den 15. – pondělí 30.7. 2001
Ráno byl budík nastaven sice na šestou, ale jak už je u nás několik posledních dní zvykem, opět jsme nevstali,- až po deváté. V klidu jsme sbalili věci, nasnídali se a pak se kolem desáté rozloučili s tímto bezvadným tábořištěm v Prangins. Vydali jsme se tedy dále přes Nyon, Versoix až do Ženevy. Tam jsme si nejdříve prohlédli zvenčí budovy OSN a poté nádherný zámek Ariane s okolními parky, kde se také nachází známý japonský zvon s bohatou minulostí. Odtud jsme pokračovali do centra k největší ženevské turistické atrakci, kterou je bezesporu 145 m vysoký umělý gejzír, který stříká z jezera nedaleko slavného mostu Mont Blanc spojujícího obě části Ženevy. Dále jsme si prohlédli další ze ženevských parků s nádhernými zámečky a sochami uvnitř a to vše obklopené překrásnými květinovými záhony různých tvarů a z rozličných květinek. Poté jsme zamířili zpět k vodě a na jednom z mol si udělali pauzu. Při této příležitosti jsme na lavičce našli mobilní telefon. Zůstali jsme tam nejméně hodinu, nasvačili se, odpočinuli si a když si během té doby nikdo pro ten mobil nedošel, odjeli jsme a vzali si ho s sebou. Během pauzy jsem ten telefon zkoušel a zavolal si z něj. Ještě jsem si říkal, že ho nesmím vypnout, jinak bych se už poté přes PIN do něj nedostal. No a když jsem zkoušel jeho funkce, podařilo se mi ho omylem vypnout a hned bylo po radosti. Přistroj sice funguje, ale simkarta je zablokovaná a kredit 57 švýcarských franků, co tam byl, je ten tam. Škoda. Jak se říká, rychle nabyl, rychle pozbyl. Ještě pěkně dlouho poté jsem na sebe nadával, jakou blbost že jsem to udělal! Krásně jsem si mohl z něj zavolat, kam by se mi chtělo. Jak jsem tak spočítal, ten kredit by stačil nejméně na 30 minut volání do ČR. No jo no, kredit je fuč a už se s tím nedá nic dělat.Ještě před odjezdem ze Ženevy jsme se krátce zastavili u další velké atrakce – květinové hodiny s ručičkou o průměru 2,5 metru. Ciferník je vysázen z květin a ručička je kovová. Zajímavý nápad, ale čekali jsme od toho více. Průvodce to strašně vychvaloval, ale nám to nijak extra nepřišlo. No a pak už jsme se konečně vydali pryč ze Ženevy. Nebylo to ale vůbec jednoduché vymotat se z tohoto velkoměsta. Všude samé úzké ulice, jednosměrky, objížďky, díky rozkopaným úsekům, hustý provoz apod. Asi po hodině v tomto dopravním zmatku se nám to konečně podařilo a mohli jsme pokračovat dále do Francie, kam už to byl jen kousek. Hranici jsme překročili ve městě St.Julien, odkud jsme museli pokračovat po značně frekventované silnici asi 9 km. Nebylo to nic příjemného a byli jsme velmi rádi, když jsme mohli odbočit. Za odbočkou jsme si udělali pauzu a šli nakupovat do prvního francouzského marketu. Jmenoval se SHOP a koupili jsme si tam bagetu, hermelín, brambůrky a pití. Po svačině jsme vyrazili dále směrem na Frangy a dále do městečka Seyssel, kde byl přes řeku zajímavý most a také pěkné historické jádro. Hned za městem nás čekalo malé stoupání a po něm zase roviny. Po cestě jsme si natrhali u jednoho stavení špendlíky, aspoň částečně opláchli opocená těla a doplnili zásoby vody. Kousek jsme ještě popojeli a pak jsme si udělali v areálu campingu večeři. Tentokráte byla na jídelníčku rýže se zeleninovou konzervou. Tento večer jsme po jídle vyrazili ještě dále, abychom ukrojili další kilometry. Nakonec jsme ujeli více, než jsme vůbec plánovali, protože se nám vůbec nedařilo najít nějaké solidní místo na přespání. Jeli jsme tedy asi už hodinu ve tmě a až pak jsme něco našli. Bylo to kousíček před Belley na břehu velké řeky. Nebylo to nic extra, ale byli jsme rádi, že jsme vůbec něco našli. Tentokráte jsme postavili vnitřní stan, jelikož nás otravovali komáři. Asi v jedenáct večer jsme pak zalehli.
den 16. – úterý 31.7. 2001
Budík byl opět nastaven na šestou, sice jsme se probudili, ale když jsme zjistili, že stan je pěkně navlhlý od rosy, tak jsme se rozhodli, že počkáme na sluníčko, které jej vysuší. A tak jsme ještě zalehli a vylezli pak až v půl desáté. Stan ani poté ale ještě nebyl suchý a tak jsme jej nechali schnout a mezitím si vařili polévku. Nedávali jsme ale na ní pozor a tak nám vyběhla trochu z ešusu. Když jsme se pak v klidu najedli, sbalili jsme stan a ostatní věci a pak mohli konečně vyrazit. Ujeli jsme jen nějaké dva kilometry a zůstali stát u marketu CHAMPION, kde jsme si koupili bagetu a colu. Zde se konala snídaně číslo 2 a ve dvanáct v poledne se mohlo pokračovat. Bylo zrovna největší horko, když jsme vyjeli. Jenže my museli jet i v tom vedru, jelikož jsme neměli nic najeto a potřebovali jsme to proflákané dopoledne dohnat. Cesta vedla pěknou a rovinatou krajinou podél řeky až do Aoste. Tam se od řeky odklonila a vnořila se do mírně hornatého území, kde jsme si museli vychutnat několik dobrých stoupáků. Projížděli jsme typickými francouzskými vesnicemi s nádhernými kamennými domky a míjeli jedno kukuřičné pole za druhým. Po posledním kopci jsme dojeli do Les Abrets a odtud jsme pokračovali dále do Virieu. Jenže asi na půli cesty mezi těmito dvěma městy prasklo Lence lanko u přesmykače a tak vyvstala otázka, zda jet dále nebo zpět. Potřebovali jsme najít cykloservis a neměli jsme tušení, v kterém z těch dvou městeček by mohl být. Na obě strany to bylo asi 5 km. Rozhodli jsme se nakonec, že pojedeme dále. Jenže bohužel ve Virieu žádný servis kol nebyl a tak jsme byli posláni zpět do Les Abrets. Vydali jsme se tedy zpátky. Bylo to nějakých 10 km a tak jsme tam za půl hodiny byli. Na počkání lanko vyměnili a naúčtovali si za to 45 francouzských franků, přibližně asi 250 korun. Dost slušná suma na to, že u nás takové lanko nestojí více než deset korun. Jenže nebyla jiná možnost, my náhradní neměli a navíc bych pak neuměl seřídit ten Lenčin přesmykač. Když vše bylo OK, udělali jsme si opodál v parku svačinu a já dopisoval ještě deník. Tam jsme strávili tři hodiny a poté jeli znovu do Virieu a pak dále krásnými vesničkami, kde jsme opět obdivovali staré kamenné domky. Naše cesta vedla přes městečka jako třeba Le Grand Lemps či La Cote St.André. Ten večer byl nádherný západ slunce a tak jsme se neustále otáčeli kolem a pozorovali ty nádherné přírodní scenérie. Kilometry tak velmi rychle ubíhaly. Když se začalo stmívat, začali jsme hledat místo pro bivak. Zase se nám ale moc nedařilo a tak jsme jeli docela dlouhý kus dále. Asi až po osmi kilometrech jsme měli štěstí a dokonce tak velké, že nalezené místo bylo opravdu moc pěkné. Byly tam lavičky, krásný posekaný trávník, všude čisto, co chtít více. Postavili jsme stan a kolem půl jedenácté šli spát.
den 17. – středa 1.8. 2001
Ráno byl budík nastaven zase na šestou, ale my opět tradičně nevstali. Podařilo se to až před osmou. Sbalili jsme vše a v 8:45 jsme konečně vyjeli do dalšího dne. Přijeli jsme do města Beaurepaire, kde jsme vyhledali market CHAMPION a tak doplnili zásoby. Tentokráte jsme si koupili velkou bílou bagetu, 4 jogurty, toustový chléb a limo. Poté jsme posnídali v parku na lavičkách a pak chvíli ještě jen tak poseděli. Kolem dvanácté jsme se vydali přes velký kopec a v pořádném horku směrem do Hauterives, kde se nachází světoznámý „Palais Ideal“. Než jsme tam ale dojeli, pořádně jsme se ve zmíněném stoupání zapotili. Určitě ne ale marně, protože to, co jsme poté spatřili, bylo fantastické. Nádherný mystický chrám, který vytvořil hauteriveský pošťák Chéval nás úplně dojal. Toto dílo stavěl úplně sám během 10000 nocí (33 let) a to z různých druhů stavebních materiálů – kamení, hlína, písek, mušle, schránky hlemýžďů apod. Tento bizarně mystický chrám je 26 metrů dlouhý a asi 12 metrů široký. Je dvoupatrový a značně členitý. Je to opravdu raritní dílo. Chéval nebyl žádný sochař, zedník a ani architekt, ale jeho obrovská životní touha, velký sen, vytrvalost a pevná vůle ho dovedly k tomu, aby tuto nádheru vytvořil. Kdo do této oblasti Francie zavítá, určitě by to měl vidět! Asi po dvou hodinách strávených v areálu této pozoruhodnosti jsme vyrazili dále do St.Valier, který už leží přímo na řece Rhóně. Podél ní jsme pokračovali po hodně frekventované silnici až do města Tain. Na tomto úseku jsme si také nasbírali do pusy jostu a o kus dále nejméně kilo meruněk do tašky. Během pauzy na večeři, koupáni ve Rhóně a praní prádla jsme se rozhodli, že už dále podél řeky nepojedeme a změníme směr a vydáme se více na západ. Podél řeky byl totiž šílený provoz, nic moc k vidění a čekala by nás jen samá velká města. A to jsme nechtěli podstoupit. Asi v osm večer jsme dopauzovali, přejeli řeku na druhý břeh do města Tournon. Z něho jsme jeli směrem na Lamastré. Hned od řeky začala cesta docela razantně stoupat, ale protože se vinula nádherným kaňonem s výhledy na dno s řekou, tak nám to stoupání ani nijak nevadilo. Pak se zničehonic před námi objevil veliký kamenný most, který ve velké výšce křižoval kaňon. To jsme ale ještě nevěděli, že i my se na tento most také postupně vyšplháme. Silnice se začala čím dál tím více zvedat a my stanuli na mostě, přejeli jsme ten velký kaňon, opustili jej a vjeli do jiného bočního. Cesta neustále stoupala, ale protože byl pěkný teplý večer a bezvětří, tak se nám jelo velmi pohodově. Po deváté večer se začalo stmívat, ale my jeli ještě kus dále. Cesta rychle ubíhala. Byl tam velice dobrý asfaltový povrch, i stoupání už bylo mírnější, místy až skoro rovina. Takto jsme jeli až asi do třičtvrtě na deset. I když jsme ještě neměli splněn limit, přesto jsme to pro dnešek zakončili. Našli jsme totiž pěkné odpočívadlo u cesty s lavičkami, stolky i vodou a tak by bylo zbytečné jet v té tmě ještě dále a pak horkotěžko něco hledat. Stan jsme ani nestavěli, komáři tu nebyli a rosa na nás spadnout nemohla, jelikož jsme spali pod mohutnými jedlemi. Ten den jsme najeli asi 95 km, tedy něco málo pod limit. Bylo to ale tím, že jsme byli dlouho v Hauterives a také kvůli té dlouhé pauze na koupání a praní prádla u Rhóny.
den 18. – čtvrtek 2.8. 2001
Budík zvonil zase v šest, vypnul jsem ho a spali jsme dále až do půl osmé. Provedli jsme hygienu, sbalili si věci a asi ve čtvrt na devět vyrazili do Lamastré, kam nám zbývalo ujet ještě asi 6 km, což nám zabralo asi 20 minut. Koupili jsme si v soukromé pekárničce velikou bagetu ze všech stran posypanou moukou. Objevili jsme úžasný park a tam posnídali onu bagetu s paštikou a rybičkami. Chvílemi začínalo poprchávat, ale nám to nevadilo a dále jsme v parku odpočívali. Asi v půl jedenácté jsme se vydali z Lamastré směrem na Le Cheylard, což bylo stále mírně do kopce. Občas spadlo pár kapek, ale sotva se to dalo zaregistrovat. Na jednom parkovišti, kolem kterého jsme projížděli, jsme uviděli české auto a u něj rodinku z Prahy. Chvíli jsme s nimi pokecali a dozvěděli se od nich pár rad a zajímavostí. No, a pak jsme stoupali stále výše a výše, až jsme přijeli do sedla ve výšce 700m. Člověk si řekne, 700 metrů, ale není stoupání jako stoupání. Z tohoto sedla jsme zase rapidně klesli do údolí do městečka La Cheylard. Tam Lenka zjistila, že má nějaké měkké přední kolo a tak jsme vyměnili duši, jelikož dírku jsme neobjevili. Odpočívali jsme tam a baštili čokoládu ještě asi hodinu, jelikož se nám vůbec nechtělo jet. Byli jsme totiž unaveni a tak jsme museli doplňovat kalorie. Těsně než jsme vyrazili dále, rozbalili jsme ještě balíček rozinek a ten během okamžiku zmizel. To jsme ještě nevěděli, že tato energie se nám bude pořádně hodit. Silnice začala stoupat a stoupat, tu a tam se objevovaly už jen samoty, stromy postupně mizely a my se dostávali stále výše a výše. Stoupání nebylo prudké, ale za to pořádně dlouhé. Sice nevím kolik přesně, ale určitě 12-15 km to bylo. Opět se ale bylo stále na co dívat, nádherná okolní krajina, samé kaňony, říčky, krásné vrcholky pohoří Monts du Vivarais a Cévennes. To vše nás prostě odtrhávalo od myšlenek na nekonečné stoupání a dodávalo nám pozitivní energii. V horních partiích stoupání foukal velmi silný vítr a tak bylo těžké chvílemi udržet kola na silnici. Přestáli jsme to a vyjeli až do sedla Col de Mezilhac (1119 m). Poté jsme si ještě udělali malou zajížďku a jeli do dalšího průsmyku Col des Quatro Vios (1149 m). Odtud jsme se zase vrátili do předchozího sedla a pokračovali s kopce dolů směrem na Vals les Bains. I při sjezdu byl silný vítr a tak jsme museli dávat pozor, aby nás neshodil s kola. V dolní části klesání už bylo vše v pohodě a tak se jelo velmi dobře. Počasí se již také umoudřilo a přeháňky zmizely. Naposledy krápalo před sedlem Col de Mezilhac a pak už bylo krásně jasno. I při sjezdu z průsmyků jsme měli ideální výhledy do okolí, hlavně na bizarní skalní stěny. Dnešní den a i ten předchozí jsme shledali společně jako úseky s nejhezčí krajinou na naší cestě doposud. I když byl terén fyzicky náročný, ta námaha stála určitě za to. Moc se nám zde líbilo! Určitě jsme udělali dobře, že jsme opustili frekventované silnice u Rhóny a vydali se sem do hor. Během onoho klesání do Vals les Bains jsme si udělali přestávku na piknik. K jídlu jsme měli bramborovou kaši se segedínem a jako druhý chod bramborovou kaši, ale teď už pro změnu s čínskou polévkou. Zajímavá to kombinace, ale chutnalo nám to dokupy. Docela nás to zapláclo, což bylo účelem. Dobaštili jsme ještě poslední hrušky a byli jsme absolutně sytí. Po jídle jsme se ještě smočili v malé říční nádržce, která byla šíleně ledová. Vydrželi jsme to a pak už jsme se vydali dále. Cesta neustále kaňonem klesala a vedla podél řeky, i když vždy tak 10 až 15 metrů nad úrovní. Pak najednou kaňon skončil a my přijeli do lázeňského městečka Vals les Bains, kde se akorát konal velký trh a tak byla celá pěší zóna zaplavena mnoha stánky, kde se prodávalo snad úplně vše. Od mýdel, kožených výrobků, přes oblečení až po hudební nástroje apod. Koupit se dalo cokoliv. Celé město žilo, všude byla kvanta lidí a tak proplést se uličkami s našimi plně naloženými bejky, nebylo vůbec lehké. Atmosféra trhu byla nádherná, všude hrála hudba, svítila různá svítidla, no prostě paráda. Ve městě jsme se zdrželi asi půl hodiny a pak jeli směrem na Aubenas. To už byla skoro tma, ale město bylo i přesto krásně vidět. Když jsme k Aubenas přijížděli, na kopci se tyčil krásně osvícený hrad. I ulice ve městě byly velice pěkně osvícené a plné nočního ruchu. Tady už jsme se ale nezdrželi a jen dojeli za město a začali hledat nějaký dobrý bivak. Museli jsme ujet asi 6 km, než jsme našli místo pod košatou třešní uprostřed vinného sadu. Tam jsme si lehli jen tak pod širák a usnuli. Jenže během noci nás otravovali komáři a mravenci a tak jsme byli nuceni o půl druhé stavět aspoň vnitřní stan. Následovalo už jen klidné a ničím nerušené spinkání až do následujícího rána.
den 19. – pátek 3.8. 2001
Ráno, když jsme se probudili asi kolem osmé, malinko poprchávalo. Protože jsme ale byli pod košatou třešní a navíc se nám vůbec nechtělo vstávat, tak jsme to ignorovali a zůstali ležet. Žádný déšť z toho nebyl, spadlo jen pár kapek a nic více. Pak jsme pomalu vylezli ze stanu, sbalili ho, ochutnali místní červené hrozny, které mi moc chutnaly a navíc neměly jadérka, což bylo zajímavé. Asi ve čtvrt na deset jsme konečně nasedli na kola a jeli směrem zpět a to asi 5 km do Aubenas, abychom si nakoupili v Championu něco k jídlu. Byla to bageta, velký hermelín, cola a tousťák. Pak jsme se vydali zase už správným směrem a hned v první vesničce jsme si udělali u kostela na lavičkách snídani. Nikam jsme nespěchali a tak jsme vyrazili dosti pozdě, myslím že bylo asi třičtvrtě na jednu. Poté se jelo směrem na Vogüe, což bylo fantastické kamenné město na břehu krásně čisté řeky Ardéche. V její blízkosti jsme pak pokračovali až do dalšího kamenného městečka Balazuc. Cesta byla hodně frekventovaná a tak jsme odbočili na vedlejší a přejeli přes hřeben do dalšího údolí. Na této uzounké spojce mezi údolími byla okolní vegetace na několika místech úplně spálená. Dojeli jsme tedy do dalšího údolí, ale tam byl opět velký provoz a tak jsme po několika kilometrech odbočili zpět do údolí řeky Ardéche a jeli k městu Ruoms. Na tomto úseku nás čekala jedna z největších atrakcí – částečně otevřené přírodní tunely s výhledy do kaňonu. To se nám moc líbilo a tak jsme zde udělali několik fotek a poté dojeli do pěkného městečka Ruoms, kde jsme si dali místní specialitu v podobě ledové ovocné tříště. Nebylo to ale nic extra na to, jak to vypadalo. Aspoň že to bylo osvěžující. Odtud už jsme zase pokračovali po té frekventované silnici, kterou jsme u Balazuc opustili. Po ní jsme si to uháněli až do Vallon Pont ďArc. Poslední kilometry už mě zase opět hodně zlobilo kolo. Neustále něco silně cvakalo u středu kola či v pedálu a čím dál víc se to zvětšovalo. A tak jsme zastavili v místní prodejně kol, ale tam nám moc nepomohli. Mechanik tam totiž nebyl a prodavač se v kolech vůbec nevyznal. A tak jsem si tam aspoň vypůjčil klíče, které jsem neměl a pokusil se to opravit sám. Částečně se to zdařilo a už to aspoň necvakalo tolik.. Úplně to ale bohužel nepřestalo. A tak jsme pokračovali k další velké přírodní zajímavosti této oblasti. Je jí přírodní skalní most přes řeku Ardéche pojmenovaná Pont ďArc. Hodně jsme ho vídávali na pohledech, plakátech, různých reklamních tabulích a tak jsme se na něj strašně těšili. Jenže když jsme tam dorazili, byli jsme bohužel zklamáni. Přírodní výtvor to sice pěkný byl, ale ty davy lidí, co se u něj válely na plážích, další desítky se koupaly v řece a jezdily na lodičkách, na to vše byl prostě hrozný pohled. Byl to názorný příklad toho, jak cestovní ruch dokáže zničit poutavost přírodních zajímavostí! Setrvali jsme tam jen 15 minut a pokračovali kaňonem Ardéche dále. Asi po kilometru od toho skalního mostu se silnice začala rapidně zvedat a opouštěla řeku. Procento stoupání bylo psáno dvanáct, ale odhadl bych to na mnohem více. Takto tvrdě nahoru to šlo asi 3-4 km, než jsme se ocitli v nejhornějších partiích kaňonu v obrovské výšce nad úrovní řeky. Těžko říci, v jaké výšce jsme nad ní byli, ale možná takových 300 metrů to bylo. Pohled na stěny kaňonu byl, fakt, úžasný. Už jsme si mysleli, že dále to bude pohoda a pojedeme stále po vršcích. Jenže jsme se silně zmínili. Silnice sice pořád kopírovala koryto řeky, ale stále takových 200 300 metrů nad ní a neustále klesala dolů a hned zase stoupala nahoru, prudce se stáčela vlevo a pak zase vpravo a tak se to neustále opakovalo. Terén byl značně členitý, silnice tak věrně kopírovala řeku, že jsme najeli skoro dvakrát více, než by to bylo přímou čarou. Tady Lenka také prvně píchla a tak jsme museli měnit duši. Přitom jsme zjistili, že už má značně sjetý zadní plášť a navíc že je v jednom místě na boku natrhlý. Ještě jsme ho tam ale nechali a doufali, že by mohl něco málo ještě vydržet. Cesta tímto členitým kaňonem byla značně vysilující, furt dolů a nahoru, doprava a doleva, to nám, holt, dávalo zabrat. Přírodní nádhera to byla ale nevylíčitelná, to se prostě musí vidět a zažít, těžko to mohu vyjádřit na papír. Pak už jsme konečně začali definitivně klesat a klesat a v jednom místě už jsme to zabalili a ani jsme až dolů nedojeli. Bylo sice teprve asi osm, ale vzhledem k tomu, že jsme celý den kromě snídaně nic jiného nejedli, tak jsme se rozhodli ukončit to dříve, v klidu se najíst a odpočívat. Místo na bivak bylo ideální. Bylo to hodně staré minigolfové hřiště, již dávno neudržované, ukryté v pěkném hájku. Široko daleko žádná civilizace, no prostě pohodička. Po chvíli nás navštívily tři malé německé děti, které s rodiči parkovaly na odbočce nedaleko našeho hájku. Šly si hrát do lesíka a tak nás našly a pak zde s námi byly nejméně hodinu. To spřátelení se nám vyplatilo, jelikož když nám došla voda, tak jsme ji dostali od nich. V tom místě bychom určitě vodu nikde nesehnali, stále jsme se totiž nacházeli v horních partiích toho kaňonu. Uvařili jsme si tedy jídlo, postavili stan, kola dali do boudy pod střechu a asi v jedenáct jsme šli na kutě. V tento velmi náročný a vyčerpávající den jsme najeli jen 85 kilometrů.
den 20. – sobota 4.8. 2001
Již druhé ráno jsme neměli nastaven budík, protože to stejně nemělo skoro nikdy cenu. Probudili jsme se asi o půl deváté, v klidu si sbalili všechny věci a asi v půl desáté jsme se vydali na cestu. Čekal nás už víceméně jen sjezd z horních partií kaňonu na jeho dno. Objevilo se sice ještě několik malých stoupání, ale to nestálo za řeč. Klesli jsme tedy až do městečka St.Martin, kde kaňon skončil a řeka Ardéche odtud pokračovala dále už jen lehce zvlněnou krajinou. Na jednom parkovišti jsme se umyli a protože jsme neměli dostatek chleba, museli jsme jet dále až do Pont St.Esprit, kde jsme zastavili u německého marketu LIDL. Ten nás překvapil mnohem nižšími cenami veškerých potravin, než na jaké jsme byli zvyklí z ostatních marketů, ve kterých jsme doposud nakupovali. Rozdíly cen byly až dvojnásobné. Sice Lidl zde ve Francie je o trochu dražší, než ten samý Lidl v Německu, i když jde o tentýž podnik a o totéž zboží, ale co se dá dělat. Hlavně že je cenově výhodnější než jakékoli jiné francouzské obchody a markety. Nakoupili jsme tam tedy plno zásob – tousťáky, pudinky, džus, limo, rozpustný čaj, křupky, sušenky a to je myslím vše. Pak jsme v místním parku část snědli a protože park zavírali, museli jsme pokračovat dále. Vyrazili jsme tedy směrem na Bagnols a po několika kilometrech jsme opět zastavili a dokončili pauzu, kterou jsme museli předtím přerušit. Když jsme byli dostatečně odpočatí a najedení, vyrazili jsme po celkem dost frekventované silnici dále. Cesta tam bohužel jiná nevedla a tak jsme museli jet po té, co tam byla. Vedla přes několik kopečků, které nám opět potvrdily to, že máme na to jet dále. Daly nám sice v tom horku zabrat, ale nezanechaly na nás žádné stopy. Zanedlouho jsme dojeli ke světoznámému římskému akvaduktu Pont du Gard, který se nachází nedaleko Avignonu. Hned nás tam šokovaly stovky turistů, obrovské parkoviště a širokánský betonový chodník vedoucí k tomuto akvaduktu. Další důkaz negativního vlivu cestovního ruchu! Akvadukt se nám líbil, škoda jen té turistické šílenosti všude kolem. Strávili jsme tam u řeky asi hodinu, pojedli jsme křupky, vypili plechovkové nápoje z Lidlu, udělali několik fotek pro sponzory, trochu si odpočali a pak už jme zase vyrazili na cestu dále. Původně jsme měli v úmyslu jet přes Nimes, které má kromě kolosea plno dalších skvostných historických památek, ale nakonec jsme to vše vzdali kvůli velkému provozu, který byl na silnici směrem do tohoto velkoměsta. Nechtělo se nám motat skrz centrum, jako tomu bylo v případě Ženevy a tak jsme v Margueriitas odbočili směrem na Vauvert. takže Nimes jsme díky tomu objeli po vedlejší cestě. Asi po 10 km od odbočky z hlavní silnice jsme si v jednom parčíku v pěkném stylovém městečku udělali večeři. Tentokráte byly těstoviny s čočkou jako příloha a k tomu trenčanské fazole s párkem v tomatové omáčce. Kombinace to byla zajímavá, ale chutnalo to moc dobře. Také jsem tam po jídle dopsal deník, napsali jsme pohledy, trochu si ještě odpočali a pak se vydali kolem půl deváté dále směrem k moři, kam už to nebylo daleko. Ujeli jsme asi tři kilometry a objevili sad broskvoní a v něm ještě neočesané broskve. Hned jsme se tedy na ně vrhli a natrhali si jich asi půl tašky. Všechny nebyly sice ještě úplně zralé, ale to nám moc nevadilo. Ovšem ty zralé byly úplně fantastické, bašta jako blázen! Najednou začalo pomalu zapadat Slunce a to byl signál pro nás, abychom se vyrazili dále a začali pomalu hledat něco na přespání. Západ Slunce byl bombastický, vytvořily se parádní červánky, které během asi 20 minut měnily své barvy. Bylo to nádherné přírodní představení, při kterém se nám jelo moc krásně. Najednou Slunce zapadlo a my stále neměli žádné bivakoviště. Ještě chvíli trvalo, než jsme něco našli a po celou dobu jsme tedy jeli ve tmě. Za vesnicí St.Laurent jsme odbočili na úplně uzounkou asfaltku a jeli skrz pole a sady. Tam jsme objevili malý koňský ranč a na něm u dvou chatek mezi ohradami jsme přespali. Bylo to celkem fajnové místo. Krásný klid, čisto, kolem nás jen koně, no prstě pohodička. Tento den zaznamenal můj cyklocomputer 2000. kilometr na naší cestě. Jinak za tento den jsme urazili 113 km a tím dohnali malou ztrátu z předešlého dne.
den 21. – neděle 5.8. 2001
Toho rána jsme se probudili celkem včas. Vlastně tentokráte Lenka vstala úplně poprvé dříve než já. No a tak mi nezbývalo nic jiného, než vstát také. Sbalili jsme si věci, rozloučili se s koníky a hlavně s kočkou, která nás večer i ráno pořád otravovala a vyrazili do dalšího francouzského dne. V nejbližším městečku jsme ve sportovním parku provedli ranní hygienu a pak si udělali snídani. K jídlu byla polévka s chlebem a k tomu ještě několik broskví. Když jsme se dosyta najedli, chvilku jsme ještě poseděli na sluníčku a pak už jsme pokračovali směrem k moři, kam nám chybělo jen pár kilásků. K moři nevedla ale bohužel žádná vedlejší cesta a tak jsme museli po té jediné frekventované. Ten úsek jsme přejeli celkem v pohodě a dorazili do přímořského letoviska Le Grau du Roi. Zamířili jsme přímo k pláži. Najít ji nebyl žádný problém. V té chvíli se Lence splnily hned dva sny najednou. Sen číslo jedna byl, vidět moře a ten druhý, dojet k němu na kole! A právě dnes se jí to podařilo. Byla poprvé v životě u moře a dojela tam až z domu na kole tak, jak o tom vždy snila. Sice se jí splnil sen, ale nijak nadšená z moře nebyla. Její představy o moři byly jiné než skutečnost. To zklamání bylo hlavně kvůli šílenému množství lidí povalujících se na pláži a pochodujících všude kolem po městě. Když už jsme ale byli u moře, zašli jsme se přece jenom vykoupat. Nejdříve jsme se prošli po pláži a lehce smočili nohy a až pak jsme si šli zaplavat. Nikam jsme nespěchali, neboť byl v plánu polovolný den. Původně jsme plánovali u moře 1 den volna, ale pak jsme se rozhodli, že by to byla nuda se válet na jednom místě a tak jsme zvolili raději 2 polovolné dny. To znamená, že každý den ujedeme cca 60 km a zbytek času budeme odpočívat a flákat se. No a tak jsme se ještě asi hodinu opalovali, abychom aspoň trochu dorovnali tzv. cykloopáleniny. Následovalo ještě jedno koupání v té slané vodě a pak sušení na sluníčku. Sice jsme měli ještě dost času, ale už jsme se na pláži nudili a tak jsme popojeli o kousíček dále na molo a tam se ještě chvíli procházeli a přitom pozorovali rybáře. Poté jsme ze sebe pod sprchou dlouho smývali nalepený písek se solí na opalovacím krému a když se to jakžtakž podařilo, ve čtyři jsme vyjeli dále. Jenže daleko jsme se nedostali. I když byla neděle odpoledne, tak jsme hned v místě narazili na otevřený market SUPER a tam si koupili pití a sušenky. Hned v prvním parku jsme to zblajzli a pak už jsme se konečně vydali na cestu směrem Carnon a Palavas. Tento úsek byl katastrofální. Jeli jsme sice po rovině, ale proti šílenému bočnímu větru a k tomu všemu ještě po hlavní silnici, kde jezdilo jedno auto za druhým. Byla to něco jako dálnice, ale kola tam směla. Pruh pro cyklisty či odstavný pruh tam ale nikde nebyl. Byl to snad nejhorší úsek, co jsem kdy na kole jel. Bylo těžké udržet kolo na silnici a přitom ještě dávat bacha, aby nás nesrazila auta. Hned, jakmile to bylo možné, jsme z této šílené vozovky sjeli a pokračovali dále po pobřeží. Tam byl sice provoz také hustý, ale díky velkému množství všude pobíhajících lidí, tam auta jezdila pomalu, ne jako předtím, kde to všichni mastili stovkou a více. I na této vedlejší pobřežní silnici to bylo děsné, všude kolem pláže parkovala auta, jedno vedle druhého. Bylo tam plno lidí, samé bufety, stánky, no prostě děsný mumraj. Jak se tak Lenka těšila k moři, tak ji to tady pěkně přešlo a už jsme se oba strašně těšili do klidných vesniček v horách. V městě Carnon nás nechtěli ani pustit do restaurace na záchod! A tak jsme si museli najít benzinku a potřebu vykonat tam. Doplnili jsme tam i vodu do PET lahví a pak se jelo dál. Opět jsme museli na tu šílenou hlavní silnici, znova ta hrůza, jedno auto za druhým svištělo kolem nás, bylo to děsné. Asi po 8 km jsme z ní odbočili na Maguelone a tam už provoz prořídl. Byl už podvečer a tak jsme se rozhodli najít nějaké místo na spaní. Jedno místečko se nám zalíbilo, ale jeli jsme ještě dál na ostrov ke známé katedrále. Ta už byla ale zavřená a i příjezdový most na ostrov zavírali a tak jsme se vrátili zpět na vyhlídnuté místo. Začali jsme si dělat jídlo a v tom se objevil cyklista s píchlým kolem. A tak jsem mu půjčil montpáky a lepení. Když se mu to nedařilo zalepit, dali jsme mu novou duši. To už dal kolo dohromady a odjel se slibem, že bydlí nedaleko odsud a ještě dnes večer přijede s novou duší, aby nám ji mohl vrátit. Tak jsme se najedli a pak při krásném západu Slunce a nádherném svitu měsíce jsme posedávali na lavičce. Už jsme si mysleli, že se ten cyklista neobjeví a v tom přijel autem. Bylo asi jedenáct večer, když dorazil. Chvíli jsme pokecali a pak zase odjel. Svůj slib tedy dodržel! My už jsme si jen postavili stan na stěrkových kamínkách a šli spát.
den 22. – pondělí 6.8. 2001
Ráno jsme vstávali brzo. Lenka již podruhé vstala dříve, že by změna? No uvidíme, jak jí to ranní vstávání dlouho vydrží. Sbalili jsme stan a asi v půl deváté jsme vyjeli. Na programu byl druhý polovolný den. V městečku Maguelone, u kterého jsme nocovali, jsme se chvíli pěkně motali. Místní jednosměrky a spleť ostatních neznačených ulic nám daly pěkně zabrat. Také trvalo, než jsme našli vodu. Nakonec se to ale podařilo a tentokráte jsme se myli v zahradě mateřské školky. Pak jsme vyrazili po vedlejší silnici proti silnému větru do Frontignanu. Ta ale brzy skončila a my museli na hlavní. Po ní to bylo zase nepříjemné, ale už to nebylo tak hrozné jako předchozí den. Ve Frontignanu jsme si v marketu NETTO koupili bagetu a pití a pak jsme si v areálu školy udělali snídani. Tentokráte nám ale bageta moc nechutnala, nebyla křupavá jako obvykle. Možná to bylo také tím, že v tomto marketu je přímo nepekli a odněkud dováželi. Ale co, jíst se to dalo a jaképak cavyky. Po snídani ještě Lenka vyprala v místní školní umývárce pár kousků oblečení a pak jsme asi v poledne pokračovali dále do velkého přístavního města Séte, kde už kotvilo několik trajektů a plno velkých námořních lodí. Odtud jsme jeli opět po hodně frekventované silnici, která vedla přímo po pobřeží vedle pláže. Všude opět parkující auta, bufety, plno lidí, no prostě hrůza. K tomu ještě silný protivítr a tak se jelo velmi špatně. Bylo to fádní a značně nepříjemné. Ani jsme neměli chuť se jít koupat, už jsme to chtěli mít za sebou a být od moře pryč! Asi po 23 km ze Séte jsme konečně odbočili od moře směrem pryč, do vnitrozemí. Dojeli jsme do města Agde a v marketu Lidl si nakoupili plno jídla – tousťáky, křupky, džusy, müsli, sušenky, jogurty, nanuky apod. Byl přece polovolný den a tak proč si nedat do nosu, že? Pak jsme popojeli o kousek dále do centra a tam v místním pěkném parku část zásob snědli. Zůstali jsme tam více než tři hodiny, protože jsme nikam nespěchali. Byl čas na odpočinek, jídlo a dopisování deníku. Asi v sedm jsme vyrazili dále směrem na Beziers. Ještě jsme se ale stavili v Agde na vlakovém nádraží, abychom orientačně zjistili cenu vlaku, až pojedeme zpět. To se nám zjistit tedy podařilo a byli jsme docela překvapeni, že to není zase až tak moc. Jízdenka od španělských hranic z Perpignanu na švýcarské hranice do Montbeliardu stojí na studentskou slevu cca 300 FF. Tak uvidíme, jak se bude lišit skutečná cena od této informace. Doufám tedy, že moc ne! No a pak už jsme opustili pěkné město Agde a vydali se dále. Hned za městem jsme ale objevili broskvový sad, jenže jsme se k němu nemohli přes hluboký příkop a vysoký plot dostat. O kousek dále se nám tam ale podařilo vlézt. Natrhali jsme si více než půl igelitky nádherných a zralých nektarinek. Broskve byly totiž jen na kraji sadu a pak už to byly samé nektarinky. A pak jsme hned s naším lupem pokračovali dále, aby nás nikdo nenachytal. Byl pěkný podvečer a tak cesta po středně frekventované silnici směrem do Beziers ubíhala docela rychle. U jednoho z mnoha stánků s ovocem u cesty, kterých jsme už minuli během našeho putování po Francii plno, jsme si koupili místní oblíbenou ovocnou pochoutku – malý meloun, který je uvnitř oranžový. Stál 5 franků, tedy asi 27 korun. Kousek před Beziers jsme se rozhodli, že už to pro dnešek zabalíme. Kiláků jsme měli více, než bylo v plánu a kdybychom měli projet ještě celé Beziers a pak teprve hledat bivak, tak bychom potřebovali více než hodinu. A tak jsme asi půl hodiny projížděly pěkným stylovým městečkem Cers a hledali vhodné místo na spaní. Našli jsme jich několik, ale žádné se nám nezdálo zcela ideální a tak jsme nakonec zajeli kus za obec do jednoho z mnoha vinných sadů a tam to zapíchli. Bez spěchu jsme rozbalili stan, zbaštili plno nektarinek, hroznového vína a také onen výše zmíněný žlutý meloun, který nás svou chutí nijak nepřekvapil. Asi v deset hodin jsme šli spát.
den 23. – úterý 7.8. 2001
Toho rána nás probudilo štěkání psa někde blízko stanu, ale když jsem vylezl ven, žádný hafan nebyl vidět a tak jsem zase zalezl a pospávali jsme dále. Vstali jsme pak asi v devět a kolem deváté opustili sad. Popojeli jsme jen kousek k místnímu sportovnímu centru a tam provedli ranní hygienu a doplnili vodu. Zase kousíček jsme popojeli a dojeli k marketu Champion, kde jsme si koupili velkou bagetu za 5 franků. Byla dražší, než jinde a navíc ani ne moc dobrá. Opět jsme tedy netrefili na tu správnou, tak snad možná příště. Hned vedle v parku jsme posnídali onu bagetu s paštikou a dojedli se tousťákem a krekry. Vše jsme to zapíjeli hroznovým džusem. Když jsme se najedli, tak asi v půl dvanácté jsme se konečně vydali na cestu. Jak už to tak u nás bývá zvykem, opět jsme vyrazili do toho největšího vedra. Průjezd velkým městem Beziers byl trochu chaotický, jak už to, holt, v těchto městech bývá, ale poměrně dobře jsme se odtamtud vymotali a mohli jet dále. Na jedné z křižovatek Lence spadla z kola igelitka s ovocem a ona to ani nezpozorovala. Na další křižovatce jí to ale jeden mladík přinesl. Jel za ní tedy asi celou dobu autem a když jí to spadlo, musel to sebrat a pak Lenku zase dojet. Velmi šlechetný čin! Za Beziers jsme už jeli směrem na Carcassone. Domnívali jsme se, že tam bude opět velký provoz, ale naštěstí to bylo celkem v pohodě. Bylo velké horko a tak cesta po rovinách s dalekým dohledem byla značně únavná a k tomu nám ještě škodil protivítr. Takto jsme se plahočili asi 35 km a pak jsme si už museli udělat pauzu v jednom malinkém městečku ležícím bokem od cesty. U místní kašny jsme se pořádně schladili a pak se asi dvě hodiny povalovali v parku baštíce přitom sušenky a naloupené nektarinky z předešlého dne a také broskve z dneška. Ty jsme si natrhali v jednom sadě hned u cesty asi 7 km před touto pauzou. Byly tak dobré, že jsme se jich tam přejedli a ještě plnou tašku jsme táhli s sebou. Po přestávce jsme asi v pět odpoledne jsme vyjeli dále směrem na Lezignan Corbieres a odtud pak přes Forezham, kde jsme měli pauzu na hygienu, večeři a dopisování deníku. Tentokráte byly k večeři nudle s mexickým gulášem a jako zákusek delikatesní broskve. Máme se jednoduše fajn, každý den baštíme nějaké ovoce. Měli jsme již plno druhů, ani už nevím co vše, ale určitě to začalo hruškami, pak byly jahody, ostružiny, nektarinky, broskve, červené i bílé hroznové víno, špendlíky, no prostě bylo toho hodně. Po pauze na večeři ve Forezhamu jsme vyrazili dále směrem na St.Laurent. Včera jsme opustili u Agde moře a dnes už míříme celou dobu do vnitrozemí směrem do Pyrenejí. Ty nás čekají zítra a hlavně pozítří. Za St.Laurentem jsme se rozloučili s rovinami a vjeli do horské oblasti. Také tam úplně skončil provoz a my se konečně dostali mimo civilizaci, aspoň tedy částečně. Hory nás přivítaly hned za St.Laurentem prvním dlouhým stoupáním, které bylo dlouhé takových 10 kilometrů. Nebylo nijak prudké, ale dosti výživné, jak vždy říká kamarád Pepíno o pěkných stoupácích. Když jsme stoupali výše a výše, začalo se pomalu stmívat, až jsme jeli v úplné tmě. Silnice stoupala po úbočí pohoří Corbiéres, což je vlastně předhůří Pyrenejí. Už za tmy jsme dosáhli průsmyku, konce stoupání. Dojeli jsme do nadmořské výšky 404 metrů nad mořem, což je vlastně skoro nic, ale když se vezme v potaz, že jsme začali v 0 metrech na pobřeží moře a skoro celou dobu to pak byla rovina a až posledních 10 km jsme jeli teprve do kopce, tak je to dost slušné převýšení a na krátkém úseku! Na tomto průsmyku jsme si také našli místo na přespání. Byl krásný teplý večer a i když už byla tma, měli jsme při svitu měsíce hezký výhled do údolí směrem tam, odkud jsme přijeli. Zalehli jsme asi kolem půl jedenácté. V noci se potom změnilo počasí, značně se ochladilo a začal foukat silný vítr. Pršet naštěstí ale nezačalo.
den 24. – středa 8.8. 2001
Toho rána jsme vstali poněkud dříve než obvykle, jelikož nás čekalo přiblížení se k Pyrenejím úplně na dosah. Sjeli jsme tedy z průsmyku, ve kterém jsme nocovali, do vesnice Termenes a tam jsme u místního vodovodu provedli ranní hygienu. Přitom jsme si poslechli místní rozhlas asi čtyřnásobně, jako to bývá u nás na vesnicích. Poté jsme se vydali směrem na Mouthoumet, kde jsme si chtěli nakoupit jídlo na snídani. Když jsme tam asi po 16 km dorazili, zjistili jsme, že tam kromě restaurace, pumpy a pošty vůbec nic není. A tak jsme žádné pečivo ke snídani nesehnali. Rozhodli jsme se tedy pokračovat dále k nejbližšímu parkovišti s lavičkami a tam si udělat snídani z vlastních zásob. Ujeli jsme odhadem takových 6 až 8 km, ale na nic jsme nenarazili. A tak jsme odbočili do malinké vesničky a tam už jsme si jednu lavičku našli. Posnídali jsme tousťák a paštiku a dojedli se müsli. Asi po poledni jsme se vydali dále směrem na Couizu. Než jsme tam dojeli, museli jsme překonávat jedno sedlo za druhým. Ráno začalo sjezdem ze 404 m do Termenes (320 m), pak výjezd do 337 m, sjezd a zase výjezd do 480 m, další sjezd a znova stoupání do 540 m a tak to bylo až do Couizy. Odtud jsme jeli téměř po rovině až do města Quillan, kde jsme si v Championu dokoupili nějaké zásoby – tousťák, salám, sýr, pudinky, kyselé okurky a sušenky. Část zásob jsme zbaštili v parku v centru Quillanu a pak už jsme se museli vydat zase na cestu dál. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká. Hned za cedulí označující konec města začala silnice šplhat prudce do kopce. Objevily se už i první serpentýny a velké převýšení bylo znatelné na celém úseku. Na silnici bylo plno nápisů se jmény různých cyklistů a jak jsme se později dozvěděli, tak se tu jela týden před námi známá Tour de France! Asi po šesti kilometrech jsme odbočili z hlavní silnice a stoupali stále výš a výš. Na té odbočce jsme poprvé spatřili ukazatel na Andorru. Po dalších třech kilometrech celkem ostrého stoupání jsme dosáhli dalšího sedla, to už mělo necelých 850 metrů. Odtud jsme klesli lehce do údolí a zase museli bohužel stoupat do městečka Belcaire, které se už nacházelo přesně v tisíci výškových metrech. Tam jsme si udělali kratinkou přestávku na čokoládu a zrovna v té chvíli projíždělo kolem české auto ze Zlína a tak jsme na něj zamávali. Všimli si nás, zastavili a dali se s námi do řeči. Byli to dva kluci a dvě holky, kteří jeli na turistiku do Pyrenejí a ještě dnes měli v plánu dojet do Andorry. Bylo to nějakých 90 km, pro ně hračka autem! Chvíli jsme si s nimi povídali a pak už jsme museli jet dále, abychom ještě něco vystoupali. Z Belcaire tedy stoupání ještě stále pokračovalo a skončilo až v sedle Col Sept Fréres v nadmořské výšce 1253 m. I zde jsme byli stále ještě na trase slavné Tour de France. Zde se také úplně změnil ráz krajiny, než jaký jsme vídali doposud. Ocitli jsme se najednou v typickém horském prostředí, změnila se vegetace, objevily se horské louky a pastviny a také se ochladilo. Holt, jsme už také byli poměrně dost vysoko. Z tohoto průsmyku jsme museli ale klesnout, abychom pak zase mohli o kus dále šlapat do kopce, který skončil v sedle Col de Marmare ve 1361 metrech. Při posledních desítkách metrů šlapání začínalo poprchávat. Navíc už bylo dost hodin, stmívalo se a tak jsme se rozhodli postavit rychle někde stan. Moc míst na výběr kolem nebylo a tak jsme dlouho neváhali a stan postavili přímo v průsmyku na kamenitém podkladu několik metrů nad úrovní silnice. Při stavění jsme my i stan namokli, ale co se dalo dělat. Ne že by vyloženě pršelo, to ne, ale bylo to spíše takové mžení s hodně vlhkou mlhou. I přesto ale vše dostatečně navlhlo. Ještě než jsme zalehli, zbaštili jsme přímo ve stanu zbytek krekrů a poměrně hodně sušenek. Ten den jsme přejeli asi 7 sedel, z toho dvě vyšší jak 1000 m a najeli 104 kilometrů. Byl to tedy poměrně náročný den!
den 25. – čtvrtek 9.8. 2001
Ráno jsme se probudili do značně nevlídného počasí. Opět mžilo a pravděpodobně asi i celou noc, jelikož stan byl značně mokrý. Všude byla mlha a nic nebylo vidět. Rapidně se ochladilo a tak jsme po dlouhé době navlékli na sebe dlouhé kalhoty a dokonce i boty. Pak jsme sbalili mokrý stan a vyjeli. Hned na začátku nás čekalo asi 2-3 km dlouhé stoupání do sedla Col de Chioula (1431 m). Za deštíku jsme ho vyjeli a začali klesat do lázeňského centra Ax les Thermes. Tento sjezd byl dlouhý asi 13 kilometrů a řádně jsme při něm promrzli a promokli. Dole v údolí už bylo lépe, nepršelo tam a bylo i teplo. Však jsme také klesli z 1431 m do 720 m. Všude bylo opět plno lidí a kvanta aut, na což jsme si poslední dny docela odvykli. V tomto lázeňském středisku s mnoha termálními prameny jsme si koupili dvě bagety a v malém parčíku u řeky jsme je snědli spolu s camembertem a paštikou. K tomu jsme si udělali asi 2 litry teplého čaje, abychom se zahřáli po tom studeném sjezdu. Po snídani jsme si ještě koupili za dobrou cenu několik pohledů Pyrenejí. Doposud jsme pohledy kupovali za 2-3 franky za kus a tady jsme platili jen 1,80, což bylo velmi laciné. Pak už zbývalo jen sehnat sůl a doplnit zásoby vody a mohli jsme vyrazit. Z Ax les Thermes nás čekalo dlouhatánské stoupání na hranice do Andorry. Celé bylo dlouhé 36,5 km s převýšením 1688 m!!! Silnice v počátku stoupala jen mírně a to až do výšky přibližně 1300 m nad mořem, kde se už začala zvedat více a objevily se i první serpentýny. Na tomto začátečním úseku ze 720 metrů do 1300 metrů nás předjíždělo jedno auto za druhým. Byl zde opravdu velký provoz, holt, každý musel do Andorry, asi! Naštěstí jezdila auta ohleduplně, takže se dalo šlapat celkem v pohodě. V prvních serpentýnách se ale auta začala kupit a začaly vznikat první zácpy. My ale pokračovali dál a předjížděli jedno stojící auto za druhým. Jednou jsme je předjeli zleva po středové čáře, podruhé zprava po krajnici, prostě jak to šlo. Občas se auta pohnula a zase nás předjela. Pak jsme je opět o kus dál někde předjeli my a tak se to několikrát opakovalo. Už jsme si začali několik aut pamatovat a vždy, když se kolona pohnula, tak jsme pokukovali, kdy nás nám známé vozy předjedou. Ve výšce 1515 metrů se silnice dělila na dva směry. Buď tunelem směrem na Barcelonu a nebo přes průsmyk do Andorry. Většina aut jela ale bohužel přes průsmyk a tak ani zde provoz nezřídl a dopravní zácpa pokračovala. Ta trvala až na samý vrchol sedla Pas de la Casa do výšky 2091 m, kde se nachází francouzsko-andorská hranice. Ta auta, která jsme potkali úplně dole na začátku serpentýn, dojela do sedla asi až 15 minut po nás. Z čehož vyplývá, že jsme těch posledních 20 km do kopce jeli rychleji než jakékoli z těch mnoha aut. Na vrcholu sedla jsme potkali českou Felicii z Náchoda a s jeho osazenstvem jsme prohodili pár slov. Pak jsme překročili hranici a ještě museli vystoupat na 5,5 kilometrech asi 317 výškových metrů. Tam už byl absolutní vrchol stoupání – průsmyk Port d‘Envalira v nadmořské výšce 2408 m. Až na andorskou hranici jsme jeli po celou dobu v mlze a docela v chladnu. Nic jsme tedy kolem sebe bohužel do té doby neviděli. Někdy nebylo vidět ani na 20 metrů. Přišli jsme tedy o nádherné výhledy na masívy Pyrenejí. To byla škoda. Na druhou stranu to byla ale výhoda, že v chladnu se nám do toho stoupání jelo mnohem lépe, než kdyby bylo teplo. Bylo totiž tak 10-15 stupňů a přesto jsme se pořádně potili. Hned za hranicí ale začala mlha mizet a tak jsme si těch posledních 300 výškových metrů mohli zpříjemnit pohledy do okolí. Nebyly sice ideální, mlha mizela a zase se jinde objevovala, ale už bylo občas aspoň něco vidět. Těch posledních 5,5 km bylo stoupání o hodně prudší, než těch prvních 31, ale i přesto jsme to zvládli a sedla Port d‘Envalira jsme dosáhli asi ve čtvrt na pět. Tedy asi po 4 hodinách hrubého času. Skoro celou dobu jsme jeli. Pauzy jsme měli na celém stoupání jen tři, jinak jsme neustále šlapali. Nahoře v sedle jsme pobyli asi hodinu, nafotili několik snímků pro sponzory, posvačili a poté udělali ještě několik ne úplně ideálních fotek Pyrenejí. Bohužel nebylo dobré počasí na focení. Pak jsme se pořádně ustrojili, oblékli na sebe co se dalo a vydali se dolů do hlavního města Andorry – Andorra la Vella. Při sjezdu začalo trochu kapat, ale nic moc z toho nebylo. Sjezd to byl opravdu parádní, jen do hlavního města to bylo asi 30 km z kopce. Po cestě jsme se zastavili v městském parku, abychom se navečeřeli a přitom usušili zvlhlý stan. Jenže po 10 minutách, co jsme stan rozložili, nás policista odtamtud vykázal, že prý je to dětský park. Že zde stan chceme ale jen sušit si prostě nenechal vysvětlit a tak jsme ho museli zabalit. Jakmile jsme stan složili, začalo opět krápat. Bylo tedy štěstí, že nás z parku vykázal a donutil nás tak stan předčasně sbalit. Takto aspoň trochu během těch 15 minut profoukl a vyschl a nezmokl nám tedy podruhé. Jak se říká: „Vše špatné je i pro něco dobré“. Když jsme dorazili do hlavního města, opět jsme byli znechuceni obrovským množstvím lidí. Chodníky byly jimi zcela obložené, silnice plné aut, no, hrůza. Ani jsme se tam nezastavili a jeli dál. V ulicích Andorry byl takový dopravní ruch, že na každé křižovatce musel stát policista a řídit provoz. Takovýchto křižovatek jsme projeli nejméně dvacet. A jak jsme tak upalovali Andorrou, ocitli jsme se zničehonic na hranicích Španělska. Přišlo to tak rychle, že jsme se až divili. Vlastně jsme tedy ani moc z Andorry neviděli, jen snad samá auta a turisty. Andorra je bezesporu obrovské turistické centrum. Dalo by se říci, že je to jedno pohoří s dvěma soutěskami, kam je vecpáno absolutně vše. Samotné hlavní město je namačkáno do té větší z nich. Je tam barák na baráku a všude kolem minimum místa. Samotná Andorra žije hlavně z cestovního ruchu a dělá pro něj vše možné i nemožné. K vidění jsou samé hotely, restaurace, informační centra, obchody apod. Kupodivu tu ale vše celkem dobře ladí s okolní krajinou. Domy jsou tu stylově kamenné, vše je uspořádané, nic se nevymyká standardu. Až na ta kvanta turistů mi přišla Andorra jako velice pěkný stát s mimořádně pěknou hornatou krajinou. No, a jak už jsem se zmínil, ocitli jsme se na hranicích a vjeli do Španělska a nadále pokračovali tou stejnou soutěskou, která nám určovala směr celou Andorrou. Soutěska se stáčela vlevo, pak vpravo a tak se to neustále opakovalo. Poté se soutěska začala rozšiřovat a těsně než skončila, jsme si našli náš první bivak ve Španělsku. Odbočili jsme z hlavní silnice a vjeli do malinké vesničky Anserall k římskému kostelíku a tam jsme si už za pokročilého večera udělali večeři. Dnes na jídelničku byla bramborová kaše s maďarským gulášem a na dojedení ještě čínské těstoviny s omáčkou a chlebem. Večeřeli jsme až do tmy a asi v půl jedenácté jsme se dali do stavění stanu a to hned v blízkosti kostelíku na malé louce. Značně unaveni po náročném dni plném kopců a pocení se jsme ulehli asi v 11 večer. I v tento náročný den jsme splnili denní limit 100 km, i když to původně vlastně ani nebylo v plánu. Ten den jsme ujeli 103 kilometrů, což při tak namáhavém stoupání s obrovským převýšením je opravdu úctyhodný výkon!
den 26. – pátek 10.8. 2001
Tento den byl vlastně náš první celý den na území Španělska, již osmého státu v pořadí, kterým jedeme. Ráno bylo ve znamení sluníčka a pozdního vstávání. Unaveni po náročném dni jsme lenošili a tak jsme se ze stanu vyhrabali až po půl desáté. Sbalili jsme si věci a popojeli k blízkému potůčku, kde jsme provedli ranní hygienu. Vyjeli jsme asi v půl jedenácté směrem na La Seu d‘Urgell, kde jsme v místním marketu Dia nakoupili první španělské potraviny – chléb, Fantu a chipsy. Našli jsme si jeden malý parčík a tam jsme si udělali velkou pauzu na snídani, odpočinek a dopisování deníku. Hned při snídani jsme se rozhodli, že tento den bude polovolný a tak jsme ani nikam nespěchali, nebylo třeba. Asi o půl čtvrté jsme park opustili a vydali se hledat do centra poštu. To se ale nezdařilo a tak se Lenka ozvala domů aspoň telefonicky. Když jsme konečně opouštěli město, hodinky ukazovaly něco kolem čtvrté odpoledne. To znamená, že v La Seu d’Urgell jsme strávili něco kolem pěti hodin. Cesta dále vedla víceméně pořád po rovině či mírně z kopce. Ale vhledem k tomu, že foukal strašně silný protivítr, tak se jelo velmi těžce. I z kopce jsme museli bohužel šlapat, aby to kolo vůbec jelo! Normálně by se tam dalo svištět 25-30 km za hodinu, ale při tomto větru jsme jeli místy pouhých 10 km/h. Už z La Seu d’Urgell jsme jeli údolím řeky Riu Segre. Prvních 15 km bylo údolí hodně široké a pak se začalo rychle zužovat, až z něj byla jen úzká soutěska ohraničená vysokými skalními stěnami. Krajina tu byla moc krásná, nádherné hory a skály, meandrující Riu Segre, nádherně zelené stromy, louky, no prostě se nám jelo úplně fajn. Až na ten protivítr! Těsně před koncem soutěsky jsme si dali piknik na pěkném odpočívadle u vodní nádrže na Riu Segre, z níž se voda používá na výrobu elektrické energie. Jakmile soutěska skončila, což bylo u města Oliana, údolí Riu Segre se zničehonic rozšířilo až na několik kilometrů. Zmizely velké hory a krajina už byla jen vlnitá, plná nádherných lesů na písčitokamenitém podkladu. Z Oliany jsme si to svištěli po nově vybudované široké silnici směrem k městu Lleida. Krajina byla zvlněná a tak jsme střídali stoupání s klesáním a občas se i pěkně zapotili. Kopce to nebyly velké, ale ani ne malé! Když už se začalo stmívat, začínalo to být na cestě díky hustému provozu značně nebezpečné a tak jsme to zabalili na čerstvě pokoseném políčku uprostřed lesů. Postavili jsme stan a asi po desáté šli spát. Hned první den ve Španělsku jsme zaznamenali několik změn oproti Francii – lepší kvalita silnic, 2 metry široký pruh pro cyklisty na okrajích 95% silnic, menší nepořádek kolem cest, žádné nákupní zóny se supermarkety na okrajích měst a v náš neprospěch také větší počet dotěrných much.
den 27. – sobota 11.8. 2001
Toho rána jsme nikam nespěchali, věděli jsme totiž, že máme před sebou dva dny, ve kterých musíme ujet asi 200 km, abychom se dostali na náš další a zároveň poslední záchytný bod. Ten byl u známých v Batei, kde jsme si předem domluvili ubytování. Vstali jsme tedy asi v půl deváté, sbalili stan a něco po deváté hodině vyrazili na cestu. Ta začala nejdříve asi dvoukilometrovým stoupáním a pak už mírně klesala až do městečka Ponts, které bylo vzdáleno asi 12 km od místa našeho bivaku. Krajina byla i nadále moc pěkná, docela suchá, ale přesto všude něco rostlo. Moc vody zde nebylo a tak tam rostly převážně jen samé suchomilné rostliny. V městečku Ponts jsme hledali obchod s potravinami.To se nám konečně po nějaké době podařilo. I když Ponts bylo docela velké městečko, tak nás překvapilo, že jsme tam našli jen jediný obchůdek s potravinami! Koupili jsme si tam tedy bagetu, sýry, sušenky, chleba a broskvový džus. Část nákupu jsme ihned použili na uspokojení svých hladových žaludků a zbytek přišel do brašen na později. Po snídani jsme ještě nějakou dobu poseděli na lavičkách a odpočívali. Ve čtvrt na jednu už byl ale čas vyrazit a tak jsme pokračovali nadále směrem Lleida. Od rána jsme šlapali po hlavní silnici a byl čas na změnu. Odbočili jsme tedy v městečku Artesa de Segre a tím se tak vyhnuli hlavnímu tahu na Lleidu. Jeli jsme teď směrem na Agramut, kde jsme se osvěžili v jednom ze zavlažovacích kanálů. Tento den bylo šílené vedro, Slunce pálilo dosti zběsile, ale naštěstí jsme to přežili bez újmy. Možná snad jen připálený nos mohl být důkazem velké síly slunečních paprsků. Asi díky postupné aklimatizaci a pomalému přibližování k jihu jsme jiné problémy neměli. Uvidíme, jaké to bude s horkem dále. V Agramutu jsme odbočili na úplně zapadlou vedlejší silnici a po ní jeli až do městečka Montgai, kde jsme si udělali asi 1,5 hodiny dlouhou přestávku, při které jsme baštili sušenky a müsli, polehávali a dopisovali deník. Asi o půl páté jsme odtamtud odjeli, jenže bohužel hned za Montgai jsme neodbočili tam, kam jsme měli a tak si trochu zajeli. Jiná odbočka už ale nebyla, museli jsme celý ten horský hřebínek objet a tak celkem přibylo na tachometru o 11 km navíc. Nedaleko Balagueru jsme ho přejeli a pak po jeho druhé straně jeli zase zpět až do Bellcaire, kde jsme se konečně napojili na tu správnou silnici a odtud po ní pokračovali do města Mollerussa. Tam jsme si u vodovodu umyli po cestě natrhaná krásně veliká jablka. Následovalo asi dvacetiminutové hledání nějakého místečka na večeři. Parků jsme našli několik, ale všude bylo něco, co nám nevyhovovalo – buď nebyly lavičky ve stínu nebo tam bylo moc lidí a nebo byl park zase příliš blízko silnice. A tak už jsme se vraceli na nejméně nevýhodné místo, když jsme náhodně objevili úplně ideální park. Tam jsme si udělali večeři, tentokráte těstoviny s lunchmeatem a pak jsme to zajedli ještě několika jablky. Měli jsme dost času, jelikož kiláky jsme měli už splněné a tak jsme už nikam nespěchali. Polehávali jsme proto a posedávali po lavičkách a já přitom dopisoval ještě deník. Prostě jsme jen tak vegetili. Chtěli jsme tam ještě chvíli zůstat, ale najednou k nám přišla skupinka malých kluků a ti se nás začali na vyptávat na vše možné. Jenže my jsme jim moc nerozuměli a tak jsme se domlouvali tak všelijak, španělsky, anglicky, rukama a nohama, no prostě to byla sranda. Pak už nás z nich ale začala bolet hlava a tak jsme se sbalili a odjeli. O kousek dál jsme se zastavili u benzinky a tam dopumpovali kola. Hned vedle bylo několik laviček a tak jsme ještě chvilku zůstali a dobaštili zbytek jablek. Pak už se ale pomalu začalo stmívat a my museli za město, abychom si mohli najít něco na spaní. Objevili jsme celkem slušné bivakoviště v jednom malém soukromém sadu a postavili si tam stan. Do postele jsme se dostali asi v deset.
den 28. – neděle 12.8. 2001
Tentokráte jsme vstali o něco dříve, abychom byli večer včas na místě – u kamaráda Přemka v Batei. Sbalili jsme všechny věci a asi v půl deváté jsme opouštěli naše nocležiště akorát ve chvíli, kdy tam přijel majitel pozemku. Něco nám říkal, jako že jsme na soukromém pozemku či co, ale my si hráli na blbce a dělali, že jsme to nevěděli a že nerozumíme španělsky. A tak se ani nezlobil, nechal nás být a šel pracovat. A pak už jsme pokračovali po celkem rovinaté cestě do 10 kilometrů vzdáleného Les Borgues Blanques, kde jsme si v místním městském parku udělali snídani a provedli ranní hygienu. U vodovodu byl s námi i místní bezdomovec a několik dalších jich polehávalo kolem. Ke snídani jsme si dali tousťák, chleba, sýr a paštiku a to vše zapíjeli teplým čajem. Pak jsme ještě snědli jako zákusek dvě jablka a už nastal čas jet dále směrem do Albáges. Tento úsek byl celkem rovinatý, ale místy foukal bohužel protivítr. Ve vesnici Albáges se ale ráz krajiny změnil. Údolí byla vystřídána pahorky a tak jízda byla velice náročná. Neustále jsme stoupali prudce nahoru a hned zase klesali dolů a tak se to opakovalo strašně dlouho. Ten úsek byl dlouhý asi 20 km a díky velikým převýšením a horku jsme ho jeli skoro dvě hodiny! Cesta to byla velice vyčerpávající a nekonečná. Překonávali jsme jeden kaňon za druhým a nikde neviděli konec. Vždy jsme viděli z jednoho vršku jen údolí a protější kopec a dále nic více. Bylo to nekonečné, ale pak to přece skončilo po dlouhatánském stoupáku do ve vesnice La Granadella. Tam jsme si dali asi hodinovou pauzu na sušenky, schladili trošku rozpálená těla a pak se zase vydali dále. Z La Granadelly byl nádherný výhled směrem dopředu. Před námi se rozprostíral obrovský kaňon se spoustou údolí a údolíček, pahorků a vrcholků, prostě fantazie! Trochu nám to připomínalo slavný Grand Canyon, ale v menším provedení. Odplatou za naše utrpení v kopcích bylo skoro 25 km dlouhé a pozvolné klesání tímto nádherným kaňonem až k velké řece Rio Ebre, konkrétně k městu Flix. Odtud jsme víceméně jeli 5 km po rovině údolím řeky až do města Asco. Přímo u řeky mezi Flixem a Ascem stála jaderná elektrárna obrovských rozměrů. Za Ascem začala silnice rapidně stoupat, což jsme ani ve snu nečekali. To 9 kilásků dlouhé stoupání v šíleném vedru bylo zabíjející. Přišlo to nečekaně a my ne a ne dosáhnout vrcholu. Dalo nám to pořádně zabrat, určitě mnohem více než nějaké Pyreneje. Bylo to hlavně způsobeno tím šíleným vedrem.Nevím přesně, kolik bylo převýšení, ale určitě to velký sklon byl. Pak už jsme jen jeli po náhorní planině přes vesnici La Fatarella a Vilalba Les Ares až do Batei, cíle tohoto dne. Cesta po té náhorní plošině už byla poměrně pohodlná. Žádný provoz, pěkný asfalt a ani slunce už tak nepálilo, jelikož čas postoupil do odpoledních hodin a navíc jsme se dostali do vyšší nadmořské výšky. Když jsme dojeli do Batei, tak jsme bez problému nalezli adresu, kde měli bydlet naši kamarádi. Jenže nikdo nebyl doma a tak jsme chvíli čekali. Asi po půl hodině jsem jim poslal SMS, že jsme dorazili na danou adresu a že nikdo nikde a tak co máme dělat. Během 10 minut přijel Přemek autem a vzal nás k sobě domů. Jak jsme se později dozvěděli, měli jsme jeho starou adresu a tak proto na ní nikdo nebyl. Bylo štěstí, že jsem měl jeho telefonní číslo a že jsem do té SMS uvedl, kde se přesně nacházíme a jen proto on věděl, kam pro nás má dojet. Dovedl nás tedy k sobě domů, vybalili jsme si všechny věci, zbaštili guláš, který pro nás připravil, vykoupali se po dlouhé době a pak už se jen v klídku váleli u televize a relaxovali. Přitom jsme také ještě baštili plno sladkostí a dalšího jídla. Tento velmi náročný den byl určitě jeden z fyzicky nejtěžších na naší trase doposud a tak byl velmi pěkně zakončen. I ta sprcha byla super. Naposledy jsme se totiž sprchovali ve Francii u moře. Lenka už poslední dny nemluvila snad o ničem jiném, než o tom, jak se těší na sprchu! No a i já jsem se na koupačku samozřejmě těšil. V tento den, i když cesta byla velmi náročná, tak jsme měli štěstí aspoň v tom, že jsme skoro celou dobu jeli po silnicích s nulovým provozem a kvalitním povrchem. Neustále také bylo na co koukat a tak kilometry docela ubíhaly. Byl to určitě jeden z nejzajímavějších dní doposud.
- Guest napsal(a) před 14 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.