Strávili jsme na třech ostrovech republiky Seychely tři nádherné únorové týdny v rámci dovolené ušité na míru specializovanou pražskou cestovní kanceláří a prolezli všechny dostupné pláže, džungle, hory, pralesy, osady, hotely i skanzeny. Takže, chcete-li, obraťte se na mě s jakýmikoliv speciálními dotazy (obecně známá fakta najdete na googlu – Wikipedia, atp.).
Anai
Osvobozující konec mého vzdušného trápení – evidentně již postarší Boing 767 seychelských státních aerolinií (nejmenší společnost na světě – má asi jen 4 letadla, která odkupuje od evropských zemích, kde už asi dosloužila) přistává na maličkém letišti hlavního seychelského ostrova Mahé, asi 10 km od hlavního města Viktorie. Vykulení vystupujeme z letadla (já navíc po devítihodinovém úporném stresu šokována tím, že jsem se fakt na ty Seychely dostala, čemuž jsem do poslední chvíle nevěřila), strháváme ze sebe cestovní oblečení a pokoušíme se zvyknout na šílené vedro a vlhkost. Halu a prostor okolo letiště a la rozvojové země zpestřuje na všech turistických ostrovech Seychel všudypřítomný stánek kanceláře Kreola a houf rozesmátých „Kreolek“ – většinou krásných mladých mulatek ve slušivých kostýmcích rozdávajících některým, zřejmě prominentním, spolupasažérům z našeho letadla věnce z orchidejí. Později jsem našla jeden odložený na stolečku v letištním bufáči nádražáckého typu, kde jsme čekali pět hodin na BUS, který nás měl odvézt k trajektu, a ozdobila se taky.
Pavouci
Jelikož trpím nejtěžší formou arachnofobie, jakou si lze představit, není pro mě tato lokalita zrovna nejlepší volbou, nicméně touha dostat se na Seychely byla asi silnější. Od stolečku vidím svého prvního (druhého, třetího… x-tého) pavouka v rozložitých větvích nejběžnějšího zdejšího stromu – obrovského fíkusu, a pud sebezáchovy velí: Holka, srovnej se s tím, jinak se zblázníš!
A kupodivu mé podvědomí poslouchá a celé tři týdny jsem překvapivě v klidu, i když jsem nenáviděných tvorů v několikametrových sítích viděla stovky a stovky (mimo hotelové rezorty a frekventované cesty, takže nehrozil přímý styk, naštěstí).
Že by počátek úspěšné terapie? Těžko – spíš je to tím, že vypadají, stejně jako všichni zdejší živočichové, na své poměry vlastně v podstatě esteticky, hýří zeleno-žluto-červenými barvami a hlavně – nehejbou se! Jeden hejbající mě později v džungli trošku rozhodil, ale jen maličko, protože nebylo cesty zpět a já kolem něj prostě projít musela.
Země nekuřákům zaslíbená
Jako sice příležitostná a sváteční, nicméně přece jen kuřačka jsem po pár minutách zjistila, že Seychely nebudou rozhodně správnou volbou dovolené pro závislé, protože zakouřit si tady lze pouze pod širou oblohou, někde navíc jen v místech označných speciální značkou! Nechápala jsem, že si nemohu zapálit ani ve venkovních restauracích jako všude u moře. Navštívili jsme později dokonce i jeden zcela nekuřácký ostrov – ptačí rezervaci.
Cesta na Praslin
Po nekonečném čekání na BUS do přístavu nás čeká další, pro změnu na trajekt, navíc strávené na neuvěřitelně nepohodlné lavičce sbité z několika prken. Jasně, mohli jsme se na Praslin, první ostrov, kde máme zajištěné ubytování, dostat malým letadlem, ale jednak jsme chtěli něco málo ušetřit, jednak vidina dalšího stresu z dalšího letu byla neúnosná. V.I.P. hosté si objednávají helikoptéry. Konečně můžeme nastoupit na trajekt a po hodině přistáváme na Praslinu. Jeden kufr nám vrací s ulomeným uchem, a tak později máme příležitost využít služeb „kreolek“, která nám přišla původně zbytečná, ale naše agentka nám sdělila, že ji máme přidělenu povinně. Nakonec jsme jejich služby ocenili nejen v případu poškození kufru (kreolka zakoupila a do hotelu doručila nový a ještě finačně dorovnala). Po sepsání protokolu o škodě nasedáme do nejbližšího taxíka a řítíme se na stav uzoučkých místních silnic podle mého mínění značně nebezpečnou rychlostí, k našemu hotelu. Později jsem zjistila, že jde o normální cestovní tempo nejen zde, ale také na Mahé, a to nejen aut, řízených domorodci, ale i menších autobusů vzhledu i technického stavu z hluboké české totality. Podle mých představ jezdí jen auta z půjčovny a jeden jediný praslinský taxikář, o kterém se ještě zmíním.
Ubytování na Praslinu
Hotel je prostě nádherný. V asijském stylu, hotelová hala i navazující jídelna a malý bar úplně otevřená, jen se střechou, k tomu potůčky s barevnými rybami, můstky, všude překrásný ratanový nábytek, ušlechtilé tmavé tvrdé dřevo (zřejmě palmové), stejně jako v našem pokoji, kam nás uvádí paní managerka (přítel ji omylem považoval za pokojskou a nevhodně nabídl spropitné, které odmítla). Okamžitě je mi jasné, že i kdybych měla celý týden z nějakých neznámých důvodů strávit v 60m2 našeho „pokojíčku“ s obrovskou koupelnou rozměrů mé pražské ložnice a prostornou terasou vybavenou nejen křesly, ale i širokým lehátkem, nebudu zoufalá. Tento pokoj měl skutečně zvláštní charisma, nikde předtím ani potom na Mahé ve větším a luxusnějším jsem se tak dobře necítila. V pokoji z nás zázračně padá cestovní únava, protože místo plánovaného okamžitého zálezu do postele se snahou dospat noc oblékáme plavky a jdeme vyhledat nejbližší pláž.
Tady trošku zklamání… ale tohle je vždycky první dojem z prvního koupání tradičně na všech našich dovolených, takže nás to nerozhodí. Je podvečer a pod mrakem, navíc moře nějak hrozně daleko, voda zkalená a desítky metrů jen po kolena. Nikdy jsme nezjistili systém odlivu a přílivu na Seychelách – některé další dny byl ve stejnou večerní dobu totiž tak vysoký příliv, že pláž neexistovala a po vstupu do vody jste téměř nestačili. Vydáváme se vyzkoumat do tří na střídačku otevřených místních dost nevábných potravinových obchůdků, jak je to s avizovanými vysokými cenami vína, bez kterého bych se nerada obešla. Cena francouzských a jihoafrických vín je naprosto akceptovatelná (kolem 100 rupií, tedy asi 200 Kč) a posléze na pokoji s radostí zjišťujeme, že kvalita vína je na rozdíl od Thajska či Kuby výborná. Jasně, v restauracích to není padesát za dvojku, ale 3-4x tolik, ale jsme na dovolené a k jídlu mi stačí jedna sklenička – hlavně, že je vždy dobré. Nakupujeme pizzu v čínské restauraci kombinované s pizzérií, kde nejen později občas večeříme (je relativně nejlevnější – levné na Seychelách nenajdete), ale někdy kupujeme jídlo, které si sníme na naší nádherné terase.
Pláž u hotelu Le Duc
Druhý den jdu na pláž sama (přítel se vrhá na net na hotelovém PC) a objevuji ohrádku s několika obřími želvami, na které jsem se hodně těšila, protože je miluju – jsem nadšená. Později zjišťuji, že podobné ohrádky mají skoro všechny hotely, želvy se zde chovají jako domácí zvířátka – pevně doufám, že v roli např. psů, a nikoliv prasátek… Objevuji nejkratší cestu na pláž.
Moře se přes noc změnilo k nepoznání: má nádherně modrou barvu, žádný tyrkys, prostě modrá bez ohledu na barvu oblohy – až mi vstupují slzy dojetí do očí, jak tam tak úplně sama stojím a jak je to úžasné! Nikde ani jeden turista – a to se jedná o hotelovou pláž s lehátky a slunečníky. Později se přesvědčujeme, že informace nelžou – všechny pláže na všech ostrovech jsou nádherně prázdné. Jdu se koupat. Poblíž se pohupuje na mírných vlnách malá loďka a v ní plavčík – typický seychelský mladík – černoch s dlouhými drdy zavázanými na temeni do uzlu, přesto sahajícími skoro do pasu (později objevujeme obrovský místní módní hit, který je ve vedru nepochopitelný: vlněné čepice, do kterých mladíci dredy nacpou). Mladík se dotazuje, jakou řečí mluvím, a nabízí konverzaci ve čtyřech jazycích (kromě kreolštiny angličtinu, francouzštinu, a dokonce italštinu). Na těchto ostrovech totiž disponují všichni domorodci neobyčejně dokonalou jazykovou výbavou a mockrát se zastydím, když i stařík vzhledu pražského bezdomovce odpoví na dotaz dokonalou francouzštinou, kterou plynule přechází do neméně skvělé angličtiny. Na pláž přichází přítel – nedočkavě nasazujeme šnorchlovací výstroj (zakoupila jsem v Praze svou první – krásně růžovou – ještě před 2 lety jsem to neuměla) a suneme se (je tam mělko, později zjištuji, že při šnorchlování jsou vhodnější gumové boty) ke kamennému výběžku na kraji pláže. Voda mi přijde ale zkalená vlnami, moc toho nevidím, přítel nadšen – potkal během pár minut karetu – strašně mu závidím.
Noční život
Nejen pro vášnivé kuřáky, ale ani pro milovníky diskoték a barového paření nejsou Seychely zaslíbenou zemí. Všechny restaurace a hotelové bary zavírají nejpozději v deset večer (jen o sv. Valentýna přetáhli o půl hodiny) a posléze zhasíná i velmi úsporné osvětlení na pobřeží (bez baterek bychom do hotelu netrefili). Bary a diskotéky jsme nepotkali – možná snad cosi pochybně vyhlížejícího, zřejmě zavřeného za městečkem na Praslinu. Prostě tam neexistují a jedinou možností nočního života je nakoupit si pití v krámku a popíjet na pokoji.
Počasí
Z 21 dnů strávených na ostrovech plné 3 dny pršelo od rána do večera a asi dva dny propršely půldne. Zhruba polovina dnů bylo oblačno a zataženo, azuro dohromady pouze týden. Nicméně je tak teplo, že to nevadí, jednu z nejkrásnějších vzpomínek mám třeba z totálně mokrého dnu na Mahé, kdy jsme s deštníky procházeli Spice garden s nádhernými květinami a rozkvetlými stromy, kterou provozuje stařičká Angličanka, jejíž rodina, jak se dozvídáme v přilehlém malém muzeu, žije na ostrově celá staletí. Mimořádnou staroanglickou atmosféru tvořila roztomilá kavárna, méně už mě nadchlo extra slabé bílé kafe – možná taky typicky anglické – raději jsem si měla objednat tradiční čaj s mlékem.
Prales s coco de mer
Na Praslinu funguje poměrně dobře autobusová doprava, a tak toho využíváme. Neodradí nás ani první šílená jízda v rozpadlém busu, který takhle rozbitý v Česku nejezdil snad ani za dob nejhlubší totality 50. let Mladý černoch jede jako vrah – opravdový adrenalin. Jedeme se podívat do místní rezervace, pralesu, nebo spíše džungle, kde roste jako nikde jinde na světě volně tkzv. Coco de mer, obří kokosový ořech ve dvou podobách připomínající pánské a dámské přirození.
Prales nás nadchne, ale později zjišťujeme, že na všech ostatních ostrovech je džungle stejně krásná a naprosto volně přístupná, jen bez této hříčky přírody.
Lidé
Hned na prvním výletu jsme se seznámili s dvojicí od Kladna, a získali tak jedinou příležitost ke společenskému životu na této dovolené -po zbytek jejich týdenního pobytu jsme je zvali večer na víno na naši úžasnou terasu a často do noci povídali. Poté už jsme na nikoho, kdo by měl zájem se s námi kamarádit, nenarazili. S postarší Rakušankou a její dcerou z vedlejší terasy jsme klábosili klasicky po sousedsku pouze „přes plot“. V hotelech na ostatních ostrovech už zájem nebyl ani o tuto formu konverzace.
Na La Digue jsme si popovídali s chovatelkou netopýrů a současně folklorní tanečnicí, kyprou paní středního věku (štíhlé jsou pouze velmi mladé domorodkyně a myslím, že tady BMI fakt neřeší), která nám sdělila, že své netopýry večer pouští z klece a oni se ráno vracejí zpět.
Na výletech pak s námořníky a spolupasažéry. Výlety obvykle obsahují návštěvu zajímavých ostrovů (třeba ptačího, kde volně žijí obří želvy), šnorchlování, barbecue připravené posádkou na pláži a opět šnorchlování. Prvním majitelem lodi, jehož nabídce jsem na pláži kývli (zastavují vás hlavně večer mraky dohazovačů i majitelů loděk), byl dle našeho názoru Evropan, odlišoval se totiž od svých kolegů bílou pletí, modrýma očima a světlými vlasy – nápadně připomínal, nejen mimikou, Mela Gibsona. Když jsme se ho zeptali na národnost a proč zde pracuje, pravil: „Nikdy jsem se odtud nehnul! Celý život si tím lámu hlavu: maminka černá, táta černý, 6 sourozenců černých …A já vypadám takhle!“ A tak jsme mu od té doby jinak než Mel neřekli a představovali si, jak zde slavný herec trávil před nějakými 25-30 lety dovolenou. Fikce, nebo skutečnost, to je jedno – prostě pro nás to byl Mel..
Kuchař byl Mel vynikající – jeho bramborový salát a grilované ryby – nezapomenutelný zážitek. Možná, že jsem se hodně najedla, nebo špatně snášela plavbu na extrémně obrovských vlnách, kdy Melův malý člun vyskakoval a zase tvrdě dopadal na hladinu, nebo možná díky ocelově šedé obloze zrcadlící se při šnorchlování pod mořem, se mi zamotala hlava a udělalo špatně i od žaludku, takže jsem se po pár minutách vydrápala na palubu a započala svou těžce lámanou angličtinou pokus o konverzaci. Zatoužila jsem – marně – po panáku. Na ostrovech je tvrdý alkohol neobyčejně drahý – místní pijí pivo a colu. Národní nápoj – rum bílý a hnědý (ten chutná zrovna jako náš tuzemský, jen je jemnější), je určen zřejmě pro turisty a místní boháče. Mel se ptal, co se u nás pije, zda whisky. Řekla jsem mu, že všechno – nejvíc ho nadchla informace, že na Moravě skoro každá rodina pálí vlastní slivovici.
Opalování
Jsem poměrně tmavý typ, ani na Kubě či v Thajsku jsem nepotřebovala vyšší faktor než 20. Taky jsem dost neposedná a ležet na pláži nevydržím dlouho. Přesto, že sluníčko se neukazuje denně, hned druhý den kupujeme SPF 50, poctivě se mažeme dvacetkrát za den a na koupání po zbytek pobytu používáme raději tričko. Rudý nos se snažím kamuflovat make-upem, leckdy marně. Spálení hrozí zejména při šnorchlování – rovník je holt rovník.
Na nejvyšší horu Praslinu se necháváme vyvézt netradičně taxíkem – dosud stačily jen otřískané autobusy, na které jsem si kupodivu brzy zvykla. Taxikář nás nadchl, bereme si kontakt pro cestu z hotelu do přístaviště: je milý, seriózní, levný, jezdí pomalu a má nové auto. Při sestupu, kdy jsme zamířili na nejkrásnější pláž ostrova, jsme se ztratili. Je 35 stupňů, vysoká vlhkost a já se pomalu smiřuju s tím, že se budeme muset vrátit vzhůru do kopce a zřejmě zkolabuju. Nikde nikdo. Až přicházíme k obydlí ve svahu. Majitel nám poskytuje jako doprovod svého tlustého, asi 13letého syna.
Zachránil nás – míříme k vytoužené pláži a fotíme oba jako blázni, jako ostatně non-stop po celý pobyt všechno a všude.
Den sv. Valentýna
Tentokrát jsme si ho chtěli prostě užít, rozhodli jsme se zůstat na „naší“ hotelové pláži (denně romanticky krásně prázdné) a do termotašky vložili šampus, který jsme popíjeli místo pitného režimu… no, zvládla jsme to, ale do vln jsem se bála… myslím, ale nevím to jistě, že jsme odpoledne šli na dlouhou procházku podél pobřeží… Večeři jsme si naplánovali ve vyhlídnuté nádherné, leč dražší rybí restauraci. Hned u vchodu nám uvádějící manažerka oznámila, že pro dnešní den je připraveno menu s programem speciálně pro zamilované dvojice. Při pohledu na cenu menu jsem sice zavrávorala, protože jsem automaticky připočetla i láhev vína, nicméně přítel okamžitě souhlasil. Je fakt, že v naší oblíbené pizzérii v Holešovicích bychom se za finální útratu dobře najedli 20x, ale Valentýn je přece Valentýn.
Překrásná úprava stolu, rudá růže a v růžové ruličce se stuhou ozdobně popsáno 6 exotických chodů mě ovšem jako pravou Lvici milující luxus nadchlo tolik, že jsem brzy na sumu ve výši mého měsíčního nájemného zapomněla a nádherně si tento dárek užila. Zážitek umocnilo vystoupení skupiny asi 10 mladých německých vokalistů na dovolené, které jsem omylem považovala za domorodce.
http://zena-in.cz/clanek/zuzana-nas-velky-seychelsky-vylet/kategorie/exotika
- Guest napsal(a) před 14 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.