Sedíme u pumpy v Andalsnes, ke známé cestě Trollů je to jenom pár kiláků. Na jihu se tyčí černé hory pocukrované sněhem, který ve výšce tisíc metrů drží i teď, na konci července. Na sever se rozléhá studené Norské moře. Tam kdesi v dálce leží Severní pól. Náš pohled ale směřuje k jihu, kam mizí malý červený bod, Ondrův Fazer. A jsme zase sami, zbytek dovolené proběhne v našem zaběhaném sólo tempu, jenom Janička a já.
Zbytek dne sice ještě co chvíli stočím zrak do levého zpětného zrcátka, kde však již neblikotá světélko Ondrova Fazeru, jenom šedý pruh silnice se kroutí za námi jako přejetý had. Je mi tak nějak smutno… Ale to jsme trochu předběhli, začněme pěkně od začátku. A je to tady. Celá ta léta čekání, shánění informací, slintání nad fotkami jsou pryč a my pojedeme do Norska. Po pár cestách po jižní a západní Evropě jsme zatoužili po místech, kde je možné si volně postavit stan a nikdo vás nehoní vidlemi, vzdálenosti jsou pořádně veliké a vedro z vás nevysává sílu v nekonečných zácpách měst zalykajících se automobily a smogem. Skandinávie. Nikdy jsem tam nebyl a proto i příchuť neznámého dodávala naší výpravě punc skutečného dobrodružství.
Původně se hlásilo několik lidiček, že by eventuelně měli zájem jet s námi, ale nakonec vydržel jenom Ondra, sólojezdec z Kroměříže na svém červené Yamaze FZS600 Fazer. A vlastně proč ne? Když mohou horolezci zdolávat osmitisícovky v mikrovýpravách a alpském stylu, proč ne my? Sice nejsem takový šílenec, abych sjížděl na snowboardu Everest jako kolega Petr Machold, kluk se kterým jsem seděl osm let v lavici a o kterém jsem si myslel, že ho docela znám. Ale já mám zase ty svoje motoúchylky a doufám, že z toho nikdy nevyrostu.
Na výpravu, o které jsme si mysleli, že se bude odehrávat pouze po asfaltu (ó jak jsme se mýlili), jsme zvolili náš starý, dobrý europa-turer Yamaha XJ600s, kterému doma říkáme samozřejmě Beruška. Nekonaly se žádné extra přípravy, mašina dostala na začátku sezóny novou zadní gumu, vyměnili jsme řetěz a rozetu, olejíček a nechali provést kontrolu ventilů po 48000 km. Ještě jsem namontoval na jaře alarm, ale hlavně jsem přes zimu postavil automatické mazání řetězu. Tato zařízení se dají koupit na komerční bázi v ceně asi 3000 Kč v mechanickém a asi 5000 Kč v elektronickém provedení. Já jsem si postavil elektronické zařízení asi za pětistovku sám, zhruba půlku z toho stál elektromagnetický ventil Bosch z Felície, zbytek součástky, krabičky a plošný spoj. Olej, kterým se pomalu přimazává řetěz, byl obyčejný minerální Super Mogul, co tátovi zbyl v garáži po žigulíku. Norsko mělo být právě tím místem, kde toto zařízení mělo projít zkouškou ohněm, vlastně vodou.
Co se týče kempinkového vybavení, stanu apod., vše již bylo použito na minulých výpravách. Jenom Janička si koupila nové outdoorové botičky a teplé motokalhoty s membránou u Pola v Drážďanech. Já jsem s sebou vezl svoje teplé zimní kalhoty od Modesportu, se kterými jsem byl na dovče jenom jednou, na jaře v roce 2001 v Chorvatsku, jinak jsem veškeré naše cesty jezdil v jeansech a podvlíkačkách. Janička se masochisticky rozhodla jet pouze v motokalhotech, já jsem svoje narval do bočního kufru a jel až do půlky Norska ve starých dobrých džínách. Ale aby se do kufru vešly, vyrobil jsem na horní kufr malou zahrádku, kam se přestěhovaly nepromoky. Jelikož mi bylo líto kupovat tento přídavný nosič za více než tisícovku v profi provedení, namontoval jsem nahoru přes čtyři šrouby silonovou plotnu co zbyla od bočních kufrů. Výsledek i mne překvapil svojí ucházející estetickou stránkou, ale zejména funkčností a bytelností (musím se pochválit, no…).
V pátek před odjezdem jsem za krásného počasí vyrazil brzo z práce, abych ještě zabalil nějaké ty drobnosti. Mezitím dorazil k nám, do Teplic, po celodenní cestě z Kroměříže Ondra, takže jsem pro něj zajel na místo srazu, odvezli jsme mašinu do garáže a vydali se domů. Večer po výborném papání od Janičky jsme strávili částečně balením, částečně kecáním o motorkách, cestování a prohlížením fotek. Ondra si pročetl nějaké testy ve starších Motorájích (má zálusk GSo od BMW). Když padla tma, ještě jsem hostovi ukázal nasvícený Teplický zámek, náměstí a morový sloup a pak už jsme šli hajat, protože vstávat bylo třeba brzy, čekala nás pořádná porce kilásků.
Den 1, sobota 19.7.2003, 49002-49622, 620km
Ráno vstáváme na můj vkus hodně brzo, přesouváme se do garáže a v 7:30 jsme již na cestě. Je sice trochu chladno, ale vypadá to na krásný, slunečný den. Hned za Teplicemi začínáme stoupat do Krušných hor a já konstatuji, že naložená mašina je poněkud línější než prázdná, přece jenom jsem s naloženým XJ letos ještě nejel. Na hranici vše probíhá OK, akorát Ondra konstatuje, že ztratil nějaký kroužek z konce laďáku, který zužuje průměr a pak to dělá menší kravál, ale Němci tentokráte neprudí. Sjížíme do Drážďan, překonáváme spousty semaforů a svedení do jednoho pruhu, stále se zde opravuje po povodních. Na začátku Drážďan projíždíme stavbou dálnice a zatáčíme na Neustadt, směr dálnice. Na autobahn dorážíme mezi devátou a desátou, ani už nevím, hodinky nepotřebujeme. Na prvním odpočívadle stavíme na sváču a hlavně pro špunty do uší. A pak už jenom šeď asfaltu, stále na sever. Jednou málem Ondru ztratím na křížení dálnic u Cottbusu, ale zvládáme to. Jedeme realtivně pomalu, tak kolem 120, protože Ondra by musel při vyšší rychlosti zalehávat. Občas se neudržím, trochu přidám a už mi začíná mizet.
U Berlína stavíme na další svačinu a pro benzín, 280 kiláků uběhlo jako nic. Je po poledni a okolo se plouží z aut vypečení motoristé, my jsme v košilích a kalhotech a je nám fajn. Pak už ale žár slunce začíná štvát i nás, takže honem do sedel. Jediným vzrušením na další cestě je sloup kouře kdesi před nám. Dojíždíme stau, ale auťáky nás pouští a za chvílí jsme u Passatu, který stojí u krajnice a šlehají z něj dvoumetrové plameny. Honem zatáhnout za plyn a pryč. Za Prenzlau jedeme chvílemi po staré dederónské dálnici a je to síla. Podélné přesahy panelů jsou jeden dva cetimetry, ale příčné (tj. mezi levým a pravým pruhem) občas i pět cm, takže raději jedeme s davem a nepředjíždíme. Navíc se tato dálnice likviduje a staví nová, takže co chvíli jsme svedeni do protisměru a jsme rádi, když se to šine šedesátkou.
Za Prenzlau najíždíme na jakousi dálnici směr Sasnice, kterou nemám ani v mapě, ani v mapách na webu nebyla. Chvíli po ní jedeme, ale pak už mi to přijde nějěké dlouhé a zastavujeme na odpočívadle. Jsme oblepení od much a je nám trochu i zima, protože i když svítí slunce, vane celkem silný západní vítr. Také co chvíli míjíme skupinky větrných elektráren. Podle mapy zjišťujeme, že jsme na jakési dálnici Prenzlau – Neubrandenburg poblíž města Golm. Rozhodujeme se sjet z dálnice a jet dále na sever po normálních silnicích, máme už autobahnu po krk. Pokračujeme relativně pomalu (omezení rychlosti, vesnice apd.) přes Freiland až do Anklamu, kde vjíždíme do brutální zácpy. Davy Germánů v autech se valí k Baltu, vždyť je sobota. Na mašinách není problém to objet, akorát musíme dávat pozor, aby někdo náhle neotevřel dveře, přece jenom sluníčko pálí a auta při popojíždění začínají mít problémy s chlazením.
Pokračujeme dále na sever v koloně přes Greifsewald až do Stralsundu, kde dorážíme k další zácpě, tentokrát kvůli mostu na Rujánu, který nepobere tolik aut, kolik jich přijíždí. Ale i s kufry se nám daří to předjíždět, akorát ztrácíme kdesi vzadu Ondru, naší nemá ty nervy jako já, ale na mostě už jsme zase spolu. U obce Semtens bereme podruhé benzín, přece jenom XJ jede už zase na rezervu. A pak zase hup do kolony směr Bergen. Chvilku po páté jsme před Sasnicí svedeni na přístav Murkan, odkud pojedeme na moře. Právě odjíždí trajekt, náš pojede až za dvě hodiny. Máme dost času, takže se nejprve vysvobodíme z motohadrů a pak rácháme spařená těla v moři. Pro Ondru je Balt zcela nová zkušenost, ani medůzu nikdy neviděl. To my, starý struktury, který zde za komančů trávili každé léto, ať už na Usedomu, nebo na Rujáně, se jenom vracíme do dětství. Když už nás to nebaví, jdeme si sednou do hospody na kafe, minerálku a Ondra na pivo. Sice je zde drahé, ale proti tomu, co ho teprve čeká…
Když už je po osmé, jedeme do přístavu, naplníme na záchodech vodu do flašek (mají blbé baterie a láhev se tam moc nevejde), pak už se necháme odbavit u okýnka a jsme posláni do jedné z mnoha řad na shromaždišti. Lístky máme už z domova. No jó, to jsem vám ještě nevyprávěl, jak jsem kupoval lístky. Původně jsem měl vyhlédnutou loď Scandilines v 21:45 z Rostocku, která jede celou noc a do Trelleborgu dorazí až ráno skoro v sedm hodin. Plánem bylo vyspat se na lodi. Zašel jsem do Čedoku u nás v Teplicích, kde si lze předem lístky koupit. Tam říkali no problemo, ale musím zaplatit zálohu, ještě než se pokusí lístky bookovat. OK, zaplatil jsem zálohu. Avšak za pár dní mi volají, že loď je plná, ale můžu jet ve stejnou dobu ze Sassnice. Avšak lodi z Rostocku jezdí mnohem dále a stojí jenom o pět euro víc. Tímto trajektem budeme v Trelleborgu někdy po druhé hodině ráno, takže se moc nevyspíme. Ale protože byla už složená záloha, tak jsem vzal oba lístky na tento spoj, pro mě i pro Ondru (cena 45Eur za mašinu a dva lidi).
Čekáme na seřadišti a konstatujeme, že je to zde samý Čech. Vedle nás je celý autobus, jedou do Laponska. Kecáme s řidiči a kupujeme si u nich Dobrou vodu, Ondra pár plechovek piva. Za námi v autech je spousta rybářů z naší domoviny. Zatím jde vše fajn, z hledání přístavu a odbavení jsem měl strach, ale vše klape jak má a zbytek výpravy to asi bere jako samozřejmost. Parchanti…
Po deváté přijíždí trajekt, vyplivává miliony aut, lidí a autobusů a pak jedeme dovnitř my. Lodníci mluví jenom švédsky, takže jim moc nerozumím, ale staví nás do nějakého výklenku mezi nosníky. Jsme už na stojánku, ale raději čekáme, Janička zatím šla zabrat místa. Mezitím najíždějí kamiony, ale nějak jim to nevychází, takže nás žádají, abychom přeparkovali o deset metrů dále, do jiného výklenku. Tam už jsme zastaveni auty, takže dáváme mašinu na hlavní, ředíme kvalt, stkáme pod kola gumové špalky a jdeme nahoru. V podpalubí je s námi jakýsi německý pár na BMW R1100S, mají na mašině najeto asi 3000km a jsou nabaleni jen zlehka. Jedou taky do Norska, ale spát asi pod stanem nebudou. Umí jenom německy, takže konverzace nám moc nejde, přece jenom nejsem nějaký šprechtofil, ale jsou z Mnichova, pak jeli autovlakem do Rostocku a posledních 100km už v sedlech. Když jim sděluji, že máme v zadcích asi 600km, tak málem padají do mdlob. Měkejši…
Díky tomu, že nás nahnali na loď ještě před auty a autobusy, mohla Janička nahoře ukořistit místa v jednom takovém „kupé“ asi pro dvacet osob, jsou tu s námi skoro samí Češi. „Označujeme“ místa svými svršky a helmami a jdeme se projít na palubu. Na té nejhořejší, otevřené, to pěkně fučí, motory kdesi v trupu vesele vrní a my mizíme kamsi do černé tmy. Míjíme krásně osvětlený protitrajekt, pak ještě nějaké ty vesnice na pobřeží, maják, a to je vše, pevnina je za námi. Moře je jako rybník, loď se vůbec nehoupe, ale začíná být docela kosa, takže jdeme dolů, do kabiny.
Sedačky jsou tu snad ještě méně pohodlné než ve staré karose, přesto se mi daří zaujmout jakousi pozici, kdy je jistá možnost, že bych usnul. Ale lidi kecají, navíc česky, alespoň že se nám podařilo prosadit zhasnutí. Myslím si, že nikdy v tomhle bordelu neusnu, když tu náhle mě probudí zacinknutí a hlášení, že budeme přistávat. Spal jsem skoro tři hodiny, zázrak! Jdeme k mašinám a čekáme, až loď přirazí. Začínáme zahřívat mašiny, ale madam od BMW se to moc nelíbí. Asi nikdy o zahřívání neslyšeli, bavoráci jedni zmlsaní. Ukazuji ještě Janě vedle nás stojící obludu – SUVčko Porsche Cayenne – a už nás loď vyplivává do tmy tmoucí. Jsme ve Švédsku.
Vyjíždíme z přístavu na silnici vedoucí přímo na sever směr Malmö. Nic není vidět, akorát cítíme nějakou celulózku, takže jedeme asi třicet kiláků, když tu se nám zdá, že by zde mohla být místečka pro přespání. A opravdu, zajíždíme asi dvěstě metrů od silnice na jakousi louku k lesu, kde parkujeme mašiny, vytahujeme karimatky a spacáky a uleháme jen tak, pod širák, dospat. Nad námi se černá nekonečný vesmír přeškrtnutý napříč Mléčnou dráhou. Jak mi tenhle pohled v městě chybí. Ale pak už se mi klíží oči a usínám kdesi uprostřed Skane a je mi strašně fajn, i když mě z únavy trochu bolí hlava.
Den 2, neděle 20.7.2003, 49622-50330, 708km
Budím se kolem sedmé, kolem mne tiše šelestí tráva poněkud zvlhlá ranní rosou a z nedaleké silnice sem lehce doléhá dopravní ruch. Pomalu se zvedám na karimatce a rozhlížím se. Na kousku cesty, který vidím mezi polem a lesem, propluje modrý šestimetrový kabriolet, patrně Cadillac Eldorado ze sedmdesátých let. Stočím zrak k nebi a tam není ani mráčku, jenom krásná světle modrá obloha. Bolí mne sice stále hlava, ale tento pohled mi zlepšuje náladu. Dnešní plán je jasný – jet stále na sever až do Osla a to je pěkně daleko. A na přesunovou etapu je tohle počasí ideální. Vaříme si snídani, beru si i prášeček a doufám, že se o zlepší. Kolem osmé sjíždíme po mokré louce bez problémů k silnici a vnořujeme se do provozu. Auta nejezdí moc rychle, však taky ve Švédsku platí na normálních silnicích maximálka 70km/h. Není to moc a protože jsou zde silnice povětšinou rovné a široké, přijde to člověku ještě pomalejší. Ale za chvíli si zvyknete a pak už to jde. Navíc máme respekt ze strážců zákona, zde ve Skandinávii se platí pěkně tučné pokuty…
Ze silnice se stává dálnice a my míjíme Malmö. Zastavuji u pumpy, abychom si mohli nabrat vodu. Janička jde na záchůdek, my s Ondrou kontrolujeme mašiny (řetěz a tak podobně). Mezi tím nám krátí čas místní šílenec s Volvem 240, na němž má přidělané velké křídlo a široké gumy, když projede nedaleký kruhák smykem, protůruje motor ke sto metrů vzdálenému dalšímu objezdu, který absolvuje stejným stylem. Jó, když musíte jezdit půl roku po sněhu, zanechá to ve vás hluboké rány :o)
K pumpě doráží jakýsi padesátiletý Němec na K1100 v černé barvě oblepeném samolepkami a liščím ocasem na kufru. Prý jede na Nordkapp. Sám. Má na to tři týdny dovolené. Kčko má najeto něco přes sto tisíc kiláků a prý je v pohodě. A hlavně si chválí ABS, to prý je fajn vynález. Vyprávím mu o Jirkovi Bašném a jeho stotisícovém K a dobře si rozumíme. Tak mě napadá, mluvili jsme anglicky nebo německy? Už si nevzpomínám. Zvláštní… No nic. A jedeme dál. A na sever. A pořád po dálnici. Šolíchám to kolem povolených sto deset, což není žádný fofr, ale docela to odsýpá, protože zhruba stejnou rychlostí jedou i ostatní. Někteří trochu míň, někteří trochu víc, ale žádný stres. Není to jak v Německu, kde dáte levý blinkr, počkáte dvacet vteřin, pokřižujete se a chcete začít předjíždět. Levé zrcátko, ok, pravé zrcátko ok, vzuuuuum poršák, hmmm, tak toho jsem neviděl…
Okolní krajina je plochá, samé pole, sem tam falunskou červení natřený statek nebo jenom dřevěná stodola. Dálnice se po čase stáčí k moři a vidíme vlevo za vodou Dánsko. Tam se také podíváme, ale na to je času dost. Zastavujeme po dalších asi 100km u pumpy, abychom si neoseděli prdelky. Dáváme si nějakou svačinu a máváme na odjíždějící český kamion. A pak zase jedeme dále. Předjíždíme náš truck, jak to ten den budeme dělat ještě několikrát. On jenom sedí, šine se devadesát k obzoru, ale my musíme zastavovat častěji a taky motorky potřebují po čase dostat nažrat. Zajíždíme do města Asa (to první A je s kroužkem, ale nemůžeme chtít od těch počítačů zázraky), kde je pumpa. Ty jsou sice i u silnice, ale nějak jsem se blbě zorientoval a zajel pár kiláků do vnitrozemí. No nevadí. Naléváme mašiny a platíme kartou. Funguje zde poprvé a naposledy i moje Visa Electron. Tahle karta prostě občas v cizině chodí, občas ne. Na Slovensku s ní problém nebyl, v Rakousku taky chodila, dokonce i v Itálii, ale na sever od Teplic, ať už v Německu, nebo ve Skandinávii ani náhodou. Budiž Asa pochválena.
Postáváme u mašiny a okukujeme Chevrolet Impala z roku 1959 v azurové barvě, který za zpěvu osmiválce právě dorazil. Je sice trochu místy orezlý, ale na svůj věk vypadá docela dobře. Akorát vevnitř je vzhledem k velikosti kufru a motoru nějak málo místa vzadu. A ty nízké sedačky, nebo spíše lavičky, na kterých se má sedět! Tak ty bych nemusel. Fotím si ho ještě svým malým digitálem a jedeme dál. Projíždíme Göteborgem, ze kterého si pamatuju jenom to, že na dálnici přibylo pruhů a aut a že jsem díky andělu strážnému minul díru v silnici, do které by se dala strčit půlka pěkně velkýho melouna. Všimnul jsem si jí, až když bylo pozdě, ale jenom tak kolem nás proplula a nechala nás žít. Ufff. Na druho stranu musím uznat, že to byla od vylodění první džuzna v silnici co jsem viděl.
Na konci dálnice stavíme u odpočívadla, dáváme si pozdní obídek a konstatujeme, že je nechutný vedro. Ale zase jsme už kousek od Norska a to v nás budí naději. Na parkovišti stojí krásný hot rod a nějaké jiné americké káry, které ani neznám. Honem s nim na digitál, ať se můžu pak chlubit v cestopise. Ve tři hodiny vyrážíme na další cestu. A jedeme dál. To už jsem psal, ne? Je to nuda, už ani nevím, jak mám držet plyn. Jediné vzrůšo je český forman s nějakými turisty, který byl s námi v noci na lodi. Předjíždím ho lehce prasáckým stylem, za což se tímto omlouvám, ale nějak mi to nevyšlo. Já jsem jinak velice krotkej a mírumilovnej, fakt!
Míjíme ještě pár Impal a Eldorad a dojíždíme k hranici. Je to most stovky metrů nad fjordem zaříznutým do krajiny. Stavíme na druhé straně a jdeme si udělat fotku s cedulí. Jsme tady, jsme v Norsku! No, pocit euforie poněkud přebíjí fakt, že je strašný vedro. No tak popojedeme, ne? Před Oslem najíždíme na placenou dálnici (formou mýta), ale mašiny to mají zadarmo, takže jenom projíždíme bránou pro abonenty a hurá dále na sever. Když už jsme zase na suchu (asi po 300km), zastavujeme u pumpy a tankujeme na norské poměry nechutně levný benzín (8,69NOK, tj. při kurzu 1NOK=3,9CZK je 33,90 za litr). Spotřeba je hluboko pod 4,5litru a za celé Norsko se této hranici ani vzdáleně nepřiblíží (jezdí se tu fakt pomalu).
Dojíždíme do Osla, nějak se mi nedaří navigace, ale nalézáme třeba odbočku na poloostrov Bygdøy, kde se nacházejí slavná muzea Kont-tiki, Fram apd. To se bude hodit, chceme se tam zastavit na zpáteční cestě z Norska, kdy opět pojedeme před Oslo. Nakonec se po pár blouděních, projezdu pár mýt a tunelů dostáváme k silnici, která vede nahoru z města do sportovního střediska Holmenkollen (viděl jsem nahoře na kopci skokanský můstek a pak už jsme to nějak trefili). Procházíme se pod můstkem, obhlížíme běžecký areál i vyhlídku na město a spíše se snažíme rozhýbat těla a nějak přežít.
Ještě se jdeme s Janou podívat k soše trolla a až u něj zjišťujeme, že je celý z betonu. Firmě Skanska na nějaké stavbě zbylo pár mixů, tak ho tu postavili :o)
Z Holmenkollenu sjíždíme dolů do centra a jakoby zázrakem nalézáme cedule na Vigelandův park (v průvodci sice píší Frognerův park, ale ve skutečnosti jsou zde cedule na Vigelandův park – Vigelandsparken, takže se budu držet tohoto označení). Orientuji se pouze podle plánku městských autobusů v jakémsi letáku o Oslu (sebrali jsme ho předtím na hranici), nic jiného nemám, ale stačí to, čtvrť Majorsruen nacházíme. Cestou sice vjedeme omylem na parkoviště u hřbitova, ale nakonec se dílo daří. Vigelandův park, to je přesně ten, který se objevuje v každém průvodci a jsou tam ty sochy z lidských těl, přece. Určitě jste o něm slyšeli. A jestli ne, tak teď už jo.
Centrem parku je dvanáctimetrový obelisk jakoby z propletených těl obklopený žulovými sochami představujícími koloběh života, jak jej viděl Vigeland. Zejména sochy dětí jsou parádní. Takže až pojedete do Osla, nezapomeňte si park prohlédnout!
Je už 8 pryč, když vyrážíme pryč z města nalézt nějaké nocování. Jedeme po jakémsi mnohaproudém průtahu plném aut, ale daří se mi napoprvé nalézt odbočku na silnici E18, ze které pak sjíždíme na E16. Ta nás vyvádí ven z města a hned začne také stoupat, ale moc si neužíváme. Sice není moc provoz, ale je to pořád padesát nebo sedmdesát a každých pár set metrů automatický radar. Hnus fialovej. Ploužíme se na sever podél jezera Tyrifjorden a rozhlížíme se po místě na spaní, ale nikde nic. Buď pole, nebo ohrazená pastavina. A když už je někde kousek lesa, je v něm domeček. Před Henefossem odbočujeme doprava na Jevnaker a tato silnice, ztěží viditelná na naší mapě osmistovce, už vypadá nadějněji. Nakonec vjíždíme do jakéhosi většího lesíka. Ok, to by mohlo jít. Sjíždíme na lesní cestu a jedeme kus od silnice, kde nalézáme na kraji lesa u pole docela dobrý plácek. Nedaleko stojí jakási chata, ale má zabedněná okna a 150 metrů to bude. Nemáme vodu, je půl jedenácté v noci, je pořád světlo a otravují nás komáři. Vaříme si večeři a rozhodujeme se spát pod širákem, je pořád príma teplo.
Po večeří se rozhoduji vydat na průzkum a najít vodu. Nejprve jdu k tomu domečku. Ten však nemá zavřené okenice, ale rovnou jsou okna na západní straně zazděná. Na opačné zase pro změnu nejsou žádná, jenom černé díry jako vypálené oči. Vedle domku je na zamčené víko od kanálu, pod nímž je slyšet tekoucí voda, ale vlézt do budovy mám strach. Je tam tma a do něčeho bych taky mohl šlápnout. Také anglický nápis „Ježíš přichází“ na zdi ve mně kupodivu nevzbuzuje žádné kladné emoce. Vlastně si vzpomínám na Johna Torturra jako šíleného hráče kuželek jménem Jesus z filmu Big Lebowski :o) Uléháme tedy bez vody ke spánku na kraji lesa, ale nedaří se mi usnout, mám všechny smysly napnuté a čekám, až nás někdo přijde zamordovat. Nikomu se ale nechce, jenom komáři mají chuť na naši krev a hladově bzučí kolem spacáku, takže se musím celý zavřít dovnitř a dýchat dírkou velikosti pětikoruny…
Den 3, pondělí 21.7.2003, 50330-50603, 273km
Nechápu jak je to možné, ale usnul jsem. Budím se s leknutím asi v osm ráno. Roztáhnu zip spacáku a konstatuji, že je sice světlo, ale nějak se nám začíná obloha zatahovat. Vždyť jsme v Norsku. Hurá! Bez snídaně balíme mašiny, mezitím okolo nás procházejí dvě paní s pejskem na procházce. S širokými úsměvy nás zdraví. To já kdybych potkal ráno v lese tlupu motorkářů. Vracíme se po písečku na silnici a jedeme do Jevnakeru, kde jsme přesně v devět hodin, protože zrovínka otevírají obchod. Chceme si koupit chleba a nějakou vodu v petflašce. OK, chleba jsme našli. Nejlevnější je Kneipp, dalo by se to přirovnat ke grahamovému chlebu, ale je poněkud měkčí uvnitř a špatně se krájí na slabší plátky (zejména pokud to děláte „rybičkou“). Kupovali jsme jej pak už pořád ze ceny od 5 do 13 NOKů, podle vzdálenosti od civilizace. Co se týče vody, je to horší. Mají akorát limonády, pěkně drahé a navíc vše ve vratných lahvích. Jó, ekologie. Když si vzpomenu, jak je naše vlast pokryta petflaškami a igelitovými pytlíky, dávám Norům za pravdu. Takhle bychom to měli dělat. Mám však obavu, že já osobně s tím asi moc neudělám.
Odjíždíme z Jevnakeru podél jezera Randsfjorden a chceme zastavit, až někde bude odpočívadlo a zbaštit chleba na sucho, ale jsou to samé pole ve svahu nebo domečky v háječku, nic pro nás. Dojíždíme až do Brandbu, kde vidím na kopci kostelík. Intuitivně tam zatáčím a zastavuji na krásné travičce. Kolem svatostánku se rozkládá, jak je v Norsku běžné, hřbitov a na něm kromě erárního nářadí na hrabání cestiček, kýblů a konývek, také teče erární pitná voda. Jsem já to ale hlavička, musím se pochválit :o) Zašumí plynové vařiče a za chvilku už snídáme Kneippbrod a kafíčko. Zatímco doplňujeme energii, zatahuje se úplně a sem tam spadne kapka. No co se dá dělat, asi budeme dneska moknout.
Míjíme nějakou budku s nápisy v Norštině. Chápu, že by se mělo platit nějaké mýto, ale nikde nikdo a nerozumím tomu, takže jedeme dále, nějak se to vyvrbí. Cesta vede dále po náhorní plošině, nemám jí na své mapě, ale jedeme pořád dopředu a snad někam dorazíme. Naštěstí Ondrova mapa tuto cestu obsahuje, takže průběžně kontroluje postup a dal by vědět, kdybych někde blbě zatočil. Stejně není kam. Jsou tu jenom pastviny pro krávy a spousta jezírek s maličkými rybářskými chatkami. V jednu chvíli musíme přejet přes cestu, kterou právě překonalo početné stádo dobytka a je pěkně zablácená, ale i to zvládají naše mašinky v pohodě, za což jim musím skutečně poděkovat.
Ani nevím jak, opět jsme na asfaltu a dojíždíme do města Skãbu. Na křižovatce je cedule ke kempům, jeden doleva 3km, druhý doprava 7km. Jdeme zkusit ten bližší. Sice jsme cestou viděli príma plácek na stany, ale tak nějak bychom se rádi po těch třech dnech umyli. Kemp nacházíme snadno, je tam pár chatek, jedna rodinka se dvě caparty a něčím, co není stan, ale už by se dalo říci s klidem šapitó. Pak je tu ještě norský pár s terénním pick-upem Mazda B-Fighter a speciální kempinkovou nástavbou vzadu na korbě. Zajímavé řešení. A pak nějaké stařenky v jedné z chatek. Mezitím vylézá z baráku správce. „Kolik by stála jedna noc za dva stany?“ táží se anglicky. „To je 75 za jeden stan, dohromady tedy…,“ zamyslí se, ale já mlčím a rozhodně nehodlám doplnit 150, jak by se na šprta slušelo. „Za stovku to bude OK,“ konstatuje majitel a my to berem.
Stavíme stany, sušíme nepromoky, nakonec i vylézá sluníčko a dělá se takové krásné oblačno, kdy chvíli svítí sluníčko a chvíli je mlha, protože právě přes kemp přelétává mrak. Ve sprchách je teplá voda zdarma (poprvé a naposledy v Norsku, jinak vždycky chtěli za teplou sprchu 10NOK) a elektrický plotýnkový vařič. Myjeme se pořádně včetně hlav, takže už nevypadáme, že se češeme každé ráno gothajem :o) Vařič také nezahálí, teplá strava je fajn. Večer se jdeme všichni ještě trochu projít, ale všechny cesty vedou k domům, takže to po pár kilometrech po silnici vzdáváme a vracíme se do tábora. Ještě cestou obdivujeme travou porostlé střechy. Jsou obroubeny dřevem a mezi hlínou a rámem je izolace z březové kůry, aby dřevo nemokvalo a nehnilo. Zajímavé…
Den 4, úterý 22.7.2003, 50603-50792, 189km
Ráno, ač se mi tomu nechce věřit, je opět krásné počasí a místy mezi mraky velkými jako Manhattan svítí sluníčko. V noci jsem šel na záchod a zrovna jsme v jednom takovém kumulu byli. Slabé světlo se rozptylovalo v mlze a připadal jsem si jako v nějakém hororu. Wow.
Jedem nejprve do centra Skãbu, což je pošta, pumpa a sámoška-smíšenka. Kupujeme nějaké to jídlo a Ondra by rád lepidlo na boty, nějak nezvládají to vlhko a stávají se poněkud žralokoidními. Mají sekundové za 16 a pak skutečné lepidlo na boty asi za 30 NOK. Necháváme volbu na něm, ale ten jen mávne rukou, že to koupíme později. No tak jo. Pokračujeme z města na jihozápad, sjíždíme k řece a najíždíme opět na šotolinu. Míjíme opět podobnou budku s mýtem a nikde nikdo. Neřešíme to a jedeme dále. Silnice od vody stoupá opět na náhorní plošinu. Jedeme, kocháme se, užíváme si krásného okolí, přírody i vlídného počasí. Dojíždíme až k parkovišti. Zastavujeme a jdeme se podívat, co to tu mají. Aha, na kopci nad nám i je zrekonstruovaný archeologický nález odchytiště sokolů. Tak to jdeme prohlídnout, ne?
Vylézáme na plochý vrcholek, odkud se nám naskytne překrásný výhled na náhorní planinu národního parku Jotunheimen (Domov obrů) lemovanou v dálce zelenými horami, na nichž i nyní, v plném létě, místy leží sníh. Tato krása se nedá popsat, to se prostě musí prožít. Navíc mne uchvacuje velikost celé té scenérie a tím pádem i její absolutní nevyfotitelnost.
Co se týče odchytiště, tak to je jen takový „bunkr“ z klád zamaskovaný kameny a vegetací. Celé to fungovalo tak, že ve skrýši byl ukrytý lovec, který odtud ovládal pomocí provázků nedaleké zařízení. To se skládalo ze dvou sloupů. Na jednom z nich byl falešný sokol, který měl případného lovce ze vzduchu ujistit o tom, že vzduch je „čistý“ a nehrozí nebezpečí. K vrcholu druhého sloupu byl na provázku připoután holub, který mohl trochu létat okolo a lákat na sebe divokého sokola. Ten když přiletěl a holuba chytil do pařátů, tak spadnul i s kořistí na zem, kde lovec na dálku aktivoval provázkem košové pasti a dvojici chytil.
Úspěšnost celého tohoto zařízení byla tak dva tři divocí sokoli za sezónu, ale i tak se jim to prý prudce vyplácelo. Sokolnictví bylo ve středověku pod trestem smrti povoleno jenom králům ať už evropským, nebo arabským, a ti platili velice dobře za vzácné lovecké ptáky. Největší finta byla v tom, že muselo jít o dravce chyceného v divočině, který se naučil od rodičů lovit. Uměle odchovaný pták toto tak dobře neuměl nehledě na to, že bylo stejně zakázáno vybírat jim hnízda (pokud by se k nim vůbec někdo do těch skal dostal). A právě zde na severu tito dravci rádi hnízdí a vyvádějí mláďata, aby se pak vydali na tah do jižních krajin. To mi připomíná místo ve Francii v Centrálním masivu, kde jsme před lety na naší cestě navštívili pozorovatelnu divokého ptactva, které údolím Rhôny táhne do Afriky právě ze Skandinávie. Teď ještě zajet do tý Afriky :o)
Jedeme nějakou dobu po této krásné planině, párkrát zastavujeme na focení, ale jinak se hlavně snažíme vnímat tyto krásné chvíle a navždy si je zapamatovat. Nikdy jsem krásnější a úchvatnější krajinou nejel. Až doposud měl Ondra pocit, že ho někdo ošidil. Tak se těšil do Norska a pořád nic, krajina jako u nás, sice občas nějaké to jezero, ale takových už člověk viděl. Doufám, že teď už změnil názor. Dojíždíme k mýtnici, kde sedí nějaká babka a vybírá peníze. Je zde i cedule a informace v angličtině.
Posílám Janu zaplatit 30NOK za mašinu a mezitím si to čtu. Aha, takže u té první budky jsme si měli vzít nějaký papírek a dát do něj razítko a tady ho předložit. Kdo přijede bez papírku, zaplatí dvojnásobek. Mezitím přichází Jana a vece, že po ní bába furt chtěla nějaký papír, ale že jí nerozuměla, tak že jí dala 30NOK a moc s ní nediskutovala. No hlavně že se to vyřešilo :o) Naštěstí za mýtnicí začíná asfalt, takže můžeme jet trochu rychleji. Ale fučí zde pěkně vítr a je docela zima. Najíždíme na silnici 51, na které panuje docela rušný provoz. Zastavujeme na odpočívadle a hodláme si dát obídek.
Vítr pěkně zebe, takže ani nehodlám dělat pití, jenom Ondra se rozhodne uvařit si polívku. Mě stačí chleba a lovečák. Janička nemá hlad a vyráží s foťákem na nedaleký kopec spáchat nějakou tu dokumentaci, my zatím ukájíme nízké pudy. Musím si dát na hlavu čepici, jak to tu studeně fouká. Jana chodí v šátku a Ondra si nadává, že ho nenapadlo si něco takového přibalit k té tuně konzerv, co s sebou vláčí.
Když chceme odjet, zjišťujeme, že motory jsou po dvaceti minutách úplně studené a musí se na sytič znovu ohřát. U Xt se mi tohle občas stává, ale u 4 válce poprvé. Pokračujeme dále na jih, kde chceme odbočit na západ a zkratkou se připojit na silnici E16. Cestou nás chytá přeháňka, takže zastavujeme v jakémsi dřevěném městečku plném turistů, dřevěných sošek trollů, roláků a ovčích kůží a Ondra si vybírá z bankomatu hotovost, až dosud vše platil kartou nebo u mě na „sekeru“. To my jsme si vezli z domova 3300NOKů, které jsme si pořídili přímo v bance. Museli jsme sice pár dní čekat, ale to pohodlíčko…
Ač jsme jeli podle map s měřítky značně malými (moje měly 1:1 800 000 a z internetu stažený Michelin asi milion, Ondrovo Marco Polo byla osmistovka) a zkratky tam byly kresleny poněkud jinak než ve skutečnosti (třeba podle mapy odbočovala silnice ve městě – na mapě v kolečku – v reálu byla odbočka třeba pět kiláků za obcí), nakonec zkratku nacházíme a po trochu horším asfaltu se dostáváme nakonec až na onu silnici E16. Naším dalším dnešním cílem je vodopád Vettifoss, nejvyšší v Norsku. Silnice E16 stále pomalu stoupá až ke křižovatce se silnicí 53, na kterou odbočujeme. Pojedeme chvíli kolem jezera Tyin, za jehož modrými, studenými vodami hledíme na srdce Domova obrů, horský ledovec a jeden z jeho splazů. Je tu pěkná kosa, takže honem pryč.
Když se před námi objeví nejvýchodnější cíp fjordu Sognefjorden, jsme ve výšce snad tisíc metrů nad jeho hladinou a dlouhatánským traversem ve stěně, kterou padá pevnina dolů k moři, sjíždíme až dolů k hladině. Jsme ve městě øvre Ardal, které je na norské poměry nechutně průmyslové, protože je tady nějaká továrna. Stáčíme mašiny do bočního údolí a jedeme vstříc vysněnému vodopádu. Cestou míjíme kemp, ale chtějí stovku za stan a je tu nějak živo, takže jim děkujeme a jedem dále. Silnice míjí krásný vodopád a končí na malém plácku před závorou. Je tu pár aut, takže i my zde necháváme mašiny a jdeme se projít k nedalekému vodopádu. No, nedaleký je možná v norských měřítkách.
Je sedm hodin a my jdeme po dvoumetrové cestičce nad říčkou kolem dalšího krásného vodopádu až k mostu s bránou. Za ním už na nás čekají naše průvodkyně, kozy. Jsou velké asi půl metru, mečí a strašně se jim líbíme. Pocházejí z kozí farmy někde nad námi, odkud je přes den pouštějí dolů k silnici jako chodící reklamu. Na farmě je možné se ubytovat, pojíst kozího sýra apd., ale nedá se tam dojet na mašině. Mezitím začíná pršet, takže se schováváme pod převis, kozy se shluknou kolem nás a vydávají ty legrační zvuky. Za chvíli už jenom kape, takže pokračujeme dále.
Naštěstí proti nám běží od vodopádu jakýsi joggín, takže se kozy otočí a běží za ním. Naše radost netrvá dlouho, za chvíli se za námi objeví další běžec a kozy jsou tu zpátky. Táhneme je za sebou až k dalšímu mostu přes potok s brankou (aby neutekly). Dorážíme až k turistické chatě Vetti, která je teď v osm večer zavřená. Ondra se těšil, že si tam dá pivo… Já jdu v džínech a turisticky použitelných motobotech, takže jsem v pohodě. Jana má trekový boty, takže je na tom z nás nejlíp, ale má na sobě zateplený motokalhoty, které jsou sice fajn na mašině, ale při aktivním pohybu se v nich potíte jako prase membrána nemembrána. Ondra je celý v kožené kombinéze, na nohou má závodnická oslajdrovaná motoperka s pěknými žraloky pod patami a není mu zrovna do zpěvu. Od chaty je to už jenom kousek, asi tři kiláky, ale v terénu vhodném možná tak pro kamzíky, navíc je skála mokrá a tráva a hlína taky. Přesto se nám daří nakonec se nějak k tomu vodopádu před devátou večer doplazit.
Jó, tak tady už je fajn. Sedíme na kamenech, fotíme a nakonec se s Janou rozhodujeme jít trochu blíž, ale moc to nejde, kameny kloužou, takže raději neriskujeme a vracíme s k Ondrovi.
Cesta zpět je věrnou kopií cesty tam, až na to, že už tam nejsou kozy. Asi půl kiláku za chatou Vetti potkáváme mladou rodinu se třemi malými dětmi (jedno z toho mimino na zádech), kteří se nás ptají, jak je to daleko. Když jim popíši cestu, vzdávají to a vrací se také. Dorážíme k mašinám už docela pozdě, asi v jedenáct v noci, ale je pořád docela slušné světlo. Na ceduli, kterou jsem předtím přehlédl, se píše, že k chtě Vetti je to 4850m, takže jsme si dali túru asi 15 kiláků. No, vždyť jsem říkal nedaleko.
A co teď??? Za chvíli si setmí a navíc začíná zase pršet. Rozhodujeme se jet směrem na kemp a kdybychom cestou viděli nějaký flek, tak tam zapadneme. Místečko se objevuje po necelém kiláčku, na konečné autobusu. Je tam sice domeček, ale proti němu, hned pod tím prvním vodopádem, stojí norský karavan a za ním by to šlo. Najíždíme tam s mašinami a pod stromy stavíme stany. Mezitím na nás zahájili frontální útok všichni komáři z okolí. Samozřejmě že když postavíme stany, přestane pršet. Ale mě už je to jedno, jsem pořádně utahanej a usínám za řevu padesát metrů vzdálené Niagáry jako miminko.
Den 5, středa 23.7.2003, 50792-51050, 258km
Noc poskytla komárům čas na odpočinek, takže mohli ráno opět zaútočit v plné síle. Pod plnou palbou se nám nějak daří udělat si snídani a dokonce se i zajít trochu ošplíchnout k vodě, i když odkrytí holé kůže je pro tyto krvežíznivé mrchy neodolatelným lákadlem. Vracíme se zpátky do øvre Ardal, odkud má vést odbočka nahoru do Jotunheimnen přímo k ledovcům, ale nějak se nám jí nedaří ve městě najít. Nelámu navigaci přes koleno a rozhoduji se vzít to jedodušší cestou přes fjord. Ten je samozřejmě potřeba přejet trajektem, ale to mi vrásky nedělá. Kdybych v tu chvíli věděl, kolik bude přívoz stát, tak bych objevení zkratky věnoval mnohem více úsilí. Po silnici číslo 53 pokračujeme na západ přes Naddvik až k přívozu. Ten se objevuje celkem nečekaně za jednou zatáčkou a ani nemáme připravené peníze, takže Janička musí dozadu do kufru. No něco u sebe měla, ale 78NOKů rozhodně ne. Je to v podstatě třetina denního rozpočtu při našem obvyklém cestovním rytmu 1x kemp, 1 plná nádrž a nějaké to jídlo. Platíme a najíždíme na palubu. Přívoz po chvíli odráží a už si to svištíme po fjordu. Já píšu deník, Ondra lepí boty vteřinovým lepidlem, které si koupil.
Samozřejmě za dvojnásobek ceny toho lepidla tehdy ve Skãbu. Nalodil se s námi kromě vozů i autobus se španělskými turisty. Tak ty jsem na cestách ještě nepotkal, asi se přijeli schladit. Netrvá to ani moc dlouho, a jsme na druhé straně. Takřka rovnou z paluby najíždíme do tunelu, což je docela nepříjemné, protože jedeme v chumlu aut, za námi duní autobus a celé to tubus plní značným hlukem. Nemám tunely moc rád. A to ještě netuším, jaké krtčí díry na nás norští inženýři připravili.
Dojíždíme do Sogndalu a odbočujeme doprava na silnici číslo 55, která nás vede do Gagnes, kde odbočujeme pro změnu doleva na silnici 604 směrem na Nigardsbreen. Čeká nás 34 kilometrů divokým zalesněným údolím azurové řeky tekoucí nahoře z ledovců. Cestou potkáváme jenom pár farem, kde pěstují ovoce a jahody. Pro mne je to docela překvapivé, protože zejména kolem vody rozhodně není teplo. Nakonec dojíždíme až k informačnímu centru Breheimsenteret a na severu se nám objevuje ledovcový splaz ledovce Nigardsbreen. Chci zaparkovat u centra a jít pěšky, připadá mi to kousek. Ale ostatní mne naštěstí přesvědčují, abychom jeli dále. Jako už několikrát v Norsku, snad díky čistému vzduchu, nebo i značné velikosti přírodních útvarů (alespoň pro čecháčka), mám problém s odhadnutím vzdálenosti.
Platíme mýto 5NOK a jedeme dále několik kilometrů až na velké parkoviště na břehu jezera přímo pod ledovcem. Ten se již podstatně přiblížil, přesto bude cesta po břehu trvat hodinu. Míjíme výpravu s průvodcem, která si zkouší mačky a dostává školení o pohybu po ledovci. No nám bude stačit, když si na něj šáhneme. Cesta po ohlazených kamenech, balvanech, místy i přes potůčky, je jakžtakž v pohodě pro naše botky, ale většina dalších turistů má festovní skutečné trekové boty, často doslova vonící novotou. To je zcela jiný přístup od například německých turistů, kteří si klidně vyrazí na Pravčickou bránu lesem v lodičkách a sandálkách. Je vidět, že Norové mají před přírodou respekt a dovedou se i patřičně vybavit. A ti, kteří se na to necítí, mohou jezero překonat na lodičce a zbytek dojít po chodníčku.
Kameny jsou pěkně ohlazené, však po nich také po tisíce let jezdí ledovec nahoru dolů, jak se mění klimatické podmínky. Ve středověku prý byl ledovec tak dlouhý, že zakryl jezero a jeho sklon byl tak mírný, že se přes něj dalo běžně přejít i s dobytkem a farmáři toho samozřejmě využívali. My jsme se až k ledovci nedostali, cestu nám přehradila řeka deroucí se z jeho útrob, chybělo jen pár metrů. No nevadí, alespoň to na fotkách trochu narafičíme. A na led si sáhnout taky můžeme, voda je plná odlomených kusů. Tak si tu krásu alespoň na těch obrázcích užijte. A já se na chvíli zasním a celé si to ve vzpomínkách také prohlédnu…
Vracíme se k mašinám a jelikož za tu dobu zase vychladly motory, zahříváme je na sytič. Stojíme čelem k vodě v řadě mezi auty, já první. Náhle se za mnou ozve zlověstné křupnutí, Fazerův laďáček ztichne, místo toho slyším peprné české nadávání. Vrháme se všichni tři k ležící červené mašině, to už nám běží na pomoc i nedalecí lidé. Ve třech s Yamahou ale nemáme problém a hnedka je na nohou. Jsme trochu v šoku, ale vše se zdá ok. Fazer po chvilce chytá a tak odjíždíme.
U informačního centra stavíme, protože Fazer nějak nejede a chcípá při nízkých otáčkách. Taky zjišťujeme, že je poněkud zkroucená kapotáž a zrcátko míří do nebe. Nejhorší ale je, že teče benzín odněkud z karburátorů na té straně, kam mašina spadla. Vyslovuji názor, že se asi nalil benzín ze všech plovákových komor do té boční, tam se na nějakém nepřípustném místě nahromadil a teď pomalu vytéká. Dokud nevyteče nebo se nevypaří, nemůžeme s tím něco dělat. Navrhuji jet tak deset dvacet kilometrů údolím, jestli se to nezlepší. Fazer na několikátý pokus chytá a vyrážíme. V údolí to Ondra párkrát ohulí do červeného a po asi dvaceti kilometrech zastavujeme na kontrolu. Motor prý „nemá spodek“, ale postupně se to zlepšuje. Asi bude ulitá krajní svíčka, ale dokud je motor horký, nechce se nám jí vyndavat. Navíc benzín pořád teče. Zvedáme nádrž (je na pantu pod sedlem) a zavíráme palivový kohout. Navrhuji nastartovat a nechat karburátory „vyjet“ do sucha, bohužel elektronika nedovoluje nastartovat motor, když palivové čerpadlo nemůže sát benzín. Ale kapání neustává, takže to musí jít někde z karburátorů, protože přívod je uzavřen. Nemáme žádnou jinou možnost než to nechat být a čekat. Mezitím Jana vaří nějakou polívku k pozdnímu obědu a já píšu SMSku Tomášovi Šebeňovi, ex Xjčkáři a majiteli stejného Fazera, je-li moje teorie správná. Přece jenom nenosím v hlavě výkres fazeřích karbeců. Nabaštíme se znova vyrážíme na cestu. Ondrovi není zrovna do smíchu, ale signalizuje, že chování motoru se stále zlepšuje, takže vše necháme na večer, kdy zkusíme něco udělat s kapotou a vyměnit svíčku.
Vracíme se do Gaupne a najíždíme opět na silnici 55. Zde sice svítí sluníčko, ale silnice je mokrá po dešti. Hm, jdeme do nepromoků. Zatímco se oblékáme, přijíždí od hor Opel Manta a projíždí smykem zadních kol pod plynem křižovatku kousek od nás. Na mokru to ostatně není problém. Ubírá, aby to srovnal, a když se Manta zavlní a jede rovně, přišlápne plný plyn. Zadek začne tancovat zase po silnici a kola hvízdají. Ach, tihle seveřané…
Odjíždíme do hor a po pár stech metrech potkáváme dva policejní vozy a mezi nimi auto na střeše. Vzhledem k tomu, že na jedné straně silnice je kolmá skála, na druhé svodidla a asi o dvacet metrů níže hladina fjordu, není mi příliš do smíchu. Podle stop to vypadá, že vyjel rychle ze zatáčky, dostal na mokru smyk, možná ho srovnal a přetočil, ale určitě to vzal pod malým úhlem do skály, která auto otočila na střechu a to se pak zapasovalo do svodidel. Sanitky nikde, takže to snad dopadlo dobře. Ale dobrý pocit z toho člověk nemá, nějak moc neštěstí najednou.
Nechce se mi moc jet dál, před námi zjevně prší, obloha je nad horami černá, i když od západu se to trhá, svítí sluníčko a tvoří překrásnou duhu. Mám tak nějak pocit, že teď je řada na mě, ale ostatní mne ukecávají. Jedeme kolem Lustrafjorden, pak se silnice začíná pomalu zvedat, míjí nějaké jezero a objevuje se poslední pumpa na dalších asi osmdesát kilometrů. Máme ale oba benzínu dost, takže jedeme dále. Kupodivu silnice počíná osychat a zdá se, že déšť šel více na severu přes ledovec a budeme mít štěstí. Serpentinami se dostáváme od hranice moře až do výšky 1400 m.n.m. na náhorní plošinu pod nejvyšší horou Skandinávie – Galdhopiggen (2469 m). Tato silnice je taková norská Grossglockner hochalpenstrasse, jestli mi rozumíte.
Navíc je to nejvyšší přejezd hor v Norsku (průsmyk se říci nedá, protože jedeme dlouhé kilometry po pozvolně se svažující náhorní plošině). Míjíme odbočku na zkratku do øvre Ardal. Ano, to je ta, co jsme jí z druhé strany nenašli. No, teď už víme, co máme projet příště. Cesta se od křižovatky vine stále výše a výše a taky je pěkná kosa.
Asfalt je však už oschlý, takže si sundávám nepromoky, protože nevím jak vy, ale já raději klepu kosu než si hraju na mišelinovo Bibendum. Ostatní se ke mně nepřipojují. Nahoře, ve výšce nad kilometr, leží kolem silnice sníh, povalují se ledovce a je to takové strašidelné.
Okolní dvoutisícovky jsou schované v mlze, ale genius loci působí tak silně, že zapomínáme na to co se stalo, co jsme viděli a tak koukáme, fotíme, popojíždíme a hlavně se kocháme. Když sjedeme z hor do údolí Bøverdal, hnedka se oteplí.
Míjíme hospodářskou usedlost Elveseter, kde se nachází 32 metrů vysoký dřevěný sloup, ale k tomu se ještě vrátíme. O kilák dál nacházíme kemp za 130 pro nás všechny což je docela únosné, zejména když nás čekají nějaké ty opravy. Paní recepční je taková oplácaná blondýna, typická seveřanka. Ale anglicky mluví perfektně. To já spíš oblejzám dodávku Chevrolet Bonneville s dieslovým šestilitrem. Přes silnici stojí vrak teréňáku Chevy Blazer se stejným motorem a jednou hlavou V8my sundanou. Kdy se vám poštěstí podívat se do válce o objemu 750ccm… A paní recepční má Sierru z roku 88 s třílitrovým benzínovým šestiválcem. Spotřebu a povinný ručení tady asi neřeší. Stavíme stany, dáváme si teplou sprchu za 10NOK, uvaříme si pořádnou večeři ve volně přístupné kuchyňce s elektrickými plotýnkami a pak jdeme opravovat. Kapotáž fazera drží na jedné jediné trubce o průměru asi 1cm, která se torzně zkroutila. Naštěstí se nám jí ve třech daří otočit zpátky a plasty zase vypají normálně. Také přestává kapat benzin, je ho stále méně. No uvidíme ráno. Svíčku taky necháme až na zítra. A protože „noc“ je ještě mladá, jdeme se projít k tomu sloupu do usedlosti Elveseter. Ondra jde s námi, ale možná ho žene naděje, že si tam koupí pivo v plechovce. No já nevím… Vyřezávaný, 32 metrů vysoký dřevěný sloup Sagasøyla je doplněný na vrcholu sochou vikinga Harolda Hardrady v sedle. Na obelisku jsou výjevy z norské historie a pochází z 30. let 20. století a byl sem přivezen proto, že ho nikdo nechtěl.
No pivo jsme nesehnali, sloup jsme obhlédli a aspoň jsme se pěkně prošli. A taky tam měli pěkný cestovní Triumph Trophy, devítka tříválec. A taky Pontiac Trans-am z počítku osmdesátých let. Doufám, že vám nevadí, že tady píšu o těch autech. Moc motorek jsme nepotkávali, takže jsme si všímal i těchto kousků. Ondra byl poněkud skleslý, že neměl pivečko, tak jsme alespoň kecali o jeho cestě do Rumunska a Turecka. A po návratu jsme se ještě vrhli na tu svíčku, pořád bylo spousta světla. Fazer, stejně jako naše XJ, používá NGK CR8E, které jsou pěkně drahé (240 vočí za kus), ale co se dá dělat. Vyndali jsme tu levou krajní a byla úplně černá. Ondra odněkud vyhrabal náhradní CR9E. Zkusili jsme ji tam dát a ráno uvidíme, jak to pojede. Já mám pod sedlem svojí starou sadu 8ek, která má na krku skoro dvacet tisíc kilásků, ale pořád funguje, takže v případě problémů máme kde čerpat.
Večer ještě přijíždí do kempu autobus s ruskými puberťáky někde z Petrohradu, budou bydlet v chatkách, tady se jim říká hytte a jsou v každém kempu. Vylejzáme ze stanu podívat se, co je to za rachot, a před námi se chichotá čtveřice děvoček. Jedna už to při pohledu na nás nesnese, kácí se v záchvatu k zemi a kope nožičkama. Chci říct něco jako „očeň vjeselo suda vječerom“ nebo tak něco, aby si nemyslely, že jim tu nikdo nerozumí, ale rozhoduji se zůstat v ilegalitě a zahaluji svou tvář jemným úsměvem sedícího Budhy. (Radši to píši foneticky, nejsem si jistý, zda by to všichni moji čtenáři v azbuce, neboli lidově v bukvicích, zvládli. Time has changed, my friends. Alles ist möglich, mes amis :o))))
- Guest napsal(a) před 14 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.