0
0

29. srpna – den první Londýnské intermezzo

Naše dvoutýdenní cesta začala na brněnském letišti. V 17 hodin nám odlétal spoj společnosti Ryanair do Londýna. Při balení věcí jsme si neuvědomili, že tato irská letecká společnost dovoluje odbavit pouze 15 kg těžké zavazadlo místo 20 kg, jak je tomu snad u všech ostatních aerolinek. Na váze jsme tak samozřejmě měli více, přesně 19 kg. Slečna za přepážkou nám dala na výběr mezi zaplacením 350,- CZK za 1 kg nadváhy nebo přeskládání věcí do baťohů. Samozřejmě jsme volili druhou možnost. A tak jsme sehráli divadlo pro ostatní cestující, kde hlavním dějstvím bylo přehrabování se otevřeným kufrem a předělávání nejtěžších věcí do baťohu. Po úporné snaze se dostavil úspěšný závěr, nadváha z kufru přemístěna do baťohu, který si s sebou bereme na palubu. Pokud se nad tímto postupem pozastavujete, nejste jediní, taky nám to přišlo nelogické. Věci v kufru, který se veze v „podpalubí“ letadla, tedy splňovaly předepsaných 15 kg, a ty kila navíc, nezůstaly v Brně, což by měl být logický důsledek tohoto předpisu, ale pěkně se vezly přímo na palubě. Tudíž absolutně stejná váha, jako kdyby zůstaly v kufru. Logika je mrtvá, ať žije buzerace!

Po hodině a půl letu jsme přistáli na londýnském letišti Stansted. Po obvyklých letištních procedurách jsme se jali hledat zastávku autobusu, odkud odjížděl autobus do hotelu Holiday Inn Express, kde jsme měli zamluvený pokoj. Letadlo na Madeiru nám totiž odlétalo až druhý den ráno. Na zastávkách autobusů jsme chvíli bloudili, protože obvyklý „port“, neboli ostrůvek, tohoto busu byl prvním dnem změněn kvůli stavebním úpravám na letišti. Procházeli jsme tak jeden port za druhým, až jsme došli na úplný konec. Teprve tady na nás svítila přenosná modrá tabule označující nový port pro hotelový bus. Ten se chystal právě k odjezdu, tak jsme naskočili a vydali se na pětiminutovou jízdu anglickými silnicemi k hotelu.

Řidič slyšel, jak se bavíme, tak si nás zavolal. Říkal jsem si, že bude chtít asi zaplatit. Jaké to bylo překvapení, když jsem z jeho úst uslyšel „Odkud jste?“. Ano, řidič tohoto hotelového autobusu byl Čech, resp. Moravák. Pocházel z Kroměříže a na letišti jezdí 3 roky. V neděli 31. 8. už však svoji štaci končí a vrací se zpět domů. Musel jsem před ním smeknout. Byl už starší, typoval bych okolo 55 let. Doma zabalil práci řidiče autobusu a vydal se do Anglie vydělávat peníze, aniž by předtím uměl anglicky. Zvyknout si na anglický provoz není, dle jeho slov, žádný problém, za 2 – 3 dny už byl jako „doma“. Popovídal o sobě, co dělal a co bude dělat po návratu, my jsme mu řekli náš plán na následujících 14 dny a v tu chvíli jsme byli u hotelu. Dozvěděli jsme se od něj, že cesta autobusem na hotel je zdarma, ale na cestě zpět na letiště se platí 2 libry. S výdaji v Londýně jsme nepočítali, tak jsme začali přemýšlet, kde seženeme 4 libry na cestu na letiště – měli jsme s sebou jenom EUR. Mezitím bez jakéhokoliv náznaku nám ty 4 libry dal sám a nechtěl za to ani české koruny, že prý by se naštval. :) Že za to zajdeme někdy doma na pivo. Tak snad to vyjde, snad, pane řidiči, zjistíte z těchto stránek, kdo jsme a že se v Brně nebo v Kroměříži potkáme, abychom si to pivo vážně mohli dát. Ještě jednou moc díky. :)

30. srpna – den druhý Let na Madeiru, ubytování, hlavní město Funchal

Ráno jsme se šli zeptat na recepci hotelu, v kolik hodin se začíná podávat snídaně. Prý od šesti. Tak to máme smůlu, řekli jsme si, protože v šest jsme již museli být na letišti, letadlo na Madeiru nám letělo v 8 hodin. Vrátili jsme kartu, která sloužila místo klíče k pokoji, za darované 4 libry jsme si koupili jízdenku na autobus, který nás odvezl zpět na letiště. Sympatický moravský řidič už nejel, tak jsme „bez řečí“ za 5 minut vystupovali před odletovou halou letiště Stansted. Ještě celí rozespalí jsme dostali „facku“ od hučící a přeplněné haly. V domnění, že v 6 bude hala poloprázdná, jsme se ani pořádně „neprobouzeli“, ale v zápětí jsme byli plně vzhůru. Před námi bylo asi 30 check-inů, a u každého šílená fronta lidí. Našli jsme si správný chlíveček k letům společnosti Easyjet a čekali na odbavení. Tato společnost přepravuje bez problému 20 kg zavazadla, tudíž jsme žádné přeskupování věcí absolvovat nemuseli. Navíc v duchu zachování rychlého odbavení cestujících slečna za přepážkou (po ránu neskutečně rychlá), ani váhu zapnutou neměla. Po odbavení jsme měli asi hodinu a půl čas, tak jsme si zašli na pravou anglickou snídani – míchaná vajíčka, slanina, fazole a toustový chléb.

Až na ty fazole po ránu to bylo vynikající. V hotelu jsme sice měli snídani v ceně ubytování, ale ta byla kontinentální, tedy „normální“, se kterou se můžeme setkat i u nás. Zato takovouto anglickou snídani si jen tak doma nedáme. Po snídani, která tento den plnila i funkci oběda jsme se dlouhými stanstedskými chodbami vydali hledat naši „gate“.

Vlastní let na Madeiru trval 4 hodiny. Po 20-ti minutovém zpoždění v Londýně, způsobeného „přetlakem“ ve vzdušném prostoru, jsme dosedli na madeirské letiště před půl jednou odpoledne. Celý let se nesl v uspávajícím duchu, modro nad námi, modro pod námi a všude okolo nás na palubě postarší, převážně anglické, osazenstvo. Ještě se dvěma mladšími páry jsme tak rapidně snižovali věkový průměr cestujících. Trochu vzrušení zapanovalo po oznámení pilota, že zahajuje přistávací manévr. Po „instruktážních“ videích na youtube.com jsme tak byli zvědavi, kolik adrenalinu v nás přistávání vyvolá. S klesáním se pod námi objevil pouštní východní cíp ostrova zvaný Sao Lourenco, poté po pravé straně městečko Canical, Machico, když v tom pilot udělat obrat o 180°. Hladina oceánu byla stále blíž a blíž, zdálo by se, že pilot chce přistát na vodní hladině. V tent moment jsme ucítili dotek kol s přistávací dráhou. Vzhledem k tomu, že na druhé straně dráhy není řepkové pole, jako například na Ruzyni, ale strmý pád do oceánu, začal pilot okamžitě s řádnou vervou brzdit, až šlo letadlo místy do smyku. Ještě jedna otočka, druhá a stáli jsme. Přistání na výbornou.

Madeirské letiště leží v obci Santa Cruz, asi 18 km od hlavního města ostrova Funchalu (čte se Funšál). Je s ním spojeno novou dálnicí a autem trvá cesta necelou půl hodinu – to jsme zjistili až v průběhu našeho pobytu. Z letiště se dá do Funchalu dopravit žlutými taxíky, ihned půjčeným autem, případně linkovým autobusem. Kromě aerobusu, který sice jezdí 7x denně, ale v tak blbých časech, zde zastavují linky 113, 53, 78 a 20 společnosti SAM (více o cestování na ostrově a autobusových společnostech zde). Abychom se „za tepla“ seznámili s běžným životem ostrova, zvolili jsme poslední možnost, jízdu linkovým autobusem. Je nejpomalejší, ale zato nejlevnější. Za 2,65 EUR jsme se tak poprvé kochali kopcovitou okolní krajinou, úzkými a křivolakými uličkami, kudy snad autobus nemůže …… ale může, projet.

Do Funchalu jsme dojeli za hodinu. Na konečné autobusu č.113 nedaleko centra města jsme se vysoukali z úzkých prostor, vzali kufry a rozhlíželi se, kudy se dát směrem k hotelu. Ve Funchalu nás přivítalo polojasno, teplo a velký hluk. Podle mapy jsme měli jít na jih směrem k oceánu, naše ulice Rua da Carreira se nacházela v centru města. Než se s kufry motat od neznáma k neznámu, zeptali jsme se místních na cestu. Z „místních“ děvčat nakonec vypadlo, že tu jsou na návštěvě z Venezuely u příbuzných a vůbec neví, kam nás poslat. Ale byly tak ochotné, že se šly zeptat opravdu místního, kde se zmíněná ulice nachází. Pak šly ještě kousek s námi k jedné ulici, po které nás nasměrovaly „až k Zaře“ a tam prý Rua da Carreira začíná. Nakonec se ukázalo, že Zara byla úplně jinde než ulice, kde se nacházel náš hotel. Naštěstí jsme si v mapě už našli ulici, na které stojíme. Byla jí hlavní třída Avenida Arriaga a podle mapy jsme pak do hotelu trefili sami.

Následujících 10 dní budeme bydlet v hotelu Colombo. Hotýlek leží v centru města na zmíněné Rua da Carreira, 5 minut cesty od hlavní třídy Avenida Arriaga a dalších 5 minut od pobřežní promenády. Dostali jsme pokoj ve čtvrtém patře s výhledem na severní část města a v dáli se zdvihající hory.

Okna tak nesměřovala do ulice a měli jsme zajištěnou klidnou noc bez pouličního hluku. Pokoj se sestával z jedné velké místnosti, jedné menší, takové odkladiště kufrů a bot, malého balkónku a koupelny. Byl střídmě, ale účelně zařízen. Jedna velká skříň pro nás oba, sekretář, na němž trůnila televize, kterou jsme po celou dobu pobytu ponechali „bez práce“. Teráska byla malá, akorát pro jeden stolek a dvě židle, což nám plně stačilo k večernímu posezení u skleničky vína. Z balkonu jsme tak viděli nejenom na severní část města, ale také na dvorky sousedních domů, které byly neudržované a plné koček a s jedním psem, který je permanentně proháněl. Zvláště některé noci byly s přispěním tohoto zvířectva způli probdělé. Personál nám každý den umýval podlahu, stlal postele a vždy měnil ručníky. Ty ručníky nás zarazily asi nejvíce, unikal nám smysl ručníků na jedno použití. Ale mají-li to takto nastaveno, proč ne, my se čistotě nebránili. Snídani tvořil tác se šunkou, sýrem, marmeládami a ovocem, doplněný místní houskou. Na pití jsme si mohli vybrat mezi čajem, džusem, kávou a mlékem. Každý den jsme snídali na venkovní terase a společnost nám v probouzejícím se dni dělali silně „přátelští“ holubi, kteří měli tu drzost přiletět k volnému vedlejšímu stolu a čekat, až nám něco upadne od pusy. Vzhledem ke složení housek nám drobky odpadávaly permanentně. Se stejnou intenzitou jsme také museli každé ráno holuby odhánět.

Pokud bychom měli hotel ohvězdičkovat, patřily by mu asi 2 hvězdičky. Pro nás to bylo pouze místo, kde jsme se vyspali, celý den jsme stejně trávili mimo hotelové zdi. S vícehvězdičkovými hotely v komplexu na západě města bychom neměnili ani náhodou. Hotel Colombo má perfektní polohu v centru města, kousek od autobusových zastávek, kousek od večerního života a je v místech, kde žijí místní, nikoliv jenom turisté. Jako výchozí bod pro turistiku je k nezaplacení.

Po ubytování a vydechnutí po cestě jsme šli na obhlídku terénu, kde co máme. Šli jsme jižně na Avenida Arriaga a podél ní se vydali doleva směrem k funchalské katedrále. Z průvodce jsme měli načteno, že Madeira má výbornou kuchyni a hlavně dvě typicky místní speciality – espada a espetada. První jmenovaná je hlubinná ryba, jejíž bílé maso je velmi jemné a opravdu chutné. Nejstarší recept je na sladko na banánu. Espedata je pro změnu hovězí špíz, který je připravován s hrubou solí a bobkovým listem. Dle původních receptur má být správná espetada připravována na prutu vavřínového dřeva, ale v zájmu modernizace tradičních hodnot jsou v městských restauracích vavříny nahrazovány kovovou jehlou. V jedné restauraci nedaleko katedrály jsme si prohlédli nabídku, a když v ní uviděli obě zmíněné speciality, zasedli jsme k večeři. Espetadu si dal tentokrát jenom jeden z nás. Nevěděli jsme, jak se podává, tak jsme byli lehce překvapeni, když s pitím číšnice donesla také jakýsi stojan s háčkem nahoře. Podívali jsme se na sebe a řekli si, že se necháme překvapit, k čemu tento instrument bude sloužit. Asi po 15 minutách obsluha na ten stojan zavěsila právě ten špíz, pod něj dala talíř, na který kapala šťáva. Poté na druhém talíři donesli velké a poctivé hranolky a třetí prázdný talíř přistál přede mnou. O talíř míň (ten pod špízem) dostala i Michalka. Museli jsme to trochu pošéfovat, protože na malém stolku bylo nějak moc nádobí. Kousky masa se poté ze špízu stahují a postupně konzumují. Nejen k tomuto jídlu, ale ke všem, co jsme si na Madeiře dávali, se servíruje velká zeleninová příloha, na které zde nešetří. K večeři jsme si objednali pivo místní značky – Coral (http://www.cervejacoral.com). Bylo trošku „vodnatější“, než tradiční česká piva, ale chutnalo dobře a denně jsme si je za odměnu dopřávali. Chuťově by se dalo přirovnat ke starobrněnské desítce. S místní kuchyní jsme se tak na úvod více než dobře seznámili. :)

S plnými žaludky jsme se šli kousek projít po promenádě a poté zamířili do obchodního centra Pingo Doce, kde jsme si koupili láhev vína, kterou jsme si při svitu svíčky připili na šťastnou a hladkou cestu z Brna do Funchalu a aby se nám celý pobyt vydařil. Toto přání trochu kazily těžké černé mraky na severu nad horami, ale uvidíme ráno, říkali jsme si.

31. srpna – den třetí Monte, Jardim Tropical Monte Palace, Levada dos Tornos

První noc na Madeiře se nám spalo velmi dobře. Postele byly trochu měkčí, ale dalo se to. I přes otevřené okno (přes noc bylo dost teplo) do pokoje téměř žádný hluk z ulice nedoléhal. Ten suploval již zmíněný psí štěkot a pobíhání koček, ale tato noc byla slabým odvarem několika následujících nocí, kdy „domácí mazlíčci“ měli řádnou běhavou.

Při pohledu z okna byly naše večerní chmury nad počasím ty tam. Obloha vymetená, nad Funchalem jasno. V různých zdrojích, které jsme před odjezdem četli sice stojí, že slunečné počasí nad hlavním městem nezaručuje tytéž podmínky na severu „za kopcem“, ale my měli ze slunce dobrý pocit, protože jsme dnes neměli v plánu vzdálit se příliš daleko od Funchalu.

Po snídani jsme vzali batohy a vyrazili na nábřeží na Avenida do Mar, na stanoviště městského autobusu č. 21 společnosti Horários do Funchal, který nás vyvezl na Monte. Monte je předměstí Funchalu, kde žila a asi stále žije místní smetánka v přepychových vilách. Toto předměstí je v nadmořské výšce 600 m.n.m., takže autobus se škrábal úzkými uličkami stále do kopce. Nám tato jízda umožnila začít se seznamovat se zvyklostmi místního provozu, jelikož na druhou část pobytu jsme plánovali půjčit si auto. Autobusy jsou sice fajn a levné, ale ne každé místo se jimi dá objevit a jízdní řád některých se rozchází s našimi plány. Nahoru do Monte se kromě autobusu, který stojí 2,- EUR, dá vyjet novou kabinkovou lanovkou z funchalského Zona Velha (asi 200 m dále na východ od zastávky autobusu). Nicméně nevýhoda lanovky je v jejím klidovém režimu (určitě v ní nezažijete ostré „řezání“ zatáček, přemýšlení o tom, zdali se na úzké silnici vedle sebe vejdou 2 autobusy, apod.) a v ceně 10,- EUR. Lanovky si rádi necháme zase na zimu na hory. :)

Za půl hodiny jsme vystupovali na náměstíčku Largo da Fonte v Monte. Leží napravo od hlavní silnice směřující na Ribeiro Frio a dále na Santanu. Tvoří jej několik stolků u malé kavárny, pár stánků se suvenýry – pohledy a pletené zboží, malá kašnička a několik laviček, na kterých hráli místní starousedlíci karty. Celou plochu stínily staré platany. Rušno tu je pouze tehdy, přijede-li autobus s hotelovými hosty. Pouze odtud se mohou dostat k místnímu kostelu Nossa Senhora do Monte a snad nejznámější ostrovní atrakci – jízdě v babosas – proutěných saních z kopce dolů. Je to snad jediné rozptýlení pro místní důchodce, co tu na lavičkách hrají karty. Na vyfintěné důchodkyně pozpěvují a cosi portugalsky promlouvají místní štramáci dřívějšího data narození. Bábušky však nereagují a šlapou si to dál ke kostelu.

Abychom nebyli strhnuti davem, zašili jsme do oné malé kavárničky a u ranní kávy jsme si pročítali, co nás dnes čeká. Asi po půl hodině jsme si v klidu prošli celé náměstí, zhluboka dýchali čerstvý a svěží vzduch a vyrazili stejným směrem, jako před chvílí banda důchodců. Cestou ke kostelu Nossa Senohra do Monte jsme se prošli malým parkem plným krásně kvetoucích rostlin všeho druhu. Za pár minut jsme byli u schodiště, stoupajícího ke zmíněnému kostelu. Pod námi bylo „startovací pole“ proutěných saní babosas. Přišli jsme právě včas, důchodci zrovna nasedali po dvojicích do připravených saní a byli roztlačováni dolů.

Díky řádnému sklonu silnice saně brzy nabraly pořádnou rychlost – adrenalinu si tak účastníci museli užít až nad míru. Nějakou minutu jsme se zájmem toto divadlo pozorovali. Mezitím nás napadaly myšlenky, jak může někdo vyhodit 25,- EUR za takovou bláznovinu. Až odjely poslední babosas se žážitkuchtivými a prošedivělými dvojicemi a na startu zavládl klid před příjezdem dalšího autobusu, vydali jsme se po schodech nahoru ke kostelíku.

Malá poznámka k saním: jako turistická atrakce to může být zajímavé jak pro koho, ale babosas mají řádnou „masáž“, v každých průvodcích jsou zmíněné jako jedna z atrakcí, které „zaručeně musíte zkusit“. My ji viděli a stačilo. :) Nicméně jsme přemýšleli, jakým způsobem se saně a jejich „řidiči“ dopravují zpět nahoru. Rozuzlení nám přinesla cesta kolem saní na naši první levadu po prohlídce kostela. Zespod se vyškrábal náklaďák, který bíle oděné řidiče s i s instrumenty dovezl zpět na korbě. Inu žádná dřina jako v minulosti. :)

Kostel Nossa Senhora de Monte, neboli Panny Marie působí se svou černobílou fasádou vedle všudypřítomné zeleně velmi kontrastně a je tak dobře viditelný i od funchalského přístavu „tam dole“. Kostel je proslavený tím, že je v něm pochovaný habsburský císař Karel I., kterému dokonce místní postavili sochu u vchodu.

Schody, které jsme vyšli před chvílí nahoru, jsme zase pěkně „seskákali“ dolů a kolem, nyní již nudících se, řidičů babosas jsme po dlážděné cestě došli ke vstupní bráně tropické zahrady Monte Palace. Pravda, vstupné 10,- EUR nepatří mezi nejlevnější, nicméně rádi jsme je obětovali, abychom se mohli podívat na flóru, rostoucí normálně i na druhém konci světa. Navíc jsou mezi tropickými rostlinami rozesety obrazy vytvořené z azulejos, modré ručně malované (nevím tedy jak dnes) keramiky, znázorňující etapy z dějin Portugalska. Mezi rostlinami z Japonska, Jižní a Střední Ameriky, protéká malý potok, který zde tvoří různá malá jezírka. V celém parku je vlhko a příjemně se dýchá. Navíc se tu nachází také expozice se sochami afrických umělců, které nás ale příliš neoslovili. Kde jsme se zdrželi déle, byla sbírka minerálů, zářících barvami a různými velikostmi. Na sedmi hektarech, na kterých se zahrada rozkládá, jsme strávili bratru 4 hodiny času a celou procházku zakončili v jižním baru zahrady, kde jsme o objednané kávě dostali šálek madeirského vína, který byl součástí vstupenky. Káva bodla – člověk by neřekl, jak může čtyřhodinové bloncání mezi stromy a květenou řádně unavit.

V brzkém odpoledni jsme tak vyrazili na naši první túru kolem levady dos Tornos. Ze zahrady jsme se dostali na malé kulaté náměstíčko Largo das Babosas, které jsme rovně „překrosili“ a za náměstím jsme začali sestupovat dlážděnou cestou dolů. Prošli jsme kolem horní stanice další lanovky směřující k botanické zahradě. Od lanovky jsme asi 10 minut stoupali do kopce takovou „polňačkou“. Po zahřívacím minivýstupu se ocitáme na prahu levady. Nalevo se nachází tunel, ze kterého levada vytéká v novém betonovém korytě. Potkali jsme zde turistu, který si ždímal kalhoty a boty. Říkali jsme si, co dělal. Až když jsme přišli blíž, nám došlo, že se pravděpodobně snažil natrhat jahody, které tu volně rostly na druhém „břehu“ levady a jaksi mu uklouzla noha a skončil v korytu levady. S úsměvem na rtech a trochou lítosti v duši jsme se vydali podél levady směrem do Camachy. Celou cestu nám turistovo uklouznutí připomínala jeho kšiltovka, která s námi plula v levadě.

Levada dos Tornos byla obklopena bujnou vegetací a volně zde rostly květiny, které známe z našich botanických zahrad, případně domácích květináčů. Po chvíli vegetace začala ustupovat stále prudšímu svahu. Místy jsme se dívali do řádné rokle. Možný pád dolů si člověk „užije“ jenom jednou. Oproti jiným levadám, které jsme prošli později, byla tato málo zajištěná. V místech, kde člověk jde po betonovém „rantlu“ levady, širokém tak 30 cm a pod sebou má tak 50 m sráz, je jistý druh zábradlí vhodný. Levada dos Tornos byla takto „obdařena“ velmi sporadicky. Nicméně zážitek to byl úchvatný. Díky tomuto divokému terénu jsme měli nádherné výhledy na Funchal a jižní pobřeží této části ostrova. Levada pěkně kopíruje terén, žádné mosty zkracující cestu zde nejsou. Asi po hodině cesty jsme došli do vesnice Curral dos Romeiros. Zde jsme trochu zakufrovali, jelikož se nám levada ztratila. Ocitli jsme se totiž na zadních dvorcích místních usedlostí a domorodci levadu překryli betonovým chodníkem, aby měli kudy chodit. Šli jsme chvíli rovno, pak po schůdkách dolů, poté nahoru, až jsme se museli zeptat místních, kudy že dál na levadu. Za vesnici se levada stále vinula ve svém novém korytě a turistický chodník podél ní byl již širší. Ubylo adrenalinu a přibylo více zeleně, která před vesnicí Curral dos Romeiros ustoupila prudkému svahu. Příjemnou procházkou eukalyptovým lesem jsme došli do další vesnice Quinta do Pomar, za níž se rozkládal areál soukromých bungalovů Choupana hills resort. Před vstupem do areálu je cedule upozorňující, že máme co nejrychleji mazat po levadě a v žádném případě neodbočovat na soukromý pozemek. Jak jsme četli, tak jsme i učinili a přitom se koukali, jak jsou bungalovy zařízené. Za bungalovy jsme ještě minuli vodní nádrž s úpravnou vody z levady a došli k čajovně Hortensia Tea house. Zde jsme se rozhodli první výlet po levadě ukončit a vyškrábali se několik metrů výše na silnici. Jali jsme se hledat zastávku autobusu, která byla nedaleko od našeho místa, kde jsme vylezli. Na zastávce, kde nebyl žádný jízdní řád, jsme se rozhodli počkat, jestli něco nepojede. Asi do půl hodiny se tu objevil žlutý autobus 47, kterým jsme se svezli do Funchalu.

Na večeři jsme si zašli do obchodního domu Pingo Doce, kde měli po celý den teplá jídla různých druhů, a člověk si mohl nabrat, co chtěl za jednotnou cenu 10,- EUR / 1 kg. Po večeři jsme se šli projít na promenádu, kde jsme si dali chlazené pivo Coral a přemítali nad zážitky z dnešního dne. Po cestě zpět na hotel jsme se ještě zašli podívat na zaoceánskou loď, ze které vyjel autobus důchodců na babosas z dnešního rána. Během pobytu jsme se s takovými loďmi setkali ještě asi 3x. Dozvěděli jsme se, že to jsou velké parníky plující okolo světa a mající různé zastávky. V každém místě pak zůstanou den či dva, aby turisté poznali dané místo, mj. i Funchal se svými „profláknutými“ atrakcemi.

Večer jsme si koupili další lahvinku vína, tentokrát jinou značku a červené a začali plánovat výlet na další den. Romantiku vína a plápolající svíčky nám kazily mrouskající se kočky. Doufali jsme, že se vyzuří dříve, než půjdeme spát.

1. září – den čtvrtý Portela, Levada da Portela, Levada da Serra do Faial

Ráno jsme si trochu přispali, protože autobus na další plánovaný výlet odjížděl až v 10 hodin. Po snídani jsme tak v klidu sbalili baťohy a vyrazili na stanoviště autobusů společnosti SAM na nábřežní Avenida do Mar. Chvíle čekání na autobus jsme si krátili pozorováním mořských vln a třpytícího se ranního slunice. Ráno opět začalo s nádherně modrou oblohou bez jediného mráčku. Toto počasí vydrželo až do oběda, kdy se začaly pomalu honit mraky. Celý den ale bylo krásně teplo a i přes honící se mraky vůbec nepršelo.

Našim dnešním cílem, kam se adrenalinovými autobusovými linkami dopravit, byl průsmyk Portela ve výšce 620 m.n.m. na severovýchodě ostrova. V 10 hodin jsme nasedli na linkový autobus č. 53 směrem na Faial. Dnešní řidič měl všechny mozkové závity v pořádku, protože jel pomalu a řečeno slovy policejních mluvčích – přizpůsobil svou jízdu stavu a charakteru vozovky. Zpočátku jsme jeli stejnou cestou, jako před dvěma dny z letiště, tentokrát v obráceném směru. Letiště v Santa Cruz jsme podjeli a poprvé se tak mohli zblízka podívat na mohutný les betonových pylonů, na kterých letištní plocha stojí. Opravdu zajímavě řešené a pochybuji, že někde na světě podobně postavené letiště existuje. Pokud ano, omluvte mou neznalost a dejte mi vědět. :)

Po hodině a půl klidné a kochací se cesty jsme vystoupili v průsmyku. Jelikož nejsme poměrů znalí a mezi místními působíme trochu exoticky, vždy jsme řidiče požádali, aby nám řekl, až budeme v místě, ve kterém potřebujeme. Tak se stalo i nyní. Průsmyk leží v zatáčce silnice ER 101 na Faial (no, které místo taky v zatáčce není) a tvoří ho jeden bar a odbočka vpravo na silnici ER 102. Šli jsme pár metrů výše podél „stodvojky“, až jsme došli na vyhlídku na severní pobřeží. Vyhlídka se nachází u „pohádkové“ chaloupky Casa de Portela, což dnes není nic jiného, než restaurace. Odtud je výhled na Orlí skálu (Penha de Águia) a za restaurací, kde je minitrh se suvenýry, je možné dohlédnout až na poloostrov Sao Lourenco.

Až jsme nabažili oko krásnými panoramaty, vyrazili jsme podél silnice ER 102 mírně do kopce. Asi po 100 metrech nás přivítala cedule popisující začátek Levady da Portela – „potůčku“, podél kterého se dnes vydáme. Tato levada byla po celou svou délku příjemnou procházkou krásnou krajinou, porostlou eukalyptovými stromy a různými druhy květin, kterým dominovaly hortenzie (jedny z mála, které poznám. :) ). V průběhu cesty se nám několikrát otevíral pohled na část severního pobřeží, kterému dominovala zmíněná Orlí skála. Asi po hodině cesty jsme dorazili k hájovně Lamaceiros.

Zde se cesta rozdělovala. Dalo se jít pořád rovně podél levady da Portela až do Ribeiro Frio, nebo se vydat na jih podél levady da Serra do Faial. My jsme měli v plánu druhou možnost. Domek hájovny byl schovaný v nádherné lesní krajině, doplněné palmami a různými druhy květin. Mezi tímto zeleným královstvím byly z kmenů stromů vyrobené stoly a židle k odpočinku během cesty – ideální místo pro lesní piknik. Začali jsme baštit nachystanou svačinu, když v tom se s námi dal do řeči místní lesník, který vylezl z hájovny. Ptal se, odkud jsme, odkud a kam jdeme. Celá konverzace se vedla rukama a nohama z naší strany, a plně v portugalštině z jeho strany. Na naši jednu z mála naučených portugalských vět „neumím portugalsky, mluvíte anglicky?“ odpověděl, že neumí a dál povídal po svém. Ještěže ty názvy levad, měst a států se vyslovují velmi podobně.

Po svačině jsme vyrazili jižním směrem podél druhé levady směrem na Camachu. Nejprve jsme šli asi 10 minut po velmi široké polní cestě, širší snad jak dálnice. Poté jsme odbočili již na vlastní levadu da Serra do Faial, na útulnější a romantičtější cestu. Následující trasa byla lemována nádhernými starými stromy, sem tam se vyskytla borovice nebo cedr. Dle průvodce patří tyto stromy k nejstarším na ostrově a v minulosti byly rozesety po celé Madeiře. Zničila je až „kulturní revoluce“ nových přistěhovalců na ostrov. Tato cesta patřila mezi nejkrásnější, které jsme na Madeiře absolvovali. Vlevo proudila voda v mechem porostlém kanálku, mech obaloval i některé stromy. Zeleň byla všudypřítomná a k tomu nádherně čistý vzduch podtrhoval pohodu dnešního výletu. Místní samospráva si je vědoma, jak jsou tyto stromy cenné, proto jsou dnes již chráněným druhem a na různých místech ostrova je snaha o jejich znovuvysazení.

Cesta pohádkovým lesem končila u velké vodárny. Každá levada má na své trase vodárnu, která zpracovává protékající vodu a nám, turistům, slouží jako dobrý orientační bod. Od vodárny se dalo odbočit doleva a došlo by se do nejbližší obce Santo da Serra nebo pokračovat dál podél levady směrem na Camachu. I zde jsme se rozhodli pro druhou možnost a pokračovali po levadě. Pokračování cesty už mělo s pohádkou pramálo společného. Vedla velkých eukalyptovým lesem, voda v levadě místy úplně chyběla a sem tam se úplně ztrácela ve vysokém a neudržovaném křovisku. Dokonce i náš foťák má chvíli oddechu, protože zdejší část není ani trochu fotogenická a na zarostlém šáší nic pěkného není. Touto krajinou bloncáme asi hodinu, až se vedle naší levé ruky objeví plot. Ten značí, že jsme na konci naší cesty, která má končit u velkovýkrmny vepřů. Jdeme asi 200 metrů podél plotu, známý zvuk i štiplavý zápach je čím dál intenzivnější. Říkali jsme si, že by to mohl být dobrý zážitek, jít se podívat, jak se zde chovají prasata. No hangáry to byly řádně velké, asi se odsud zásobuje vepřovým celý ostrov. Narazili jsme na silnici ER 202, po které jsme se dali doleva z kopce. Po chvíli jsme došli na křižovatku Sítio das Quatro Estradas, kde byla zastávka autobusu č. 77 směrem do Funchalu. Do odjezdu autobusu jsme měli 40 minut čas, tak jsme si snědli jablíčko, které jsme měli na svačinu a mezi výběrem výletu na další den jsme pozorovali místní dělníky, kteří na této křižovatce opravovali asfaltový povrch. Bylo jich tam asi 6, z toho jeden řídil náklaďák, druhý něco jako rypadlo a ostatní jenom přicmrndávali. Přitom náklaďák se pohnul 5m a pak si povídali, poté dalších 5m a další pauza. Za tu půlhodinu čekání chlapci neudělali ani ň. Jestli s touto frekvencí dělají celý den, tak úprava toho povrchu se tam musí dělat ještě dnes.

Byli jsme v nadmořské výšce cca 800 metrů. Odpoledne zde bylo již pochmurné počasí, mraky byly nízko, přímo v naší úrovni, takže bychom mohli říct, že se všude okolo válela mlha. Tím se trochu zhoršila viditelnost a taková nostalgická nálada měla zřejmě vliv i na dělníky.

Po půl hodině jsme nasedli do autobusu a začala největší adrenalinová jízda, kterou jsme na ostrově zažili – během zbývajících dní žádný řidič nejel tak divoce, jako tento. Jeho styl jízdy brzda – plyn byl více než výmluvný. Na zastávkách brzdil div ne smykem, a jakmile lidi nasedli, opět plyn sešlápl až na podlahu. Zatáčky řezal o 106, ještě štěstí, že v protisměru nic nejelo. Nedovedu si představit, jak by reagoval, kdyby se tam objevil jiný autobus nebo náklaďák. Osobní auto by ještě zvládl, ale „rovnocenného soupeře“ bez následků asi ne. Na druhou stranu nám ukázal, jak obstarožní autobus umí být ve zdejších podmínkách živý. Po cestě se autobus naplnil vysvátkovanými místními, kteří jeli do Camachy na nějakou slavnost – zde totiž většina vystoupila. Všem potom během jízdy lítala hlava zleva doprava, někteří málem z úzkých sedadel vypadli. Řidič se evidentně bavil. Po hodině ďábelské jízdy jsme se ocitli ve Funchalu. Z brzd autobusu se kouřilo a řádně smrděly. Byli jsme rádi, že jsme cestu zvládli bez újmy na zdraví. Jakákoliv horská dráha je slabý odvar oproti cestování autobusem po Madeiře s řidičem, který doma zapomněl pud sebezáchovy.

Na hotelu jsme se dali do gala, turistický ohoz jsme vyměnili za kavárenskou róbu a vyrazili do Pingo Doce na osvědčenou večeři alá 10 EUR / 1 kg. Cestou autobusem jsme mraky nechali nahoře, nicméně i ve Funchalu bylo zataženo. Sice teplo ale bez modré oblohy a naštěstí i bez deště.

Sklon dnešního dne se odehrál v duchu předchozího. Na hlavní třídě Avenida Arriaga jsme si v kavárně Grand Café naproti katedrále Sé dali kávu a na žízeň Coral, místní značku piva a pozorovali okolní ruch. Poté procházkou podél pobřeží a v zapadajícím slunci, které skrze mraky jemně prosvěcovalo, jsme se vrátili do Pingo Doce, kde jsme si koupili „na testování“ další láhev vína, jiné značky a u plápolající svíčky na balkoně poslouchali ruch města a zakoukali se do mapy s průvodcem. Černé mraky na severu nad horami se opakovaly už třetí den a už nás nechaly chladnými nad úvahami, zdali zítra bude pršet či nikoliv.

2. září – den pátý – Mercado dos Lavrodores, Levada do Canical, Marocos, Machico

Dnes ráno, při pohledu z okna, jsme neměli tak rozzářený úsměv, jako dny předchozí. Nad Funchalem bylo zataženo a těžké mraky neslibovaly žádnou hitparádu. Říkali jsme si: „Tak a je to tady. Ve všech průvodcích a webech o Madeiře se píše, že návštěvníky déšť zkropil i několikrát denně, nás to čeká dnes.“ Náladu jsme si však zkazit nenechali, když už jsme tady, poznáme ostrov za každého počasí, ne?

Po snídani jsme se, jen tak nalehko s foťákem, vydali do ulic Funchalu, protože autobus do Marocos, výchozího bodu naší dnešní levady, jel až o půl jedenácté. Tady je další příklad toho, že linkové autobusy jsou dobrá alternativa pro pohyb po Madeiře, nikoliv však ideální. Přizpůsobují se potřebám místních, na turisty kašlou. Na druhou stranu, není se co divit.

Vyrazili jsme východním směrem k tržnici Mercado dos Lavradores, neboli tržnice pracujících. V budově tržnice je možné shlédnout a také nakoupit ovoce a zeleninu, různé proutěné věci a zajímavou atrakcí je rybí trh, kde místní rybáři prodávají své noční úlovky.

Kromě obrovských tuňáků jsme tu také viděli espadu, onu hlubinnou rybu, jejíž bíle maso patří do specialit místní kuchyně. Je to černá hlubinná ryba s velkýma očima asi 2m dlouhá a loví se v okolních vodách. Na první pohled je celkem odpudivá. Má jemné maso téměř bez kostí, které se na jazyku samo rozpouští. O několik dní později jsme ji vyzkoušeli a chutná opravdu znamenitě. Pro slabé žaludky se díky štiplavému rybímu zápachu pobyt v této části tržnice zkrátí na minimum. Místní prodavači si jsou moc dobře vědomi, že zdejší tržnice patří mezi turistická lákadla. U každého stánku vám nabízejí ochutnávku ovoce různých druhů a chutí. Z počátku jsme odolávali, až téměř na konci nám jedna prodavačka zahradila cestu s kusem maraqui v ruce. A tak jsme ochutnali, když v tu chvíli nám začala nabízet další a další ovoce. Zarazili jsme ji, že si tedy vezmeme jedno mango a šli jsme. Když už ochutnáte, je blbé si nic nekoupit. A toto jedno mango nás přišlo na 2 EUR!! Kapitalismus je svině, v obchodním domě Pingo Doce za 2 EUR nabízeli celé kilo tohoto ovoce, kam se bohatě schovaly 4 kusy. Z toho věčného nucení k ochutnání jsme byli pěkně otrávení a s kouskem manga mazali ven. Na tržnici moc místních nebylo, dnes je to vážně spíše lákadlo pro turisty, místní nakupují v zapadlejších tržnicích, případně v obchodních domech za mnohem menší cenu. Od této doby jsme si tak začali všímat i cen ovoce a porovnávat je s tím „vyděračstvím“ z tržnice pracujících – opravdu „trefný“ název.

Z tržnice jsme se vrátili do hotelu pro batohy a vyrazili opět na zastávku autobusů společnosti SAM, kde jsme čekali na linku číslo 156, jak stálo v jízdním řádu. Řádné překvapení nastalo, když o půl 11 přijel autobus 208 s jinou cílovou stanicí. Nicméně jsme se řidiče zeptali, jestli taky jede do Marocos. Svou kladnou odpovědí nás uklidnil a nasedli jsme. Kdyby nejel, neradi bychom narychlo vymýšleli náhradní plán téměř v polovině dne. Cesta do Marocos trvala necelou hodinu a oproti včerejší zběsilé jízdě byla bez špetky strachu. Jelikož jsme jeli opět směrem na východ, tedy po té části ostrova, která je téměř nepřetržitě zastavěna – není tak poznat konec ani začátek obce – řekli jsme rovnou řidiči, kde potřebujeme vyložit. Když řidič zastavil uprostřed kopce s názvem zastávky, věřili jsme a vystoupili. Před námi velká betonová zeď, bránící sesuvům půdy, naproti obstarožní bar Fonte Vermelha. Byl čas oběda, a tak jsme zapluli do nitra baru, který byl spíše hvězdičkovou paluší než barem, potažmo restaurací. Navštěvovali ho snad jenom místní štamgasti – a my. Měl však výhodnou polohu, kousek od začátku Levady do Camacha. „K obědu“ jsme si objednali pivo a kolu. Servírka nás mile překvapila, když k nápojům donesla ještě burské oříšky na loupání. Za to vše chtěla jenom 1,80 EUR – zlatá vesnice. :) K popíjení nám v televizi nad námi štěbetala nějaká polední portugalská telenovela.

Po „obědě“ jsme vyrazili na levadu. Levada do Camacha patří mezi „městské“ levady, dalo by se říct. Vine se v terénu nad Machicem, okolo vesnických stavení a terasovitých políček. Žádné hluboké lesy či bujná vegetace, jako tomu bylo v předchozích dvou dnech. Dostalo se nám tak jedinečné exkurze na dvorky místních obyvatel, kde turistický ruch příliš nekvete – bar budiž tomu příkladem. Byli jsme rádi, že jsme mohli poznat také „normální“ tvář ostrova.

Cesta byla pohodová, bez žádných klesání či stoupání, pěkně kopírovala terén v jedné vrstevnici. Během cesty jsme mohli obdivovat a taky trochu litovat práce na terasovitých políčkách. Byla malá a v prudkém svahu, kde jiná obsluha, než lidská není možná, stroje se sem v žádném případě nedostanou. Na opačnou stranu se nám otevíraly pohledy na údolí vymodelované říčkou Ribeira de Machico a na vlastní městečko Machico, jeho přístav a v dálce v mlze schované ostrovy Ilhas Desertas.

Po 4 hodinách chůze jsme se dostali do míst, kde se levada spojuje se silnicí. Místního jsme se zeptali, zdali po této silnici jezdí autobusy do města. Prý ano. Tak jsme sešli dolů, pak po silnici asi 150 m a narazili jsme na žlutou čáru na silnici. A byli jsme na zastávce. Vzhledem k tomu, že na „zastávce 3. třídy“, jak jsme si „čárované“ stopky pojmenovali, žádný jízdní řád nebyl, vydali jsme se do protějšího baru s dotazem, jestli něco jede a pokud ano, jestli nás to doveze do Funchalu. Byli jsme v oblasti Madeiry, kde moc turistů nejezdí, tudíž zde místní nevládnou angličtinou. Takže s použitím slov „Paragém“, „autocarro“ „dos Funchal“, „hora“ a rukou jsme se dozvěděli, že autobus tudy pojede až za hodinu a půl. Ale pokud půjdeme do centra Machica, kam cesta trvá asi 20 minut, určitě chytíme nějaký autobus dřív, protože z centra jich do Funchalu jezdí mnohem více. Tak jsme vyrazili strmě dolů do centra Machica. V tuto chvíli jsme byli rádi za terén, kde je vše buď hodně do kopce, nebo z kopce. Z té výšky, ve které jsme nyní byli, jsme si našli autobusové nádraží a i přesto, že jsme neměli mapu Machica, k němu v pohodě po půl hodině dorazili. Na autobusovém nádraží bylo stanoviště asi pro 6 autobusů, na lavičkách posedávali místní s taškami – pravděpodobně jeli z nákupu. Naše kroky vedly k velké tabuli, kde byly vylepené jízdní řády všech linek, které odsud odjíždí. Našli jsme si, že do Funchalu nám jede za 15 minut Funchal Expresso, tedy něco na způsob rychlíku, který stavěl po cestě jenom 3x. Poprvé jsme tak autobusem jeli po dálnici, která spojovala východ ostrova s Funchalem. Z chabých informací ze stavebnictví vím, že v našich zeměpisných šířkách má dálnice přesně daná kritéria, hlavně kolik stupňů může klesat či stoupat. Zde tyto zákonitosti neplatí. Dokud to jde, vede dálnice po povrchu i do kopce, který se sklonem rovná střeše. Pokud to už nejde, vydlabe se tunel. Takže do Funchalu jsme extrémně stoupali, extrémně klesali a cestu prokládali jízdou v tunelech. Nicméně byla mnohem rychlejší, než po „kozích“ stezkách, čili okreskách. Za půl hodiny jsme byli z Machica „doma“ ve Funchalu.

Počasí celého dne se neslo v duchu rána. Téměř po celý den bylo zataženo, slunce vykouklo pouze sporadicky. Během cesty po levadě nás asi 2x zkropil menší deštík, nebo spíš mrholení, žádné manévry s vytahováním pláštěnek se však nekonaly. V závěru našeho pobytu jsme si říkali, že je dobře, že jsme ty pláštěnky každý den měli s sebou, protože tím pádem nepršelo. Kdybychom je neměli, určitě pršet začne. Teplota se pohybovala okolo 25 stupňů a bylo dost vlhko. Cestou do centra Machica se pomalu začalo vyjasňovat a večer ve Funchalu bylo na obloze jenom pár mráčků – směrem k oceánu, nad horami opět obligátní černo. Večer jsme se vždy dívali na jihovýchod směrem k ostrovům Ilhas Desertas. Dle informací místních, které se v žádném případě nemohou zakládat na racionálních podkladech, bude druhý den vždy krásně, pokud jsou ostrovy v mlze, oparu a jsou špatně viditelné. I s vědomím této „povídačky“, jsme se „pro klid“ duše na ostrovy vždy dívali. Je pravda, že pokaždé byly v oparu a celou dobu nám, až na krátkodobé výjimky, mezi než patřilo i dnešní mrholení, nepršelo.

Večer jsme si zašli do Pingo Doce na večeři a k posezení na balkónku jsme si koupili růžové víno a přikusovali ono drahé mango z tržnice. Aspoň, že bylo dobré, když bylo tak drahé.

3. září – den šestý vyhlídková loď Santa Maria, Funchal, Zona Velha

Na dnešní den jsme si naplánovali pohodu ve Funchalu. Ráno nás probudily již opět sluncem zalité kopce nad městem a vymetená obloha. Po snídani jsme vyrazili směrem k přístavu. Měli jsme trochu času, tak jsme nešli nejkratší cestou, ale prošli jsme si boční uličky právě se probouzejícího města. Na pobřežní promenádě jsme si koupili vstupenku na plavbu lodí Santa Maria. Ano jedná se o jednu z lodí, se kterou Kryštof Kolumbus v roce 1498 doplul k americkým břehům. Plavba lodí byla nabízena jako „delphin watching“ neboli sledování delfínů. Stejnou atrakci nabízely i jiné společnosti, nicméně na moderních katamaránech. Když už na delfíny, tak v replice staré lodi, ať je to romantika s velkým „R“. Po zakoupení lístku jsme vyrazili podél pobřeží směrem k přístavu, kde Santa Maria kotvila. Už jsme věděli, kde se nachází, protože první den, když jsme se šli večer podívat na záoceánský parník, jsme ji v přístavu viděli. Cestou jsme si říkali, že by to bylo fajn, kdybychom na lodi byli sami nebo jenom s pár turisty – byla by to ale haluz největší. Tyto myšlenky nás přešly ihned v přístavu, když jsme viděli tu šňůru lidí. Asi třicítka lidí si zvolila stejný termín jako my. Po minutě čekání začalo naloďování. Při vstupu do lodi vám udatný, chlupy obrostlý námořník v dobovém kostýmu na rameno posadil velkého a pestrobarevného papouška a každého vyfotil. Vytištěnou fotku s papouškem v kýčovitém obalu s lodí Santa Maria jste si pak mohli zakoupit naopak při výstupu. Ovšem 8,- EUR za toto nic, bylo opravdu přehnané. Papouška jsme si vyfotili sami, sebe sami na lodi taky a nestálo nás to nic. :)

Loď byla již připravená pro turisty – podél paluby byly lavice s polstrovanými sedadly, kam si všichni bez problémů posedali. Takovou vymoženost asi Kolumbovi námořníci neměli. Co zajisté také neměli jsme zjistili za pár okamžiků, kdy skončilo divadlo s focením a na palubě byla celá fronta. Kapitán nastartoval motory a loď se vydala na svou plavbu. Mít tak Kolumbus v podpalubí silné nafťáky, asi by mu cesta netrvala tak dlouho. Nicméně nás, při rozhlížení se po lodi, napadlo, že to byl opravdu husarský kousek, vydat se na takovéto kocábce před půl světa hledat nové končiny. Netušili jsme, že Santa Maria byla tak malá.

Vyjma vymoženosti výletní lodě, kterou zastupoval hlavně ten naftový motor, se jedná o přesnou kopii pravé objevitelské lodi. Malá paluba, kde pomalu není k hnutí, nízká kapitánova kajuta a podpalubí, které bylo rozděleno na minisklad potravin a rumu a jednu kajutu pro celé osazenstvo lodě. Ponorková nemoc snad musela začít za první „zatáčkou“. Dnes se v podpalubí nachází malé muzeum s několika „zaručeně pravými“ pozůstatky původní lodi, starými mapami, apod. a v kajutě bar, kde živě diskutoval uvítací papoušek a jeho kamoš, který měl tuto plavbu volno.

I přesto, že se jednalo o repliku, tak splňovala všechny parametry pro úspěšnou funkčnost. Důkazem toho je dokument o plavbě lodi z Funchalu do Lisabonu. Cesta sice mnohonásobně kratší než v 15. století, nicméně i ta se počítá. Naše cesta Atlantikem se smrskla na hodinu a půl podél jižního madeirského pobřeží. Obepluli jsme funchalský přístav, západní hotelovou čtvrť, churchillovu Camara de Lobos a přistáli pod nejvyšším útesem Cabo Girao. Během plavby se sice kapitán pokoušel dalekohledem najít nějaké poskakující delfíny, nicméně neúspěšně. Ovšem když nevyšla tato „atrakce“, byla nahrazena jinou. Koupáním v Atlantiku přímo z paluby lodi. Pod útesem, kam se nedá dostat jinak, než na lodi, byla nádherně modrá voda, krásně průzračná, pro koupání jako stvořená. Asi polovina posádky naskákala do vody a nějakých 20 minut se rochnila. Z nás si vodu vyzkoušela jenom Michalka.

Teplé slunce poté krásně hřálo a slané kapky na tělech rychle mizely. Koupající se za odvahu, ostatní za čekání, dostali od posádky po kalíšku madeirského vína s kouskem buchty a loď se začala otáčet na cestu zpět do Funchalu. Za další hodinu a půl jsme zakotvili na stejném místě, odkud jsme před třemi hodinami odjížděli. Rozloučili jsme se s prima posádkou a jejich zvířecím doprovodem, ke kterému ještě patřil takový malý pejsek blíže nespecifikovatelné rasy, odmítli kýčovitou fotku a vrátili jsme se na hotel, smít ze sebe štípající mořskou sůl.

Po obědě v centru města jsme vyrazili na východ Funchalu, do čtvrti zvané Zona Velha. Nad městem, v okolí Monte bydlela smetánka tehdejší společnosti (bydlí zde doposud) a u pobřeží bydlel prostý lid v malých domcích rybářské osady. Vlastní čtvrť začíná za spodní stanicí lanovky na Monte a končí pevností Sao Tiago. V minulosti patřila tato část města k vykřičeným čtvrtím Funchalu. Množství bordelů doplňoval nespočet zaplivaných putyk. Dnes jsou bordely pryč (nebo tak skryté, že vás při procházce nepraští do oka) a knajpy se přeměnily v útulné restaurace. Prošli jsme se uličkou těchto restaurací, v nichž bylo dnes odpoledne sice poloprázdno, ale směsice vůni zaměstnávaly naše smysly měrou vrchovatou. Restaurační ulička míjela starou rybářskou kapli ze 16. století, před niž si hrála trojice místních děvčat – bosky, zanedbané, uprostřed silnici, ale šťastné, že si můžou hrát na „barbie a kena“, či s jinou odrůdou panenek. Od kaple to bylo jen pár kroků k žluté fasádě pevnosti Sao Tiago, která dnes slouží jako muzeum moderního umění. Užívali jsme si této staré čtvrti a moderna nás tak nechala chladnými, vystačili jsme si „jenom“ s budovou. Chvíli jsme zůstali na malé terase u pevnosti a pozorovali tříštící se vlny pod námi a v dáli do ruda zbarvené ostrovy Ilhas Desertas. Úzkou uličkou jsme se kolem pevnosti prosmýkli ke kostelu Igreja de Socorro, který měl chránit lidi před morem. Prosební procesí se údajně na ostrově praktikuje dodnes, vždy na jaře. Pomalou procházkou, nasávaje atmosféru starých časů, kdy víno a rum tekly proudem a lidé žili hlavně v noci jsme se okolo tržnice pracujících a katedrály Sé vrátili zpět do reality – do nákupního centra Pingo Doce na lehkou večeři. U lahve vína na balkónu jsme zakončili další příjemný den.

4. září – den sedmý sedlo Eira do Serrado, Curral das Freiras, Funchal

Dnes v noci se opět místní psi vyznamenali. Asi zapomněli na to, že je noc a koncertovali jako za bílého dne, takže spaní střídalo časté bdění. Ještěže náladu spravil ranní pohled opět na krásně osvětlené kopce z okna pokoje a „uklizená“ modrá obloha. V duchu jsme zaklepali na dřevo, že nám další den snad vyjde krásné počasí a vyrazili na snídani, která byla posedmé stejná a i ti samí holuby stále doufali, že nám něco odpadne od pusy.

Po snídani jsme sbalili věci a vydali se podél pobřeží na zastávku autobusu č. 81, který nás měl dovést do sedla Eira do Serrado, nad vesnicí Curral das Freiras. Po cestě na autobus nás celou dobu doprovázelo toulavé psisko, doufaje, že když jsme nenechali nic holubům, dáme snad kus žvance jemu. Tohoto psa jsme zde neviděli poprvé, patří asi k místnímu koloritu, během pobytu jsme na něj už v centru několikrát narazili. Ale až dnes si on všiml nás. Když jsme se mu nevěnovali ani u autobusu, pochopil, že z nás mu nic nekápne a líně odcupkal otravovat někoho jiného.

Autobus odjížděl v 9 hodin ze zastávky nedaleko stanice lanovky do Monte. Bylo to už třetí nástupiště, odkud jsme vyráželi na výlety. Cesta do sedla trvala okolo 40 minut a byla stále do kopce. Aby taky ne, od pobřeží jsme vystoupali až do výšky 1.096 m. Některé úseky cesty byly velmi, ale opravdu velmi úzké a sedíce opět na předních sedadlech jsme měli báječný výhled nejenom před sebe do dálky, ale také do hlubokých strání pod námi. Opět jsme museli sklonit poklonu umění místních řidičů.

Před desátou hodinou dopoledne jsme vystoupili v sedle Eira do Serado. Na vyasfaltovaném plácku byly asi tři parkovací místa pro autobusy (pro ty, které dovezou německé turisty k vyhlídce, ti udělají pár fotek a valí zase dále) a kšeftíky s různými cetkami od pohledů počínaje a místní pálenkou konče. Mezi obchůdky byla restaurace s nádherným výhledem na celé údolí Curral das Freiras. Při vycházejícím slunci (než se paprsky dostanou přes velké okolní kopce, tak to chvíli trvá) jsme si dali ranně dopolední kávu a kochali se impozantním pohledem. Původně se myslelo, že celé údolí Curral das Freiras je dno vyhaslé sopky. Až nejnovější geologické průzkumy potvrdily, že celé údolí vzniklo v průběhu tisíciletí erozivní činností řeky, která údolím protéká. Ovšem být na dně bývalé sopky zní mnohem zajímavěji, tak mnoho pramenů pořád mluví o vulkanické minulosti tohoto místa. Dokonce i CK Kudrna na svých stránkách uvádí, že se jedná o dno bývalé sopky –

http://www.kudrna.cz/publik_syst/x_za_zajezdy.php?akce=view&id=605&vztazne_id=

Z kavárny jsme vyrazili pár metrů dále na vyhlídku, kde se nám otevřel pohled na celé údolí a vesnici Curral das Freiras o 500 výškových metrů níže. Fotografické choutky nám trochu kazil kouř stoupající z údolí – asi nějakému domorodci byla zima, tak si potřeboval zatopit (na vyhlídce také dvakrát teplo nebylo) nebo se jal pálit místní kaštanovou kořalku – specialitu zdejšího údolí. Vzhledem k tomu, že se vyhlídka naplnila mnoha dalšími turisty, které sem dovezl z funchalské hotelové čtvrti zájezdový autobus, jsme sbalili svoje batohy a vydali se na sestup do vesničky Curral das Freiras, cíle naší dnešní etapy.

Začátek cesty byl kousek od autobusové zastávky, pod cedulí s názvem sedla. Následoval sestup po staré mulí stezce. Tato cesta byla vybudovaná ve stejné době, kdy vznikala samotná vesnice Curral das Freiras, tj. v 16. století. Do poloviny 20. století, kdy se zde postavila silnice a 2 dlouhé tunely, to byla jediná přístupová cesta. Zajímavá představa chodit tudy denně, aby bylo možné spojení se světem – na druhou stranu když jeptišky chtěly být odříznuté od světa, tak v tomto údolí to platilo mnohonásobně. Cestou ze sedla do vesnice Curral das Freiras jsme zdolali převýšení 500 metrů a celou cestu jsme měli nádherné výhledy na okolní kopce, původní úzkou silnici, zařízlou v kolmé skalní stěně a celé údolí. Během našeho pobytu jsme několikrát zažili takový zvláštní pocit – jak při cestách autobusem, tak i posléze, když jsme měli půjčené auto.

Pocit, kdy vás komplet zasáhne vlna adrenalinu, když se na úzké, klikatící se silnici, kde na pravé straně je neústupná skála vedoucí kamsi nahoru a to stejné na levé straně, kde toho prostoru je naopak zase hodně, protože s koncem silnice končí také pevná půda pod nohama a skalní stěna se propadá několik stovek metrů dolů se musíte vyhnout s protijedoucím autem. Když jedete při stěně, ten adrenalin není tak velký, maximálně auto odřete, horší to je na druhé straně, když jste koly vozidla na hraně a spolujezdci vyraší pot na čele při pohledu nad tím velkým prostorem pod ním. I takto silné zážitky se dají na Madeiře zažít.

Během sestupu do vesnice jsme pozorovali, jak se blankytně modrá obloha opět začala zatahovat. Celá cesta do Curral das Freiras nám trvala necelé dvě hodiny, takže nám mraky žádný výhled nepřekazily. Vesnici jsme měli obejitou za několik chvil. Samotné centrum není nijak zajímavé, několik obchodů a prázdných restaurací s naháněči, kteří čekali na autobusy německých a anglických turistů, které je dovezou přímo do centra. Z centra jsme se pár kroky dostali k místnímu střídmě zařízenému kostelíku, vyzdobeným nezbytnými azulejos.

Dnes je Curral das Freiras zajímavé díky své minulosti, tj. poloze v „nedobytném“ údolí, které bylo až do roku 1959 přístupné pouze pěšky a kulinářským uměním – vyrábějí tu pokrmy a pálenku z kaštanů, višní a ořechů. Velmi proslavené jsou právě kaštanové pokrmy, hlavně kaštanová polévka nebo koláče. Tuto delikatesu jsme si nemohli nechat ujít, zvláště když ji naše žaludky nikdy předtím nepoznaly. Našli jsme si malou útulnou restauraci naproti autobusové zastávce opět s výhledem na celé údolí a tentokrát i stěnu, po které jsme sestupovali ze sedla Eira do Serrado. Než nám jídlo připravili, zjistili jsme si, že nám autobus do Funchalu odjíždí za hodinu, měli jsme tedy celých 60 minut na oběd. K obědu jsme tak vyzkoušeli kaštanovou polévku a zapili ji pivem místní provenience – Curral. Polévka byla velmi dobrá, dala by se přirovnat k zeleninové polévce, ale kaštany ji dělaly sladší. Jako aperitiv jsme si objednali ochutnávku místních likérů – třešňový, kaštanový a maracujový. Třetí zmíněný jsme nejprve nepoznali, až obsluha nám řekla, z jakého ovoce se připravoval. Toliko naobědvaní jsme o půl jedné nasedli na autobus č. 81 a vydali se zpět do Funchalu. Tento řidič měl také zvýšený pud sebezáchovy, takže nejel stylem brzda – plyn a „já jsem větší, oni uhnou“. Měli jsme tak příjemnou vyhlídkovou jízdu a mohli se plně kochat nádherným divokým okolím a nemuseli jsme se bát, ve které strži skončíme či s kterým podobně jedoucím bláznem se srazíme.

Za hodinu jsme byli ve Funchalu a vystoupili jsme, znalí již zdejším poměrů, na znamení na zastávce, která byla nejblíže našemu hotelu. V hlavním městě bylo velké horko a slunečno, tak jsme se osvěžili, převlékli do „městského outfitu“ a vyrazili do centra. Nejprve jsme šli otestovat místní internetové kavárny, protože jsme potřebovali na druhou polovinu našeho pobytu zamluvit auto a zjistit, zdali bude možné z Madeiry bezproblémově zaregistrovat Michalčiny předměty na další semestr. V kavárně, kde jsme byli, mají o víkendu zavřeno, v hotelu mají typ prohlížeče, přes který se není možné dostat do informačního systému MZLU, ale nakonec jsme našli vhodné místo – cyber café v „našem“ obchodním centru Pingo Doce. Zamluvili jsme si na druhý den auto – Nissan Micra. Napsali povinně domů a vydali se do města, které už se odělo do vinného hávu. Druhý den tu začínalo vinobraní – uměli jsme si ale vybrat termín, co? Dnešní večer už hlavní ulicí Avenida Arriaga korzovaly v krojích oděné dívky a hrála živá hudba. Tuto pěknou atmosféru jsme nasávali v oblíbené kavárně.

Kávu jsme po chvíli zaměnili za městský park Pargue de Santa Catarina nedaleko našeho hotelu. Stojí zde nejstarší madeirský kostelík Capela de Santa Catarina z roku 1423, který byl dnes ale zavřený. Nedaleko kostela stojí bysta Kryštofa Kolumba, jelikož při svých plavbách za oceán se na Madeiře stavoval a prý odsud měl i ženu, no kdo ví jak. Tento park je klidnou oázou v centru města a také místo pro zamilované procházky, takže my jsme pěkně zapadli do koloritu parku. :) Začalo se pomalu stmívat, tak jsme si z parku zašli na večeři do Pingo Doce a zpět na pokoj. Ve Funchalu večer začalo jemně poprchávat a mraky byly hutnější než dny předchozí, takže večerní procházku osvíceným vinným Funchalem necháme na zítra.

5. září – den osmý – poloostrov Sao Lourenco, Prainha, Funchal – slavnosti vína

Večerní déšť se přes noc změnil opět v krásně modrou oblohu. Po tradiční šunce s houskou a holubím žadonění jsme si šli koupit jídlo na oběd – v plánu jsme dnes měli výlet na východní část ostrova, na poloostrov Sao Lourenco, pouštní část Madeiry, kde tedy žádná restaurace není a nechtěli jsme být hlady až do večera. Dnešním dnem nastal také den D – šli jsme si do autopůjčovny pro naše přibližovalo na následujících 5 dnů. Autopůjčovna Auto Jardim se nacházela kousek od našeho hotelu. S paní na recepci jsme absolvovali povinnou byrokratickou vložku, zaplatili jsme pětidenní půjčovné a dostali jsme zánovního Nissana Micru, půl roku starého s minimem najetých kilometrů. Po krátkém úvodním seznámení jsme se pustili do madeirského provozu. Z Funchalu jsme se vysoukali velmi rychle, cestu do východní části ostrova jsme několikrát předtím absolvovali autobusem, takže nám nečinilo problém najít správnou silnici. Ihned nad městem jsme najeli na dálnici východním směrem na Canical. Cestou jsme podjeli letištní plochu vystavěnou na betonových pylonech a za necelou půlhodinu jsme byli na konečné silnici za Canicalem, na parkovišti Baía d’Abra, výchozím bodě na „tůru“ polopouštním cípem ostrova. Zaparkovali jsme auto a vydali se na cestu. Slunce zde pálilo o 106, vítr téměř žádný a před námi prašná, kamenitá cesta oblastí skoro bez vegetace.

Jediné, co tu bylo velmi živé, byly ještěrky, kterých po celé cestě bylo hafo. Pod nelítostným horkem bez možnosti schovat se do stínu, jsme po hodině a půl došli k farmě Casa do Sardinha, kde sídlí správa poloostrova, který je chráněnou krajinnou oblastí a správci dohlíží na to, aby turisté chodili jenom po vyznačených cestách. Farmu obklopuje několik vzrostlých palem, jejichž stínu jsme využili k přestávce a úkrytu před žhavým sluncem. Jako svačinu jsme si dali jablko a pozorovali všudypřítomně rejdící ještěrky, které za minutu byli také v otevřeném batohu. Byly tak drzé nebo odvážné, záleží na úhlu pohledu, že si vzali kus jablka i z ruky.

Po chvilce oddechu jsme pokračovali cestou obloukem dolů kolem farmy k malé kamenité pláži a od ní se vrátili na stejnou stezku vedoucí zpět na parkoviště. Během celé cesty jsme pozorovali nízko letící letadla, jelikož nad poloostrovem vede jejich hlavní příletová trasa.

Za další hodinu a půl jsme se komplet sežehnutí ze slunce vrátili na parkoviště k autu. Náš Nissan měl černou barvu, takže uvnitř byla řádná sauna. Auto jsme nastartovali a pustili klimatizaci, aby se vnitřek trochu ochladil a šli si k místnímu stánku koupit vodu a zmrzlinu na zchlazení. Tento prodejce věděl, že lidé si u něj chladivé výrobky koupí a tak je prodával mnohem dráž než ve městě.

Z parkoviště jsme popojeli necelé 2 kilometry na písčitou pláž Prainha. Sestoupili jsme asi 400 metrů po schodech k pláži a utíkali vstříc vlnám chladivého Atlantiku. Prainha je jediná písčitá a velmi malá pláž na Madeiře, necelých 200 metrů široká. Díky vulkanickému původu byl písek tmavý a díky slunci také velmi rozpálený. Užívali jsme si krásného pocitu v divokých vlnách a splnili si také jednu z podmínek naší cesty, že se uprostřed Atlantiku vykoupeme v jeho vodách. Michalce se to tedy podařilo již na lodi Santa Maria, ale zde jsme zůstali mnohem déle. Dnes byl pátek, takže pláž byla celkem bez lidí, ale představa víkendového provozu nás děsila – když na tuto jedinou typickou pláž zavítají i místní, musí to být opravdu hlava na hlavě. Po koupačce jsme se osvěžili v místní restauraci a stejných 400 metrů jsme vystoupali k autu. Po cestě zpět do Funchalu jsme si udělali ještě okružní jízdu okolo letiště, které nás stále nepřestalo fascinovat. Rovněž cesta zpět do hlavního města byla bezproblémová a rychlá. Heroický výkon bylo najít místo na zaparkování v centru města, kde jsme bydleli. Tam, kde se dalo auto zaparkovat, byly vyznačené modré zóny a hodina přišla na 1,15 EUR. Když jsme spočítali, že by tam auto stálo tak 10 hodin, jali jsme se hledat jinou, levnější možnost, jelikož neplacená místa byla zabrána místními. Ostatní auta stála v místech, kde by tedy člověka zvyklého na české poměry, nenapadlo zaparkovat a jedoucí auta ty stojící míjela na centimetry. Nechtěli jsme zase celou dobu trnout, jestli nám auto někdo přes noc odře, tak jsme Nissana nakonec dali do placeného parkovacího domu nedaleko hotelu za 11,60 EUR. Není to sice levné, ale auto má své místo a my klid, že je ráno na

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .