátek budeme na Lipůvce. Karasjok byl už dlouho jasným vytipovaným bodem prozkoumávání i bydlení. V kempu nebyl problém, šli jsme do opravdu luxusní chaty. Jedné z těch expedičních úplně TOP, ne-li TOP TOP. A druhý den po sobě sauna! Tady dáme řádný relax.

Karasjok je kulturní centrum celého Laponska. Laponsky se řekne podobně, „Kárášjohka“, norština a laponština jsou jinak úplně odlišné. Sídlí tady Sámský parlament Sametinget – sámští poslanci se tu nepravidelně scházejí a řeší, jak se bránit kolonizátorům, jak zachovat tradiční sámskou kulturu a neprodávat na náměstí v Tana Bru jen kebaby. Však jsme si budovu parlamentu záhy prohlíželi, škoda, že vstup dovnitř už byl uzavřen, chtěli jsme si prohlédnout sámské poslanecké lavice, hlasovací zařízení a zeptat se, kolik mají parlamentních výborů a podvýborů. Pozdě ale nebylo na prohlídku Sámpi Parku – centra s různými obchůdky, kinem, atrakcemi. Koupili jsme si tu něco na památku, triko s laponskými motivy třeba, kabelečku ze sobí kůže.

Stejně jako Tana Bru, ani Karasjok celkově příliš laponsky nevypadá, ani tady žádné tradiční stavby. Úplný střed městečka s cca 3 tisíci obyvateli tvoří kruhový objezd a kolem zeleň, supermarket Coop a čerpací stanice. Jo, jedno laponské týpý. Za další stanici v Karasjoku jsme zvolili jednu z restaurací – tak často do nich nechodíme, asi jedna z posledních příležitostí. Ať děti mají někdy hranolky! Já si už podruhé v Norsku dal løvstek, což je placka mletého hovězího masa z pánve.

V noci nemohla chybět zmiňovaná sauna. A po ní další z ruských piv, mnohem silnější munice „Arsenalnoje“ se 7,0% alkoholu. Tak krásně mě to po sauně stouplo do hlavy, že jsem pak skoro nahý stál hodnou chvíli venku v 10 stupních a nasával vzduch laponské domoviny. Co na tom, že pár komárů nasávalo mě. S pivem „Arsenalnoje“ se to dá snést.

DEN 27 – pondělí 28.7. SKANDINÁVSKÁ SMĚS

Z Norska do Norska přes Finsko a Švédsko / Ve Finsku jen 98 km, zato premiérově / Zlaté norské fjordy

trasa: Karasjok – Kautokeino – Kivilompolo – Kaaresuvanto – Kiruna – Riksgränsen – Rombakenfjorden

ujeto: 637,9 km

spotřeba: 6,9/100 km

čas přesunu: 11:15 – 21:45

počasí: celý den polojasno až jasno, přes den 17-20°C, večer 14°C

nocleh: Hærsletta Camping, 400 NOK

Čekal nás krásný, neseversky slunečný a teplý den, jako bych ho tou noční posaunovou nahotou přivolal. Včera jsme nestihli místní kostel, tak jsem ostatní nechal uklízet a že si tam odskočím pro nějaké fotky. Kostel je z roku 1807, je nejstarším kostelem v kraji Finnmarka a jako jediná stavba v Karasjoku přežil druhou světovou válku. Nevím, jak moc je to u kostelů časté či nečasté, ale zaujala mě symetrie kostela ze všech stran. Si myslím, že to tak časté nebude, jinak by mě to přece nezaujalo.

V kempu jsem kontrolou digitálu zjistil, že kostel se mi nepovedl dost svisle. Inu rodinko, ten chrám byl tak hezký, že ho musíte taky vidět. Byť jsem tam byl podruhé, opět zaujal nejvíce mě, ostatní ani nevystoupili z auta… Když už jsme ve městě, stavíme se znova i do Sámpi Parku. Dokoupili jsme dědům sobí kožešiny pod zadek a požádali jsme producenta sobích dárků, starého Sáma, aby se s Marťou nechal vyfotit. Aspoň jedno foto domorodce.

Pak už následovala dlouhá cesta na jihozápad. Když se člověk podívá na mapu, vidí, že Finsko má na severu takové dva rohy. A mezi těmi rohy Norsku visí vak. Právě tím jsme měli projet až do zmiňovaného Finska a říznout jeden z těch rohů. Na mapě je v této oblasti samá zelená barva, skoro žádná vesnička a relativně hodně malých jezírek. Je to už krajina spíš charakteristická pro Finsko. Projeli jsme mimo jiné Kautokeinem, což je po Karasjoku druhé nejvýznamnější kulturní centrum Laponska. Do Finska jsme vjeli po silnici č. 93 v Kivilompolo. Po předvčerejší návštěvě Ruska dnes další životní premiéra. I když přejíždíme z neunijní země do Evropské unie, nikdo nic kromě cedule tady neřeší.

Protože Finskem jsme měli projet pouze krátce, náležitě jsme si těch 98 finských kilometrů užívali. Zastávka v jednom lesním bufetu a nějaká ryba. Berou tady finské marky a na eura vrací samozřejmě nevýhodně. V prodejně suvenýrů samá modrobílá vlaječka, koupili jsme losíka s pulovříkem s finskou vlajkou. Důkaz, že jsme tu fakt byli. Na jedné zastávce jsem udělal pár fotek, abych měl Finsko v kostce. Typická finská tráva, bříza, voda, nebe, typicky finský asfalt. Až se někdy někdo bude ptát po fotkách z Finska, ukážu mu to, aby pochopil, jak to tady vypadá. V průběhu zastávky do auta vlétlo hejno typicky finských mušek (ty se fotí blbě) a Taďa křičel, že nás ukoušou k smrti.

Poslední finská etapa vedla severozápadně po silnici E8, už po finsko švédské hranici. Do Švédska jsme vnikli v Kaaresuvantu. Co si budeme povídat, Švédsko se v našem itineráři objevilo pouze z tranzitních důvodů. Tady o žádnou premiéru ani zdaleka nešlo a krajina je tady na severovýchodě stejně taková finská. Takže těch 320 švédských kilometrů jsme brali jen jako zkratku zpět do Norského království. Dokonce jsem se podruhé na expedici vzdal na chvíli volantu a Marťa tak mohla mít řidičský zážitek, když se jí před auto přimotal sob.

Ve Svappavaara jsme změnili jihozápadní směřování po silnici č. 45 a najeli na E10, která se stáčí k severozápadu a k Norsku. Čekala nás Kiruna, město které slýchávám v souvislosti se světovým pohárem v klasickém lyžování – Bauer tu určitě už jel. Je to zároveň nejsevernější švédské město nad 20 tisíc obyvatel. Těží se tu velmi kvalitní železná ruda a nedaleko je ledový hotel. Na něj jsme ale čas nevyčlenili, více nás bohužel zajímal hypermarket a pořádný nákup, i s kilem kusových bonbónů. Je pravda, že dnešní životospráva byla mizerná a takové bonbóny uspokojí hlad i chuť.

Čím více jsme se blížili Norsku, krajina byla hornatější a norštější. 70 kilometrů dlouhé jezero Torneträsk se zapadajícím sluncem nevypadalo špatně… Nálada ve voze byla slušná, na tu dlouhou dnešní štreku překvapivě pozitivní. To ta modrá obloha a přibývající kopce, tento typ krajiny nám byl mnohem bližší než ten finský. Švédsko norskou hranici jsme překročili v Riksgränsen a za chvíli už se před námi objevilo typické norské panorama s mořem! Ano, byli jsme v nejužším místě Norska, kde má pevnina jen pár kilometrů. A proto byl vidět Otofjorden, na jehož břehu leží známé město Narvik. Ale až tam jsme dnes zamířeno neměli. Bylo půl desáté, sjeli jsme dolů a na soujezdu mezinárodních silnic E 10 a E6 (a zase ta é šestka!) jsme byli rádi za „Hærslettu Camping“ u malého Rombakenfjordenu.

Dnes na tachometru úctyhodných 638 kilometrů, po večeři už jedenáct hodin. Kdo by čekal unavené jezdce, kteří hned padají do spacáků, mýlil by se. Je třeba poběhat po kempu i okolí a pokochat se krajinou. Typicky norské fjordy jsme neviděli taaak dlouho a úplně jsem cítil, jak mě to tady nabíjí. Super náčelnický nápad, že jsme se nerozhodli vracet Pobaltím nebo po švédském pobřeží.

DEN 28 – úterý 29.7. HAWKEYE Z NARVIKU

Bitva o Narvik krok za krokem / V parku sen pedofila / Konec polárních končin / Takhle chutná velryba

trasa: Rombakenfjorden – Narvik – Skardberget – Fauske – Mo i Rana – Bjerka

ujeto: 479,5 km

spotřeba: 6,7/100 km

čas přesunu: 10:00 – 21:45

počasí: jasno a slunečno, ráno 16°C, přes den až 28°C (!), večer 22°C

nocleh: Bjerka Camping, 990 NOK

Končíme čtvrtý týden expedice. Ty první dny se to ještě nějak počítá, ale pak už to nabere takový spád, že kromě kronikáře nikdo nic neví… Jsme na zpáteční cestě a po včerejší dávce dnes v plánu opět dlouhý přesun. Ale ne samozřejmě na úkor poznávání, třeba Narviku, to bychom si neodpustili. Narvik byl posledním z velkých norských měst na severu, do kterého jsme ještě nezavítali. Důvtipnou volbou trasy jsem jej nechal až na zpáteční cestu. Byli jsme od něj 16 kilometrů a plán zněl, že v něm nějakou chvíli strávíme.

Narvik je nejsevernějším norským městem, do kterého vedou koleje. Paradoxně ale není napojený na norskou železniční síť, ale na švédskou. Zatímco v Baltu na severovýchodním pobřeží Švédska přístavy zamrzají, tady ve Norském moři ne. Toho Švédové už od roku 1898 využívají a vozí sem z Kiruny, kde jsme byli včera, vytěženou železnou rudu… Narvik čítá asi 20 tisíc obyvatel a je známý událostmi II. světové války. O město se tvrdě a dlouho bojovalo, odehrály se tu velké námořní a letecké bitvy, na dně Ofotenfjordenu leží několik potopených válečných lodí. Ke konci války bylo město skoro celé zničeno.

A protože, jak už jsem zmiňoval, jsou Norové na svoje dějiny náležitě hrdí, je v Narviku velké válečné muzeum. Ačkoli vojenství a vojenské technice nijak zvlášť nerozumím, expozice mě hodně bavila, mají to pěkně vychytané. A spojovaly se tu i různé souvislosti. Je tu třeba vystaven Johnny Walker, což je ona výjimečná skákající bomba, která potopila loď Tirpitz v Altafjordu – jak jsme se dozvídali v jiném muzeu v Altě před 6 dny. Pouze originální názvy zbraní bez překladu, třeba „Protivotankovaya puschka“, čemuž Nor nemůže rozumět, my Slované dobře. Líbil se mi norský Hawkeye Pierce z MASHe.

Památce válečných obětí je věnován „národní monument svobody“, 18 metrů vysoký Trinigon v nedalekém parčíku. Tento trojhran je obložen zrcadlovými deskami a to mě tak fascinovalo, že jsem kolem něj dlouhou chvíli pobíhal s foťákem a zkoušel různé zvláštní záběry. A taky jsem mohl vidět, jak vlastně po 4 týdnech zájezdu vypadám. Kousek od Trinigonu stojí sousoší s jedním psem a šesti nahými dětmi, které spojeni rukama do řetězu jakoby směřovaly vpřed, ke stále lepším zítřkům. Naléhal jsem na své děti, ať mi udělají sedmý a osmý článek, ať se do řetězu zapojí, ale Taďa se šprajcl.

V Narviku nás dále zaujala plastika ležícího obřího mimina, katedrála a mě i dívka-sekačka na traktůrku značky John Deere. Populární je tu rozcestník se zajímavými údaji o vzdálenostech – na severní pól je to odsud 2407 km, do Vídně 3159 km. Takže domů je to zatím dále. Karasjok 693 km, tam jsme byli včera, tak to sedí. A skoro na závěr pobytu v Narviku nás zaujalo, že už je tolik hodin, ale hned záhy, jak velký máme hlad. Ačkoli jsme chtěli poobědvat stylově ryby, narazili jsme jen na zmražené, které nám ne a ne a nechtěli tepelně připravit. Namísto rybárny jsme skončili v asijském bistru. Jak pro Norsko příznačné.

Narvik jsme opouštěli až po půl druhé a bylo zjevné, že to dneska s ujetou vzdáleností moc nevytrhneme. Tím spíš, že jen co jsme se trošku rozjeli, už jsme museli čekat na trajekt přes Tysfjorden. Silnice E6 se mezi Narvikem a Fauske točí doleva doprava, nahoru dolů, objíždí větší i menší fjordy, spousta tunelů. Ale pořád je to E6, takže cestovní rychlost solidní. Za Fauske už šla silnice do vnitrozemí a do vyšších nadmořských výšek, kde jsem se turisticky a fotograficky vyřádil u říčky Lønselva. O půl osmé jsme překročili 66°33´, tedy Severní polární kruh. Tentokrát na souši a směrem na jih. Před 13 dny to bylo na vodě a směrem na sever. Končí 13 dní za polárním kruhem, z polárníků se stávají obyčejní turisté, však teplota se dnes dostala i na šílených 28°C ve stínu – pro taková vedra jsem do Norska nejel.

Podařila se nám i Mo i Rana, minuli jsme kemp ze 14. dne s rackama na balkóně. To už zavánělo faktem, že přece jen se nám podařil slušný přesun – na to, že jsme vyjížděli až odpoledne, nebylo 480 kilometrů špatným počinem. Stejně jako včera jsme končili před desátou, ale s bydlením problém nebyl, naše předposlední norské postele nám poskytl „Bjerka Camping“. Zatímco v jiných kempech jsem si vystačil s rutinní angličtinou, tady jsem musel hodně improvizovat. Slovník, ruce. Ale vysvětluj holce v recepci, že po zapnutí sporáku se vyhodí pojistky a že elektřina nejde zpátky nahodit. Electric is dead!

To se přihodilo i ve vedlejším apartmánu se společným elektrickým okruhem. Nešťastnou dívku i nás zachránil až přivolaný „universal man“, který nás v chatce instruoval, jak se spotřebiči nutno zacházet.

Večeřeli jsme velrybí steak. Velryba jak známo není ryba, ale savec. Má tmavě červené, tuhé maso. Jíst takové zvíře se nám principielně samozřejmě příčilo, ale v Česku se k tomu nedostaneme a jinde taky těžko. Promiň velrybko.

DEN 29 – středa 30.7. TOHLE JE PŘECE TMA!

Váhavost u Familieparku / Vedro, 30 stupňů / U rafťáků to nevyšlo / V olympijském kempu

trasa: Bjerka – Namsskogan – Trondheim – Dombås – Otta – Kvam

ujeto: 725,8 km

spotřeba: 6,5/100 km

čas přesunu: 09:30 – 22:00

počasí: nejprve jasno a 19°C, přes den dokonce 30°C (!!!), pak déšť 13°C, večer 19°C

nocleh: Kirketeigen Ungdomssenter og Camping, 700 NOK

Poslední plánovanou (a dlouhou) zastávkou byl včerejší Narvik, od té doby už skutečně jedeme domů a když nám něco padne do cesty, posoudíme. Jako náčelník expedice jsem sice byl pyšný, že se podařilo splnit vytýčené trasy a cíle, ale stále více mě mrzelo, že už to končí. Kdyby mi teď někdo řekl, že norský turistický bůh ještě není zcela spokojen, a že tady ještě nějakou dobu musíme zůstat, a přihodil i nějaké kapesné, jak bych do toho šel! Ne měsíc, ale dva jsou na Norsko potřeba.

Od chvíle, co jsme večer projeli Mo i Ranou, uzavřeli jsme expediční okruh – jeli jsme po té samé E6, ale samozřejmě opačným směrem. Tím bylo jasné, že nebude třeba žádných velkých zastávek, tady už jsme to viděli. Příslib tučných kilometrů. Tři a půl hodiny jsme jeli prakticky bez zastávky, rozhodli jsme se pozdržet až u Namsskoganu, kde je na rodiče a děti nastražen Namsskogan Familiepark. Toho jsme si vlastně všimli už cestou na sever a možná už tehdy jsem slíbil, že až pojedeme zpátky, tak uvidíme. Jedná se o velmi rozsáhlý zábavní zoopark se spoustou zvěře a dětských atrakcí. V takovém parku se dá bezpečně zaseknout na 3 hodiny i déle, a těch peněz, co tam může protéct. Stáli jsme v recepci, váhali a vážili všechna pro a proti. Ale rychlejší přiblížení k ČR zvítězilo. Aspoň jsme si tam koupili nanuky.

Bylo stále větší vedro, jednu chvíli teplota dokonce vyšplhala na 30 stupňů ve stínu! To je konec. Aspoň, že klima v autě. Asi 50 kiláků před Trondheimem u Åsenu jsem si neodpustil sjet z hlavní a podívat se do nejsevernějšího kempu naší poslední expedice z roku 2004: „Gullberget Camping“, tedy kemp s bílým domem, který jsem si vyfotil stejně jako tehdy. Nostalgicky jsem zavzpomínal, děti si nejprve musely vůbec vzpomenout, že tu někdy byly… Profičeli jsme kolem Trondheimu, kolem osmé národní park Dovrefjell. To už bylo po dešti a o 17 stupňů míň než před pár hodinami.

Za Dombåsem jsme ubytování připouštěli, za Ottou už vyžadovali. Frekvence kempů sice vzrůstala, ale s pokročilou hodinou vzrůstaly i záporné odpovědi. Přece jen – jsme na é šestce a v turisticky hojně atakované oblasti. I když ono kolikrát nebylo o co stát, chatka přímo u silnice – stačí, aby kamion nevybral zatáčku a máš zkaženou celou noc. Co mě ale však opravdu zamrzelo, byl neúspěch v Sjoa Campingu u stejnojmenné legendární raftovací řeky. Tam nehučely automobily, ale romanticky divoká voda. Tam jsem se před recepcí modlil „Řekni ano, řekni volno…“, bylo by to nádherné završení norských nocí. Ale přáno nám nebylo.

Jen takto se závěrečným norským kempem mohl stát ten ve vesnici Kvam. Byl skoro celý volný, ono taky upřímně řečeno nebylo divu. Sice tu měli cedulky, že jde o oficiální ubytovací zařízení zimní olympiády 1994, ale koho oni sem tenkrát museli strčit… Ale tak dobrá, přece jen 14 let pryč, trošku to sešlo věkem, ale slušná venkovská romantika zůstává. A při představě se sněhem dobrý. My jsme sice sníh neměli, ale zažili jsme zvláštnost – tmu! Ano, ubytovali jsme se asi ve 22 hodin a o hodinu později se začalo stmívat a v jednu už byla regulérní tma. Něco takového jsme skoro měsíc nezažili a neviděli. Koukali jsme se nahoru a žasli. Jak taková tma dokáže zaujmout. Musel jsem to zapíjet ruským koňakem.

Dnes slušných 725 kilometrů. A poslední norská noc z celkových osmadvaceti. S olympijskými kruhy nad hlavou.

DEN 30 – čtvrtek 31.7. V DÁNSKÝCH PEŘINÁCH

Krajem zimní olympiády 1994 / Bye Bye, Norge! / Švédskem bez okolků / Dánské koruny nemáme

trasa: Kvam – Lillehammer – Oslo – Halden – Helsingborg – Helsingør – Kodaň – Køge

ujeto: 892,1 km

spotřeba: 7,0/100 km

čas přesunu: 10:00 – 23:30

počasí: celý den jasno či polojasno, ráno 20°C, přes den 25-28°C

nocleh: Hvide Hus, 150 €

Zbývající norský úsek po E6 směrem na jih považuju za poměrně nezáživný kraj. Taková česká vrchovinka, nic zvláštního. Ale to jen proto, že jinde v Norsku je krajinná laťka nasazena až příliš vysoko… Až k Lillehammeru podél řeky Lågen. Pak začíná největší norské jezero – Mjøsa, které má rozlohu 365 km² a délku 117 km. Jeho okolí je krajem zimní olympiády 1994 se všemi 3 tehdejšími centry – zmiňovaným Lillehammerem, a pak Hammarem a Gjøvikem. V tomto kraji se nachomýtám už potřetí.

A to už přichází norské hlavní město, Oslo. Před čtyřmi lety jsme jej úplně vynechali, nyní alespoň po obchvatu. Na nějaké prohlídky není čas, navíc je vedro a navíc – náčelník to tam procházel křížem krážem ve svém prvním Norsku v roce 1993. Takže o to rychleji na jih. Pod Oslem pomaloučku polehoučku pracují na čtyřproudové dálnici, ale jak to tak během těch let pozoruju, že by se někam hnali, to ne. Úseky hotové se střídají s úseky nehotovými. Jak už se blížilo Švédsko, přemýšleli jsme, kde udat zbylé norské koruny. Sjeli jsme z dálnice a v nějakém městečku vysypali k pokladě téměř všechny zbytky a na příslušnou částku nadimenzovali nákup.

Norské království jsme opouštěli u města Halden v 15:30. Po dálničním mostě přes Iddefjorden, ten dokončili někdy v minulých pár letech. Za mostem jsem musel na chvíli zastavit, dívat se zpět do Norska a říkat si, kdypak zase… Dal jsem si to letos ke čtyřicetinám, Taďovi je deset. Řekli jsme si spolu, že znovu za 10 let – dám si to k padesátinám a jemu ke dvacetinám. Jen aby to klouček nezapomněl. To už bude umět skvěle anglicky a to už budeme konečně i rybařit.

Tak. A co teď. 430 kilometrů Švédskem na jih. Jestli jsem říkal, že krajina kolem nejjižnější norské části é šestky není nijak zvlášť zajímavá, tak co by se mělo říci tady? Totální nudismus, tak na usnutí. Aspoň to fičí. V Helsingborgu jsme zamířili k přístavu, abychom dali Dánsko. Nastala trošku smůla, trajekt jsme nestihli jen o pár desítek vteřin – na ten další za půlhodinu ve 21:00 jsme stáli první v pořadí. Do dánského Helsingøru je to nějakých dvacet minut a ve finále se povinně, ale rádo, obdivuje známý zámek Kronborg, kde Shakespeare nechal bydlet svého dánského kralevice Hamleta. S romanticky zapadajícím sluncem impozantní scenérie.

Do Kodaně asi 40 kilometrů. Byla už tma a bylo jasné, že hned za Kodaní začne intenzivní hledání hotelu. V mapě jsme vytipovali pár míst, kde by to mohlo vyjít. Ale po tmě se nějak nedařilo, bylo to cik cak kole dálnice a nic. Za poslední naději jsem prohlásil město Køge, 40 km pod Kodaní. Asi třicetitisícové město, tady musí být hotelů! V jednom z nich mě odmítli, ale dali plánek města a vyznačili tipy. Bylo zvláštní, jak plánek města v dánštině může naprosto nekorespondovat se skutečností. Celkem dlouho jsme bloudili, už bylo po 23. hodině, ale tušili jsme, že to stejně vyjde.

A taky že ano, hotel „Hvide Hus“. Dokonce jsme měli štěstí na čtyřlůžkový pokoj, to jsme nečekali. Domluva kolem úhrady byla složitá. Platební karty nebrali. Dánské koruny v počtu 1000 jsme neměli. A na platbu eury měli složitá pravidla. Nakonec jsme finanční transakci uskutečnili jen do půlky, že jí dotáhneme ráno. Bylo 23:30, za námi skoro 900 kilometrů a velká žízeň. Ještě že na recepci prodávali plechovky piva. Spacáky jsme po 28 nocích nechali v autě a začínali si zase zvykat na peřiny.

DEN 31 – pátek 1.8. …A JE PO VŠEM

Snídaně na pláži / K trajektu za minutu 12 (za pár minut 11) / Rekordní vedro / To je konec

trasa: Køge – Gedser – Rostock – Berlín – Drážďany – Ústí n/Lab. – Praha – Lipůvka

ujeto: 948,5 km

spotřeba: 7,9/100 km

čas přesunu: 09:45 – 22:30

počasí: od ráno jasno, přes den až 35°C, bouřka a 18°C, v Česku 25°C

nocleh: Lipůvka 285, bez poplatku

Nemůžu se nepochválit za celkové dodržení timingu. Jak krásně to vycházelo. Nejen expedice jako celek, ale i samotný návrat. Kdesi daleko na severu jsem slíbil, že v pátek budeme doma. Když jsme v úterý obědvali v Narviku, který je od Lipůvky 3000 kilometrů, mohl kdekdo zapochybovat. Ale jak vidno, bylo to pod plnou náčelnickou kontrolou. Cílem posledního, 31. dne, bylo bez stresu to dotáhnout do finiše. Ale tak, abychom přijeli až za tmy. To kvůli zbytečné publicitě, jsme skromní, nemusíme poskytovat interview hned na letišti.

Nebyli jsme zvyklí na hotelové snídaně a nelimitovanou spotřebu, museli jsme se do toho nejprve dostat. Až teď jsme si při pohledu z okna všimli, že hotel stojí přímo u moře. V noci jsme to nepoznali. Pláž s borovicemi vyzývala aspoň k procházce, ale většina byla za urychlení návratu. Dobrá… Měli jsme namířeno na úplný jih Dánska, do Gedseru. Odsud nám to mělo plout v 11:00, což jsme relativně dobře stíhali. Sice nějaké to překračování rychlosti, ale po 115 kilometrech jsme měli k dobru hned několik minut. Jinými slovy – tak tak.

Na našem posledním expedičním trajektu jsme přeplouvali z Dánska do Německa. Před přístavním Rostockem jsme žasli nad přeplněnými plážemi, německá hlava na německé hlavě. Je pravda, že bylo totální vedro přes 30 stupňů, ale bylo mi těch ubožáků líto. A může být v blízkosti přístavu čistá voda? Ve 13:00 jsme se dostali opět na pevninu a před námi asi 450 kilometrů německých dálnic. Teplota venku se dostala až na šílených 35°C, což muselo znamenat bouřku. Blahodárné hromy blesky s ochlazením na 18°C, to už se dalo i zastavit a vylézt ven. Zaskočila mě malá hustota benzínek a dlouho jsme jel s nulou na ukazateli dojezdné vzdálenosti. Málem jsem na to dojel.

Asi o půl osmé jsme nejbližším příbuzným rozesílali smsky, že podezřelé vozidlo s dvěma zarostlými muži a dvěma zarostlými ženami na palubě právě překročilo hranici České republiky. Měsíc jsme nečetli noviny a nenaladili české televizní stanice. Copak se tady v tom našem malebném údolíčku za ten měsíc asi přihodilo? Nejbližší noviny napověděly, že vlastně nic, akorát „Klekí Petra“ Kárl Brückner začal trénovat Rakousko. Tak sláva.

Ve 22:30 příjezd k domu Lipůvka 285. Přesně jak jsme chtěli – ne moc pozdě kvůli únavě, ale ne moc brzo kvůli bulváru. Počítadlo kilometrů se zastavilo na cifře 11.225. Počítadlo času na 30 dnech a 15 hodinách. Věru slušnej zájezd. Ale – co vplutí zpátky do reality? To bude bolet.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .