Tenhle rok jsem plánovala dovolenou na řecký ostrov Rhodos. Na tomto ostrově už jsem jednu dovolenou strávila, ale protože jsme tam tentokrát nesehnali vhodné ubytování, rozhodli jsme se na poslední chvíli pro ostrov Korfu neboli smaragd středomoří.
Před mou úplně první návštěvou Řecka jsem moc nadšená nebyla. Tahle, pro mě tenkrát jaksi vzdálená země, mi toho moc neříkala, ničím mě nelákala. To se ale změnilo hned po příletu na ostrov. Když jsme jeli transferem z letiště, začala jsem okolí kolem pozorovat jinýma očima. A když jsem si odmyslela ten všudypřítomný nepořádek, cítila jsem tenkrát neskutečnou pohodu, která na Rhodosu vládla. Do styku jsem přišla s přívětivými lidmi, kteří vždy ochotně a rádi poradí či pomůžou. I když tedy Řekové Vám nikdy neřeknou, že něco neví, takže když popisují cestu, kterou neznají, prostě si ji vymyslí. Proto je lepší přeptat se víckrát.
O jejich důvěřivosti jsem se přesvědčila i po příletu na Korfu. Po výstupu z letadla jsem mávala na místní celníky svou totožností a oni snad byli překvapení, co že jim to chci ukázat. Ani zaparkovaná auta, skútry či jiné dopravní prostředky s klíčky v zapalování tady nejsou výjimkou.Vždy na prázdninách v Řecku jsem se cítila fajn, pozorovala dění kolem sebe a vše vypadalo tak jednoduše, život tam plynul lehce. Možná, že to takhle ale vidíme jen my turisté a ve skutečnosti je ta pohoda jen jejich způsobem vyrovnávání se s životem.
Cesta v letadle na Korfu ubíhá poměrně rychle, o zábavu je postaráno tím, že se člověk náramně baví pozorováním dění kolem sebe. Je hezké pozorovat natěšené výrazy ostatních, v jejich očích vidíte očekávání a radost, že mají před sebou dny odpočinku, opalování se, užívání si ve vlnách teplého jónského moře – prostě pohodu. Přestože jsme si cizí, myšlenky míváme někdy společné. My s Jirkou jsme to pojali trošku dobrodružněji a rozhodli jsme se ostrov i procestovat. A teď už přistáváme, takže já končím, samozřejmě jen prozatím.
Při výstupu z letadla jsem ucítila zase ten příjemný středomořský vzduch, ten moment jsem si maximálně užila. I přesto, že bylo už kolem půl desáté večer, vzduch byl stále teplý. Čekání na transfer nám trošičku znepříjemnili všudypřítomní komáři. Nikde jsem jich na jednom místě nezažila tolik jako tady na ostrově Korfu. Ochránit se před nimi nešlo, takže jsme se hned další den vrhli na supermarket, kde prodávali repelenty. Náhradou za komáry nám (nebo alespoň mně) byla schovaná večeře na hotelu Moc jsme toho první noc nenaspali, bylo veliké vedro a my jsme neměli klimatizaci, takže jsme spali při otevřeném okně a svědivím štípancům těch malých potvůrek jsme se nevyhnuli.
Druhý den ráno nás ostrov moc hezky nepřivítal. Vzbudili jsme se kolem sedmé hodiny tamního času, venku už bylo světlo, ale po sluníčku nikde ani památky. Bylo celkem chladno a zataženo, z čehož jsem byla velmi překvapená. Po krátké procházce jsme rozmýšleli, zda-li zůstat a čekat, až se počasí vyjasní anebo půjčit skútr a jet na výlet. Rozhodli jsme se zůstat a nelitovali jsme. A tak sedím na hotelovém balkoně a vychutnávám atmosféru – všude je krásný klid, přede mnou se blýská mořská hladina jako zrcadlo. Po ránu, když byl Jirka běhat, šla jsem se podívat na místní pláž a v tom oparu vypadala tak smutně a ponuře. Během okamžiku se tady ale vše rozsvítilo a ostrov Korfu vítá další ze svých letních parných dnů.
Po prvním dnu rozkoukání se jsme se rozhodli půjčit si skútr. Ještě ten večer jsme se jeli podívat na noční Kerkyru, která bývá v noci prý nejkrásnější. O tom jsme se na vlastní oči přesvědčili. Chtěli jsme se jet podívat na místní vyhlášenou vyhlídku Canoni, odkud je možné sledovat přistávající a vzlétávající letadla. Hodně dlouho jsme bloudili a jelikož už byla tma a pozdě, odjeli jsme s nepořízenou zpět na hotel, ale nevzdali jsme to a Canoni naplánovali na další den.
Druhý den jsme vyrazili hned brzy ráno a cílem našeho cestování byl jižní cíp ostrova a zdejší pláže. Asi po půl hodině cesty před námi začala zlehka vykukovat pláž Issos, přezdívaná korfská poušť, neboť jsou zde veliké písečné duny a z druhé strany se rozléhá jezero. Počasí nám ten den přálo, nebylo veliké vedro a slunce nepálilo, což nám zcela vyhovovalo. Další pláž, kterou jsme navštívili, jsme objevili úplně náhodou, vůbec jsme ji neměli v plánu. Zážitek to byl moc hezký, přestože nesvítilo slunce. V tom pochmurném, zataženém počasí měla pláž i moře svoje kouzlo, vše se schovávalo v mlze a chovalo se k nám nedostupně, tak jsme nasedli a vydali jsme se zpět do vnitrozemí a to do horské vesničky Agios Matheos, kam jsme dojeli během chvilky. Tahle vesnička na mě působila kouzelným dojmem. Všude před domy posedávali místní stařenky (většinou v černém – uctívají tak památku svého bývalého chotě), spolu s nimi klábosili dědečkové, zatímco mladé lidi jsme tu moc nepotkali. A tihle místní obyvatelé si (tedy alespoň podle mě) krátili dlouhé chvíle klábosením a pozorováním zmatených turistů, projíždějících kolem na skútrech. Turisté se zde poznají hned na první pohled a to tak, že cestují s helmou. Místní obyvatele s helmou na hlavě většinou neuvidíte. A to je asi nejtypičtější vlastnost Řeků – nerespektují pravidla. Prý když tady dostanete pokutu za jízdu bez helmy, platí se 700 euro. S tím, že když pokutu zaplatíe do 10 dnů na poště, sníží se vám jen na polovinu.
Mezi ně jsme patřili i my – zabloudili jsme. A tak jsem se odhodlala a poprosila o radu jednu z místních stařenek. Na mou otázku „Boríte na me voithísete, Pu íne e Gardiki?“ na mě ochotně spustila spoustu řeckých slovíček a výrazů, kterým jsem neměla šanci porozumět a tak jsme se „rukama – nohama“ domluvili a my jsme se vydali správným směrem. Za chvíli jsme byli na místě.
Pevnost Gardiki, pocházející ze 13. století, se tyčila hned u silnice, takže nebylo těžké ji najít, ale veliká moc nebyla a tak jsem udělala pár fotek a jelo se dál. I když je zde značení silnic poměrně dobré, v téhle oblasti tomu tak nebylo a my jsme tedy opět zabloudili, jeli jsme kolem pevnosti ještě asi třikrát Cestu nám v jedné chvíli zablokoval drátěný plot, protože skála, do které o sto šest bušilo moře, se pomalu ale jistě rozpadala, cesta byla tedy nesjízdná. Nakonec jsme se opět museli zeptat kudy dál a za chvilku (ani nevím, jak jsme se tam dostali) jsme se nacházeli na největší a nejznámější jižní pláži Agios Georgios.
Dlouhá písčitá pláž s průzračným mořem je poměrně rušné letovisko. Všude naleznete taverny, obchůdky a všelijaká lákadla pro turisty. Do jedné z taveren jsme zavítali na oběd. Objednali jsme si pravý řecky gyros (který se jen tak pro zajímavost vyslovuje správně chyros), s klasickou místní oblohou a to tzatziki, zeleninou a pita chlebem. Zaskočeni jsme byli zdejší obsluhou, servírka mluvila perfektně česky, což bylo celkem milé a příjemné zpestření. Jídlo bylo výborné a k tomu nádherný výhled na rozlehlé moře a pláž pnoucí se pod námi. Měli jsme před sebou už jen jednu zastávku a tou byla nejjižnější pláž Agios Gordis.
Cesta tam vedla malinkatými vesničkami, kde to vypadalo, jakoby se zastavil čas (chvílemi se mi zdálo, jakoby se čas zastavil úplně na celém ostrově). Samozřejmě jsme se ptali na cestu, cedule s označením vesnic tu jaksi chyběly a nebo jsme je přehlédli. Anglicky nerozuměl na tomhle místě nikdo a tak jsem byla ráda za těch pár řeckých větiček, co jsem se doma před odjezdem naučila. Na pláž jsme sjížděli z kopce a před námi se rozprostřel fascinující výhled. Všude bylo vidět jen tyrkysové moře, bílé kamínky na pláži a skoro nikde ani živáčka.
Postupně se blížil večer a my, abychom stihli večeři na hotelu, jsme se, i když neradi, museli vydat zpátky. Po jídle nám to nedalo a vydali jsme se opět směr Kerkyra – hlavní město.
Večer jsme nechali skútr zaparkovaný v centru a naše procházka noční Kerkyrou začala na známem náměstí Espalande s plno kavárnami a tavernami.Všechno v noci svítilo, noční život se začínal hlásit. Kerkyra má své kouzlo. Domy jsou sice staré, oprýskané, špinavé, ale to vše vynahradí jejich obyvatelé. Prošli jsme obchůdky, navštívili kostel sv. Spyridona a procházku zakončili pravou řeckou kávou, opět na Espalande.
Řecké náboženství zvané pravoslaví uznává sv. Spyridona za svého patrona, kterého má každý jónský ostrov. Na Korfu to je sv. Spyridon. Podle pověsti se narodil roku 270 na Kypru. Žil velmi skromným životem a díky své obrovské pobožnosti byl později zvolen biskupem. Za svatého ho prohlásili po jeho smrti a to díky tomu, že jeho tělo nalezené v 7 . století bylo ve velmi dobrém stavu, přestože balzamováno nebylo. Obyvatelé Korfu mu přičítali zásluhu, že o Velikonocích roku 1550 je zachránil před hladem, poté od moru a v 18. stol před nájezdem Turků. Jméno Spyros je nejčastějším jménem na Korfu dodneška. Častokrát do roka se pořádají oslavy na jeho počest, v ulicích chodí v převlecích průvody lidí, všude zní hudba – prostě se slaví.
V Kerkyře na vás všude dýchá nepopsatelná kouzelná atmosféra, kterou jsem v žádném jiném městě ještě nezažila. Je to velmi staré město a historie vykukuje odevšad.
Dost rozjímání, my jsme nasedli a upalovali do hajan, protože nás čekal náročný den, a to projížďka severem ostrova.
Po hotelové snídani jsme zabalili mapu, foťák, ručník, plavky a jelo se. První naší zastávkou byl zámek Achellion – letní sídlo císařovny Sissi. Cesta byla poměrně klikatá, takže nám trvala poměrně dlouho, i když je to jen pár kilometrů.
V Achellionu jsme si půjčili sluchátko, takže jsme si výklad poslechli v češtině. Na zdech visely obrazy Sissi i jejího chotě císaře Františka Josefa I. Pokoje byly vybaveny původním nábytkem. Pro mne byla nejkrásnější zahrada. Sissi se ráda obklopovala řeckou mytologií a řečtinu jako jazyk milovala, snažila se porozumět a pak četla Homérova díla v původním jazyce. Vedle toho všeho psala krásné básně, které se publikovaly, nikdy však ne pod jejím jménem. V zahradě se sochy nesly ve stylu řecké mytologie. Bylo jich tam požehnaně – přes Achyla, různé múzy (dějin, tance, umění,..) až po kurtizánu. Všude se nacházelo plno zákoutí, kde se dalo odpočívat a výhled byl nádherný. Všude z vyhlídek bylo vidět tyrkysové moře, cypřiše, olivovníky a naprostý klid. Moc hezky vypadal koutek, kam císařovna chodila truchlit ze ztráty jejího syna Rudolfa, který jako jediný pro ni měl vždy pochopení a sliboval, že jednou její pověst očistí. Tahle císařovna vždy byla považována za černou ovci rodiny. A to proto, že neměla ráda snobství a odsuzovala styl jejich života. Toužila po dobrodružném životě a nelíbilo se jí, že vše má předem určeno – jak se chovat, kterou společnost navštěvovat…
Život tahle císařovna jednoduchý neměla. Milovala cestování, poznávání nových zvyků, jazyků, kultur. Aristokracie a snobství se jí příčilo a o to větší paradox je, že tuhle ženu, která vždy svůj způsob života odsuzovala, měla pochopení pro chudé lidi, tak zrovna ji zavraždil v Ženevě anarchistický chlapec z Itálie Luigi Lucheni, vyrůstající bez rodičů. V dospělosti se nechal strhnout anarchistickou stranou a čin který udělal, byl vykonán v přesvědčení, že dělá správnou věc. Luigi, který žil celý život bez uznání a sám, se těšil ze slávy, a tak i v momentu zatýkání měl stále úsměv na rtech. Své chvíle pozornosti a slávy se dočkal. Sissi bodl pilníkem k srdci a ta zranění podlehla.
Tolik dost o Sissi a my jsme se vydali opět k našemu skútru a cíl byl Paleokastrícia. Městečko s nejkrásnější pláží na ostrově a s tyrkysovým mořem. Vnitrozemím jsme projeli celkem rychle, nic zvláštního jsme po cestě nezahlédli, jen pár baráčků u silnice zejících prázdnotou a sem tam nějakého toho živáčka sedícího před oprýskaným stavením.
Po chvilce se nám ukázali nádherné pláže a vyhlídky a my jsme dorazili na místo. V tom horku jsme byli rádi a těšili se do zdejšího průzračného moře. Co nás ale zarazilo byla teplota vody – byla na Řecko celkem studená. A pak jsme se šli zchladit i do místního baru koktejlem.
Po obědě a odpočinku jsme znovu nasedli na skútr a upalovali směr Makrades, kudy jsme projeli do kopců a dorazili do vesničky Afionas, podle níž se jmenuje celý výběžek ostrova. Lehká cesta to nebyla. Už z Paleokastricie stoupala strmě vzhůru, jedna serpentina za druhou, do zatáček nebylo vidět, krajnice u silnic chvílemi chyběly, cesta byla úzká, zdlouhavá a my jsme se museli hodně modlit, aby náš skútr tu štreku dokončil Musím přiznat, že chvílemi mi bylo úzko. Stoupali jsme pořád výš a výš, všude jen les, skála a rozpálená silnice.
První čeho jsem si ve vesničce Afionas všimla, byla celkem známá taverna 3 brothers, kde jeden z číšníků mluvil perfektně česky. Taverna je rodinná, maminka vaří, synové obsluhují a tatínek obstarává. Afionas vypadala jako pohádková vesnička, rozpínala se na úplném vrcholku úpatí. Uprostřed stál malý kostelíček, nikde nikdo. Na první lidi jsme narazili na vyhlídce, která nás opět ohromila (hlavně Jirku). Nacházela se zde taverna a hotel, kde byla také velmi příjemná obsluha.
Náš cíl byla pláž Porto Timoni, vzdálená asi 30 minut pěší chůze od vyhlídky. Jiná cesta než pěšky neexistuje, jedině pak lodí. Cestu dolů jsme dlouho promýšleli, protože to nebyla žádná brnkačka. Neměli jsme k tomu vhodné oblečení ani boty. Zeptali jsme se tedy v taverně, zda-li je to dobrý nápad. Ochotný personál jen pokývl hlavou „no problem“ a tak jsme koupili dostatečné množství vody a vydali se tam. Protože jsme šli celou tu půlhodinku v žabkách po rozpálených kamenech, cesta neměla na šířku ani půl metru, všude nás obklopovaly keře, na kamení se vyhřívali ještěrky a hadi, měli jsme chvílemi nutkání to vzdát a vrátit se. To vše se ale změnilo zhruba v polovině cesty, kdy jsme zahlédli dvě pláže s bílým pískem. Veliké moc nebyly, přeplněné také ne. Jedna byla prázdná úplně a na druhé mohlo být tak pět lidí. Všichni jen mlčky pozorovali tu krásu kolem.
Rozložili jsme ručníky, ale hned nato si Jirka vzpomněl, že v taverně zapomněl peněženku, museli jsme tedy upalovat zpět nahoru a tyto krásné pláže jsme si neužili. Jen co jsme vyšli, po pár krocích ji našel v kapse, a tak jsme se zasmáli, ale zpět jsme se tou nevlídnou cestou už nevraceli. Do kopce byla cesta jednodušší, až na moje trápení, kterým byli zelení, asi tak 5 cm velcí koníci, poskakující všude kolem nás. Takže po celou tu dobu musel Jirka snášet moji hysterii, i přesto, že jsem se snažila hodně ovládat
Zpáteční cesta na skútru byla zdlouhavá a já se celý večer nemohla ani posadit. Snad jediná nevýhoda skútru, kterou jsem zaznamenala, a to zdřevěnělý zadek Když jsme projížděli vnitrozemím, opět vše vypadalo, jako kdyby se zastavil čas. Všimla jsem si, že obyvatelé horských vesniček se v tom vedru oblékají dost teple – dlouhé rukávy, kalhoty a plné boty. Později jsem se dočetla, že je to tam zvykem a turisté, kteří projíždí těmito oblastmi oblečeni hodně střídmě (kraťasy a plavky) jsou tam spíše pro smích – zajímavé. Po večeři jsme po náročném dnu usnuli asi v osm hodin jako miminka.
V tom horku nás cestování hodně zmohlo, a tak jsme další den vyrazili po vykoupání v hotelovém bazénu až v pozdějším odpoledni. Ten den jsme měli vyhrazený na hlavní město. Doposud jsme tam byli pouze večer a za denního světla Kerkyru ještě neviděli. Skútr jsme zaparkovali u staré pevnosti a vydali se na její prohlídku. Benátská pevnost, která byla postavena proti tureckým nájezdům, je dnes dominantou hlavního města a určitě stojí za to ji vidět, ale to 40-ti stupňové vedro nám prohlídku trošku znepříjemnilo. Z pevnosti se před námi rozprostřel krásný výhled. Cestou zpět dolů nám už vyhládlo. A tak, jelikož jídlo je v Kerkyře celkem drahé a nám docházely eurísky, vzali jsme útokem místní McDonald, kde to spravila houska, hranolky a kola. Po jídle jsme pozorovali dění kolem sebe, ale po chvíli nám to přerušili všudypřítomní holubi, kteří chtěli asi něco na zub a neostýchali se vyskočit i na židli a stůl. To už jsem nevydržela a upalovala pryč a pobavila při tom nejen Jirku, ale i pár místních obyvatel. Tak jsme byli holuby vyštváni a brouzdali se místními obchůdky. A že jich tu je požehnaně! Ochutnali jsme potom ve městě i kumquat, což je něco mezi pomerančem a mandarinkou a roste jen tady na ostrově. Další zajímavostí byly vázy, měchačky, popelníky, lžičky a vše, na co si vzpomenete, vyrobeno ale z olivového dřeva. Bohužel ceny tohoto zboží byly poměrně vysoké. Stánky byly nalepené jeden na druhý v uzounkých uličkách, obklopeny oprýskanými, vysokými domy, jež spojovaly šňůry plné prádla. Takhle se tady suší – celkem zajímavé. Naší poslední návštěvu Kerkyry jsme završili ledovou kávou opět na Espalande. Rozloučili jsme se s městem, kde jsem za celou dobu nepotkala nikoho nepříjemného, nikoho jsem neviděla křičet, hádat se, prostě dělat rozruch. Je to poklidné místo, kde se lidé respektují, žijí tam pospolu jako jedna veliká rodina. Tedy tak se mi to zdálo. A ještě k tomu na Vás z těch baráčků dýchá atmosféra dávných dob. Je to úplně jiné město, než ta která jsme zvyklí vídat.
Většinou nás obklopují města hezká na povrch, nablýskané billboardy, luxusní auta, lidé žijící v přepychu, stále se honící za kariérou, uznáním a zapomínající důležitější hodnoty. Mně se tady na Korfu líbí, že místní se sžili s krajinou, zvyky a zachovali si své kouzlo, které mne a plno dalších turistů fascinuje a pohlcuje. Tady neuvidíte nablýskané domy a auta, tady Vás praští do nosu spokojený život, kteří si místní obyvatelé užívají naplno.
My jsme vrátili skútr a tím naše cestování skončilo. Naplno jsme si začali užívat sluníčka, moře a nicnedělání. Večer jsme vždycky vyrazili do místní vesničky na nějaké pití a kochali se tím, co doma nemáme. Hezky se sedělo v místní taverně přímo na pláži, kde hráli muzikanti na kytaru, zpívali a jediné co mě mrzelo bylo to, že neumím řecky a nerozumím slovům písní. I přesto nás líbivá melodie, jazyk, šumění moře a ochotný, stále se usmívající personál uvedl do rozjímání, daleko pryč od všech starostí všedního života.
Ostrov se někdy nazývá jménem hlavního města a to Kerkyra. Procestovat ho celý jsme bohužel nestihli.V plánu byla ještě nejvyšší hora Pantokrator, odkud prý je nádherný výhled a místní horské vesničky. To, doufám, napravím někdy v budoucnu.
Zatímco Jirka sleduje fotbal, jako celé osazenstvo restaurace, honí se mi hlavou plno myšlenek, co ještě napsat – co jsme viděli, s kým jsme mluvili, ale to by vás už moje vyprávění mohlo pomalu nudit, a tak doufám, že jsem alespoň trochu někomu tenhle ostrov plný přírodních krás, fajn obyvatel a mnoho dalšího přiblížila. Ostrov, kam určitě stojí za to se podívat.
- Guest napsal(a) před 14 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.