0
0

den 29. – pondělí 13.8. 2001

Tento den byl úplně volný. Poslední volný den jsme měli ve Švýcarsku u Basileje a od té doby pak už jen tři polovolné dny a tak odpočinek už byl bezesporu na místě! Měli jsme za sebou Pyreneje a před sebou celé Španělsko a Batea byla naším posledním záchytným bodem na trase. Odtud už to bude beze známých. A tak možnost udělat si volný den zde jsme museli využít. Ráno jsme tedy pospávali asi tak do desíti a pak nejméně do jedenácti jen tak polehávali. Poté už bylo ale na čase něco málo dělat a tak jsme se dali do snídání a hned nato přišla řada na praní prádla. Zbaštili jsme co se dalo a poté se vydali spolu s Přémou k jeho dalším českým kamarádům, kteří zde také žijí a pracují. S nimi jsme si pak byli na chvíli sednout v místní restauraci a poté se vrátili domů, jelikož byl čas na údržbu kol. Posledně jsme o kole dělali u Mnichova na farmě u známých. Od té doby jsme ujeli už nějakých 2000 kilometrů, aniž bychom kola čistili či si s nimi nějak jinak hráli, samozřejmě kromě opravy defektů a občasného nastříkání řetězu. Několik posledních dní už jsme také plánovali, že vyměníme Lenčin natrhnutý a již i pořádně sjetý zadní plášť, ale pořád jsme to odkládali až do Batei. Natrhnutý už byl z Francie z oblasti Ardéche, ale tam jsme ho nesundali a doufali, že něco ještě vydrží. Už tehdy byl trochu sjetý, ale přesto vydržel dalších asi 1000 km. Když jsme tedy začali s údržbou, tak jsme zjistili, že Lenka má prázdné zadní kolo. Když jsem sundal onen starý plášť, našel jsem díru na duši přesně tam, kde byl protrhnutý ten plášť. Tak to tedy vyšlo úplně přesně, do Batei na starém dojela a prorvat se musel až někde těsně před domem Přemka a tak zavinit protržení duše. Kolo totiž ušlo přes noc.Velkou díru na duši jsme tedy zalepili největším flekem, který jsme měli a starý plášť nahradili novým, který Lenka vezla s sebou. Přitom jsme zalepili ještě jednu píchlou duši z minula a to na dvakrát, jelikož jsme tam poprvé objevili jen jednu díru. Duše tedy už měla 5 záplat, ale přesto jsme ji použili dále, bylo by škoda ji vyhodit, co když by mohla někde chybět. Poté jsme pořádně vyčistili přehazovačky, řetězy, převodníky a vše pečlivě promazali. Také bylo třeba kolo pořádně umýt od prachu a ráfky očistit. Byly totiž dosti zašpiněné od všeho možného, což na nich při brždění vytváří maz, který způsobuje pískání a špatné brždění. Tuto očistu jsme provedli hned na začátku a až pak tedy došlo na lepení a čištění převodníků. Když vše bylo hotovo, udělali jsme si k večeři špagety a pak jsme jeli nakoupit nějaké zásoby do místního marketu. Poté jsme se stavili ještě asi na hodinku na internetu, abychom o sobě dali vědět domů, známým a kamarádům. No a když jsme se vrátili, bylo už devět hodin a tak jsme dobaštili zbytek špaget, dopsali deník, sebrali usušené prádlo a v klidu si sedli a odpočívali přitom baštíce chipsy. Večer se pak u televize protáhl a spát jsme šli asi až v jednu ráno. Den předtím jsme šli spát v půl třetí, no hrůza. Za tento volný den jsme nenajeli ani jeden jediný kilometr. Na kole jsme ten den seděli asi jen dvě minuty a to když jsme jeli k benzince mýt kola. Po 28 dnech na cestě jsme stále drželi průměr více než 100 na den a to včetně volných a polovolných dnů. 29. den byl volný a přišel nám velice vhod. Parádní útočiště u kamaráda Přemka se nám velice líbilo. Měl moc pěkný byt s dvěma koupelnami, což byla pohoda. Škoda jen, že Batea je naším posledním záchytným bodem a odsud už pojedeme dále už úplně bez jakéhokoli kontaktu na někoho známého. Ale i tak to určitě nějak zvládneme, neměl by to být problém.

den 30. – úterý 14.8. 2001

Ráno vstáváme opět později, než bychom měli a chtěli. Ale co se dá dělat, když jsme šli spát obě poslední noci pozdě. Vstali jsme tedy kolem půl desáté a moc se nám nechtělo. V Batei se nám líbilo, ale, holt, jsme museli pokračovat dále, nedalo se nic dělat. Začali jsme tedy pomalu balit věci a pak jsme si dali dva chody snídaně. Lenka s Přémou pak zajeli ještě na poštu hodit dopis. Když jsme se loučili s Přémou a opouštěli Bateu, bylo skoro třičtvrtě na dvanáct. Opět jsme tedy vyjeli pozdě a do největšího vedra, což už není u nás v poslední době nic výjimečného. Z Batei jsme tedy vyrazili směrem na Gandesu a asi po 7 kilometrech mírného stoupání jsme odbočili na hlavní silnici do Alcanizu. Provoz zde nebyl velký a tak se jelo docela pěkně. Silnice byla dost široká a byl tam opět široký pruh pro cyklisty. Občas jsme klesali, občas stoupali, ale vzhledem k tomu, že nebyl žádný protivítr, tak se dalo celkem bezproblémově šlapat. Snad jediným nepřítelem nám bylo horko, a že to tedy pálilo! V jedné vesnici jsme byli svědky právě probíhající fiesty vody. Všichni tancovali, pili víno, stříkali po sobě vodou a zpívali při živé hudbě. Bylo moc zajímavé pozorovat Španěly, jak se baví. Z odbočky od Batei jsme ujeli asi 55 km a přijeli do celkem velkého města Alcaniz. Už z dálky jsme viděli, jak se za městem radikálně mění ráz krajiny. Po Alcaniz jsme jeli pahorkatinou s četnými vrcholky a údolíčky, ale za městem se objevily pusté roviny. Vše bylo žluté, suché, samý písek a vyprahlá flóra. V Alcaniz jsme si nakoupili v marketu MERCADONA plno zásob a utratili tam asi 1500 peset. Koupili jsme si litr zmrzliny, tousťáky, sušenky, limo, džus a další potraviny. Část z toho jsme hned snědli a pak vyrazili do pustiny za Alcanizem. Bylo dobře zřetelné, jak se během chvíle oteplilo, až nás to docela překvapilo! Bylo už něco po páté odpolední a přesto v té pusté rovině byl takový hic. Navíc ještě foukal dosti silný vítr a tak se nám jelo velmi těžce. Místy jsme na rovině jeli pouhých 10 km/h a to jsme museli ještě navíc zabírat pořádně do pedálů. Tak nepříjemný vítr to byl! Poté jsme dojeli do městečka Calanda, kde jsme si museli udělat přestávku. Změnili jsme tam také plán a rozhodli se, že odbočíme do hor a pojedeme skrz ně po vedlejších silnicích. Calanda ležela totiž na konci rovin a na okraji hor. Během pauzy se zvedl silný vítr a začaly se hromadit bouřkové mraky, až se udělalo úplně černo. Španělé se těšili, že bude pršet, ale nás to docela znepokojovalo. Zvedli jsme tedy kotvy a vjeli do hor za Calandou. V té chvíli se vše změnilo. Bouřka zůstala za horami a krajina se razantně změnila. Vše se najednou krásně zelenalo, kolem dokola bylo mnoho stromů, povětšinou jehličnanů nižšího vzrůstu. Jeli jsme podél nádherně tyrkysově zeleného jezera sevřeného uprostřed pestrobarevných skalních stěn. Byla to neuvěřitelná proměna během těch 2 km, co jsme opustili Calandu a vjeli soutěskou do hor. Jako kdybychom vjeli ze žhnoucího pouštního pekla do zeleného ráje! A tak se nám tu prjíždělo úplně krásně. Byla to pastva pro oči. Jeli jsme směrem na Mas de las Matas. Těsně před městečkem se krajina trochu změnila, ale stále bylo na co se dívat. V městečku jsme si udělali večeři, během níž se absolutně setmělo. A tak když jsme byli nabaštění, zajeli jsme hned za poslední obydlené domy a v jedné rozestavěné budově si postavili vnitřní část stanu. Byli jsme tedy i s koly chráněni před případným deštěm, který vypadal, že brzy dorazí. Obloha byla totiž plná blesků, dosti zatažená a úplně bez hvězd. Usnuli jsme asi kolem půl jedenácté.

den 31. – středa 15.8. 2001

Toho rána jsme vstali v půl osmé, abychom včas vypadli z našeho úkrytu, kdyby náhodou přišli majitelé či stavaři. Věděli jsme, že se tu pracuje nejdříve od osmi a ne jako u nás od šesti. Sbalili jsme tedy srandovně postavený stan uprostřed budovy a asi v osm vyjeli směrem na Castellote. Od rána bylo pod mrakem a tak se nám jelo velmi dobře. Jeli jsme opět nádhernou přírodou s parádními výhledy na skalní masívy kolem nás. Pořád jsme lehce stoupali, jen poslední dva kilometry k tunelu byly podstatně prudší. Hned za tunelem začínala vesnička Castellote, která se nacházela asi 8 km od našeho místa noclehu. Tam jsme se umyli u vodovodu a pak si v parku udělali snídani. Tentokráte jsme měli tousťák s výborným roztíratelným sýrem, který jsme si koupili den předtím v Mercadoně. Po snídani jsme se vydali z Castellote dále a hned jsme museli prudce klesnout do údolí. Následovalo ale opět stoupání na protější hřeben, odkud se nám naskytl nádherný výhled na jezero Santolea. Z vrcholku začala silnice zase klesat až na samé dno údolí a odtud zase šplhat na další kopec. V té chvíli začal foukat hodně silný vítr, zhoršila se kvalita asfaltu a tak se nám jelo velmi těžce. Právě někde tady přišla na Lenku první krize a ani mně se nejelo úplně nejlépe, ale nic se nedalo dělat, museli jsme to nějak překousnout. Těsně před vesnicí Bordon jsem píchl a kolo ušlo tak rychle, že jsem neujel ani 5 metrů a bylo úplně prázdné! Tentokráte to bylo zadní a tak muselo vše z kola dolů. Zalepil jsem tedy naskrz propíchnutou duši a přitom zrovna také vyměnil vytahaný řetěz. Oprava byla tedy hotova, ale tím nebyl pro dnešek ještě problémům konec. Od té chvíle mi začalo na kole někde něco rachotit, ale těžko říci kde. A tak se mi jelo velmi špatně. Z Bordonu jsme museli opět stoupat hodně do kopce a pak zase prudce klesat do údolí. Následovalo mírné stoupání k architektonickému skvostu – městu Mirambel. Bylo to nádherné kamenné město, kde snad skoro vše bylo postaveno z kamene. Bylo to opravdu úžasné a poutavost tohoto místa dokazovalo nemalé množství turistů. Tam jsme si také udělali dlouhou pauzu, abychom si odpočinuli, byli jsme totiž dosti utahaní a Lenka měla navíc krizovku. Uvařili jsme si polévku a zbaštili dvě balení sušenek. Také jsem tam zkrátil nový řetěz, ale ani poté to rachotit nepřestalo. Zatím ale nevím, čím to je, tak uvidíme, co to bude dělat dále. Asi tedy po 2 hodinách odpočinku v Mirambelu, kde jsme mimo jiné potkali čtyři Čechy, jsme vyrazili dále směrem do městečka Cantavieja. Prvních 10 km silnice stále mírně stoupala a pak jsme před sebou vysoko na kopci uviděli město. Od té chvíle se jelo pořádně do kopce. Silnice se vinula po skále pořád nahoru, až jsme po 6 km dojeli na vrchol. Na úseku z Mirambelu přišla menší krize i na mě, ale již v půlce stoupání jsem byl zase v pohodě a zbytek vyjel úplně bez problémů. V Cantavieje jsme si dali pauzičku a tu využili i na záchod v místním hotelu. Poté jsme vyrazili dále, ale po pár metrech jsme se zastavili u cedule informující o objížďce. Ta nás silně znepokojila, jelikož bychom museli kus zpátky a pak hodně objíždět, což by znamenalo jet zpět do Mirambelu a celkem tedy asi 50 km zajížďky navíc. To jsme zamítli a vydali se po uzavřené silnici dále. Asi po 4 km jsme potkali vracející se auto a bylo nám řečeno, že se to dále nedá projet ani na kolech, prý tam je spadlá skála a silnice stržena. Prý je to o dva kilometry dále a pak se už musí vracet. Řekli jsme si, že ty 2 km už nás nezničí a že se podíváme, zda by se to náhodou nedalo nějak objet či přejít. Dojeli jsme tedy na místo a opravdu, byla tam spadlá skála v délce asi 50 m. Silnice byla strhlá a zasypaná sutí. Přešel jsem to tedy nejdříve pěšky, prozkoumal to a následně jsme se rozhodli, že to nějak překonáme a vracet se tedy nebudeme. Museli jsme ale přenášet naše věci na dvakrát a i tak to bylo hodně náročné i trochu nebezpečné. Nejdříve jsme přenesli část brašen a poté kolo s ostatními věcmi. Ta celková operace po těžko schůdném terénu nám zabrala asi hodinu, ale hlavně jsme se dostali na druhou stranu a to bylo to nejdůležitější. Tím jsme si tedy ušetřili dlouhatánskou objížďku, která by nám jistě sebrala mnoho sil a také času. Když jsme tedy vše naskládali zpátky na kolo, stoupali jsme dále do kopce a v té době se akorát začínalo stmívat a poprchávat. Už za tmy a deštíku jsme dosáhli sedla Cuardo Pelado o nadmořské výšce 1612 metrů. Ňáko nám to ani nepřišlo, že jsme tak vysoko. Sice jsme celý den stoupali, ale vůbec nám nepřipadlo, že bychom nastoupali tolik metrů. Z průsmyku už jsme jeli v úplné tmě a dešti po rekonstruované silnici dolů do údolí. Cesta byla místy jen štěrková či písková a tak se nejelo úplně nejlíp. Klesli jsme tedy na dno údolí a právě tam se začalo strašně blýskat a i déšť nabyl na síle. Blesky byly tak silné, že bylo světlo jak ve dne. Hledali jsme již delší dobu nějaké místo, kde bychom mohli přenocovat, ale neměli jsme zatím štěstí. Už jsme byli docela mokří, když v tom jsme při jednom silném blesku zahlédli kousek nad silnicí nějaké stavení. Za svitu čelovky jsem to šel prozkoumat a i když ta budova byla zčásti polorozpadlá, tak jsme se v ní rozhodli přenocovat. V té chvíli projíždělo kolem auto a tak jsme chvilku mluvili s jeho řidičem a pak už jsme začali tlačit jedno kolo po druhém do prudkého kopce k té budově. Byla to sice jen salaš pro dobytek, ale my byli rádi, že jsme našli aspoň toto. Zajeli jsme tedy i s koly dovnitř, postavili tam vnitřní část stanu a šli spát. Bylo štěstí, že jsme našli střechu nad hlavou, jelikož široko daleko nic jiného nebylo a nejbližší vesnice byla podle slov toho řidiče vzdálena asi 6 kilometrů a nepřicházelo v úvahu, abychom v tomto hrozném počasí jeli dále. A tak jsme tedy nouzově přebivakovali v polorozpadlé salaši pro dobytek. Toto byl určitě jeden z nejnáročnějších nejnepříjemnějších dnů na naší cestě doposud. Možná to bylo celkovou únavou, v tento den jsme totiž překročili hranici 3000 kilometrů na cestě. Díky únavě, defektům, náročnému terénu a horku jsme tento den ujeli jen 82 km.

den 32. – čtvrtek 16.8. 2001

Ráno jsme vstali asi v půl deváté a po deváté jsme opustili naši salaš. Opravdu ani ve dne nebylo nikde kolem vidět žádné jiné stavení. Ráno už bylo konečně po dešti a po obloze se honilo jen pár mráčků. Vydali jsme se tedy dále po opravované silnici plné písku a štěrku. Nejdříve silnice asi kilometr stoupala nahoru a pak 2,5 kilometru klesala až do Fortanete, malé vesničky v údolí. Celkem to bylo tedy asi 3,5 kilometru a ne 6, jak nám tvrdil předchozí večer onen řidič džípu. Ve Fortanete jsme si chtěli koupit nějaké pečivo na snídani, ale jediný krámek byl zavřený a tak jsme si uvařili gulášovku a do ní přidali nudle a k tomu dojedli zbyteček tousťáku. Během té doby otevřeli krámek a tak jsme si tam aspoň koupili dva džusy, jelikož ani poté pečivo neměli. Ve Fortanete jsme tedy strávili přes dvě hodiny, jelikož jsem musel dopsat deník. Byl jsem s ním totiž pozadu už více než dva dny. Vesničku Fortanete jsme opustili něco po půl jedné, což bylo dost pozdě vzhledem k tomu, že jsme měli najeto teprve pouhých 3,5 kilometru. Hned za vesničkou nás čekalo asi 5-6 kilásků dlouhé stoupání do sedla Puerto Villaroya (1700 m). Bylo to 8% stoupání, ale díky dobrému asfaltu a pěkné přírodě kolem jsme ho zdolali bez větších problémů. V polovině stoupání jsem musel zastavit a udělat malou úpravu na kole. Objevil jsem totiž příčinu onoho tajuplného rachocení. Když jsem totiž měnil předchozí den řetěz, tak jsem ho omylem nenasadil úplně správně a on tak celou dobu drhnul o přehazovačku. Po této malé opravě už zase kolo jelo, tak jak má. Na vrcholu průsmyku se začalo trochu kabonit počasí a spadlo i pár kapek. Výhledy do dálky byly i přesto moc krásné. Také jsme pozorovali velké hejno obrovských dravců, pravděpodobně supů, kteří ve velké výšce kroužili nad krajinou. Identifikovali jsme je podle zobáku a bílého krku. Bylo jich asi tak padesát. Bylo fantastické pozorovat je, jak krouží nad údolím vyhlížejíce si potravu. Na vrcholu sedla jsme pobyli asi deset minut a pak už jsme klesali prudce do údolí do vesničky Villaroya. Odtud jsme museli mírně stoupat nahoru na další hřeben. Asi uprostřed nás zastihl déšť a tak jsme trochu zmokli. Za deště jsme dosáhli dalšího sedla, tentokráte 1507 metrů vysokého Puerto de Solavientos. Tam jsme se ani nezastavili a pokračovali dále do údolí k vesničce Allepuz. Tam přestalo pršet a bylo krásně zřetelné, jak část oblohy je úplně jasná a druhá plná tmavých mraků. Právě nad údolím se to lámalo a my tak vjeli pod jasnou oblohu. Z údolí jsme museli stoupat na další hřeben, ale tentokráte sedlo kótou označeno nebylo, i když jsme se určitě v takových 1200 metrech nacházeli. Škoda, další zápis do naší průsmykové statistiky tedy nepřibyl, přesto že bychom si to určitě zasloužili. Odsud jsme pozvolně klesali až do městečka Cedrillas, kde jsme si chtěli koupit něco k jídlu, protože nám došel chleba a na vaření nebyl čas ani chuť. Jenže jsme tam byli asi ve čtyři hodiny odpoledne a to ještě stále je čas španělské siesty. Zde se totiž přes oběd až do odpoledne spí a obchody se otevírají většinou až od pěti či šesti. Otevřeny jsou obvykle pak do osmi či devíti večer. Taková je i pracovní doba v normálních povoláních. Žádný obchod tedy nebyl otevřen, což nás pěkně naštvalo. Zbaštili jsme tedy jen zbytek müsli a dvě balení sušenek a vydali se dále. Hned za městem začala silnice stoupat. Jakmile jsme se ale vyhoupli na horské louky, naskytly se nám nádherné pohledy do okolí. Krásné hory, zelená tráva, občas nějaká kosodřevina či keř, to vše dokazovalo to, že jsme se opět ocitli v horách. Pak jsme ještě asi tři kilometry lehce stoupali po horských loukách, až jsme dosáhli sedla Puerto Cabigordo o nadmořské výšce 1600 m. Odtud už bylo před námi jen klesání a to minimálně 15 kiláčků dlouhé. Neklesli jsme naráz, ale etapově. Projeli jsme tři prudce klesající úseky oddělené dvěma planinami, kde se jelo skoro po rovině. Závěrečný sjezd skončil v hlavním městě provincie Aragón v Teruelu. Podle mapy to nemělo být žádné velkoměsto, ale skutečnost byla jiná. Teruel bylo dost velké město na to, aby nám trvalo přes půlhodiny, než jsme nalezli první supermarket. Opět nebyl na okraji města, ale přímo v jeho centru. A zase to byla Mercadona. Chtěli jsme raději nalézt Lidl, ale podle informací lidí se žádný v Teruelu nevyskytoval. A tak jsme nakoupili zase v Mercadoně a nechali tam pro tentokráte asi 2000 peset, což je přibližně 400 korun. Koupili jsme vše možné – sýry, salám, sušenky, bagety, limonády, džus bábovku, kečup, pět tousťáků, chipsy, krekry a já už ani nevím co ještě. Prostě toho bylo plno. Nakoupili jsme toho tolik, protože jsme věděli, že se příští dny nedostaneme do většího města a budeme projíždět jen malými vesnicemi, kde bývá těžké najít nějaký obchod a když už se to přece jen podaří, tak to tam bývá hodně drahé. Třetí den to navíc vycházelo na neděli a tak jsme pro jistotu nakoupili dostatek zásob, aby nám to minimálně na ty tři dny vystačilo. Pak jsme popojeli asi 300 metrů a na lavičce u kostela si udělali večeři. Měli jsme už takový hlad, že jsme to nemohli vydržet. Nejedli jsme totiž od snídaně kromě těch sušenek a zbytku müsli vůbec nic! A tak jsme nejdříve zbaštili bagety se salámem, dále se pak cpali tousťákem se sýrem a to vše zapili třemi litry limonády. Ještě bychom tam zůstali a baštili dále, ale začal nás tam otravovat nějaký místní bezdomovec a pořád nám něco nabízel. Po nějaké době nás to přestalo bavit a přimělo k tomu, že jsme se sbalili a z Teruelu odjeli. Rozhodli jsme se jet o trochu delší cestou, ale podle mapy z větší části zajímavými oblastmi. Počátečních 5 km jsme si museli odšlapat po hlavní silnici na Zaragozu, ale pak už jsme odbočili na vedlejší a pokračovali směrem na Albarracín. Na hlavní byl tak veliký provoz, že jsme byli šťastní, když jsme z ní byli pryč. Všude kolem se rozprostíraly samé roviny, až to bylo depresivní. Ujeli jsme asi 10 km a silnice se ani jednou nezatočila či neklesla a neustále jsme ji viděli před sebou na obzoru a ne a ne dojet na její konec! Už se pomalu stmívalo a přitom byl nádherný západ slunce s červánky a nám se tak naskýtal krásný pohled. Bylo to jediné, co tak trochu oživovalo tu nudnou jízdu v těch rovinách. Už jsme to chtěli pro tento den někde ukončit, ale nebylo kde, všude totiž byla jen samá rovina a na ni nic jiného než pole a zase jen pole. Pak jsme nedaleko cesty uviděli malou stodolu a tak jsme k ní odbočili. Kilometry jsme už měli splněné a tak nebylo potřeba jet dále a hledat něco jiného. Chvíli jsme ještě poseděli venku a přitom zbaštili kečuposýrové křupky a dopili výbornou limonádu z Mercadony. Za tmy jsme se pak dali do stavění stanu, zajeli s kolama do stodoly a šli spát. Ten den jsme najeli 105 kilometrů a to i přesto, že jsme vyjeli až po poledni a na cestě nás čekalo mnoho metrů převýšení s třemi průsmyky o nadmořské výšce větší jak 1500 metrů.

den 33. – pátek 17.8. 2001

Toho rána jsme se probudili asi v půl deváté, i když budík zvonil už v sedm. Nám se ale nechtělo vstávat a tak jsme tedy ještě hodinku a půl chrněli. Lenka, ta by spala ještě dále a jako obvykle by se ani neprobudila, kdybych ji nevzbudil. A tak jsme tedy vstali a začali balit věci. Přitom jsme zjistili, že mám opět prázdné kolo. Už předchozí den jsem ho dofukoval a teď přes noc ušlo úplně. Stan byl ještě mokrý od rosy a tak jsme ho nechali sušit a během té doby jsem se dal do opravování. Vyndal jsem duši z pláště, ale propíchnuté místo jsem na ní bohužel neobjevil. Dal jsem tam tedy duši jinou a tu starou nechal na pozdější prozkoumání někde pod vodou. Pak jsem namontoval tedy vše zpátky, sbalili jsme stan a asi v půl desáté jsme opustili stodolu, kde nás akorát chvilku předtím objevil pastevec ovcí a povídal si s námi. Vyrazili jsme tedy směrem na Albarracín a po 5 km jsme dojeli do vesničky Gea de Albarracín, kde jsme si v parku udělali snídani. Při té příležitosti jsme se také trochu umyli a vyprali kraťasy a trika propocená z předchozího dne plného pořádných kopců. Spolu s námi byli v parku také ještě dědečkové se svými vnoučaty a bylo velmi zajímavé a srandovní pozorovat je, jak si s nimi umí krásně hrát. To se u nás moc často nevidí, aby si dědové chodili hrát s vnoučaty do parku na písek a proto nám to přišlo asi tak kuriózní. Z parku se nám pak vůbec nechtělo. Lence nebylo totiž dobře od žaludku a tak jsme tam ještě chvíli zůstali. Vyjeli jsme tedy asi až v jednu po poledni, což je dost pozdě na to, abychom stihli ujet za odpoledne 100 kiláků. Vyrazili jsme směrem k turisticky atraktivnímu městečku Albarracín. Silnice zde vedla podél řeky úzkým údolím a věrně řeku kopírovala. Takže jak meandrovala řeka, tak se stáčela silnice. Jelo se velmi dobře. Nebylo totiž horko, silnice vedla po rovině a nefoukal ani žádný protivítr. V Albarracínu jsme se vůbec nezdrželi a pokračovali hned dále kvůli již zmíněnému kilometrovému deficitu, který jsme potřebovali aspoň částečně vyrovnat. Hned za Albarracínem se objevila úzká skalní soutěska, skrz kterou procházela silnice. Zároveň byla tato soutěska jakousi vstupní branou do rezervace Montes Universales. Zpočátku jsme měli kolem sebe jen skály, ale ty se postupně začaly rozevírat, až se nakonec roztáhly do několika horských hřebenů a mezi nimi vzniklo široké údolí. Až na konec údolí jsme jeli téměř po rovině, což bylo z Albarracínu nějakých 20 km. Během té doby jsme projížděli moc krásným horským prostředím podél nádherně čistého potůčku. Všude v okolí i po skalách bylo dost zeleně, převážně trávy, keřů a i jehličnanů. V těsné blízkosti potůčku se objevovaly listnáče a občas nějaké políčko. Skalní stěny se zde tyčily vysoko nad námi a pohledy na ně byly velice bizardní. Ona soutěska byla tedy zakončena údolím, ve kterém se nacházela vesnička Calomarde. Odtud už jsme museli stoupat přes hřeben, který uzavíral ono údolí. Stoupání bylo několik km dlouhé, ale nijak náročné. Nahoře jsme si udělali malou pauzičku, při které mi spadlo kolo a trochu jsem si rozbil helmu, respektive promáčkl si ji o roh na řidítkách. Už loni se mi podařilo takto podobně totálně zničit jednu helmu. Tentokráte to naštěstí přežila. Ze sedla jsme poté klesali do dalšího údolí, ve kterém leželo městečko Frias de Albarracín. Tam jsme potkali auto, které prodávalo melouny a tak jsme si jeden za 300 peset koupili. Nebyl sice červený, jak jsme si mysleli že bude, ale byl uvnitř celý bílý a jádra měl jen uprostřed. Mně chutnal více než ty naše klasické, co známe a navíc se všechna jádra dala vyndat najednou a nebyla rozseta po celé dužnině jako u našich melounů. Pak jsme ještě zbaštili sušenky a přitom jsme pozorovali přípravy na nějakou slavnost, která začala pravděpodobně hned poté, co jsme odjeli. Hned za městem na nás čekal ale další kopec. Naštěstí byla silnice úplně nově vybudovaná a tak se nám po ní jelo opravdu pohodlně. Bylo nádherné počasí, obloha krásně modrá s plujícími bílými mráčky. Naskýtaly se nám fantastické výhledy, jakými se člověk může kochat jen málokdy. To parádní počasí s krásnou přírodou vytvářelo opravdu nádherné scenérie. I když bylo jasno a slunce svítilo, tak jsme díky vyšší nadmořské výšce ani žádný hic nepociťovali. Bylo prostě úplně ideální počasí pro jízdu na kole. A tak jsme pořád stoupali a stoupali, až jsme se vyhoupli na horské louky a po nich skrz nádherně husté zelené lesy ukrajovali jeden kilometr za druhým. Následná občasná a mírná stoupání jsme už pak ani nebrali na vědomí, jelikož bylo pořád na co se dívat kolem sebe. Pak už jen přišlo asi dvoukilometrové trochu strmější stoupání a už jsme byli na vrcholu, v sedle Puerto al Cubillo v nadmořské výšce 1617 m. Ani jsme nevěřili svým očím, když jsme uviděli tu kótu. Vůbec nás nenapadlo, že bychom mohli být tak vysoko. Vždyť jsme den předtím tak strašně klesli do Teruelu. Ale když jsme si to pak zpětně vše vybavili, uvědomili jsme si, že jsme vlastně celý den lehce stoupali s občasnými prudšími kopečky. Ani tak nám ale nepřišlo, že by to převýšení mohlo být tak velké. Průsmyk tvořil také hranici dvou španělských provincií. Opouštěli jsme tedy Aragón a vjeli jsme do Castillie de la mancha. První věc, kterou jsme v Castillii zaznamenali, byla totálně stará hrbolatá silnice. Až do sedla vedla krásná nová a široká silnice a teď najednou taková uzounká silnička! To nám ale zase až tak nevadilo, protože jsme po ní jeli z kopce. Klesání bylo 12% a dlouhé nejméně 10 kilometrů. Po tomto dlouhém sjezdu jsme se už napojili na hlavní silnici s dobrým povrchem, která vedla údolím víceméně po rovině směrem na Cuencu. Po této pohodové cestě jsme tedy svištěli velmi rychle a zároveň si už hledali místečko na večeři. Ujeli jsme asi 15 km, až jsme konečně něco našli. Bylo to nádherné piknikoviště s mnoha kamenodřevěnými stolky a lavičkami v absolutním klidu kus od hlavní cesty za řekou. Byl tam potok na mytí a vedle i pitná voda. To vše se nacházelo pod mohutnými borovicemi, které známe v Čechách jen z parků. Na toto místo jsme dorazili asi v osm a rozhodli se tam už zůstat, i když by se pak po večeři dalo ještě eventuelně jet kus dále. Stejně bychom ale vyrazili nejdříve kolem deváté a pak bychom určitě měli problémy s hledáním nějakého místa na přespání a tak jsme raději zůstali zde. Měli jsme sice najeto jen nějakých 84 km, ale pro jednou se nic neděje, příště to zase doženeme. Uvařili jsme si tedy večeři, umyli se u splávku, postavili stan a asi po desáté zalehli s plánem, že následující den ty nedojeté kilometry doženeme. A tak tento krásný den s ideálním počasím a fantastickou přírodou v pohořích Montes Universales a Serrania de Cuenca byl fajn zakončen.

den 34. – sobota 18.8. 2001

Tentokráte jsme vstali „už“ v osm, šli se umýt k potoku a začali balit stan. Přitom se nám bohužel podařilo roztrhnout tropiko tak moc, že tam byla díra větší než metr. Stalo se to při třepání a vyklepávání vody z plachty. Roztrhlo se to tak rychle, že jsme ani nestihli zareagovat. Sbalili jsme to tedy s tím, že to co nejdříve někde usušíme až vyjde sluníčko a pak hned se to pokusíme zalepit izolepou. Asi tak v deset jsme opustili naše bivakoviště u vesnice Beamud a vydali se směrem k městu Cuenca. Silnice nejdříve mírně klesala asi 13 kilometrů a následujících 12 zase stoupala a místy až velmi prudce. Když jsme dosáhli konečně konce stoupání, ocitli jsme se u velké přírodní zajímavosti, kterou bylo skalní město Encantada. Poutače u cesty byly na tyto skály už takových 25 km zpátky. Tak jsme si tam nejdříve udělali snídani u parkoviště a přitom sušili stan. Následovalo provizorní zalepení tropika širokou izolepou, kterou pro podobné případy vozím vždy s sebou. A teď už budeme jen doufat, že toto provizorní zalepení vydrží do konce naší cesty. Pak jsme se už konečně vydali na samotnou prohlídku do skalního města. Vstupné bylo 300 peset a navíc zde neměli ani žádnou slevu pro studenty! Skalní útvary tam byly opravdu pěkné, ale pro nás, kteří známe Adršpach či Broumovské stěny, to zase až tak moc extra nebylo. Vyskytovaly se zde trochu jiné útvary, než v Adršpachu, jako např. skalní mosty, hřiby, rokliny a další útvary. Bylo to zde více podobné Broumovským stěnám, než Adršpašskému skalnímu městu. Asi po hodinové prohlídce jsme vyjeli dále. Bylo asi půl druhé a my měli najeto teprve 27 kilometrů. Snídaní a prohlídkou jsme zde strávili tedy asi tři hodiny a to nám silně nabouralo program. Od skal jsme jeli asi 3 km po vršcích a pak začala silnice prudce klesat až na samé dno údolí řeky Rio Júcar. Během sjezdu jsme měli nádherné výhledy na mnoho skal. Celá tato oblast byla totiž plná skalních stěn a tak jsme se jen neustále otáčeli kolem sebe a obdivovali je. V údolí jsme se napojili na frekventovanější silnici, která vedla podél Ria Júcar až do Cuency. Cuenca je velké město na jihovýchod od Madridu plné historických památek vyhledávaných mnoha turisty. My jsme tam navštívili historický střed města, který se nachází na skále vysoko nad údolím Ria Júcar. Byla tam nádherná katedrála a všude kolem plno uzounkých uliček s různobarevně natřenými domy. Všude byly samé kavárny, restaurace, bary a obchůdky s velkým výběrem různých suvenýrů. V jednom z obchůdků jsem uviděl stejný suvenýr, který jsem si koupil ve skalním městě. Rozdíl byl jen v tom, že zde sál 325 peset a tam 500! Poté jsme si vyjeli ještě na vyhlídku nad městem, odkud byl parádní výhled na celou Cuencu. Pak už jsme se vydali zase zpět dolů do údolí. Po cestě jsme si koupili nanuky a v jednom malém parku je zblajzli. Tam k nám přišel nějaký děda a pořád nám něco říkal. Jenže my mu moc nerozuměli a tak jsme se raději sbalili a odjeli o kousek dál do jiného parku, kde jsme si ještě asi na třičtvrtě hodiny sedli a odpočívali. Asi v pět jsme se z Cuency vydali dále po hlavní silnici směrem na Madrid a asi po 4 km z ní odbočili na úplně vedlejší silničku vedoucí na Villanuevu. Tam nebyl absolutně žádný provoz a tak se nám jelo pěkně. Krajina zde byla trochu zvlněná a tak jsme museli občas lehce stoupat a občas klesat. Projížděli jsme mezi lány obilí a hlavně slunečnic. Ty se tady pěstují snad úplně všude. Bylo opět nádherné slunečné odpoledne, ale žádný pařák naštěstí nebyl. A tak jsme mohli celkem bez problému odkrajovat jeden kilometřík za druhým. Obloha byla krásně modrá a po ní pluly čistě bílé obláčky. Za vesnicí Villanueva začala silnice razantně stoupat a to trvalo v kuse celých 7 km. Tento kopec byl pro nás dobrou prověrkou, zda máme ještě dost sil jet dále. Kopec jsme tedy zvládli a pokračovali do vesnice Abia de Obispalia. Tam jsme chvíli hledali nějaké lavičky, kde bychom si mohli uvařit večeři. Jenže všude ve vesnici bylo moc lidí a tak jsme se snažili najít něco méně na očích. Nezdařilo se, a tak jsme se vrátili zpět na náves a tam zaujali pozice na jedné z laviček. K večeři byla bramborová kaše s párkem a fazolí a k tomu špendlíky, které Lenka natrhala na okraji vesnice. Po večeři jsem se ještě jal dopisování deníku a asi ve třičtvrtě na devět jsme vyrazili dále. Potřebovali jsme ujet ještě nějaké ty kiláky, abychom splnili limit. Cesta vedla údolíčkem v mírně zvlněné krajině a tak jsme si to po rovině svištěli v úplné pohodě. I zde byl nulový provoz a asfalt trochu horší kvality a tak to maličko drncalo. Už se setmělo, když jsme začali hledat místo na přespání. Ujeli jsme dalších 10 kiláků a zase nic nenašli. V absolutní tmě jsme dorazili do městečka, kde jsme si chtěli najít nějaké lavičky, na kterých bychom mohli přespat. Jenže všude bylo plno lidí, i když už večer dávno pokročil, bylo totiž asi jedenáct. Dokonce i děti běhaly ještě v ulicích a hrály si. Prostě tam bylo všude ještě živo. Když jsme tedy ani zde nic nenašli a už odjížděli z města ven, zastavil nás nějaký mladý pár a ta slečna nám nabídla, že můžeme přespat u nich doma a ať jdeme s nimi. Jenže během cesty měl její přítel něco proti a rozmluvil jí to. Zanechali nás tedy u nějakého kaplana, který nás vzal k nějakému baru a předal nás trošku napitému chlápkovi, s kterým jsme šli přes celé městečko k místnímu hostalu. Tam jsme se nejdříve ubytovali, jelikož jsme počítali s tím, že to bude grátis, když jsme celou dobu říkali, že hotel nechceme. Následně nám bylo ale sděleno, že ten náš dvojlůžkový pokoj stojí 7000 peset (cca 1400 korun) a to jsme v žádném případě dát nechtěli. Po dlouhé diskusi slevil majitel hostalu až na 4000, ale ani to jsme nebrali a celou dobu jim vysvětlovali, že je to pro nás hodně peněz a že nám bude stačit jen nějaké rovné místo pro stan, a že žádný hotel vlastně vůbec nepotřebujeme. Dorozumívání s nimi bylo velice komplikované, jelikož má španělština je velmi chatrná a podobně na tom byla jejich angličtina. Nakonec to ale pochopili a ukázali nám místo, kde si smíme postavit stan. Nebylo to nic extra, byla to na kamínkovém podkladu na pozemku onoho hostalu. Majitel s majitelkou pak odjeli a u baru zůstaly jen zaměstnankyně. Chvíli jsme přemítali, jestli raději neujedeme, jelikož spát na parkovišti vedle baru, sic na oploceném pozemku, se nám moc nechtělo. Bylo to takové trapné. Nakonec jsme se ale rozhodli, že zde zůstaneme a přespíme jen tak volně pod širákem. V té chvíli se majitel i majitelka vrátili a řekli, že tedy v jejich hostalu můžeme přespat a to úplně grátis! Navíc nám každému dali ještě hamburger a coca colu. Pak nás teprve zavedli do našeho pokoje. Ten byl ještě lepší než ten, ve kterém jsme původně měli spát za peníze, jelikož měl sprchu i záchod. Majitelka byla asijského původu a byla k nám strašně milá a ochotná. A tak jsme ji strašně moc poděkovali, osprchovali se a teprve v jednu ráno šli na kutě. Ten den jsme tedy díky té noční jízdě najeli dokonce 123 km, čímž jsme dohnali ztrátu z minulého dne. Po velice komické a až trapné situaci při domlouvání noclehu jsme tedy spali nakonec v hostalu úplně zadarmo a to i s večeří!

den 35. – neděle 19.8. 2001

Na ráno jsme byli s našimi hostiteli domluveni, že odjedeme mezi osmou a devátou. V osm nám měli otevřít hlavní vchod a slíbili také, že nám připraví kávu. Oni totiž nebydleli v hostalu, ale někde jinde ve vesnici a proto potřebovali vědět, kdy mají ráno přijet. Vstali jsme tedy asi v osm a provedli ranní hygienu. Poté jsme sešli dolů. Dveře byly sice již otevřené, ale nikoho nebylo nikde vidět a ani kávu jsme neobjevili. To nám vůbec ale nevadilo, protože stejně nejsme její vyznavači. A tak jsme naskládali brašny na kola, napsali děkovný vzkaz a odjeli. Městečko Palomares del Campo jsme opustili asi v půl deváté a vyrazili směrem na Montalbo. Tam jsme si v pěkném parku na kopci s výhledem do širokého okolí udělali snídani. Během ní jsem zjistil, že jak mi spadlo u Friasu kolo na zem, tak se přitom protrhla trochu zadní brašna a dokonce se i prorazila jedna konzerva a trošek z ní vytekl do brašny. A tak jsem vše musel z brašny vyndat a vyčistit. Proražená a již lehce nakvašená konzerva přišla do koše. Snídani jsme si tentokráte udělali teplou, uvařili jsme si rýži a k tomu jsme si chtěli dát tamtu konzervu, to jsme ale ještě nevěděli, že je zkažená. No a když už byla ta rýže hotová, museli jsme k ní vyndat jinou konzervu. Po vydatné snídani jsem se dal ještě do dopisování deníku a Lenka během toho odpočívala jako obvykle. Celkem jsme při této dlouhé snídací pauze strávili skoro tři hodiny a tak jsme vyjeli až v jednu po poledni. Pokračovali jsme k jezeru El Hito a pak dále do vesnice Puebla de Almenara. Právě někde v těchto místech začala ustupovat zeleň, které bylo doposud všude kolem poměrně dost. Ne že by nikde nic nerostlo, ale rozdíl byl znatelný. Krajina i vegetace zde byla podobná hodně té kolem Batei až po Alcaniz. Pahorkatina se sady olivovníků, suché traviny, občas keře apod. Na kopečku nad Pueblou, než mě Lenka dojela, jsem si chvíli povídal s motorkáři na čtyřkolkách a pak jsme už frčeli z mírného kopce směrem na Pozorrubio a pak dále po rovinách ve velmi horkém počasí směrem na Corral de Almaguer. Zde jsme jeli po neustálých rovinách v šíleném vedru a navíc jsme měli bohužel ještě smůlu na protivítr a tak jízda ani po rovině nebyla nijak jednoduchá. Z Corralu jsme pokračovali dále na Lillo a Tembleque. Kousek za Corralem jsme si udělali v jedné z vesnic v malém parčíku asi dvouhodinovou pauzu, při které jsme zbaštili tousťák, krekry, a paštiku. Lenka hned po jídle usnula a proto se pauza trochu protáhla. Kolem páté jsme se vydali dále a další zastávku jsme si udělali až v městečku El Comeral. Tam se nacházely na okolních kopcích tři větrné mlýny a tak jsme se k jednomu z nich vydali, abychom si ho prohlédli z blízka. I když už byly vidět z daleka, Lenka by si jich vůbec nevšimla, kdybych ji na ně neupozornil. V jednom z místních parčíků jsme si pak udělali večeři, při které nás občas trochu pokropil vodou místní puberťák, který si hrál na to, že zalévá parkový trávník. Vzhledem k tomu, že ráno byla teplá snídaně, tak jsme tento večer nevařili a dali si jen dvoje rybičky s tousťákem. Kolem půl deváté jsme vyrazili dále s tím, že už moc daleko pokračovat nemusíme, neboť jsme už stovku najetu měli. A tak jsme jeli v poklidu do Tembleque, kde jsme si chtěli udělat ještě pauzičku na sušenky. Pak jsme se ale rozhodli, že vyjedeme z města a hned někde za ním postavíme stan a sušenky budeme baštit až tam. Tak jsme tedy učinili a asi 200 m za městem rozbalili tábor na rozhraní dvou pozemků. Bylo teprve něco po deváté a tak bylo ještě dost světla. Se stavěním stanu jsme moc nespěchali, abychom nebudili zbytečně brzy pozornost a raději jsme v poklidu baštili sušenky. Ten den jsme najeli 113 km a to jsme měli ještě časovou rezervu. Den to byl nenáročný, skoro celou dobu jsme totiž jeli po rovinách, široko daleko nic jiného. Po celý den jsme měli před sebou v dáli hory, ke kterým ne a ne se přiblížit. Teplo se dalo snést a tak nebýt toho protivětru, byl by to úplně pohodový den. Když se setmělo, postavili jsme si stan, jenže v té tmě jsme si nevšimli, že ho stavíme na malém křovisku. Když jsme to zjistili, nezbývalo už nic jiného, než sundat tropiko, posunout vnitřní stan a tropiko znovu upevnit. Spát se šlo tentokráte asi v půl jedenácté.

den 36. – pondělí 20.8. 2001

Probudili jsme se o něco později, než bylo v plánu, vstali jsme totiž asi až ve třičtvrtě na devět. Sbalili jsme stan a kolem půl desáté vyjeli směrem na Coru. Tam to bylo asi 25 km a zase po rovině. Do Cory jsme dorazili asi tak o půl jedenácté. Nejdříve jsme se dali do hledání nějakého většího marketu. To se nám nepodařilo a tak jsme nakoupili v nám známé „Dia“. Koupili jsme si džus, limo, chipsy, sýr, bagety a zubní pastu. Potom jsme na veřejných WC provedli ranní hygienu a pak se dali do snídaní. Potom jsme se podívali na stav kilometrů a zjistili, že se původní propočet značně natahuje. To už jsme tušili sice delší dobu, ale až teď jsme to konečně spočítali a ověřili si to. Lenka se z toho trochu zhrozila, ale vzala to celkově s humorem. Doma každému tvrdila, že jede na 55 dní a v plánu je 4000 km a teď to vypadá na 65 dní a 5500 km. No co se dá holt dělat, je to tak, jak je a my musíme pokračovat dále. Touha dojet na kole z domu až do Afriky nás oba táhne stále vpřed. Z Cory jsme tedy vyjeli směrem na Orgaz a odtud po kraťounké pauzičce dále po hlavní silnici do Sonsecy, kde jsme chtěli dokoupit zásoby na další dny, jelikož v Die jsme si koupili jen snídani a v brašnách už nám toho moc nezbývalo. Jenže v Sonsece byl jen jeden market a to francouzský INTERMARCHÉ a ten byl hrozně drahý. Tousťáky zde stály například 195 peset, pro srovnání třeba v Mercadoně 108 a nebo v Lidlu dokonce jen 62! A tak jsme zde zásoby samozřejmě nedoplnili. Jediné, co jsme si zde koupili, byly jogurty, krekry a jedno limo, což mělo podobnou cenu jako v jiných obchodech. I sušenky, sýry, chipsy a další potraviny zde byly o mnoho dražší než jinde. V Intermarché už tedy raději nakupovat nebudeme, pokud to nebude nezbytné. Poté jsme si ke svačině dali chipsy s limonádou a zase pokračovali dále. Bylo čím dál větší horko a i krajina byla sušší se stále menším množstvím vegetace. Opět jsme se tedy dostali do hodně podobných suchých oblastí, jako byly za Alcanizem. Ujeli jsme asi 15 kilometrů a tam jsme na chvíli zastavili, abychom zbaštili ony koupené jogurty. Po chvíli jsme už zase pokračovali dále směrem k městu Navahermosa, kde jsme měli v plánu doplnit konečně zásoby a následně si udělat večeři. Asi 10 km před Navahermosou nás zastavil nějaký Španěl a nabídl nám možnost osvěžit se na jeho víkendové chatě. Samozřejmě že jsme neváhali a jeho nabídku přijali. Vydali jsme se tedy za ním a asi po 300 metrech od místa našeho setkání jsme přijeli k jeho domku. Pozval nás hned dovnitř a řekl nám, že můžeme využít všeho, co zde má. Na terase nad garáží měl nádherný bazén a tak jsme si šli nejdříve zaplavat. Byl to fantastický pocit takhle se krásně osvěžit po tak parném dni ve vyprahlé krajině! Asi hodinu jsme střídali plavání se sluněním a pak jsme se šli osprchovat a přitom si vyprali nějaké prádlo. A když už jsme tady byli, tak jsme využili i jeho kuchyň a uvařili si tam večeři. Po dlouhé době jsme zase jednou jedli z talířů a ne z hliníkových ešusů. Po večeři jsem se dal ještě do dopisování deníku a přitom si trochu povídal s naším hostitelem. Dozvěděl jsem se mimo jiné, že byl jednou v Praze a že se mu tam moc líbilo. Po dvou hodinách strávených u tohoto přátelského pána ve středních letech jsme se vydali dále do Navahermosy, kam nám chybělo asi 10 km. Díky nepředvídané přestávce jsme tak propásli možnost doplnění zásob a tak jsme ji odložili na další den. Všechny obchody byly již zavřené, však se už také pomalu stmívalo. Posledních 10 km do Navahermosy vedlo „zemí králíků“. Všude kolem jich volně běhalo strašně moc. Běhali mezi stromy v sadech, volně po loukách, no prostě všude. Viděli jsme také plno jejich nor, z nichž občas vykoukla nějaká ta králičí hlavička. Bylo to až neskutečné, kolik těch králíků jsme na tak malém území viděli. Bylo to moc pěkné pozorovat je. Z Navahermosy jsem pak krátce telefonoval domů, aby měli u nás i u doma Lenky klid, že jsme v pořádku a pak už jsme pokračovali jen kousek za město, kde jsme si u jedné soukromé zahrady postavili stan. Zbaštili jsme sušenky a pak už jsme šli spát.

den 37. – úterý 21.8. 2001

Toho rána jsme se vzbudili něco málo po čtvrt na devět. Zrovna, když jsme balili stan, tak přijeli majitelé, ale vůbec se na nás nezlobili, že jsme jim bez dovolení vlezli na pozemek a v klidu nás nechali dobalit si věci a když vše bylo hotovo, vyrazili jsme asi v devět hodin směrem na Los Navalmorales. Od rána už bylo pěkné horko, ale těch prvních 19 km do Los Navalmorales se dalo jet ještě v pohodě. Cesta vedla mírně zvlněnou krajinou a tak ani žádné kopce nám nedělaly problémy. U místní benzinky BP jsme provedli ranní hygienu a pak se vydali hledat obchod s potravinami. Podařilo se to asi až po 20 minutách bloudění spletí ulic a uliček. V krámku jsme si koupili konečně tousťáky za solidní cenu, k tomu sýry, salám, sušenky, limo, džus, bagety a pro Lenku i čokoládu. Pak jsme v hezkém parku část zásob snědli a asi v půl jedné za největšího vedra vyrazili dále. Co se dá, holt, dělat, musíme šlapat i přes poledne, když nejsme schopni vstát brzo a jet během dopoledne! Následujících 17 kilometrů vedlo již poměrně hornatou krajinou a navíc po značně rozbitém asfaltu. Jelo se nám tedy dost nepohodlně a navíc nám k tomu škodilo ještě to horko. V jedné malé vesnici na cestě jsme se osvěžili u benzinové stanice a asi půl hodiny tam ve stínu odpočívali. Po krátké pauze jsme pokračovali dále a začali mírně stoupat podél úpatí pohoří Montes de Toledo, kde jsme uprostřed lesů objevili požární zbrojnici a u ní několik požárníků s českou Tatrou 815! Nedlouho poté se cesta odklonila o 90 stupňů od hor a asi 4 km jsme jeli po absolutně rovné silnici směrem do vnitrozemí. Pak se zase ale stočila, tentokráte skoro o 180 stupňů a zase jsme jeli směrem zpět, ale nyní ještě navíc dolů, začali jsme totiž klesat prudce dolů do kaňonu, až jsme se ocitli skoro na jeho dně. Odtud jsme museli zase stoupat nahoru a to hodně prudce nějakých 5 km. Objevily se i serpentýny a za toho šíleného horka to byla dobrá zabíračka. Mně se tento kopec jel ale celkem v pohodě, prostě mi sednul a byl jsem nahoře během chvíle a bez známky utahání. Celý úsek jsme jeli po hodně starém a hrbolatém asfaltu, což se změnilo až po mírném klesání k jedné vesničce, odkud už vedla parádní nová silnice. Po ní jsme pak kousek stoupali a zase lehce klesli dolů do vesnice La Nava, kde jsme si udělali pauzu na jogurty a sušenky. Sedli jsme si na jednu z laviček a postupně začali přicházet místní důchodci a sedat si kolem nás. Byli jsme pro ně rarita a něco, co jim oživilo stereotypní život na španělském venkově. Po většinu času nás pozorovali, jen občas něco málo mezi sebou prohodili. Během té doby my tam opravovali píchlou duši, kterou jsme měli v taškách už od Teruelu a pořád její lepení odkládali. Přitom jsem ještě pořádně promazal řetězy a to vše při neustálém pokukování místních obyvatel. Byli jsme pro ně kuriózní a zároveň velkým zpestřením dne. No, a když vše bylo konečně hotové a opravené, vydali jsme se směrem na Puerto de San Vicente. Cesta byla opět plná klesání a stoupání a vše vyvrcholilo asi 5 km dlouhým stoupákem do sedla téhož jména, pod kterým bylo výše zmíněné městečko. Tam jsme asi 20 minut hledali nějaké lavičky, kde bychom si mohli udělat večeři. Ale marně, nic jsme nenašli. Byla to první obec na naší celé pouti, ve které jsme nepochodili a museli jet dále! Z průsmyku Puerto de San Vicente jsme prudce klesli do údolí a odtamtud zase stoupali po úpatí protějšího hřebene do dalšího průsmyku. Už bylo dost hodin, ani jsme moc nevěřili, že něco najdeme, jelikož další civilizace byla podle mapy až za 35 km a zde všude kolem byly jen hory a lesy a navíc velká část byla hned u cesty oplocena. Byla to asi nějaká přírodní rezervace, protože se tam vyskytovaly zajímavé druhy listnatých stromů (nyní už vím, že to byly eukalypty). Když jsme ale vystoupali na ten druhý průsmyk, našli jsme tam lavičky se stolky a navíc perfektním výhledem do údolí a protější průsmyk, ze kterého jsme přijeli. Rozhodli jsme se tedy zůstat tu na noc. Bylo už osm hodin večer, limit jsme měli splněný a tak nebyl důvod, proč ještě pokračovat dále. Neměli jsme ale dostatek vody na pití a vaření a tak jsme popojeli podle směrovek o 500 metrů dále k horské chatě a tam zásoby vody doplnili a poté se ještě opláchli od potu. Vrátili jsme se zpět na ono piknikoviště a tam jsme si uvařili večeři. Spát jsme šli něco před jedenáctou, ale už hned po jedenácté přišla k lavičkám odkudsi nějaká rodinka a začala tam dělat hrozný rámus. Udělali si asi procházku od nějaké blízké horské chaty. Hned si našeho stanu všimli, ale ani to je nepřimělo k tomu, aby byli trochu potichu. Takto nás tam rušili více než půl hodiny než konečně odešli. My jsme zase usnuli, jenže ne na dlouho, jelikož během noci nás vzbudila ještě nějaká skupinka, která projížděla kolem v autě a v průsmyku na parkovišti si udělala zastávku na toaletu. Když pak po chvíli odjeli, mohli jsme konečně nerušeně spát až do rána.

den 38. – středa 22.8. 2001

Ráno jsme ale bohužel nevstali samovolně, ale byli jsme probuzeni nějakými lidmi, kteří přijeli do průsmyku. A tak jsem vstali asi v půl deváté, sbalili stan a něco málo po deváté ranní jsme vyrazili směrem k vesnici Alia, kde jsme provedli na návsi u vodovodu ranní hygienu a pak hned pokračovali do Guadalupe. Cesta vedla kopcovatou krajinou a tak jsme jednou jeli nahoru, pak zase dolů a tak se to střídalo. Vegetace zde moc kolem nebylo, ale že by zde vůbec nic nerostlo, to se také říci nedá. Opět zde všude rostly ty stromy, které už jsme viděli na mnoha místech Španělska, ale doposud nevíme, co jsou to zač. Asi po 25 km jsme dorazili do města Guadalupe, kde se právě konal velký trh. Ulice byly přecpané lidmi a všude vládl pěkný mumraj. Prodávalo se tam snad úplně vše, od ovoce a zeleniny, přes oblečení, šperky, až po ryby. Ani jsme se s koly nemohli skrz některé uličky dostat a tak jsme je museli objíždět. V Die jsme si koupili něco k jídlu – bagetu, sýr, chipsy a fantu. Pak jsme přímo v centru hledali nějaké místo, kde bychom se mohli v klidu nasnídat, ale nic jsme nemohli najít. A tak jsme se vydali zpět k hlavní silnici, ze které jsme předtím odbočili do města. Do města vedly od hlavní dvě cesty a tak teď jsme jeli po té druhé. Z ní se nám naskytl nádherný výhled na krásný obrovský klášter, ke kterému se šinuly desítky turistů. Už jsme ujeli skoro 4 km a stále ne a ne najít nějaké slušné místo. Už už jsme byli zase skoro zpět na hlavní silnici, když v tom jsme projížděli kolem kempu a tak jsme do něho zajeli. Na lavičkách jsme posnídali a na další cestu se vydali až asi v jednu. To znamená, že jsme tam strávili asi dvě hodiny. Poté jsme jeli údolím podél řeky a pořád jsme očekávali, že se nám do cesty postaví nějaké krpály. Neustále jsme před sebou viděli totiž vysoké pohoří Sierra de Guadalope. K našemu překvapení se ale žádné velké kopce neobjevily. Přišlo jen jedno krátké a ne moc prudké stoupání a byli jsme po nějakých 15 minutách v sedýlku. Odtud už vedla cesta dobrých 40 km po rovině a z části i mírně z kopce. Hory tedy někde zmizely a my se dostali do nížin. Objevila se četná pole s nejrůznějšími plodinami, jako třeba kukuřice, obilí, melouny, rajčata apod. Samozřejmostí zde bylo ovšem všude přítomné zavlažování, bez něhož by se zde nic neobešlo. Vyskytovaly se zde studny, pumpy, čerpadla a všemožné jiné druhy zavlažovacích systémů od rozprašovačů přes děrované hadice, až po různé kanálky a minikanálky. Byl strašně horký den, určitě jeden z nejteplejších doposud. U jednoho čerpadla, které stříkalo obrovský proud vody volně do pole jsme se osvěžili a pak pokračovali dále směrem na Navalvillar. Kousek před ním jsme ale odbočili doprava směrem na Meridu. Ve vesničce Acedera jsme si udělali pauzu na chipsy a krekry a k tomu po dlouhé době pili absolutně studenou vodu, kterou nám načerpali místní obyvatelé, když nás viděli, jak si bereme vodu z místního vodovodu, která byla hodně teplá. Během pauzy jsme také ochutnali mandarinky přímo ze stromu, ale nebyly vůbec dobré. Z Acedery jsme jeli dále na Villanuevu de la Serena a právě tento úsek byl hojný na ovoce a zeleninu. Koněčně jsme si mohli zase něco natrhat. Doposavad skoro nikde nic nerostlo. Naposledy jsme měli jablka a to už bylo hodně dávno. Myslím, že to bylo ve druhý den na španělském území. Od té doby jsme měli jen asi dvakrát špendlíky a párkrát víno, jinak vůbec nic. A to jsme ve Španělsku strávili již dva týdny. Tady jsme na 10 kilometrech natrhali rajčata, broskve, hrušky a i velké hroznové víno. Viděli jsme i blůmy a papriky, ale ty už jsme netrhali. Těsně před Villanuevou jsme odbočili na Don Benito, kde jsme měli v plánu udělat si večeři. Dorazili jsme tam asi před osmou večer a nějakou dobu hledali vhodný park. Pak jsme si konečně jedno místo vybrali a dali se do vaření. V té chvíli přišla skupinka španělské mládeže na vedlejší hřišťátko a tím skončil klid. Ze začátku nás pozorovali a pak už to bylo celkem v pohodě. K večeři jsme si udělali bramborovou kaši a k tomu párky. Poté jsme se zaplácli rajčatovým salátem, kterého jsme si udělali vrchovatý velký ešus, což bylo příjemné zpestření naší stravy. Ten večer už se mi ani nechtělo psát deník, nebylo moc času, chuti a ani klidu a tak jsem to odložil na jindy. Asi v devět jsme se tedy sbalili a jeli za město hledat si nějaký bivak. Podařilo se nám to asi po 5 kilometrech u jedné stodoly uprostřed kukuřičného pole. Byl už podvečer a všude létali samí komáři. Bleskurychle jsme tedy postavili stan, naházeli do něj věci a urychleně do něj zalezli. I za tu krátkou chvíli jsme byli slušně poštípaní! Tento večer tedy ani na večerní sušenky nedošlo. Tak nepříjemní komáři to byli! Usnuli jsme tedy už před desátou, což se nám stává úplně výjimečně. Za tento den jsme najeli asi 124 km a tím se opět dostali na průměr 100 km na den a to včetně volných a polovolných dnů. V tento parný den jsme vypili rekordních 7,5 litru(já) a 6,5 litru(Lenka)!

den 39. – čtvrtek 23.8. 2001

Ráno jsme se probudili kolem osmé, sbalili jsme od rosy navlhlý stan a asi v devět se vydali na cestu. Jeli jsme po skoro samých rovinách až do městečka Guareňa. Všude kolem cesty byly rozlehlé sady a veliká pole. Pěstovalo se tam hodně kukuřice, rajčat atd. Dorazili jsme tam asi po 20 kilometrech a nejméně 20 minut ztratili hledáním parku a vody. Několik parků jsme našli, ale bohužel ne s vodou. A tak jsme provedli jen nouzovou ranní hygienu u pramínku, který stříkal z fontánečky na pití a pak jsme se odebrali do malého parčíku, kde jsme si udělali snídani. Během přestávky na snídani jsme také uprostřed parku sušili navlhlý stan. Ve vedlejším obchůdku jsme si koupili jogurty a pití. Jogurtů bylo celkem osm a tak na každého zbyly čtyři. Dali jsme si k nim tousťák a tak se totálně zaplácli. Asi o půl jedné jsme se vydali na cestu dále. Jak už to s námi bývá, vyrazili jsme tedy opět do největšího vedra. Hned za Guareňou jsme se ještě osvěžili u benzinky a přitom doplnili zásoby vody. Pak už jsme pokračovali bez přestávky až do Meridy, známého turistického města hlavně díky svým památkám z dob Římanů. K vidění je toho v Meridě opravdu hodně. Např. starý kamenný most, amfiteátr, staré římské budovy a hradby. Několik z těchto památek jsme si prohlédli, pojedli zbytky uloupeného ovoce z předchozího dne a pak se těsně před třetí hodinou odpolední vydali zase na cestu. Slunce opět žhavilo, ale my už jsme si na to celkem zvykli a tak nás to ani nijak nepřekvapilo. Těžko říci, kolik stupňů tu je, ale na Slunci jistě ta padesátka bude! A tak jsme pokračovali mírně zvlněnou krajinou, i poměrně vyprahlou, směrem na Badajoz. Po následujících asi 10 kilometrech se objevily zase roviny a s nimi plno zeleně, jako tomu bylo předchozí den kolem Don Benita. Zase samá kukuřice, ovocné sady, zeleninové záhony apod. Už jsme si začínali myslet, že jsme španělské broskve propásli, protože všechny sady broskvoní, co jsme doposud viděli, už byly očesané. V tom jsme ale jeden malý a neočesaný sad objevili a hned jsme naběhli a natrhali si plnou tašku, která mohla mít takových 5 kilo určitě. Pak jsme ujeli asi 2 km a uviděli melounové pole a, jelikož je Lenka milovníkem melounů, nezbývalo než jeden utrhnout. A tak si jeden pořádně velký vybrala a ten jsme odvezli do nejbližší vesnice – Torremayor – , kde jsme ho celý zbaštili. Pěkně jsme se nacpali a ani jsme se nemohli rozjet, jak jsme byli plni melounové vody. Měli jsme v plánu za tento den dojet až do Portugalska a tak jsme museli pokračovat dále. V městečku Montijo jsme si chtěli v Die koupit jen naše oblíbené chipsy a nakonec z toho byl veliký nákup. Zdejší Dia byla totiž podstatně levnější a plno věcí se zde dalo koupit za velmi výhodné ceny. A tak jsme udělali nákup za více než 1000 peset. Po nákupu jsme zjistili, že má Lenka píchlé kolo a tak jsem ho hned na místě pod dohledem místních prcků opravil. Bylo to naštěstí jen přední a tak to šlo velmi rychle. Když už jsme chtěli vyjet, tak jsem pro změnu zjistil já, že mám píchlé kolo, jenže bohužel zadní! A tak jsme přejeli k nedaleké benzince a tam se dali do opravy číslo 2. Nejdříve jsem musel všechny brašny ze zadku sejmout, demontovat zadní kolo, sundat plášť a duši zalepit. Propíchnutá místa na duši jsem hned nalezl a přitom jsem také objevil několik ostnů v plášti, které pravděpodobně pocházely z nějakých opuncií či jim podobných sukulentů. Takže tentokráte příroda sama nám zabránila v pokračování. Všechny pláště jsme tedy znovu pořádně prohlédli a zbavili je dalších ostnů. Pak už zbývalo jen namontovat vše zpět, nandat brašny na nosič a byli jsme připraveni na další kilometry. Během toho, co Lenka volala domů, jsem dofoukl všechna kola a pak už jsme pokračovali dále s tím, že dnes ještě přespíme ve Španělsku a na portugalské území vjedeme až zítra. Rozhodli jsme se tak proto, jelikož nám stálo v cestě velkoměsto Badajoz a po zkušenostech ze Ženevy a dalších velkých měst jsme už věděli, že bychom se tam mohli zamotat. No a hledat cestu skrz veliké city někdy večer, to už se nám nechtělo riskovat. Od benzinky jsme tedy vyrazili asi před půl osmou odhodlaní ujet ještě asi 25 km, abychom se dostali někam těsně před Badajoz a tam si najít nějaké místo na přespání. Následujících 25 km bylo tedy celkem v pohodě, nemuseli jsme nikam spěchat a navíc to byla samá rovina, žádný vítr a i horko polevilo. Dorazili jsme do vesničky Novelda, kde jsme povečeřeli tousťák a trojúhelníčky a to vše za přičumování místních ratolestí. Opět jsme tedy budili pozornost na španělské vesnici. Byla to moc pěkná vesnička, všude byly malé a nízké domečky, většinou pospojované do bloků a mezi jednotlivými bloky byly dlouhé úzké uličky. Všechno bylo natřeno na bílo a tak to skýtalo impozantní dojem. Střechy byly z červených pálených tašek. Bylo to moc zajímavé a velmi se nám tam líbilo. Když se setmělo, vydali jsme se již na předem vybrané místo na okraji vesnice, kde bylo hřiště a u něj budova se zastřešenou verandou. Když jsme tam ale přijeli, byl tam nějaký mladý kluk a pokuřoval si tam. Přesto jsme tam ale zůstali a za rohem na druhé straně betonové verandy, aby na nás moc neviděl, jsme si postavili pod střechou vnitřní stan. Chvíli jsme ještě poseděli venku a pak zalezli do stanu a chystali se jít spát. Po chvíli tam přišly ještě nějaké dvě holky a s tím klukem si povídaly, aniž by nás nějak rušili. Asi po hodině, co jsme už leželi, se na nás přišel ten kluk podívat a nevěřil svým očím, když tam spatřil stát stan. Se smíchem odešel a pak byl nějakou chvíli klid. Jenže později přišla větší parta mládeže a opět jsme byli středem pozornosti a to až skoro do půlnoci. Do té doby se nedalo spát, neustále tam dělali rámus a navíc bylo šílené dusno. Ačkoli jsme spali jen tak v kraťasech na spacáku, i tak jsme se potili. Lence se podařilo usnout podstatně dříve a mně až někdy po půlnoci.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .