Norsko 2008 - 1. díl

DEN 1 – středa 2.7. HONIČKA S CYKLISTOU

Skluzy už od rána / Nemám nabíječku / Před polskými hranicemi / Rychlost 37 km/h / Poprvé v NSR

trasa: Lipůvka – Praha – Teplice – Ústí n/Lab. – Drážďany – Berlín – Wittenburg

ujeto: 997,4 km (z toho cca 30 km zajížďka kvůli nabíječce, 120 km zajížďka k Polsku)

spotřeba: 8,5 l/100 km

čas přesunu: 07:30 – 22:15

počasí: slunečno, vedro, až 33°C

nocleh: Landhaus Wittenburg, 180€

Protože jsem řekl, že musíme vstát před šestou, budík byl nastaven na 5:59… Ranní úkony proběhly celkem rychle, všechno už víceméně bylo naskládáno v autě a na autě – tedy v novém střešním boxu Thule Pacific 100. A tak jsme po nezbytném nasmažení řízků mohli přesně v 7:23 vyrazit. Jenomže daleko jsme nedojeli, jedné sousedce jsme zapomněli dát klíče od schránky, druhá chtěla pro dítě půjčit plovací vestu, do trafiky jsem šel žádat, ať mi za 100 Kč odměny schovají všechny červencové noviny. Do kanclu na PC zaplatit faktury O2, nebo mě po pár týdnech neuhrazení zase odpojí mobil. To by se mi na severu nehodilo. Inu – hodinová sekera hned na začátek.

Ještě zajížďka do Globusu, dokoupit poslední nezbytnosti, vykonat první expediční fotky a směr Velká Bíteš. Tam jsme u Slámy obstarali výborné zavařené sklenice s masem, já si koupil malý AJ-ČJ slovník a Marťa něco na čtení, až se bude nudit. A už fakt jedem, v 9:30 na D1. Do Prahy to šlo hladce, téměř sváteční provoz, jenomže před velkoměstem jsem se zbytečně zasnil, omylem nesjel na Jižní spojku a tudíž uvízl v nesváteční koloně v centru Prahy. No nevadí, i toto naženeme. V Českém středohoří jsme stejně jako před 4 lety – tedy už tradičně – zastavili na té samé benzínce a konečně vytasili ony lahodné řízky. Při té příležitosti jsem si uvědomil, že jsem doma zapomněl nabíječku k foťáku. A na měsíční expedici jedu hlavně kvůli fotkám, že. Aj, aj, ale nevadí, koupím v Teplicích a hotovo.

Nekoupil jsem v Teplicích. Všude se mi vysmáli, že taková nabíječka na takový foťák se jen tak neprodává, to se musí objednat a čekat a čekat. Všechny Electrowordy i DatArty stejná píseň. Ale v jednom shopu mi aspoň poradili, že snad v Ústí nad Labem ve značkovém servisu Panasonic. Poslední naděje, jinak jsem ztracen a budu muset shánět po Berlíně. Telefon v servisu na 20 pokusů nevzali, dobré znamení. Navigace mě zaváděla na nějaké ústecké sídliště, upadal jsem do beznaděje, už nyní další 2 hodiny ztráty. A když jsem v suterénu jednoho paneláku uviděl malou ceduli, tak mi bylo vše jasné – tady v tom pajzlíku to prostě mít nemůžou. Zkroušeně jsem řekl, co potřebuju a chystal jsem se k odchodu. Ale kolík ani nemrkl, šel dozadu a přinesl. Byl jsem tak dojatý, že jsem mu zaplatil v eurech (páč koruny jsem ani neměl, nač taky, že) a nechal mu řádné dýško. Jooo! Mám nabíječku, můžu dobíjet a fotit jako o život. Což se pak i naplňovalo, vždyť s sebou jsem zpátky přivezl celkem 3882 fotozáběrů, a to jsem jich odhadem 2000 vymazal hned na zájezdu.

Sice jsme nabrali skluz veliký, v autě mi všichni nadávali, ale já plný entuziasmu jsem hodlal vše dohnat. Což se zpočátku i dařilo, směrem na Drážďany je nová dálnice a ta hodně pomohla. Před městem nás to hodilo na obchvat, sledoval jsem cedule Berlin a věnoval se plynu. Postupem času mi bylo divné, proč se na žádných dalších cedulích Berlin už neobjevuje, ale jen nějaký Görlitz. Snad proto, že Berlin je tak významný, že to tu ani nebudou psát, ne. Najednou ve mě však zahlodala pochybnost, tak jsem raději zastavil, vzal mapu a zjistil, že jsme blízko polským hranicím. Super! Namísto na sever jsme uháněli na východ, slunko mi nenapovědělo a navigátorka už vůbec ne. Ghghrz!

Bonusově jsme si zajeli tam a zpět asi 120 kilometrů. Znovu u Drážďan jsme byli v 17:45. Panečku! Jsme 10 hodin na cestě a jen 370 kilometrů od Lipůvky, průměrná cestovní rychlost fantastických 37 km/hod. Armstrong na bicyklu by tady byl rychleji… Itinerář plakal, osádka breptala, ale já se bil v prsa, že teď, teď už to půjde opravdu hlaďoučce. A taky že jo. Berlín se mi povedl, obchvat jsem trefil krásně a pak už jen zapřemýšlení, zda zopakujeme jako před čtyřmi lety Rostock a trajekt do dánského Gedseru, anebo něco nového. Žádné kopírování, uděláme změnu, z E55 jsme sjeli na E26 a mířili na Hamburg.

Sice jsme nabrali skluz veliký, v autě mi všichni nadávali, ale já plný entuziasmu jsem hodlal vše dohnat. Což se zpočátku i dařilo, směrem na Drážďany je nová dálnice a ta hodně pomohla. Před městem nás to hodilo na obchvat, sledoval jsem cedule Berlin a věnoval se plynu. Postupem času mi bylo divné, proč se na žádných dalších cedulích Berlin už neobjevuje, ale jen nějaký Görlitz. Snad proto, že Berlin je tak významný, že to tu ani nebudou psát, ne. Najednou ve mě však zahlodala pochybnost, tak jsem raději zastavil, vzal mapu a zjistil, že jsme blízko polským hranicím. Super! Namísto na sever jsme uháněli na východ, slunko mi nenapovědělo a navigátorka už vůbec ne. Ghghrz!

Bonusově jsme si zajeli tam a zpět asi 120 kilometrů. Znovu u Drážďan jsme byli v 17:45. Panečku! Jsme 10 hodin na cestě a jen 370 kilometrů od Lipůvky, průměrná cestovní rychlost fantastických 37 km/hod. Armstrong na bicyklu by tady byl rychleji… Itinerář plakal, osádka breptala, ale já se bil v prsa, že teď, teď už to půjde opravdu hlaďoučce. A taky že jo. Berlín se mi povedl, obchvat jsem trefil krásně a pak už jen zapřemýšlení, zda zopakujeme jako před čtyřmi lety Rostock a trajekt do dánského Gedseru, anebo něco nového. Žádné kopírování, uděláme změnu, z E55 jsme sjeli na E26 a mířili na Hamburg.

DEN 2 – čtvrtek 3.7. PŮLNOČNÍ JEZDCI

Dánskem na sever / Máte přes 2 metry, musíte připlatit / Trajekt přes Skagerrak / Půlnoční Norské království

trasa: Wittenburg – Flensburg – Hirtshals – Kristiansand – Søgne

ujeto: 649,6 km

spotřeba: 7,8 l/100 km

čas přesunu: 08:15 – 02:00

počasí: slunečno, na severu Dánska příjemných 25°C

nocleh: Åros Feriesenter, 1000 NOK

Ráno jsme všichni vykazovali jisté znaky nachlazení ze včerejší celodenní klimatizace. Ale protože ranní nadšení, zároveň víra, že to rozjezdíme. Po snídani jsme projeli sem a tam Wittenburgem, aby taky byla nějaká kultura. Pěkné, asi pětitisícové městečko. Stavili jsme se v místní pekárně a nakoupili výbavu na další dlouhou cestu.

Nejeli jsme až do Hamburgu, ale uhnuli doprava na sever a zkratkami se dostali na E45. Překročili jsme německo dánskou hranici a už viděli moře. Dánsko šlo rychle, je to placka placatá a dálnice tedy rovná. Potřebovali jsme se co nejrychleji dostat na sever, abychom stihli koupit nějaký slušný trajekt přímo do Norska. Už po cestě jsem si začal všímat CD „Jevany“ od Lou Fanánka Hagena. Titulní píseň „Je vana go home“ se stala oblíbenou u celé posádky už tady v Dánsku, a v následujících dnech i všechny ostatní songy – poslechněme třeba na cesty velmi vhodný kousek „Tuica“. CD „Jevany“ se tak staly jedním z největších symbolů tohoto měsíčního zájezdu…

Severního přístavu Hirtshals se nám podařilo dosáhnout v 15:40. Bez nějakých obstrukcí jsme našli přístav, který vypadal velmi pustě, inu, žádný trajekt se nechystá. Ale koupili jsme lodní lístky na trajekt Superspeed na solidních 20:45, to máme skoro 5 hodin času. Přeměřovali nám kvůli ceně výšku auta a protože jsme měli 8 centimetrů nad 2 metry (i s rakví), museli jsme zaplatit o 29 € více než kdybychom měli do dvou metrů. Celkem 319 €, cca 7.800 CZK. Což nechápu, proč spíš neměří délku, že. Placatý auto s vozejkem zabere na lodi více místa než my, ale zaplatí míň.

U moře jsme měli moře času. Prošli jsme centrem, dali nějakou zmrzku a pivko, a dívali se po krámcích. Pak jsme popojeli přímo k moři. Pěkná pláž s nedalekým majákem. Fotil jsem jak o život až zase začala blikat baterie. To je pane spotřeba, ještě jsem to neměl vychytané, museli jsme zpátky do městečka. Kde hledat veřejně přístupnou elektřinu, asi v hospodě. Do jedné jsme si sedli a aby to nebylo blbé, dali jsme si k tomu kafe a čokoládu. Mezitím jsem začínal pociťovat příznaky úžehu nebo úpalu, to je paráda mít kombinaci nachlazeniny s úpalem. S předstihem jsme jeli do přístavu zařadit se do fronty do jedné z lajn. Klasický strach z toho, že se na loď nevlezeme, nás přešel až při nájezdu na rampu k lodi. Zaparkovali jsme v podpalubí a všechny nás vyhnali nahoru – nikdo nesmí zůstat dole, asi kvůli zlodějinám. Ve 20:45 trajekt vyplul, čekaly nás 3 hodiny plavby přes Skagerrak do Norského království.

Dali jsme si nějaké lososy a na palubě se kochali zapadajícím sluncem. Několikrát jsme loď prošli nahoru dolů až na děti dolehla únava. Ano, ano, je to přece jen náročně cestování pro tak malé larvičky. Naštěstí mohly spočinout na maminčině rameni, takže to až do té půlnoci nějak doklepaly. Před 24:00 nás přivítalo už setmělé norské město Kristiansand. To je s 80 tisíci obyvateli pátým největším městem v Norsku a druhým největším přístavem. Tudy jsme před čtyřmi lety jen projížděli a z jihozápadní cesty po pobřeží uhnuli na sever. Tenkrát. V Kristiansandu je největší zoo v Norsku i se vzácnými pandami, ale v plánu jsme ho neměli.

Naivně jsme si myslel, že v tak velkém městě v pohodě najdeme hotel a hned se ubytujeme. Což o to, město velké bylo a hotelů taky dost, jenomže zaskočilo mě, jak to tu nezřízeně žije. Hotely byly jen v centru města a na ulicích probíhala jedna velká párty. Všude plno mladých lidí, evidentně v náladě, zřejmě sjetých nápoji a snad i travinami, chovali se až příliš živelně, skákali pod auto a dováděli. Měl jsem strach zastavit, že bychom se mohli stát nechtěným zdrojem pozornosti. Několikrát jsme projeli městem sem a tam a skutečně nenašli něco, co by nás oslovilo k bezpečnému výstupu.

Takže jsme město opustili a hodlali se najít nějaký klidný kemp. Takhle pozdě sice odvaha, ale co už s tím. Nedařilo se. Cestu na západ jsme po chvíli ukončili, obrátili to zase na východ a po několika nezdarech pro změnu zpátky na západ. Takže jsme podruhé projížděli mýtnou branou a já nevěděl, jestli mám zase platit. Podruhé jsem se na to vykašlal (vlastně možná i poprvé) a Martina mě varovala, že si mě určitě natočili a půjdou po mě. Děti už dávno usnuly a atmosféra na předních sedadlech zhoustla. Ano, náčelník výpravy tuto noc podcenil a nedařilo se mu to napravit. Až po 2 hodinách jízdy se zadařilo v kempu „Åros Feriesenter“ u Søgne. Pan kempný chtěl rovných 1000 NOK, což bylo o tři sta více než by býval chtěl ve dne. Ale v této situaci to bylo vysvobození. Druhá noc na zájezdu, první v Norsku.

DEN 3 – pátek 4.7. DOTEK MEDÚZY

Terka nevypadá dobře / Po poledni už bydlíme / Žahavé potvory / Se zmrazenými pstruhy šup na oheň

trasa: Søgne – Mandal – Lindesnes

ujeto: 124,6 km (z toho 83,9 km samotný přesun a 40,7 km pojížďky po okolí)

spotřeba: 7,3 l/100 km

čas přesunu: 11:00 – 13:30

počasí: stále slunečno, přes den 22°C a větrno, večer 18°C

nocleh: Lindesnes Camping og Hytteutleie, 813 NOK

Nespali jsme příliš dlouho, Taďa se už před devátou cachtal v moři – vida, to jsme v noci ani nepoznali, že jsme přímo u moře. Terka tu klimatizaci z auta nerozchodila ani nerozležela, a nevypadala dobře. Aj aj aj, že by hned nemoc? To by se itineráři zájezdu moc nehodilo. Bylo zjevné, že nastanou jisté třenice mezi starostlivou matkou a akčním otcem. Ale sám jsem navrhl, že dnes tedy dáme po dvou dnech velkého přesunu den odpočinku, polehávání a lenošení. Ovšem nikoli tady, popojet je už kvůli expedičnímu pocitu potřeba. Nijak jsme ovšem nespěchali a s Taďou se zaobírali medúzami.

Cílem dnešního dne byla nejjižnější část Norska – mys Lindesnes. Tam je i jeden z několika kempů, které jsem měl pro zájezd vytipován. Cestou jsme se ještě zastavili v Mandalu, o kterém jsem četl, že má pohádkovou pláž. Až tak pohádková nebyla, přesto jsem se chtěl s Taďou vykoupat, ale máma byla kvůli Terčině stavu pro to neměla pochopení. Přes vesničku Vigelang jsme to dotáhli až na cíp Lindesnes, na tachometru pouhých 84 km od včerejšího noclehu a krásných 13:15 hodin. Nejjižnější kemp v Norsku jsme našli snadno. Takhle brzo jsme se ubytovávali poprvé a naposledy. Kemp je vyhlášený jako rybářský, ale nějak jsme v autě nemohli najít pruty a ani jsme si žádné nepůjčili.

Za 790 NOK + 3% trestu za platební kartu jsme si koupili hodně pěknou chatku. Měla krásné podkrovíčko, které si pro sebe hned zarezervovali muži. Chatka stála u takové placaté skalky, takže jsme ji hned nazvali „chata u kamene“. Terka si lehla, máma šla vařit a my s Taďou hurá k moři, což bylo nějakých dvě stě metrů. Celý kempík byl takový skalnatý a hodně větrný. Prolezli jsme pobřeží a všimli si pár set metrů jižně na pobřeží vesničky, kam se pak vypravíme společně… Při neopatrné manipulaci s diktafonem jsem vymazal všechny dosavadní audiozáznamy. Diktafon jsem měl pro to, abych všechno nemusel psát do deníčku, hlavně v autě při řízení, že. A vše z dosavadní cesty pryč. Však taky první záznam nové diktafonní epochy zní „Kurva všechno jsem vymazal, kurva všechno jsem vymazal“.

Po obědě šla máma spát a protože se Terce ulevilo, ve třech jsme se vydali autem vykoupat, u nás v kempu by to kvůli skalnatému pobřeží moc bezpečně nešlo. Zajeli jsme na písečnou plážičku, které jsem si všiml cestou sem. Taďa se obstaral brýlemi a šnorchlem, a v třiceticentimetrové hloubce se potápěl. Ve vodě bylo spousta medúz a tak jsme museli dávat pozor. Ale nakonec se nepodařilo, napřed Taďu a pak i mě pořádně požahaly. Vlastně jsem to snad nikdy nezažil, takové medúzí políbení. Mravenčila mi celá noha a bylo to fakt nepříjemné. Až později jsem se dočetl, že některé druhy medúz každoročně zabijí více lidí než žralok lidožravý! Třeba čtyřhranka smrtelná v okolí Austrálie. Můžeme mluvit o velkém štěstí, že tyhle neměly čtyři hrany a že jsme v Norsku.

Vrátili jsme se a vymýšleli co dál. Až nás s Taďou napadlo, že bychom mohli jít sehnat nějaké ryby k večeři. Tak jsme šli do té vesničky, která se na mapě jmenuje Lillehavn ale jinde Liltlehavn. Tak nevím, spíš to druhé. Hledali jsme cedule „ryby na prodej“.

Nic. A někde klepat a ptát se se mi nepozdávalo. Nu, zajedeme do nějaké větší vsi do obchodu. Stalo se, koupili jsme zmražené pstruhy a takovou chytrou aluminiovou mísu plnou dřevěného uhlí. Na kameni jsme to pak všechno zapálili a udělali si opravdu stylovou norskou večeři.

Před spánkem jsme se ještě všichni prošli po vesničce. Samé nové domečky, žádní starousedlíci. Vítr už se úplně uklidnil a byl příjemný večer. Při ukládání ke spánku jsme si chtěl dobít baterky do foťáku. A kurňa. Nemám nabíječku. Tu, co jsem tak pracně sehnal v severních Čechách. Zatímní prokletí zájezdu. Že jsem ji nechal v minulém kempu?! No jistě, to už asi jo, zapíchlou ve zdi, vzpomínám si. Propadl jsem trudomyslnosti a váhal, zda se tam nerozjet ještě teď v noci. Dobrá, zkusím počkat do rána.

DEN 4 – sobota 5.7. V MISIONÁŘSKÉM CENTRU

Opět sháním nabíječku / U Vigelandů / Od moře do polí, mezi krávy a seniory / Koupačka v moři

trasa: Lindesnes – Lyngdal – Brusand – Varhaug – Holmevatn

ujeto: 372,2 km (z toho 134,2 km návrat do předchozího kempu, 194,3 km samotný přesun a 43,7 km k moři a zpět)

spotřeba: 7,3 l/100 km

čas přesunu: 11:15 – 16:15

počasí: napřed slunečno, pak i polojasno, přes den 20-23°C, večer 18°C

nocleh: Holmavatn Ungdoms og Misjonssenter, 450 NOK

Po nepříliš kvalitní noci plné nedobrých snů o navždy ztracené nabíječce, a tedy o nenafocené měsíční expedici v Norsku, jsem vstal už v 6:35 a rychle valil do minulého kempu „Åros“. Bylo to asi 65 kilometrů po klikaté pobřežní silnici, žádný provoz, slunko nízko, úžasná romantika. Přijel jsem tam v 8. U naší chatky nestálo žádné auto, takže mlátit na dveře nemělo smysl. Stejně to našla asi uklízečka. Jenže na recepci bylo otevřeno až od devíti, takže jsem se hodinu poflakoval po kempu a v hlavě tvořil krizový scénář, co když nabíječka nebude.

Konečně odbila devátá, ve slovníku jsem si našel všechny potřebné výrazy a přednesl to panu recepčnímu. Dělal nechápavého, tak jsem mu vrazil hlavu do okýnka, naklonil se do budky a těkal očima po stole. A nekecej – fakt tam ležela moje vzácná nabíječka! Pán se ťuknul do čela a už mi to rozjásanému fotografovi předával. Super, můžu dobíjet a fotit zase jako o život. Radostně jsem se vydal zpět a slíbil si, že sbalení a naložení nabíječky bude od nynějška procházet dvoustupňovou kontrolou – mojí i manželčinou.

Udělal jsem zastávku ve vesnici Vigeland, kterou jsme včera jen projeli a ze které pochází sochař Gustav Vigeland (1869-1943, jmenoval se on po městečku anebo městečko po něm?). Jeho sousoší si dobře pamatuju z Vigeland Parku v Oslu, kde jsem byl s Prázdninovou školou Lipnice v roce 1993. Při focení sochového sloupu na návsi mě oslovil nějaký mladík. Napřed jsem myslel žebrák, ale záhy jsem pochopil, že mi nabízí projížďku na rybářské lodi. Protože mi byla hloupá ne zcela dostatečná jazyková vybavenost (domlouvat se kdy, kde a za kolik) a navíc musíme jet dále, odvětil jsem, že mám všeho dostatek a ničeho dalšího není mi třeba.

U rodinky jsem byl v 10 hodin a zapojil se do běžných ranních procedur. Stihli jsme se zabalit a odjet už po jedenácté. Nejeli jsme ovšem daleko, pouze pár kilometrů ke zcela nejjižnějšímu bodu Norska, kde je známý maják Lindesnes fyr – nejstarší v zemi, z roku 1655. Bylo opět nádherné počasí a když jsem původně předpokládal jen na skok, užívali jsme si to tam déle než skokově – v muzeu, i venku. Hleděl jsem na jih do dáli a říkal si, kde že je má rodná vesnička středisková… Podle cedule jsme zjistili, že k nejsevernějšímu bodu Norska – Nordkappu – je to odsud 2518 km. No, tam taky pojedeme, ale oklikama a cik cak.

Jeli jsme na sever a začalo esemeskování s Kolínem, abych mu zahrozil, že zítra přijedeme. V Lyngdalu jsme se zpátky napojili na hlavní E39 a víceméně vnitrozemím pokračovali k severozápadu. Před Egersundem jsme ale sjeli zpět k moři a už pomalu vyhledávali ubytko. Měl jsem sice vytipován kemp v Brusandu, ale kdyby nás po cestě něco zaujalo… Nezaujalo a navíc v Brusandu jsme neuspěli. Škoda, škoda, velký kemp u rozlehlých písečných pláží, to je rána. Ani vedle nic. Doporučili nám ale nějaké zařízení cca 20 km daleko, tak jsme se za tipem vydali. Ve Varhaugu jsme ale museli zabočit doprava a jeli zase do vnitrozemí. Tak dnešek hold u moře nebude.

Dostávali jsme se od mořských pláží do venkovské zemědělské krajiny. Dobytka přibývalo, cesta byla užší a prašnější, a zaváděla nás hluboko mezi pole a pastviny. Až se zničehonic jako oáza vynořil lesík a právě v něm byl náš dnešní cíl s divokým názvem „Holmavatn Ungdoms- og Misjonssenter“. Původně jsme mysleli, že to má být kemp, ale bylo zřejmé, že jde o něco jiného. Něco jako táborová základna pro mládež a zároveň misionářské centrum pro důchodce. My jsme měli štěstí na to druhé, sami jsme v centru byli jedinou mládeží. Kromě nás tu pobývala asi 40-členná skupina seniorů. Hned jsme jim začali velmi nepěkně říkat smrťáčci. Taky mě napadlo, jestli tady nemá základnu nějaká seniorská sekta, která věří, že konzumace mladého masa omlazuje. S takovými divnými úsměvy se na nás dívali…

Ubytování sice bylo celkem skromné, ale za krásných 450 NOK. K tomu jsme si přikoupili snídani za 200 NOK. V centru, v tom oázovém hájku, bylo fakt krásně a brzy jsme se přestali bát. Čtyři budovy s dvorkem uprostřed, na střechách rostla tráva, kterou spásaly kozy. Mezi střechami jednotlivých budov byly instalovány takové lávky, takže kozénky si mohly přebíhat ze střechy na střechu…

Protože jsme se ubytovali hned po čtvrté, bylo dost času. Toho Brusandu a pláží jsme se nechtěli vzdát, tak jsme se tam asi 20 km vrátili. Paráda! Krásné písečné duny lehce porostlé travou. Do vody jsem vlezl jen já, i na Taďu to bylo studené, tak se radši ráchal v takovém malém zálivku, kde byla voda o poznání teplejší. Krásná rekreace. Zpět v misionářském centru jsme byli tak o půl desáté. Vytáhli jsme na dvorek víno a že trošku popijeme. Ale večerní zpěvy smrťáčků a houfy komárů nás přesunuly k jezeru. Tam to kupodivu tak nepíchalo. Nafotili jsme kolekci modelingových fotek „Terka s míčem“ a vydali se na pokoj, napospas sektě a noci.

DEN 5 – neděle 6.7. ČEŠI K ČECHŮM

Kazatelna příliš vysoko / Superchata u oceánu / Za Kolínem a Richardem / Konec slunce, začátek deště

trasa: Holmevatn – Bue – Ålgård – Høgsfjorden – Jørpeland – Sola – Vigdel

ujeto: 186,1 km (z toho 149,7 km samotný přesun a 36,4 km návštěva u Kolína)

spotřeba: 7,6/100 km

čas přesunu: 11:00 – 16:45

počasí: polojasno, k večeru úplná oblačnost a déšť, postupně od 20 do 14°C

nocleh: chata pana Olase ve Vigdelu, 600 NOK

Vzbudili jsme se živí a nesnězení. Ovšem náš fyzický stav nebyl stoprocentní: Taďa nachlazený, oteklé oči a zduřelé uzliny. Terka chraptí a pořád má rýmu. Máma a náčelník nic. Ale Taďa je bojovník, v autě ho z toho dostaneme… Snídani jsme absolvovali v jídelně společně se seniory, kteří se před jídlem dlouho modlili. My jsme toho využili a byli u samoobslužných stolů první. Naštěstí, protože pak už se tam dalo dostat jen stěží a s rizikem potřísnění, přece jen, senioři už neměli tak pevné ruce. Zastavil se k nám ke stolu i jeden z dědoušků, a hrozně jsme ho svým mládím i původem z ČR dojímali. Chudák začal slzet a též mu vytékaly sliny.

Vyrazili jsme ve víceméně tradičních 11 hodin. Na pastvinách jsme se rozloučili s místními krávami a směřovali na Bue (čti „bůůů“), kde jsme se opět připojili na hlavní jižní magistrálu E39. Do Stavangeru nebylo daleko, měli jsme dost času a věděli, že Kolín bude dlouho v práci. Tak jsme v Ålgårdu uhnuli doprava s tím, že se pokusíme dostat se co nejblíže známé turistické atrakci – Preikestolenu, neboli česky Kazatelně. To je ta skalní plošina cca 20×20 metrů hodně vysoko nad Lysefjordenem. Je to jedno z nejprofláklejších míst v Norsku, často zmiňovaných ve všech průvodcích a proto až nahoru nepůjdeme. A i kdybych to navrhl, děti mě umlátí. 600 metrů převýšení by neskously. A navíc tolik času taky nemáme. Cestou jsme se aspoň zastavili u výběhu s koňmi a udělali procházku s převýšením max. 50 m.

Pak už přišel první vnitronorský trajekt, a to přes nejjižnější fjord západního pobřeží, přes Høgsfjorden (55+23+11+11 NOK). Na druhé straně se rýsovalo pár kempů, takže jsme připustili možnost ubytování. Jeli jsme kolem zmiňovaného Lysefjordenu a odbočku k parkovišti pod Kazatelnou pouze minuli, stejně jako všechny kempy – buď byly nehezké, obsazené nebo zrušené. Vrátili jsme se tedy tímtéž trajektem a už mířili ke Stavangeru (čtvrté největší město v Norsku, cca 120 tisíc obyvatel). Teda Kolín s Richardem nebydlí přímo tam – ve Stavangeru jen pracují a bydlí kousek jižně, v Sole. A za Solou je v mapě nakresleno několik pobřežních kempů, takže jsme se vydali přímo tam. Inu, Stavanger asi nedáme.

Stejně jako včera jsme neskončili v žádném kempu, ale na doporučení jinde. V jednom z obsazených nám poradili pana Olase ve Vigdelu, tel. č. 516 54 197. A rovnou tam zavolali a ověřili, že má volno. Upozornili nás ovšem na venkovní suché WC (tedy „bio toilet“), ale to přežijem, venkovská záchodová romantika. Malinko jsme bloudili po polních cestách a všimli si před námi stejně bloudícího německého auta. Pochopil jsem, že je to konkurent v boji o střechu nad hlavou. Němec zastavil u nějakého domu, vyšel starší pán a ukazoval na jednu chatu přímo u svého domu a na jednu támhle u moře. Bylo zjevné, že i na nás by se mělo dostat, ale přál jsem si, ať si Germán vybere tu nepobřežní. Stalo se, super, chatu u oceánu Olas prodal za příznivých 600 NOK nám.

Ale až uvnitř jsme viděli, jak moc příznivá cena na takovou nádheru. Chata velká jako prase a především nečekaně pěkná , čistá a dobře vybavená. Ložnic, že si můžeš vybírat. Výhled přímo na oceán. No něco. Však se taky chata u oceánu stala TOP chatou celého zájezdu, jak se později ukázalo v několika rodinných anketách… Pokaždé to bylo stejné: společně jsme do chaty nastěhovali všechny věci, Marťa začala vařit a já běhat po okolí a fotit jako o život. A děti přirozeně zkoumat všechno uvnitř i kolem. A tady jsem měl k focení opravdu celou řadu námětů. Třeba obří záoceánské lodě vyplouvající ze Stavengeru nebo krávy, co nám běhaly pod oknem a čučely na vetřelce. Jít k moři vyžadovalo ostražitost – jak vůči kravkám, tak vůči jejich hovískům.

Asi v osm jsme se vypravili do Soly najít dům Kolína a Richarda. Kolín, tj. Jiří Kolínský = můj spolužák z výšky, ale jen jednoletý, protože do druháku ho nepustili. Pohodář. Richard = můj někdejší kolega z Arkádie. Zamlklý introvert. Ti dva se v Česku samozřejmě neznali a našli se až v Norsku na inzerát. Vtipná náhoda… Našli jsme to celkem dobře. Akorát jsme cestou nekoupili žádná piva, protože na pumpách i v obchodech je podle protipijáckého zákona v šest nebo sedm hodin přikryjí plachtama a už je nesmí prodávat. Což jsme v do té doby nevěděli. Tak jsme se aspoň prezentovali ginem z Česka a nějakými limonádami.

Hoši nás uctili steaky a gin opravdu chutnal. Já jsem do něj šel samozřejmě taky, s tím, že zpět bude řídit Marťa. Poslouchali jsme, jak se v Norsku žije a pracuje, třeba že k doktorovi pro neschopenku nemá cenu chodit. Odjížděli jsme ve 23 hodin, hodně se zatáhlo a pršelo. Jako spolujezdec jsem celkem rychle střízlivěl. Bloudili jsme, cesta zpět se zdála úplně jiná než cesta tam. Doma jsme s Taďou ještě skočili na půlnoční plážičku nasát trocha oceánu. Pršelo, po 4,5 dnech nás atakovala studená vlhká fronta.

DEN 6 – pondělí 7.7. A CHČIJE A CHČIJE

Severovýchodně do vnitrozemí, do hor / Deštivých 7 stupňů / Had, žába, lebky / U telemarského kanálu

trasa: Vigdel – Ålgård – Nomeland – Dalen

ujeto: 261,8 km

spotřeba: 8,0/100 km

čas přesunu: 11:45 – 18:00

počasí: celodenní déšť, u oceánu ráno 12-15°C, v horách dokonce 7°C, večer 9°C

nocleh: Buøy Camping, 695 NOK

Po teplých dnech nás čekal první opravdu severský. Probudil jsem se nezvykle brzy, už v 7 a všichni samozřejmě spali (jiné dny jsem se budívali víceméně stejně). Nu, tak aspoň dojedu do Soly nakoupit materiál na královskou snídani. Pršelo. V supermarketu jsem se opravdu vyřádil, ono nakupovat v cizí zemi, to je zážitek. Zpátky jsem se opět nějak zamotal, stejně jako včera Marťa. Zvláštní, ta cesta zpět je fakt nějaká divná. Aspoň jsem si prohlédl místní letiště.

Měli jsme v plánu opravdu dlouhý přesun. Zatím jsme se pár dní poflakovali u moře v nadmořské výšce nula celá nula, přejezdy byly celkem krátké, bydleli jsme vždy brzo odpoledne. Ale dnes ukončíme jižní část expedice a šlápneme do toho! Napřed jsme se vrátili po E39 do Ålgårdu, a tam odbočili na silnici č.45, která nás měla východním směrem zavést hluboko do vnitrozemí a taky vysoko do kopců. Se vzrůstající niveletou a neubývajícím deštěm se krajina i výhledy stávaly pořád syrovějšími. Byli jsme těsně pod tisícem metrů nad mořem. Často jsem zastavoval na fotografické zastávky, počasí venku nic moc. Vítr a déšť, teplota dokonce 7°C!

Asi po 100 kilometrech jízdy jsme začali klesat a v Nomelandu na pár kilometrů splynuli se silnicí č.9, po které jsme před čtyřmi lety jeli trasu Kristiansand – Hovden. Pětačtyřicítka se ale zase záhy odpojila severovýchodním směrem do kopců, do provincie Telemark, kde vynalezli ten proslulý doskok. Protože jsme jeli celkem dlouho, uvítal jsem kolemstojící muzeum – sice jsem nevěděl, co tam vystavují, ale kultura se hodila. Všechny jsem vystoupil do deště. Bylo to muzeum „Grimdalstunet“, které vzniklo na památku umělce se jménem Anne Grimdalens. Byl to buď sochař nebo sochařka, nevím. Venku byly jeho nebo její kočkující se medvědi (nebo medvědující se medvědi?) a vlk. Uvnitř předváděli kromě soch i spoustu obrazů od jiných umělců – některé z nich byly více než ponuré, no co říci na zátiší „had se žábou na mýtině plné lidských lebek“? Focení sice bylo zakázáno, ale nevyfoť takovou tryznu.

Protože cestování v dešti je celkem náročné, bylo mi jasné, že co nevidět to dnes ukončíme, nemusíme to drtit. A vida – najednou se před námi rozprostřel nádherný výhled do údolí, kde začíná Telemarský kanál. To už je nějaká zajímavost! Nejde o „čistý kanál“, jsou to spíš dílčí kanály spojující jezera a řeky v oblasti. Má podobnou funkci jako u nás ten Baťův, ale v mnohém jej předčí – stavět ho začali už v roce 1854, to Baťa ještě ani nežil. Kompletně dokončen byl až v roce 1892 a hned označen za osmý div světa. To už Baťovi bylo 16 let a úplně vidím, jak se ctižádostivý jinoch nechal inspirovat. Kanál je dlouhý 105 km, má 18 plavebních komor a převýšení 72 metrů. Vede na jihovýchod a končí v moři Skagerrak. Je to vlastně takový umělý falešný fjord a udělat si po něm výlet na nějakém hausbótu musí být jistě zážitek.

Sjeli jsme dolů ke kanálu, kde stojí vesnice Dalen. Největší dominantou je tady luxusní dřevěný „Dalen Hotel“ ve švýcarském stylu,který byl postaven v souvislosti s telemarským kanálem už v roce 1894. My jsme ovšem jeho luxusní pohostinství obdivovali jen zvenku a vzali zavděk „Buøy Campingem“. Chatka celkem drahá, ale zato bez koupelny a toalety. V kempu na teploměru právě ukazovalo 9°C a na nástěnce psali, že včera v tuhle dobu 23°C. Jak je nehezky, není to na velké procházky venku. Tak jsme hráli spoustu her, soutěže v kreslení a na zájezdě populární „jméno, město“. Sprcha mimo chatku taky má své kouzlo – to se s ručníkem kolem krku musí v dešti přeskakovat kaluže, rozdělit se na muže a ženy, hodit tam žeton a snažit se to stihnou v daném limitu. A vždycky se ve sprše ta dvojice trošku sblíží… Prší a pršet má i nadále.

DEN 7 – úterý 8.7. D2O JE TĚŽKÁ VODA

Kostel z 8. či 13. století / Blížíme se Hardangerviddě / Industriální expozice / Dnes vaří muži

trasa: Dalen – Eidsborg – Ofte – Vierli – Vemork – Rjukan

ujeto: 122,7 km

spotřeba: 7,9/100 km

čas přesunu: 11:00 – 19:00

počasí: oblačno, pak polojasno, přes den 13-16°C, v podvečer oteplení až na 17°C

nocleh: Rjukan Hytte – og Caravanpark, 1100 NOK

S radostí jsme uvítali, že v noci ustalo ťukání do střechy, jakž takž se vyčasilo. Slunce sice nikde, ale takhle to stačí. Terka si hned po probuzení postěžovala, že jí bolí: močový měchýř, zadeček, bříško, ručičky, nožička a hlavička.

Vyptal jsem se i na to ostatní a vida – nebolelo: krk, záda, nos, oči, uši, pusa. Tak na tom se dá stavět.

Po snídani, kdy nám máma vylíčila líčila svůj sen o medvědech v kempu, jsme se krátce prošli po břehu kanálu a vyrazili dále, serpentinami nahoru. Prvním dnešním cílem byl kostel Eidsborg, u kterého je i malý skanzen a muzeum. Podle určitých zdrojů se nedá určit stáří kostela, prý dokonce nějaké prazáklady pocházejí už z 8. století! Ale víceméně se uvádí, že kostel je ze století třináctého. Běžně je zavřený a pokud se chcete podívat dovnitř, musíte jít za průvodcem, požádat a něco zaplatit (90 NOK). Pán sice říkal to tradiční, že fotit uvnitř se nesmí, ale slíbil jsem vypnout blesk. Uvnitř to mělo atmosféru a ta vůně starého duchovního dřeva! Přilehlé „Vest-Telemark Museum“ jsme jen tak prolétli.

V obci Ofte jsme po nějakých 24 hodinách opustili silnici 45 a dali se na sever po E134, ale za chvíli už zase vpravo, na méně významnou 37. Krajina byla typicky norsky vnitrozemská, tedy nahoru dolů, krásná panoramata. Přizastavili jsme na náhorní plošině ve výšce 1010 m. n. m. v zimním středisku Vierli. Odsud už je docela dobře vidět na Hardangerviddu. Když je sníh, tak to ve Vierli asi dost žije, ale teď jsme moc lyžařů nepotkali. Děti si zaskotačily na první norské trampolíně, na lanovečce, a ve žlutém bouráku si pohráli na superšpioni, což se během dalších dnů stalo jejich nejčastější hrou (skloňování „na superšpioni“ je OK, tak to Terka říkala). Protože nám to tam svědčilo, sedli jsme si do restaurační chaty a dali nějaké zákusky a kávy. Ve Vierli jsme strávili dobré dvě hodiny.

Další postupný cíl nalezený v bedekru následoval po několika desítkách kilometrech jízdy. Norské průmyslové muzeum, které sídlí v objektu vodní elektrárny Vemork. Byla uvedena do provozu v roce 1911 a v té době se mohla chlubit nejvyšší výrobní kapacitou elektrické energie na světě. Pohled na architektonicky skvostnou elektrárnu seshora byl impozantní. Po zaparkování se část cesty musela jít pěšky, mj. po lávce přes kaňon. Koupili jsme si vstupenky za 200 NOK a podle velikosti elektrárny tušili, že expozice uvnitř bude hodně rozsáhlá. Taková industriální muzea mě fakt baví. Navíc jsme se seznámili se slavnou historií z válečných dějin Norska.

To bylo tak: v elektrárně se už před válkou vyráběla tzv. „těžká voda“ – D2O, tzv. oxid deuteria. A právě tuhle vodu Němci chtěli využít v pokusných reaktorech k výrobě plutonia pro válečné účely. V roce 1943 se Norům vycvičeným v Británii podařilo při operaci „Telemark“ zařízení v továrně odstřelit. Němci ale škody opravili a v následujícím roce se rozhodli převézt 50 barelů těžké vody tajně do Německa. Naložili vodu nedaleko na loď Hydro, která jí po jezeře Tinnsjø měla přepravit na železnici a pak na moře. Spojenci ale opět bodovali, spáchali na Hydro atentát a loď i s těžkou vodou se během několika sekund potopila na dno 430 metrů hlubokého jezera. V muzeu má loď na památku aspoň malý modýlek. A podle operace „Telemark“ byl v roce 1965 dokonce natočen film se slavným Kirkem Douglesem v titulnej roli.

Na lávce při cestě zpět bylo mnohem živěji než před dvěma hodinami. Prováděl se tam bungee jumping, a tak jsme se chvíli dívali, co my absolvovat nebudeme. Nafotil jsem seriál s blondýnou, co pořadatele i mě – fotografa – překvapila předčasným skokem… Od elektrárny už to bylo jen pár kilometrů z kopce do plánovaného cíle dnešní pojížďky, do Rjukanu. Dohodli jsme se Taďou, že dnes navaříme my a tak jsme v samošce koupili zmraženého lososa, brambory a zeleninu. Pak už zbývalo jen najít ubytování – protože už bylo skoro sedm, nepodařilo se to přímo v Rjukanu, ale až kousek za ním. K ubytování v kempu je nejvhodnější čas tak kolem páté, čím později, tím je to obsazenější. Ale tady poslední chatu – tu nejdražší – naštěstí ještě měli. 1100 NOK bylo hodně, ale co už s tím. Chata sice pořádně velká, ale stejně si ji moc neužijeme.

Kempík se rozkládal u řeky Måna, s krásným výhledem na horu Gaustatoppen. Ta měří 1883 m.n.m. a prý je uvnitř hory systém různých výtahů, které dříve sloužily pro vojenské účely, ale dnes že se tam dostane i civilist… Jak jsme slíbili, tak jsme s kloučkem učinili – připravili jsme vy ni ka jí cí večeři. Šťavnatého lososa musíme občas zopáknout. Večer jsme se prošli po kempu a spát šli v klasickou půlnoc (jen připomínám, že v tuto dobu se v Norsku teprve stmívá), rozebrali jsme si všechny dostupné ložnice, za ty prachy.

DEN 8 – středa 9.7. OSMÝ DEN PŘEBÝVÁ NÁM?

Poprvé po šotolině / Hardangervidda / Nálada dolů, začíná krize / Krásná osada = krize pryč? / Krize!!! Domů?

trasa: Rjukan – Mårem – Kalhovd – Torsetlia

ujeto: 151,4 km (z toho cca 85 km samotný přesun a 66 km odskok k horám)

spotřeba: 8,5/100 km

čas přesunu: 10:45 – 17:30

počasí: ráno krásně a 22°C, pak spíš oblačno či polojasno, večer už jasno, 15-17°C

nocleh: Torsetlia Fjellstue og Hyttegrend, 840 NOK

Podél řeky jsme se vydali dále na severovýchod, až k jezeru Tinnsjø. Tak děti, tady se to stalo, atentát na loď. Místo lodi Hydro jsme tam našli jinou, podobnou, s kolejema pro vagóny. Cesta nějakou chvíli vedla po břehu jezera, až v obci Mårem jsme odbočili na úzkou cestu. Po té jsme se hodlali dostat co nejblíže národního parku Hardangervidda. Celá náhorní plošina stejného jména má fantastických 7400 km2 – to je jakoby čtverec o straně cca 85 km!Samotný národní park zaujímá v centrální části plošiny asi poloviční plochu. Plošina leží mezi 1100 – 1400 metry nad mořem, nejvyšší hora má 1721 m.n.m. Je to nejjižnější oblast, kde už se vyskytují některé druhy arktických rostlin a zvířat, třeba liška polární nebo sovice sněžná. Má se tu potulovat i 10 tisíc sobů. Vegetaci tvoří tundra s nízkými keříky, lišejníky a mechorosty.

Do parku žádné oficiální silnice nevedou. Dá se tam dostat buď autem cestou-necestou, anebo optimálně pěšky. Ale to na to musíš mít vyhrazeno dnů a dnů, a silnou turistickou morálku. Dny máme, morálka v mužstvu chybí. Preferujeme tedy auto a uvidíme, kam se podaří dojet. Cesta byla zpočátku asfaltová a pak se změnila v šotolinovou. Udělali jsme si zastávku a drobný výšlap do krajiny. Ta byla trošku skalnatá, trošku močálovitá, už žádné stromy, jen keříky a mechoviny. Po 33 km od hlavní silnice jsme dojeli až na konečnou, k chatě Kalhovd, dále už byla závora. Do národního parku ještě daleko, teď bychom museli buď prorazit závoru anebo se na těch zbývajících 20 km vydat pěšky, tak jindy. Jezero na mapě značí jako Kalhovdfjorden, ale ve výšce 1100 m.n.m. fjord? Prosimvás… No oni tak někdy nazývají i jezera. Cestou zpět jsme se ještě pokochali u říčky Mår, hukot divoké vody je balzám na duši.

Po návratu na hlavní jsme se dále ubírali severně. Teď v podstatě objíždíme Hardangerviddu od východu, ne Expedici ´04 to bylo od západu. Krajina mě opravdu oslovovala, a tak jsem musel často zastavovat a dělat záběry. Měl jsem nutkání vybrat ještě nějakou další šotolinku do strany, ale je třeba říci, že nálada v autě se poněkud kazila. Přitom jsme k tomu neviděl žádné pádné důvody. Že občas zastavím a vybíhám fotit? Že neobědváme ve 12 ani ve 14? Že předevčírem pršelo? Jenomže ženskou část posádky opravdu přepadala krize. Tož, jsme na zájezdu osmý den, to je celkem úspěch, že tak pozdě. Jenomže kdo má ty řeči o předčasném návratu poslouchat… Zastavil bych u nějakého supermarketu, kde se truchlivé ženské nálady snadno rozptýlí, ale tady v podhůří… Nic. Tak jsem aspoň celkem brzo mířil k ubytování.

Na takové podhorské plošině v osadě Torsetlia jsme měli štěstí v chatovém centru, cca 7 km před známým střediskem Dagali.

Dostali jsme chatu Gryntebu za 840 NOK,je hezké , když chata má své jméno. Osada byla součástí březového porostu v nadmořské výšce 1040 m.n.m. Spali jsme už tak vysoko? Letos zatím jistě ne. Okolním kopečkům říkali Dagalifjellet, tedy něco jako „Dagali Hory“. Tak báječným místem se i expediční nálada výrazně zvedla. Navíc bylo příjemně slunečno a celkem teplo. Děti si opět zařádily na trampolíně a po večeři jsem navrhl konečně vyzkoušet kroket, jehož sadu jsme si před odjezdem koupili. Hráli jsme poprvé, takže jsme zkoušeli, k čemu všemu se hole dají používat. Terka se už dnes projevila jako talent. Navíc hráčka soustředěná a ctižádostivá. To její bratr opět projevil svoji netrpělivost a soutěžní prchlivost.

Zdálo se, že krize byla zažehnána. Ale pozdě večer jsem to nějak podcenil a tak se situace silně vyostřila. Výsledkem dokonce bylo, že zítra vstaneme a jedeme zpět do ČR! Jako náčelník, který se snaží zahrnout svou posádku tím nejlepším, jsem se fakt nasral a zadrhl. To nasrání, to nebývá tak nejhorší, to se dá odesrat. Ale to zaseknutí může být fatální. No uvidíme.

DEN 9 – čtvrtek 10.7. NEJDELŠÍ TUNEL NA SVĚTĚ

Náčelník rozhodl pokračovat / Je ten park opravdu národní? / Kozy, a jako ovce / Do kraje tunelů a fjordů

trasa: Torsetlia – Dagali – NP Hardangervidda – Geilo – Hol – Sogndal

ujeto: 243,2 km

spotřeba: 7,1/100 km

čas přesunu: 10:45 – 19:00

počasí: po celý den skoro jasno, ráno i večer kolem 22°C, přes den v horách i 12°C

nocleh: Kjørnes Camping, 700 NOK

Ráno probíhalo za všeobecného mlčení. Vydal jsem se sám nahoru do březových hájů a protože tam bylo úžasně, skočil jsem zpět pro svého jediného věrného Taďu. Spolu jsme došli až nahoru k močálku. Synek mě naplnil silami. On se nechce vrátit a pomůže mi to zlomit. Navíc nás motivovalo i překrásné počasí. Jakpak by to asi pokračovalo, kdyby teď pršelo, neřku-li, kdyby Taďa byl na straně rádobynavrátilců? No, to by bylo! Ale takhle jsme se vrátili a zbývající polovině bez nějakého diskutování rovnou oznámili, že žádný návrat, jedeme dále! A já jsem jednou náčelník, vložili jste se mi do rukou, tak žádné odmlouvání! … Ženy to vzaly kupodivu smířlivě. Tak jsme je za odměnu ještě jednou vzali nahoru do bříz.

Po kroketu č.2 jsme tedy vyjeli nikoli na jih, ale na sever. V Dagali jsme zastavili u řeky a já si uvědomil, že tady jsem v roce 1993 raftoval! Nooo jo. Protože bylo po krizi a mě otrnulo, navrhl jsem, že jako včera zajedeme kousek bokem k národnímu parku Hardangervidda. Tušil jsem, že po tom všem si nikdo neodváží protestovat, a jestli zaznělo nějaké zabrblání, neslyšel jsem. Tentokrát to bylo pouhých 16 km. Zatímco dole u dravé řeky rostly normální zelené stromy, nahoře se stromům a keřům nevedlo. Samé holostromy a polokeře. Proč? Nevíme. Asi globální zhoršování všeho. Anebo – že by tady po dlouhé a krušné zimě to zelené ještě nestačilo narůst? Haha.

Silničku tentokrát neukončila závora, ale silnička prostě nepokračovala. Parkovišťátko plné aut, ale nikde nikdo, autoturisté jsme tu jenom my – bylo evidentní, že to jsou auta pěších turistů, co tu na jeden, dva i mnohem více dnů zaparkují a dál jdou po svých. Nahoře na plošině je mnoho samoobslužných chat, kde se dá přespat a kde bývají i zásoby jídla. Turista si vezme, ráno do kasičky vhodí peníze a jde dál. Tedy aspoň kdysi to tak bývalo. Jestlipak to Češi nezměnili?… Byli jsme na samotné hranici národního parku. Byla tu cedule s popisem, ale opravdu to za tím už je ten park? Trošku jsem pochyboval o autenticitě, protože před parkem i v parku to vypadalo úplně stejně. Ovšem pak jsem přece jen uvěřil a na pár kroků tam vstoupil. Jo!!! To, co se nám nepovedlo před čtyřmi lety a ani včera, tak až dnes. Stáli jsme na území národního parku Hardangervidda, přímo v něm! Žádný okolo!

Už nějakou dobu jsem se potýkal s ubývajícím dieselem, ale zatím jsme nad tím mával rukou. Když se ale počítadlo dojezdných kilometrů povážlivě přiblížilo nule, a když se ani dále pumpa nerýsovala, rezignoval jsem. Než riskovat úplné vyschnutí, radši jsem v jedné vsi vyrazil po žebrotě. V místním hotýlku jsem slečně recepční vysvětlil problém. Zavolala otce, ten pokýval OK, OK, ale že mě může nabídnout jen „colour diesel“ a že bych mohl mít oplétačku s policií. Vyptával jsem se, jestli je to jen problém úřední nebo technický – jestli je jinak barevná nafta normální. Prý je jinak úplně v pohodě. No tak, dáme kanystr, před policií když tak budu krčit rameny a tvrdit, že mi to tam někdo musel nalít nebo co. Za 4 l jsem pánovi dal 50 NOK, nalil, ukázal rodině jak si dokážu poradit s každou situací a mohli jsme dál.

Po 1,5 dni jsme se dostali do nějakého většího městečka, do Geila. Tam jsme tedy dočepovali, po silnici č.7 jsme se vydali severovýchodně a po pár kilometrech v Holu po č. 50 severozápadně. Čísla silnic se po cestě hodně často měnila, ovšem je to tady nejlepší orientační nástroj. Na ukazatelích nemá cenu jako u nás sledovat názvy obcí, ale čísla silnic… Tahle padesátka vedla podél jezera Strandavatnet, za kterým se týčily skoro dvoutisícové hory pohoří Hallingskarvet. No a to bylo tak krásné místečko, že jsme museli udělat zastávku a procházku k vodě. Pobavilo nás stádo koz, které se cestou k autu navěsilo na Marťu, jako že je snad jejich vůdkyně. A šly za ní poslušně jako ovce, tyhle kozy. Musela jim zdrhnout a já měl co dělat, abych kozám vysvětlil, že po silnici jezdí moc aut.

To už jsme se dostávali do silně zatunelované oblasti. Jeden, druhý, třetí a pak už jsme to přestali počítat. A navíc jsme se tady, v hlubokém vnitrozemí, blížili k moři, ano! Tedy aspoň ke fjordům. Z jednoho místa se naskytl ohromující pohled na jezero Vassbygdvatnet, za kterým se rýsoval Aurlandsfjorden, což je nejižnější rameno největšího norského Sognefjordenu. Zúčastnili jsme se tam tlačenice s busem japonských turistů, a serpentinami a dalšími tunýlky sjeli dolů, abychom stanuli před nejdelším silničním tunelem na světě – před Lærdalstunnelem.

Tento dlouhán měří 24,5 kilometrů a byl otevřen v roce 2000. Protože délka je to opravdu pořádná a klaustrofobikům by v něm bylo zle, jsou v něm pro osvěžení oka i ducha vybudovány 3 ohromné, osvětlené „dómy“. První je osvětlen modře, druhý zeleně a třetí zase modře. Takže z druhé strany je to úplně stejně. Projet tímhle tunelem považuju za velký řidičský zážitek, který pro nás trval přesně 17:17 – 17:38. Dvacet jedna minut v tunelu. Uznávám, že fotit za jízdy ode mě nebylo moc bezpečné.

Chystali jsme se k ubytování. Jenomže bylo už dost pozdě a tak za tunelem jsme neuspěli, což znamenalo jediné – trajektem za 172 NOK překonat Årdalsfjorden. Tam na druhé straně už byl výběr široký, takže v 19 hod. nás uspokojili v „Kjørnes Campingu“ před městečkem Sogndal. Chatka malá, ale milá, cena 700 NOK. Jsme u Sogndalsfjordenu, takže po 3 nocích v horách si můžeme užít moře… Další kroket, další jméno-město.