0
0

Někdy takhle v jednom nevraživém a nevlídném podzimním odpoledni mě napadlo, že bychom si mohli zpříjemnit příští rok opět nějakou nevšední a zajímavou dovolenou. Při neustálé vzpomínce na nádherné chvíle strávené v Americe bylo jasné, že ji máme málo prozkoumanou, tudíž si zaslouží větší pozornost z naší strany a vlastně i z opačné strany a to doslova. Postupně byly moje plány konkrétnější až téměř konkrétní. Bude to východ USA a hned to nejzajímavější a taky lehce dostupné. Konečná podoba našeho tripu byla dána : tři dny v New Yorku a pak Florida.

Nastala otázka, z čeho se bude skládat sestava budoucích cestovatelů. Deniska byla jasná, ta o Americe básnila pořád, Honza se taky nemusel nijak přemlouvat, přidala se Jitka s Jardou (neteř se synovcem ), Slávek se jaksi distancoval. Když se o našem zamýšleném výjezdu dověděl brácha Luboš, dal o sobě náležitě vědět a že jede taky !! Bylo rozhodnuto. Nutno říct, že se Luboš přidal v poslední chvíli těsně před tím, než jsem měla platit letenky a kvůli tomu, aby nemusel letět sám (což by při jeho znalosti jazyka a celkovými zkušeností s dalekými cestami nepřipadalo v úvahu), zrušila jsem tedy celou objednávku za velmi výhodnou cenu 12 tisíc za letenku s Allitalia a vrhla jsem se na objednávku novou. Přes prodejce letenek Pelikan.cz jsem zajistila letenky Vídeň – New York , Miami – Vídeň za bratru 13 300,- Kč. Pak ještě New York – Miami za 2100,- Kč přes Letušku.

Auto jsme si půjčili přes agenturu Traveljigsaw, vše v pořádku a bez komplikací zajistili, mohu doporučit. Hotely jsem rezervovala přes booking.com, se kterým mám ty nejlepší zkušenosti. Je to pružné, jednoduché , velký výběr hotelů, prostě paráda.

24.6 odlet z Vídně 11.50 směr Londýn, pak Londýn – New York. Cesta proběhla celkem bez problémů, vše opět na čas, žádné zpoždění. Přes oceán jsme letěli opět velkým Boeingem 767 pro 400 cestujících. Do NY ( na Newark ) jsme dorazili až večer, kdy se už stmívalo. Nastal problém, kterého jsem se bála od samého začátku naší cesty a to, jak se dostaneme do hotelu ve čtvrti Secaucus . Zaplatili jsme každý asi 2 USD za vláček po letišti, pak ještě 11 USD za vlak, který nás dovezl do nebližší stanice k našemu hotelu, ale měli jsme to asi ještě 4 km , takže jsme hledali zastávku autobusu.Nějací starší manželé nás viděli pobíhat po silnici a sami od sebe se nabídli, že nám pomohou. Nejdřív nám našli patřičnou zastávku, pak ale naznali, že tam jen tak těžko trefíme a tak nás naložili do svého sedmimístného auta i se všema kuframa a odvezli nás až do hotelu. To byl velice milý zážitek a přesně vystihuje mentalitu místních lidí. Ve filmech to tak nevypadá, ale my máme jen ty příjemné zkušenosti. Naše povědomí o Američanech je docela jiné, než to, co jsme si prožili. Aspoň mně se to tak jeví. Chtěla jsem jim zaplatit nějakou symbolickou částku za benzín, ale paní jen řekla: To je prostě Amerika a dodala, že jim to oplatíme příště u nás !! Tak jsme si jen povzdechli, že jim to snad za nás neoplatí nějaký povedený taxikář v Praze, jejichž pověst je známá po celém světě.

Tak jsme zdárně v hotelu La Quinta Inn v New Yersey a ráno vyrážíme do ulic Manhatnu. Autobus zastavuje přímo u hotelu a za 4 USD nás doveze přímo na autobusové nádraží poblíž Time Square. Paráda, jedeme pod řekou Hudson a v oparu už vidíme siluetu mrakodrapů. Chce se nám volat : JSME TADY !!!

Na odpoledne máme objednanou prohlídku Sochy svobody a tak procvakáme foťáky na Time Square a pak se vydáváme jižně na dolní Manhaten, po chvilce jsme s Jitkou naznali, že pěšky to nestihnem a tak se vrháme do hlubin metra, kterým se tam chceme přiblížit rychleji. To jsme si dali !!! Pokud jsme se někde nejvíc nasmáli, tak to bylo právě metro. Prodavač jízdenek byl buď blázen nebo najatý šašek, který má cestující příjemně naladit. Ovšem po někalikaminutovém čekání a pak dohadování u okýnka jsme byli spíš rozladění než naladění. Vrchol všeho bylo to, že moje poslední jízdenka nefungovala a zůstala jsem stát před uzavřeným turniketem, přičemž všichni ostatní zdárně prošli a smáli se na druhé straně. Nedalo se nic dělat, ale musela jsem jít zpátky za tím poblázněncem, aby mě nějak pustil, vzal mou jízdenku, udělal gesto, že ji spolkl a pak mě bočním vchodem pustil. Docela jsem si oddechla.

Cestou k Batery parku máme další bod zájmu : Grand Zero, což je obrovská díra po pádu dvojčat v roce 2001. Dnes je to už vlastně jedno velké staveniště obehnané dokola neprůhledným plotem. Zašli jsme do pamětní místnosti , kde se promítal film a kde jsou vystaveny fotografie z té doby. Fakt zajímavé. Stavbu nových mrakodrapů na místě dvojčat jsme si pojmenovali pracovně “ tykadla “ protože za budoucí budovou vyčnívají ramena jeřábů.

Blížíme se k Batery pakru a najednou vidíme nehorázně velkou frontu, která se táhne snad půl kilometru a navíc ve čtystupu , všichni blednem při pomyšlení, že ji musíme vystát. Naštěstí má Honza spásnou myšlenku, že to jistě neplatí pro ty, kteří jsou objednaní přes internet a tak ty nešťastníky všechny míjíme a já vytyhuju papíry s objednávkou. Ochranka se na ni ani moc nepodívá a jdeme rovnou dopředu. Nastala Lubošova oblíbená kontrola u rentgenů, kde musíme opět téměř všechno sundat včetně bot a jídla z batohů a po několika marných pokusech se to nakonec povedlo a my můžeme na loď. To jsme ale netušili, že další taková kontrola nás čeká ještě před vstupem do samotné sochy.

Návštěva Sochy svobody byla úžasná, mohli jsme si projít expozice v podstavci, to je těsně před zeleným pláštěm samotné sochy. Byl to zážitek. Škoda, že jsme si nemohli vyjít až nahoru. Délka termínu objednání je několik měsíců a my bychom přišli na řadu až někdy v září. Lboš to ovšem chtěl zkusit a tak se snažil uplatit hlídače u vchodu do koruny, ten však na tohle není zvyklý a rázně ho odbyl. Ach ten Luboš. !

Pak nás loď zavezla na Elis Island, kde je muzeum přistěhovalectví , děcka to nějak nenadchlo, ale mně se to zdálo zajímavé.

http://www.jkalavska.websnadno.cz/New-York-a-Florida.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .