Sotva se vzdálím pár bloků od luxusní nábřežní čtvrti Chiaia, ocitám se v úzkých oprýskaných ulicích. Z balkónů na sebe hlasitě pořvávají sousedi, mezi domy naproti sobě jsou natažené šňůry s prádlem, přibylo odpadků. Paní jdoucí naproti mě upozorňuje, ať se otočím a dál raději nechodím. V Neapoli jde o běžnou situaci. Přímo v centru najdete jak krásné opravené bulváry lemované palmami, tak také čtvrti připomínající spíše arabské medíny. Takový kontrast je k vidění málokde v Evropě. Možná i proto se o Neapoli říká, že je to nejsevernější město Afriky. Jedna věc se jí ale upřít nedá. Atmosféra. Ulice plné života, plné temperamentních a hrdých obyvatel, kteří si umějí užívat života.
V Novém Městě
Historie města sahá téměř tři tisíce let nazpět, kdy Řekové založili v zálivu v blízkosti sopky Vesuv osadu Néapolis, neznamenající v překladu nic jiného než jednoduše Nové Město. Během následujících staletí hostovala Neapol řadu římských císařů a její význam prudce stoupal. Od 6. století byla součástí Byzantské říše, až do roku 1137, kdy byla dobyta Normany a stala se hlavním městem Sicilského království. Na začátku 16. století ji dobyli Španělé, kteří ji ovládali téměř tři sta let a velmi se tím podepsali na její současné podobě. Po Španělsku se dostal k moci rod Bourbonů. Součástí Italského království se stala roku 1860, kdy ji dobyl Giuseppe Garibaldi.
Bohaté a dlouhé dějiny města jsou vidět na každém kroku. Antické památky nejsou sice tak patrné jako v Římě, i tak se ale můžete po dva tisíce let starých ulicích projít. Jen k tomu musíte sestoupit do podzemí. Bez buldozerů bývalo komplikované staré domy bořit a tak lidé vystavěli nové jednoduše na těch původních. Po mnoho staletí se obyvatelé příliš nehrnuli mimo městské hradby a raději stavěli do výšky. Budovy ve starém centru, kterému se zde říká Centro Antico, proto dosahují i šesti a více poschodí, přičemž je často patrná odlišná doba vzniku každého patra. A to nepočítám antické základy pod zemí. Není také nic neobvyklého vidět například několikapatrový obytný dům vystavěný na střeše kostela. Domy mívají díky tomu problémy se statikou a některé se výrazně naklánějí. Staré centrum je samozřejmě také nejčastějším cílem turistů a od roku 1995 je zapsáno v seznamu UNESCO. Je zde také nejvíce sakrálních staveb na světě, což opravdu nelze přehlédnout. Někdy jakoby stavěli extra kostel pro každé dva domy. I přesto zde ale žádné davy turistů jako třeba v Římě neproudí a ulice patří místním. Všude postávají hloučky vášnivě debatujících obyvatel. V přízemních patrech je plno běžných obchůdků se zeleninou a ovocem, pečivem, sladkostmi a dalšími denními potřebami. Nechybí samozřejmě pizzerie a kavárny. I přesto, že se to radní snaží omezovat, není neobvyklé vidět ani zde ulici plnou pověšeného prádla. Bez ostychu vyvěšené kalhotky a podprsenky přes celou ulici se tak stali jakýmsi symbolem staré Neapole. I když byty v horních patrech nepatří k nejlevnějším, nejsou na místní poměry ani předražené, a tak i zde bydlí například mnoho studentů a mladých lidí. Jakkoliv vypadají domy z venku omláceně, měl jsem možnost nahlédnout do krásných opravených bytů. Ty jsou vždy rozmístěné kolem velkého dvorku, jsou plné oken a balkonů a i v horkém létě je v nich příjemně.
Třetí svět
Pokud se však od centra vzdálíte na jakoukoliv stranu, téměř vždy začne atmosféra houstnout. Zejména pokud půjdete směrem k vlakovému nádraží na Piazza Garibaldi, nebo směrem k pobřeží kolem čtvrti Quartieri Spagnoli (Španělská čtvrť), původně vystavěné pro španělské vojáky. Právě druhá jmenovaná čtvrť se nachází v krásné lokalitě, ve svahu, mezi nábřežím a starým centrem. Přitom je to čtvrť, kam se prý i policie bojí jezdit. Já ji prošel s mými kamarády, kteří se v Neapoli narodili a u kterých jsem během mého pobytu pobýval. Jinak se návštěva turistům nedoporučuje. Některé momenty často připomínají třetí svět. Na jednom mopedu jede celá rodina, nejlépe s miminem vepředu. Někdy se sami projíždějí malí kluci, co sotva dosáhnou na řidítka. Kdyby si někdo vzal při řízení přilbu, ostatním by byl asi pro smích. Dveře ve spodních patrech jsou dokořán. Malé byty nemají žádné chodby a tak je lidem vidět přímo do kuchyně nebo obýváku, většinou plného lidí, vášnivě sledujících třeba fotbal nebo hrajících karty. Lidé se tu mezi sebou znají a drží spolu. Většinou na nás moc přátelsky nekoukají. Plno místních pozoruje dění z balkónů, které mnozí pravděpodobně opouštějí jen v případě nejvyšší nouze. Nákupy jim prodavač nosí až pod dům a oni si jej vytáhnou v kyblíku na šňůře. Ačkoliv jsou prý nájmy v těchto domech velmi nízké, noví lidé se sem nehrnou. Určitá změna k lepšímu probíhá. V krajních blocích, blíže k jedné z hlavních ulic Via Toledo, jsou již k vidění restaurace, obchody, bydlí zde mladí lidé. Lidé z chudších vrstev jsou tedy postupně nuceni centrum opouštět. O to nebezpečnější se stávají čtvrti více vzdálené, jako například La Sanita nebo Scampia na východ od centra.
Espreso a pizza
Jen pár bloků od Španělské čtvrti se na Pizza del Plebiscito nachází u Královského paláce kavárna Gambrinus. Jedna z nejslavnějších kaváren ve městě hostila již nejednoho prezidenta. A přitom kafe na stojáka vás zde vyjde, stejně jako všude jinde, jen na 80 centů. Okolo kávy se v Neapoli točí celý den. Jak místní tvrdí, tradice malých espres pochází právě odtud. Není nic neobvyklého dát si jich třeba pět za den. V každé kavárně sedí u vchodu pokladní, u které nejdříve zaplatíte a účtenku poté ukážete na baru, kde vám objednávku připraví. V Neapoli se holt zákazníkům příliš nedůvěřuje. Asi proto mají své důvody. „Příprava správného espresa není nic jednoduchého“, vypráví kavárník za barem a svou živnost přirovnává k umění. Přístroje na výrobu espresa se v Neapoli obsluhují velkou pákou. U těch s tlačítky se prý nemůže kontrolovat tlak. Ten se má správně totiž postupně přidávat, aby kafe bylo tak husté, že pokud do něj nasypete cukr, zůstane stát nahoře. Kavárny jsou na každém rohu a jsou po celý den plné. Lidé se často mezi sebou znají, každý má totiž svůj okruh podniků, který nemění. Většina zákazníků stojí. Míst k sezení bývá málo, často pouze pro turisty. Za obsluhu ke stolu vám navíc naúčtují téměř dvojnásobnou cenu. A o čem se lidé baví? Muži samozřejmě především o ženských, ale také o fotbale, Berlusconim, nebo Maradonovi, za kterého dosáhl místní fotbalový klub největších úspěchů a jeho fotografie visí na každém rohu. S jedním ze starších zákazníků jsme se pustili do konverzace. Doby, kdy museli majitelé platit pravidelné výpalné, jsou prý pryč. Na místní mafii „Camorru“ již v ulicích nenarazíte tak jako tomu bývalo dříve. Její působnost se rozšířila do vyšších sfér. Své podíly má například ve velkých stavebních či hoteliérských firmách. Její vliv na chod města je však stále obrovský.
Stejně jako espreso, pochází z Neapole i další neodmyslitelný prvek dnešní italské kultury. Pizza. První pizza, tak jak ji známe, dnes byla vyrobena v roce 1889 na počest příjezdu královny Margherity Savojské. Ingredience rajčata, mozzarella a bazalka symbolizovali italskou vlajku. Právě tento druh zůstal do dneška tím nejoblíbenějším a koupíte jej na každém rohu, navíc velice levně.
A jak žije Neapol v noci?
Na české poměry se příliš alkoholu nepije. Ceny za skleničku vína nebo piva jsou v barech tak vysoké, že se mladí lidé většinou scházejí na náměstí Piazza San Domenico Maggiore nebo Largo San Giovanni Maggiore ve starém centru. Zde postávají ve skupinkách, nejčastěji s velkou lahví piva Peroni v ruce, neboť to se prodává v přilehlých obchůdcích za jedno Euro. Jsme v Itálii. Nikdo nevyjde večer ven ve starém triku. Všichni jsou navonění, kluci ve vyžehlených košilích, holky na podpatcích. Sex je ve vzduchu daleko více než jinde. Připadalo mi, že spíše, než jít si popovídat s kamarády, se večer v Neapoli chodí na lov. A italské holky si to užívají. Mrkají a nakrucují se, a mužský protějšek nakonec stejně utratí několikanásobně více, než měl v plánu.
Život v Neapoli má bohužel i mnoho stinných stránek. Mnoho lidí je bez práce, ti šťastnější přežívají ze sociálních dávek. Do města se stále hrnou další a další přistěhovalci ze severní Afriky. Je zde k vidění plno žebráků a velkým problémem je kriminalita. Mému kamarádovi již několikrát vykradli dům, dvakrát bylo jeho rodině ukradeno auto, jednou šlo dokonce o ozbrojené přepadení. A musím dodat, že žádné spojení s mafií nemá. Je pravda, že často se ani lidé na ulici netváří příliš vesele, i když mi bylo vysvětleno, že se jedná o běžný výraz místních a že o nic nejde. Cizinci se může zdát, jakoby se místní pořád hádali. Většinou ale jde o běžnou konverzaci. Jen když místní přepnou do „Napolitánštiny“, ani Ital z jiného regionu nemá šanci rozumět. Zajímavé nářečí vzniklo za dob španělské nadvlády smícháním právě se španělštinou. Jde o jazyk ulice, na universitě nebo ve večerních zprávách jej samozřejmě neuslyšíte. Italové často Neapol považují spíše za stát ve státě. Pro odlišný přístup k životu panuje velká rivalita mezi severem a jihem Itálie, přičemž Neapol je považována za výspu jihu.
V současnosti si hodně lidí spojuje Neapol jen s mafií a nedávnou odpadkovou krizí. To by byla ale škoda. Návštěvníkům ji určitě doporučuji. Pokud se vyhnete problematickým čtvrtím a dáte si pozor při přecházení divokých ulic, objevíte místo ve kterém můžete několik dní zůstat a nudit se určitě nebudete. Město je přeplněné památkami, nachází se zde několik starých hradů, například Castel Nuovo (Nový hrad) a Castel dell´Ovo (Hrad zlatého vejce) na pobřeží, nebo hrad sv. Eliáše nad městem. Neapol je také výborným výchozím bodem pro výlety do Pompejí, na Vesuv, blízké ostrovy Capri a Ischia nebo krásné Amalfitánské pobřeží. A pokud se dorozumíte italsky, můžete u kávy s místními třeba zavzpomínat na Maradonovy zlaté časy.
- Guest napsal(a) před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.